Rozpravy Aventina/1927–1928/6–7/Vzpomínka na Stanislava Przybyszewského

Údaje o textu
Titulek:	Vzpomínka na Stanislava Przybyszewského
Autor:	Jiří Karásek ze Lvovic
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 3, č. 6–7, s. 70 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	8. prosince 1927
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Stanisław Przybyszewski

Dnešní literární pokolení stěží si učiní představu o démonické slávě Stanislava Przybyszewského. Přišel do Berlína a opanoval rázem dekadentní mládež celé literární Evropy. Působil exotismem, ale to nebyla vnější sensace, to byl opravdu živý, hluboký vliv. Podle vlastních slov Przybyszewského našel nejoddanější ctitele a nejplodnější půdu u nás v Čechách. Byl jsem první, kdo zvěděl o Przybyszewském od německého berlínského přítele a získal jsem hned po vydání Totenmesse tuto grandiosní, drásající báseň dekadence. Četl jsem ji s utajeným dechem, měl jsem dojem zjevení, zdálo se mi, že nic na světě nemůže býti pravdivější a osudovější. S jistým chvěním a obavou jsem donesl knihu Arnoštu Procházkovi, jenž tehdy ještě stál pod vlivem naturalismu, a zanechal jsem knihu u něho, aby si ji přečetl. Pamatuji se jako dnes, když jsem šel druhého dne do bytu Procházkova v staré ještě Poštovské ulici, v tmavém domě poblíže Boršova, že jsem byl zvědav, co řekne Procházka básni Przybyszewského a zároveň jsem se obával, aby se nevysmál mému enthusiasmu. Nalezl jsem Procházku rovněž pod velkolepým vlivem básně Przybyszewského. Nemluvili jsme o nikom než o Przybyszewském.

První styk písemný s Przybyszewskim navázal Arnošt Procházka a vyzvěděv jeho norskou adresu, poslal mu nadšený dopis a přiložil první sešity Moderní revue. Nevěděli jsme ovšem, bude-li jí Przybyszewski rozuměti, pokládali jsme jej za Němce polského jména. Ale Przybyszewski byl Polák i jazykem a příbuzná čeština mu nečinila velkých obtíží, i seznámil se s obsahem zaslaných čísel. Výsledek byl, že dopsal Arnoštu Procházkovi. Pamatuji se, že to byl veliký svátek, když jsme v redakční schůzce dopis ten četli. Byli jsme rázem povýšeni na „evropskou revui“ to hned nejlepší. Představovali jsme si, kdo nás to tak uznává. Věděl jsem od berlínského přítele, jaký kruh literární mládeže otáčí geniálního Poláka, uznávaného za hlavu německé moderny. V té mládeži byl Richard Dehmel a Johannes Schaf, zbožňovaní naši básníci. Věděli jsme, že Przybyszewski byl přítelem Strindbergovým, věděli jsme o pitkách a večírcích v zapadlých lokálech berlínských a v bohémském bytě Przybyszewského v Luisenstrasse, kde při vodce improvisoval Przybyszewski na klavíru nejvášnivější melodie chopinovské.

Przybyszewski se hlásil mezi nás. A nebyl jen mezi námi, byl první z nás. Kdo zotvírá ročníky tehdejší Moderní revue, nachází řadu článků psaných Przybyszewskim zvláště pro nás, kde propagoval Przybyszewski své ideje a kde k nám uváděl významné básníky německé, na příklad Momberta a jiné. Také zaopatřoval knihy a zprostředkoval styky s významnými literáty. Dostal jsem Schlafův Frühling s dedikací milovaného básníka, dostal jsem podobiznu Dauthendeye a navázal korespondenci s tímto zajímavým básníkem. Przybyszewski zprostředkoval styky Moderní revue také s cizími výtvarníky. Seznámil nás s Munchem a s Vigelandem, posílal grafiku a fotografie plastiky. Z ní bylo mnoho reprodukováno v Moderní revui. Byl jsem první, kdo jsem z podnětu Przybyszewského psal o Munchovi, a Munch toho nezapomněl. Když svého času pořádal spolek Mánes jeho výstavu, sešli jsme se s Munchem, a slavný Munch měl ještě po letech plno vděčnosti pro tuto propagaci svého díla v Čechách. Byl to Przybyszewski, kdo vzbudil naše nadšení pro Féliciena Ropse, stejně tak jako pro Maeterlinka a Huysmanse. Procházku, bývalého ctitele Zoly a naturalismu, podnítil k studiu satanismu a čarodějnických procesů a vzácný Maleus maleficarum byl darem Przybyszewského pro knihovnu Arnošta Procházky.

