Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XIV.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Podtitulek:	Pohodlný stav obyvatelů v údolí a přece nedokonalý. — Zápasící jeleni. — Zvláštní zuřivosť a přirozená její příčina. — Jáma se kopá. — Lapená zvěř v jámě. — Šelma lstivá nad lišku. — Ve společném nebezpečí mine všecko nepřátelství.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 102–111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Obývání v údolí stávalo se příjemnějším a milejším, a kdo by byl spatřil náhodou srub uprostřed květných stromů stojící, vedle něhož krocani sbírali semení a kůň v roubení svém se proháněl, byl by jej měl za spořádaný statek venkovský.

Matka libovala si velice v tichém příbytku uprostřed pustiny, a otec byl by se spokojil docela, kdyby byla bývala na snadě příležitosť, aby byly mohly dítky nabyti nějakého vzdělání.

Co mohl on a matka, to učinili ve příčině této s největší pilností a bedlivostí, jenom že jim pro ostatní zaměstnání velmi málo času na to zbývalo. Těšili se však na časy budoucí, kdy budou moci vrátiti se přes pustinu mezi lid vzdělaný a dítkám svým potřebného vzdělání zaopatřiti.

K hospodářství však ještě nedostávalo se krotké zvěře, která by mimo krocany poskytovala jim potravy. Přáli si několik jelenů chytiti a ukrotiti, avšak jakkoli byli se často již namáhali, nikdy se jim nepodařilo. Posléze jim náhoda sama byla v tom nápomocna.

Otec vyšel s Jindřichem jednoho dne na lov a vzali s sebou oba psy, doufajíce, že některého kaloucha živého uloviti se jim podaří. Psi měli košíky, aby mu nemohli ublížiti, jak se to při takové příležitosti obyčejně stává. Lovci táhli údolím na místo, kde doufali nejdříve nějakou zvěř zastihnouti a brali se opatrně a tiše houštím na všecky strany se ohlížejíce a naslouchajíce. Každý vedl jednoho psa, a dorazili brzy na mýtinu, kde se jeleni obyčejně pásali. Ale již z daleka zazníval jim do uší hlomoz, jako by několik větších zvířat na tvrdé půdě dupalo, a hned opět praskání a lámání, jako by kolik lidí holmi se potýkalo. Chvilkami zaznívalo krátké, vzdorné frkání jako od ořů netrpělivých.

Lovci se zastavili, jakmile hlomoz onen uslyšeli. Psi počali stříhati ušima a chtěli vyraziti do předu, že je s těžkem udrželi. Co vlastně se dělo, nemohl nikdo z nich vysvětliti.

„Co to asi jest, otče?“ tázal se Jindřich šeptem.

„Já si to nemohu vysvětliti,“ vece otec.

„Nějaká zvěř je to zajisté,“ pravil opět Jindřich, „a to u větším počtu — a nemýlím-li se, zaznívá to jako frkání jelenův.“

„Možná; snad jsou to losové — ale proč tak hlomozí — to bych rád věděl.“

„Snad zápasí s nějakou šelmou.“

„Pak bylo by nejlépe,“ dí otec, „abychom se poradili s Vaňkem. Ale nemůže to býti; losové by se se šelmami do zápasu nepustili, ale raději na běhy své spolehli. Beřme se opatrně dále, ale drž psa pevně. Pojď!“

Po těchto slovích brali se hustinou a došli záhy místa, odkud mohli celou mýtinu přehlédnouti. Tu spatřili také příčinu podivného silného hlomozu.

Uprostřed mýtiny stálo šest jelenů s parohy větevnatými. Ti zápasili vespolek zuřivě, brzy po dvou, brzy po třech nebo po čtyřech, v jednu hromadu se shluknuvše.

Pak se rozdělili opět na kousek cesty, obrátili se vztekle a zuřivě funíce a znova do sebe se dali, že bylo viděti, kterak srsť lítá z kůže. Oči zápasících se jiskřily a ze všeho počínání jejich bylo patrno, že jsou stejnou zuřivostí a bojechtivostí pojati. Zápasy takové nebývají v jistém čase nic neobyčejného.

Lovcům byli jeleni ještě z rány a oba čekali, až se blíže k nim přitočí. Boj trval neustále. Chvílemi vráželi dva paroháči do sebe takovou prudkostí, že druh druha na zemi povalil; avšak znova povyskočili a znova do sebe se dali.

Přede všemi vyznačovali se zuřivostí dva největší a nejstarší. Ten nemohl přemoci onoho, a posléze se oba od ostatních oddělili a sami pro sebe jakožto důstojní soupeři vespol zápasili.

