Prerijní vlk, přítel malého Jima/Prerijní vlk, přítel malého Jima

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Prerijní vlk, přítel malého Jima
Autor: Ernest Thompson Seton
Zdroj: Edice Nový svět, ročník I., knížka 6.: Prerijní vlk, přítel malého Jima; Wully, ovčácký pes Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: neznámý
Licence překlad: PD anon 70
Index stran

Bylo to r. 1882, když jsem po prvé uviděl vlka z Winnipegu. Opustil jsem St. Paul v polovici března a chtěl jsem po dráze napříč prerií do Winnipegu, kam jsem doufal doraziti ve čtyřiadvaceti hodinách. Ale král bouře jinak rozhodl a poslal východní vítr s těžkým nákladem. V šíleném, neustávajícím překotu sypal se sníh hodinu za hodinou. Celý svět byl pohřben ve sněhu, ve vířícím, kousajícím, štípajícím, honícím se sněhu a supící obrovská lokomotiva musila se zastavit na rozkaz drobounkých, bezvadně čistých peříčkových krystalů.

Nesčetné silné ruce chopily se lopat, aby odklidily jemně modelované spousty sněhové, tarasící nám cestu, a za hodinu mohl stroj dále jeti, aby za chvíli zase v nějaké nové závěji zůstal vězet. Byla to zdlouhavá historie, den co den a noc co noc každé chvíle znovu uváznout a pokaždé znovu se dát vyhrabávat a při tom sypalo se čím dál tím více sněhu, vířícího a tancujícího nad námi.

„Čtyřiadvacet hodin do Emersonu,“ řekl úředník; ale skoro po dva týdny musili jsme se prokopávat než jsme přijeli do Emersonu, kde pro houštiny sněhové závěje nemohou se tvořit. Odtud počínaje letěl vlak již rychle, křoviny byly stále hustší — kilometr cesty jeli jsme pravidelnými lesy a za nimi zase otevřeným krajem. Když jsme se blížili k východní hranici provincie Winnipegu, projížděli jsme malým, asi padesát metrů širokým údolím a spatřili jsme tam skupinu, která mě z hloubi srdce vzrušila.

Zcela zřetelně bylo viděti veliký houfec psů, malých i velkých, černých, bílých i žlutých, již zřejmě v prudkém rozčilení tvořili kruh; po jedné straně ležel malý žlutý pes tiše, z široka roztažen na sněhu; zvenčí pobíhal sem a tam mohutný černý pes a štěkal, držel se však stále obezřetně za smečkou postupující vpřed a zas ustupující. A uprostřed stál jako centrum a příčina toho všeho veliký, rozzuřený vlk.

Jakže vlk? Jako lev vyhlížel, tak pevně a klidně stál zde s rozježenou hřívou a pevně opřenýma nohama, na každý útok s kterékoli strany připraven. Jeho rty byly zkřiveny, mohl bys míti za to, že z opovržení; domnívám se však, že to ve skutečnosti byla jen náklonnost k bojechtivému cenění zubů. Smečka vedena psem vlčího vzezření, jenž měl příčinu se styděti, vytrhla k výpadu — snad už po dvacáté. Ale velká, šedá postava skočila sem, skočila tam a chňap, chňap, chňap pohybovaly se strašlivé čelisti, jediný to zvuk, jejž osamělý zápasník vydával, za to však zazněl pronikavý smrtelný výkřik několika jeho protivníků, zatím co ostatní, pokud ještě mohli, uskočili zpět, takže tu stál zase jako pyšný střed nepřemožen, neporaněn a pln pohrdání ke všem.

Jak jsem si přál, aby teď vlak, jak tak často dělával, uvázl, neboť všecka moje náklonnost náležela vlku; chtěl jsem sestoupit a pomoci mu. Ale sněhem zasypané údolí letělo kolem, stromy zmizely s očí a my spěchali k poslední stanici.

To bylo vše, co jsem viděl, a zdálo by se to málo, ale nedlouho na to jsem se přesvědčil, že se mi poštěstilo viděti za bílého dne vzácného a podivuhodného tvora, totiž vlka z Winnipegu.

Co se o něm vypravovalo, znělo dosti podivně: byl to vlk, který raději v městě se zdržoval než v kraji, který ovce nechával na pokoji a psy napadal, a který pravidelně sám na svůj vrub lovil.

