Rozpravy Aventina/1927–1928/5/K. M. Čapek-Chod

Údaje o textu
Titulek:	K. M. Čapek-Chod
Autor:	František Kovárna (jako Fr. Kovárna)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 3, č. 5, s. 52 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	24. listopadu 1927
Licence:	PD old 70

Dnes je uzavřeno a smrtí dokončeno dílo básníka, který měl pro český román důležitost dnes ještě nechápanou a nevyužitou, a K. M. Čapku-Chodovi nebylo dopřáno dalšími díly zdůraznit a plně vyjádřit tendence své osobnosti, pro něž jsem v květnovém čísle Kmene razil výraz „od smyslů k visi“. Zdálo se snad, že je to nová vigneta lepená na starou, z bližšího pohledu však shledáváme se s celou klaviaturou odstínů a možností, jichž opodstatnění nalezneme u Čapka-Choda v rozpětí omezeném podle vývoje časem i dílem. Šlo mi o rozbití úzkého pojmu naturalismu, který byl M. Ruttem rozšířen o romantismus, což bylo tušením větší šířky básníkova díla, ale vymezovalo ji nesprávně. Čapek v počátkovém období povídek zúrodňoval svou fantasii smyslovými zážitky, jimiž je třeba zamrvit podhoubí každého velkého umění, ani zde se však nemůže mluvit o čistém naturalismu. Nedělní povídky, Osmero novel a ještě jiné jsou nám dokladem. Zde ulpívají lidské osudy spíše na vnějšku kostýmu nebo na výlučnosti a zvláštnosti svého děje a jen místy v popisu prostředí zalidněného básníkovými postavami zavane na nás smyslovost, zachycená v barokní přeplněnosti stylu i vnitřní stavby. Ani toto však není důkazem básníkova naturalismu, svědčí to spíš o základu jeho umělecké bytosti, jež byla smyslová a řeknu ještě induktivní. Dnes je tato okolnost velmi závažná, protože se patrněji než dříve projevil rozkol mezi umělci smyslovými, induktivními a intelektuálními, deduktivními. Už tehdy ve svých povídkách začátkového období, kde se v přízemním, byť tvrdém genru nedal odhadnout budoucí umělecký růst, byl pesimistou, ironikem a zarytým materialistou. A právě v tomto názoru a příliš citlivých smyslech, dávajících formě usmiřující teplost náhradou za leptavou skepsi bylo básníkovo nebezpečí, které jej mohlo strhnout. Ale na štěstí smyslům nebyla dopřána pohoda. Snad právě zde přispěla tolikrát proklínaná a při každé příležitosti Čapku-Chodovi nadhazovaná žurnalistika. Není už dobře možno si představit Čapka-Choda ve vývoji jako básníka čistě induktivního a smyslového, ale zvlášť u nás v Čechách, kde je tak málo odvahy k abstrakci, známe osud šťastných smyslových talentů, kteří nepoznali nutnost abstrakce, teprve potom napájené smysly a po vyčerpání trochy své abstraktnosti, která je dána každému k umožnění chápání, končili vyčerpáním smyslů, jež se užíváním a u muže konečně určitým vyspěním otrou a oslabí. A pak běda smyslovému umělci. Právě zde však Čapka-Choda burcovala každodenně žurnalistika k abstraktnímu myšlení a vyjadřování. Nezáleží zde na žurnalistické formě, kterou by sotva bylo možno přeložit do umění, zde záleží na abstraktní metodě myšlení, jež v případě Čapka-Choda přišla včas a stvořila podklad pro další umělecký vývoj bez přispění abstrakce skoro nemyslitelný. V tomto bodě nutno vzpomenout velkého kolísání, které vyrušilo Čapka-Choda na dlouhou dobu, ale za to jej dovedlo k vytvoření velkých románů, jež se prohloubily a rozkošatily do prostoru naturalismu a výlučné smyslovosti nepřístupného a přímo zakázaného a zavedlo ho na cestu od smyslů k visi, kterou je určeno a usměrněno celé další dílo. Hledejme opět počátek. Už v jeho tvrdých povídkách, kde měla citlivost kritiků mnoho příležitosti k pedagogickým hovorům o špatném vlivu a škůdnosti žurnalismu, nebyl jen pesimismus přemáhaný nezmarnou silou lidí, ale už zde jsou některé postavy vystaveny do průvanu prázdnoty. Zde je můstek k metafysice. Všechna skepse toho období soustředila se v „Nejzápadnějším Slovanu“, který je kredem agnosticismu a mohl lehce vyvrátit všechny kritické omyly vyslovované o Čapkově naturalismu. Agnosticism a naturalism se vylučuje. A počal-li Čapek-Chod „Nejzápadnějším Slovanem“ nedůvěřovat ve výsledky, jež mu smysly podávaly, vymaňoval se dík svému žurnalistickému povolání z jejich vlivu a začínal růst a zrát. Klade si v dílech otázky, jež naturalista věřící v neomylnost viděného, cítěného a hmataného, což všechno má hodnotu, specifickou váhu, hustotu, vryp jako v chemii, nikdy nevysloví. A přec jeho otázky po základu a smyslu života nebyly ani romantismem. Že Čapek neredukoval život na smyslovost a motorický pohyb, je zřetelné už v „Nejzápadnějším Slovanu“, vystavuje své postavy do prázdna a právě proto, že pro ně nenalézal ozubená kolečka, do nichž by je mohl přiřadit a vepnout, a k tomu ještě chyběla jistota pod nohama, odcházel od naturalismu, vzdaloval se cestou svých děl až k Jindrům, kde nalezl na své otázky odpověď nejjasnější, a povídkovým dílem k „Ad hoc“ a poslednímu románu „Řešany“.