Posléze jsme poznali Przybyszewského i osobně. Přijel do Prahy a chtěl se zde usídliti. Přijela s ním i jeho první choť Norka Dagny, svrchovaně zajímavá bytost, ale záhadná, činící někdy až zarážející poznámky. Pamatuji se, že mne pohoršila v chrámě sv. Mikuláše, kde prohlásila, že lépe než kostel by se ta budova hodila pro velkolepý šantán. Przybyszewski již tehdy vypadal zestárle, houšť plavých vlasů šlehala mu nepořádně přes lysá místa lebky, malé modré oči se hned upřímně smály, hned se kalily, zvláště když Przybyszewski pronesl něco hodně ďábelského, provázeje se při tom drsným smíchem. Przybyszewski zamýšlel tehdy, usaditi se trvale v Praze, ale poměry nebyly u nás podle toho, a Przybyszewski zakotvil na delší dobu v Mnichově.

Stalo se však zatím, čeho jsme nečekali. Z německého spisovatele, celým světem slaveného, stal se spisovatel polský, iniciátor jedněmi velebený, druhými potíraný. Usídlil se v Krakově a počal vydávati Žycie. Rozumí se, že jsme s Procházkou spláceli spolupracovnictví Przybyszewského při Moderní revui a že jsme horlivě psali do tohoto orgánu polské dekadentní mládeže, dnes svrchovaně vzácného. Já jsem tam propagoval na příklad Karla Hlaváčka a Otakara Březinu. Seznámili jsme Poláky s Františkem Bílkem. Navzájem jsme se zase seznámili se Stanislavem Wyspiaňskim, a jeho kresba ozdobila obálku prvního vydání mé Gotické duše.

Pak nastal tragický okamžik v životě Przybyszewského, po němž se na nějaký čas zhroutil. Paní Dagny, od níž jsme vydali v Moderní revui knihu Hřích, psanou zvláště pro nás, opustila Przybyszewského s nadaným mladým básníkem Brzozowskim a zahynula, jím zastřelena ze žárlivosti, tuším někde až na Kavkaze, načež mladík sám skončil sebevraždou. Nikdy jsme se s Procházkou při pozdějších schůzích s Przybyszewskim neptali po paní Dagny, jen jednou kdosi jiný učinil zmínku o ní, a tu se fysiognomie Przybyszewského strašlivě změnila, třásl se a z očí mu kanuly slzy.

Viděl jsem Przybyszewského v posledním čase ještě dvakrát v Praze. Přijel před čtyřmi lety přednášeti, provázen druhou svou chotí, bytostí opravdu andělskou, starající se o churavého básníka jako o dítě. V sále Lucerny byla přednáška. Před ní byl můj proslov. Nalezl jsem přítele Stacha – tak jsem oslovoval Przybyszewského a Przybyszewski mne zase jen „panie Jerzy“ – v zákulisí divadelní scény a objali jsme se a pocelovali po polském způsobu na tváře. Po dobu mé přednášky seděl přítel Stach za kulisami a když jsem skončil, a opona spadla, byl Przybyszewski tak dojetím zhroucen, vzpomínaje na první své styky s Moderní revuí, že nebyl schopen slova. Pořadatel přednášky myslel, že už bude musiti oznámiti obecenstvu, že s přednášky sešlo, ale po domluvách choti vyšel přece Przybyszewski na jeviště, usedl a po delší nové přestávce počal tichounce přednášeti polsky o okultismu, jsa slyšen jen v prvních řadách.

