Básnické spisy (Kalina)/Radouš, zakladatel hradu Radyně

Básnické spisy (Kalina)
Jan Kvarin	Radouš, zakladatel hradu Radyně	Krumlovská panna

Údaje o textu
Titulek:	Radouš, zakladatel hradu Radyně
Podtitulek:	(Věst národní)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 61–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I. Věštba

Nad potůčkem leží jinoch krásný,
    Líbou vůni line lípa naň,
Jaré oudy kryje oděv řásný,
    Kvítka všech druhů mu věnčí skráň.

Vůkol temní hájové šumící
    O věcech předešlých hovoří,
Mládec ve proud osudy valící,
    V listy z pně života zrak noří.

Otevřenáť leží před ním kniha
    Tajemná — on topí mysl v ni,
Okem orloletým chmury stíhá,
    Jež se přes ty vlasti přehoní.

K němu kmet Radouš přistoupě praví:
    „Mládenče, kde vlast tvá? zjev, kdo jsi?
Co tak oko tvé v té knize baví,
Kde jsi se tu vzal už za rosy?“

„„Kdo jsem já, marnátě tvá otázka,““
    Dí jinoch, „„nechtěj to zpytovať,
Sem mne vedla k rodu tvému láska,
    K němuž lnu co k rozeňátku máť;

Rád bych, an se právě v této vlasti
    Rozčeleďuje mladistvý rod,
Svou radou ho chránil od nápasti,
    Vzepřel nezkušený jeho chod.

Nuže, můj Radouši, co tě sžírá
    Tak klopotná péče a bdění,
Že ni noc tvé oko nezavírá,
    Že se touláš od kuropění?““

„Pro bůh! kdo pak zjevil, mládče milý,
    Moje jméno tobě, můj i trud!
Věru, ačkoli ti nevyryly
    Léta žádné brázdy v tvář posud,

Přece slova věhlasu rozprávíš,
    Ký se zřídka u smrtelných hostí:
Kýms učen tajemství číst, oznámiž,
    Okem věštím, v srdce vnitřnosti?“

„„Ti, jejichžto ruka požehnala
    Nad jiné vše tvému semenu,
S národem tvým pospolu mne slala,
    Vám na průvod v tu vlast blaženu —

Bohové ty krásné žírné vlasti,
    Vůkol obehnané hradbou hor,
Připravili vám k pohodlí, k slasti,
    Byste tu prosluli, světu vzor!““

„Vidím, mládče, stojíš v lásce boží,“
    Radouš plný úžesti praví,
„Pojď k mé čelednosti, dám ti zboží,
    Dám ti družky, stáda i bravy!“

„„Věř, i já mám správu nade stády,““
    Dí jinoch, „„po různém ponebí,
Jdu i je popásti, pobyv tady:
    Jim též příchrany mé potřebí.

Tobě bozi dali važný úkol,
    Radouši! postrach nepřátelům,
Abys nad veškery kmeny vůkol
    Vznes se co ten nebetyčný chlum.

Věziž: bohové vás vyvolili,
    Byste co pomořská jasná věž
Osvětou vše země ozářili,
    Zahanbíce světotlumnou lež!

Já jdu dál — na, svěřuji v tvé ruce
    Knihu tu tajemných výroků —
V správě vážné měj ji vždy za vůdce,
    Řídiž radou její svých kroků.

Nehleď k zámezníkům, kujíť zrády,
    Kniha vůli bohův ti věstí,
Pokud šetřit budeš její rady,
    Dostaneť se blaho v oučestí.““

Řka, knihu Radoušovi podává
    A požehnaje ho pravicí,
Jak po kvítí noha větru hravá,
    Míjí stopou pololetící.

Vlaje roucho s mládence bělostné,
    Záclona hvězdami protkaná,
V šír cloní ty nivy přemilostné
    Záštita co vlasti ochranná.

Radouš zří za ním okem tužebným,
    Trne sdřeblý, jako kdy rodině
Strašná Morana losem plačebným
    Vydře otce v smutné hodině.

Takť Radouš, až se zchopiv, kráčí
    A přemítá valný svůj osud,
Mládencova slova si opáčí,
    Nevěda, zdaž pravda čili blud.

Dál a dál — na blízké hoře stane,
    Jitro svou mu krásu odhalí:
Slunce na nebi, jež nachem plane,
    Z rudé chmur povodně se valí.

Pramen jasna z tváře jeho sálá,
    V lůno vlasti démanty lina,
Z kvítí libovonná oběť pálá —
    Radouš v úžasu: Toť otčina!

Díky, bozi, že nad námi bdíte,
    Za tajemné písmo díky vám!
Nuže kniho, zjev mi věsti skryté,
    Výroky ať věčných bohův znám!