Po období povídkovém a Třetím dvoře vyznačeném krásou smyslového vstupu a pozdějším zplaněním v přízemním genru, přichází román „Kašpar Lén Mstitel“. Zde mizí genrový kostým, protože je vnějškovost zastřena hloubkou morálního problému pomsty a zla, jež zbudou Čapku-Chodovi i pro velká příští díla Turbinu, Antonína Vondrejce a Jindry, kde odpovídá na otázku zla ústy mladého Paváka, který měl příležitost potvrdit výrok svým oslepnutím. V Kašparu Lénovi je dán největší důraz na motorický pohyb života, ozubená kolečka lidských osudů do sebe zapadají, jsouce jedno druhému příčinou pohybu. Tato motorovost však není absolutní, celý komplex, hlíza lidských osudů je vyřazena a postavena do průvanu prázdnoty, kterou známe z dřívějška. A tam zdá se ležet příčina, nějaké ohromné magnety, jež indukují život tomuto lidskému přístroji. A přece už Kašparem Lénem nalézal Čapek-Chod důvěru a novou souvislost lidských osudů. Zdá se, že souhra ozubeného přístroje, jímž je lidský život, není jen lichá a marná, síla, která je příčinou pohybu, nemá jen hodnoty motorické, ale i morální. Vzpomeňme jen na skutečnost pomsty. Ve Vondrejci básník ukázal, jak se pohybem užívané částečky otrou, opotřebují a vystřebají. Krutý osud básníka Vondrejce ubíjeného žurnalistikou. Svědectvím proti motorovosti je už Turbina, která praví, že opotřebované částečky možno regenerovat přílivem nové živočišnosti. Pozorujme, jak se Čapku-Chodovi stále vrací problém vlastní smyslové bytosti, která se už těmito díly vysvobozovala a sama sebe přerůstala. Fatalismus dřívějších děl, který je pochopitelně zplodinou motorovosti stále ještě neopouštěné skeptikem a pesimistou (nejvíc v Kašparu Lénovi), mizí už znatelně v románě Jindrové. Zde vytvořil Čapek-Chod mikroskopický obraz lidstva v žízni jeho smyslů a intelektu rámovaný do období světové války, která znovu zjitřuje pesimismus a skepsi. Zde vysloví zamítnutí cíle, k němuž se obracel od údobí, kdy (Nejzápadnější Slovan) povrhl pravdou smyslů, jež však neopustil jako velmi podstatnou část své bytosti, vysloví zamítnutí, které je zároveň počátkem důvěry. Duše je snad jenom funkcí hmoty. Tato krutá věta, která spíše než nevěrou je rubem víry, umístěna v románě, kde se nejčastěji smyslovost prohlubuje k visi, nezní zde rouhavě. Má-li zdánlivě nesmyslná pravidelnost a plynulost života smysl ve své funkci, pohyb už není marný, běh lidských atomů má cíl zachovávat život v jeho funkci a předávat jej novému pohybu. Zde je zrcadlo básníkovy osobnosti, kde se snoubí smysly s mystikou a visí. I v románě Jindrové jsou však stopy fatalismu, protože Čapek-Chod v přílivu nové skepse, zrozené válečným šílením hmoty, položil důraz na motorovost.

Tyto problémy v hlavních rysech načrtnuté, byly otázkou celé básníkovy tvorby. Souběžně s velkými romány řešil je v povídkách a novelách k poslednímu svazku „Ad hoc“ a poslednímu románu „Řešany“. Problém rozšiřoval, blíže určoval, vymezoval, ale nedořešil k vlastnímu uspokojení a nevývratné jistotě.

Ještě otázka formy, která v básníkově vývoji prošla dlouhou řadou proměn. Forma není odloučená a samostatná, je spíše tvarem hudebního nástroje, který určuje jakost, zvuk i barvu tonu. Už proto a zvlášť přihlédneme-li dobře k dílu Čapka-Choda, kde forma vyloudila tony čisté, naplněné smyslovostí, krví, člověkem a světem, upustíme od krátkozrakých hovorů o žurnalistickém stylu, budeme ve stylu Čapka-Choda rozlišovat místa dobrá, lepší, pak ovšem i strusky a plevy. Básníkův styl skoro celým vývojem určovala barokní přeplněnost, která často až nebezpečně zatěžovala možnost a schopnost věty, měla však své opodstatnění v překrvení básníkovy osobnosti a spletitosti problémů, jež tížily básníka a vyjádřeny přetěžovaly přirozeně výraz i styl.

Odešel předčasně, měl ještě mnoho otázek na jazyku, který ztuhl a neodpoví. Zanechal dílo v základě českého románu, tvrdý, hrubě tesaný a silný balvan, kde možno bezpečně opřít stavbu.