Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá druhá
Podtitulek: Trapné očekávání
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 158–163.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Jednoho dne brzy potom měl Robinson se Španělem tajnou rozmluvu. Řeč jejich vztahovala ze k tomu, bylo-li by radno odebrati se ke krajanům Pátkovým, aby Španěl pomocí jich přiměl některou loď, jež by kolem plula, by přistála u ostrova Robinsonova. Poněvadž pak dostalo se mu v té věci zprávy zcela uspokojivé, dal Robinson opět společně pracovati o stavbě člunu, již byl na nějaký čas přerušil. Všickni pak mohli s hrdostí pohlížeti na hotový posléze člun, neboť jevil se tak úplně způsobilým ku plavbě námořské, že mohli v něm bezpečně podniknouti delší plavbu.

Potom svolána veliká porada, zda by jenom někteří z nich či všickni pohromadě měli podniknouti cestu do Pátkovy vlasti. Robinson hlasoval pro tento způsob plavby, ale Španěl mu to zrazoval rozhodně:

„Jak snadno může nás na cestě potkati nějaká nehoda; může třebas povstati bouře, jež nás na nějakou vzdálenou pevninu zažene a tím způsobí odklad našeho návratu; také není zcela nemožno, že se v nejbližších měsících žádná loď poblíže vlasti Pátkovy neukáže a že se nám pak po delším pobytu u jeho krajanů bude s nepořízenou sem vrátiti.“

„To jest arci všecko úplně správné,“ namítl Robinson netrpělivě, „přece však bych myslil, že bychom společně mnohem snáze dovedli překonati všecky překážky, jež by se nám snad cestou naskytly.“

„Zcela dobře,“ shodoval se s tím Španěl, „avšak polnosti zůstanou zde za naší nepřítomnosti úplně nevzdělány, kozy na svobodě brzy opět zdivočí, a když pak se na ostrov vrátíme, budeme docela beze všech zásob. Protože jsme totiž na své plavbě ve člunu vydáni všem náhodám, třeba nám nyní vzíti s sebou dostatečnou zásobu potravin, abychom snad nebyli v nebezpečí smrti hladem.“

Robinsonovi nezbylo tedy než přisvědčiti výkladům Španělovým. Tento měl proto sám s otcem Pátkovým plavbu podniknouti, kdežto Robinson chtěl s věrným svým druhem zůstati na ostrově, aby udrželi v pořádku všecky věci zřízené a zaseli pole.

Člun byl potravinami a střelivem hojné zásoben, a poněvadž právě vanul vítr podniku příznivý, vstoupili Španěl a jeho druh do něho, rozloučivše se srdečně s oběma muži na ostrově pozůstalými, a provázena jsouc žehnáním Robinsonovým i Pátkovým brázdila lodice rychle vlny oceánu.

Robinson stál s Pátkem ještě dlouho na pobřeží a pohlížel trudnou myslí za lodicí vždy více v dálce mizející. Pak vrátili se společně do hradu, jenž se jiní nyní zdál neobyčejně pustým a osamělým.

Minulo několik večerů, než Robinson se svým druhem opět zasedl k jídlu u společného velkého stolu; prázdné dvě stolice připomínaly mu ještě příliš živě druhy v dálce dlící, jež si byl v denním obcování tak oblíbil.

Robinson brzy nahledl, že měl Španěl se svou nabídkou zcela pravdu; uplynulo více než třicet dní a posud nejevila se ani stopa přátel, jež nazpět očekávali. Obilí stálo již zralé na polích a muži na ostrov se vracející byli by největšímu nedostatku vydáni bývali, kdyby byli Robinson s Pátkem žeň v pravý čas nevykonali.

Každého dne, než ještě Robinson procitl, spěchával již Pátek na povýšené místo ostrova, odkud mohl pobřeží přehlednouti. Vždy však vracel se smuten, což Robinsonovi zatím se probudivšímu dosti jasně zvěstovalo, že ještě vracejících se přátel neviděti. Jednou z rána však vběhl Pátek nanejvýš rozčilen do ložnice Robinsonovy, volaje téměř bez dechu: „Loď! Již přicházejí, již jsou zde!“

Smělým skokem shoupl se Robinson s lože a pádil tak rychle z příbytku, že mu Pátek sotva postačil. Ihned obrátil kroky své k místu, odkud byli druhové odpluli.