Když zde vypravuji historii prerijního vlka, jsem jist, že mnozí v městě sotva co věděli o ní.

II.

Jednoho krásného dne v červnu r. 1880 potloukal se šumař Pavel, hezký, ale práce se štítící člověk, jemuž lov lépe se líbil než práce, se svou puškou po březích Červené řeky. Uviděl vlka vycházeti ze svého doupěte, střelil po něm a trefil ho. Přesvědčiv se pomocí svého psa, že tam není již druhého vlka, vlezl do doupěte a nalezl k svému největšímu úžasu a radosti osm mladých vlčat — za každé z nichž čekala jej odměna desíti dolarů. Kolik je to dohromady? Dozajista celé jmění. Několika mocnými údery holí a za přispění jeho žlutého psa byli mladí vlci až na jednoho usmrceni. Pověrčivě bojí se lovci posledního z plemene vyhubiti, domnívajíce se, že to přináší neštěstí. A tak se pustil Pavel s kůží starého vlka i sedmi mláďat a se zbývajícím vlčkem k městu.

Krčmář, v jehož kapsu plynuly dolary za kůže utržené, získal brzo také živé mládě. Dal je na řetěz a podržel pro zábavu svým hostům, která záležela obyčejně v tom, že štvali psy na zajatého. Nejednou už by byl mladý vlk málem k smrti býval ukousán nebo utlučen, ale vždycky se zase zotavil, a každým měsícem považováno za těžší nalézti psy, jež by se s ním chtěli utkati. Tak vedl opravdu smutné živobytí. Jen jeden sluneční paprsek je prozařoval, a to bylo přátelství malého Jima, chlapce hostinského.

E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima (page 10 crop).jpg

Jim byl svéhlavý a rázný malý chlapík. Mladého vlka měl rád, protože usmrtil psa, který jej jedenkráte kousl. Od té doby krmil ubohého, podle svých sil mu pomáhal a vlk mu to oplácel, dovoluje mu důvěrnosti, jichž se jinak nikdo neodvažoval. Když Jim jedenkráte vyvedl nějaký hloupý kousek a bál se svého prudkého otce, utekl se do vlčí boudy a zůstal tam tak dlouho pod ochranou svého přítele, jenž každému, kdo by se byl chtěl přiblížit, zuby ukazoval,až se otcův hněv vybouřil. Od té doby vyhledával pravidelně toto útočiště, byl-li v úzkých, a mnohdy poznali z jeho pouhého zdržování se ve vlčí boudě, že něco provedl.

Tak vzájemná náklonnost obou stále vzrůstala. Avšak vlk, jenž očividně sílil, s širokou silnou hrudí a hroznými čelistmi, denně podával důkazy své smrtelné nenávisti k mužům páchnoucím pálenkou a ke psům, neboť od nich obou nejvíce zakoušel. Ano, tento odpor a na druhé straně náklonnost k Jimovi a k dětem vůbec, staly se rozhodujícími silami v jeho životě.

III.

Toho času, t. j. na podzim r. 1881 stěžovali si dobytkáři appelského území, že se rozmnožili vlci v jejich krajině a veliké ztráty v jejich dobytku působili. Otrávené maso a železa ukázaly se bezvýslednými a když vynikající cizinec nějaký v jejich klubu ve Winnipegu vykládal, že by byl ochoten opatřiti jim psy, kteří by kraj lehce dovedli od vlků očistit, vznítila tato vyhlídka jejich nejvyšší zájem. Neboť hospodáři chovající dobytek jsou velikými přáteli honby a myšlenka ta zalíbila se jim nesmírně.
E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima (page 12 crop).jpg
Brzo na to opatřil také cizinec, aby dokázal pravdivost svých slov, dva skvostné psy, bílého a strakatého s černými skvrnami a podivným bílým okem, jež mu dodávalo zvláštního vzezření. Každý z těchto tvorů vážil téměř dvě stě liber. Svaly měli jako tygři, a všichni rádi věřili cizinci, když vykládal, že tito dva sami pustí se do největšího vlka. Způsob jich lovu popsal takto: „Vám netřeba ničeho více učiniti, nežli jim ukázat stopu, a třebas by byla již den stará, sledují ji bez prodlení a nedají se žádným způsobem od ní odvrátit. V krátké době vypátrají vlka, byť by se snažil sebe více stopu zmásti a skrýti. Pak mu jdou na kožich; chce jim upláchnout, ale strakatý popadne ho v slabině a mrští jím takhle“ — vyprávěč hodil kousek chleba do vzduchu — „a dříve než dopadne na zem, už ho drží bílý za hlavu a druhý za ocas a roztrhnou ho vejpůl — hleďte, takhle!“

