Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/XIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XIII.
Podtitulek: Bobři za času zimy. — Zimní zábavy. — Jarní práce. — Včela. — Lov na včely. — Nezvaný huňatý host a jeho zahubení. — Medu hojnosť.
Autor: Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj: Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 90–101.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Zatím byla se zima již přiblížila. Byla krutější, než se dalo pomysliti, čehož příčina záležela na vysokých horách, kolem rozložených. Avšak našim osadníkům nechybělo ničeho, a práci si vyhledávali v domácnosti rozličnou. Základ budoucího bohatství — bobří totiž osadu — jenom málokdy navštěvovali.

Bobři dleli v čas zimy pohodlně ve svých příbytcích, čas trávíce jídlem a spaním. Jenom někdy opouštějí bobři svůj domek, aby se umyli a učistili, neboť čistotu velmi milují. Pro potravu vycházeti nepotřebují, poněvadž se jí zásobují na celou zimu.

Silný led na řece unesl osadníky dostatečně, když se chtěli podívati k příbytkům bobrů, jako kupy sena ve vodě stojícím.

Domky tyto byly tak pevné a tvrdé, že mohli pohodlně nahoru vylézti a na svršek dupati, aniž by se jim bylo obávati, že dolů propadnou. Jeť velmi nesnadno shora je otevříti, a žádná — i sebe silnější šelma — by toho nedovedla.

Vchody byly upraveny pod vodou, a zadupalo-li se silně na střechu, bylo viděti, kterak polekaní bobři do vody hopkují a pod prohledným ledem dále plovou; nikdy pak se nevraceli, dokud lidé byli přítomni.

Otec, jenž se z počátku divil, jak mohou pod ledem bez dechu vydržeti, přesvědčil se v ohledu tomto záhy o ostrovtipnosti bobrů, spatřiv blíže hráze udělané v ledě průduchy, k nimžto ustrašení živočichové plovali, a které byly upraveny tak, že zamrznouti nikterak nemohly.

I byl nejlepší čas loviti bobry, an je kožich jejich v zimě mnohem drahocennější nežli jindy; avšak — jak známo — naši osadníci nechtěli se před rozmnožením bobrů nepřátelsky k nim prokázati. Pročež navštěvovali osadu bobří jenom pro svou zábavu, na hlaďounkém ledu blíže hráze po želízkách se klouzajíce.

Kudjo zhotovil želízka ze dřeva pevného a okoval je železem, s vozu starého sňatým. Železo takto na zmar nepřišlo, neboť se mohlo v čas potřeby opět sundati a jinak upotřebiti. Řemenů poskytly kůže jelení. Jaká to bývala radosť, když otec s oběma syny po želízkách se klouzali, a matka, obě dívky a Kudjo s břehu na ně se dívali, rukama tleskajíce!

Konečně minula zima — sice tuhá, ale krátká — slunko jarní počalo tepleji zhřívati zkřehlou přírodu. Sníh a led sešly, a Kudjo počal pluhem dřevěným, jím samým zhotoveným, role orati. Kukuřice byla vyseta, a jakkoli malé jen místo zabírala, přece měli naději, že budoucí žeň dá jí padesátkrát tolik. Také ono sto zrnek pšeničních bylo do zvláštního koutku zaseto.

Matka pracovala v zahrádce pro ni zvláště upravené, nasázela do ní řípy a bramborů, druh cibule v údolí rostoucí a jiné užitečné rostliny.

Netrvalo dlouho, a již počalo se všecko bujně zelenati a kvésti. Nebylo lze pomysliti si místo rozkošnější, jako bylo nyní údolí osamělé. Rodina činila časté procházky po údolí, radujíc se z jeho krásy a příjemnosti, kvítí sbírajíc a od matky, výborné rostlin znalkyně, vlastnosti rostlin znáti se učíc.

Bylo jednou v neděli po obědě, když rodina všecka vyšla opět na procházku a zasedla pod kvetoucími stromy tulipovými na bujnozeleném trávníku. Podle stromů byl takořka celý záhon modrého kvítí, a Richard, vzav sestřičku Marii za ruku, odvedl ji ke kvítí, aby natrhali spolu matince kytici. Náhle však vykřikla dívka a dala se do pláče. Leknutím, že snad had ji uštknul, všickni povskočili a ji obklíčili.

Marinka křičíc vztahovala svou ruku, kdež vězela příčina její bolesti. Bylatě bodnuta od včely, která seděla bezpochyby ve květu, jejž dívka chtěla utrhnouti.

