Riegrův Slovník naučný/Míšenské markrabství

Riegrův Slovník naučný
Míšenské jablko	Míšenské markrabství	Míšenské purkrabství

Údaje o textu
Titulek:	Míšenské markrabství
Autor:	neuveden
Zdroj:	Slovník naučný. Praha : I. L. Kober, 1886, str. 369-370 Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Míšeňské markrabství

Míšenské markrabství, po obou stranách ř. Labe v bezprostředném sousedství Čech se rozprostírající, založeno roku 929 Jindřichem Ptáčníkem. Markrabě byl vrchním pánem nad hrabaty něm., kteří vládli jednotlivým župám slovanským, dobře tím směrem účinkujíce, aby hojné hrady zakládány a zbrojným lidem něm. k vydatnému Slovan potlačování osazovány byly. Z těchto markrabat nad jiné známější jsou Dedo, r. 953 sesazený, Gunther do 973, Riddag do 984, Ekkihard ok. r. 1000, muž přísný a bojovný, pokořitel Milčanův, Herman do 1032. Císař Jindřich IV. udělil r. 1075 marku v odměnu Vratislavovi II. za pomoci poskytované; Vratislav však dobyl toliko části M-ska, jmenovitě krajiny Drážďanské r. 1076. Území toto postoupil Viprechtovi Grojskému, zasnoubiv ho s dcerou svou Jitkou 1086. Viprecht musel odevzdati M-sko i Budišínsko císaři 1110, než od r. 1116 dobyl pomalu všech svých předešlých zemí zase, které pak co česká manství na syna jeho Jindřicha přešly 1124. Po vymření rodu Grojského r. 1136 země M-ská a Budišínsko navráceny k Čechám. Ostatní krajiny, co jich k markrabství náleželo, dostaly se r. 1123 hraběti Konradovi z Vetinu, jenž památku svou zvláště tím zvěčnil, že národnost slovanskou u Srbův předlabských rozličnými prostředky, mečem i obmysly a chytrostí docela vyhladil do r. 1157. V rodu tom stala se hodnost markrabí dědičnou; nastoupil syn Konrádův Oto (1157—90), za něhož odkryty doly stříbrné ve Freiberku, téhož synové Albrecht Pyšný (1190—95) a Dětřich (1195 —1221), syn Dětřichův Jindřich Osvícený (1221—88), jemuž Václav I. za to, aby se práva svého k dědictví rakouskému odřekl, města Zavidova (Sayda) s hradem Birkensteinem r. 1251 postoupil. Markrabí tito, jakož i nástupci jejich, mívali se sousedními králi Českými časté jednání politické v hojných toho času bouřích říšských. Jindřich připojil k panství svému Plisensko (Pleissnerland), jenž se k říši bezprostředně počítalo, a lantkr. Durinské. Země tyto ale rozdělil mezi syny své, z čehož vznikly vnitřní rozbroje. Do těchto míchali se i Němečtí králové, až Fridrich r. 1308 v držení Míšně a Durinska se upevnil. Týž Fridrich byl hned po smrti otce svého Jindřicha uzavřel smlouvu s Václavem dne 6. ún. 1289 o směnění některých svých hradů a měst, poněvadž pocházeje z třetího manželství s nestejnorodou Alžbětou z Maltic obávati se musel, že příbuzní a druzí synové na země jeho se potáhnou. Václav slíbil mu postoupiti Svojanov, Poličku, Landškroun, Landsberk, Ort(?) a Skuteč v Čechách, pak Hohenstein, Zábřeh a Svitavu na Moravě co zvláštní knížectví v dědičné manství. Než směna ta nevešla úplně v skutek, protože obě strany nebyly v držení všech statků k výměně podaných. Na Svojanově, Lanškrouně, Landsberku hájily se statně posádky Záviše z Falkensteina, aniž jich markrabě dosíci mohl; naproti tomu musel Václav Perno od biskupa M-ského koupiti a Borschenstein i Zavidov vyplatiti. Smlouva jest tedy tak proměněna, že