To neznělo špatně a všichni hořeli již touhou po tom, aby se to zkusilo. Brzo uspořádána honba; ale nadarmo jeli tři dny cesty, nenalezli jediného vlka, a chtěli se toho již vzdáti, když tu někdo si vzpomněl na vlka, jenž leží na řetěze uvázán na dvoře hospody a jejž by mohli dostati, je mu sice teprve rok, přes to však mohli by již na něm psi ukázat, co dokáží.

Vlk stoupl okamžitě v ceně, jakmile jeho majitel uslyšel o dobré příležitosti; také mluvil o svých „výčitkách svědomí“. Ale tyto výčitky svědomí zmizely, když se mu dobře zaplatilo. První bylo, že odstranil malého Jima; poslal ho vzkazem daleko bydlící babičce; potom byl vlk do své boudy zahnán, ta zabedněna, na vůz naložena a do prerie vyvezena.

E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima (page 13 crop).jpg

Psi dali se jen s námahou udržet, tak byli bojechtiví, jakmile jednou zvětřili vlka. Ale několik silných mužů drželo je pevně na řemenech, vůz byl osm set metrů dále odvezen a vlk ne bez obtíží vypuzen ven. Zprvu hleděl ulekaně a zmateně. Snažil se uniknouti mužům, kteří provázeli vůz, aniž by se pokusil koho kousnouti. Když se však nyní cítil volný a křikem haló byl plašen, pustil se mírným klusem k jihu, kde ho lákaly mírné pahorky. V tom pustili psy, kteří se zuřivým štěkotem vyřítili se za mladým vlkem. Muži jeli v patách za nimi s hlasitým hurá. Předem už se zdálo, že není pro vlka vyváznutí, neboť psi byli rychlejší než on, a bílý dovedl uhánět jako chrt. Cizinec byl bez sebe nadšením, jak jeho nejrychlejší pes prerií letěl a co vteřinu zřejmě byl vlku blíže. Mnozí chtěli na psy sázeti; ale nikdo nepřijal sázky. Teď se vlk vzchopil, jak jen dovedl, ale po tisíci a několika metrech byl už pes zrovna za ním a vrhl se na něj.

V okamžiku byla zvířata v sobě. Obě uskočila nazpět, ale žádný nevylétl do vzduchu, jak to cizinec byl předpověděl, naopak, bílý se převalil s hroznou ranou v rameni a byl už k boji neschopen, ne-li mrtev.

Po deseti vteřinách dorazil strakatý na místo, a také tentokráte trval souboj jen krátký čas a dopadl téměř právě tak nepochopitelně jako první. Sotva se dalo rozeznat, že se zvířata dotkla. Šedivec uskočil na stranu, při čemž jeho hlava bleskurychlým otočením na okamžik divákům zmizela, strakatý se zapotácel krváceje ve slabině. Podněcován muži vzchopil se ještě jednou, ale jen aby si utržil novou ránu, jež mu nedovolila toužiti po dalším.

Nyní přišel psovod se čtyřmi dalšími statnými psy. Byli vypuštěni a muži se chystali vlka holemi a lasy úplně dorazit, v tom přijíždí prerií malý chlapec na koníku. Seskočil na zem, prodral se kruhem a ovinul své rámě vlkovi kolem krku. Nazýval ho svým miláčkem, svým milým vlčkem, a vlk mu lízal obličej a vrtěl ocasem. Potom se maličký obrátil proti mužům a huboval je za jich ukrutenství k jeho vlku, při čemž mu tekly slzy po tvářích.

