Přeskočit na obsah

Pravý výlet pana Broučka do měsíce/IX

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IX
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: ČECH, Svatopluk. Pravý výlet pana Broučka do měsíce
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha, F. Topič 1889. 2. vydání.
Licence: PD old 70
Ilustroval Viktor Oliva

(Chrám všeuměny a jeho nádhera. — Mecenáš. — Brouček básníkem. — Řády básnické. — Hostina poetů. — Náš hrdina vyloučen z kruhu pěvců. — Nešťastný nos.)

Blankytný přivázal pegasa k lazuritovému sloupu nádherného portálu a stoupal s panem Broučkem po křištálových stupních paláce. Vůkol bylo tolik báječného lesku, že pozemšťan musil stoupati s okem přivřeným, nemoha snésti té oslňující záře.

Zatím vysvětloval mu Blankytný zařízení velkolepé budovy: „Čaroskvoucí nazval toto své veledilo ‚Chrámem Všeuměny‘, a to plným právem. Jak jsi zajisté shora pozoroval, bylo k rozkazu jeho vystavěno v podobě hvězdovité, a každý paprsek té hvězdy zasvěcen jest různému druhu umění. V jednom chová si nejvýtečuějši básníky, v jiném znamenité malíře a jejich výtvory, v třetím sochaře, opět jiný věnován je umění hudebnímu a jeho slavným zástupcům atd. Zkrátka, v té hvězdě soustřeďuje se jako v čarovném ohnisku všechen umělecký lesk měsíce. Uprostřed ní pak sí mecenáš, rozesýlaje do všech těch paprsků oživující záři své štědrosti a vroucí přízně. Avšak tu stojíme již před ním.“

Vystoupili zatím do jakéhos ústředního vestibulu, a zrak páně Broučkův obodřil se již tou měrou, že mohl rozeznati v zaři démantů, perel a granátů vychváleného mecenáše. Tento honosil se sice dosti slušným objemem — jako snad všichni mecenášové všehomíra — ale měl jinak stejně ušlechtilý a větrný zevnějšek jako ostatní měsíčané, které pan Brouček dosud spatřil.

Vítej, zlatohlasá pěnice Wargentinská,“ [1] volal Čaroskvoucí, uchopiv Blankytného křečovitě za obě ruce a líbaje bo vroucné na čelo. „Jaké štěstí, že mohu sladkého drozda naší erotické lyriky pohostiti pod svým krovem! —A kdo je tvůj soudruh?“ dodal, pohlížeje s úžasem na pozemštana.

Divil se velmi, když mu Blankytný představil hosta až z daleké zeměkoule; ku konci zvolal: „Bezpochyby pozemský básník?“ a než mohl pan Brouček s nevolí odmítnouti tuto směšnou insinuací, pokračoval v radostném rozechvění: „ Ó, zajisté přivábil tě můj Chrám Všeuměny, zajisté pronikla zář této mé umělecké hvězdy až na tvůj vzdálený svět. Ó, pojď již, ukážu ti s radostí všechny její paprsky. Především zajdeme do paprsku poetů. Žel jen, že většina mých slaviků dosud se nevrátila ze svých jitřních výletů na pegasech a ostatní se zapírají, poněvadž právě besedují se svými Musami; bylo by zločinem vyrušovati je z jejich nesmrtelných prací. Avšak za nedlouho slétne se zpěvná družina k rannímu hodokvasu. Zatím uvedu vás napřed do hodovní síně.“

Položiv si prst na ústa a mrkaje výstražně po hostech, aby zachovali nejhlubší ticho, vznášel se před nimi po špičkách dlouhou chodbou kolem četných dveří, za nimiž bylo tu a tam slyšeti šustění papíru, vrzání per a vzdychání.

A nyní měl bych vylíčiti čarovnou nádheru vestibulu, chodby a hodovny. Avšak málomocné péro klesá mi z ruky.

