Rozpravy Aventina/1928–1929/11/Úděl teatralikův

Údaje o textu
Titulek:	Úděl teatralikův
Autor:	Bedřich Václavek (jako B. Václavek)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 4, č. 11, s. 109–110 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	prosinec 1928
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Hermann Sudermann

Vždy znova se v literárních dějinách objevuje typický případ: Člověk, jenž rázem vystoupil do popředí, byl považován za velký zjev — po několika letech však se počíná na něho hleděti kriticky, sláva oprchává, až je zatlačen docela do pozadí. Pak se někdy věci obrátí: Je nutno po období oprávněně ostré kritiky z části rehabilitovati tento zjev. Někdy se mnoho odvolává z toho, co bylo přičtěno k tíži, ne však vždycky.

Zdá se, že Hermann Sudermann, jemuž se dostalo v plné míře tohoto osudu, a jenž po řadu let již byl vylučován z literatury, jež je v nejplnějším slova smyslu uměním, dožil se v posledních letech svého života takové renaissance. Sotva však se podaří jeho apologetům (H. Naumann, Kurt Busse), změniti podstatně profil, jak se ustálil v onom období, pro Sudermanna kritickém ve dvojím smyslu.

Narozen 30. září 1857 na statku Matziken v memelském výběžku východ. Pruska, jakožto syn nájemce statku, pocházel po otci z holandských Mennonitů, kteří se vystěhovali pro víru do delty Visly a hospodařili tam na selských dvorcích. Přes stísněné hospodářské poměry v rodném domě navštěvoval gymnasium v Elbinku a po krátkém přerušení pokračoval ve studiích v Tilsitu, načež studoval filologii v Královci a Berlíně, kde se stal posléze domácím učitelem. V té době vedle studií počíná svou literární činnost. Vůdce literární secese v pruském sněmu Rickert přivedl jej k žurnalismu. V rozličných listech, v nichž byl zaměstnán, vyšly také jeho první povídky. První jeho knihou byly povídky „Zwielicht“ (1887), pak následovala „Frau Sorge“ a „Geschwister“. Velikým úspěchem dramatu „Die Ehre“ prorazil Sudermann rázem a také hospodářsky se do té míry zajistil, že se mohl plně věnovat literatuře. (Z ostatního života zbývá připomenouti sňatek s Klárou Laucknerovou, trvalé usídlení V Berlíně od r. 1896, koupi statku Blankensee v Marce a veřejnou činnost v organisacích žurnalistů a spisovatelů.)

Dramatem „Die Ehre“ měl Sudermann tak veliký úspěch, že byl v těchto začátcích německého naturalismu považován za jeho vůdce, průbojného ducha, a jmenován jedním dechem s Gerh. Hauptmannem, jehož ostatně svými jevištními úspěchy zastiňoval. Naturalism mu tu dal především nové téma a zároveň účinný kontrast dvou sociálních vrstev. Zároveň však projevily se slabiny Sudermannovy tak, že se nám dnes, po odstupu téměř čtyřiceti let toto dílo, od něhož se kdysi měla datovati nová epocha německého dramatu, jeví téměř humoristickým. Oba světy, jichž rozličný pojem cti se tu v dramatické zápletce kontrastuje, jsou podány nepravdivě, neboť autorovi šlo především o — divadelní kontrasty. Již zde vidíme, jak tento „popularisátor moderny“ vypracovává látkový naturalism sice virtuosně, ale bez hlubšího psychologického pojetí. Ovládá od počátku znamenitě prostředky jistého jevištního úspěchu, aniž je v jejich volbě vybíravý. Jde mu o silné vnější napětí. Duševní dění podřizuje technickým prostředkům. Když průběh hry byl dal své nejsilnější účiny, jsou psychologické a stejně i společenské otázky rychle odsunuty stranou. Je efektnější než Hauptmann, vzrušuje snad i hlouběji, ale posléze přece jen tu zůstává pouze znalec scény a dobře snad to myslící člověk, není však opravdu velkého básníka.