Tehdy Arnošt Procházka se již s Przybyszewskim nesešel. Začal sám churavěti a tak jsem byl já jediný, kdo jsem s Przybyszewskim chodil. Vyprávěl jsem mu o svém Ganymedovi, v němž jest problém pražského golema, zašli jsme spolu na židovský hřbitov, kde se děj odehrává a prohlíželi náhrobek velikého rabína. Przybyszewského má práce interesovala a seznámil mě s židovským učencem, žijícím v Gdánsku, jenž mi poskytl celou řadu detailů v literatuře neznámých.

Při posledním svém zájezdu do Prahy Przybyszewski vešel i do Karáskovy galerie, prohlížel si ji důkladně, zvláště kresby Wyspiaňského vybavily jeho vzpomínky na Žycie, u kresby Jana Matejky, představující studii jeho vlastní ruky, poznamenal: „Tuto ruku by měl každý Polák políbiti jako svatý relikviář“. Malczewského obraz „Tvůrce a chiméra“ poznal jako práci vytvořenou geniálně v době, kdy Munch traktoval stejné téma. Wlastimil Hofmann jej rozradoval. Fra Angelico! Usedl posléze v holandské síni na křeslo a tam jsem jej na chvíli ponechal sobě samému, vida, že je unaven. Když jsem se vrátil, povstal a tu jsem viděl, že má oči plné slz. Neřekl nic, ale když jsme vyšli do síně italské, prudce mě objal a líbal na tváře a řekl: „Vy jste, panie Jerzy, poslední magnát českého národa. Slibuji vám, že dostanete z Polska od umělců tolik darů, že vám místo stačit nebude.“ Opravdu Przybyszewski se staral o reklamu Karáskově galerii neobyčejně horlivě. Napsal několik článků o ní, vymáhal od umělců dary, každého Poláka na galerii upozorňoval a do ní posílal – Karáskova galerie zůstane vždy vděčná velikému polskému spisovateli za řadu olejových obrazů a grafik, věnovaných polskými umělci. Při této agitaci pro „pražský Rapperswill“ vždy zdůrazňoval Przybyszewski, že v jeho tvůrci mají Poláci nejoddanějšího přítele, a jednou také prohodil: „Já znám jediného polského chauvinistu, a ten je v Praze – je to Jiří Karásek.“

Při posledním pobytu v Praze navázal Przybyszewski styky také s nakladatelstvím Aventina a vydal v něm poslední svůj román jako český originál. Zalíbilo se mu v dru Otakaru Štorchu-Marienovi tak, že vyslovoval přání, aby tento nakladatel vydal také jeho vzpomínky a snil i o vydání svých sebraných spisů v nakladatelství Aventina. Obdivoval knižní úpravu těchto edicí a posílaje mně svá polská vydání, omlouval jejich vzezření poznámkou, že to ovšem nejsou ani zdaleka „edice Aventina“.

Poslední leta Przybyszewského byla trochu klidnější, neboť dostával malou pensi od polského státu. Ale nebyl prost i teď materielních starostí. Pamatuji se, s jakou úzkostí čekal na malou částku za zfilmování své práce od českého podnikatele, myslím, že ji asi vůbec nikdy nedostal i přes intervenci známého polonofila a překladatele pana Vondráčka. Uznání se dostalo Przybyszewskému hojně v devadesátých letech od literární mládeže. Oficielní pocty a ceny se mu velmi důsledně vyhýbaly. Trpěl materielními starostmi celý život. Je dojímavé, že první a poslední řád, který obdržel, byl řád Polonia restituta, který mu zástupce vlády položil na jeho rakev. Ale mýlí se ti, kdo psali, že Przybyszewski jest odbytá veličina. Dílo Przybyszewského přežije tyto soudy, poněvadž bylo vytvořeno z poctivého srdce a navždy zachytilo náladu oné doby konce století, kterou nazýváme dekadencí. Przybyszewski jest výlučný představitel dekadence a její největší umělecké vzepětí.