Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá pátá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola třicátá čtvrtá	Kapitola třicátá pátá	Kapitola třicátá šestá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá pátá
Podtitulek:	Obnovený mír
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 171–175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Bylo již hodně pozdě, když se konečně Pátek a kormidelník ke svým přátelům vrátili. Byli téměř ochraptělí neustálým voláním, avšak při této únavě byli přece dobré mysli, neboť byli uloženému úkolu dostáli výborně.

Tu vzbudil hovor vždy hlasitěji se ozývající pozornosť malého sboru v záloze ležícího. Brzo potom spozorovali též zcela na blízku s namaháním se vlekoucí plavce, kteřížto lajíce a zlořečíce zloduchu, jenž jim byl takový kousek vyvedl, blížili se posléze břehu. Kapitán pozvedl svou ručnici, chtěje na zrádné námořníky vystřeliti, avšak Robinson mu rychle strhl ruku.

„Neprolévejme krve!“ šeptal mu s velitelským přízvukem v hlase, „bude-li to vůbec možno, dobudeme vítězství, aniž jediný z nepřátel života pozbude.“

I dal svým druhům znamení, aby ho následovali, a všickni ustoupili dále do křoví a do hustého lesa.

Plavci dostihli brzy břehu a chtěli vstoupiti do člunu. Z opatrnosti však odstranili přátelé Robinsonovi z lodi vesla i plachtu. Hlasitý nářek a proklínání zvěstovalo brzy přátelům v lese ukrytým, že lodníci tuto ztrátu spozorovali. Nyní zdálo se Robinsonovi, že nastala vhodná doba k jednání. Se soudruhy svými postoupil opatrně až ku břehu, stále jsa chráněn hustým listím stromoví a keřů. Richardson, onen plavec, jenž byl ve čluně pozůstal a od Robinsona mezi druhy přijat byl, měl nyní vystoupiti z houštiny lesní a ranou z bambitky na sebe upozorniti plavce, kteří vždy ještě nad ztrátou vesel hořekovali. Sotva zavzněla rána, skupili se uděšení mužové v hromadu, jako by se obávali, že celý vojenský sbor odněkud proti nim vystoupí.

„Soudruhové!“ zvolal nyní Richardson hlasem daleko se rozléhájícím; „kapitán vypravoval veliteli tohoto ostrova o naší vzpouře a obrátil se na něho se žádostí o pomoc; všickni přátelé, jichž pohřešujete, byli od velitele uvrženi do vězení, a sbor padesáti mužů pátrá na jeho rozkaz po celé krajině podél břehu, aby usmrtili každého, kdokoli by se jim na odpor postavil. Zejtra ráno budou všickni zajatci v okovech na pobřeží pověšeni!“

Toto vylíčení osudu, jenž plavcům nastával, bylo věru s to, aby beztoho poděšené jejich mysli úplně uvrhlo v zoufalství. Hned klesli na kolena a prosili sepjatýma rukama svého druha, by oznámil veliteli, že všickni přestupku svého litují, a přijme-li je kapitán na milosť, že budoucně na věčné časy nejvěrnějšími jeho sluhy budou.

Tu vystoupil kapitán z houští.

„Skrotli jste nyní, darebáci?“ volal na plavce, kteří posud na zemi klečeli a s hrůzou na jeho vysokou, jasným světlem měsíčním ozářenou postavu pohlíželi. „Nahledli jste konečně, jakého zločinu jste se dopustili? — Co se mne týče, netoužím nikterak po pomstě a rád bych vás opět přijal do služby, neboť jsem přesvědčen, že mně budoucně vždy budete věrně sloužiti nahlednouce, jak se každý zločin již zde na zemi tresce.“

„Věrně až do smrti!“ volali plavci jednomyslně a z třesoucího se jejich hlasu bylo lze poznati, že tato jejich přísaha míněna jest opravdově.

