Rozpravy Aventina/1929–1930/2/Karel Leger

Údaje o textu
Titulek:	Karel Leger
Autor:	Antonín Klášterský (jako Ant. Klášterský)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 2, s. 15–16 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	3. října 1929
Licence:	PD old 70

Vždycky mne dojímala báseň François Fabie, kde líčí, jak jedné dáme předčítá svůj veršovaný kus, ale cítě již mezi čtením sám, jak jeho věc je slabá, vzpomíná na rodný kraj, na otce rolníka a trpce lituje, že opustil jeho zem i pluh.

Beatus ille, qui procul negotiis… rura paterna arat…

Karel Leger, vystudovav v Klatovech a v Praze gymnasium, jistě také byl lákán bludičkou slávy, oddati se výhradně spisovatelství, vždyť již r. 1876 objevují se první verše jeho pod jménem K. Lenský v „Lumíru“ (za redakce Sv. Čecha), ale odolal svodům, ujal se oteckého statku v Kolíně a hospodaří na něm až dosud. Zde sám se narodil, sem uvedl svou ženu, rovněž dítě venkova, zde se mu narodily a vyrůstaly děti, synové i dcery, sem svážel své obilí. Ale jako mezi živnými klasy rostou krásné polní květy, tak při všední práci a starostech vyrůstala tu jeho díla — Karel Leger zůstal básníkem.

Básník-rolník! Ale nemyslete při tom na Kolcova, který prostičce opěvá svou step, práce, radosti a strasti rolnického života. A nepředstavujte si, že básník doslova sám oře a kosí své lány. Zná sice dobře všecky práce selské a bylo-li potřebí, neváhal jistě přiložiti sám ruku k dílu, ale jinak obmezuje se na správu svého statku a na dohled. Můžete již časně ráno ho potkati, an spěchá na pole nebo na luka, a večer nejednou musíte čekati naň, až se vrátí z pole, vyprahlý a unaven, domů.

Tak bylo aspoň ještě před 25-30 lety, kdy jsem se s K. Legerem seznámil. Tehdy trávíval jsem po několik let se svou rodinou prázdniny v Záboří nad Labem, v místě, jež je od Kolína vzdáleno jen dvě stanice a odtud navštěvovali jsme Legera a on zase s dcerkami nás. Od té doby pak býval jsem častěji u něho hostem a měl příležitost nahlédnouti do jeho soukromí. Již při první návštěvě provázel mne svým statkem, ukazoval své stroje i dobytek, ale již tehdy posteskl si, jaká je potíž získati dobrou čeleď, nikdo že již u dobytka nechce sloužiti a vše hrne se na práci do továren. Potíže ty se jistě během let ještě stupňovaly, hospodář dostupoval pokročilejšího věku, jeho práce literární vyžadovaly stále více času, jeho choť churavěla, dcery se provdaly (jedna za stavitele v jižních Čechách, druhá za úředníka v ministerstvu zahraničí v Praze), a tak jsem se nic nedivil, když mi při posledním setkání sdělil, že stav dobytka již značně obmezil a celé hospodářství nevede již v dřívějším rozsahu.

Již to, že jeho hospodářství bylo ve větším městě, dodalo celému životu Legerovu jiného rázu než kdyby je byl měl na vesnici. Jeho statek je výstavný, má pěknou obytnou budovu, celá rodina žila životem městským. Jen choť básníkova, tuze milá a dobrá paní, zachovala si nejvíce venkovského rázu a svou prostou srdečností činí dojem vlídné paní maminky. Poměr básníkův k ní je velmi krásný a něžný, nemůže jíti kolem ní, aby ji nepohladil nebo nepoškádlil. A přízemní velká světnice, kde rodina nejvíc se zdržuje, působí se svým velkým dubovým stolem a svou prostotou jako venkovská sednice. Zde u toho stolu se jídá, a zde básník píše. Má ovšem nahoře v prvním patře také parádní pracovnu s psacím stolkem, knihami a originály, ale tam nepíše, práce jeho literární rodí v přízemní jizbě, u dubového stolu nebo stojacího pultíku.

Něco u Legrova statku schází — zahrada, a básník často toho litoval a záviděl Fr. Procházkovi (Županovi), svému nejmilejšímu příteli, který měl v Kolíně zahradu rozsáhlou. Několikrát jsme se jí všichni tři procházeli a obdivovali nádherné její štěpy a ořechy. Se Županem chodíval Leger rád na nedělní odpolední procházky. Sám jsem byl na jedné takové procházce s nimi, procházeli jsme řídkými lesíky s písčitou půdou a došli až do Konárovic, které leží již dosti vysoko, poskytují krásný rozhled do labské roviny, k zábořským lesům, k Železným horám. Oba přátelé se cestou jen škádlili, ale z každého slova bylo patrno, jak se mají rádi. Franta Župan byl hovornější, Leger jako vždy málomluvný, jen tu a tam něco prohodil nebo také krátce se zasmál.

