Pro jediné slovo!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pro jediné slovo!
Podtitulek: Obraz ze života venkovského
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 145–178. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Psáno roku 1842

Na Sázavě, u paty vysokého vrchu, vedle něhož po obou stranách ještě vyšší, borovicemi porostlé pohoří běží, v tichém, osamělém údolíčku stál mlýn starého Růžičky. Krom okolních vesničanů, kteří sem nejraději obilí své k mletí sváželi, navštěvovala málokdy noha cizí tento skrytý kouteček vlasti naší. Děloť se mu, jako nesčíslným českým krajinám, které až posud na své obdivovatele, malíře a básníky čekají.

Mlýn byl o třech složeních a měl hodnou šalandu. Vedle mlejnice stálo stavení se zvláštním čeledníkem a s velikou všední hospodářovou světnicí; v prvním patru nacházely se dva zvláštní pokoje; na zad přes dvoreček táhly se chlévy a stodola. Naproti tomu, pod stoletými duby, rozpínala boky své dřevěná výstavnosť, kteráž brzo za sýpku, brzo za špýchar, o pouti ale za prostou taneční síň sloužila. — Na pravém pohoří vedle mlýna, vysoko nad údolím, na pěkně křovinaté stráni stála myslivna; po levé straně, na skalnatém temeně, k němuž dílem tesané stupně, dílem kamenité stezky vedly, strměla starobylá dřevěná kaple s malou vížkou. Toto posvátné místo a skrovná myslivna u výši, potom rozlehlý mlýn v dolině byly jediné známky lidského obytu a života v této lesnaté a skalnaté dědině.

Starý Růžička byl muž — jak se ještě sem tam říká — ze starého zákona. V mládí svém byl arci hezký kousek světa prošel a několik let i v Praze pracoval: ale od těch časů byl již mnohý koš vody uplynul, a mlýn jeho byl ohrazen tak velikými a neschůdnými vrchy, že se málo co z ostatního světa do údolí dostalo — a takž uchoval obyvatel jeho onu staročeskou prostotu, kteráž byla to nejkrásnější dědictví po drahých rodičích.

Růžička byl něco více nežli padesátník, prostřední, spíše menší postavy, svalovitého těla, širokých plecí a pádného kroku. Zdraví mu svědčilo, že mohl skály lámati. Jeviloť se v celé jeho podstatě. Hlava jeho byla silná, sedící na masitém týle, a jaksi odvážlivě do světa napnutá. Plné, kulaté tváře byly zrcadlem jeho dobromyslnosti, na širokém čele stála mu pevná vůle, kteráž někdy i v tvrdohlavosť přecházela, a v modrých, jemných očích hrála ona bedlivosť, kteráž je hlavní známkou českého venkovana.

Růžička mluvil málo, ale povážlivě, a k tomu zvučným, vydajným hlasem. Raději se déle rozmýšlel, nežli co pronesl; co ale jedenkráte řekl nebo slíbil, na to mohl člověk hory stavěti. Čeládka mu říkala pane otče nejen z pouhého ve mlýnech obyčeje, ale z celého srdce, a v okolí byla poctivosť Sázavského mlynáře všeobecným příslovím.

* * *

V šedivé kazajce, v zažloutlých, krátkých nohavicích, které se v dlouhých telecích holinkách končily — na hlavě malou, koženou čepici, stál Růžička jednoho dne ve mlejnici na prahu a díval se do ouvozu, kterýž se asi padesáte kroků před mlýnem na lesnatý vrch k myslivně zatáčel. Jely tam dva vozy plny domácího nábytku.

V tom přistoupila k němu mlynářka.

„Tamhle vezou nového polesného,“ řekl k ní Růžička, hlavou trochu pohodiv. „Jsem žádostiv, jaké to bude zvíře.“

„I ať je, jaký chce — za to bude sám jednou před Pánem Bohem účty skládat,“ odpověděla mlynářka. „Jen aby byl svorný soused.“

„To je to, milá Baruško! — svorný soused. Ale myslivecká krev je prudká krev.“

„Není prudčí nežli mlynářská a nežli každá jiná, kteráž křesťanským srdcem teče. A my mu nedáme žádného pohoršení.“

„To nedáme. A kdybychom i chtěli, nesmíme; vždyť bychom neobstáli s naším domácím kazatelem!“ řekl Růžička, a ušpouliv ústa k dobrosrdečnému úsměvu, štípnul paní Barboru do tváře.

„Vy jste starý hříšník, a člověk by nesměl ani ústa zavříti, kdyby vás chtěl na samospasitelnou cestu připraviti,“ usmála se mlynářka, klepla manžela přes ruku a odešla po svém domácím řízení.

Paní Barbora byla jedna z oněch vzácných bytostí, kteréž Bůh někdy na zem posýlá, aby člověka s protivenstvím života a s těžkostmi tohoto světa smířil; byla to jedna z oněch jemných, starostlivých duší, která s věčným usmíváním všeliké trampoty od manžela zapuzuje, a lehkou, obratnou rukou na všeliké rány hojivý balsám přikládá; kteráž v nejrozhodnějších dobách moudré slovíčko nalezá a v nejzapletenějších okolnostech prospěšnou cestičku vypátrá.

Paní Barbora byla o několik let mladší nežli manžel její — statečná, silná žena, mající na sobě posud mnoho známek bývalé spanilosti své. Ještě byla radosť podívati se na její plňounké, zdravé tváře, na hravé oči, na pěkná ústa s neporušenými zuby, a mnohý mleč přicházel jen proto na Sázavu, aby mohl s rozšafnou paní matkou promluviti; neboť ona měla pro každého nějakou laskavou přeptávku, nějakou zkušenou radu nebo několik veselých slovíček.

Nejkrásnější jméno, které se jí dáti mohlo, bylo: Hospodyně. Domácnost byla její svět, její život, její duše. Neodvracovalať sice naschvál zřetele svého od událostí, které se přiházely mimo její dům; upínala jej ale k záležitostem domácím tak pilně, že ani po novinách a cizích rozprávkách, ani po známostech a přátelství nezatoužila. Jediná žena, s níž byla časem důvěrnější chvilku strávila — ta byla v Pánu zesnulá, stará polesná, nejbližší a jediná její sousedka; a protož i nyní oba manželé ve mlýně nového polesného zvědavě očekávali, kterýž měl na místě bývalého, na odpočinutí daného přijíti.

Až posud nemohli se o něm ničeho dověděti. Přicházelť ze vzdálenějšího panství knížecího, z krajiny německé, a pravilo se jen, že je vdovec. On sám nedal se v prvních dnech po svém příchodu nikde viděti; mělť bezpochyby ve svém novém domově co rovnati.

Tak se přiblížila neděle. V kapli měla býti mše, a Růžička i paní Barbora, oba ve svátečních šatech, stáli již přichystáni k odchodu; on si již utíral svou dlouhou španělku s velikým, stříbrným knoflíkem; ona držela již v rukou bílý šátek a Velký nebes klíč se stříbrnou záponou. V tom klepal někdo na dvéře. Růžička zvolal: „Jen dále!“ — a do světnice vešel nový polesný se svou osmnáctiletou dcerou.

„Gelobt sei Jesus Christ!“ řekl hned na prahu. „Nelekejte se hostů, pane otče — nebudeme vás dlouho zdržovati. Neměli jsme ještě kdy, ze svého nového hnízda vyletěti a své milé sousedy pozdraviti. Že nás teď ale cesta do božího kostela okolo vašich dveří vede, myslili jsme, že uděláme nejlépe, když se hned seznámíme. Já jsem polesný Brand a tuhle je mé dítě Klára. Guten Morgen allerseits.“

„Kut morgn!“ opětoval Růžička, poněkud překvapený, a nespouštěl hosta s očí.

Byltě to muž asi v letech mlynářových, ale vysoký a spíše kostnatý než masitý. Z celé postavy jeho vysvítala ona otužilosť, která musí býti hlavní bytostí dobrého lesníka. Oudy byly svalovité, tváře osmahlé, oči pod visutým obočím pronikavé, hlas hřmotný, celé pohybování poněkud neuhlazené. Tmavozelený šat hodil se dobře k jeho postavě, a lovecký nůž po boku doplňoval obraz statečného myslivce.