Pátek hleděl ho zadržeti, pokud mohl, křiče neustále, co hrdla měl:

„Tam ne, tam ne, tady!“

Při tom ukázal na jižní pobřeží ostrova. Konečně uslyšel Robinson jeho volání a stanul. Pátek mohl mu nyní vyložiti, že loď přichází z jiné strany než z oné, kam byli soudruzi odpluli:

„Snad ji bouře zanesla, proto také tak dlouho nepřišli!“

Robinsonovi nezdálo se to nikterak pravdě podobno. Mohloť se arci státi, že by člun byl proudem zavlečen z pravého směru, avšak že by byli přátelé netrefili do známého přístavu na ostrově, tomu přece nechtěl věřiti.

Opatrně vrátil se s Pátkem, jenž se arci poněkud zdráhal, nazpět do svého hradu. Dříve se chtěl přesvědčiti, jsou-li příchozí skutečně jeho druhové, než by se vůbec na břehu ukázal. Opatřen jsa dalekohledem vylezl po řebříce na skalní stěně upevněném, aby se svého obyčejného stanoviska moře přehledl. Ihned pak se ukázalo, že právem jednal tak opatrně. Asi dvě mořské míle od ostrova na jihovýchod stála veliká loď na kotvách, jež byla dle stavby původu anglického, jakož Robinson dalekohledem ihned poznal.

Španěl však zajisté nebyl na této lodi, neboť žádné znamení na pozdrav se na lodi neukazovalo; mužstvo nevědělo tedy patrně o pobytu Robinsonově na ostrově a zajisté byla to zvláštní nějaká příčina, jež loď právě sem přivedla.

Několik hodin již uplynulo, aniž Robinson na palubě lodi spozoroval něco neobyčejného, když tu konečně veliký člun s jedenácti osobami od lodi k ostrovu vyplul.

Sotva přirazil ku břehu, vyskočilo z něho na zem osm mužů, podle oděvu plavců, a vyvedli z lodice tři muže pevné svázané, jež vlekli kus cesty od pobřeží. Jeden ze zajatců lomil zoufale spoutanýma rukama a zdálo se, že prosí o milosť jednoho z plavců, který hrozivě nožem nad hlavou jeho mával. Kdyby byl hrubého onoho muže jiný plavec rychle nezaskočil, nebyl by ubohého zajatce nikdo od smrti zachránil.

Robinson sledoval pozorně strašlivý ten výjev; avšak výkřikem Pátkovým, jenž vedle něho na skále ležel, vzpamatoval se a obrátil se k němu. Ubožák třásl se na všech údech a šeptal pánovi uděšeným hlášeni: „Tys řekl, všickni Angličané jsou křesťané, a přece chtějí nyní jísti lidské maso?“

„Upokoj se, Pátku! Ti Angličané zajatců nesnědí, avšak obávám se, že s nimi nic dobrého nezamýšlejí a že je snad zabijí.“

„Ty však jsi řekl, křesťané se vespolek milují,“ pokračoval Pátek, „ti Angličané tedy asi nejsou křesťané!“

Robinsonovi nezbývalo než s tímto míněním úplně souhlasiti; než pozornosť jeho byla hned zase obrácena na příchozí, kteří opustili nyní své zajatce a rozběhli se po lese. Mužové spoutaní seděli zatím pod stromem a hleděli zoufale před sebe; vždyť věděli, jaký osud jim nastává. Robinson byl pevně odhodlán, že nešťastné zajatce osvobodí. Za tím účelem bylo mu arci především vyčkati soumraku, jinak by byl se svým soudruhem rychle podlehl přemoci cizinců. Že nemohou plavci před soumrakem ostrova opustiti, věděl velmi dobře, poněvadž příliv, jenž je byl ku břehu přinesl záhy ustoupiti měl odlivu. Značným pak odlivem mořským také skutečně velmi brzo ocitl se člun zcela na suchu. Když se tedy dva z rozptýlených plavcův opět k němu přiblížili, pozoroval hned nemilé to překvapení, jež jim byla voda od břehův odstouplá způsobila. Spojenými silami snažili se arci hned všichni svolaní plavci dlouhý člun posunouti k moři, avšak lodice byla se tak pevně zabořila do bahnité půdy, že sebou ani nehnula. Jeden z plavců, jak se zdálo jich náčelník, chlácholil tedy své druhy: „Nechte toho, přátelé, však příliv naši lodici opět zvedne; kromě toho nic nezmeškáme a třeba nám se přece také dříve sjednotiti o osudu našich zajatců. Já myslím, abychom je pověsili!“

„Dobře, pověsíme je,“ volalo několik hlasů, „bude to velmi pěkná ozdoba na stromech osamělého tohoto ostrova!“

S prostopášným smíchem odcházela pěkná ta cháska od břehu a uchýlila se k odpočinku nazpět do lesa. Ubozí zajatci však pozůstali tam ve svém zoufalství, s úzkostí čekajíce okamžiku, kdy se jejich katani probudí.