Rozdíly jsou ve všem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozdíly jsou ve všem
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Der er Forskjel
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 166–170.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Bylo v květnu; ještě vál vítr studený, ale křoviny a stromy, pole a palouky ohlašovaly, že již jaro přišlo. Všude bylo plno kvítí od zahrad až k omlazenému háji, kdež máj svůj návrat oznamoval životem malé jabloně. Jabloňka byla toliko jediná ratolesť, posetá všudy a všudy růžovými poupátky, jež se rospukovati počínaly. Jabloňka dobře věděla, jak krásná byla. Takové vědomí bývá u stromu v lupení a u lidí v krvi, a proto jabloňce nebylo s podivením, když panský kočár u ní na cestě zastavil a mladá slečinka pravila, že kvetoucí jabloňka jest to nejpěknější, co oko viděti může, pravila že jaro jest nejkrásnější zjevení přírody. —

Kočí ulomil ratolesť, a mladá slečinka vzavši ji do ruky svým hedbávným slunečníkem stín jí dělala. Kočár vrátil se do zámku, v němž byly vysoké síně a pěkně ozdobené pokoje; u oken otevřených splývaly ze zlatých rámcův čisté bílé záclony, nimiž jarní vánek pohrával; krásné květiny pyšnily se v lesklých průsvitných vásách a do jedné z nich, která byla jako shotovená z nově napadlého sněhu, vsazena byla jabloní ratolesť k čerstvým větvičkám bukovým, a milé bylo na ni pohlednutí.

Jabloňka zpýchala, což slabost každého tvoru na světě bývá.

Skrze síň přicházelo a odcházelo množství všelikých osob, jež podlé své hodnosti a důstojnosti své podivení na jevo dávati směly. Někteří ničeho neříkali a někteří napovídali toho velmi mnoho. Jabloňka poznávala z toho, že v lidstvu jsou rozličné rody právě tak jako v bylinstvu, že některé rostliny rostou k potěšení a jiné k užitku; a že rostou i takové, bez nichž by svět a lidstvo býti mohly. A poněvadž jabloňka stála u otevřeného okna, z něhož i do zahrady i do polí dívati se mohla, měla příležitost viděti množství květin a bylin a přemýšleti o nich. Byly tam rostliny bohatě slíčné i velmi skromné; a několik jich bylo docela ubohých.

„O vy ubohé opovržené bylinky!“ pravila jabloňka. „Rozdíly jsou ve všem na světě! Za jak nešťastné sebe as pokládají! mají-li totiž takové rostliny tolik citu jako já a mně podobné rostliny? Ano, ano, veliké rozdíly jsou ve všem na světě. Než tak musilo býti, jinak by veškeré rostliny stejně krásné byly!“

A jabloňka s jakousi outrpností pohlížela dolů a obzvláště na některá kvítka, jichž množství nesčíslné bylo na paloucích, u plotů v a v příkopech. Nikdo z nich věnce nevil, na věnec byly příliš všední; i mezi kamením na dláždění bujně zrůstaly, plemeníce se jako nejbídnější býlí a proto jim lid dal jméno ošklivé — volské oko.

„Ubohý opovržený kvítku!“ pravila jabloňka. „Nejsi sám vinnen, že jsi tím, čím jsi, že jsi všední kvítek a že tak ošklivé jméno máš. Než rostlinstvo je jako lidstvo; rozdílu musí býti ve všem na světě.

„Rozdíl ?“ pravil paprslek sluneční líbaje i kvetoucí jabloňku i žluté volské oko na poli a všickni bratříčkové paprslkovi celovali jako on i chudé i nádherné květiny.

Jabloňka nikdy nerozjímala o neskonalé lásce Páně ke všem jeho tvorům; nikdy neuvažovala na své mysli co neskonale krásného a užitečného a v jakém množství v skrytosti díti se může. A to je také slabost každého tvoru na světě.

Paprslek slunečný, syn světla, znal to lépe.