Kdyby jim byl někdo dospělý řekl, co jim bez ostychu do očí pověděl neohrožený chlapec, jistě by mu to nebylo zcela beztrestně prošlo, poněvadž však to povídalo dítě, nevěděli dobře, co dělat, a na konec rozesmáli se hlasitě — ne sobě, kde pak, to se sotva kdy stává — nýbrž smáli se všichni vespolek cizinci, jehož nevyrovnatelní psi proti polouvzrostlému vlku tak zkrátka do padli.

Nyní sáhl Jim svou malou, ne příliš čistou, od slzí mokrou rukou do své pravé dětské kapsy, vylovil tam ze, svých zásob bonbonů, sirek, malých prázdných patron z pistolí kousek tenkého provázku a uvázal jej vlkovi kolem krku. Potom vylezl, pořád ještě trochu vzlykaje, na svého koníčka a jel zase domů vlka s sebou veda a poslední, rázné slovo mužům posílaje.

IV.

Počátkem následující zimy byl malý Jim zachvácen zimnicí. Žalostně vyl vlk na dvoře, když jeho přítel po celé dny k němu nepřicházel, až byl konečně na prosby hochovy puštěn do světnice. Tu bděl potom veliký divoký pes — neboť vlk není nic jiného — věrně u lůžka svého lidského přítele.

S počátku nebyla zimnice silná, náhle však nastal obrat k horšímu a tři dny před vánocemi byl malý Jim mrtev. Nikdo neželel ho tak jako jeho milý vlček. Veliký šedý tvor vyl žalostně ke zvukům zvonů, když na štědrý den sledoval mrtvolu na hřbitov. Po pohřbu ukázal se vlk opět na dvoře ve statku, když ho však chtěli znovu uvázat na řetěz, přeskočil plot a zmizel ve chvilce s očí.

Když zima dále pokročila, přitáhl starý jeden lovec se svou hezkou dcerou Ninettou do malého srubu na pobřežní výspě. Nevěděl ničeho o Jimovi a jeho čtyřnohém příteli i velmi se podivil, když nalezl po obou stranách řeky vlčí stopy. Napjatě, ale pln pochybnosti naslouchal zprávám jiného tady domácího lovce o velikém šedém víku, jenž tu pobýval, v noci osadu navštěvoval a se zálibou se zdržoval v lesíku kolem hřbitova.

Když později při večerním vyzvánění slyšel z onoho lesíka osamělé a teskné vlčí vytí, nepřipadalo mu už ono vypravování tak víře nepodobné. Dobře znal vlčí řeč — volání o pomoc, milostné vytí, nářek i píseň vzdoru. Tohle byla osamělá píseň žalu.

Lovec obrátil se k řece a odpověděl též vytím. Na to opustila stínová postava vzdálený lesík a šla přes led na tuto stranu k místu, kde seděl muž němý jako pařez. Vlk — jak se ukázalo, když se zvíře přiblížilo — přišel dosti blízko, obešel kolem širokým půlkruhem čenichaje a upřeně hleděl žhavýma očima na lovce; potom zavrčel jako zlostný pes a zmizel v temnotě.

Tak nabyl lovec jistoty a brzy pozorovali také lidé v místě, že nějaký vlk, „třikrát tak velký jako ten, jenž v hostinci na řetěze býval“, po ulicích města se potlouká. Byl postrachem psů, které při každé příležitosti, jež se mu naskytla, zakousl, a říkalo se, třebas se to nikdy nedalo dokázat, že více než jednoho v noci se vracejícího opilce se světa sprovodil.

To byl tedy vlk z Winnipegu, kterého jsem za oné zimní jízdy na své vlastní oči spatřil. Přál jsem si tenkrát, abych mu mohl pomoci, domnívaje se, že jeho postavení je proti přesile beznadějné; ale to jsem později už nemyslel. Jak boj dopadl, nebylo mi dopřáno viděti, ale vím, že vlk později často ještě byl spatřen, mnozí ze psů však nikoli.

