Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/IX.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Podtitulek:	Soli dostatek. — Strašlivý chřestýš ve smrtelném zápasu s hroznýšem. — Nová míra soli.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 61–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Všickni se z toho náramně radovali. Vyprázdnivše kotel, z něhož skoro pět litrů soli vybrali, nalili doň znova vody a opět vařili. Zároveň přidali k ohni pánev, v nížto peklo se kus pečeně jelení, novou solí nasolené. Také nezapomněli Bohu poděkovati se za dobrotivý jeho dar, a když bylo po obědě, ještě dlouho o věci této hovořili.

Pojednou byli však z důvěrného rozmlouvání vytrženi událostí, která se stala nedaleko jejich ohně. První pozornosť obrátil na se křik hlasitý, v němžto poznali hlas modré straky. Není nic neobyčejného slyšeti křik ptáka tohoto po celý půlden, an je spíše v nepokoj uveden, nežli kterýkoli jiný tvor. Avšak tentokráte nebyl hlas jeho obyčejný, ale podivně zazníval v uši poslouchajících.

Obrátivše se, spatřili mezi listím nízkého stromu jasnomodré peruti řečeného ptáka, sem tam úzkostně poletujícího. I ohlíželi se solivarníci po jakémsi jeho nepříteli, a když byli po stromích ničeho nenalezli, upřeli zraky své na zemi. Tam spatřili pravou a jedinou příčinu nepokoje modré straky. Zvolna po zemi leza a přes trávu a suché listí bez nejmenšího šumotu se plaze, blížil se ošklivý — had. Tělo jeho žlutě zbarvené, černými skvrnkami poseté, lesklo se v záři sluneční, a hlava byla poněkud od země vyzdvižena. Chvilkami se zastavil, vztyčil se trochu od země, kýval hlavou rakvi podobnou na vše strany jako labuť po jezeře plovoucí, hned opět červeným vidlicovitým jazykem suchého listí se dotýkal, jakoby hledal stopu nějakou, a plazil se zase dále. Had ten byl přes 12 dm. dlouhý, těla válcovitého a jako rameno muže zrostlého silný. Ocas jeho končil se přívěskem rohovým asi 4 dm. dlouhým a sestával z řady zažloutlých nemotorných kruhů, podobaje se bezmasé páteři živočicha. Dle toho přívěsku poznali jej jakožto chřestýše, jelikož plaze se po zemi kruhy rohovými chřestívá.

Oba hoši chtěli vyskočiti a do ohyzdného hada se dáti. Otec zadržel je, neboť chtěl se přesvědčiti, zdali povídka o čarovné moci chřestýšově není pouhou báchorkou. Zdaž okouzlí ptáka křičícího?

Had plazil se dále, pták poletoval za ním od stromu ke stromu a maje otevřený zobák, křičel neustále. Posléze dostal se had, nepozoruje lidí přítomných, až ke stromu štíhlému, plazil se okolo kůry, očenichávaje, a svinul se pak zvolna a bedlivě těsně vedle kmenu stromového v kotouč, tak že ve zpodu chřestivý ocas ven vyčníval a hlava přes nejhořejší kruh těla svinutého byla položena. Zavřev oči zdál se spáti. Omamující moc jeho nespočívala tedy dle báchorky všeobecné ve zraku, a křičící straka také brzy umlkla a zalítla do lesa.

Již domnívali se diváci, že je po všem, a otec již naměřoval ručnici, chtě střeliti po hadu, ano rychlé a náhlé pohnutí hadovo jej přesvědčilo, že nespí, ale na něco číhá. Otec pohlédl vzhůru na strom a zpozoroval vysoko mezi suky vydutinu, v nížto obyčejně veverky přebývají; kolem dutiny byla kůra stromu drápky veverek vcházejících a vycházejících všecka rozdrápána. Dole na zemi vedla ke stromu stezka jako od krys udělaná. Kde stezka u stromu končila, bylo viděti kůru všecku rozervanou. Tudy drápaly se veverky nahoru. Vedle stezky uložil se had tak těsně, že nebylo možná žádné veverce neporušeně okolo něho se dostati. I bylo patrno, že čeká had na slézající některou veverku, a otec dal všem znamení, aby se tiše chovali, nevčasným hnutím se neprozradili a zajímavého divadla neporušili.

Po chvíli bylo viděti, kterak z vydutiny nahoře na stromě vyčnívá hlavička kryse podobná, avšak veverka netroufala, si dolů, strachujíc se lidí, ježto shora mohla dobře viděti. Již domnívali se diváci, že nic znamenitého neuhlídají, ano bylo v blízké hustině slyšeti šustící listí, a hnedle bylo viděti veverku ke stromu se ženoucí, jako by od někoho byla stíhána. Brzy objevil se stihatel — zvíře dlouhého a slabého těla se srstí jasnožlutou. Byla to kolčavka čili lasice, která se asi na dvacet kroků daleko za veverkou hnala.

Diváci pohlédli na chřestýše. Ten ležel maje tlamu dokořán rozevřenou tak, že byly zuby jeho jedové patrny; jazyk jeho šlehal do předu, oči leskly se jako jiskry a celé tělo pohybovalo se kvapným dýcháním. Veverka, jenom do zadu patříc, kvapila ke stromu, a jako střela vyskočila na kmen a hnala se nahoru. Když běžela vedle hada, střelila po ní hlava jeho; avšak veverka uháněla tak rychle, že se nezdálo ani, že by jí byl had se dotekl.