„Ticho!“ zahřměl kapitán, a ihned nastal úplný klid. „Já sám podléhám nyní vrchnímu velitelství guvernéra tohoto ostrova a nemohu bez jeho vědomí nic učiniti. Odvrzte zbraně a následujte mne, dovedu vás k Jeho Excellenci.“

Hlasitý rachot nožů a ručnic na zemi padajících zvěstoval kapitánovi, že plavci vyhověli jeho rozkazu. Pak následovali ho lesem kus cesty kráčejícího až na místo, jež byl Robinson dříve určil.

„Stůjte!“ poručil kapitán dospěv cíle, a ihned stanuli zajatci; pak pravil dále: „Přimluvím se za vás u velitele ostrova. Snad dá přednosť milosti před právem.“

S těmi slovy odešel, kdežto plavci zůstali plni úzkosti státi. Uplynulo asi půl hodiny v obavách, tu se kapitán konečně vrátil.

„Velitel nechtěl zprvu o milosti ani slyšeti,“ pravil k zajatcům, kteří plni očekávání lpěli na každém jeho slově, „avšak po dlouhém přemlouvání se mi přece podařilo jej pohnouti, aby se aspoň pokusu s vámi odvážil. Může to arci snadno učiniti, neboť pomocí svých sborů může vás okamžitě dáti pochytati a odpraviti; šesti z vás dostane se milosti, toliko Vilém Atkins a Tomáš Frey zůstanou jako zajatci na ostrově.“

Byli to dva plavci, jimž kapitán nedůvěřoval; tito prosili sice co nejsnažněji, aby z té milosti také nebyli vyloučeni, avšak kapitán věděl, že by se opět o vzpouru pokusili, kdyby byli na lodi svobodni. Proto nedbal jejich úpěnlivých proseb a dal je od Pátka a kormidelníka spoutané dopraviti do jeskyně. Ostatní želeli sice osudu svých druhů, avšak radosť jejich, že sami opět nabyli svobody, byla tak veliká, že se dali do jásání.

„Ať žije pan velitel ostrova!“

Robinson byl se zatím přiblížil a stanul ve stínu košatého stromu. Nepokládal za vhodné ukázati se plavcům ve svém dobrodružném oděvu, neboť se obával, že by brzo bylo po jejich úctě.

„Děkuju vám, mužové,“ volal, když jásot plavcův ustal, „než povězte, co nyní počnete ve svojí svobodě?“

Plavci, kteří se hluboko uklonili v tu stranu, odkud k nim slova zaznívala, vzpřímili se opět a odvětili jednomyslně, potřásajíce vesele čapkami:

„Dobrotivému kapitánovi pomůžeme opět k jeho lodi a budeme mu pak věrnými sluhy!“

S těmi slovy spěchali ke člunu. Ostatní mužové šli za nimi, vyjímajíc Pátka a Robinsona, nesouce plachtu a vesla lodice.

Na ostrově rozhostilo se opět ticho. Robinson seděl vedle věrného svého Pátka a pohlížel vzhůru na hvězdnaté nebe. Ruce jeho sepjaly se k modlitbě a vřelými slovy děkoval dobrotivému Stvořiteli, že vše tak milostivě řídil. Velebil jej za vše dary, jichž se mu dostalo, avšak děkoval mu také z hloubi srdce svého za různé ty křížky, jež byl na něho složil. Vždyť nesnázemi těmi upevnila se jeho víra, jimi poznal teprve dobrotu a všemohoucnosť Boží.

Po skončené modlitbě zůstal zrak jeho vždy ještě obrácen vzhůru. Pohlížel na měsíc, klidného toho druha, jenž ho byl za dlouhého jeho pobytu na ostrově tolikráte potěšil, kdykoli chtěl nad osudem svým zoufati. Vždyť to byla táž milá záře, jež jej útěchou svojí obletovala, když po bouřlivé oné noci opuštěn a smuten poprvé ve větvích stromu noclehoval, a také dnes vzbuzoval noční tento poutník nebeský plnou svojí září v Robinsonovi naději a důvěru ve šťastnou budoucnosť.