Růžička měl dosti času k bedlivému prohlednutí, neboť mu neodpovídal. Toho jej zbavila paní Barbora. Polesný mluvil totiž německy, a němčina byla chatrná stránka milého Růžičky, ačkoli se časem některými, z mládí pochycenými drobty jazyka německého rád chlubíval. Onť sice pocházel ještě z oněch časů, kdežto chasník po kočičím zlatě cizího jazyka nelapal a nemyslil, že již nejvyššího vzdělání dosáhl, když se s nějakou zásobou pokažených cizích a zohavených vlastních slov ze zkušené domů vrátí; ale na Růžičkovi zůstalo ono zalíbení v němčině proto lpíti, že se zamiloval do děvčete, kteréž rozprávělo v obou jazycích. Švarný jonák nechtěl — dle domnění svého — býti sprostější a hloupější nežli panna, kteráž jeho srdce opanovala; i učil se a mučil se a blýskal se pak uměním svým, kde mohl. Nedělal to sice proto, že by se byl za svůj přirozený český jazyk styděl — nikoli! Ta skvrna se ho nikdy nedotknula. Ale onť náležel k oněm tisícům a tisícům krajanů svých, kteří jakživi nic o povinnosti a lásce k jazyku mateřskému neslyšejí, sami také nikdy o tom nepřemýšlejí, a velikým proudem plovajíce, obecné nákazy se chytají. Dychtil po němčině, proto že pozoroval, že v tom jistá lidí část jakousi přednosť, jakési povýšení vyhledávala; a slabosť tuto podržel až do stáří. Ještě nyní byla němčina zamilovaná hračka jeho — koníček jeho, jakéhož každý smrtelník má. Ale Růžička neuměl ho tuze dobře proháněti. Němčina jeho podobala se plášti ze samých ostřižků, přílepků a příštipků, a kdo jej poprvé slyšel, an si měkký český jazyk svůj o německý lámal, nemohl se úsměchu zdržeti. To věděla paní Barbora, a chtíc to nyní předejíti, začala sama polesnému odpovídati, pomalu při tom na srozuměnou dávajíc, že její starý lépe česky rozpráví.

„Nu, však my si porozumíme,“ řekl Brand upřímně. „Já umím trochu česky, pan otec trochu německy — a co se nám oběma nedostane, dosadí paní mlynářka. Jsem tomu rád, že mě sem kníže přesadil; alespoň moje Klárka trochu té češtiny pochytí. Člověk neví, co mu kdy pomůže.“

I promluvili vespolek ještě něco málo, a obapolně v dobrém sousedství trvati sobě slibujíce i k návštěvám se zvouce, šli pak pospolu na boží služby. Paní Barbora nechala manžela v rukou polesného, a sama se držela Klárky, kteráž ji od prvního okamžení libě dojala.

Byla však také dcera polesného nad obyčej půvabné stvoření. Zrůst její byl prostřední velikosti, ale nad míru spanilý, ve všech částkách ztepilý; podobalať se krásné, rukou boží zasazené květině, kteráž beze všeho lidského umělkování v nevýslovné dokonalosti se rozvinula. V bělostné tváři, ve zlatých vlasech, v milostně modrých očích spočíval odlesk nebeský.

Nebylo tedy také divu, že všechen lid, kterýž se byl z okolí na posvátném místě shromáždil, zvědavě očí svých po Kláře obracel. Ta si toho sice ve své panenské nevinnosti nevšimla; ale zkušená paní Barbora to dobře pozorovala, a dobré srdce její naplňovalo se neškodnou hrdostí, že se tak vzácný kvíteček Sázavského údolí po jejím boku pnul.

Po trávnatých místech okolo kaple stály rozličné kupy vesnické mládeže, čekající tu i se starými na duchovního z blízké osady, kterýž tady jednou ve čtrnácti dnech mši svatou čítával. Mezi jednou kupou stál také Vojtěch, jediný syn Sázavského mlynáře, a vedl hovor s kantorem. Nyní přicházeli rodiče; on se chápal svého kastorového klobouku, aby je uctivě pozdravil; ale pozdravení mu uvázlo na jazyku a klobouk mu zůstal hodnou chvíli v ruce. Bez promluvení, ale přece mnoho mluvíce, nevýslovně mnoho žádajíce, točily se oči jeho po Kláře. I chtěl za ní jíti, chtěl se k matce přidružiti; ale nemohl se z místa hnouti.

„Aj, aj — pane Vojtíšku!“ zachechtal se kantor a šťouchl svého bývalého žáka rákoskou notně do boku. „Co pak se vám stalo? Učaroval vám polesný anebo jeho hezká dceruška?“

Ale Vojtěch mu nedal odpovědi, a jako z těžkého snu probuzen sebou trhnuv, spěchal za rodičemi do kaple.

„No, no!“ chechtal se kantor, bera notný šňupec ze své starodávné, cínové piksly — „pro toho nebudeme dnes dělati zpívanou. Dnes nás neuslyší, a kdyby troubením kruchta spadla.“

A starý znatel lidského srdce měl dobře. Vojtěch nevěděl, co se dnes v chrámu božím děje. Opodál rodičů svých, ale tak, že mohl Kláru viděti, stál přes celé kázání a přes celou mši, s neznámé dívky ani oka nespouštěje; i bylo mu, jakoby u nebeské brány stál, kudy andělé vycházejí, a jakoby se prostý pozemšťan ani hnouti nesměl, aby sladké zjevení nezaplašil.

Po kostele šel za rodičemi. S jedné strany pobádal ho vnitřní hlas, aby si pospíšil a k matce ho přitočil; s druhé strany mluvilo ale zase něco, aby nebyl dotíravý a neobtěžoval.

Dávno byli se polesných již poroučeli, když konečně doma do světnice vešel. Matka ho trochu kárala, že se tak opozdil a milých hostů promeškal.

„Totě ti, jakoby je byl Pánbůh schválně do naší malé pouště poslal!“ řekla celá utěšená. „Teď se nemusíme na zimu dlouhých večerů obávati. To děvče je učiněný anděl.“

Vojtěchovi tlouklo srdce, až se mu pěkná zelená, aksamitová vesta pohybovala, a tváře se mu rděly, div neshořel. Nevědělť, zdaž mu matka do prsou nahlídla, nebo zdali to z vlastní pohnutky a z vlastního přesvědčení pronesla. I obrátil se, mumlaje něco, čemu ani on, ani matka nerozuměla.

Otec na to chválil polesného, nalézaje veliké zalíbení v jeho rozprávce; ale Vojtěch neměl sluchu pro tuto pochvalu. Duše jeho poletovala okolo — myslivny, a od té chvíle stala se křovinatá stráň jeho nejmilejší procházkou.

Avšak i Klára byla Vojtěcha hned první den u kaple zpozorovala, a statečný jinoch dojal srdce její. Vyrostlá u prostřed lesů a střežená bedlivým okem otcovským byla posud málo mužských poznala, a mezi těmi nebyl žádný, kterýž by tajným, sotva vznikajícím žádostem srdce jejího byl zadost učinil. Mysl její odvracovala se od drsnatého lesnictví, ačkoli sama ještě nevěděla, kde cíle svého hledati. Tu přišla do Sázavského údolí. Jakkoliv tiché a osamělé, zdálo se jí přece u porovnání s bývalým sídlem, její kolébkou, býti místo nad míru veselé, a jemná duše její přivinula se brzo vší mladistvou silou k šlechetné paní Barboře, k novému domovu, k mlýnu, k místu posvátnému — a konečně i k srdci, kteréž se jí celé obětovalo.

Ale ani Vojtěch ani Klára neprojevili slovem stav srdcí svých. Jako skvostná perla odpočívalo v prsou jejich sladké tajemství, nemohoucí posud z hlubin cestu jazykem nalezti; jenom očima, jemným tisknutím ruky, zardíváním, byly si obě nevinné duše dávno pověděly, že jedna v druhé, jedna pro druhou žije, a že by obě zahynuly, kdyby se měly někdy rozejíti. Ale jakožto osud lásky — zvláště první lásky bývá, že jakkoliv se tenounkým závojem své panenské stydlavosti zahaluje a sladké tajemství své ukrývá, přece vždycky světu na oči přichází: tak se dělo i nové lásce v Sázavském údolí, a dříve nežli jinoch a dívka jediným slovem o ní byli promluvili, jednali o ní již obou rodiče a celé okolí roznášelo rozmanité pověsti.

* * *

Jednou času nedělního přišel vedle obyčeje svého Brand i s Klárou do mlýna. Byl krásný podvečer, a staří i mladí vyšli si podlé vody na zelená luka. Staří kráčeli popředu, mladí zůstávali mnoho kroků pozadu. Staří vedli horlivou rozprávku, mladí se drželi za ruce, slova nemluvíce a sotva si ruku tisknouti troufajíce. Jenom duše jejich šeptajíce spolu rozprávěly a povídaly si věci nejlahodnější, a vyletovaly pospolu z těsných okovů pozemských.

„To si mluvte, co mluvte,“ dala se nyní s důležitou tváří a pokojným hlasem paní Barbora slyšeti — „já vím, co vím, a nedám si nic vymluviti. Oni se mají rádi.“

„Ale proč pak neotevrou hubu?“ ptal se polesný. „Já nemohu to okolkování vystáti, a když člověk okolo mne očoumí a obchází a nemluví, vždycky myslím, že má něco zlého za ušima.“

„Toho se není u Vojtěcha co báti,“ řekla mlynářka; „za syna svého stojím. A že oba ústa neotvírají — ty můj Pane na nebi! to se také jiným poctivým lidem přihodí. Vy se na to nepamatujete, pane sousede?“ doložila usměvavě.