Hnedle se odtrhli od sebe, poběhli asi na dvacet kroků, natáhli krky a vrhli se vší prudkostí na sebe jako dva berani.

Parohy jejich praskaly strašlivě, a Jindřich i otec ohlíželi se, zdali některému z nich se neulomily. Ještě hodnou chvíli spolu zápasili, a pak jako umluvením zarazili, hlavou k hlavě stojíce a jako si oddychujíce.

Tak stáli pokojně po několik okamžikův, až znova boj započali. Opět se zarazili a si odpočívali. Zdálo se, jakoby tito dva docela jinak bojovali nežli ostatní, na něžto bylo lovcům zraky obrátiti, protože se k nim blíže pouštěli.

Posléz byli jim v ráně; každý zaměřil na jednoho a vystřelili skoro zároveň. Jeden jelen padl; ostatní vidouce společného nepřítele, ustali bojem a prchali do lesa.

Otec i Jindřich pustili se za nimi, domnívajíce se, že jeden jelen jest poraněn. Běžíce vzpomněli si psům košíky odvázati.

Prací touto se trochu zmeškali — ale jak se podivili, když vzhůru pohlédnouce, oba jeleny posud zápasící viděli. První myšlénka jejich byla nabiti ručnice znova, avšak puštění psové — místo co měli se dáti za jeleny prchajícími, vrhli se na zápasící a doráželi na boky jejich. — Lovci spěchali ke psům, ale jeleni ještě neupustili od sebe, jakoby je byl vztek slepými učinil a nestarostlivými proti všelikému nebezpečí.

Než doběhl otec a syn k jelenům, byli je již psové na kolena připravili, a teprve nyní poznali lovci pravou příčinu podivné tvrdošijnosti paroháčův. Bylytě parohy jejich do sebe zapleteny!

Proto nechtěli upustiti od sebe, proto si až do posledního okamžiku tak zuřivě vedli, proto nyní zcela jsouce zaraženi na sebe se dívali, jakoby se mrzíce, že je nepřátelství jejich do záhuby uvedlo.

Otec vynaložil všecku sílu dostati je od sebe, avšak marně. Pružné parohy byly se silným sražením ohnuly a je opět vyprostiti — s to nebyly síly lidské. Jindřich běžel pro Kudja a pro pilku a vyřídil mu, aby zároveň koně i s károu přivedl, na niž by se zastřelený jelen naložil, a provazy ke svázání obou zajatých s sebou vzíti nezapomněl. Zatím stáhl otec se zastřeleného jelena kůži, neboť nebylo se obávati, že by mu jeleni tak pevně spojení uprchlí.

Těch bylo pravé štěstí, že se takto do zajetí dostali, neboť měli zůstati na živě, ani by byli jinak buď nějaké dravé šelmě nebo dojista hladu obětí se stali.

Kudjo byl brzy na místě s nástroji potřebnými, a svázav oběma jelenům běhy, upiloval onu větev parohů, která odtrhnutí jich zamezovala. Pak byli všickni tři jeleni na káru naloženi a u vítězoslávě domů vezeni.

Bylo potřebí ještě dvou laní; avšak těch snad stejným způsobem uloviti nebylo možná, neboť nemají parohů. Zastřeliti laň — ničeho neprospělo, a koloucha chytiti a teprv vychovávati, trvalo dlouho.

O věci této radila se všecka rodina, když u večer okolo ohně seděla a při pivě z lusků svatojanských vařeném si po dnešní výpravě hověla. Otec mlčel a jenom se usmíval.

„Už vidím, že se neshodnete,“ pravil po hodné chvíli. „Nejlepší pomoc je zde — chytiti laně do jam. Tak je budeme míti nejjistěji a nejdříve.“

„Do jam? do jakých jam?“ tázali se oba synové.

„Pamatuješ-li se na místo mezi dvěma stromy, kde jsme nalezli tolik stop jeleních?“ obrátil se otec k Jindřichovi.

„Ano, pamatuji; je to blízko slaného pramene,“ volal Jindřich. „Ty’s pravil, že jeleni a jiná zvěř tudy chodí lízat soli do skály.“

„Nuže dobře,“ dí otec dále, „tam mezi těmi stromy vykopáme jámu, pokryjeme ji větvemi, drnem a listím — a pak uvidíme, co se chytí.“

„Výborně! výborně!“ volali opět všichni, a hned na druhý den ustanoveno jest kopati a připravovati jámu.

Časně z rána vyšla všecka rodina na místo určené. Na voze vezly se nástroje ke kopání potřebné. Délky měla míti jáma dva a půl metru, šířky tolik, co se pro blízkosť obou stromů a jich kořenů vyměřiti dalo.

