Rozpravy Aventina/1929–1930/4/Georg von der Vring

Údaje o textu
Titulek:	Georg von der Vring
Autor:	Bedřich Václavek (jako Bedřich Václavek)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 4, s. 44–45 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	17. října 1929
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Georg von der Vring

Po marné cestě sedmnácti německými nakladatelstvími vyšel konečně (předloni na podzim v Berlíně) první román ne již zrovna mladého, a přece do té doby (až na jednu novelu a knížku veršů) téměř neznámého německého básníka: „Soldat Suhren“, aby se stal sensací sezony a v několika týdnech došel desíti vydání. Chválili jej jedni jakožto román kolektivistický, protože vyprávěl o prostém vojáku za světové války, jakých bylo miliony, shledávajíce v něm román „neznámého německého vojáka“, druzí proto, že jim hověl snivým subjektivním pohledem. A přívrženci „nové věcnosti“ jej ovšem ihned reklamovali pro sebe. Přes tuto chválu — nezdravého hladu z přesycenosti, jež měla jistě na náhlé popularitě Vringově část zásluhy, byl „Soldat Suhren“ opravdu dílem zajímavým. Neboť Vring vypsal v něm prostě a bez literárních a tvárných aspirací lidské osudy jednoho vojáka (sebe) za války, začleniv je do rámce drobné čety, jejích typů a osudů, vojáka, jenž ve vojenském munduru nepřestal býti především člověkem a vždy znova, vytrvale obnovoval svůj pokus o život — přese vše, přes vojnu, přes válku. Nejprve život nováčka v garnisoně, plný vojenského drilu. Počínají probleskovati tváře jeho druhů, jedním, dvěma rysy charakterisovaných, počíná se vytvářeti i pospolitá tvář tohoto malého oddílu. Pak cesta do etapy na západ, živoření a život, cvičení a severofrancouzská krajina, nekonečné, všední rozhovory, jimiž v náznacích a těžce probleskují konfikty, bolesti, touhy, drobné tragedie těchto lidi. Tupost vojenského života a útrapy drilu, pokus improvisovati v poklidnější chvíli cosi jako život. Pak z Francie přes Německo na východ do Volyně. Episoda řadí se k episodě, není dějové niti románu, ani předsevzatého, zacíleného usměrnění episod v celek. Drobné události vojenského života dávají jména kapitolám: Veselý zápas s kamarádem, umělý med je ke koupi, setkání s gótickým oknem v kostele, s červenými třešněmi, horečka, pohřbívání koňských mršin, pohoštění čočkou u trénu, zahození (pro toto prostředí a tento život) nemožného (ale v poli obligátního) Zarathustry, pak hořící domy, noční hlídky, padající kamarádi, víno, útok, útěk — toť vše. Deník básníkův, ne román, ale deník opravdu básnický. Nějaký nezmar, třebas ne hrdina je tento voják Suhren, jenž všecky situace snese a jen se tiše dívá, v srdci teplou jistotu prosté lidské existence. A zase se rozplývá jeho bytí v kolektivu kamarádů, dávajíc jen celku základní, hluboce lidský akord. Tichá melancholie ztraceného života se pne nade vším, až v závěrečných kapitolách se vypravování vzpíná v prudší dramatičnost. Myslil ve Volyni na milou a srdce ho bolelo, „neboť v Rusku jsem byl hoch, voják u květin“, praví v jedné básni Vring, a ukazuje se (i v jiných básních, i v románu a v nějaké anketě) jakožto nesložitý člověk, neproblematik, tiše zasněný básník, jenž ví o souvislostech s děním doby, ale neformuluje si jich, neřídí se poznáním a vůlí, člověk tiše citový, jenž prošel již ohněm života, aniž ho tento přiměl k ostrému tónu, protestu a bojovnému postoji, ale též: aniž ho zlomil. To je jádro tohoto básníka, jednoho z neorganisovaných, nevědoucích o literárních školách a teoriích, neprofesionála, jež se může vyvíjeti — a rozvinulo se k silnější dramatičnosti při stejném základním ladění v druhém románu „Adrian Dehls“. Nebylo lehké ospravedlniti náhlý úspěch, jejž přinesl obsahový zájem anonymních účastníků války o tento obraz jich vlastních prožitků, ale Vring dokázal druhým románem, že osmnácté nakladatelství se v něm nezmýlilo, počavši ho vydávati.

Dramatičtější akord objevuje se již v předehře, když Adrian potká v hlubokém mládí smrt, prostou, ale prudkou a záhadnou. A tento akord jakoby určil jeho životní osud. Jeho otec zmizel po vraždě, jež rozrušila rodné město, a podezření s tím spojené, zatížilo jeho život úkolem rozřešiti záhadu staré vraždy. Po letech nalezené kosti burcují vždy znova bolestnou otázku hocha, zda jeho „velký otec“ byl jí vinen či ne, ale i když je otec ospravedlněn, záhada zůstává stejně živá. Hraje stále do vypravování, ba nese je, ale ne sensační, detektivní, nýbrž cosi jako životní osud, úkol. Umění líčiti docela všední tok života, za nímž se kdesi odehrávají vlastní osudy, jež osvědčil Vring již, zaznamenávaje vojenské rozhovory a v jejich pozadí hluboké, utajené osudy lidské, splétá tento příběh, v němž prostředí rodiny i rodného přístavního města, ohlasy řeckého boje za svobodu, bouřlivého roku 1848 zůstávají jen lehce nahozeným rámcem. Důraz je na vnitřním osudu Adrianově, jenž, dospělý, zcestovalý řemeslník-malíř najde a prožije v rodném městě lásku od prvního rozkochání až do naplnění a tragického ukončení smrtí milenčinou (asi osobní prožitek Vringův). S touto láskou se splétá těžký akord záhadné vraždy, stupňuje se tajemnou vraždou otce milenčina v nový bolestný úder, aby se rozluštil posléze skrytě logickým sledem a shlukem událostí a fakt. Tíha životní záhady je rozřešena, ale smrt se vrací, umírá téměř současně nejen objevený vrah, ale i milenka-žena. Mnohem prudší barvy se tu objevily, ať v kresbě osobnosti, na nichž lpí kouzlo prožitých osudů, projevujíc se každým slovem i gestem, síla slovesného vytváření je větší, i opustil posléze Vring přízemnost všedních dějů a zcela se oddal vybalancování osudů a sil, stal se básníkem nejen zaznamenávajícím a přetvářejícím, ale vytvářejícím. Zbylo ještě hodně decentralisace a prodlení u lyricky vyhraněných chvil, vždyť je stále naivně bezprostředním a prudkým i citově dlouho rozechvělým básníkem, ale vznikl celek, stejně živý barvami jako ucelený vnitřní logikou.

V přítomné německé slovesné tvorbě je mnoho lyrických samotářů, kteří se dívají na svět především mediem své osobnosti. Georg von der Vring stojí však vysoko nad nechutným středocestím těchto typů, dovede těžiti, jak svědčí „Adrian Dehls“, ze své individuality, aniž mu ona brání volně vytvářeti objektivně poetická díla.