Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola třicátá čtvrtá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá čtvrtá
Podtitulek: Zavedeni v lese
Autor: Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj: HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 168–171.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jan Václav Novák
Licence překlad: PD old 70
Související: Robinson Crusoe

Sotva zvěstovaly první paprsky sluneční úsvit nastávajícího nového dne, zbudil prozřetelný Pátek své druhy, neboť bylo velmi pravdě podobno, že se z lodě vypraví jiné mužstvo, aby pátralo po příčině dlouhého meškání svých soudruhů.

Než ještě malý sbor zase dospěl onoho pobřeží, uslyšeli z lodi tři rychle po sobě následující rány. Mužstvo lodi chtělo tímto způsobem nazpět zavolati své soudruhy, aby mohli dále plouti. Když znamení to zůstalo bez odpovědi, spustilo skutečně opět deset plavců z lodnictva druhý člun na lodi upevněný a pluli k ostrovu. Pozorně hleděl kapitán na blížící se lodici.

„Toť vyslali na nás právě několik nejhorších darebů,“ pravil k Robinsonovi. „Jen pět z těchto mužů je povahy mírumilovné. Ostatní a zvláště kormidelník byli od obou ničemů, již včera došli zasloužené odměny, tak pobouřeni, že nejsou rozumné myšlence ani přístupni. Vědí to také zcela dobře, že se nemohou již ničeho jiného nadíti než provazu nebo práce na galejích, vstoupí-li opět na anglickou půdu. Nastává nám tedy s nimi krutý boj.“

„Jsme v rukou Božích,“ odvětil Robinson, „s pomocí Boží zajisté dobudeme i nad nimi úplného vítězství.“

I měli nyní krátkou poradu, jak by nejlépe na četnější nepřátely udeřili. Poněvadž se kapitán horlivě o to přičiňoval, aby dva ze zajatých plavců, kteří se před vzpourou vždy věrnými a spolehlivými osvědčili, též se účastnili boje, dal Robinson, jenž jakožto pán ostrova měl vrchní velitelství v rukou, skrze Pátka a kormidelníka oba zajatce přivésti. Skutečně pak jevili se velmi sklíčeni a litovali svého činu dokládajíce se vším, co jim bylo drahé, že budoucně budou bezvýminečně poslušni.

Netrvalo to dlouho a člun přirazil ku břehu. Malý sbor obránců byl se ukryl v houštině lesní, aby ho příchozí nepozorovali. Plavci vystoupili na zem a dali se hned do hlasitého křiku, aby pozornosť svých pohřešovaných druhů vzbudili. Když však neuslyšeli nižádné odpovědi, vystřelili společně z ručnic a poslouchali pak napjatě, zda jim druhové podobně odpovědí. Ale vše zůstalo ticho.

V úžasu nad ztrátou soudruhů sestoupili se pak všickni lodníci v malý kruh, aby se poradili, co dále činiti; pak vrátili se tři z nich do člunu, kdežto ostatní vstoupili v pevně sevřené řadě do lesa a brzo v temnotě jeho zmizeli.

Nemálo mrzelo Robinsona i jeho druhy, když spozorovali, jak oni tři námořníci, kteří se byli do člunu vrátili, odpluli poněkud od ostrova do moře a zde se zakotvili; zdálo se, že se na pevnině necítili dosti bezpečni. Tak zmařil se přátelům zcela jejich úmysl zmocniti se člunu i veškerého mužstva jeho.

Robinsonovu smýšlení se příčilo pronásledovati lodníky po lese chodící a je postříleti; chtělť prolíti co možná nejméně krve a spíše chtěl k dalšímu jednání vyčkati noci. Ač se nikdo z druhův jeho neodvážil mu odporovati, přece pozoroval na mrzutých jejich obličejích, že nejsou s úmyslem jeho zcela srozuměni. Toho však Robinson nedbal, nechávaje ve svém úkrytu klidně hodinu po hodině minouti.

