Rozpravy Aventina/1928–1929/9/Konrád Ferdinand Meyer

Údaje o textu
Titulek:	Konrád Ferdinand Meyer
Autor:	Bedřich Václavek (jako B. Václavek)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 4, č. 9, s. 87 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	listopad 1928
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Conrad Ferdinand Meyer

Podivuhodná jednota osobní i umělecké formy vyznačuje osobnost Konrada Ferdinanda Meyera, od jehož úmrtí dělí nás právě třicet let (nar. r. 1825 v Curychu, zemřel 28. listopadu 1898 v Kilchbergu). Pocházeje ze švýcarského patriciátu, jenž byl právě tehdy v rodném jeho městě zdemokratisováním zřízení odstaven od vlády, cítil demokratické své okolí jakožto něco cizího a nízkého. Aby mohl vyžíti svou aristokratickou žízeň činu, obrátil se do minulosti a svými baladami a historickými novelami vytvářel si umělý prostor pro život velkého stylu, prožívaje znova vůli a činy historických hrdin, vytvářeje hrdinné postavy mužské i ženské, velké a mocné v dobru i zlu. Od života ho však oddalovaly i jemné nervy, vždy blízké přepětí (jež ho dvakráte uvedlo do ústavu choromyslných, a jemuž posléze podlehl). Co mu odepřelo demokratické okolí a vlastní slabost, vyžíval ve své tvorbě, sytě své historické skladby vlastními zážitky, podávaje vlastní život mediem historických osobností. „Sous une forme trés objective et éminemment artistique, je suis au dedans tout individuel et subjectif“, přiznává v jednom dopise, podávaje nám zároveň vysvětlení, proč znovudobyl pro umění historii, zdiskreditovanou profesorskými historickými romány. Vedle konfliktu s okolím a vlastní chorobou bylo tu ještě plno vnitřního sváru mezi silnou vůlí, sebevědomím a silnou smyslovostí.

Krocení žhavé vášně přísným názorem náboženským i přísnou kázní uměleckou — to je životní podklad jeho stylu, vyznačujícího se barvitostí, spoutanou přísnou formou, bohatou plností, umělecky přísně uspořádanou. Učil se tomto ohledu u Michelangela a vůbec u renaissance: Přísná uzavřenost jeho formy, věcnost, pravidelné členění, sporá přízdoba slovní, slavnostní gesto, spíše síla než fantasie, to vše jej činí po teoretickém představiteli německého „renaissancismu“ Burckhardtovi jeho naplňovatelem básnickým. Mnoho z kvetoucího bohatství renaissance však přišlo u Meyera zkrátka, protože vždy v něm byl silný vliv jeho kalvinství. Proto vedle renaissance a před ní jej upoutala reformace a protireformace. Kalvinství promluvilo v „Posledních dnech Huttenových“ spolu s přiznáním k němectví ve válečném roce 1871, znamenajícím emancipaci od silných francouzských vlivů jeho mládí. Zde se po prvé ozval i kovový zvuk jeho veršů. Zároveň byl Hutten první z jeho typických postav. Tísněny osudem, v zajetí nutnosti bojují bezmocný zápas proti osudu (Meyerův boj s šílenstvím i jeho kalvinství), Hutten proti smrtelné nemoci, „Jürg Jenatsch“ (1876) proti evropské diplomacii, hrál Jindřich (v „Der Heilige“, 1880) proti neodvratné dějinné zákonitosti atd. Při tom jsou to zpravidla postavy vysoké duchové kultury, zušlechtěné životní a společenské formy. Čistá lyrika není takovémuto umělci dána. Jeho lyrika je formálně skvělá, ale není v ní silného lyrického vzruchu. Musil se jako člověk silně ukázňovati, aby něčím byl, a proto ani jakožto lyrik nemůže býti bezprostředním. Potřebuje prostředníka, nositele svých citových komplexů, je odkázán na obraz a děj, malíř a epik žije vždy v sousedství lyrika. Tam, kde se může uplatniti jeho základní intelektuálně-konstruktivní rys, kde jeho intelektuální síla se může súčastniti na vypracování dějinného jádra v anekdotickém ději, je nejvíce svůj: v baladách a historických novelách. Kde se pokouší vytvářeti postavy z lidu, s prostě lidským cítěním, čisté přírodní bytosti, stává se konvenčním. Pro zpodobování velikých historických postav si však našel nanejvýš osobní styl, k němuž se probojoval velikými boji a formálním úsilím. Jeho sloh je silně barokní: ušlechtilá harmonie celku je prolamována silně zdůrazněnými jednotlivostmi. Tvoří tu energická umělecká vůle talentu, ne přirozená tvořivost genia. Meyer tvořil těžce, přepracovával, opisoval vždy znova. Ve snaze o soustředěnou a silnou formu se dostal až téměř k manýře. Větší umělec než geniálnější jeho současník a krajan Gottfr. Keller, stál svým pojetím umění i svou uměleckou prací blíže klasikům než své současnosti.