Rozpravy Aventina/1929–1930/8/Irena

Údaje o textu
Titulek:	Irena [red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 8. s. 94–95 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	14. listopadu 1929
Licence:	PD old 70

JAROSLAV HILBERT: IRENA. Hra o třech dějstvích. Režie Karel Dostal, scéna A. Heythum. Národní divadlo, po prvé dne 2. listopadu.

Zatím co je slyšet s jevišť evropských i amerických divadel ozvuky krise manželství, zatím co odtud ozývá se, byť sebe více reservovaná, ale přece jenom nová kritika sexuálních vztahů muže a ženy, jež, byť nečinila ukvapených positivních závěrů, zjišťuje, že dosavadní morální měřítka jeví se dnes ne zcela postačitelná, Hilbert stoji na stanovisku svého mládí. Soubor pravd a axiomat, opřených zvykem a kodifikovaných příslušnými zákony, jimž náboženský názor dodává platnosti, sahající za obzor zkušenosti, má pro Hilberta absolutní váhu. Morální svět Ireny je stavěn na sexuální morálce, jež teoreticky, jako ideál, je dosud platna, ač výjimky jsou příliš četné než aby potvrzovaly pravidlo. Hilbert, ohrazen kruhem svých mravních představ, vidí v nedokonalé realisaci ideálu ne symptomy zvolna přicházejícího převratu, nýbrž trestné přestoupení zákona. Polem jeho pozorování je jeho vrstva, bohaté pražské měšťanstvo, jež, nedosahujíc ještě dokonalé společenské kultury starých zahraničních buržoasií (příležitost srovnání je po ruce třeba v nedávno hraném Maughamu nebo Géraldym) prožívá nicméně tytéž krise, jejichž příčiny sahají hluboko pod lak společenských styků, až do dřeni hospodářské struktury současné společnosti. Devisou Hilbertovou je stále prosté: zločin a trest. Manželská nevěra je zločin, neboť rozrušuje společnost, tuto společnost, jejíž existence je nerozlučně spjata s tou uzákoněnou formou sexuálního soužití. Manželská nevěra je, mimo to, neodvisle od svých destruktivních důsledků absolutně, t. j. nábožensky nemravný čin. To je ideová a současně dramatická páteř Ireny. To je, tuším, také jedna z příčin řady trhlin, nedůsledností a suchostí hry, jež ač technicky slabší než po této stránce virtuosní Job, má nemálo svěžích míst plného dramatického dechu. Moralista převažuje nad básníkem. Irena podle dějového a karakterového nárysu hry je výbušný, dravý ženský typ. Hrdá a chladná, „nosí v sobě tragedii“. Po sedmi letech manželství srdce, proťaté mečem pýchy (pro manželovu nevěru) chrlí oheň a lávu vášně, bezmezné nenávisti a pak bezmezné lásky. Zabila muže, provedla sama akt vyrovnávající spravedlivosti, trest za nevěru, ke kterému má právo jen společnost. Tedy, ač soudem osvobozena, zůstala deklasovanou vražednicí, které jsou zavřeny dveře světa, v němž dosud žila. Otřese manželským štěstím dra Tomana, svého obhájce, muže, jejž oslyšela v době svého rozkvětu. Nakrátko zažehne vybledlé barvy vzpomínek a trestem za tuto druhou vinu jí je definitivní a naprosté osamocení. Je ji odepřen pathos, soucit, jenž vyvažuje hrůzu z činů tragických hrdinů, kteří po prohrané válce s bohy nebo společností byli uštváni liticemi nebo veřejným míněním. Mimo to i samému nárysu postavy zůstal Hilbert mnoho dlužen, vazbu slov a činů, přesvědčivost živých pudů, vášní, kolísání, tajemství fysiologie, hluboko pramenící zdroje citového a morálního života, a to jak u Ireny, tak u Tomana. Irena zmenšuje se z dramatu vášně a ztroskotání na dramatické exemplum ad nominem o protispolečenských činech a trestu za ně.

Jako prostě poetické téma by byla Irena záležitostí tří osob: Ireny, Tomana a jeho ženy. Hilbert, který chtěl založit drama šíře, ideově a společensky, uvedl na scénu Irenina otce, nezmarného milence života a žen, křesťana v pohanské kůži nebo naopak, kterýžto neopotřebovatelný viveur, prožívaje radostně své dni, prosí Boha za velkou katastrofu, jež by vyrovnala jeho starý nepotrestaný hřích. Intelektuální, ne citová žízeň po spravedlnosti, jež je s dějem spojena tematicky, jež se nalézá v oblasti mravního problému, ale nesplývá s dramatem vnitřně. Pak je tu ještě episodní drama zahradníkova syna. který ze žárlivosti pobodá svou rozkošnou macechu, souběžné, ale přece jen na okraji hlavního, v němž to, co v prvém je krvavé a tragické, se jeví takřka humorné a v karikatuře. Jakou funkci mu Hilbert určil, nevím, protože je více než pochybno, že by jím byl chtěl ironisovat devisu Ireny.

Hutný a plynulý dialog, efektní rozvíjení děje, pravdivě lidský tón některých scén jsou přednostmi hry. Jisté technické nedbalosti (příliš pohodlné střídání dvojic, prázdné scény atd.) jejím nepříjemným nedostatkem.

Heythum vystavěl pro 1. a 3. akt vzdušnou a čistou scénu s vilou a zahradou, mírně barevnou, proti níž atmosféra 2 aktu (kancelář) byla příliš těžká. Dostal plně uplatnil v režii své umění jemné dramatické pointy a tlumeně vedené gradace. A. Sedláčková založila Irenu na prudkých kontrastech, suché, horečné, až nemocné vášnivosti a prudce oddané něhy, úplného oddání. Štěpánkův Toman byl poněkud jednotvárně mužný pochmurný, také prostota E. Vrchlické (Tomanova žena) měla značně chudou stupnici tónů, V. Vydra dokonale oživil starého pána.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.