Odpoledne již nastalo, když tu lodníci umdleni a unaveni ze své výpravy se vrátili. Neodvážili se příliš daleko do lesa, bojíce se divé zvěři nebo nepřátelských lidí, a proto také nespozorovali nižádné z osad Robinsonových. Poněvadž pak svých soudruhů dlouho hledajíce přece nenalezli, vzdali se konečně naděje, že by je vůbec mohli zastati; zavolali druhy své na čluně, tito se přiblížili, a umdlení mužové chtěli do něho právě vstoupiti, když tu se v nevelké vzdálenosti v lese ozvalo mohutné „Haló!“

Sotva totiž Robinson spozoroval, že se námořníci vracejí, vyslal ihned Pátka s kormidelníkem do lesa nařídiv jim, aby tu způsobili hodný pokřik a jej pak neustále opakujíce vždy více od břehu se vzdalovali.

Sotva zaslechli plavci pokřik, jenž dle jich mínění nemohl od nikoho jiného pocházeti než od jich soudruhův, opustili hned pobřeží a spěchali nazpět do lesa. Jako však bludička pocestného vždy dále a dále od cesty jeho odvádí a vždy blíže k bažině láká, tak vábili Pátek a kormidelník opětovaným voláním za sebou mužstvo, jež jim na pokřik jejich vždy odpovídalo, až se dále a dále do hlubokého lesa dostávalo.

Ze tří lodníků ve čluně pozůstali na místě toliko dva, třetí nemohl odolati pokušení a následoval svých soudruhů do lesa.

V tom přiblížil se jeden ze zajatců ráno propuštěných, kryt jsa stromy až k zemi svislými, ke člunu při samém břehu stojícímu. Jakmile ho dostihl, vrhl se s vytasenou šavlí, již mu byl Robinson k ozbroji ponechal, na plavce nejblíže stojícího a srazil jej jedinou ranou k zemi. Druhý pak poděsil se náhlým tím útokem tou měrou, že se ihned vzdal blížícímu se vítězi.

Když pak Robinson tohoto soudruha pohnal z jeho samovolného činu k zodpovídání, že přece věděl, kterak se mělo zabrániti všemu zbytečnému krve prolévání, odpověděl plavec prosebným hlasem:

„Odpusťte, jednal-li jsem příliš rychle, ale muž tento náležel mezi dareby, kteří nás přemluvili, abychom porušili pánovi věrnosť a účastnili se vzpoury. Došel jen zasloužené odměny, ačkoli mně arci nepříslušelo jej potrestati; myslím však, že bychom se bez přepadení nebyli člunu zmocnili, neboť střelná rána byla by plavce ihned přivolala.“

Robinson to nahledl a omluvil tedy náhlý čin plavcův. Zajatý ve čluně lodník slíbil se slzami v očích, že se osvědčí věrným, bude-li na milosť přijat. Jeho obličej jevil se při tom tak poctivým a vzbuzoval takovou důvěru, že se Robinson dlouho nerozmýšlel, nýbrž pušku mu podal a přijal ho mezi své druhy.

„Dostojíš-li slovu,“ pravil k němu, „nebudeš také pro vzpouru potrestán a nikdo nezví, že jsi se zločinu toho účastnil.“

Tato slova upokojila přestrašenou mysl plavcovu, jenž se již v myšlenkách viděl viseti na veliké šibenici ve své anglické vlasti. Nyní však mohl spokojeně hleděti do budoucnosti a proto snažil se všemožně, aby se osvědčil hodným milosti, jíž se mu právě dostalo.

Zatím dostáli Pátek a kormidelník úplně své úloze. Jako zlí duchové spěchali před plavci, kteří jich následovali, a vylákali je konečně tak daleko do vnitř ostrova, že mužové u břehu čekající konečně nezaslechli již ani hlásku z volání daleko se rozléhajícího.

Slunce se chýlilo k západu, aniž se plavci vrátili ke člunu.