Když byla matka žahadlo vytáhla a ránu ovázala, zvolal otec: „Tedy máme v údolí také včely? a tudíž i med?“

„Ach med — med!“ volaly obě dívky, a po krátké poradě rozdělili se údové rodiny, aby přesvědčili se, byla-li to skutečně včela, jež Marinku bodla, nebo jenom vosa zlostná; byla-li to včela, objeví se jich zajisté ještě více mezi květy.

„Včela! — včela!“ volal po chvíli Jindřich, a „zde také! zde také!“ volal Richard po něm.

„Hej — něj — počkej!“ křičel Kudjo. „Mám také jednu, a podívejte se, ta má naloženo!“

Tak nalezli ještě více včel, což bylo důkazem, že jest někde v údolí aspoň jeden roj včel. Ale kde? — byla otázka.

„V některém dutém stromě budou, “dí Kudjo, „a až všecko potřebné si připravím, brzy je najdu. Honíval jsem ve Virginii včely kolikrát a vím tedy, jak se při tom zachovati.“

„Kudjo, tys chlapík nenahraditelný!“ zvolal otec, poklepav mu na rameno. „Ty’s nás už nastokráte z mnohých rozpaků vyvedl a k mnohému dobrému nám dopomohl!“

„Ať žije Kudjo!“ hoši volali, a Kudjo usmíval se vnitřním potěšením ze chvály mu vzdávané, a slzy se mu zaleskly na líci.

„A kdy budeš chytati včely, a kdy dostaneme medu?“ tázaly se obě dívky.

„Třebas hned zejtra,“ Kudjo těšil je, „já si dnes všecko ještě připravím.“

„Tedy pojďme domů,“ zvolali všichni, a ubírali se vesele nazpátek. —

Den nejprve příští byl teplounký a jasný, v jaký včely rády vyletují. Po snídaní odešli všichni z domova, a nejhorlivější všech byl Jindřich, jehož každý druh lovu velice vždy zajímal; zvědavostí jenjen hořel, kterak asi Kudjo lov na včely započne.

Stejnou skoro zvědavostí byli ostatní pojati, ačkoli ji méně na jevo dávali. Náhodou najíti strom s hnízdem včelím, med z něho vybrati — to není věc nesnadná; ale v to nespolehá řádný lovec včel. On ví, jak hnízdo nalézti, které bývá pravidelně blíže mýtin nebo míst, kde mnoho květů se vyskytuje.

Kudjo, čtverácky se usmívaje, neprozradil ani slovíčkem, co zamýšlí, a všecky jeho nástroje k lovu byly: sklenice, jižto jednu na štěstí měli, hrnek syrupu javorového a několik kotoučků bílé vlny, jižto vycupoval z ocásku králičího. Posléze došli místa, kdež byli včera včely nalezli, a Kudjo hotovil se k práci. Jindřich nespustil s něho očí, jako by viděl kouzelníka, čáry nějaké provádějícího. Kudjo nemluvil ani slova a konal mlčky přípravy k lovení včel, jako by si nemálo zakládal ve své zvláštní u věci této zkušenosti, jížto byl nabyl ve Virginii díváním se na počínání lovců včel, kteří tam tvoří zvláštní lovecký cech.

Nejdříve přistoupil Kudjo ke kmeni poraženému, seřezal nožem čásť drsné kůry, urovnal a uhladil místo obřezané. Pak vlil na uhlazené místo něco syrupu — jenom s velikosti groše. Potom uchopil sklenici a mnul a třel ji rukávem, až se leskla jako diamanty, a vstoupil mezi květy, aby vyhledal nějakou včelu.

Brzy spatřil jednu, sedící na slunečnici, přiblížil se opatrně, a poklopil sklenici na květ i včelu. Zároveň vklouzla jedna ruka jeho, na nížto měl silnou koženou rukavici, pod sklenici, a když byl květ i se včelou utrhl, oboje odnášel ke kmeni připravenému. Zde vyňal květ obratně ze sklenice a odhodil jej. Včela bzučela ve sklenici, na ruce Kudjově poklopené.

Kudjo postavil pak sklenici poklopenou na místo syrupem pomazané, a ostatní dívali se naň. Včela, jako by zajetím svým polekána, bzučela ještě hodnou chvíli u dna, vzhůru stojícího, chtíc tudy vyletěti, ale dotkla se najednou skla a spadla na syrup. Okusivši sladkého syrupu, nezdála se již toužiti po svobodě, ale sesadlem svým chtivě sladkosť jí nastrojenou do sebe ssála.