Ó, vy všechny rubíny a safíry, smaragdy a topasy, opály a granáty, kterými naši marnotratní básníci a romanciéři tak štědře ozdobují své verše a knížecí komnaty, vy stropy vysekané z jediného kusu lapis lazuli, vy nefritové sloupy, vy přebohaté inkrustace, vy démanty stokráte drahocennější kohinúru, vy kouzelně čisté perly zvící pštrosích vajec, vy chocholy nejvzácnějších duhobarvých per — ó, přispějte mi na pomoc, bych tušiti dal čtenáři alespoň matný stín oné měsíční skvostnosti!

Pan Brouček byl sice oslněn, ale bručel k sobě: „Nevím, nevím, nebude-li to nějaká velkopanská hostina, kde je spousta stříbra a málo na něm a kde lokajové odnesou ti talíř, než se chopíš vidličky. Známe to.“

„Zde si prozatím odpočiňte,“ zval mecenáš hosty, „mne pak laskavě propusťte na okamžik. O, mecenášské povolání je trudné! Musím býti všude, nemám chvilky oddechu. Právě jsem si vzpomněl, že čeká na mne v tuto chvíli přední z mých malířů, jenž maluje moji podobiznu v nadživotní velikosti; musím sedění odložiti. Pak třeba dáti některé pokyny sochaři, jenž modeluje pomník, kterým budu za živa oslaven. Dále chci vyzvati některého ze svých hudebníků, aby složil k odhalení toho pomníku slavnostní kantátu. Konečně napadla mi v noci znamenitá látka k epopeji, jejíž zpracování musím za dobré paměti svěřiti svému prvnímu básníkovi, Slunovítu Oblačnému ; za takovou důležitou příčinou nerozpakuji se vyrušiti ho z nadšení, načež ho také vybídnu, aby se mnou pospíšil do vaší vzácné společnosti. Za malou čtvrthodinku potom slétnou se všichni moji slavíci k jitřní hostině.“

Ze slov mecenášových můžeš poznati, že zaopatření v jeho Chrámu Všeuměny má také své nepříjemnosti,“ pravil Blankytný po odchodu Čaroskvoucího. „Jeho ztrávníci promarňnjí většinu času oslavováním šlechetného příznivce a posloucháním jeho rad. Následkem toho nemůže sehnati dost básníků prvního a druhého řádu a bere za vděk i ledajakou plevou. Věz, že naše měsíční básnictvo tvoří jakousi hierarchii několika přesně oddělených stupňů, z nichž každý má svůj zvláštní titul a své určité privileje. Básníci prvního řádu titulují se ‚geniální‘, druhého ‚vysoce nadaní‘, třetího ‚nadaní‘, čtvrtého ‚oblíbení‘, pátého ‚záslužní‘. Prvnímu řádu vzdává se pocta pokleknutím, druhému poklonou, třetímu shovívavým úsměvem, ‚oblíbených‘ si už nikdo nevšimne a ‚záslužné‘ smí každý kopnout. Mne vřadila nespravedlivá kritika mezi poety druhého řádu, ale v pravdě nemůže se měřiti se mnou žádný měsíční básník, nejméně ten duchaprázduý Slunovít Oblačný, jehož banální prostřednost jen kamarádskou kritikou a pochybeným vkusem obecenstva dotřela se prvního řádu.“

Poučoval Broučka ještě dále, ale pan domácí uvažoval již o jiných věcech. Zase takové čekání! mrzel se. A ještě není ani prostříno!

Na dlouhatánském stole, obklopeném přečetnými křesly, nalézala se dosud jen spousta ozdobných váz s rozkošnými květy, na které pan Brouček nemohl již pohlédnouti bez ošklivosti a zlosti; před každým křeslem stála jedna a při ní vždy uěžná alabastrová nádobka zvláštního tvaru a nejjemnější práce umělecké. Pepřenky či tyglíky s hořčicí?

Zvědavý pozemštan prohlédl si jednu — byla prázdna.