„Sluchu dejte větrodůvci,
    Tučostoni, chmurojezdci,
    Bleskostřelci, hromovali,
    Vichroďasi, burohonci,
    Vatrožhavci, dštivokropci,
    Vodonorci, krpožírci,
    Hvozdošumci, zemorodci,
    Lunoběsi, slunohaři,
    Dnojasi i nocochaři.
    A vsi živci, vsi mařivci!

Domlouvám a vyhovárám,
Rozkazuji a zaklínám,
Či z povětří čili z vody,
Z hloubi moře, příkrých břehů,
Či po pouštích, kolmých stráních —
Po kupinách i dolinách
Z hustých lesů, černých hvozdů,
Z lačných písků, z zemi siré!

    Prvým rázem, bohův úkazem,
    Přilétejte, semo spějte,
    Choďte, choďte, nezavoďte,
    Rykem, valem, neoddalem!

Káži slovem, jehož ctíte!
Druhým rázem, bohův rozkazem!

    Mocí spisu, jehož rysu
    S uctivostí se kloníte,
    Třetím rázem, bohův rozkazem!
    Před nimiž drhá slunce a zem!

Choďte, choďte, nezavoďte!
Přilétejte, semo spějte!“

Na toto Radoušovo vyzvání
    Zachvěje se povětrn obor,
Ze všad ryk, šum, sykot, prask a ržání,
    Duchové ochotní pádí v sbor:

Ti přihánějí se cvalem běsním,
    Ti na oblacích přijíždějí,
Zas jiní snují se loubím lesním,
Tito na křídlách se snášejí.

Tlupa kráčejí po duhovém mostě,
    Tito po paprscích skluzují,
Tu druh opět osedlal si chvostě,
    Tamto na komoních harcují.

Jedni trčí kozlovými skoky,
    Ti se kotrlcem přivalují.
Druzí zas větrolehkými kroky,
    Ti se pramenem vyřinují.

Tito šedí, jiní v bílé říze,
    Jiní číří, téměř průhlední,
Těch tělo co z pavučiny příze,
    Vesměs hosté z říše prostřední.

Všickni duchové se v kolo staví,
    Ruce křížem, kloní se a praví:
„Co poroučíš, mocný pane náš?
    Vyplníme slova tvá, rci — kaž!“

Radouš vůkol sebe vida duchy
    V pokoře a k službě hotovy,
Silnější nabývá tím odtuchy
A jim v tato slova odpoví:

„„Duchové, velím vám! a poroučím,
    Byste ihned vystavěli zde
Na tom vrchu pro mne chvatem roučím,
    Krásný hrad, než soumrak nadejde!““

Duchové poslouchají v tichosti,
    Vzavše rozkaz, se mu klanějí,
„Stane se!“ praví mu — i v rychlosti,
    Jak jsou přišli, tak zas mizejí.

II. Stavba

Na to vichrovír té hory témě
    Dechem olysil požhavým:
Vrch se prorval, an se střásla země
    V propadliny na základy zdím.

Sluzi po oblacích vrhou stopy,
    A to dráhné stopy obrové,
A tamto juž na jizebné stropy
    Rákos vlekou jiní duchové.

Onen trčí vzhůru v prudkém jezdu,
    Na roh napíchna vypálenou
Alabastrovou přináší hvězdu,
    V okrasy na stavbu velenou.

Tam duch porval mocné obra tělo,
    Jenž Slovany hubil, zlobu kul,
Ano peklem posaváde vřelo,
    Ve měch ji roztáhna, v káď vydul.

A na maltu druh jiný vycedil
    Do ní oblak, na němž přijechal,
Měsíc vápna, písku též neštědil,
    Až se průval v jeho poušti stal.

Jiní zas připravujíce krovy
    Roubají, až hřímá po lese;
Tu na slávozrádných zádech kovy
    Bušit valný perlík duch nese.

Onen po nebeské dráze pálí
    Z hvězd paprsky urvat na hřeby;
Tam jiní zas lámají ze skály
    Všaké stavitelské potřeby.

Pohoda ta Pochvist odehnala,
    S ním i Semarklu nepříznivou,
Chráníc stavbu libě se zasmála,
    Vznáší nad vrchem se, nad nivou.

Už přičiní vše ruce ochotné,
    Balvany co míči ti hrají,
Ti přihazují si skály notné,
    Jiní nosí, staví, skládají.

Z chmur sestouply Miavky vejcorodné,
    Druhdy jsouc na příkoř poutníkům,
Oblíbivše nyní mravy hodné,
    Pilně přidávají zedníkům.

Jiní středozemní ochotníci
    Ohně dýší mezi kameny,
Tam kdos jede na brůně ržíjící,
    Jenž nozdrama sype plameny.