Kudjo dal se jí nasytiti, stáhl ji pak se sklenicí s místa sladkého, vsáhl holou rukou do vnitř, uchopil včelu najedením línou, obrátil ji křídloma do zpodu a přilepil jí na nožky kotouček vlny s sebou přinešený tak, aby křídla volná zůstala.

To vše vykonal Kudjo tak obratně, že se tomu ostatní až divili, neboť ačkoli byly ruce jeho silné, měl přece v prstech cit tak jemný, že včelku ani nesmáčknul.

Když byl s tím hotov, posadil včelku zvolna na kmen. Včelka seděla nepohnutě a jako udivená podivným s ní nakládáním, až ji paprsek slunce na ni padnuvší, k paměti opět přivedl. Vidouc se na svobodě, pozdvihla křidélka a vzhůru do povětří se povznesla. Nahoře počala se jako vírem točiti, což bylo dle kotoučku vlny docela patrno, a Kudjovy oči div že z jamek nevyskočily, jak po ní bedlivě hleděl.

Zatočivši se včela několikráte vírem, letěla přímo k lesu. Všichni dívali se za ní, dokud bylo lze viděti bílý kotouček v povětří. Pojednou zmizela včela v lese, letěvši k němu rovnou čarou.

Kudjo věděl, že poletí tak rovnou čarou až do hnízda svého, a věděl již, kde strom s medem jest směrem od kmenu. To však nepostačilo k vyhledání roje, což Kudjo předobře tušil. Poznamenav si strom jeden, okolo něhož letěla včela, i zaříznuv do kmene znamení se stromem oným v rovné čáře ležícího, zvolil si jiný poražený strom k dalšímu pátrání. Ořezav jej způsobem svrchu popsaným, namazal syrupem, a chytiv včelu, učinil s ní zároveň jako s předešlou.

Včela vzlétla vzhůru, vířila se v povětří, a dala se směrem docela protivným.

Kudjo zakroutil hlavou, řka: „Je viděti, že nalezneme ještě jeden strom s medem, ale až někdy jindy. Zatím si poznamenám, kudy tato včela letěla, a budu hleděti vypátrati strom, ke kterému první včela letěla.“

Třetí chycená včela ubírala se v letu v místa, kam byla první letěla.

„Máme vyhráno!“ zvolal Kudjo radostně; „již vím, kde strom hledati!“

Obě dívky zatleskaly ručinkama, těšíce se na sladký med, a Kudjo jednal dále. Kde se obě čáry, kudy včely letěly, stýkaly, tam musil strom státi. Ale jak ho nalézti? Kdyby byli stáli na pláni rovné beze stromů, byla by bývala práce snadná, ale tak byla mýtina vroubena hustým lesem; jak si pomoci?

Kudjo nebyl v rozpacích. Postaviv Jindřicha ke kmeni, od něhožto byla první včela vzletěla, táhl se sekerou v ruce až ke stromu poznamenanému, okolo něhož byla první včela letěla, a vybral si několik kroků dále strom, od kteréhož mohl Jindřicha i strom naznačený viděti.

Pak zašel do lesů, hledaje vždy strom, který s posledním a předposledním v rovné byl čáře a od kteréhož oba poslední mohl viděti. Tak činil uvnitř lesa dále a vyšel po hodné chvíli opět na mýtinu. Postaviv Richarda ke kmeni, s kteréhožto byla druhá včela k lesu odletěla, táhl s Jindřichem tím samým způsobem, jako ponejprv, do lesa a nalezl brzy místo, kde stály stromy obojího směru blízko pohromadě. Zde někde musil býti strom se včelami a s medem.

Kudjo hleděl sem tam, a spatřil posléze vysoko od země ve kmeni stromu jednoho dutinu, kteroužto ze zkušenosti poznal za vchod do hnízda včelího.

Radostně a vesele jásajíce vrátili se Jindřich i Kudjo k ostatním a vyzvali je s sebou do lesa, aby podívali se na strom nalezený. Byl to dutý strom fíkový, avšak planý, do jehožto dutiny od dola mohl zrostlý člověk pohodlně vejíti. Strom ten byl bedlivě poznamenán, a ana se byla práce všecka náramně prodloužila a dne bylo již na mále, vrátili se všichni vesele domů, těšíce se na zejtřek na vybírání medu.

Časné z rána si přivstali a opět všichni přes mýtinu k lesu se ubírali.

„Ale jak se dostaneme k medu?“ Jindřich tázal se po cestě černocha.