„Daleko nevidíš,“ pravil. „Nevidíš jasné a zřetelně. — Kdež pak jest opovržená rostlinka, s níž tak velikou outrpnost máš?“

„Tam — toto volské oko,“ odpověděla jabloňka. „Nikdo je u věnec nesplítá; lidé je nohama šlapou; je ho převeliké množství, a padá-li z něho semeno, lítá jako pýří vlněné po cestách i necestách a věšívá se i na oděv lidský. Je býlí ošklivé a býlím má zůstati. Raduji se a jsem tomu povděčná, že nejsem z toho rodu, z kterého jest oko volské.“

Co jabloňka takto rozprávěla, přihnal se po louce veliký zástup dětí; nejmenší z nich bylo ještě tak slabé na chůzi, že je ostatní nésti musily. Jakmile bylo usazeno do trávy mezi žluté kvítí, radostí se usmívalo, v trávě se kutálelo a trhajíc žlutá volská oka v nevinnosti své je celovalo. — Větší dítky trhaly kvítky se stonků zažloutlých, dělaly z těchto obloučky, dávaly jeden do druhého jako článek do článku a upletly z nich dlouhé pletence, jež sobě kolem krku, na ramena, kolem pasu a na klobouk navěsily, takže byly samý žlutý řetěz. Nejstarší děti odkvětlé kvítky pozorně trhaly, a držely je v ruce za stonek, na němž sedí korunka semenitá z lehkých a tenkých vláček, dílo umělé z nejtenčích pírek a vláken. Potom držíce volská oka před ústy svými foukly do nich, aby korunky s nich spadly. Komu se to podán, dostane prý ještě ten rok nové šaty, tak aspoň babička říkávala. —

Tímto způsobem stal se z opovrženého kvítka prorok dokonalý.

„Vidíš-li pak,“ tázal se paprslek sluneční, „jakou krásu a moc má tento kvítek?“

„Ano, u dětí,“ odpověděla jabloňka.

Než v tu chvíli přicházela po palouku stařena. Ihned vytáhla z kapsáře zlomený dlouhý nůž, odhrabávala jím zem kolem kořenů ubohých žlutých kvítkův a vytahovala je ze země. Několik kořínků chtěla usušiti a pak jako kávu[1] upražiti, ostatní mínila speněžiti, protože je lékárníci jakožto potřeby lékařské pro léky kupují.

„Ale krása je předce něco mnohem vznešenějšího,“ pravila jabloňka. .Jenom vyvolené přicházejí do království krásy. Jsou rozdíly v bylinstvu jako v lidstvu.“

Avšak paprslek sluneční velebil hlasitě neskonalou lásku Páně ku všem jeho tvorům a pravil, že všechny věci co do času i co do věčnosti rovnou měrou rozděleny byly.

„Tak míníte vy,“ pravila jabloňka, a v tu chvíli přišli do pokoje lidé a přišla tam i mladičká hraběnka, která jabloňku do průsvitné vásy vsadila a na místo postavila, jež paprslkové sluneční osvěcovaly. Přinesla květinu anebo co to bylo, čtyřmi velikými listy chráněnou jako kornoutem, aby jí povětří anebo průvan neublížily. Nesla skrytou květinu s takovou opatrností a pozorností, jaké se hebounké jabloňce nikdy nedostalo. Polehounku sundavala s ní veliké listy, kterýmiž skrytá květina chráněna byla a ejhle: objevila se tenkovláknitá korunka opovrženého žlutého kvítka — volského oka. Mladičká hraběnka s převelikou opatrností utrhla volské oko, opatrovala a chránila je s velikou pečlivostí, aby na zmar nepřišel ani jediný z okřídlených šípků, jež lehounce k sobě se vinouce, jeho mlhovou korunku dělají. Pomíjející hlavinku opovrženého kvítečka přinesla tam s plnou její krásou obdivujíc její podobu, vzduchovou její jasnost, divumilý její útvar a celou její krásu, což vše za malou chvíli lehounkým větérka vanutím pominouti mělo.

„Patřte! Patřte!“ volala, „jak podivukrásně stvoří tvůrce všehomíra tuto květinovou korunku! Obraz její a malé jabloňky budu malovati. Jabloňka je zrakům všech nesmírně milá; než i tento ubohý kvítek od tvůrce svého obdařen jest jinými znamenitostmi. Jsou byliny sobě zcela rozdílné, ale obě jsou dítky jedné matky, nejsvětější matky přírody!“

A paprslek sluneční dal polibení vláknité korunce ubohého oka volského a políbení ruměnné jabloňce, jejíž listečkové tím políbením červenati se zdály.


  1. Z kořínkův pampelušky, jenž jest odrod rostliny caltha, po česku blatouch, čili žluták, také mazanec a oko volské nazvané, dělají v Dánsku kávu, obecný nápoj obyvatelstva Kodaňského. Téměř v každé domácnosti usušené kořeny se smelou a do upražené opravdové kávy se přimíchávají.