„Abych řekl pravdu,“ odpovídal tento, kníry si potíraje — „skoro mne jednou něco podobného potkalo — když jsem totiž svou nebožku poznal — Bůh jí dej lehké odpočinutí! Tenkrát jsem měl také chřtán jako stažený — ale to trvalo jenom několik dní; potom se mi to svalilo se srdce a bylo zase dobře.“

„Tos frštécich!“ dokládal Růžička, samolibě na vlastní mladá léta zpomínaje. „Menč hote maul — kunte redn — ize kutes —“

„Kunte redn —“ smála se mu paní Barbora; „ale tys nemohl také mluviti, a dlouho jsi obcházel, nežli jsi stavidla vytáhl.“

Obr Vojtěch,“ vysvětloval zase Růžička — „is Menč, wos hot študirt — školy ainiges. Vždyť jsme ho nenechali jako boží dřevo růsti. Ten by měl umět jazyk rozvázati — a zvláště německy! Na moutě milou, vždyť mu němčina jede, jakoby ji pouštěl z plné násypky.“

„Jak jsem řekl,“ ozval se polesný — „já mám hocha rád; potřebujiť se jenom na člověka podívati, a vím již, co v něm vězí. Ale proč nemluví? Na holce nemohu žádati, aby začala; ačkoli by třeba ráda — neboť není, jako bývala. Jindy lítala ze světnice clo kuchyně jako čermáček a hrála po drně jako mladá srnka; teď zpívá samé pohřební písničky, a když se jí ptám: Co je ti? — chytí se za čelo a stýská, že ji bolí hlava. Člověk by mohl arci souditi, že ji bolí srdce — mohl by se ale zmýliti a protož nemůže ještě nic jistého určiti.“

„Tos frštécich!“ dokládal Růžička. „Ize wos — tedy se dostanou; já jsem při tom. Panna Klárka se mi líbí — a Vojtěch není také žádný lidojed, aby se s ní neshodl. Jen jestli mezi nima co je — to je hauptsoch.“

„Ale tak pak nechte již jednou toho pochybování!“ rozhorlila se paní Barbora. „Však to nebude již tak dlouho trvati, jako to trvá — a Vojtěch nás bude o něco prositi.“

V tom se za nimi strhnul pronikavý pokřik. I obrátili se vespolek zděšeni a spatřili na břehu, podlé hluboké nádržky, selku, kteráž jako smysly pominutá křičela, rukama lomila a o pomoc volala.

Byla to žena z blízké vesnice. Čekajíc, až na ni mletí dojde, vyšla si s tříletým pacholetem svým za mlýn, a přišedši k vodě, chtěla dítě koupati. Klučík se smál, když ho matka svlékala, a poskakoval, a matka mající radosť z veselého děcka, nechala je několik kroků o samotě běžeti. Ono však náhle brknulo, převalilo se, a padnuvši právě na pahorku, svalilo se až na samý břeh a s břehu sklouzlo do vody.

Žena, sotva že dítě padnouti zahlídla, tušíc neštěstí, začala ovšem hned křičeti, i spěchala za ním, doufajíc, že ho ještě před hlubinou uchvátí; ale křik a pospěch její byly nadarmo.

V tom se zakmitnul okolo ní Vojtěch. Sotva totiž první zkřiknutí zděšené ženy zaslechnul, letěl dlouhými skoky ku břehu, a vida na štěstí, kam dítě upadlo, vrhnul sebou do hlubiny a potopiv se, hledal dítě, které se ovšem na povrchu udržeti nemohlo.

Byla to naděje-, bázně-, žalosti- a radostiplná chvíle na lukách mezi diváky.

Nešťastná matka vrhla sebou na zem a nahýbala se k vodě, jakoby chtěla až ke dnu prohlédnouti. Byla by ráda mluvila — byla by ráda volala: ale jazyk nepostačoval, a v hlasitém pláči, v usedavém štkání hynulo každé slovo.

Paní Barbora stála, ruce majíc před ústy sepnuté, a oka nespouštěla s vody. Starý Růžička přešlapoval z nohy na nohu a pošupoval svou kulatou čepičku, neboť se nemohl Vojtěcha dočkati: že mladík šťastně vyplave — to věděl — neboť byl vyučený plavec, z krve mlynářské, a ve vodě jistý jako na šalandě — a poctivý stařec měl radosť, že svým uměním teď něco dobrého dokáže. Starý Brand ale běžel v ta místa na pomoc, kdežto myslil, že Vojtěch s dítětem se okáže.

A Klára? — ta stála na břehu jako živá socha. Již první zkřiknutí ženy bylo ji bodlo u srdce — když ale Vojtěch do vody se vrhnul, zarazila se v ní všechna krev; i stála tu nyní bledá, s ňádrami po oddechu pracujícími, s rukama svislýma, nemohouc ze sebe ani hlasu vydati. Sotva že ale Vojtěch temenem a rukou nad hladinu vody vyploul, znamení dávaje, že je živ a zachován: tu spadla náramná tíseň se srdce jejího, z očí jí vyhrkly potůčky vřelých slzí, a mezi pláčem a smíchem vrhla se radostná dívka na krk pečlivé matce, kteráž také nově oživena blíže byla přistoupla. A dobrá žena přivinula dívku k srdci svému; rozumělať ona této výrazné řeči panenské — a povděčně očí svých k nebi pozvednouc, otočila se po manželu, vítězně mu znamení dávajíc, že se strany lásky mezi Klárou a Vojtěchem nezmýlila.

Obě přibraly se potom na místo, kde Vojtěch a polesný již veškerou péči vynakládali, aby dítě vzkřísili. V malé chvíli se jim to také zdařilo, a Boha i statečného ochránce velebíc objímala brzo matka k životu procitlé pachole. I Klára vinula je k srdci svému, a významně své krásné, zarosené oči na Vojtěcha upnuvši, vtiskala steré políbení na malinká ústa dítěcí.

„Vidíte — vidíte, pane sousede!“ šeptala paní Barbora polesnému. „Klárčinka myslí, že má v rukou Vojtěcha.“

„I on by toho také zasluhoval,“ brumlal polesný — „jeť kapitální chlapík; ale jen aby hubu otevřel. Či má také ještě jemu samému holka okolo krku padnout? — Nevím, nevím —“

„Nemějte starosti!“ šeptala mlynářka. „Všecko bude dobře.“

Vojtěch šel se převléknout a musel ovšem mnohé prosté, ale tím upřímnější slovo mezi čeledí, chasou a mleči poslechnout. Avšak v duši jeho nebylo nyní místečka pro marnou pochvalu; hluboko tkvěl v ní ještě pohled Klářin — to usmání samých nebes.

Byl to krásný, rozkoše plný večer. Největší slasť, kteráž lidské srdce opoutati může — slasť, plynoucí z vědomí, že jsme člověku život zachovali, opanovala všechny vespolek. Starým přetýkalo srdce rozmanitým hovorem, a nejednou vyklouzlo polesnému i mlynáři slovíčko, mající oba milence nevinným způsobem poškádliti anebo k mluvení popuditi. I byliť také v skutku Vojtěch a Klára toho večera neobyčejně jasného pohledu, a věčný úsměv poletoval jim okolo úst, i šeptali si chvilkami několik slovíček, ale k žádanému, od starých otců očekávanému promluvení to nedošlo.

* * *

V takovémto říkaje zúmyslném mlčení trvali milencové ještě mnoho neděl. Mezitím se přiblížila výroční pouť v Sázavské kapli, a v údolí na prostranné sejpce dělaly se veliké přípravy k tanečnímu veselí. Pilněji než kdy jindy hledělo se tenkráte na čisté vyklizení, na umytí podlahy a na smejčení prachu. Po všech stěnách rozvěšovaly se veliké věnce z chvoje a mezi ně menší z pivoněk, plných sedmikrás, zvonečků a z pěkné, dlouhé trávy. Taktéž byl ozdoben strop — to jest: pouhé trámy, jimiž bylo na celý krov viděti.

Vojtěch tenkráte sám všude dohlížel. Sám za mnoho zlatých v městě květin nakoupil, dobré hudebníky objednal a s pořádným hospodským strany obsloužení hostů se umluvil. Neboť od jakživa bývalo tu jakési právo a poloviční povinnosť mlynářů Sázavských, aby se o pouti o nápoj a hudbu postarali, jelikož se tu o tom dni mládež z celého okolí k veselůstce scházela.