„To je snadná práce, bláhový,“ odpověděl Richard místo tázaného. „Strom porazíme, rozpoltíme a med vybereme.“

Kudjo se dal do hlasitého smíchu: „Chyba lávky, massa Richarde,“ pravil. „To bychom si dali! Byla by to arciť práce snadná, jenom kdyby těch osm nebo deset tisíc včel, co je jich ve stromě, nemělo žahadel!“

„Tedy jak to učiníš, Kudjo?“ tázali se oba hoši.

„Tu se podívejte,“ mluvil Kudjo dále a ukázal na dvoje silné kožené rukavice a na dvě škrabošky z kůže losí, kteréž byl sám zhotovil; „to jsou na to nástroje. Jak jich budu potřebovati, brzy uhlídáte.“

Zvědavostí zrychlivše kroky, došli brzy na mýtinu, kde se zastavili, koně od vozu odpřáhli a ke kolu do země zaraženému přivázali. V takové vzdálenosti byl zachráněn od žahadel včel.

Kudjo sňal s vozu nádoby na med ustanovené, přivázal si škrabošku k obličeji, vzal kožené rukavice, a požádav pána svého, aby taktéž učinil, bral se s ním dále, nesa sekeru na rameně.

Matka se všemi dítkami provázela je. Brzy došli stromu se včelami. Včely poletovaly okolo hnízda svého, silně bzučíce. Chtěly se snad rojiti?

Tu otázku vyslovil otec, avšak Kudjo odpověděl, že není toho čas, a že jiná musí býti příčina podivného včel nepokoje.

„Snad je děsí nějaké zvíře nepřátelské,“ doložil Kudjo, a oba mužové ohlíželi se vůkol, nespatřili však ničeho.

„Snad dnešní velké horko včely tak pobouřilo,“ vece otec a jal se s Kudjem hotoviti se strom poraziti. Práce ta nebyla nesnadna, jelikož byl strom vydutý; bylo jenom kůru netlustou prosekati. Hnedle lítaly třísky daleko od stromu — v tom bylo slyšeti nějaký hlas — jako chrapot spojený s mručením.

Oba zarazili se a pohlíželi na se pohledem leknutí i překvapení jevícím. Byltě hlas uslyšený velmi strašlivý a mohl býti toliko hlas šelmy velké a silné. Odkud přicházel? Z lesa?

Úzkostné ohlíželi se všichni kolem sebe, avšak nikdež nebylo ni nejmenšího zvířete viděti.

Opět zazněl strašlivý hlas — jako by ze země přicházel! Ze země? — nikoli, ale ze stromu!

„Pro Bůh,“ zkřikl Kudjo, „to je hlas medvěda, znám ho dobře!“

„Medvěda?“ zvolal otec. „Medvěd tedy vězí ve stromě? Marie — dítky, spěchejte rychle odtud!“

Těmito slovy měl otec manželku i dítky k rychlému útěku. Richard i Jindřich chtěli s ručnicemi zůstati na místě a dali se jenom s těží odstraniti. Posléze odešli, když jiní byl otec pověděl, že musejí zůstati u matky a obou dívek na stráži, aby jim šelma neublížila, kdyby se ven dostala.

Kudjo a otec osamotněli. Již věděli, že byl medvěd příčinou nepokoje včel, a slyšeli, kterak se dolů drápe. Co tu učiniti? Nedala by se díra ve stromě zacpati? Ale čím? Nebyloť ničeho po ruce.

Otec uchopil ručnici a natáhl kohoutek, aby mohl střeliti, jakmile by se hlava medvědova objevila, a Kudjo držel v ruce sekeru.

Hnedle objevila se v dutině beztvárná smíšenina černých chlupů — totiž hřbet a zadek dravého zvířete. — Medvěd lezl pozadu.

Otec nelenil a střelil jej do boku — Kudjo ťal medvěda sekerou. Již soudili, že bude mrtev, ale k největšímu obou překvapení zmizel medvěd opět — drápaje se nahoru.

„Nyní se bezpochyby obrátí a hlavou napřed ven poleze!“ zkřikl otec. „Já pak nemám nabito, a ty by’s mohl snadno chybiti se ho sekerou. Co učiníme?“

Kudjo, ohlížeje se kolem, spatřil kožené obou kabáty, jež byli pro horko odhodili, a v největší rychlosti je v uzel stočil, cpal je do otvoru dutého stromu. Dostačily zrovna na zacpání díry.

