Povídky (Herites)/Miniatura

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Miniatura
Autor: František Herites
Zdroj: Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 83–120.
Licence: PD old 70

Malou, zapadlou uličkou Tridentu, jednoho dne v pozdním listopadu, jel kočár.

Vlastně den byl přešel. Slunce zapadlo. Odlesk posledních jeho paprsků jediné už věže skvostného dómu zlatil a na oknech kláštera kapucínského tříštil se v purpur, který však také kvapem bledl, v sebe se ztrácel. Vlny večerní mlhy podzimní valily se krajem po patách Alp a topily i smavé jihotyrolské město svým nevlídným šerem a chladem.

„Máš pravdu“ — řekl pán v kočáře, když byl stařec na kozlíku sedící vedle kočího obrátil se k němu tázavě, ale zároveň s určitým napomenutím a jistou přísností, jak dovolují si někdy staří sluhové.

„Vždyť je dobře, Josefe! Vždyť je dobře“ — promluvil dále a porozuměv pokynutí danému s kozlíku pečlivým zapjetím kabátu, zahalil se poslušně do pláště. „Opravdu je zima“ — poznamenal zachvěv se. „A do plic řeže!“ — pravil zakašlav. „Málo příjemné pro náš katarh“ — —

„K čemu tedy jezdíme? Musí to být?“ — tázala se beze slova, ale s výmluvností zřetelnou bezvousá tvář, obrátivší se k pánovi. „Co v tom vůbec za rozum? — — Zde! Po takových bohopustých ulicích“ — doložil pan Josef mrzutým rozhlédnutím se po okolí. — „Možno, že tu sto let neviděli žádný kočár“ — zabručel do ucha svému sousedu, kočímu.

Skutečně zdálo se, že obyvatelé ulice na návštěvy tak nádherné nejsou příliš uvyklí, v oknech objevovaly se zvědavé oči a i z domů vybíhali lidé v zcela patrném udivení.

„Jsme přece v Liščím brlohu, Josefe?“ — otázal se pán odsunuv na chvíli šátek, jejž byl držel k ústům. „Volpaja?“ — opakoval jméno uličky italsky.

„Ovšem že to volpaja. Ačkoli“ — podotknul mrzutě rozhlédnuv se po okolí — „zde dávají, jak se zdá, i lišky dobrou noc — —“

„Jsme na místě“ — řekl pak pan Josef nahlas. „A tam už vidím haraburdí, které hledáme“ — doložil málo shovívavě ukázav před sebe.

„Tedy dej zastavit“ — poručil pán spolknuv trpělivě narážku.

Koně učinili několik krokův a kočár zůstal stát. „Beniamino Salimbello“ — přečetl pan Josef nápis na nejbližším domě.

„Ano — tak jest“ — přisvědčil pán. „Beniamino Salimbello jest firma nově otevřeného obchodu ve starožitnostech.“

Sluha seskočil s kozlíku a pomáhal pánovi slézti.

„V takových zapadlých obchůdkách naleznou se někdy právě nejkrásnější věci“ — pravil tento uznávaje za dobré počínání své aspoň trochu omluviti.

„Ale zdraví jde nade všecko“ — namítnul hlasem značně káravým oslovený.

„Vždyť jsme hned hotovi“ — pokusil se pán seslabiti důvody, jichž platnosť patrně sám připouštěl. „Prohlédnu krámek jen zcela zběžně. A pak pojedeme hned domů, do hotelu. Ostatní závody podobné v celém Tyrolsku jsme již prohlédli a prohledali — jen tento nám zbývá.“

„A tohle abychom zameškali!“ — pravil sobě pan Josef s úsměvem ironickým dívaje se na malý krámek v úzkém, zašpiněném domě a kývaje hlavou za pánem, který od vozu k tomuto se přiblížil.

Zatím kočí, který zůstal na svém vyvýšeném místě a držel opratě nepokojných koní, vypravoval ochotně rostoucímu shluku lidí vše, co věděl, o panstvu, jež byl přivezl. Nějaký hrabě. Jede do Italie. Ubytoval se v hotelu v prvním poschodí. „V hotelu Trento“ — pravil důrazně, jako by říci chtěl: Již z toho vidíte, že to není jen tak něco! — „Okna na náměstí. V průčelí domu. S balkonem“ — sesiloval ještě dále veliké mínění, jež byl obyvatelstvu ulice o vzácné návštěvě připravil. „Jezdíme od rána po samých takových“ — ukázal dosti pohrdlivě bradou po obchodu starožitnickém. „Nejspíše asi“ — doložil, když se byl kolem ozval smích — „bude tady o kolečko“ — — A dotknul se rukavicí čela usmívaje se s onou povýšeností, s kterou hlupáci hledí na takové slabosti lidské, jichž sami jsou prosti, ani je nechápajíce.