„Pane Leger (to „pane“ bylo ovšem jen žertem), tady to voní!“ liboval si Župan, „což abychom si zapálili?“ Legera nemusil dvakrát vybízet, silný kuřák, má doutníky vždy při sobě a horlivě nabízí.

Za malou službičku, kterou jsem vykonal pro jeho syna, když byl za války odveden, odvděčoval se mi Župan co rok krásným ovocem ze své zahrady. Ale jednou napsal, že mi je nepošle, že si musím pro ně přijet. A tak jsem tedy jel a vezl si domů velký košík nádherných jablek, hrušek a ořechů, a Leger, slyše, že jsem moukou na ten čas zásoben, přidal k němu aspoň hezký pytlík modrého máku. Za války i to byla veliká vzácnost, a oba pomáhali, jak mohli.

Ale dlouhé trvání války počalo na Župana, jenž měl všecky syny na frontách, působiti neblaze — jeho duch se zatemňoval. Přestaly nedělní procházky, přestaly brzy i návštěvy Legerovy, jejž pohled na duševní zkázu drahého přítele tuze rozrušoval a skličoval. Jen mému naléhání povolil a navštívili jsme předloni, tuším v říjnu, Župana společně. Měl právě světlý okamžik, poznal nás a rozmlouval s námi zcela jasně, ba Legerovo škádlení, že je fašista, oplatil vtipem „že ano, že má černou (t. j. špinavou) košili“. Ale již v lednu letošního roku dotrpěl milý Franta Župan, a Leger zůstal zcela osamocen.

Teď chodívá jen s pensionovaným panem řídícím Drábkem, kterého, aby prý nemusil čekat na systemisaci, žertem povýšil hned na svého „hospodářského radu“.

V dřívějších letech účastnil se s dcerami v městě i zábav, slavností a koncertů, nyní žije již jen své rodině a své práci, a když jsme předloni po „chodském“ večeru, jejž v Kolíně pořádali, seděli s větší společností v plném sále hotelovém, Leger rozhlížel se po sále a konstatoval pak, že už nezná skoro nikoho, že vidí samé neznámé tváře.

Myslím, že mimo krátký výlet do Polska a Dánska, kde však studoval více poměry hospodářské, nepobyl v cizině; do Prahy zajíždí jen zřídka a přijede-li, literárních přátel nevyhledává. Zato rád a srdečně vítá každého u sebe. Z Týnice, dokud tam ještě žil, přijížděl Fr. Flos, z Přelouče L. Quis, z Prahy Herrmann, Machar, Šimáček, Procházka a j.

Členem Akademie věd a umění byl K. Leger zvolen již r. 1897, volbu sice přijal, ale na akademické křeslo nezasedl dosud nikdy; ani do jedné schůze nepřijel. Ne z nějaké nechuti k Akademii, vždyť o věcech jejích rád hovoří i poslouchá, ale že vůbec těžko se vypravuje z domova, nerad se vytrhuje ze svého pořádku a svých prací a nejblaženějším se cítí doma a nejvýše s jedním nebo dvěma přáteli. Tu je vesel, usmívá se ústy i očima, veselému vyprávění i krátce se zasměje a někdy i sám poví něco humorného.

Fabule svých povídek jistě spřádá, chodě samotářsky po mezích svých luk a rolí.