Tak vedl nejpodivnější život, jaký kdy jen vlk vedl. Vzdálen lesa a prerie dával přednost odvážlivému žití v městě, kde každého týdne nejméně jedenkrát se ocitl v nebezpečí života, každodenně nějaký opovážlivý skutek provedl a častokráte bylo mu možno se zachrániti jen rychlým vklouznutím pod prkennou ohradu na křižovatkách chodníků. Pln nenávisti proti lidem a pln pohrdání ke psům šel za svým denním úkolem a udržoval zástupy hlídacích psů v uctivé vzdálenosti, nebo je zakousl, přistihl-li je po jednom, po dvou nebo po třech; opilcům věšel se na paty, mužům s puškami se vyhýbal, naučil se znáti železa a i jed — jakým způsobem, nedovedl bych říci, ale jistě naučil se jej znáti, neboť chodil tolikrát a tolikrát kolem něho, aniž by si ho povšiml. Nebylo ulice ve Winnipegu, již by nebyl znal, nebylo policisty, jenž by jej nebyl zahlédl za ranního svítání rychle a jako stín mihnouti se kolem, nebylo psa, jenž by se nebyl schoulil se zježenou srstí, když vítr jeho nosu sděloval, že starý vlk z prerie je na blízku. Jeho život byl život boje, a celý svět stál proti němu. Ale v tomto tajemném-netajemném životě byl jeden světlý bod: nikdy neublížil žádnému dítěti.

V.

Hezká, patnáctiletá Ninetta byla osamělá prerijní květina jako její indiánská matka, při tom očí šerých jako její otec, syn Normandie. Byla by si mohla vybrat manžela mezi nejbohatšími a nejpořádnějšími mladými muži, ale vzala si pojednou do hlavy, že ji nikdo jiný nemůže učiniti šťastnou než onen ničema Pavel.

Hezký hoch, dobrý tanečník a výborný houslista při všech zábavách vyhledávaný, ale při tom nepolepšitelný pijan a taky se říkalo, že má již ženu v dolní Kanadě. Bylo proto pochopitelno, že otec zcela rázně odmítl jeho ucházení se o ruku dceřinu. To mu však bylo málo platno. Ninetta, jinak ve všem povolná, nechtěla od svého milence upustit. Ještě téhož dne, kdy mu její otec dveře ukázal, přislíbila mu, že se sejdou v lesíku za řekou.

E. T. Seton - Prerijní vlk, přítel malého Jima (page 20 crop).jpg

Když šla zasněženým lesíkem k dostaveníčku, zporovala, že ji následuje nějaký veliký šedý pes. Zdál se docela mírumilovného smýšlení, a dítě — neboť tím vlastně ještě byla — nebálo se, když však přišla k místu, kde Pavel čekal, postoupilo zvíře s hlubokým vrčením vpřed. Na první pohled poznal Pavel, že má před sebou statného vlka a poněvadž byl baba, v mžiku utekl. Potom říkal, že běžel pro svou pušku. Bezpochyby však zapomněl, kde ji nechal, neboť ji hledal na nejbližším stromě, na který kvapně vylezl. Zatím běžela Ninetta zpátky přes led a sdělila Pavlovým přátelům, v jakém nebezpečí se nalézá. Protože statečný milovník nenalezl na stromě žádné pušky, udělal si kopí, připevniv svůj nůž na konec uříznuté holi a skutečně způsobil vlkovi bolestnou ránu na hlavě. Divoké zvíře zavylo strašlivě, drželo se však potom v jisté vzdálenosti, ale čekalo vytrvale, až muž sleze dolů. Teprve blížící se zástup lidí přiměl vlka, aby změnil svůj plán a vzdálil se.

Houslista dovedl se před Ninettou snadněji ospravedlnit než před kýmkoli jiným. Pořád ještě byla mu nakloněna a poněvadž otec od svého odporu proti Pavlovi neupouštěl, umluvili společný útěk, jakmile se vrátí Pavel ze sousedního místa, kam se měl vydati jako poháněč psů z nařízení obchodní společnosti. Správce společnosti byl velmi pyšný na své tažné psy — tři velké chundeláče se zatočenými chlupatými ohony, velké a silné jako dobytčata a při tom divoké a nezkrocené jako lupiče. S těmito měl Pavel jako doručitel důležitých balíků z osady do osady běžet. Byl zkušeným poháněčem psů, čímž zpravidla zároveň se naznačuje, že byl surovým a ukrutným. Vesele vydal se na cestu z rána dolů po řece a posilnil se na ni notnou dávkou pálenky. Za týden doufal, že tu zase bude zpátky s dvacíti dolary v kapse a chtěl pak unésti svoji Ninettu, až si takto opatří potřebné peníze. Rychle se běželo po zamrzlé ploše dolů po řece. Rychle, ale s nechutí táhli velcí psi sáně po ledu, když práskal dlouhým bičem a křičel. Spěšně letěli kolem lovcovy chýže a Pavel, běžící s bičem v pravici za sáněmi, kynul rukou Ninettě, stojící přede dveřmi. Za okamžik zmizely sáně s urputnými psy a napilým poháněčem v nejbližším ohybu — a to bylo naposled, co kdy houslista byl viděn.