Pan Josef zahalil se proti všem otázkám ve vážné a důstojné mlčení. Přece nebude těm všetečkům zde vysvětlovati, co si sám myslí o pošetilé i v jeho očích vášni pánově. Několik poznámek méně zdrženlivých, k této se vztahujících odmítl i způsobem nanejvýš rozhodným. „To jest věcí jeho hraběcí milosti“ — řekl důrazně. „Za takovou veteš, jako zde se prodává, platí se dnešního dne krvavé peníze“ — hodil okřídlené slovo do zástupu, jemuž přece za povinnosť měl uděliti jisté poučení. „Ale kdo to může dělat“ — poznamenal odmítaje kategoricky každý pokus kritický se strany cizí.

Pán zatím stál před krámem. Poděkovav na uctivý pokyn prodavačky, jež byla se objevila ve dveřích, nevstoupil; jal se prohlížeti výkladní skříň.

Oko jeho plížilo se po zašpiněném skle, za ním s předmětu na předmět těkalo, lhostejně šlo stále dále v prohlídce vystavených tu starých nádob, peněz, zbraní.

Pojednou oživilo. Utkvělo na skupení drobných podobizen s patrně probuzeným zalíbením.

„Jsou mezi tím kusy velmi dobré“ — podotkla prodavačka majíc tolik zkušenosti, aby mžikem postihla náladu kupovače, již rozdmýchati pokusila se v chuť ke koupi.

„Ano, ano“ — řekl starý pán mechanicky, zakrývaje stěží nelibosť nad tím, že jest vytrhován. „Uvidíme“ — doložil, jako by upozorňoval, že netřeba mu rady ani pokynů. „Zde ta dětská hlavička není zlá“ — podotknul zpola pro sebe, zpola snad také aby na jevo dal, že věci rozumí.

„Ujde“ — pravila prodavačka nedbale. „Ale jest zde více lepšího“ — podotkla, chtíc nepochybně ukázati, že nehoruje snad za každou cenu pro každý kus svého krámu. „O něco dále v pravo ta miniatura ku příkladu“ — pokusila se do svých rukou přejmouti vedení prohlídky. „Račte se jen podívati…“

Host hned neposlechl. Od obrázku, na nějž byl upozorněn, dělilo ho ještě několik jiných.

Konečně se oko jeho dotklo oválního, jemně broušeného skla, jako ploská bublina nořícího se ze čtyřhranného rámce.

„Nuže?“ — otázala se prodavačka postihnuvši opět znalecky hostovo překvapení. „Rámec jest z pravého zlata“ — pustila uzdu své výmluvnosti, vycvičené patrně dlouhou obchodní praksí. „V rozích ornament jest líbezně úměrný, celá práce neobyčejně něžná. A což sám portrét!“ — zvolala za to majíc, že dosti již předehry a čas odhaliti nejskvělejší bod věci. „Malba na slonové kosti. Znamenitá malba miniaturní. Všechny přednosti podobných — — Pán snad ochuravěl?“ — vyrušila se ze svého kramářského vychvalování, kterému uměla dáti o podobu znaleckého vytržení.

Starý pán zadívav se v udivení okamžik na sličný ženský profil, zasazený v zlatém rámci, ustoupil na krok a namáhaje svůj slabý zrak do míry nejvyšší, hleděl upřeně na miniaturu, jako by ze lži usvědčiti chtěl myšlénky, jež se náhle dostavily. Přiblížil tvář zase až těsně ke skříni… A zachvěl se a zbledl.

Josef zaslechnuv nepochybně slova prodavačky, v leknutí přiskočil. „Vždyť jsem to hned říkal“ — hněval se. „V takovém počasí“ — —

„Koupím tu miniaturu“ — řekl starý pán vzpamatovav se rychle. „Není mně nic, Josefe“ — poznamenal teď teprve všimnuv si slov sluhových, který byl již umlkl a jenom do vousů ještě si bručel. „Okamžitá slabosť.“

„Račte jen do krámu“ — vybídla prodavačka. „Ulekla jsem se opravdu“ — pokračovala švitorně, vedouc návštěvníka do vnitř a hbitě uklízejíc některé předměty z rytířských středověkých židlí, aby mohl si sednouti. „Už je lépe?“ — otázala se. „Mám snad dojíti pro sklenici čerstvé vody? Studna jest nedaleko.“

„Miniaturu“ — poznamenal pán netrpělivě.

