Rozpravy Aventina/1928–1929/15/Anděl ulice

Údaje o textu
Titulek:	Anděl ulice [red 1]
Autor:	Karel Smrž (jako ksž)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 4, č. 15, s. 153–154 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	leden 1929
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Anděl ulice

ANDĚL ULICE. („Street Angel“. Uvádí „Fox-film“.) „Východ slunce“ dal nejen dobrou značku Foxovým „miliondolarovým“ filmům, ale ukázal i skvělé mimické schopnosti Janet Gaynorové^{[red 2]} a několika dalších představitelů, jejichž jména byla do té doby téměř neznámá. I další filmy této serie „V sedmém nebi“ a „Poslední naděje“ se ukázaly býti zdařilými pokusy o film umělecký a v poslední době k nim přistupuje se stejnými ambicemi „Anděl ulice“. Je to prostý příběh chudého děvčete, které — aby opatřilo peníze na léky pro nemocnou matku – dopustí se ze zoufalství krádeže. Je dopadena, odsouzena na rok do donucovací pracovny, ale při transportu podaří se jí uprchnouti. Matka zatím zemřela a Angela je přijata k tlupě kočovných komediantů. Tam se seznámí s malířem Ginem, který ji vezme k sobě a když dostane velikou zakázku na malby v divadle, jež mu zabezpečuje budoucnost, chce se s ní oženiti. Večer před svatbou je však Angela poznána strážmistrem, kterému kdysi uprchla, je zatčena a odpyká si rok v donucovací pracovně. Gino se domnívá, že ho Angela opustila z vlastní vůle, upadá a teprve když se s ní setká po roce v noci na nábřeží a po prudkém výstupu pozná celou skutečnost, odpouští jí a šťastnou si ji odvádí zpět. Je to námět, který by se v rukou nepovolaného režiséra proměnil na kalendářově sentimentální film, vypočítaný jenom na slzavé účinky v hledišti. Režisér Frank Borzage se sice sentimentalitě nevyhnul, zejména v závěrečných scénách, kde je k ní tak blízko, ale tuto slabinu vyvážil skvěle řešením celého filmu, jež je promyšlené, obrazově výrazné, a proto opravdu filmové. Hned na začátku ukazuje divákovi prostředí děje – Neapol – tím, že kontinuitně, pohybujícím se aparátem sleduje ruch v úzkých uličkách a zavede ho tak po točitých schodech až do nuzného příbytku Angelina. Rozumí výraznosti detailu a často jej proto používá. Slovní doprovod omezuje na minimum, takže by bylo lze označiti jemu velmi málo titulků, které by mohly odpadnouti. Všechny pak mají ráz pouhých vysvětlivek, nesnažíce se vzbuzovati v divákovi „náladu“ nějakou básnickou stylisací. Janet Gaynorová ukázala už ve „Východu slunce“ svoje vysoké mimické kvality. V „Andělu ulice“ je její úkol o to těžší, že vytváří Italku, tedy postavu, jež je tak vzdálena jejímu temperamentu. Nejlepší výkon podává ve scénách, kdy v předvečer svatby s vylhaným šťastným úsměvem připíjí s Ginem, zatím co venku přechází strážmistr, jehož uprosila, aby jí daroval ještě několik hodin svobody. Charles Farrell (malíř Gino) je životně pravdivý, ať ukazuje dny bezstarostného štěstí nebo zármutku nad nepochopitelnou zradou Angelinou. Scéna, kdy sedí apaticky na visutém lešení v divadelním foyeru, nebo kdy si na mlhavém nábřeží rozžatou sirkou svíti do obličeje Angelina, patří k jeho nejsilnějším výkonům. Fotografie má osvědčenou již úroveň Foxových filmů této serie a prozradí atelierový původ některých exteriérů jen na několika místech a celkem neškodně.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Filmy, otištěno bez názvu, název odvozen ze začátku článku a odpovídá titulu recenzovaného filmu.
2. Opraveno z Janety Gaynorové na Janet Gaynorové, oprava tohoto jména provedena i dále v textu.