Klárka byla jednou v řeči prohodila, že ráda tancuje. Vojtěch si to pamatoval, a učiniv co možná k tomu nejlepší přípravy, osmělil se ji o výročním svátku o tanec požádati. Chtěl to již učiniti času odpoledního — hned po požehnání; ale staří neměli ještě chuti do hluku a usadili se znova k žbánečku, a takž nemohl Vojtěch toužebný záměr svůj vyvésti až k večeru, kdežto se konečně všickni vzchopili, aby s pozvanými hostmi do tančírny a na veselou mládež pohledli.

Tanečníkům nepadl však ani polesný, ani mlynářka, ani sám pan farář a správec tak do očí jako Vojtěch, když se s Klárou do kola postavil. Věděliť vůbec, že byl dnes taneční síň k poctě své milé vystrojil, i milovali jej ode dávna pro jeho statečnosť a dobromyslnosť; a když konečně na Klárku pohledli, na tu tichou dušinku v zeleném hedbávném kabátku a v bílé, pěkně vyšívané sukýnce: tuť se musel i ten v srdci pohnouti, kterýž snad mladému, bohatému mlynáři posud nepřával. Náhle, jakoby se vespolek byli umluvili, všickni z kola vystoupli, tak že Vojtěch s Klárou samojediný tancoval. Ale on to nevěděl, on to neviděl a neslyšel. Jemný dech její vanul okolo tváří jeho, ruka jeho spočívala okolo tílka jejího, z očí jejích, panensky sklopených, vylétaly chvilkami sluneční paprsky nevýslovného blaha: to viděl, to slyšel a cítil podlé tlukotu srdce jejího. Rozkoš nesmírná vanula duší jeho; on by byl plesal, plakal, vejskal, lítal — on by se byl věčně z těch outlých ramenou nevymknul, kdyby ho nebylo hlasité tleskání a pokřikování rozveselených hostů ze sladkého vytržení vzbudilo.

I Klára byla blažena. Pravice její chvěla se jemně v levici jeho, a levice opírala se toužebně o rameno jeho. Tušení nevýslovného štěstí zahrávalo srdcem jejím. Cítilať hluboce a vřele svatý význam lásky, cítila to se vší vírou čistého, neklamného srdce panenského.

Když opouštěli taneční síň, bylo se již setmělo, a nad lesnatým pohořím lesknul se měsíc v úplňku. Byl čarokrásný večer.

Beze vší úmluvy, beze všeho zámyslu, ani to nevědouce, kráčeli Vojtěch a Klára, za ruce se vedouce, po kamenité stezce vzhůru na površí, na jehož skalnatém temeně kaple stála. Bezděky octnuli se brzy tak vysoko, že hudba a taneční hluk, nebo křik údolím prohánějící se mládeže jenom jako jemná ozvěna k sluchu jim doletovaly. Nahoře spočívalo všecko v posvátné tichosti. Obzor byl kolkolem temnými horami ověnčen, a nad ním pnula se modrá nebes báň, pod nížto tisíce hvězd hořelo.

Nyní stáli nejvýše, u samé kaple, a zraky jejich spočívaly na svatotiché krajině. Tak stáli dlouho, ani slova hlasitého nemluvíce; jenom duše jejich jedna s druhou srozumitelně šeptaly. Byloť oběma, jakoby se byli na předsíni nebes octnuli.

„Zde jsem vás viděl ponejprv, Klárko!“ jal se konečně Vojtěch hlasem měkkým, chvějícím se mluviti.

„Pamatuji se na to,“ šeptala Klára, oči k zemi klopíc.

„Zde bych měl vděčně památní kámen postaviti,“ řekl zase Vojtěch; „neboť od té chvíle počítají se dnové života mého a mé pozemské blaženosti.“

Sladké trnutí projelo duší její; ale nemohla odpověděti. Mlčky stála vedlé něho a upnula oči k nebesům. Vědělať, co Vojtěch myslí.

„Hněváte se, Kláro, že se osměluji…?“ promluvil zase Vojtěch po krátké přestávce, a pozvednuv pravici její, držel ji oběma rukama na klokotném srdci svém. „Já neumím mluviti… ale srdce moje —“

Klára neodpovídala. Sklopilať jen zase oči, a pak je opět k němu pozvedla. Při tom naklonila hlavu, tak že čelo její na jeho rameně spočinulo. Vřelá slza kápla na ruku jeho.

„Kláro, moje drahá Kláro!“ zvolal jinoch v sladkém zanícení, a ovinuv pravici okolo tílka jejího, rtoma svýma hledal rty její. — „Kláro, miluješ mě?“

A jakoby tímto jediným slovem těžké břemeno nebo dávné kouzlo s prsou jejích bylo sletělo: vzdychla a zkřikla dívka, a upnula obě ramena křečovitě okolo krku jeho, a ssála nový život z horoucích jeho rtů.

Byl to veliký, svatý okamžik v životě obou dvou.

Jak dlouho takto stáli — jak a co, nebo zdali pak spolu mluvili, to zmizelo z vědomí i paměti jejich. Z plamenného zanícení duší jejich probudil je hřmotný hlas polesného.

„Buď Bohu věčná chvála — nyní snad přece spolu mluvili!“ zvolal Brand obraceje se k starému Růžičkovi, s nímžto dosti pracně na temeno vrchu se drápal a při měsíčné záři oba milence v pevném objetí zahlídnul. — „He, hola! — půjdete-li pak od sebe, němé hrdličky?“

Zkřiknuvši vytrhla se dívka z objetí Vojtěchova a letěla v rozpnutou náruč otcovu. I Vojtěch přiblížil se rychlým kročejem k otcům, jež byla vínem rozveselená mysl, zvědavosť i trochu starosti za pohřešenými dětmi vyhnala a náhoda na pravé místo přivedla — přiblížil se a vyznal, že miluje Kláru, a prosil o požehnání.

„A miluješ ty ho také, moje zlatá hlavinko?“ ptal se Brand dcery své; ale místo odpovědi schovala dívka tvář svou na jeho prsou.

„Bůh ti žehnej, mé drahé dítě!“ řekl na to otec hlasem zjemnělým, na čelo i na ústa ji líbaje. „Mně se zdá, že přijdeš hodnému člověku do rukou — a že se láska vaše posvátného místa neštítila, bude míti štěstí. Bůh všemohoucí vám požehnej!“ doložil, klada ruce na čelo oběma zasnoubencům, kteří stejným pohnutím vedeni pod šírým nebem na kolena padli a slib věrné lásky v největším chrámě skládali.

Starý Růžička se při tom jen usmíval; míra radosti jeho byla tuze veliká. Onť miloval syna svého, a Kláru byl již dávno uvyknul za dceru svou považovati. Nyní však měl oba žehnati; i začal také vskutku něco jektati, což jako o nebi, o věčnosti a blaženosti znělo, potom ale oba pozvednuv, začal je s uslzenýma očima líbati, a když se vraceli do mlýna, vedl se s nevěstou pod páždí a zpíval si polohlasně starodávnou německou, druhdy na vandru slýchanou píseň:

O Strassburg, o Strassburg,
Du wunderschöne Stadt! —

ovšem dle návyku svého s rozličnými proměnami textu. To byl největší výraz jeho rozkoše.

Dole čekala na ně starostlivá paní Barbora; ale poněkud zakaboněná tvář její se vyjasnila, au shledala, že se všickni vespolek v dobrém rozmaru vracejí. Šťastným dětem zahrozila prstem, a když radostně překvapena celou událosť vyslechla, obrátila se k otcům s usměvavým a vítězným pohledem, v němžto se jevilo: „Co jsem říkala?“

Od toho dne prohlásili se Vojtěch a Klára za novozasnoubence, a s obou stran dělaly se pilné přípravy k nedaleké svatbě. Starý Růžička chtěl synovi mlýn postoupiti, a paní Barbora přemýšlela dnem i nocí, jak by nejen veselku nejlépe vystrojiti, ale i příští hospodářství uspořádati měla. Sám starý Brand chodil s tváří veselou, a jsa ve svém zadním pokojíčku o samotě, přepočítával, radostně se usmívaje, notný váček tolarů, jimiž chtěl o slavném dnu svého zlatohlávka potěšit.

* * *

Mezi tím časem přihodilo se, že byl svátek panského správce, starého mládence, kterýž každoročně toho dne hostinu strojíval a k tomu cíli přední osoby ze skrovného panstvíčka zvával. Býval to den, kterýž hosté při plných mísách a sklenicích, beze všech ženštin, tudíž i beze vší ostýchavosti, u svobodném hovoru, vesele a nenucené strávili.

I tehdáž dařilo se jim dle libosti a dovádivý rozmar poletoval mezi nimi jako veselé ptáčátko. Zvláště přispíval k pospolnému obveselení starý Brand, kterýž čím hlouběji a častěji si přihýbal, tím volněji dobré mysli uzdu popouštěl a dobrodružné kousky ze svého mnohou zkušeností obohaceného života vyprávěl.