„Hned. Hned. Hned ji vyndám ze skříně. Hned ji přinesu. Otče“ — zavolala do pozadí krámu. „Zde vzácný pán si přeje“ — — Jmenovala jakési číslo a dodala několik slov hebrejských.

Šedivý, sehnutý žid byl ovšem zpozoroval příjezd kočáru i další viděl dobře ze svého úkrytu. Nevycházel však nikdy dříve až na zavolání; v tom byla jeho kupecká taktika. A nyní se tvářil udiveným, překvapeným. Klonil se hluboce až k zemi.

Zatím mladá židovka přinesla žádaný předmět. Žid vzal jí ho z ruky, dýchl na sklo, utřel rukávem, srovnal si brejle na nose a oddáliv pravici, v níž obrázek držel, mlasknul si spokojeně. „Pánbůh ví“ — zašeptal kochaje se chvíli ještě ve svém pozorování. „Kabinetní to kousek“ —

„Co stojí?“ — otázal se pán, chvějící se rukou, nedočkavě, bera obraz z umaštěných pracek.

Žid neodpověděl hned; škrabal se nerozhodně za uchem. „Vzácný pán snad nevšimnul si dosud, že i na rubu jest malba — — portrét mužský…“

„Tážu se, mnoho-li chcete za obraz?“ — otázal se pán rozhodně, s naléhající netrpělivostí.

Dcera zase řekla několik slov hebrejských. Otec podíval se na ni s jakýmsi obdivem. Vyslovil trochu nesměle číslici, jež mu napověděna.

Částka byla skutečně nestydatá. Prodavač i prodavačka měli za nevyhnutelné v zápětí zavěsiti několik nových frásí vychvalovacích.

Starý pán neřekl slova a zaplatil bez námitky, nevšímaje si, kterak pan Josef krčí rameny a spíná ruce.

Chvíli po té ujížděl kočár z Liščího brlohu. Ulička byla oživena; neobyčejnou událostí pobouřeno veškeré její obyvatelstvo a i ze sousedství dostavily se posily.

Davy lidu různými poznámkami provázeli odjíždějící.

Také žid vyběhl z krámu a díval se za kočárem.

Nával radosti z dobrého obchodu, uzavřeného právě, přešel kvapem. „Mohli jsme dostat aspoň dvakrát tolik“ — zvolal vyčítavě pohlédnuv na dceru, ačkoli bez jejího pokynutí ani polovic přehnané částky vysloviti byl by se neopovážil.

„Věc nemá ani tolik skutečné ceny“ — odmítla židovka. „Víš to přece sám“ — —

„Nemá tolik ceny! Nemá tolik ceny! Pro nás!“ — bědoval žid.

A rozběhl se i ulicí, jako by pospíšiti chtěl za kočárem a pokusiti se o vyrvání ztraceného předmětu.

„Jaká už pomoc“ — těšila dcera nešťastného otce, když se byl po několika krocích zastavil a vrátil. „Teď je pozdě. Konečně myslím, že můžeme být s výdělkem spokojeni“ — řekla i vlastní probouzející se lítosť potlačujíc.

„Spokojeni! Spokojeni!“ — opakoval žid neustávaje hořekovati. „Co ty jmenuješ: spokojeni?“

„A jak kdyby se byla věc dříve prodala“ — namítla židovka v obraně. „Však zde jest zase signora“ — — pravila vidouc přibližovati se dámu.

„Co mně po tvé signoře! Dej mně pokoj, prosím tě“ — mrzutě odpovídal žid. „Nezlob mne darebně!“ — A zatáhl se do pozadí krámu, aby oddal se tu svému zármutku. Rval si vlasy, bil se do hlavy, lomil rukama. Tvářil se jako člověk, který byl ošizen, okraden a tone v zoufalosti.

Dcera zůstala venku, ale také ona nejevila mnoho chuti zapřísti rozmluvu s příchozí. Odpověděla dosti lhostejně, nedbalým pokrčením ramen, když byla tato ji oslovila, přímo ke krámu se přiblížíc. „Přicházím opět v záležitosti vám známé“ — pravila.

„Jakže?“ — zarazila se potkavši se s odpovědí němou, ale dosti naznačující. „Můj Bože!“ — zvolala pohlédnouc kvapem za výkladní skříň a spatříc tu prázdné místo. „Kde jest miniatura?“ — —

„Prodána“ — řekla židovka chladně.

„Prodána?“ — opakovala dáma. „Prodána!“ — — Slovo tlumilo se v dušeném zalkání.