Kudjo kopal, otec odsekával kořeny a Jindřich sekal dlouhé pruty a ohybné ratolesti na pokrytí jámy. Zemi vykopanou nakládali na káru a dále do lesa ji zaváželi, střežíce se, aby se jí ani trošek neusypalo. Na štěstí byla země měkká a snadná kopati, tak že ne docela za pět hodin byla udělána jáma čtverhranná, asi dva a čtvrt metru hluboká.

„Teď se žádný nedostane ven bez křídel,“ usmál se Kudjo, a kladl s druhými pruty, trávu a suché listí přes jámu, tak že se pokrytí ostatnímu povrchu podobalo. Všecky pak známky práce byly odstraněny, nástroje na káru naloženy, a návrat k domovu vykonán. Nezbývalo jiného nežli čekati, až by některého jelena neštěstí do jámy sneslo.

Ještě před východem slunce dne následujícího šli se všickni k jámě podívat. Přiblíživše se viděli k velkému potěšení svému, že je pokryt prolomem.

„Už jsme něco chytili, otče!“ zvolal Jindřich, a rozběhl se i s ostatními k jámě.

Jak velice ustrnuli, spatřivše v jámě holou kostru nějakého zvířete — patrně nějakého jelena, jižto poznali dle zbývajících parohův.

Jáma měla všudy známky přestálého strašlivého boje, který se byl stal v noci; tráva a ratolesti, zároveň s jelenem dolů spadlé, byly pokrváceny a na dně jámy ušlapány.

„Co se to stalo?“ tázal se Jindřich, jenž se z ustrnutí první vzpamatoval. „Aj, vsadil bych se, otče, nevím oč, že byli zde vlci!“

„Není pochybnosti,“ odvece otec. „Jelen se v noci prolomil a vlci pak dolů naň seskočili a jej sežrali.“

„Není-li to hanebné!“ zvolal Jindřich hněvem rozpálený, „že jsme jámu tak pěknou vykopali k prospěchu padoušských vlků? Není-li to hanebné!“

„Jenom měj strpení,“ pravil otec, „však uvidíme, jak bychom ty žravé šelmy potrestali.“

Po slovích těchto seskočil do jámy i s Kudjem, a oba jali se kopati hlubší jámu. Za několik hodin úsilné práce, za který čas musili sobě častěji oddychovati, prohlubili jámu o 1¾ metru více, tak že nyní celé čtyři metry byla hluboká. Stěny postranní byly, jak jen nejvíce možná, příkré učiněny. Pak byla jáma způsobem předešlým opět pokryta.

„Nyní bych rád viděl vlka, který by se dostal z jámy této, kdyby mu připadlo do ní vskočiti,“ pravil otec. — „Ostatní zvěř ať usmrtí — ráno mu taktéž učiníme.“

Jitra nejprve příštího dali se opět plni očekávání na cestu k jámě.

Otec a Jindřich byli ozbrojeni ručnicemi, Richard lukem a Kudjo oštěpem, tak že byli jisti od vlků. Jindřich předběhl ostatní a vrátil se od jámy se zprávou, že je pokryt prolomen a nějaké zvíře lapeno. Byla to zpráva důležitá, a s velkou zvědavostí spěchali všickni k jámě.

Pokryt byl skutečně prolomen, a nevelkým otvorem bylo viděti dole oči se jiskřící — a to více očí — jako by uhlíky svítící.

„Jaká je to asi zvěř?“ tázali se všickni vespolek. „Jsou to snad vlci?“

„Možná a pravdě velmi podobno,“ odvece otec, poslal rodinu stranou a díval se, natáhnuv krk, do jámy. Napočítal šestero očí rozličné barvy a velikosti; zdálo se, jako by v jámě zvěře jenjen se hemžilo.

Otec nedíval se dlouho, ale pomysliv, že by mohl býti v jámě také pardal nebo kuguar, povstal se země a velel, aby matka a dítky vstoupily na káru. Ta byla stranou odvezena, dříve než by na jisto bylo, jakého druhu zvěř jest v jámě.

Pak vrátil se opět k jámě, a odhrnuv čásť trávy — aby padlo do vnitř světlo dostatečné — díval se s Kudjem opět dolů.

První zvíře, ježto rozeznati mohli, bylo k veliké jich radosti právě ono, pro kteréž byli jámu kopali — totiž laň, a u ní bylo spatřiti dvě pěkná zvířátka barvy jasně skořicové, dva mladé kolouchy. Pak ohlíželi se po ostatní lapené zvěři.