„Prosím vás,“ otázal se měsičana, „k čemu pak jsou tyhle hrnoulečky?“'

„To jsou slzničky.“

„Slz — slzničky? Jaká pak je to zase hloupost?“

„Nu, schránky na slzy.“

„Na — na slzy? I ty moje umučení — co pak tu budeme plakat?“

„Budou se bezpochyby předčítat básně.“

„Bá — ásně? Ale to aby už — Slyšte, mně se zdá, že si tu všichni ze mne děláte blázna! Tedy zase básně! Při těch se mi každé sousto v ústech obrátí. A ještě mám na nějaký ten náprstek postního bouillonu snad čekati hodinu. Ta malá čtvrthodinka je už hodně velká.“

„V tom se mýlíš, netrpělivče. Zapomínáš opět na měsíční čas.“

Teď udeřil již pan Brouček vztekle pěstí na stůl. „Jděte mi se svým časem do horoucího —! Ta malá čtvrthodinka potrvá tedy šest hodin! I to aby hrom —“

Výbuch jeho hněvu byl přerušen návratem Čaroskvoucího, jenž přiváděl vytáhlého měsíčana, oděného v jakýs podivný ornát s vetkanými zlatými hvězdami a květy.

Mecenáš klekl a zdvihaje ruce k majiteli ornátu slavnostně oznamoval: „Zde velekněz měsíční poesie, náš arcivěštec, jehož jméno sluší pronésti jenom na kolenou, nejprvnější nás génij a nejzdárnější vychovanec a tlumočník mých básnických intencí, Slunovít Oblačný!“

Blankytný pošeptal Broučkovi: „Klekni!“ a sám spěšně uvrhnul se před Oblačným na kolena.

„Bodejť! Budu ještě klekat před takovým tatrmanem!“ zahučel pro sebe náš hrdina, jehož nálada byla nyní nejhorší na světě.

Oblačný vznesl nad klečícím párkem žehnající ruce a pravil pak blahosklonně: „Vstaňte, přátelé! A buď mi srdečně vítán, milý Blankytný. Gratuluju ti upřímně k poslední sbírce.“

I potřásl vlídně rukou básníkovi nižšího řádu, který koktal cosi o nesmírném štěstí a neskonalém obdivu.

Pana Broučka poctil Oblačný jen zvědavým pohledem a nedbalým kývnutím hlavy.

„A nyní vás prosím,“ zval hosty mecenáš, „abyste usedli prozatím ke skrovnému občerstvení, než se tu shromáždí celý můj Parnass.“

Tvář pana Broučka o malé poznání se rozjasnila.

Všichni usedli k tabuli a Čaroskvoucí přišoupl před každého jednu vázu s kyticí.

„Ó, jaká lahodná vůně!“ liboval si Oblačný, čichaje ku svým květům.

„Rajský libodech!“ chválil jako u vytržení Blankytný, čině totéž.

„Ááá!“

„Ááááá!“

„Doufám, že i mého pozemského hosta uspokojí tato skromná kytice?“ obrátil se Čaroskvoucí k panu Broučkovi.

Tento škaredil se již zase jako noc a mrskl jen po kytici zuřivým pohledem.

Na to sepjal mecenáš k Oblačnému ruce: „Snad nezazlíš mi, velebný génie, požádám-li tě pokorně, abys hostům mým a mně připravil božskou rozkoš přečtením některé ze svých nových básní. Ó, poklekni se mnou, pozemštane, a pros veleducha, aby alespoň jediným paprskem své poesie oslnil tvou hrubou pozemskou bytost!“

Pan Brouček se jen hrozně ušklíbl.

Ale básník nepovšiml si patrně zlostné jeho tváře; nebot pokynul k němu vlídně hlavou a tahaje ze svého ornátu objemný rukopis, řekl: „Nechci ti odepříti té chvilky povznesení, neštastný tvore! Přečtu jen prvních sto ghasel své sbírky Mlhoviny hvězdné.“

A začal hned čisti chvějícím se hlasem, s tváří roznícenou a zrakem zaroseným. Blankytný a mecenáš naslouchali s dechem utajeným, s výrazem, jako by polykali rajské pokroutky; časem vzdychali blaženě nebo zdvihali oči k nebesům jako u vytržení nebo stírali slzy rozkoše, které jim perlily po nadšených tvářích.