„A veršů již nepíšeš?“ ptal jsem se ho nedávno. Usmál se: „Ne, nikdo jich nežádá ode mne a pokud je jich ještě třeba, píšou jich dost jiní“. A přeci verši Leger zahájil svou literární dráhu a dlouho nepsal nic než verše. K prose dostal se až v pozdních dost letech. První jeho básně (1881) stály ještě hodně pod vlivem Vrchlického; jeho Nero nudí se v krásně vybroušených hugovských alexandrinech, a Kleopatra v akademicky upiatých slokách dává mrtvolu otroka, jenž se pro ni otrávil, uvrhnout v Nil. Píše o Svatogoru, jako Fr. Kvapil o knížeti Vladimíru a Slavíku loupežníku, veršuje o Atamanu, Černém Jiřím, pokouší se o dramatickou báseň Semiramis. Ale již třetí jeho kniha „Pohádka z naší vesnice“ přesvědčuje, že básník hledá svou vlastní cestu, a ve čtvrté, kterou Neruda přijal do svých „Poetických besed“, již ji šťastně nalezl. Leger našel se v básnické povídce, a Neruda, vydávaje jeho Všední život (1883), podotkl v doslovu, že je rozkošně vyprávěn, že jej pokládá za nejlepší z dosavadních Legerových děl, a to za dílo, dle něhož směr a sílu talentu lze posouditi již určitě. Tu nebylo již parnasovsky strojených veršů, volně tekl proud vyprávění ve verších moderně střižených a švižných, do děje zapadl reflex celého maloměstského života, realitu prošlehly paprsky humoru a satiry. Leger nedal se zlákati v básnické povídce ani slavnými vzory Byrona a Puškina, nepřiklonil se ani k moderní básnické povídce Coppéově, našel si svůj vlastní způsob i formu a té zůstal pak již věren i v Poslední rusálce i v povídce V zátiší (obě se Všedním životem vydal později v sebraných spisech svých, jež bohužel uvázly, s titulem „Z poetických besed“, protože všecky vyšly v Nerudově slavné kolekci) i v dalších svých knihách povídek veršem. Umění ve všech spočívá právě v tom, jak Leger dovede střízlivý život spojiti s kouzlem poesie a fantasie. Zvýšenou měrou platí to o jeho veršovaných Fantastických povídkách (1900). Z bílé lebky nalezené v lomu, kde bývalo popraviště, vyčítá osud popravené cikánky, ba cikánka sama před ním oživuje a tančí; rozkvetlý leknín nad labskou tůní mění se v básni plné šeptu a svitu letní měsíčné noci v malou vodní žínku, toužící po lásce smrtelníka; nalíčená svůdná krasavice sestupuje z rámu laciného barvotisku, usedá na postel umírajícího hocha, naplňuje hruď jeho touhou po nepoznané rozkoši, rozpaluje jeho líce, a s hrdla jejího padají rudé korály do bílých peřin — krev hochova a pod. Originální je tu jeho Vesnický hřbitov a zvlášť krásný, barvitý a plastický obraz Mor v Kolíně L. P. 1680, jenž je již předzvěstí jeho prací historických.

Od básnické povídky sestupuje Leger až k balladě a obrázku — jeho Ballada o mrtvém ševci a mladé tanečnici s hudbou Ostrčilovou stala se obecně známou — a na druhé straně dostupuje až k veršovanému románu (Český román, 1904) s tendencí, u něho jako zemědělce pochopitelnou: houževnatě držeti a budoucím zachovati zděděnou českou půdu.

Ale pak básník počíná psáti výhradně prosou: Objevuje se jeho Hořký román, šlehající ubohost a malost našeho tehdejšího života národního a společenského, a po něm celá serie knih: povídek i románů, kde opětně se slučují všecky živly pro Legera tak charakteristické: realita života, humor, satira, sen, fantasie, romantika. (Podivná příhoda inženýra Vejvody — Augustin Fojtík — Suchý čert — O umění, umělcích a hladové Pavlíně — Kdo tu? — Vendulka, husarka malá — Poustevník u sv. Anny a j.) Zdálo se mi vždy, že právě proto, že má na očích stále ten plochý střízlivý kraj polabský s řepnými lány, prchá do čarovného světa snu a romantiky.

Před lety pokusil se o štěstí i na divadle. Na Národním divadle v Praze hrála se jeho aktovka Slepý a celovečerní hra Vpád, již sepsal s přítelem Procházkou (Županem). Nezakotvily v repertoiru, zato na menších scénách dosud líbí se jeho hry: Jaro — Podzim — Illuse — V poutech — V zakletém zámku.

Nejvíce překvapil Leger v posledních letech: počal najednou pěstovati povídky i romány historické a to s takovým zdarem, že na př. jeho kniha „V plamenech“ dosáhla i státní ceny. Je až ku podivu, jak on, žijící na venkovském městě, dovedl si opatřiti tolik pramenů a podrobné znalosti. Zejména ty, které nás unášejí do světa paruk a copů, mají mnoho dobového pelu, humoru a půvabu, a rozkošná je i poslední jeho práce, knižně vydaná, Vinohrady s humorem nezbedného malíře, s melancholií staré pražské vinice, zhasínajícího mládí a s předtuchou katastrofy bělohorské.

Nechť vlasy Legerovy již hodně zešedly, je i ve svých sedmdesátých letech mlád, svěží a pracuje neúnavně. Jeho produktivnost lety spíše roste než ochabuje, nalézá stále nové a nové podněty, jeho humor nepozbývá barvy, fantasie síly. Má krásný podzim a na svých štěpech plno ovoce. A k tomu lze upřímně a ze srdce gratulovati.