Naopak tomu seděl vedle něho mlynář Růžička s tváří zakaboněnou, a čím živěji se řeči ze rtů polesného proudily, tím častěji plynulo mu víno do hrdla a tím temněji mračila se tvář jeho. Celá jeho přirozenosť převracela se, jakmile mu nápoj do hlavy vstupoval, a z upřímného, srdečného, bodromyslného muže stal se člověk jizlivý a nevrlý. I on vypravoval mnohý kousek ze dnů své mladosti, umlkaje ale pozvolna, když jej víno másti začalo, zlobil se, že polesný všechněch pozor na sebe obracel a celou společnost vyrážel.

I vlil do sebe zase plnou sklenici a chvíli před sebe cosi mumlal; potom si odkašlal, pozdvihl hlasu svého a chtěl zase něco vypravovati. Čině to však vedle oblíbeného způsobu svého a za příkladem polesného jazykem německým, lámal svůj vlastní, i ve střízlivosti pod cizími slovy neohebný, a nyní vínem ještě více obtížený, tak podivným a směšným i nesrozumitelným způsobem, že starý Brand, sedě vedle něho, oči naň vyvalil a slova jeho nechápaje na rameno jej udeřil a rozveselen zvolal: „I milč, Pemáku — oder thu’ den Schnabel auf, wie er dir gewachsen.“

Po těch slovech dali se hosté hlasitě do smíchu. Měliť do toho sice chuti hned mezi vypravováním; znajíce ale slabost jinak rozšafného muže, i jsouce jí odedávna zvyklí, z přirozené šetrnosti smích v sobě tajili, avšak po srdečném, prostém vykřiknutí polesného nemohli ho déle v sobě dusiti.

Růžička se zarazil a hleděl s jednoho na druhého jako vyjevený. Rozpačitosť jeho byla vskutku směšná, a hosté jsouce jedenkráte nakažlivým proudem uchváceni, nemohli se dalšího chechtotu zdržeti.

Růžička se zamlčel a žluč mu vjela do všech oudů. Aby si byl někdo z něho posměch strhnul — to se mu nebylo ještě přihodilo! I seděl nějaký čas jako do sebe zarytý — potom se náhle vzchopil a uchvátiv svůj klobouk vyletěl ze dveří. Hněvivě spočinuly při tom ještě oči jeho na polesném.

Nenadálá tato výtržka ve společnosti byla všem přítomným nemilá. Nechtěliť ho uraziti, ani pohoršiti; i nebyl to úšklebný posměch z jeho neumělosti; nebylo to ono hanlivé pošťuchování, jímžto nešetrní nerozumci Čecha tak často v nesnáze uvésti usilují, pakli se někdy v němčině poklesků dopustí; nikoli — smích hostů nebyl nic takového! — bylo to pouhé vybuchnutí ducha rozveseleného směšným pokáráním, kteréž dobrosrdečnému Němci česky rovněž tak neobratně z úst vyklouzlo, jako Čechovi oblíbená němčina.

Ale k podobnému rozvážení nebylo tu chvíli v hlavě Růžičkově místa. Nedav se déle v domě správcově zdržeti, vracel se nevrlý do mlýna, veda pod šírým nebem vádu s celým světem a zvláště s tím — poťouchlým Němcem, jakž najednou Branda jmenovati začínal.

„Jen kdybych věděl, co ta přezdívka vlastně znamená,“ mumlal těžkým jazykem. „Něco ďábelského v tom vězí — to jest věc jistá — sice by se tomu nebyli všickni tak jedním hrdlem smáli. Ale jen zvolna, pane lesníku! Ještě nejsme tak daleko, abys starému Růžičkovi oslovské uši nastrkoval; jen zvolna — já k tomu nejsem, abys ze mne tatrmany dělal — to nejsem, ty stará liško. Však já ti to dokáži!“

A čím déle o té nepatrné příhodě přemýšlel, tím více sebe sám popuzoval, tím ošklivěji a urážlivěji stavěla se mu před oči.

Když vešel do mlejnice, zůstala chasa celá zaražena: tak temně zardělého, tak zamračeného nebyla pana otce nikdy viděla. Sama paní Barbora se ho zděsila. I poznalať hned, že ho muselo něco neobyčejného potkati — a to tím více, an v neobyčejné hodině, totiž tuze brzy, od správce přicházel.

„Co je ti, staroušku?“ ptala se ho, starostlivě mu naproti přicházejíc.

„Nic,“ odbyl ji Růžička nevrle. „Jdi mi s očí!“

Paní Barbora zůstala jako bez sebe. Tak se nebyl na ni utrhnul, co jej znala — a to jí neřekl, co s ním od oltáře odešla. Museloť se mu státi něco hrozného.

I Klárka, jsouc právě ve svém příštím domově návštěvou, přivítala otce svého nevinnou přívětivostí; ale hlas její dotknul se Růžičky jako hadí sykot; i zamračil se a uleknutou dívku zhruba odbyv, utekl se do hořejší sednice. Tam se ukryl až do rána.

Druhý den sešel zase dolů. Hněv jeho byl se arci poněkud utišil; ale v srdci vězela mu ještě tajná kyselosť. I nevěděl, jak se jí zbaviti. Paní Barboru sotva pozdravil a začal prohlížeti mlýn. Všude něco scházelo, všude nalezl něco k pokárání. Tu byl kámen špatně okřesán a neležel oškrt na místě, tam vrzalo kolo, a prach nebyl smeten; ale paní Barbora mlčela a chasa snášela všecko brumlání trpělivě, neboť ho všickni znali a tušili, že ho samého něco více hněte, nežli věci mlynářské.

Na to vyšel z mlejnice a bezděky pustil se podle vrchu k cestě, která vedla k příbytku polesného. Tu ho potkal Brandův mládenec. Snad by si ho byl ani nevšimnul, neboť šel s hlavou sklopenou a „zrzavý Vencl“, jakž okolní mládež myslivci vůbec přezdívala, nestál u veliké vážnosti. Ale jemu samému zdál se Růžička býti ranní zvěří, kteráž mu vítaně do rány vběhla. I přiblížil se k němu na několik kroků a pozvednuv svou zelenou, sojčím pírkem ozdobenou čepičku, řekl: „I dobré jitro, pane otče! Jak pak — vyspal jste se po včerejšku?“

Růžička pozvednuv oči, pošoupl svou koženku, ale neodpověděl. Slova mládencova padla mu jako palčivé jiskry do prsou. I pohleděl naň bystře, a tu se mu zdálo, že se ústa mládencova úšklebně příčila, jakoby říci chtěla: Však já vím, proč se tě ptám. A Růžička jakoby rozuměl jeho němé otázce, vyjel si naň s mrzutým: „Proč se ptáte, pane Vencl?“

„Proto že je mi vás líto, pane otče!“ odpovídal mládenec s úlisnou důvěrou k starému se nakloniv. „Strany našeho medvěda — rozumíte?“

„Nerozumím —“

„Přede mnou nemusíte držeti za lubem, pane otče; já vím všecko, a jak jsem řekl, je mi vás srdečně líto. Tak poctivý, rozšafný muž —“

„Ale u všech všudy — ať nekleji! — co se vám to zavrtalo do mozku?“ rozhorlil se Růžička.

„Nu, myslíte-li, že sprostý mládenec o té věci s vámi mluviti nemůže — tedy dobrého zdraví, pane otče!“ řekl zrzoun, a čepičku zase pozvednuv otáčel se k odchodu; „pro mne si toho Pemáka třeba sešrotujte.“

„Stůj! — stůj, člověče!“ zvolal nyní Růžička hlasitě, „a mluv, co a kde jsi o té věci slyšel?“

„Mám to z první ruky,“ ušklebil se mládenec — „od našeho starého.“

„Tak? — tedy své neotesané hrubiánství také ještě roznáší?“ zkřikl nakvašený mlynář.

„I což by bylo o to!“ ušpoulil hubu mládenec — „ale zde se jedná o vysmání, a proto se to povídá. S plnou hubou to včera domů přinesl a smál se, jakoby byl divokou svini zastřelil. Oba měli z toho radost — jako děti, když se jim rozpustilý kousek povede.“

„Kteří oba?“

„Nu, ta vaše zlatohlavá nevěstinka,“ ušklebil se mládenec ještě potutelněji. „Co je tady, neviděl jsem ji, aby se byla tak smála, jako včera, když jí starý vypravoval, jak se pan otec rozčepejřil a potom jako zplašený tetřev odletěl.“

„To že vypravoval?“ ptal se Růžička temným hlasem, a krev mu hořela ve tvářích.

