Rozpravy Aventina/1929–1930/33/Jindřich IV.

Údaje o textu
Titulek:	Jindřich IV. [red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 33. s. 426 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	15. května 1930
Licence:	PD old 70

W. SHAKESPEARE: JINDŘICH IV. Přeložil B. Štěpánek, dramaturgisace F. Goetze. Režie K. Dostal, výprava V. Hofman. Národní divadlo, po prvé 3. května.

Je v každém velkém díle část alespoň relativně trvale platného krásna, které prochází zkouškou všech vkusů, cosi alespoň relativně trvale lidského, co prochází zkouškou všech morálek. Ale je málo děl, jež jako organismy, jako celky zachovávají integrální emotivitu dík jakémusi čarodějnému pronikání k nejhlubším zdrojům lidskosti, dík jakémusi tajemnému mistrovství formy – někdy prostě dík tématu, jež nezměnilo svou sociální hodnotu v křížení a vírech dění a vývojů. Některé Villonovy verše nás krutě uchvacují, Manon Lescaut žije mezi námi, Hamlet je typ dneška jako včerejška (ač, možná, bude nesrozumitelný a bez zájmu pro nejbližší zítřek).

Všechen zděděný i docela soukromý obdiv pro Shakespeara nás nemůže přimět k tomu, abychom věřili, že Jindřich IV. je divadlo, které by nám mohlo plně odpovídati, které by nás okouzlovalo od začátku do konce. Poučený literární historik může sledovat toto drama s profesionálním zájmem napjatým a třeba vášnivým. Ale dovede-li se dívat a naslouchat jako naivní, ač kultivovaný divák, bude jím vzrušen nesrovnatelně méně než nějakým současným básníkem, ač méně hlubokým psychologem, méně geniálním divadelníkem než je Shakespeare, třeba nějakou hrou Shawovou, tkanou z téhož mythu, poesie a pravdy, jako je náš život.

Divadelní účin Jindřicha IV. se opírá o dva krajní body, jež nejsou v těsném sepjetí s jeho (aspoň do jisté míry všeplatným) všelidským a čiře estetickým jádrem, ale jež jsou naopak nesporně dobové: drastický humor na jedné, historicko-vlastenecké nadšení na druhé straně. Bylo by při nejmenším smělé tvrdit, že v kterémkoli z účastníků premiery její komické scény budily veselost jinou než mírnou a zdvořilou. Shakespeare vypočítal těmito scénami pro své současníky určitou míru napětí, která dnes neplatí, protože naše forma humoru a názory na komično jsou podstatně jiné. Stejně druhá strana, netypisovaný vlastenecký problém v Jindřichu IV., cítíme jako odlehlou lokální záležitost renesančních Angličanů, pro něž tato fakta, ač historická, měla stále živou, samobytnou, mimouměleckou, civilní účinnost. Ovšem, stále zbývá Falstaff, kralevic, Ohnivec, král, postavy i scény, velkorysá ideová koncepce, ale to jsou skvělé fragmenty a torsa, ne dílo. Nevím, mohla-li by dramaturgisace a režie smělejší a ještě méně literárně historická učinit Jindřicha IV. divadlem kongeniálním modernímu chápání. Snad, ale pak už by to asi nebyl Shakespeare.

V. Hofman se vrátil k malované kulise, která je pozadím zúžené vlastní scény, špatně malované a banální, kulise se všemi nectnostmi kulis. E. Kohout vytvořil skvělého kralevice bohéma, gentlemana a vřelého člověka, V. Vydra vnitřně rozpolceného, královsky vznešeného a otecky vroucího krále. Ohnivý Percy B. Karena při všech svých dobrých chvílích byl kažen špatnou dikcí, rozčilené drmolení rytířovo bylo zcela naturalistické. Falstaff J. Vojty byl omezen jen na povrch, byl to jen trochu dobromyslný ničema, chyběl mu onen rys geniální obludnosti, kterým se staví Falstaff mezi přední typy lidské komedie. Dále je nutno jmenovati Nedošínskou, Deyla, z mladých Štěpničkovou, Šejbalovou, Neumanna a Peška.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadlo, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.