Rychle po sobě následovaly dvě další hry. V „Sodoms Ende“ (1891) se pokusil o společenskou kritiku a satiru na tématu zhýralé společnosti západního Berlína (čtvrti bohatých), ale jeho básnická síla nestačila k skutečně tragickému pojetí konfliktu. Zato po této, společnosti nepohodlné hře, tím většího úspěchu došel hrou „Heimat“ (1893), jež nastoupila cestu všemi německými jevišti a dnes, kdy i obecenstvo se odvrátilo namnoze od jeho pozdějších her, a kdy jeho závažnější počiny jsou zapomenuty, udržuje se na scénách, protože, jako kdysi k úspěchu prvních Sudermannových her přispívaly velké herečky (Duse, Sorma), i dnes je skvělou příležitostí pro osvědčení herecké virtuosity. Emancipovaná, volně vpřed usilující dívka dostává se do konfliktu s konservativní rodinou, je zapuzena, zklamána, protlouká se těžce ve světě, ale posléze stane se slavnou zpěvačkou a v rodném městě dostává se jí zadostiučinění nad nízkostmi, s nimiž bojovala. Tento boj za možnost plného vyžití připomíná Nietzscheho, jako vůbec Sudermann rád navazuje na známá hesla velkých přehodnocovatelů a vychovatelů. Bojuje na jedné straně proti ztrnulé tradici ve víře, mravnosti, společenské formě, na druhé zůstává v zajetí tradice umělecké, či spíše: prostředkuje mezi starým a novým. Miluje silné, panovačné lidi, oslavuje sílu, jíž slabost podléhá, obdivuje plnokrevné, statečné lidi, ale nejde do důsledků, kde věci nejsou tak zřejmé a širokému publiku přístupné, ulamuje hroty ideám své doby. Dítě nezralé doby, vyšel příliš vstříc časovému vkusu. Nebyl silnou básnickou bytostí, nebyl dramatikem, ale teatralikem. Za to se mu dostalo úspěchu, byť ne pravidelného, a posléze — odmítnutí.

V dlouhé řadě jeho her, v nichž, zdá se, bylo jeho údělem, aby byl objevovatelem nových látek a nových problémů, je snad jediné hlubší dílo, tragedie z důstojnického života „Fritzchen“ (1896). Jinak se pokouší v několika směrech, směřuje k novoromantice ve hře „Johannes“, o pohádkovou látku se pokouší v nepodařených „Die drei Reiherfedern“ (1898), aniž se mu podaří průboj k vyššímu, svobodnějšímu umění. Vrací se ke hrám společenským, ale jeho tvůrčí síla ochabuje, jeho hry stále více směřují jen k jevištnímu úspěchu (od her Johannisfeuer, 1900, Es lebe das Leben! 1902, až po poslední, jako je Das deutsche Schicksal, 1920). U Sudermanna není v jeho tvorbě žádného osobního vývoje. Ve svých společenských hrách vyšel od Francouzů, Sardoua, Augiera, také Mladé Německo na něho působilo, ale dá rád znáti, že zná Ibsena. Zůstal divadelním technikem, jehož macha se stala výstrahou a typickým případem.

Sudermann-prosaik byl objeven, až když se uplatnil Sudermann-dramatik. Což je ironické proto, že v prose dosáhl celkem trvalejších hodnot než v dramatě. Navazuje na příklad Spielhagenův, podal v románech „Frau Sorge“ a „Der Katzensteg“ těžkou atmosféru východního Pruska. Vzpomínky z mládí vnášejí teplejší cit do „Paní Starosti“, v níž je jemně vykresleno dětství, tísněné a zdržované ve svém vývoji, jemuž se posléze paní Starost stává předznamenáním celého života. Ani zde se ovšem nevyhnul Sudermann lacinému prostředku dojetí a násilného konce. Nejpůsobivější, hodně dramatický jest „Der Katzensteg“ z napoleonských válek, vypravující, jak syn statkáře, zradivšího Prusy, trpí přes vlastní poctivost a vřelé vlastenectví činem svého otce, až dojde smíření na válečném poli u Ligny. Sudermann i zde, jako ve svých hrách, rozděluje příliš jednoduše, příliš naivně světlo i stín. A tak vedle silného vypravovatelského umění je tu stejně dosti schematičnosti. — V dalších románech (Jolanthes Hochzeit, 1892; Es war, 1894, Das hohe Lied, 1908, aj.), vystupuje vždy nepříjemnější snaha po prudkých efektech. Teprve v povídkách „Litauische Geschichten“ (1917), jsa ve svém prostředí, je zase na výši svých nejlepších prosaických prací.

Ve svých lepších pracích jeví se Sudermann typickým Němcem z východního, kolonizovaného území. Silná vůle, předmětná fantasie, vyhraněný smysl pro účelnost, slabší smysl pro hudbu, tajemství a kouzlo slova, pro polotóny a hru. Je spíše plastikem, jednostranným a schematickým, než hudebníkem. Jeho smyslovost je upoutána k zemi, fantasie obrácena k dění, jeho sen podřízen vůli.

Ale přehlížíme-li celé jeho dílo, chybí tu cosi. To, co práci dodává páteř, člověkovi pevný profil a dílu posvěcení. Odtud pryští problematičnost Sudermannova zjevu.