Diváci domnívali se, že má veverka již vyhráno, avšak sotva bylo uhoněné zvířátko první větve dosáhlo, počalo volněji lézti — pak se potácelo — pak zastavilo. Zadní nohy povolily, tělo se třáslo, veverka držela se na kmeni jenom předníma nohama — pak spadla do otevřeného jícnu hadova! — Lasice byla se pohledem na hada zarazila, okolo něho jako kočka prskajíc pobíhala, a zdálo se na okamžení, že se chce dáti do hada z pomsty, že jí ulovil kořisť honěnou. Avšak had, spatřiv nepřítele, obrátil se k lasici a syčel po ní tlamou otevřenou. Tělo mrtvé veverky leželo těsně podle hada, avšak lasice netroufala si, kořisť mu odníti, bojíc se jedových zubů jeho. — Posléz obrátila se a zaběhla do houští.

Had rozvinul zvolna svrchní čásť svého těla, natáhl krk a hotovil se veverku polknouti. Položiv si ji hlavou k sobě, začal tělo její slinou z vidlicovitého jazyku kapající potírati.

V tom počalo se na blízku chřestýše listí stromové pohybovati. Diváci zaměřili tam svými zraky. Nejdříve spatřili strom ztepilý s listím tmavozeleným a květy červenými, velkými. Okolo stromu toho vinulo se několik rostlin cizopasných, jako barvínek, brčál a tak zvaná réva cypřišová s hvězdovitými květy. Mezi rostlinami těmito nastalo hýbání čilejší a čilejší — posléz objevilo se tělo silného hada.

Snad ještě jeden chřestýš? Nikoli, chřestýš neleze na stromy, a barva hada nového byla docela jiná — jasnočerná a lesklá. Byl to had černý čili hroznýš, jehož latinské vědecké jméno Boa constrictor dalo by se nejlépe jménem sviječ vyložiti. Nejdříve byl hroznýš ovinut okolo stromu kvetoucího, po jehožto kmenu nyní dále se plazil, a posléz okolo nejnižšího suku dolů svislého se otočil. Opět počal se rozvinovati, až jenom dvojím svinutím ocasu držel se suku, na němžto zpříma byl natažen. Vše dálo se za největší tichosti a opatrnosti.

Po všechen čas byl chřestýš zaměstnán veverkou, na nic jiného se neohlédaje. Posliniv ji celou, rozevřel tmavorudý jícen, narovnal se po délce a jal se veverku polykati. Za několik okamžiků zmizela hlava i hořejší čásť těla veverčina v tlamě hadově. Hody jeho byly nemilým způsobem přerušeny. Hroznýš spustil se zvolna se suku, že jenom jediným ovinutím ocasu na něm se zadržoval, natáhl dlouhé tělo své a visel zrovna nad chřestýšem.

„Snad se nepustí do chřestýše — nejhroznějšího všech plazů?“ pomyslili si diváci; ale hroznýš rozuměl lépe věci své, a jako blesk se spustiv se stromu, tělo chřestýšovo rychlostí myšlénky zúplna ovinul.

Byl to pohled podívání hodný, kterak oba plazové ve trávě se svíjeli, a trvalo hodně dlouho, než bylo rozeznati, jakým způsobem spolu zápasí. Délkou byli, sobě skoro rovni; hroznýš nebyl ani o tři dm delší a těla slabšího; ale za to byl k prospěchu svému mnohem — mnohem svižnější a náramně snadno ovíjel se okolo těla chřestýšova i rozvíjel od něho, onou silou svalů jej tiskna, jaká mu dala jméno constrictor čili sviječ. Při každém novém ovinutí bylo na chřestýši znáti, jak svíjí se v objetí soupeřově.

Jediné vydatné zbraně, jižto proti hroznýši měl, totiž zubů, nemohl použiti; bylyť zakousnuty do těla veverčina. Nižádným způsobem nebylo chřestýši lze veverky se zbaviti, jejížto huňatý ocas z tlamy jeho vyčníval. Posléze počal zápas ulevovati, pohyby obou soupeřů stávaly se volnějšími a mdlejšími. I bylo teprv pozorovati, kterak hadové spolu zápasili. Nebyly hlavy a zraky jejich k sobě obráceny, ale zuby hroznýšovy byly zahryznuty v chřestačky soupeřovy a ocas jeho švihal křečovitě a silou náramnou do těla chřestýšova, až jej ubil. Bylo po zápase. Chřestýš ležel na délku natažen a mrtev, a černý hroznýš posud, jako ze zvláštního zalíbení, tělo jeho ovíjel. Tak trvalo ještě hodnou chvíli, až vítěz posléz upustil od usmrceného soupeře a připlaziv se k němu, strojil se jej polykati.

Diváci byli se nadívali již do syta, a otec chtěl hroznýše ušetřiti, že hada tak škodlivého byl zahubil; avšak Kudjo — zarytý nepřítel všech plazův — nedal se udržeti a přiskočiv k vítěznému hroznýšovi, na oštěp svůj jej nadil a kamením ubil.

Zatím byla voda i z druhého kotlu vyvařena a sůl vyndána. Měli zásoby tolik, že mohli všecko maso nasoliti a ještě kolik neděl s ní vystačiti. Pak věděli, kde nové nabrati, neboť nebylo se obávati, že slaný pramen vyschne, ana byla i voda jezera hrází bobrů povstalého poněkud již slaná, což svědčilo o vydatnosti slaného pramene a obyvatelům údolí zároveň dřívější nedostatek soli méně citelným činilo.

Z toho měli všichni upřímné potěšení. — Vesele vypravoval druh druhu, když domů se brali, jak šťastný a zajímavý byl dnešní den…