„Ještě více! Bylo štěstí, že jste od pana správce odešel; teprva byste byl zvěděl, co pan otec vaší milé nevěsty umí.“

„Tak? — nu, však ono to ještě není tak daleko — ještě se nic nenevěstuje — ještě na mém ohništi nevaří.“

Růžička byl u velikém pohnutí. S rukama na zádech přeloženýma, s hlavou svěšenou pustil se stranou po lesní pěšince — a Václav jako zlý duch za ním. Když je člověk jednou rozmrzen, není mu žádný pramen odporný, aby z něho hněv svůj nenapájel. Jindy byl by Růžička s mládencem sotva několik slov promluvil; nyní mu bylo, jakoby se naň upnouti, jakoby s ním o nejdůležitějších věcech v potaz jíti měl.

A zlý duch jeho plesal potají. Vyšelť rozsívat zlé semeno, a setba se mu dařila; neboť mimo to, že od jakživa nesváry miloval a zvláštní zběhlosť v roztrušování klevet a pomluv měl, choval i ve svém srdci plamennou žádosť po nevinné Klárce a záviděl ji mladému mlynáři, proti němuž ovšem ani tělesnými, ani duševními přednostmi, ani statkem jakožto sok vystoupiti nemohl. Smyslové jeho slídili tedy, kde by se něco vyskytlo, co by k porušení svatého pokoje dvou rodin sloužilo a svazek dvou mladých, nevinných srdcí zničilo.

Starý Brand, veselé mysli včera domů se navrátiv, vypravoval Kláře plnými ústy a se samým smíchem, co se bylo mezi ním a mlynářem udalo. Václav to zaslechl, a poťouchlý důvtip jeho nalezl v tom hned nitku k zosnování nějaké pletichy. Znaltě Růžičku a věděl, že se málo kdy rozmrzí; když se to ale přihodí, že to nezůstává bez následků. Proto směřovaly všechny dnešní řeči jeho k tomu, aby hněv jeho co možná popíchnul.

„Ale co pak to Pemák vlastně znamená?“ ptal se ho konečně Růžička, jakoby se důkladně přesvědčiti chtěl, má-li k hněvu dostatečné příčiny. — „Co tím chtěl říci, pane Vencl, že se dali všickni do smíchu?“

„Abych vám to důkladně pověděl,“ krčil mládenec ramena — „musel bych si dáti teprva jazyk nabrousit. Tolik vám ale mohu říci: když chce člověk, jako je náš starý medvěd, kovaný Němec, pouhému Čechovi okázati, že ho má za hlupáka, že by za něj šňupec tabáku nepodal, že by — slovem, když mu chce povědět, že si ho váží jako vítr plevy, kterou sfoukne, tedy mu nadá Pemáků.“

„Cože?“ zkřikl Růžička, a nikdy nepocítěná, nikdy netušená horkosť rozrazila oudy jeho. S ustrnutím byl poslouchal řeč mládencovu. Byloť to poprvé za jeho mnoholetého života, že mu někdo českou jeho krev předstíral, a poprvé zahořela v něm jakási hrdosť, pochodící z toho vědomí, že je Čech. Děloť se mu jako tisícům krajanů jeho, kteří nemajíce příležitosti o věcech, jakož je národnosť, láska k jazyku a vlasti, něco slyšeti, po celý čas v tupé lhostejnosti zůstávají, až je buďto povzbuzující anebo urážlivé slovo z ospalosti protrhne a k uvědomění národní hodnosti přivede.

„Co že?“ rozhorlil se Růžička. „Myslí váš pán, že je něco lepšího, proto že snad líp německy mluví — a že našinec rozum v otrubách nechal, proto že česky rozpráví? — To se hrozně mýlí — hrozně —“

„I co pak je má řeč, pane otče?“ dosvědčoval zrzavý. „Kolikráte jsem si hubu spálil, když se vám starý nebo panna Klárčinka doma posmívali, německy po vás mluvíce —“

„Tak?“

„Darmo bych vás horšil, kdybych vám všecko povídal! Oni jsou jisti, že jste jim vlezl do sítě — to je to celé — proto si myslí: Teď s ním mužem dělat, co chceme.“

„To jim zatraceně sklapne!“ zvolal nyní mlynář, hněvem ani nevěda, co mluví. „Já jim dám hlupáka! Ať si ho hledá mezi svými — na Sázavském mlejně se nemele nic pro německé falešníky. Udělejte mi něco k vůli, pane Vencl — nebudu vás obtěžovati darmo — navštivte mě na džbánek hořkého — ale udělejte mi to k vůli a řekněte svému panu principálu, že je mezi námi po všem — nic víc, jenom: že je po všem.“

K tomu se nedal pan Vencl dlouho pobízeti, požádal jenom Růžičku, aby strany té věci nikde o něm zmínky nečinil. Potom ďábelsky potají plesaje, pustil se hned k myslivně a chystal si na novou střelbu nové střelivo. Že cíle nechybí, byl přesvědčen. Znaltě prudkosť Brandovu.

Když vešel do myslivny, byl polesný právě na odchodu.

„Na všechen způsob se hned do mlýna podívám,“ pravil k dceři. „Včera jsem udělal hlouposť — člověk neví, co mluví, když mu sklenice vína mozek pomate. Nevedlo by to k ničemu dobrému, kdyby se měl starý Růžička horšiti.“

Václav zaslechl tato slova z předsíně, a odstaviv ručnici, vstoupil rychle do sednice.

„Hodlá pan polesný do mlýna?“ zeptal se s potutelnou pokorou.

„Proč? — co je?“ tázal se polesný krátce a ne tuze laskavě.

„Že bych mohl panu polesnému cesty ušetřiti. Právě jsem mluvil s panem mlynářem a mám vyříditi, že je po všem.“ — „Co je po všem?“ divil se polesný. „Jaké jsou to pohádky?“

„Pan mlynář myslí, že nebude nic ze svatby,“ řekl zrzavý s velikou chladností a jedovatým pohledem.

Klára zkřikla — a polesný vyvalil naň oči.

„Pil jsi, chlape?“ zvolal potom hněvivě — „anebo jsem já opilý?“

„Pro živého Boha! — co pak se stalo?“ tázala se Klára se srdcem bouřlivě tlukoucím.

„To nevím,“ pokrčil mládenec ramenoma. „To musí pan polesný nejlépe věděti. Včera prý se něco přihodilo, co starého mlynáře k tomu přivedlo, že se rozmyslil.“

„Tys blázen!“ rozhorlil se Brand — „anebo chceš ze mne rozum tahati. Hleď, abysi díru po tesaři nalezl, není-li každé slovo pouhá pravda, které jsi zde z huby vypustil.“

A nejen vlastním nepokojem, nýbrž i dceřinou prosbou popoháněn pustil se rychle na cestu do mlýna. Jakkoli na Václava mnoho nedržel, vrtala mu přece slova jeho mozkem.

„Co pak by to bylo starému přes nos přejelo?“ mluvil sám k sobě, lesní cestou chvátaje. „Ne snad ta včerejší maličkost! Nu, ta by za to stála. Pro jediné slovo takové různice!“

Uřícen a s tlukoucím srdcem vešel do mlýna, a brzo shledal, že nebylo obávání jeho nadarmo; neboť mezi tím, co byl zrzavý Vencl zlou novinu do myslivny nesl, oznámil Růžička vůli svou i doma.

Navrátiv se totiž, nalezl v sednici toulavého kramáře, kterýž maje notný svůj ranec na stole rozložený, šátky, pentle, vesty a jiné podobné věci z něho vykládal.

„Dobře, že přicházíte,“ promluvila paní Barbora, sotva že Růžička do dveří vešel. „Tuhle jsem vám něco na vestičku vybrala; — musíte se o veselce přece nějak vyšvihnouti.“

„O jaké veselce? Jsi-li někam pozvána, tedy užívej svých radostí,“ odsekl jí Růžička. „Já nevím o žádné veselce — a nechci o žádné ani slova slyšeti. Pamatuj si to! V mém domě nepotřebuje se na veselku nic kupovati.“

Po těch slovech bouchnul dveřmi a odešel do mlejnice. Paní Barbora zůstala na okamžik jako dřevěná. Ale dle přirozené ženské přítomnosti ducha v případech rozhodných honem se pamatujíc, dala se do smíchu, jen aby své nesnáze ukryla; potom věci smluvené kramáři zaplatila — ano ještě ho na příští týden objednala.

Potom začaly domácí výslechy a jednání. Paní Barbora žádala věděti, co se přihodilo, a Růžička neměl chuti o věci mluviti, kteráž dle jeho nynějšího úplného přesvědčení k hanbě mu sloužila.

