Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/XCII

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
XCI	XCII	XCIII

Údaje o textu
Titulek:	XCII.
Podtitulek:	Příkoří pánům a boje s králem Rudolfem.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 151 - 154.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Přemysl Otakar II., Rudolf I. Habsburský, Bitva na Moravském poli

Léta ot narozenie syna božieho
po tisiúciu po dvú stú po šesti dcát čtvrtého
hład veliký v zemi bieše;
pro to mnoho liudí, a najviec Plzňan, mřieše.
Potom král počě o svých netbati,
města i vsi počě Němcóm dávati.
Němcóv se je zdiú hraditi,
pánóm počě násilé činiti.
Své vłádařě na Vítkovicě spusti,
násilé jiným pánóm činiti přěpusti.
Pro to sě páni někteří rozhněvachu,
Rudołta, krále říšského, na-ň pozvachu,
řkúc: „Lépe jesť dědinu pustu jmieti,
než Němci budú královým kázaním držěti.“
Rudołt do Rakús přijede,
král, po němečskej radě, k němu jede.
Tu král Rudołtovi všě své země vzda:
Rudołt, jiné sobě obdržav, Čechy a Moravu královi vzda.
Král, upustiv za rohy, počě za ocas chvátati,
i je sě na Rudołta jako bez vesła proti vodě hrabati.
Ach běda krále šlechetného,
že neschova jazyka přirozeného,
jímž był dobył jmene dobrého,
také sbožie velikého;
s nímž by mohł viece dobyti,
své nepřáteły všěcky zbíti!
I je sě král svých tupiti,
a kdež moha, je hubiti.
Závišiu, výborného rytieřě, z země vypudi,
Vítkovicě s Úščského hradovišče zapudi.
Budivojovicě otje Čiečovi,
Poděbrady Vilémovi.
Kładsko otje Zvieřětickým
a Lúně Žirotinským.
Jiným pánóm otje mnoho jiného,
činieše jim mnoho złého.
Pána Benešě káza u věži užžieci.
Ti skutci nemohú j'mu dobřě stéci.
Vdovy k Bohu na-ň žałováchu,
i sirotci na-ň płakáchu.
Těch hłas právě přěd Bóh jdieše,
neb jim ot krále násilé bieše.
Pro to, když mu Čechóv třěba bieše,
hotové słužby ot nich jmieti nemožieše.
Čie kleščě liška ohryzła vědúci,
vzdáliła sě ot něho, a potřěbu jmajúci.
Takéž král nesmě Čechóv u potřěbu přivinúti,
věda, že nemohú túhu toliko złého zapomenúti.
Vecě král: „Až se z vojny vráciu,
zavaliu Čechóm velikú práciu.
Chciu Petřín pavłakú přistřieti,
na pražském mostu nebude Čecha viděti.“
Právě živ býti nerodieše,
když tu řěč zjevně młuvieše.
Máło Čechóv s sobú poje,
s Němci jide, juž je svoje.
Závišě s svú bratřiú s Rudołtem tu jdieše,
to králiu českému velmi škodno bieše;
neb ten jeho moc všiucku vědieše,
co v jeho vojsku přáteły jmějieše.
Když za jutra juž boj chtiechu vzieti,
Závišě káza královi povědieti,
chtěl-li by mu miłostiv býti,
chtěł by mu za jutra užitečně posłúžiti.
Král k tej řěči nerodi i stanu přistaviti,
řka: „Než bych to učinił, raději sě dám zabiti.“
Tehdy král s Němci proti Rudołtovi u boj vnide,
a pohřiechu ten tu snide.
Ta túha sta sě v svatého den Rufa u pátek,
ten svatý mučenník jesť veliký svátek,
léta ot narozenie syna božieho
po tisiúciu po dvú stú po sedmi dcát osmého.