Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři/Kapitola dvacátá osmá

Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři Oskar Höcker
Kapitola dvacátá sedmá	Kapitola dvacátá osmá	Kapitola dvacátá devátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvacátá osmá
Podtitulek:	Věrný sluha
Autor:	Oskar Höcker podle Daniela Defoea
Zdroj:	HÖCKER, Oskar. Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři. Překlad Jan Václav Novák. Praha : Fr. A. Urbánek, 1888. s. 144–146. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Václav Novák
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Robinson Crusoe

Robinsonovi zdálo se přece býti poněkud pochybno, že by divoši tak beze všeho hledání byli ostrov opustili, nestarajíce se vůbec o svého krajana; proto uchýlil se i se svým druhem do ochranné skrýše. Zde nabídl také novému sluhovi jídlo, neboť se zdálo, že má ubožák veliký hlad; i bylo to velmi dojemné podívání, s jak přítulnou vděčností přijímal potravu z ruky Robinsonovy. Pak vykázal posléze umdlenému divochovi též lože, jež byl sám sobě v jeskyni připravil, a unavený mladík brzo pevně usnul. Pozorně zkoumal Robinson postavu spícího divocha. Přání jeho se tedy konečně vyplnilo; mělť druha, s nímž mohl společně žíti, osamělé doby na ostrově byly tedy šťastně minuly, a přece necítil se zcela spokojen. Proč to byl právě pohan, jenž nerozuměl ani slovíčka z řeči Robinsonovy a jehož názory a pojmy o životě byly docela jiné než názory nového jeho pána! Brzo však dospěl Robinson lepšího mínění a styděl se za svoji neskromnosť a nespokojenosť. Vždyť se bylo přece jeho přání v podstatě vyplnilo, jeho smutná osamělosť byla u konce! S pomocí Boží mohl se nadíti, že z ubohého pohana vypěstuje mravného křesťana a že jej takto jako člověka blíže k sobě povznese.

Byl to hezký chlapík, jenž tu před ním ležel; bylo mu asi nejvýše dvacet pět let, a přece jevilo tělo jeho postavu zcela vyvinutého, dospělého muže. Pleť jeho nebyla zcela černá, nýbrž pěkně olivově hnědá; temné vlasy vroubily v malých kučerách vysoké, široké čelo, kdežto dlouhé černé řasy zastíraly oči jeho. Patrně si vzpomněl ve snách právě na své zázračné osvobození, neboť přívětivý úsměv pohrával úzkými jeho rty, mezi nimiž bylo viděti dvě řady zubův, bělostných jako slonovina. Sotva spal dvě hodiny, když se opět probudil. Udiven ohlížel se okamžik po jeskyni, až zpozoroval Robinsona, jenž dojil právě kozy. Ihned vzpomněl si opět, co se s ním dělo, a spěchal pln radosti k novému svému veliteli.

Robinson pokládal nyní za vhodné ohlednouti se po divoších. Doplížil se s druhem na obyčejné své pozorovací stanovisko a k nemalému potěšení shledal, že nepřátelé ostrov opustili. Místo, na němž byli slavili hrůznou svoji hostinu, bylo zcela osamělé a strašlivý onen výjev, který se tu nedávno konal, připomínaly pouze hojné údy lidské, zemi vůkol pokrývající.

Robinsonovi spadl tím kámen se srdce, i vydal se nyní s hnědým svým sluhou do hradu. Cestou jevil divoch velikou chuť vykopati zahrabanou mrtvolu svého pronásledovatele a ji snísti, avšak Robinson zakázal mu přísným a spolu srozumitelným posuňkem tento úmysl co nejrozhodněji. Ukázal totiž nejprve na místo, kde byl divoch pochován, a pak pohybem naznačil jídlo; pak mířil nějaký čas ručnicí na svého chovance a konečně ručnici vystřelil, arci do vzduchu.

Účinek posuňku toho byl velmi mocný. Divoch, jenž se již třásl, když Robinson ručnici zvedal, padl při ráně celým tělem na zem, i zdálo se, že nevěděl, může-li se ještě mezi živoucí tvory počítati čili nic. Když pak počal posléze opět věřiti, že skutečně žije, ohmatával se bedlivě po celém těle, nemá-li snad přece někde nějakou ránu.

Robinson dosáhl tím svého přání, neboť divoch neměl již ani pomyšlení na maso svého pronásledovatele. Trest, jenž mu hrozil, zdál se mu přece býti poněkud nebezpečným.

Když vkročili do hradu, divil se mladík nemálo, spatřiv veškerá ta opevnění, jimiž byl pán jeho příbytek svůj obklopil.

Na prostoře mezi oběma náspy zřídil nyní Robinson svému chráněnci stánek a uzavřel jej plotem, aby odsud odloučil kozy po ohradě poskakující. S větší obratností, než by se byl nadál, pomáhal mu při tom divoch, leč že čas od času ve strachu se ohlížel na hlavně pušek ze střílen vynikající.

Když pak se Robinson uchýlil na chvíli do stanu, aby odsud přinesl ještě několik potřebných nástrojů, slyšel k nemalému svému podivení, že sluha venku meškající mluví. Otvorem v ohradě pak spatřil, jak horlivě divoch oslovuje ručnice na slunci se lesknoucí a ve své řeči prosí hromových těch strojů, aby ho nezabíjely, nýbrž ušetřily jeho života, že zajisté již nebude jísti lidského masa.

Se smíchem pozoroval Robinson zvláštní toto jednání, neboť si snadno mohl pomysliti, proč se asi sluha jeho tak přívětivě s ručnicemi baví.

U večer vyučoval svého chovance umění dojiti kozy, a tento vedl si při tom tak obratně, že mu Robinson tuto práci hned mohl úplně přenechati.

Sotva pak se byl druhého dne probudil a povstal z lože, spatřil, jak se nad ohradu vynořila temná hlava jeho sluhy. Divoch byl již kozy podojil a přinášel hned pánovi snídaní. Bylť dlouho již stál u ohrady a pozorně čekaje poslouchal, až se Robinson probudí. Když pak mu s laskavým úsměvem za jeho péči děkoval, tu objevil se na dobromyslném obličeji divochově veliký pocit blaženosti. Radoval se jako dítě, že si získal pánovy spokojenosti.