Téhož večera vrátili se chundelatí tažní psi pojednou domů. Byli potřísněni zmrzlou krví, bylo na nich viděti všelijaké rány. Ale ku podivu neměli jindy tak hltaví psi žádné chuti k jídlu.

Lidé vydali se po stopách saní a nalezli balíky bez porušení na ledu ležící. Kusy saní byly na kilometr daleko po ledu roztroušeny a nedaleko balíků nalezeny byly cáry ze šatů houslistových. Bylo zcela jasno, že psi svého pána usmrtili a sežrali.

Správce se hrozně rozlobil pro událost, která byla s to připraviti jej o jeho psy. Nechtěl věřit, co mu bylo zvěstováno, a sám se vypravil, aby se dopátral pravdy. Starý lovec měl jíti s ním. A když byli ještě pět kilometrů vzdálení od osudného místa, ukázal lovec prstem na velmi velkou stopu vedoucí od západního břehu řeky k východnímu. Šel po stopě podél východního břehu a zpozoroval, že její původce šel zvolna, kdykoli psi šli zvolna, a že běžel, jakmile běželi oni. Pak se obrátil ke správci a řekl: „Velký vlk — po celý čas běžel za sáněmi.“

Nyní následovali po stopě, kde vedla napříč k západnímu břehu. Tři kilometry nad lesem přerušil vlk svůj klus a vrátil se zpět ke stopě saní, sledoval ji několik metrů, načež se zase obrátil k západnímu břehu.

„Zde Pavel něco upustil; vlk příšel a očichával to; nyní poznává, že je to napilý Pavel, jenž ho poranil na hlavě.“

Kilometr cesty běžela stopa utíkajícího vlka za sáněmi; za to zmizela nyní stopa muže, jenž asi vyskočil na saně a začal nevázaně práskat do psů. Zde přeřezal provazy, proto jsou balíky roztroušeny po ledě. Hle, jak psi pod bičem vyskočili. Tady leží nůž poháněče ve sněhu. Bezpochyby jej upustil, jak se ohnal po vlkovi. A zde — co to? Stopa vlčí mizí, ale koleje saní jdou dále. Vlk tedy vyskočil na sáně. Psi, plni hrůzy, letěli ještě rychleji, ale na saních za nimi událo se něco hrozného. V okamžiku byl boj u konce; oba se kutálejí se saní a vlčí stopa objevuje se opět na východní straně a mizí pak v lesích. Sáně letí kolísavě k východnímu břehu; kde po několika stech metrů zůstávají viset za kořen a na kusy se tříští

Ze stop ve sněhu mohl lovec dále čísti, že psi, zapleteni ve své řemení vespolek se rvali a kousali; jak potom, od sebe odloučeni, po ledě zpátky běželi, ale u mrtvoly svého pána se zase sešli a snědli jej.

Dosti špatný čin, ale aspoň vražda na ně nepadala; tu spáchal vlk,- lovec probrav se z prvního pocitu hrůzy odlehčil si povzdechem a řekl: „To byl on, prerijní vlk. Osvobodil mé malé děvče od Pavla. On byl vždycky k dětem dobrý“

VI.

