Rozpravy Aventina/1927–1928/5/Hlava či orel?

Údaje o textu
Titulek:	Hlava či orel? [red 1]
Autor:	Jaroslav Jan Paulík (jako Paulík.)
Zdroj:	Rozpravy Aventina, roč. 3, č. 5, s. 62 Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	24. listopadu 1927
Licence:	PD old 70

LOUIS VERNEUIL: HLAVA ČI OREL? (Přeložila M. Švandová. Režie a scéna Julius Lébl. Po prvé ve Švandově divadle dne 13. listopadu 1927.)

Louis Verneuil zpestřil scénu exoty, jež jsou právě v modě, ruskou medičkou a perským princem. Dále starodávným šlágrem od Murgerových časů obecenstvu drahou bohémou: pokojík v podkroví s kytkami a pianinem, včetně dvou mladých milenců. Nechybí ani tradiční postel francouzských veseloher a různé malé žertíky, týkající se lásky co zdravé a nevinné zábavy. Jmenujeme-li ještě mladého starce vicomta de Varigny a genrovitého majitele domu (ostatně vyjma jisté stránky pana vicomta, všechno je v této hře genre), Delabudelière a kabinet neoficielního domu starého pána, máme pohromadě celý materiál veselohry. Ne nový, právě jako historie, kterou z něho Verneuil udělal. Ale to není zde hlavní. Hlavní je, udělat z všední historie a z všedních situací s vyloučením opravdu hlubšího pojetí konfliktů hru, tedy nutně veselohru, a to poutavou a zábavnou. Vytvořit dialogy takřka z ničeho, zcelit útržky života v jakous takous, ale přece veseloherně pravdivou jednotu. Není zde dramatického růstu kořenícího v karakterech nebo v živelné srážce zájmů. Spíše předem vymyšlená fakta, volně spájená, splétání a rozplétání dějů, dosti náhodné, ale nenásilné a živé. Vicomte zavrhl syna pro lehkomyslný život kabaretiéra, tento žije s ruskou medičkou, chudě a vesele. Ale přijde chvíle, kdy oba musí myslit na to, jak zajistit slušný provoz své lásce, házet poslední sous hlava – orel, aby rozhodli, kdo z nich se má obětovat: on se oženit s bohatou dědičkou neb ona se stát milenkou bohatého barona. Ale baron, to je vicomte, a dojat jejich láskou i u vědomí handicapovaného stáří spojí milující svazkem manželským.

Paní Švandová a pan Veverka tvoří dvojici dětinských milenců, šťastné bohémské lásky, s opominutím jejích nesnází. Pan Kadlec (vicomte), přehrál skvěle ze zjevu starého fešáka do role plačícího satyra, konečně zmoudřelého donjuana ve dvou mimických scénách, ve dvou scénách toalety a odchodu. Ale i jinde, po celou hru, doplňoval Verneuilův scénář bohatou hereckou intuicí. Jeho vicomte se řadí k několika výtečným postavám, tvořeným okolo chudého textu, nejenom se strany obrácené k obecenstvu, nejenom jako veseloherní postava určité funkce dějové, ale úplný, životný a svéprávný organismus.

Též ostatní role byly dobré úrovně (zvl. Delabudelière p. Marka), až na perského prince pana Hlavici. Byl přebytečně a nepříjemně idiotský.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Divadelní premiery, otištěno bez názvu, pro název použit titul recenzované hry.