„Již jsem řekl,“ osopil se s nevídanou horlivostí — „a povídám to ještě jednou: o Brandových mi více nemluvte — ani ty, ani kluk! Já nemám chuti, lidi pod svou střechou uhnízdit, kteří si ze mne posměch dělají, a ledajakés fifleně své hospodářství odevzdat, která se po člověku ošklíbá, jemuž jazyk jako jí neklape.“

„Ale pro živé milosrdenství! — jakou pak máte příčinu? Co vám napadá!“

„Neptej se na příčinu — nechceš-li, abych se ještě jednou rozzlobil. Jak povídám, tak se stane; že příčinu mám, to si můžeš pomyslit. A ostatně to není žádné neštěstí; později budete ještě Bohu děkovati, že jsem známosti přetrhnul, které by nás před časem do hrobu přivedly. A klukovi nebude ta německá housenka také tak tuze hluboko v srdci vězeti, aby ji odtamtud vytrhnouti nemohl. Musí člověk horší pilulky polykati — a přece proto nejede.“

Marné byly na to řeči manželčiny — marné bylo zděšení, prosby a nářek Vojtěcha. Starý na ně nedbal, proto že si byl v hněvu předsevzal, na ně nedbati, a chtěje se všemu dalšímu dotírání vyhnouti, dal si zapřáhnouti a jel do blízkého městyse na výroční trh, doufaje, že se trochu vyrazí.

Mezi tím přišel do mlýna starý Brand a přesvědčil se, že ho mládenec neobelhal. I byloť mu při tom, jakoby se byl po včerejším víně ještě nevyspal. Nemohlť to pochopiti — nevěřil uším, nevěřil očím svým. Prudké mysli jeho protivil se odpor mlynářův, zvláště který z tak chatrného pramene pocházel, a přirozená každému člověku samolibosť, jakož neméně hrdosť jeho na své spanilé dítě, byla tím citlivě poraněna.

„Ale což pak mu přeskočilo kolečko?“ zvolal s tváří mrzutě zamračenou, když mu paní Barbora široce a hluboce podivné rozhořčení manželovo dolíčiti se namáhala. „A nebo myslí, že měl s poběhlým krajánkem co dělati? To je — bláznovství! Pro jediné slovo! — pro pouhý žert, který nejnevinnějšímu člověku vyklouzne, když si jazyk ve víně omočí. Nu, pro mne! Jak se panu mlynáři líbí! Moje děvče není hračka, s kterouž by leckdo podlé svévole nakládal. A já nejsem člověk, který by se pro hloupé slovo za nos tahati dal. Nichts für ungut, Frau Nachbarin!“

A jakož bylo hoře ve mlýně, tak nastala také žalost v myslivně. Zpráva o náhlém úmyslu starého Růžičky byla smrtící rána k srdci Klářinu. Spadlať náhle s výsosti nebe svého, a v černém smutku ležela před ní veškerá budoucnosť.

Starému otci pukalo srdce nad bolestí dceřinou, však bylo i hněvem přeplněno.

„Děvče — neplač!“ horlil a těšil ji pospolu, slzící drže v náruči — „a netrkej mi srdce ze starého těla. Dobře je, že se tak stalo — děkuj Pánubohu, že jsi tak časně z tenat vyvázla. Pamatuj na staré přísloví: Od stromu jablko nepadá daleko. Jaký je starý, takový bude mladý! Tohle by mi bylo pěkné hospodářství, aby tě snad vrtohlavý mlynářík pro každou maličkosť týral. Pro Boha tě prosím, dítě — pro jediné slovo! — Je v tom kouska zdravého rozumu? Nech pláče — utři si oči — za tři dny je všecko dobře — a na blázny přijde ještě mor!“

Starému polesnému a nemladšímu mlynáři bylo arci snadno říci: „Nech pláče“ — anebo: „Jak povídám, tak se stane“; ale pro dvě mladá srdce neměla ta slova tak čarodějné moci, aby se byla hned podle nich zřídila. Shledalať se na nich stará pravda, že se láska překážkami jen živí.

Ještě toho dne večer našli se Vojtěch a Klára u tiché osamělé kaple, na tom posvátném místečku, kdežto byli spolu ponejprv o lásce mluvili, a kteréž jim pak vždy za útočiště sloužilo, kdykoli sobě co tajného pověděti měli. Nikdy ještě nekypěla srdce jejich tak vřelým plamenem, nikdy nepojili se rtové jejich tak dlouhými, horoucími polibky, a nikdy nevinula se ramena okolo sebe tak pevně, jako toho večera, když lásce jejich nebezpečí hroziti začalo. Nemluviliť sice — jediná jich slova, když se našli, byla: Vojtěše a Kláro! — pak si leželi v náruči a slzami polévali tváře své; nemluvili — ale tlukot srdcí jejich, napnutí žil a rozplynutí celých duší mluvily hlasitěji nežli všechna ústa pověděti mohla — a přede tváří hvězdnatých nebes splynul konečně šepot se rtů jejich, políbením spojených a zavzněl jako slovo: Věčně!

Pak seděli mlčky na kamenném sedátku. Ruka její spočívala v ruce jeho — a hlava její opírala se lehýnce o jeho rameno.

„Neodsuzuj otce mého,“ začal konečně Vojtěch tichými slovy mluviti. „Nevěřím ještě, že by to byla pevná vůle jeho, aby svazek srdcí našich roztrhnul.“

Klára neodpovídala.

„Mlčení tvé je tichá výčitka,“ řekl zase Vojtěch, „kterouž činíš otci mému. A přece ti musím vyznati — ale nehněvej se, Klárko! že ho vymlouvám —, že by mne samého podobné slovo snad pohoršilo — a že bych si přál, kdybych s tebou mluviti mohl ve svém jazyku mateřském.“

„Nevěříš slovům, jimiž k tobě mluvím ve svém jazyku mateřském?“ ptala se Klára oddaně, skoro bázlivě, s jemností nevinného beránka.

„O věřím, věřím! — ale já sám nemohu s tebou mluviti tak, jak se mi co v srdci narodí. Jazykem neobvyklým neumím úplně vylíti proud citů svých — a kdyby nebylo rozdílu mezi jazyky našimi, nebylo by i rozdílu mezi myslí a srdcem.“

„Myslíš tedy, že tě nemiluji? — a nebo nemiluješ ty mne, že s tebou česky mluviti nemohu?“

„Ne, ne! — toho se neboj — to je zlá myšlénka! Zde se nejedná tak velice o nás, jako o našich otcích.“

„Ale což mohu v té věci počíti?“ ptala se dívka skoro malomyslně. „Mám se snad česky učiti?“

„O, kdybysi to chtěla, anděli můj!“ zvolal Vojtěch jako náhlou šťastnou myšlénkou pojatý, a líbal ruku dívky milostné — „pak by se záhy opět vyrovnalo, co nám nyní v cestě překáží. Pak by zmizela otcova domněnka, že si z něho posměch tropíte — aspoň by se hněv jeho tebe nedotýkal, an by viděl, že se sama k jazyku hlásíš, pro kterýž, jak si myslí, trpkou potupu vytrpěl.“

I mluvili ještě dlouho, a mluvili mnoho, neboť láska prohlédajíc k blahu svému, je důvtipná u nalézání prostředků, jimiž by k cíli dospěla.

Od toho večera vídali se milenci každý den potají, a z Kláry stala se pilná žačka doufajícího Vojtěcha. Třeba desetkráte po sobě dala si slova předříkávati, až je čistě a pravidelně po svém učiteli vyslovila. Každý den přiučila se jich několik — přiučila se také celým průpovídkám a dnem i nocí, kudy chodila, kde stála, přeříkávala, rozbírala a porovnávala, co si byla již v paměť vštípila. Avšak nespokojila se toliko Vojtěchovým poučováním, nýbrž vzala si k posluze ryze českou dívku, s nížto, jak se jen dalo, žvatlati se nutila.

Mladá, zdravá paměť, pevná vůle a toužebná láska jsou arci nejsilnější pomocnice při každém učení; také u Kláry se to dotvrdilo. Jako rosou boží zrůstala v ní vědomosť jazyka, kterýž nebyla skoro ani slýchala, dokud na Sázavu nepřišla, a kterýž nyní jako zlatý klíč k hranám blaženosti pozemské si zamilovala. Ostatně byla celá ta věc skoro tajemstvím — alespoň si toho žádný nevšímal anebo nic divného v tom nenalezal. Starý Brand, maje beztoho dosti mrzutého zaměstnání po lesích, radoval se, že dítě jeho, jakož se domýšlel, bývalého miláčka z hlavy pustilo; neboť Klára celý čas o něm ani nemluvila, ani neslzela, ani nenaříkala — a to starého zmýlilo. Vyskytnul-li se ale někdy na čílku jejím mráček tichého zármutku, tu si myslil starý: Ten zase přejde a zas bude slunce svítiti! — a těšil takto sebe samého ve starostech, kteréž v něm chvílemi nad stavem jeho jedináčka vznikaly.