To rozzuřilo všechny a umínili si uspořádat o vánocích na vlka hon zrovna tři roky po výjevu na hrobě malého Jima. Zdálo se, jakoby se tu byli shromáždili všichni psi z celého kraje. Tři huňatí tažní psi byli zde, bez nichž, jak se správce domníval, by to nešlo, jakož i celý zástup psů ze sousedních statků. Z rána byly všecky lesy na východní straně prohledány a nenalezeno ničeho. Přišla však telefonická zpráva, že hledaná stopa byla viděna nedaleko lesů na jih od města, a za hodinu na to hnali se všichni po čerstvé stopě vlka z Winnipegu: smečka psů, pestrý zástup jezdců a zmatený dav pěších mužů a chlapců. Vlk se nebál psů, dobře však věděl, jak nebezpeční jsou muži s puškami. Chtěl se uchýliti v temno jedlového lesa, aby měl kryta záda, ale jezdci byli na volném prostranství rychlejší a zastoupili mu cestu. Odbočil tedy do rokliny, aby ušel kulím, které již za ním létaly. Mohl dostati trnitý drát mezi sebe a jezdce a byl by se jich tak býval na nějaký čas zbavil, ale protože kule létaly, musil se zase přidržeti rokliny. Nyní ho dostihli psi. To nebylo proň žádným leknutím; naopak, nic by si nebyl toužebněji přál, nežli sám se s nimi vypořádat, i kdyby se jich čtyřicet nebo padesát proti němu postavilo. Nyní utvořili psi kruh kolem něho, ale žádný neodvažoval se učiniti naň útok. Jeden štíhlý pes spoléhající na svou rychlost letěl kolem něho, utržil však ránu se strany, že padl na zem. Jezdci vlka objeli velkou zajížďkou, hnali ho směrem k městu a stále více lidí a psů přidávalo se k stihatelům.

Vlk se obrátil k jatkám a střelba musila ustat, poněvadž se zde nalézali na blízku obytných stavení. Teď zase psi shlukli se kolem něho a tvořili kolem dokola tak silný kruh, že se mohl stěží probít. Ohlížel se po místě, kde by měl kryta záda, a když zpozoroval dřevěný most přes pouliční strouhu, skočil do ní a celá smečka stála kolkolem. Muži přinesli železné tyče a jali se jimi most rozbíjet. Nyní věděl, že mu úkryt nepomůže. Vyskočil, aby se tváří v tvář utkal o život se svými nepřáteli.

VII.

Konečně, po tříletém boji, stál proti nim sám, on, jediný proti čtyřiceti psům a mužům s puškami, kteří stáli za nimi jako v záloze, ale přes to jevil touž neohroženost, jako onoho zimního dne, kdy jsem ho poprve spatřil. Zrovna jako tenkráte křivily se mu rty, slabiny se mu chvěly a žár jeho žlutozelených očí svědčil o nezlomné síle a divokosti. Psi se naň vrhli — v jich čele nikoli mohutní tažní psi, kteří ho příliš dobře znali, nýbrž nějaký buldok z Winnipegu. Bylo slyšet cupot četných psích tlap, štěkot smečky vystřídal se s hlubokým vrčením, potom bleskurychle rozehnaly se ryšavé čelisti v před, útok v okamžiku odrazil se nazpět a zase tu stál rozzuřený starý lupič sám jako pevná skála, o niž se vlny rozbíjejí. Třikrát hnali se naň a třikrát ustoupili, nechavše nejsmělejší jako oběť na bojišti, přede všemi buldoka. Pro tentokráte měli dost, obklíčený však nejevil dosud ani nejmenší stopy únavy a po netrpělivém čekání postoupil několik kroků vpřed a poskytl tak konečně střelcům terč, na který dlouho toužebně čekali. Tři pušky třeskly, a tak byl vlk sklán a jeho bojovnému životu učiněn konec.

Sám si svůj osud vyvolil a dal přednost životu plnému nebezpečí před klidným žitím v prerii. Kdo dokáže vyzpytovati duši zvířete? Kdo dovede pohnutky zvířecího jednání úplně vysvětliti? Proč přilnul máš vlk tak pevně k tomuto místu nekonečných útrap? Není možno, že by snad žádná jiná krajina nebyla známa; neboť do nekonečna prostírá se pláň, potravy všude dost, a jeho toulky odvedly ho již na sto kilometrů daleko. Ani pomstychtivost nedovedla by ho tu upoutati; žádné zvíře nezasvětí nikdy svůj život takovému citu; to se děje jen u lidí, němý tvor vyhledává toliko klid.

A tak zbývá pro výklad jen jediný svazek, jenž ho mohl poutati, nejkrásnější a nejsilnější ze všech na zemi, vzpomínka na malého zemřelého přítele.