V nejtemnějších koutech tulila se tři zvířata rudohnědá, jako lišky sedící na zemi. Byli to tak zvaní štěkaví vlci, jací se jenom v prériech severo-amerických vyskytují. Štěkání jim pro tentokráte zašlo, když je Kudjo oštěpem svým dosáhnul a usmrtil.

Proto povolali mužové ostatní rodinu, Kudjo vlezl do jámy a svázal laň i kolouchy. Ti byli nahoru vytaženi a na káru naloženi. Když byli i vlci vyňati a dále stranou zavlečeni a jáma opět na chytání připravena, táhla všecka rodina radostně k domovu.

Radovali se nejen ze šťastného lapení laně, ale i ze zahubení tří vlků, jichžto se v údolí hemžilo, a pro něžto nesměli jediný kousek masa přes noc mimo příbytek nechati, často byli již vlci tito oba chycené jeleny poděsili a teprve štěkotem psův a křikem lidí přispěchavších zahnati se dali.

Nejpodivnější bylo, že vlci lani a kolouchům jejím v jámě nejmenším neublížili. O tom mluvila všecka rodina dlouho a dlouho, ale přece si okolnosť tuto nikterak vysvětliti nemohla. Později poučila je stejná příhoda o pravé toho příčině. Pozorovali brzy, že ze všech dravců vlk štěkavý je nejlestnější. Sám ferina lišák, lstivostí a urputností svou proslulý, mohl by od něho se učiti.

Otec a Kudjo, chtíce vlky tyto vyhubiti, snažili se všemožným způsobem lapati je ve zvláštních pastích, kteréž utvořili tak jako pasť na krocany. Do vnitř položili hezký kus zvěřiny za vnadidlo, ale ačkoli kolem pasti nalezli na vše strany znatelné stopy vlků, přece se žádný do pasti nepustil. I navlékli zvěřinu a okolo ní tenata ze šlachy jeleních; avšak maso bylo do rána sežráno, šlachy překousány, ale jediný vlk nebyl chycen. Ještě dva nebo tři jiné způsoby pastí a léček nijak proti lstivým šelmám neprospěly.

I pokusili se opět lapati je do jam; vykopali nedaleko staré jámy novou a zvěřinou i živým jedním jelenem ovnadili. Ale vše nazmar! Vnadidlo zůstalo netknuto, ačkoli byly okolo jam patrny stopy šelem, které byly jámy času nočního navštívily.

Z toho byla jim zlosť nemalá, ani by byli vlky rádi docela vyplemenili. Někdy zastřelili arciť jednoho nebo dva, ale častěji se jich také chybovali, a prachem a olovem plýtvati nesměli.

Posléze podařilo se Kudjovi zhotoviti pasť, do jakéžto byl ve Virginii lapal mývaly. Ta byla skoro jako pasť na myši upravena. Ohnuv mladý stromek až k zemi, položil naň silný špalek a vnadidlo. Když byl stromek péra zastávající odnětím vnadidla vymrštěn, spadl špalek na vlka a usmrtil jej.

Tímto způsobem podařilo se osadníkům za několik nocí asi tucet žravých těchto šelem pochytati a ostatní zaplašiti tak, že si netroufali k žádnému předmětu, který se z daleka jen pasti oné podobal.

Takto přesvědčili se, že tehdáž onino tři vlci v jámě lani a kolouchům jenom ze lsti neublížili. Byli to bezpochyby ti, již byli noci předešlé chyceného jelena sežrali. Tenkráte byla jáma mělká a vlci mohli, skončivše hody své, snadno vyváznouti.

Noci následující naleznuvše laň v jámě a na větší hloubku ani nepomníce, vskočili opět do jámy a teprve dole pozorovali, že nelze ven vyskočiti. Tušili, že zhotovitel jámy brzy přijde, a strachovali se ho zároveň, jako ubohá laň jich. Tak byli potom nalezeni a usmrceni.

Cosi podobného stalo se za nedlouho potom. Richard byl chytil do pasti své zároveň velkou lišku a tučného krocana, a jakkoli oba po několik hodin pospolu v pasti vězeli, přece nebyla liška krocanovi jediného pérka vyrvala.

To není ostatně nic divného, neboť strach a bázeň smířívá často nejúhlavnější nepřátely, vidí-li se ve stejných nebezpečných okolnostech. Tak stalo se jednou, že byl krvolačný pardal náhlou povodní spolu se srnou na malý ostrov zahnán. Každého jiného času byl by se pardal vrhl na srnu, avšak v okolnostech takových ani se jí nedotekl.