Pan Brouček zatím stěží tlumil výbuch rozhořčení, ulevuje si alespoň v duchu: Jestli pak by člověka mrtvice neranila!

Vsadil bych se nevím oč, že tu zase neuvidím ani křížalu. Nežli bude ten hastroš hotov se svou hvězdnou tasemnicí, tnde po mně hladem a zlostí. Věru, tyhle slz — slzničky — slzničky! nevíš opravdu, máš-li nad takovou hloupostí puknout smíchem nebo vztekem ! — tyhle slzničky hodí se dobře k takové hostině. Člověk by plakal krvavé slzy nad tím měsíčním pohostinstvím!

Četba Hvězdných mlhovin na štěstí přerušena vstoupením nové osoby, oblečené v podobný ornát jako Oblačný.

Čaroskvoucí vyskočil, volaje: „Dnešní den zasypává mne štěstím. Hle, .jaký novy, převzácný host vešel pod blaženou střechu mou!“

On i Blankytný letěli příchozímu vstříc a klesli pred ním na kolena. Pan Brouček popošel též ku dveřím s myšlénkou, že snad budo nejlépe, upláchue-li z Chrámu Všeuměny do nějaké měsíční restaurace.

Avšak mecenáš obrátil se právě k němu. a oslovil ho po tichu, úzkostlivě se ohlížeje po Oblačném: „Hle, pozemštane, náš arcivěštec, velekněz naši poesie, nejprvnější génij měsíční, Větroboj Hvězdný!“

Nyní popošel i Oblačný uvítat svého kollegu. Vzájemné vítání obou poetů prvního řádu bylo velice pohuutlivé. S výrazem nadšeného obdivu padli před sebou na kolena, pak zdvihl jeden, druhého, pak od sebe odskočili a rozpřáhli ramena, vrhli se druh dráhu prudce do náručí a tiskli prsa na prsa tak pevně, jako by se chtěli rozmačkat, potom se zase chytli za obě ruce, svírali si je křečovitě a hleděli sobě do slzavých oči, kloníce hlavu teď na pravo, teď na levo, jako by chtěli vssáti do duše navzájem své drahé tahy se všech stran.

„Nech se zulibat za své poslední epos, nedostižný mistře!“ blouznil jeden.

„Ó, jsem pouze nemotorný tvůj žák, titane písně. Nesahám ti ani po kotníky,“ bránil se druhý.

„Mlč, príteli, mlč! Já naopak hledím z prachu za tvým orlím vzletem.“

A já ve sladké závrati pozírám do tvé nevystihlé hloubky."

Zatím, co po té Hvězdný blahosklonně vzpřimoval skroušeně klečícího Blankytného a gratuloval mu k poslední sbírce, odvedli mecenáš s Oblačným pana Broučka stranou a tento pravil mu šeptem: „Abys nepojal nesprávnych názorův o měsíční literatuře, pozemšťane, věz, že Hvězdný poněkud vyniká jen pečlivou formou, jíž umí odívati své slabé a všední myšlénky. Za to je ctižádost jebo nesmírně nedůtklivá a z pouhé tedy útrpnosti ponechává se mu řád, který mu nenáleží!“

„Jakž by mohl býti k čemu, když není v mém Chrámu Všenměny a pod mým vedením?!“ potvrdil rovně potichu mecenáš.

Pak požádal všechny hosty, aby usedli.

Hvězdný, jda k tabuli kolem pana Broučka, poodvedl jej stranou a řekl mu šeptem: „Přicházíš k nám tedy až z daleké zeměkoule ? A bezpochyby za účelem studií v měsíční literatuře ? Chci ti proto říci, abys neposuzoval stav našeho písemnictví podle slabých veršů, které jsi zde — jak mi řekl Blankytný — před chvilkou slyšel. Oblačný má sice ob čas jakés takés myšlénky, ale neumí je obláčeti v poetické roucho. Jen abychom neranili jeho nedůtklivou ješitnost, trpíme ho ze soustrasti mezi sebou v prvním řádu.“

Když usedli všichni za stolem, obrátil se mecenáš k novému hostu: „Především, vyvolence bohů, musíš občerstviti svou tělesnou schránku.“

Nu, snad — snad konečně přece! oddechl si Brouček.

„Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!“ mluvil dále hostitel. „I ty přivoň si znovu, pozemský hoste.“

Tu se pan Brouček nezdržel.

„Pěkně děkuju,“ vyjel ostře. „Můj nos namlsal se již dosti.“

Slovo „nos“ pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamatoval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.

Brouček rozhlížel se udiven kolem a opakoval bezděky: „Ano, můj nos — můj nos—“

Ale Blankytný zarazil mu prudkým vztá hnutím ruky a výstražným posuňkem další slova na rtech a povstav rychle, všecek uzardělý, omlouval se ostatním : „Kdybych byl mohl tušiti — Prosím, uvažte shovívavě, že to pozemšťan —“

„A že dosud nikdy nebyl v měsíční společnosti, doložil mecenáš vstávaje také. „Dovedu jej s Blankytným mezi malíře a prosím velebné věštce, aby zatím ztrávili chvilku vyměňováním svých nadhvězdných tajemství.“

Tot vypadalo pro pana Broučka jako jemné vyhození. Zmaten ubíral se z hodovny za mecenášem a Blankytným, netroufaje si ani poroučeti se věštcům, kteří jedva po něm mrskli očima, stahujíce rty v posunku ošklivosti a opovržení.

Na chodbě pravil k němu Blankytný nevrle: „Nenadál jsem se, že budu uveden do takových rozpaků tvými pozemskými nezpůsoby!“

„Nezpůsoby? Co pak jsem vyvedl?“ . Jestli že vaše pozemská řeč nešlití se takových ohavných slov —“

„Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyt jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj nos —“

Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.

„Zadrž!“ zvolal Blankytný. „A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!“

„Probůh, jakým slovem? Snad — snad dokonce nesmím mluviti o svém nose, hahaha?“ „Ovšem, že nesmíš. A smutným svědectvím je pro tebe a pro pozemšťany vůbec, že třeba teprv poučovati tě o tom, co ti má vnukati vlastní přirozený cit."

„Tedy opravdu? Bez žertu? Ne, nemohu tomu ani uvěřit! Nos — chudáček nos je tedy u vás věcí tak neslušnou, že nesmíte ani jméno jeho vyslovit? Ta nevinná část obličeje, kterou nosíte přímo mezi očima všemu světu na odiv? U nás na zemi jsou konečně také slova, jichž nenžíváme v lepší společnosti nebo k nimž alespoň přidáváme omluvu ‚s odpuštěním‘. Ale to je něco zcela jiného. To jsou —“ „Nechme této nepěkné rozprávky. Pravím ti jen, že tě ihned opustím, jestliže mi neslíbíš, že již nikdy, nikdy více neproneseš ohyzdného toho slova!“ .Je to sice směšné, nesmírně směšné, ale když vám ten výstupek tváře, či arkýř obličeje, či jak to mám tedy pojmenovat —“

„I pouhé narážky na tu věc jsou neslušné.“

„Nuže, dobrá. Dám si pozor, aby se mi ten nevýslovný ubožák nepřipletl do řeči. Ale je-li vaše společenská řeč tak choulostivá, že nesnese ani takové nevinné slovo — jste-li takové netykavky, pak obávám se velmi, že narazím každou chvíli něčím.“

„To jest velmi pravdě podobné,“ vmísil se do hovoru mecenáš. „Proto právě byl jsem nucen zbaviti tě společnosti oněch dvou vznešených duchů, kteří by nesnesli opakování takové sprostoty. Avšak odvedu tě mezi malíře, kteří jsou otrlejší v těch věcech.“


  1. Wargentin, ohrazená rovina na měsíci, odkud asi Blankytný pocházel.