Rozpravy Aventina/1929–1930/38/Historické místo románu a jeho nynější krise

Údaje o textu
Titulek:	Historické místo románu a jeho nynější krise
Podtitulek:	(Z větší studie.)
Autor:	Bedřich Václavek (jako Bedřich Václavek)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 38, s. 480 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	19. června 1930
Licence:	PD old 70

Román vznikl v době rozkládající se již kultury feudální, jakožto dědic eposu, této veliké syntetické, representační feudální formy epické. Byl v podstatě slovesnou formou fiktivní, jejíž forma byla dána čtením tištěného díla. Blíže nedefinovatelný, volný tento útvar je od počátku dědicem eposu také co do mnohotvárnosti obsahové. „Román, který zaujímá tak významné místo vedle básně a dějin, je zkřížený útvar, jehož oblast jest věru bez hranic. Jako mnoho jiných levobočků, je to zhýčkané dítě, kterému se všecko daří. Nesnáší jiných obtíží a nezná jiných nebezpečenství než svou nekonečnou volnost“ (Ch. Baudelaire). Obsahuje množství cizích prvků: vědu, náboženství, sociologii atd. Teprve v 18. a 19. století vypracovává si svou čistější architektoniku. Tendence proti uzavřené formě podporuje jeho vývoj, jenž jde od původní silné dějovosti k poetisaci, od extensity k intensitě. Dlouho však trvá na své podstatě útvaru epického, jenž žije novostí, zajímavostí a napínavostí svého děje.

Krise epické prósy, hlavně románu, která je nesporným zjevem posledních desítiletí a let, má kořenů několik. Především přebraly funkci směny zpráv románu útvary jiné, zejména k tomu cíli specielně organisovaný útvar: žurnalistika (v nejširším slova smyslu). Má však i kořeny jiné. Román žil ve své klasické době z toho, že existoval pevný sociální systém, stabilisovaný životní řád. Když byl v nové době rychlým vývojem kapitalismu rozrušen, ztrácí román pevnou základnu (prchá často do romantiky a pracuje s fikcí, jako by takový řád existoval). Proto nastává všude krise epické prósy, pokud jsou její nositelé na výši sociálního vývoje. Její pěstění zůstává vždy zřejměji záležitostí selských vrstev v literatuře. Veliké posvěcení toho, co je, stávajícího řádu, které bylo hlavním cílem románu v jeho klasické době, se stává nemožným — bylo by to umělé konservování mumií. Otřesené životní normy nelze probuditi, ale bez normy není žádná epika možná. Místo dřívější vážnosti proniká proto do prósy ironie, grotesknost, humor a smích, ironický a satirický poměr ke společenské skutečnosti. K tomu přistupuje veliké vyčerpání látkové. Kdysi žil román jedině novostí látky, dnes je však prakticky nemožno nalézati nové motivy. Nedostatek nových látek musí autoři nahrazovati dokonalostí tvárné práce. Román se proto stává ze soustředěného vypravování slovesným dílem, které vypravovanou věc zpodobuje co nejvíce z blízka. Je proto druhem „zpomaleným“, roztáhlým (Ortega). Intensity se nyní nedosahuje množstvím událostí, nýbrž jejich detailisováním. Čtenáře nebaví již děj sám. Nebaví jej, co, ale že a jak to vidí. Děj se stává pouhou záminkou. Je zatím ještě psychologickou nutností, aby dynamika zájmu budila u čtenáře maximum vnímací a osvojovací schopnosti. Čím se však tato více vyvíjí, tím méně je děje potřebí. Tak zvané napětí, docilované dějem, ztrácí estetickou hodnotu, hlavní je atmosféra umělého mikrokosmu básníkova nebo mikroskopická analysa lidské duše. Opětované programové návraty k silné dějovosti v próse vyciťují sice pravou funkci prósy v minulosti, ale jsou v tomto stadiu již nemožné.

