Rozpravy Aventina/1929–1930/38/Hasanaginica

Údaje o textu
Titulek:	Hasanaginica[red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 38. s. 485 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	19. června 1930
Licence:	PD old 70

MILAN OGRIZOVIČ: HASANAGINICA. Chorvatská národní ballada o 3 obrazech. Přeložil J. Hudec. Režie Z. Rogoz, výprava V. Dryák, scénická hudba P. Milošević. Národní divadlo, po prvé 7. června.

Národní píseň je ne tématem, ale obsahem Ogrizovičovy hry, mravní a společenský názor, předsudek, ritus, konvence její doby jejími ideovými pilíři. Rozlet srdce se zarazí o železné mříže konvence, jež je axiomatickým výrazem životního stylu, skladby rodinné soustavy, morálky. Celý život jihoslovanského moslinstva je uzavřen v Hasanaginici, taktníma a citlivýma rukama Ogrizovičovýma ne zrekonstruované, ale znova vytvořené. (Což je možné právě v oblasti Balkánu, kde to, co na západě není než historismem, je stále velmi živou tradicí.) Drama roste z konfliktu, jenž je nejstarším tématem dramatu (pokud je toto, což je ostatně jeho nejvlastnější sociologickou funkcí, veřejnou diskusí o společnosti): srážka člověka se zákonem, zvyklostí, Bohem, společností, živého jsoucna ve vývoji s obecnou abstrakcí. Konflikt, jenž je uzavřen transposicí, která se zdá u hotového díla – mám na mysli především původní báseň – kouzelně prostou, do intimního příběhu lásky. Konvence tu není vnější mocí, ale součástí celého obsahu jednajících osob. Je to hrdost, jež brání Hasanagovi i Hasanaginici po roztržce znova se sejít.

Ogrizovič sledoval fabuli písně do podrobností, motivicky ji rozšířil jen v nejnutnější míře. Zachoval ve svém divadle onu jímavou průzračnost a půvabný rytmus písně, ale ukázalo se, což je při ohlasech samozřejmo, že prostota a motivická jednoduchost, jež vystačí okouzlovat po krátký rozsah lidové kreace, mění se v rozsáhlejším umělém díle v jistou stereotypnost, postavy, jež podržely dramatický postoj, který zaujaly v prvním aktu, nebyly dostatečně dramatické v dalších.

Z. Rogoz se těsně přidružil k Ogrizovičovi rázem své realisace, jež měla ono fluidické záření života, tak překvapující na našem jevišti, kde v hrách legendy nebo mythu setkáváme se pravidelně s více méně zakrytým ilustrátorstvím a s druhotnou obrazovou komposicí. Dryákovi se v stejných intencích dokonale podařilo vyřešit první scénu, druhá byla poněkud hračkářská a rozptýlená. Hasanaginici dala L. Dostálová hrdý, těžko ale vroucně jihnoucí obrys, sytě hajduckého jejího bratra vytvořil B. Karen, R. Deyl hrdého a uzavíranou vášní žhaveného Hasanagu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.