Přísný sice, ale dobrosrdečný, poctivý muž zpomínal si totiž na své mladictví, i uvažoval na mysli, jak on sám nebožku manželku miloval a jak mu srdce pukalo, kdyžto na počátku ruky její dosáhnouti nemohl. Při tom porovnával mužské srdce se ženským, kteréž je vlastně jen k milování stvořeno, a dobře z toho uzavíral, že Klárka ztrátou lásky své musí nemalé bolesti snášeti, a toto pomyšlení působilo mu mnoho trpkých hodin, kteréž jen tím se trochu oslazovaly, že na dceři tuze patrných známek nespokojenosti neviděl. Neméně však byla každá takováto hodina novým ostnem hněvu na starého Růžičku, jehož tvrdošíjné a — jak se někdy vyjadřoval — pravočeské pošetilosti zkázu pěkně se dařícího svazku dvou srdcí připisoval. S ním samým od té chvíle nemluvil, co mu osudný Pemák z úst vyklouzl. Měliť se arci, dosti blízko u sebe bydlíce, od těch časů několikráte potkati; tu se ale vždy jeden druhému vyhnuli; jenom pozdálečí zastihly se někdy oči jejich, jakoby si říci chtěly: Starý blázne!

Růžička měl se ale při tom hůře nežli polesný. Nebyltě spokojen sám s sebou, nebyl spokojen se svými nejbližšími, nebyl spokojen se svými sousedy.

Vojtěch nebyl tak veselé mysli jako jindy býval, a často zastihl jej otec, an zamyšlen před sebe hleděl, nevěda, co se kolem děje. Při tom nevyšlo mu ale přece ani slovíčka žaloby nebo postesku z úst, a vůbec myslilo se, že jakožto poslušný syn vůli otcově se podrobuje a lásku svou udusiti usiluje. Sám Růžička byl toho mínění, ačkoli naň také chvíle přicházely, kde se mrzel, že hoch ani slova nemluvil, že neprosil a si nestýskal; neboť srdce jeho bylo tuze měkké, a nejednou si přál, aby Vojtěch Klára dostal, kdyby se mu jí k pozemskému štěstí snad nedostávalo — a tu ho začalo také svědomí hrýzti, že se snad přenáhlil, že si neměl Brandova slova tak zle vykládati, a proklínal sebe i zrzavého Vencla.

Velice mrzíval se nyní také na paní Barboru. Ta byla celá jiná; neptala se, neradila, nedomlouvala, neodmlouvala — nechalať Růžičku dělati, co se mu líbilo; ten pak styděl se, aby byl o těch věcech rozprávku začal.

* * *

Mezi stálým nepokojem obou rodin přiblížil se konečně Růžičkův svátek. Toho dne, hezky časně ráno, oblékala se Klára do svátečních šatů, o nichžto věděla, že se mlynáři nejlépe líbívaly. Otec Brand nevěděl, co dívce napadá; nemíval ale ve zvyku, kroky její odměřovati, věda, že nábožné dítě nikdy na scestí nesejde, a protož se jí také nyní neptal, co zamýšlí. Když byla ale již přistrojena — radost byla na to zlaté poupě pohledět, jak ji čistá, bílá sukénka a zelený živůtek zdobily! — přistoupila k otci, vzala ho za raku, pozdvihla k němu nábožných očí svých a řekla tichým hláskem: „Dnes je mlynářův svátek, tatínku.“

Srdce jí při tom hlasitě tlouklo a ve tváři se celá zarděla.

„Nu — a co z toho?“ ptá se jí Brand, nemálo se divě.

„Chci mu jít přáti štěstí, tatínku!“ řekla dívka.

„Ty? — zbláznila jsi se?“ zvolal otec a vypoulil na ni oči.

„Nevíš, co stojí psáno? — Miluj bližního svého jako sebe samého — a potom: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům.“

„U všech všudy — mně se zdá, že mi chceš kázání dělati?“

„Ne, ne — můj zlatý tatínku! Ale chci tě prositi, abys mi dovolil pokoj dvou domů napraviti a štěstí dvou srdcí upevniti. Jáť nemohu bez Vojtěcha živa býti.“

„Nešťastné dítě —“

„Ne, ne — šťastná budu, šťastná — všecko bude dobře; já to cítím. Mohla jsem bez tvého přivolení jíti; ale srdce moje — to nedopustilo. Vímť, že chceš, aby Klárka tvoje šťastná byla — protož požehnej úmyslu jejímu.“

I pověděla mu na to, co byla poslední časy všecko činila, i co nyní učiniti hodlá, a starý vyslechnuv nevinné její vyznání, sevřel ji pohnut v náruč, políbil ji a dovolil jí, aby šla do mlýna.

S nemalým ale radostným podivením vítala chasa dívku, když vešla do mlejnice, a sotva kdo uvěřil uším svým, když po česku pozdravovala.

Dlouho byla se na ten den připravovala; ale ruka její třásla se a kolena pod ní klesala, když měla vzíti za kliku u domácí sednice. Rychle však poznamenala se křížem, zaklepala a v okamžení na to stála za prahem.

Růžička se jí skoro ulekl; bylť by se spíše smrti nadál, nežli této návštěvy. V nesnázi hleděl brzo na manželku, brzo na syna, kteří ostatně tak lhostejnými se tvářili, jakoby byla návštěva Klárčina něco obyčejného. Skoro se dobrák začervenal, a dřív nežli dívka mluviti začala, už ji vítal, slova sice nemluvě, ale čepičku s ucha na ucho šoupaje. V tom okamžení nebyla žádná hořkosť v srdci jeho; ale ze všech koutů ňáder ozývali se hlasové, pravící: Vidíš to tiché, nábožné, spanilé dítě? — to býval tvůj miláček!

Mezi tím se Klára přiblížila. Tváře její hořely, oči tkvěly na zemi, ústa otvírala se několikráte, chtíce zvuk vydati; ale teprva po malé chvilce jala se tichounkým hlasem — a sice českými slovy mluviti:

„Odpusťte, milý otče — dnes je váš svátek — že se opovažuji — z celého srdce — na znamení úcty své a lásky — všecko dobré vinšovati — Pánbůh —“

Dále nemohla mluviti. Slzy jí vyhrkly z krásných očí a řinuly se jí potůčkem po kvetoucích tvářích. Avšak nebylo také potřeba, aby byla dále mluvila; neboť Růžička ji držel již v náruči, při tom jako dítě plakal, vinul ji k srdci a líbal ji na čelo, na tvář — a ústa jeho jektala: „O moje Klárčinko — moje Klárčinko!“

A Vojtěch stál vzadu a třásl se radostí, a paní Barbora utírala si oči bílou zástěrkou a přiblížila se k manželu, a ponejprv po dlouhém čase ovinula ruku svou okolo krku jeho a řekla: „Dlouho jsme se na dnešek těšili — doufám, že jej vesele ztrávíme.“

„Vesele — vesele, ty zlá učitelko!“ zvolal Růžička, a pustiv Klárku, objal srdečně manželku svou. — „Já byl pošetilec — více, méně — to se rozumí; ale vždyť se to dá snad zase napraviti. Pojď sem, kluku!“ zakýval na Vojtěcha s tváří plesem zářící — „a tu si vezmi — tu roztomilou Češku!“

Potom spojil ruce jejich — a za čtvrt hodiny na to byli všickni čtyři na cestě do myslivny, kdežto Brand nepokojně dceru svou očekával.

Nemálo užasl čacký polesný, an se dvéře otevřely a neočekávaní hosté do sednice vcházeli. Vojtěch s Klárkou a paní Barbora zůstali státi u samého prahu; jenom Růžička trochu popošel — a oba dva, on i polesný, stáli nyní proti sobě v patrných nesnázích. Onen byl však dle dávné touhy srdce svého již všechno zanevření se sebe shodil — a tento nemohl učiniti něco horšího; neboť viděl na dítěti svém, že mu zase štěstí kvete. Jenom se oba ještě trochu ostýchali, jakoby měl jeden druhého odprošovati.

„Milý sousede,“ jal se konečně Růžička mluviti, a vztáhl ruku — „byl jsem trochu nakvašen —“

Pro jediné slovo!“ prohodil polesný, poněkud vyčítavě.

„Vím, vím — byla to hlouposť, a vy jste nemyslil nic zlého,“ řekl Růžička, hlavou potřásaje. „Jste-li spokojen, sousede, — dnes máme zase svátek; mohli bychom to všecko ve víně utopiti.“

„Já jsem při tom!“ zvolal Brand, pravici jeho uchopiv — „jen abychom zase pro jediné slovo —“

„Nemějte starosti!“ zasmál se rozčilený Růžička. „Dnes budu míti u sebe strážného anděla —“ při tom ukázal na Kláru — „a pozorného napomínače!“ při tom ukázal na paní Barboru. „Mluvte si, co mluvte — budete muset beztoho jen s mým kazatelem jednati. Já se přidržím naší nové Češky. Vojtěch bude míti k tomu dosti času ještě později.“