Ztrativši objektivní sociální funkci směny zpráv, stává se prósa „lyrickou“, t. j. čistě poetickou. Ukázalo se, že román ve staré podobě je nejméně přímou cestou, jak dojíti k poetickému účinku, že potřeboval příliš mnoho materiálu, kdežto tvárná snaha přítomnosti se nese k přímému účinku a ekonomii práce. Ztratil se zájem o romány, které ve stech kapitol zevrubně líčí lidi a události. Z románu se postupně vylučují všecky prvky nepoetické. Dříve bylo možno transponovati na př. líčení společenských faktů nebo rozvíjení názorů do stejné polohy, jako byla poetická fikce, vtěliti je do atmosféry románu. Nyní se i tato možnost valně zmenšila. Skutečnost a fikce se v románu navzájem ruší, což znemožňuje na př. román historický. Tím vším se v románě projevuje pokračující soběstačnost, autonomnost umění.

Krise románu se projevuje mnoha způsoby. Uplatňuje se hojně krátká povídka, jež je přímější cestou, jak uskutečniti umělecký záměr. Román se snaží zachrániti se novými, ještě nevyčerpanými látkami, hlavně z exklusivních prostředí (román kriminální, okultní, z polosvěta a pod.). Jindy se projevuje přímo rozkladem nebo uvědomělou destrukcí děje (prósa „absurdní“). Zejména se však román uchyluje k drobnokresbě, jež nahrazuje zajímavost dějovou. Z této větve se pak vyvíjí jeden z obou nejčistších prósaických útvarů doby: prósa dušeslovná, která žije co nejcitlivějším zápisem duševního dění, zkoumá psychické zákony, tajemný mechanismus paměti a zapomínání, obraznost střídání a styk pásma podvědomí s oblastmi jasného vědomí, která vytváří imaginární faunu duše a žije jejími dobrodružstvími. Druhou větví „bezdějové“ prósy je pak prósa poetická, směřující za objektivně poetickým cílem. Je to obdoba „čisté lyriky“ a útvar konformní současnému stavu slovesného umění, „zázrak poetické prósy, hudebné bez rytmu i rýmu, dosti pružné a dosti rytmické, aby se přizpůsobila lyrickým záchvěvům duše, vlnění snů, nečekaným zvratům vědomí“ (Baudelaire), která posléze přehodnocuje i pojem děje a vytváří děj surrealisticky ve smyslu dění čiře poetického.

Na druhé straně krystalisují však útvary, kterým poetická a tvárná stránka je lhostejná, a které se soustřeďují jen na zábavu, pracujíce napětím (romány sensační, detektivní, vědecké utopie a pod.). Všecky tyto útvary, pracují více skutečnostmi než fikcí a jsou předchůdci „literatury faktu“, která stojí mimo fiktivní poesii.

Není naším úkolem zde rozvíjeti zevrubný obraz této prósy, která přestala pracovati fiktivními prostředky a pracuje fakty, prósy, kterou by bylo Ize s jistou volností a nepřesností nazvati „žurnalistickou“. Naznačíme jen stručně její základnu. Jest to útvar (dnes teprve pomalu krystalisující), který převzal speciální funkci směny zpráv, funkci referující, která se vydědila ze slovesného umění. Specialisuje se naopak na ni a vylučuje prvek fiktivní. Myslíme tím na slovesnou práci, která uvědoměle nevnáší nic individuálního ani mimoskutečnostního do skutečnosti, ale pracuje pouze s fakty, směřuje pouze k poznání fakt a k co nejnaléhavějšímu jich sdělení. Fantasie v ní není svéprávná, ale stojí v bezprostřední službě života. Úkol, cíl této slovesné práce je vždy v životě: nasbírati co nejvíce zkušeností a sděliti je co nejvěcněji. Jde tu o zkušenost objektivní, t. j. výpověď o faktech (především společenských), ne o výraz vnitřního života autorova. Nebude to ovšem Zolovský naturalismus, „výsek života, nazíraný temperamentem“, či trpělivý popis náhodné skutečnosti. Fakta je potřebí nalézati, tříditi, jest z nich vyčísti perspektivu. Naturalismus měl ostatně cílem zase jen umění. Tato nová prósa „věcná“ však má přímým cílem život, chce působiti v něm.

Je mezinárodní skutečností, a nic nesvědčí lépe o její životnosti a oprávněnosti, než všeobecný odklon čtenářstva ve všech zemích od prósy „umělecké“ a intensivní zájem o tuto prósu věcnou (reportáž, biografie, essaye a pod.)