markrabě Drážďany, Radeberg, Tarant, Dipoldiswalde, Willansdorf, Lobenthal a Ottendorf od krále Václava a koruny České v léno přijal. Císař Albrecht jmenoval pak r. 1298 dne 24. srpna krále Václava generálním místodržitelem říšským pro Míšen, Lužici a Plisensko; dne 22. list. t. r. potvrdil připojení ku králov. Českému zámku Pirny a 29. čna 1300 Zavidova a Borschensteinu. Stavové míšeňští byli Václavovi již 2. září 1298 holdovali. Když r. 1304 Václavovi s Albrechtem válka nastávala, dal Hermanovi a Otovi markrabatům Braniborským, aby se věrnosti jejich ujistil, m. M., Frauenberg, Dobelín (Döbeln), Hayn, Oschatz a Grimm v zástavu; nástupce jeho pak Václav III. chtěje tato města Janu Parricidovi Habsburskému postoupiti, odevzdal za ně markrabatům Pomerelly co zástavu 5. srp. 1305; jen Perno a Plisna zůstaly při zemi České. Jan Parricida však neudržel se v Míšni, muselť brzy ustoupiti Fridrichovi jmenovanému. Po tomto nastoupil vládu (1324—49) syn Fridrich, pak společné Fridrich Přísný († 1381), Baltazar a Vilém. Markrabí tito spojili se s Karlem IV. r. 1373 proti vévodám Bavorským o dobytí kurf. Braniborského, začež dostali, jak se podobá, v zástavu 1. květ. města Louny a Most, pak Osek, Litvinov a Duchcov. Za Fridricha Bojovného (1381 —1428) nabyto panství ve Frankách ; 1402 zmocnil se markr. Vilém, posud žijící, za zmatkův, které v Čechách panovaly a do nichž sám činně se vkládal, hradu Donína a Kamene Královského, 1403 i Perna, načež i Koldic a Ilenburka koupí dosáhl. Sigmund, domáhaje se pomoci proti kacířským Čechům, zastavil markrabím r. 1420 za pomoc poskytnutou a peníze půjčené města Nimburk, Chomútov, Ústí a Most, kteréž ale všecky nedostaly se v držení jejich; za to zmocnili se ale ve válkách husit. téměř všech měst a hradů v Sasku ležících a manstvím ku koruně České přivtělených. Fridrich Bojovný jmenován jest r. 1423 od cís. Sigmunda po vymření vitemberských Askaniův kurfirstem Vitembersko-Saským. Po jeho smrti rozdělili se o dědictví synové Fridrich (1428—64) a Vilém (1428—82). Válka Jiřím o nabytí manství saských (od 4. září — 22. říj. 1450 a v září 1456) vedená, jakož i mírná rokování neměly trvalých následků, ačkoliv Jiří hradu i města Mostu dobyl (8. září 1455 a v bř. 1456), až konečně smlouvou Chebskou (25. dub. 1459) obapolně usnešeno, že králi Česk. mají postoupeny býti město Most i s hradem Landeswartem a hrad Osek s Duchcovem; dále za lesem jako prvé: páni Plavenští, páni z Šumburka i zboží jejich a mnohá města a hrady (v. Čechy, str. 399). Dále vyjmenovány hrady a města (v. t.), která by zůstávaly vévodám Saským dědičně na ten spůsob, že nyní mladý vévévoda Albrecht, později pak z potomkův jeho vždy ten, kohož kurfirst ustanoví, má je brávati od králův Českých v léno vesměs a úhrnem, potomní pak léna z nich že mají podávati vévodové Saští sami. R. 1482 spojeny byly země obou bratří v jedno, však bratří Arnošt a Albrecht rozdělili je zase, čímž navždy založeny dvě linie. Arnošt a jeho potomci zůstali kurfiršty sídlíce hlavně v Durinsku, a Albrecht nazýval se, jako i předchůdce jeho Vilém, vévodou, ač Čechové, majíce s vévody těmi co dělati, vždy za Jiřího a ještě i dlouho potom markrabími jmenovati je nepřestali, až během času M. m. v zapomenutí vešlo.