Rozpravy Aventina/1929–1930/5/L. N. Tolstoj: Anna Karenina

Údaje o textu
Titulek:	L. N. Tolstoj: Anna Karenina[red 1]
Podtitulek:	Dramaturgisace a režie Jan Bor, výprava Jos. Wenig. Vinohradské divadlo, po prvé 17. října.
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 5. s. 59 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	24. října 1929
Licence:	PD old 70

Borova dramaturgisace Anny Kareniny, práce zároveň bravurní a trpělivá, je příkladně úspěšným důkazem, mluvícím pro zdivadelňování románů (Bor považoval za nutné v článku na rubu programu obhájit oprávněnost, nebo odůvodnit nutnost románových adaptací). Nelze tu dobře mluvit o přetavení epiky v drama: Bor obnažil dramatické kořeny tohoto ruského společenského eposu z minulého století. Proces, který se ovšem neobešel bez jistých přemístění těžišť, bez nového zacílení smyslu karakterů. Rigorosní zastánci nedotknutelnosti básnického díla budou bezpochyby protestovat proti tomu, že Borova Anna Karenina jest příliš blízko hysterii, že Borův Vronský, který se vzdal všech společenských ambicí, stav se klasicky nešťastným nelegitimním manželem, je příliš zjednodušeným Vronským z románu, že Karenin (podivuhodně logická jevištní postava), je nový Karenin. Drama svou samotnou podstatou žádá si koncisnosti a zhuštění. Byly obnaženy dramatické kořeny, ale nemohly být obnaženy všechny. Tam, kde se jeví v románu pluralita, vzájemně se rušící síly, mnohostný život organismu individuálního i sociálního, nelogičnost citů a činů, které až v konečné syntese dávají výsledek vyššího smyslu a pravdy, zbývá v dramatě několik opěrných bodů, etap katastrofy, především Annin zápas dvou lásek, k Serjožovi a Vronskému. Nutné vyčerpání a zhroucení povahy obsahující dva těžko slučitelné požadavky: plného životního rozpětí a dokonalé životní harmoničnosti. Maximalistická, vášnivá povaha, která dovede žít jen v extrémech. Zhroucení z vědomí rozpolcenosti a nejistoty, z života bez pevné základny mravní, konvenční a citové.

Bor vypreparoval z živého organismu Tolstého díla ústřední akční vlákno (a vlastně jedno ze dvou: romány Levinův a Kittin s jedné, Annin a Vronského s druhé jsou protikladné a vzájemně se vyvažující pendanty). Scény a věty vypjaté z kontaktu s ostatními scénami a větami a znovu spojené a kombinované, nemohly ovšem neporušit definitivní ideový a lidský obsah románu změněného v divadlo. Ale Anna Karenina na scéně je nicméně a především opravdové a silné drama.

Tolstého román je dílem typicky dobovým, Annin osud je nutně určován názorovou atmosférou svých let, srážkou se společenským prostředím. Toto prostředí, se svými zápornými, ale také kladnými hodnotami muselo být zúženo na negativní dramatický faktor, veřejné mínění (které přece je v podstatě kladným jevem, výrazem mravnosti, ač falešné zaostřené a neupřímně jednostranné. Kladný vliv prostředí je v románě vyjádřen především dvojici Levin — Kitty). Takže pak Annin případ na scéně je typický spíše obecně lidsky než společensky.

Režie Borova vyznačila určitými rysy intimní drama Anny Kareniny v pevném sledu obrazů a vytvořila z něho hutný celek. Ale tam, kde měla být, zároveň s dějovou exposicí, zhuštěna široká epická kresba milieu, petrohradské dvorské společnosti (2. a 3. obraz), roztěkala se a tříštila se v přeplněném jevišti, ve scénách recepce nebo plesu, jichž ráz byl málo noblesní a jejichž dobový kolorit byl příliš význačně určován dekorativními podrobnostmi, zbytečně, jak ukázaly další obrazy, v nichž doba a vůbec prostředí mají význam spíše podružný.

O. Scheinpflugová, opomíjejíc celkem velkosvětskost Anny Kareniny, soustředila se na intimní, nejvnitřnější složky postavy, na život ženy eroticky pozdě probuzené, štvané rozporem dvou těžko slučitelných sil až k nervovému krachu. Byl to ukázněný a plný výkon, jen místy kažený onou manýrou vět vyslovených polohlasem a jako pro sebe, doprovázených mdlým pohybem ruky. Naprosto čistý a jednolitý byl Karenin K. Vávry, zoufalství, jež se prodírá z bytostných hlubin člověka až ke korektní a šedé úřednické masce, srdce bolestně pukající v krvavý květ nejnesobečtější lásky. Vronský O. Korbeláře  neměl dosti nuancí a vznosu, aby se vyrovnal těmto partnerům, zato tu byla celá řada rovnocenných kreací, především R. Šlemrové  Betsy, chůva M. Ptákové, skvělá episodní guvernantka M. Lukášové  a j.

Wenigova výprava měla výtečné kvality v některých interiérech, zato prohrála na celé čáře všude jinde, neúměrna poesii nebo dynamičností jevištní akce, třeba v takové dače, která připomíná perníkové chaloupky z baletu, v bědném lepenkovém nádraží se světýlky.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo.