Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XV.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Podtitulek:	Co se v Americe za sbírání mechu člověku může přihoditi! — Ptáci třešňáci a jejich hnízdo. — Vačice lišková s mláďaty. — Strašlivý had v zápasu s pékarem pižmovým, ten pak v zápasu s kuguarem. — Statečný kuguar a jeho konec. — Čtvernozí obléhači a jich úplná porážka.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 111–125. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po výletech svých v lese nalezli na stromě dubu podobném zvláštní druh mechu dlouhovlákného, o němž věděli, že vysušený hodí se výborně na vycpání lůžek, jsa jemnější a hebčí nežli žíně koňské. Mech ten jmenuje se španělský; aby pohodlná měkká lůžka svým zaopatřili, vydal se otec s Richardem do lesa, by mechu toho nasbírali a domů odvlékli.

Koně s vozíkem s sebou vzíti nemohli, an Kudjo oral roli, aby se mohla podruhé zaseti, a Jindřich s matkou jinou prací doma se zaměstnával.

Otec s Richardem táhli vesele do lesa, nepomněvše ani, jaké nebezpečné dobrodružství je očekává. Hnedle nalezli stromy hledané, s nichžto visel hustý mech jako stříbrná vlákna, a vylezše na nejnižší větve, jali se ho sbírati.

Již hodnou chvíli se prací tou obírali, když byla pozornosť jejich obrácena na ptáky, kteří v blízkém houští náramně křičíce nepokojně sem tam polétávali. Byli to třešňáci čili ptáci Baltimorovi, zvaní proto jménem tímto, že černá a žlutá barva peří jejich upomínala na stejnobarvý znak lorda Baltimora. Sběrači mechu v onu stranu pohlíželi, chtíce se přesvědčiti, co ptáky ony znepokojuje.

I spatřili něco podle křoví volně lezoucího a nevěděli, čemu to připodobiti. Bylo-li to nějaké zvíře? S počátku se jim tak nezdálo, neboť nebyli posud cosi podobného spatřili, a přece pozorovali nohy a ocasy, oči a uši a hlavy — ano hlavy! — z každé části těla jakoby hlava vynikala, a brzy napočetli jich deset. Již se podivné zvíře zastavilo — četné hlavy oddělovaly se od hlavního těla, a staly se z nich živočichové dlouho-ocasí. Teprve teď poznali, že to vaěice lišková s mláďaty. Byla asi tak veliká jako kočka majíc srsť vlnatou a jasnošedou. Čenich podobal se rypáku prasete zaostřenému a byl obklopen vousy jako čenich kočičí. Uši byly krátké a zpřímené, huba široká a ostrými zuby opatřena. Nohy byly krátké a silné, ostrými drápy ozbrojené, a po zemi spíše jako jakési ruce nežli jako nohy se vlékly. Ocas byl zvláštního způsobu a tak dlouhý jako tělo ostatní, podobaje se krysímu. Největší podivností pak byl vak pod břichem, dle kterého diváci poznali, že patří podivný živočich do řádu vačitých. Mláďata podobala se ve všem matce své. Bylo jich třináct, a pobíhala vesele mezi listím na zemi.

Když byla stará vačice mláďata se sebe setřásla, rychleji sem tam pobíhala, vzhůru na strom se dívala, kde třešňáci za divého křiku sem tam polétávali a často tak nízko slétali, že se křídly svými vačice skoro dotýkali. Ta si jich ani nevšímala, ale neustále vzhůru mezi větve pohlížela, kde bylo viděti hnízdo třešňáků, jako velký vak čili spíše jako rozvinutá punčocha dolů visící. Za některou chvíli vydala vačice zvláštní pronikavý ryk, mláďata se k ní seběhla. Několik jich vlezlo do vaku jejího pod břichem, několik opět ocásky svými okolo ocasu staré se ovinulo, a jiná vylezše na tělo matčino, v dlouhé srsti její skoro docela se ukryla. Byl pohled na zvíře takto ověšené velmi směšný, zvláště na mláďata z vaku vykukující.

Otec i Richard domnívali se, že se bude vačice i s mláďaty dále ubírati; ustrnuli však vidouce, že počala se drápati na strom. Na nejnižší větvi se zastavivši, vzala mládě po mláděti do huby a zavěsila je vedle sebe na větvi za ocásky. Ještě pět nebo šest mláďat zbývalo na zemi. I ta vytáhla stará nahoru a zároveň je na větve zavěsila, že pak všech třináct v jedné čáře hlavami dolů viselo.

Otec i Richard musili se tomuto pohledu srdečně zasmáti, jakkoli smích v sobě dusili, nechtíce vačici zahnati. Zavěsivši všecka mláďata, lezla stará výše, chápajíc se větví, jako by člověk na strom lezoucí učinil.

Posléze dosáhla větve, na nížto na kraji hnízdo viselo. I zastavila se, a jako by se obávala, že se větev s ní zlomí, přemýšleti počala. Strom byl vysoký a pád s něho nebezpečný; větví nižších na stromě nebylo, za něžto by se byla mohla padajíc zachytiti. Hnízdo, bezpochyby plné vajec, lákalo ji však velmi, a vačice brala se k němu blíže. Ale v tom počala větev se ohýbati a praskati, jako by se zlomiti měla, a křik ptáků, úzkostně sem tam poletujících, přimělo vačici, že se vrátila. Blíže kmene se zastavila a ohlížela se jako mrzutá a v rozpacích.

Najednou zočila větev nade hnízdem ode druhého stromu se klonící, přeměřila výšku jeho nade hnízdem očima, se stromu seběhla, a na vedlejší strom vylezla. Zmizevší v hustém listí jeho na chvíli, objevila se brzy na větvi nakloněné, po kteréžto lezla dále. Zastavivši se v přiměřené dálce, ovinula ocas okolo větve a celým tělem dolů se spustila. Takto visíc houpala se hubu majíc otevřenou a drápy natažené sem tam, snažíc se hnízdo uchopiti. Avšak marně! Tedy ustala a chtivě i mrzutě na vnadící vejce ve hnízdě pohlížela. I spustila se ještě níže, tak že celé tělo její jenom jedním ovinutím ocasu na větvi vězelo, opět se natahovala, sem tam houpala, křičíc neustále zvukem odporně pronikavým — ale opět na zmar! Posléze vyhoupla se na větev a mručíc zlostí lovu nepodařeného se stromu slezla. Sňavši mláďata se stromu, naložila je na sebe a brala se dále. Úzkostlivý křik ptáků proměnil se u vítězné šveholení.

Richard nemoha toho vydržeti déle, seskočil zároveň s otcem se stromu a postavil se vačici v cestu. Brzy měli ji ve své moci. Vačice, spatřivši nepřítele, svinula se v kotouč, že nebylo ni hlavy ni nohy viděti, a dělala se mrtvou. Několik mláďat, odvinuvších se od těla matčina, učinilo podobně, tak že se pak zvíře podobalo velkému kotouči bílé vlny, menšími kotouči obklopenému. Ale když Richard šípem počal starou lektati, rozvinula tělo a jala se ostré zuby ceniti a kolem sebe lapati. Nezpomohla jí tato lesť, neboť v několika okamžicích byl jí čenich pevně svázán a ona ocasem na větev nejbližší pověšena. Na cestě zpáteční chtěli otec i Richard zanésti ji s mláďaty domů. Zatím dali se znova do sbírání mechu, vesele rozmlouvajíce o výjevu spatřeném. A opět začal křik ptáků a opět tak úzkostně jako dříve.

„Ještě jedna vačice!“ pravil Richard. „Snad přichází nyní samec, aby ohlédnul se po rodině.“

Oba se dívali se stromu a spatřili brzy původ křiku ptačího — hada hrozného, druhu nejjedovatějšího, jenž se od Indiánů mokason nazývá. Ten plazil se blíže, šlehaje vidlicovitým jazykem, oči maje vyvalené a doplazil se ke stromu s hnízdem.

Oba diváci zůstali, kde byli, mohouce se s místa svého nejpohodlněji dívati. Had ležel pokojně u stromu, jakoby o dalším počínání přemýšlel.

„Snad poleze na strom?“ šeptal Richard.

„Nikoli,“ dí otec, „mokason neumí plaziti se po stromích, sice by bylo běda ptákům a veverkám. Hleď, chce ptáky jenom poděsiti.“

Had byl se s hlavou po kmeni vztyčil a kůru jeho jazykem ohlodával. Ptáci, domnívajíce se, že nahoru poleze, sletěli až k větvím nejnižším, poletovali sem tam a strachem úzkostně křičeli. Had vida, že se skoro až ke hlavě přibližují, svinul se a hotovil se k útoku. Oči jeho byly jako dva plameny, a zdálo se, že ptáci pohledem jich očarovaní, níž a níže slétají. O očarování arciť nebylo řeči, neboť ptáci činili tak jenom ze strachu a pro obhájení hnízda; vždyť byli podobně i na vačici doráželi. Najednou spadl jeden pták, unaven jsa již, zrovna před samého hada, stál u tlamy jeho zobák maje otevřený a nemoha mdlobou se ani pohybovati.

Diváci očekávali, že se had vrhne na oběť svou, ale — ten rozvinul tělo, natáhl je dle délky a bral se od stromu.

Ptáci pohledem na to úzkostí je omamující sproštěni jsouce, vzlétli k vyšším větvím a hlas jejich umlkl.

Diváci byli v udivení, nemohouce si vysvětliti, co bylo hada zahnalo. Pojednou spatřili, kterak z protějšího houští prodralo se zvíře posud v údolí se neobjevivší. Bylo velkosti vlka, barvy temnošedé nebo spíše černavé, těla zavalitého a hrubými štětinami porostlého. Štětiny tyto byly po hřbetě na 15 cm dlouhé a skoro hřívě se podobaly. Uši byly krátké, ocas žádný, nohy paznehty ukončené, ale bez drápů. Táhlý čenich, po jehožto obou stranách dlouhý bílý tesák čněl, dodával zvířeti vzhledu podivného, dle hlavy a rypáku praseti se podobajícího. Zvíře to jmenuje se pékar pižmový čili kanec americký.

Když přišlo blíže, bylo viděti ve společnosti jeho dvě menší zvířata temnorudé barvy, mláďata pékarova.

Pékaři blížili se stromu s třešňáky, a ptáci počali znova křičeti. Ale starý pékar si jich nevšímal, nýbrž rypákem svým po zemi čenichal, tu a tam některé semeno nebo některý ořech sbíraje. Tak přišel až ke stopě, po které byl had se připlazil, a zarazil se. Pozdvihnuv čenich, počal v povětří čichati, až zvětřil blízkosť hada, opět čenich k zemi přiložil a po stopě hadově dále se bral. Brzy spatřil mokasona, který velmi zvolna a líně leze, a jenž neustále nazpět se ohlížel a ve trávě se ukrývaje, bez ustání spěl ke své díře, jižto měl bez pochyby ve skále, asi co by kamenem dohodil, vzdálené. Pékar, spatřiv hada, zastavil se, pronikavě zarochtal a štětiny zježil. Had, vida se dostihnuta, stočil se v kotouč a hotovil se k zápasu, co zatím pékar na kousek cesty ucouvnul a se zastavil, jako by si prospěch útoku chtěl pojistiti.

Oba soupeři dívali se hezky dlouho na sebe — pékar, jako by vzdálenosť od hada měře, tento jsa zastrašen a se třesa. Již neleskly se oči jeho, jako když ptáky děsil, a tělo jeho bylo zvraštělé.

Najednou se rozehnal pékar ke předu, vyskočil vysoko vzhůru a spadl všemi čtyřmi nohami na hada v kotouči svinutého. Hned opět poskočil nazpět a znova na hada se vrhl. Ten ležel natažený a svíjel se po zemi. Opět rozehnal se pékar, opět vskočil na hada a zaťal mu ostrý pazneht svůj v týl, že had, zachvěv se několikráte, nepohnutý ležel. Vítězný pékar vydal opět zvuk pronikavý, na kterýžto mláďata jeho rychle přiběhla a do hada se chutě pustila.

Podivno, že nejjedovatější hadi, jejichžto uštknutí smrť skoro okamžitou působí, dobytku vepřovému a také pékarům, tomuto velmi podobným, nejmenším neublíží, ba zvířatům těmto pravou pochoutkou bývají.

Otec a Richard radili se, jak pékara i s mláďaty lapiti a doma jako vepřový dobytek vychovávati. Maso pékarů nechutná sice jako maso vepřové, ale spíše jako zaječí, musí se však hned po zabití jich zvláštním způsobem s ním nakládati, sice by jedlé nebylo. Pékar má totiž na hřbetě jakousi žlázu a v té olejovitou tekutinu, která vydává silnou vůni pižmovou. Nevyřízne-li se žláza tato hned po usmrcení pékara, všecko maso vůní tou zapáchne a musí se zahoditi. Sádla se na pékaru nenalezne.

Otec i Richard byli se uradili, že lapnou obě mláďata; ale jak dostati od nich matku, nevěděli. Jsou tato zvířata velmi zuřivá, a pes nejsrdnatější upustí od nich, sice by snadno nohy mohl pozbyti nebo s břichem rozpárnutým na zemi se svaliti. Nejkratší bylo — starou zastřeliti. Dříve se jim to zdálo býti ukrutné, avšak pomněvše, že zlé zvíře milosti nezasluhuje, odhodlali se na to. Věděliť, že pékarů jest v údolí množství a že náramně je nebezpečno, dostati se mezi ně, ani byli již často lovce i jiné obklíčili a na kusy rozsápali. Bylo tedy skoro povinností je vyhlazovati.

Otec se nahnul na suku svém a naměřil na pékara, na mase hadově si pochutnávajícího, jenž byl obratným trhnutím tesáku svého kůži s něho stáhnul a hada rozkousav, po kouscích mláďatům svým jej předhazoval. Brzy strhl otec ručnici nazpět, zaraziv se pohledem na zvíře jiné z houští se kradoucí. Bylo jako hodný pes veliké, tělo majíc však delší a nohy kratší. Srsť byla po celém těle tmavorudá, jenom na prsou a po krku bílá; uši krátké, přímé a začernalé; hlava i čenich kočkovité, jakož se také celé zvíře silné a veliké kočce velice podobalo. Pouhý pohled na řečené zvíře byl by ustrašil každého, tím více, kdo věděl, že to strašný kuguar čili puma, ukrutný tygr americký.

Otce i syna napadl strach, neboť dříve věděli, že pékar ačkoli hrozný nemůže na strom se dostati, ale nyní bylo jim známo, že kuguar jako veverka po stromích zná lézti. Protož pokynul otec Richardovi, aby se choval docela tiše a pokojně.

Kuguar blížil se kradmo — oči jeho byly upřeny na pékara, nepřítele netušícího. Dlouhý ocas jeho šlehal volně sem tam jako u kočky, když se skrze strniště hrade na koroptev se slunící. Již byl na blízku u pékara a věda, že, nedostane-li se rychle a náhle pékarovi na krk, největší nebezpečí hrozí mu od ostrých tesáků, zdál se na chvíli přemýšleti, jak by nepozorovaně blíže se mohl dostati.

Najednou zočil na stromu větve dolů svislé, obrátil se a lezl zvolna nazpět. Bylo patrno, že si trochu zašel, aby se dostal na stranu pékarovi protější. Hnedle byl u stromu a jako blesk vyskočil nahoru. Bylo slyšeti šumící listí, a pékar upustil od hodův, aby naslechl, co se děje. Bezstarostně dal se po chvíli opět do žraní, nepozorovav nepřítele. Zatím objevil se kuguar na větvi, ohlížel se kolem a vylezl až na kraj silné větve, shrbil se a jedním mocným skokem vrhl se za strašlivého zařvaní oběti své v týl. Drápy jeho zaťaly se pékaru do krhu, tělo jeho pokrylo tělo zvířete přepadeného a ocas i zadní drápy je ovinuly. Zaleknuté zvíře vydalo výkřik pronikavý a chtělo se vyprostiti. Obě zvířata svalila se na zemi, pékar tesal ostrými tesáky kolem sebe a křičel, až se vše lesem rozléhalo.

Mláďata obíhala okolo zápasníků, mísila se do boje, brzy na zemi se vrhajíce a fučíce, brzy opět vyskočivše, rypáky kolem sebe kousajíce a jako starý pékar pronikavě vřeštíce. Jenom kuguar zápasil mlčky a ostrými zuby pékarovi jícen prokousl, lokaje krev ven se řinoucí. Pékar přestal se brzy brániti a v objetí strašlivé šelmy ani se nehýbal.

Také diváci na stromě chovali se docela tiše, a jakkoli mohl otec po kuguaru dobře střeliti, přece toho neučinil, věda, že nelze zvíře tak silné jednou ranou zabiti, ale chtěl je po skončených hodech nechat odejíti. Ale stalo se jinak.

Hned po skončeném zápasu zazněli se strany lesa a to kolem stromu podivní hlasové. Také kuguar zaslechl hlasy tyto, povyskočil a stál naslouchaje čili spíše jako zaražen. Chvíli otálel se ohlížeje, a pak zakousnuv se do chřtánu mrtvého pékara, hodil si mrtvolu jeho na hřbet a měl se ke zpátečnému tažení.

Byl teprve několik kroků učinil, an povyk zrůstající docela na blízku zazněl, a v nejbližším okamžení vyhrnulo se z houští všecko stádo pékarů — bylo jich asi dvacet nebo třicet. Ti křikem druha zabitého přivoláni jsouce, jako při dostihu sem se hnali, neustále hrochajíce. Hnedle obklíčili kuguara dokola.

Odhodiv břemeno své, vrhl se kuguar na nejbližšího a srazil jej tlapou na zemi. Ale dříve nežli se mohl obrátiti, pustili se pékaři s předu i se zadu do něho a brzy mu ostrými tesáky kůži s těla strhali, že po všech stranách jako dřípy visela.

Boj stal se opravdivým. Na krátkou chvíli udržoval kuguar nepřátely ve hrůze, tlapou je k zemi srážeje a zuby i drápy je trhaje; ale posléz obklopilo jej všecko stádo, a hnedle stříkala krev ze všech stran těla jeho.

Kuguar zápolil s pékary, jakoby chtěl kolo proraziti, ale oni nepropustili ho. Dva nebo třikráte vymrštil se do povětří, jako by kruh jej obklopujících chtěl přeskočiti, avšak se stejnou rychlostí vzneslo se několik pékarů vzhůru a strhli jej dolů.

Konečně zdařilo se mu po zoufalém namáhání se jich sprostiti a za neustálého zápasu vyváznul. Kdož popíše leknutí lidí na stromě ukrytých, když kuguar zrovna na jejich strom se vyšlehl.

Skoro v zoufalosti natáhl otec kohoutek; ale dříve než mohl vystřeliti, zmizel kuguar jako blesk v hořejších větvích a díval se zuřivě pod sebe na lidi, okolo nichž byl tak blízko skočil, že se drápem svým dotkl ramene otcova a dechem svým horkým jej ovanul.

Pékaři byli jej až ke stromu stíhali a zde se zarazili, nemohouce za ním nahoru, Několik jich pobíhalo kolem stromu a vzhůru se dívalo; jiní opět kůru tesáky svými odtrhovali, vztekem a zuřivostí pronikavě rochtajíce.

Richard byl strachy jako omámen, a sám otec pozbyl na chvíli rozvahy. Nahoře nad nimi ležel hrozný kuguar, jehož oči jako plameny svítily: jediným skokem mohl jich dosáhnouti! Pod nimi dole stádo rozvzteklených pékarů, kteří by je byli na kusy roztrhali, kdyby se byli dolů odvážili.

Po nedlouhém rozvažování uznal otec, že kuguar je nepřítelem hroznějším; neboť od pékarů byli na stromě dostatečně zachráněni.

Kuguara bylo se tedy zbaviti, který by zajisté byl do nich se pustil, kdyby se nebyl děsil stáda pékarů pod stromem zuřivě pobíhajících, do jejichžto prostředku by ho byl nepodařený skok mohl uvrhnouti.

Richard byl neozbrojen, neboť luk i šípy dole u stromu zanechané byly od pékarů již na kusy rozšlapány.

Otec postavil syna za sebe, aby nebyl kuguarovi v ráně, kdyby se zlého zvířete chybil. To všecko stalo se v tichosti a za všemožné opatrnosti, aby se šelma očima divoce koulící a kňučící nepoděsila.

Když byl otec připraven, naměřil tiše a opatrně ručnici, opřel se o kmen stromu a mířil zrovna do hlavy kuguarovy, která jediná byla nahoře mezi listím patrna. Po krátkém míření stiskl — kouř zabránil mu výhled — nevěděl, trefil-li čili nic; ale v listí to šumělo, jako by těžko tělo padalo — pak stal se pod stromem těžký pád, pékaři rochtali hlasitěji a zuřivěji sem tam pobíhali.

Otec pohlédl dolů a spatřil rudé tělo kuguarovo mezi pékary se svíjící. Netrvalo dlouho, a již byl kuguar rypáky jejich vzhůru vymrštěn a dlouhými ostrými tesáky na kusy roztrhán.

Otec se synem si volněji oddechli, doufajíce, že pékaři po zahubení úhlavního nepřítele se vzdálí; avšak mýlili se, neboť pekaři, obklíčivše strom, tesáky oň si brousili a zuřivě vzhůru pohlíželi, strašlivě hrochajíce. Bylo to podivné poděkování za zabití nepřítele! — Na strom arci nemohli, ale pékaři jsou velmi vytrvalí; jak snadno mohli se kolem stromu rozložiti a lidi na něm jsoucí vyhladověti! A skutečně se k tomu chystali.

Dříve chtěl otec po nich střeliti a je takto zaplašiti, ale také chtěl zkusiti lsti, aby je zahnal. A v tom úmyslu vylezl i se synem výše a ukryl se za hustým mechem. Tam trvali asi po dvě hodiny a přesvědčili se, že se pékaři ani na krok dále nehnuli, ale utišivše se, kolem stromu se rozložili, aby v pohodlí obležení započali. Více nežli osobní nebezpečí nahánělo otci strachu pomyšlení, že matka doma úzkostí puzená vyšle Kudja i Jindřicha, aby po otci a Richardovi se podívali, a že by mohli snadno zuřivým pékarům dostati se v moc, kdyby se rychle na strom neutekli.

I odvážil se zkusiti, co zmůže střelba u stáda obléhajících. Sestoupiv na větve dolejší, aby mohl lépe stříleti, počal páliti. Po každé ráně padl pékar jeden, a bylo ran pět: ale pékaři se nehýbali s místa, nýbrž jako by nic přes mrtvá těla druhů přeskakovali a okolo stromu pobíhali.

Otec nabíjel znova — avšak k náramnému leknutí poznal, že mu zbývá kulka jenom ještě jediná! Tu vrazil do hlavně, namířil, a opět jeden pékar válel se v krvi po zemi. A přece zůstala střelba marná — jako by řečená hovada si ze smrti ničeho nedělala.

Jiného způsobu je zahnati otec neznal a vrátil se pokojně na své hořejší stanoviště, kdež byl Richarda zanechal. Již nebylo jinak, nežli na Boha spoléhati a trpělivě očekávati, že snad nastávající noc podivné oblehatele zapudí. Tak seděli tam oba tiše a nevšímali si ani, jak pékaři pod nimi hrochají a tesáky svými do stromu vrážejí.

Neseděli ještě dlouho, když pocítili čpavý dým, jejž měli z počátku za kouř od prachu střelního, který se byl pod hustým listím dole zadržel a nyní k nim dorážel. Brzy poznali, že to dým jiný, neboť nutil je ke kašli a štípal do očí.

Otec pohlédnuv dolů. nemohl nic, ba ani pékary spatřiti, ale viděl jenom těsný mrak dýmu vzhůru vystupujícího. Hlasy divých hovad bylo sice ještě slyšeti, ale vzdáleněji. I připadlo otci, že bezpochyby vznítil se mech pod stromem od střelby, a domnění jeho stalo se jistotou, když najednou z dýmu vyšlehl plamen, který se brzy dále počal rozšiřovati. Oheň hořel v tu stranu, kde ležel mech nasbíraný.

Otec i Richard přelezli na druhou stranu větve, aby se dýmu vyhnuli, a strachovali se jen, aby mech se stromu visící nebo strom sám se nevzňal.

Na štěstí byli všechen mech s větví dolejších již sebrali, a plameny nevystupovaly tak vysoko, aby větví vyšších dosáhly. Odstranivše se z dýmu, spatřili, kterak pékaři ohněm zahnaní v některé vzdálenosti od stromu byli se shromáždili.

„Teď snad se jich zbavíme,“ pravil otec, aspoň zajdou tak daleko, že budeme moci dýmem zachráněni utéci.“

Po slovích těchto počal se po příhodné cestě ohlížeti, a jižjiž se hotovil se stromu sestoupiti, an zazněl v uši jeho jako vzdálený psí štěkot, který srdce obou úzkostným naplnil tušením.

Věděliť, že to jsou psové jejich, a že Jindřich nebo Kudjo jdou s nimi; věděliť, že psi okamžitě budou zahubeni a že ubohý Jindřich snad bude rozsápán! Bylo to pomyšlení strašlivé, a oba naslouchali se srdcem tlukoucím, co se dále bude díti.

Ano — byli to psi jejich! Bylo je slyšeti chvílemi štěkající a víc a více se blížící. V nejbližším okamžení bylo také rozeznati patrně hlasy blížícího se Kudja i Jindřicha.

Otec nevěděl, co činiti. Dá-li jim blíže přijíti, nebyl by snad mohl výstrahu jim dokřiknouti, aby rychle na stromy vylezli. —

„Richarde, zůstaň zde!“ zvolal pojednou, odevzdal synovi ručnici, chopil lovecký nůž a seskočil se stromu mezi plameny.

Bez prodlení uháněl v tu stranu, odkud hlasy přicházely; byla to na štěstí strana právě příznivá. Pékaři hnali se zuřivě za ním, a sotva měl pokdy, aby oběma na pomoc přicházejícím výstrahu dokřiknul a na strom se vyšinul; pékaři byli již u něho.

Kudjo a Jindřich vidouce otce na strom lezoucího, učinili podobně, spatřivše zároveň pékary k nim se ženoucí. Psi jediní běželi rozsápaným hovadům vstříc a vrhli se na ně. Netrvalo dlouho a již pocítili ostré zuby pékarů na těle svém. Kňučíce běželi nazpět ke stromu, na němžto se byli Kudjo a Jindřich zachránili, a Kudjo byl rád, že mohl se shýbnouti a miláčkům svým dříve na nejbližší suky pomoci a je pak nahoře zachrániti. Bylo by se jim stalo podobně jako kuguarovi.

Otec byl samoten na stromě a nemohl ani na Jindřicha, ani na Kudja a oba psy patřiti; za to viděl však černé stádo je obkličující.

Křik Kudjův a Jindřichův, štěkot psův a rochtání pékarů tvořily hrozný souzvuk. I zarachotila ručnice Jindřichova a — jeden pékar válel se po zemi, zazněl hlas Kudjův, zaleskl se hrot oštěpu jeho, vystřikla krev, opět se hrot zaleskl, pékaři klesali šmahem k zemi.

Puk nastaly prudké rány z ručnice Jindřichovy, Kudjo bodal jako zuřivý, psi štěkali vztekle, země byla černavými těly pékarů jako poseta.

Jenom málo ještě jich zbývalo, a ti náramným krveprolitím mezi druhy jejich učiněným postrašeni jsouce, obrátili se na útěk. Byli na hlavu poraženi a vzata jim chuť k dalším útokům.

Bohu za zachránění své díky vzdávajíce, sestoupili všichni se stromů a spěchali jako úprkem domů, aby zbavili matku je očekávající smrtelných úzkostí. Objímala jednoho po druhém, radujíc se, že z nebezpečí tak hrozného vyvázli.

Později zastihli na lovech v lese ještě leckterého pékara, žádný však neopovážil se do nich pustiti, ale vždy k útěku se obrátil. Jeť přirozená vlastnosť zvířat těchto, že srdnatě zápasí s každým nepřítelem; byvše přemožena, vždy zhlédnouce nepřítele na útěk se dávají. Také zdálo se, že jediné jen stádo v údolí sídlilo, a jelikož po většině bylo pobito, nalézali osadníci jenom málokdy kterého pékara, a ten býval obyčejné tak plachý, že hned utíkal.

Druhého dne vrátili se mužští dobře ozbrojení ke stromu, který byl zatím shořel, a ohlíželi se marně po vačici a mláďatech jejích: bylatě svazky své přehryzla a upláchla.