Při práci této spatřil krev shora tekoucí, což bylo důkazem, že je medvěd raněn a že tak brzy ven nebude si troufati.

Odskočiv Kudjo přivalil několik těžkých kamenů k zacpanému otvoru, a otec díval se po stromě, není-li někde nahoře otvor, kudy by se medvěd mohl ven dostati. Avšak nikdež nebylo ni nejmenší díry spatřiti, mimo otvor, který včelám byl vchodem, a ten byl tak úzký, že by ani čenich medvědův nebyl se dostal skrze něj. Pan medvěd vězel v pasti!

Otec běžel k ostatním, aby je upokojil; hoši zavýskli radostně, a všickni vrátili se vesele ke stromu; nebezpečí bylo odstraněno, jako by ani žádného medvěda ve světě nebylo.

I radili se, jak medvěda dostati ven. Vyhladověti jej nebylo lze; byl by dříve všecken med, na nějžto se tolik těšili, pojedl, anebo mohl otvor hořejší zvětšiti a vyváznouti.

Tu jim připadlo, že bude medvěd bezpochyby dole a čenichem do obou kabátů zavrtán. Jak se o tom přesvědčiti? Kudjo věděl nejlepší a nejkratší prostředek. Prořezal totiž kůru nad otvorem a chtěl, aby pán jeho tudy střelil po medvědovi.

Avšak nebylo šelmy zde; vězela někde nahoře a docela tiše se chovala, nechtíc mručeti buď ze vzteku náramného nebo z velkých bolestí.

„Vypalme ho! vypalme ho!“ zvolal pojednou Kudjo. „Tak ho nejlépe dostaneme!“

Hned měli se všichni k práci, snesli trávy a suchého listí, což derou od Kudja udělanou do vnitř vecpali a zapálili. Oba kabáty byly vyňaty a velkými kameny nahrazeny. Také z dola byl oheň rozdělán, a brzo bylo viděti, že se věc daří, neboť z otvoru hořejšího vystupoval silný dým, a včely polekané odletovaly z obydlí svého.

Medvěd počal se ozývati; vysoko nahoře mručel a funěl. Okamženími bylo slyšeti jako chrapot, který se podobal velmi kašli dušenému. Po chvíli přešlo mručení jako v pláč, pak ve strašlivé sténání — pak nastalo ticho. Opět za několik okamžiků bylo slyšeti uvnitř stromu těžký pád — Kudjo vyňal zácpu z hořejšího otvoru — silný dým vyrazil — medvěd byl již asi mrtev; neboť v takovém dýmu nelze nižádnému živočichu živu býti.

Otec vstrčil do vnitř nabiják a ohmatal jím hebké, srstnaté tělo medvědovo, které leželo nepohnutě.

Tedy odňali kameny z dola, vytáhli medvěda, a Kudjo udeřil jej ze vší síly sekerou do hlavy, aby se vzkříšení jeho nebylo báti.

Dlouhá, huňatá srsť šelmy byla mrtvými a dokonávajícími včelami takměř poseta.

Medvěd byl venku, ale zároveň také hořel strom plným plamenem, an byl otevřením dolejší díry ohni průduch učiněn.

Med, na nějžto se všichni těšili, byl v největším nebezpečí.

„Poražme rychle strom!“ volal otec i oba hoši.

„Nikoli, počkejte!“ zkřikl Kudjo, zacpal dolejší díru opět, a plamen hned volněji šlehal. „Kdybychom díru nezacpali, shořel by strom dříve, nežli bychom jej podsekali.“

A již uchopil sekeru a začal sekati do stromu, že třísky daleko okolo lítaly; strom počal praskati a všichni odskočili, aby na ně nepadl, kromě Kudja, který se znal na porážení stromů tak, že musily padnouti, kam sám chtěl.

„P-r-r-ask!“ zvolal Kudjo vesele, když se strom počal nížiti a na zemi dopadl, že větve jeho na sto kroků se rozlétly.

Kudjo počal sekati znova, jako by chtěl hlavu nějaké potvoře lesní useknouti, a to nedaleko pod hnízdem. Tam nebyl se oheň posud dostal a kouř, jenž byl včely zapudil, voštinám v ničem neublížil. Medvěd byl jich jenom něco málo pomlsal.

Chutě jali se pak všickni vybírati med, jehož byla hojnosť taková, že všechny nádoby přinesené naplnili. Když byli s prací tou hotovi, přivázali ještě medvěda na káru, any kýty jeho a kůže za mnoho stály, nechali poražený strom vyhořeti a odebrali se zvesela domů.