Plápolohelmý to rejdí mistr,
    Řídí, ladí i rozkazuje;
Neboť síly vše zrak jeho bystr
    Slávoslužných duchů spravuje.

Velí sluhům valy nasypati
    Krajehradu v ochranný věnec,
Kožený most také zbudovati,
    Jenž by s hradem pojil Plzenec.

V krátkosti hrad dohotoven stane,
    Hrdým pne se v nebe temenem,
Jizby nebes modrem malované,
    Jiné vnadí rájozelenem.

Luna v oknech shlížejíc se, stála
    Nade krásou tou nevídanou,
Projatá radostí zaplakala —
    Slzy perly v zlatý krov kanou.

Vůdce duchův na to podá klíče
    Od hradu v ruce Radoušovy:
„Ve všem, co se slávy vlasti týče,“
    Dí, „jsme pánu k službě hotovi!“

III.

Radouš s čeledí svou opanoval
    Hrad ten od duchů vystavěný,
A pokud se knihou tou spravoval,
    Zkvítal dům oblažený.

Šetřil deset dob té vésti boží,
    Valně zveleboval otčinu,
Ke všemu, co slávu její množí,
    Přičíněl svou ruku oučinnu.

Ve vše země české nesl praporce,
    Ne že mečem víru šířit chtěl,
Proto nehromiltě své odporce,
    Zaspalých jen kříse hukem děl.

Vyslavil ve válce jméno svoje,
    Síně vítězolupem zdobil.
A v čeledi lůnu slast pokoje
    Požívaje, trudných péčí zbyl.

IV. Pád

Posléz na náklonku věku svého
    Počal cizotou svůj prznit dům,
Svlékati se z mravu vlastenského,
    Lukavým dovířet sousedům;

Čeho doma, ptal u zámezníků,
    Obřad, správu, mrav a vědomí,
V zmaru své bytosti hledal vzniku,
    Valem vášní dávil svědomí.

Ženy zavrhl, vraždil dle libosti,
    Pramen slastí domácích kalil,
Na svém hradě ve prostopášnosti
    S cizinskými stále hostmi žil.

Až i věčným s nimi obcováním
    Svůj mateřský jazyk zapomněl,
Nepořídil s duchy cizím žváním,
    Knize svaté víc nerozuměl.

Povržena v koutě trouchnivěla,
    Plísní, prachu, červům oddaná:
Tak ji zří — hled, jizlivá to střela,
    Zpět se vryje v hruď Neslovana.

Jedenkráte v půlnoční to chvíli
    Radouš s dvornou družinou plesal,
V besedě požívá kratochvíli,
    Hasotem rozehrán v běsný šal.

Tu z těch cizozemských svatů kdosi
    Šašky stropí s knihou posvátnou.
Z trouchně vyňav, čmuchá v ni a cosi
    Blekotá troup! žvavostí matnou.

A duchové valem přiletují,
    A do oken strašně: hu — hu — hu!
Stíny se co upírové snují,
    Strach a hrůza chápe všech druhů. —

Radouš porván lítou zoufalostí,
    Chopiv knihu v plameny metá,
Myslí, bloud! že sudbiny se zhostí,
    Ale běda! juž po něm veta. —

Z knihy hromy — blesky — hrad se třese.
    Okna řinčí, svíce uhasnou,
Besedníky běsná chasa nese
    Dál povětřím muzikou ďasnou.

A jak dlouho kniha v krbu hoří,
    V ortel plamennými jazyky,
Duchové Radoušův zámek boří,
    Lomozné provádějí ryky.

A juž spáleno, juž pobořeno,
    Jenom pusté zdi stojí posud,
Aby zvěstovaly soudy bohův,
    A Radoušův strašlivý osud.

Odrodilé Radoušovy dcery
    V netopýry jsou proměněny,
Poletují vždy po večír šerý
    Semotam okolo Radiny.

Radouš střeže ve vrchu pokladů,
    By je spásci svému daroval,
Jenž by opět slávským duchem hradu
    V zbožném knihy smyslu zbudoval.

Ale ach! Kým vrátí se ta kniha!
    Těžkoť v mysl její uhodit;
Avšak jenom ten, kdo ho postihá,
    S to jest Radouše vysvobodit.

Mnozí juž se stavět pokusili,
    Chtiví pokladu žádoucího;
Ale mnoho v stavbě nespravili,
    Jsouce prázdni ducha božího.

Vše co pracně na zdě nalátali,
    Runulo zas v smutné sutiny,
Nadarmo své síly namáhali —
    Pusto trčí stěny Radiny.

Každou Vesnu k Radyni pospíchá
    Vše okolní mládež s nadějí,
Ale posud Radouš v hoře vzdýchá,
    Lesy šumné žalem úpějí. —