„Ku podivu“ — poznamenala židovka. V okamžiku tom ji bodlo svědomí. Jaký to záhadný obrázek — pomyslila si. Kdo ví, co za tím vším nevězí… Okolností mohlo se opravdu snad řádně využitkovat —

„Pryč je, pryč“ — poznamenala i sobě k upokojení, potlačujíc rostoucí nespokojenosť se sebou. „Snad se brzo najde zase něco“ — řekla ustupujíc do krámu. Probudil se v ní zase obchodní duch. „Signoře možno, že již teď zalíbí se něco jiného. A daleko více se zalíbí. Signora může ve všem pohodlí prohledat celý krám…“

Dáma nevyhověla zvoucímu pokynu; neslyšela snad ani lákavá slova. Nevstoupila; nepřekročila prahu. Učinila krok stranou a zůstala státi před výkladní skříní, dívajíc se tupě, ztrnule na prázdné místo, kde před nedávnem ještě visel portrét krásné mladé dámy.

Po dlouhé obvili teprve pohnula se a krokem kvapným, jako by prchnout chtěla co nejspíše odtud, odcházela.

Byla zajisté příliš zaměstnána sama sebou, nežli aby cizích hlasů zvuk dovedl ji upoutati — ale lidé, kteří tu všude ve skupinách stáli, mluvili o věci, jíž i duše její se zaměstnávala. Maně se zastavila. Nedávná návštěva uličky byla výhradným předmětem všech zábav.

Ze zmatku smyšlenek i domněnek i skutečných událostí zaslechla jen a podržela: hotel Trento… Hrabě…

* * *

Hotel přijal vrátivší se kočár s oním chvatem, jaký v těchto místech způsobí vždy příjezd hosta zvláště vzácného.

Portýr chopil se dvířek. Zevlující tu podomek zatáhl prudce zvoncem a přiskočil pak rovněž ke kočáru, k němuž rozestavili se mžikem se všech stran se sletěvší černě odění skřítkové služební. Stáli tu všickni se šíjemi skloněnými, s tvářemi vážnými, čekajíce rozkazův.

Starý pán mlčky sestoupil s vozu, a když byl zatím Josef vedle něho stanul, podepřel se o jeho rameno a dal se jím vésti.

Do skřítků jako když střelí. Polovice běžela napřed. Skákajíce najednou po třech schodech, předstihovali se, jakoby o závod šlo, kdo dřív bude nahoře. Zde se ocitnuvše, rozestavili se jako na povel v malebné skupení až ku dveřím čísla prvního, kam dva nebo tři vnikli a rozsvítili několik svící.

Druhá polovice zatím utvořila zadní voj hostův. Kráčeli za ním, kroky své v měkkých kobercích dusíce ještě opatrným stoupáním na špičky, zastavujíce se, když on se zastavil, pomalu, zvolna vystupovali, s tvářemi slavnostně důležitými. Jeden z nich nesl okázale malý balíček vyrvav jej po mnohém zdráhání šťastné z rukou Josefových; ostatní neměli než jen ubrousky pod pažemi.

Portýr vystoupil pouze na třetí schod a stanuv zde provázel vystupujícího dále jen pohledem.

Sám majitel hostince vyšel z pisárny a dostaviv se příliš pozdě, aby mohl být spatřen hostem, označil aspoň vzdání mu pocty lehkou úklonou a nadzdvihnutím kulaté sametové čapky se třpytným vyšíváním, představujícím snítku vavřínu, jehož tato býčí hlava zajisté nejméně byla hodna.

Starý pán vystoupil konečně nahoru. Zastavil se a oddychnuv několikrát z hluboka, jakoby po vzduchu lapal, pustil se lokte Josefova a špalírem klonících se postav vešel malou předsíní do pokoje, jehož brána slavnostně byla již otevřena.

Několik z průvodců vehrnulo se za ním. Ten, který nesl balíček, předběhl a položil jej na stůl. Ostatní hleděli se zaměstnati jak mohli. Jeden opravil knot svíčky; druhý shýbl se, aby se země zdvihl něco, co tu snad ani neleželo; třetí spokojil se tím, že na krku srovnal si límeček a povytáhl manšety z blýštících se rukávů černého fraku.

Nečekajíce na pokyn vytratili se všichni z pokoje. Jeden jenom zůstal chvíli ještě u dveří. „Přijdu sám oznámit, co bude nařízeno“ — poučil pan Josef aniž by čekal na přímé vybídnutí pánovo, a poslední ze skřítků vystoupil, po zpátku, kloně se.

Starý pán usedl do lenošky.

Byl unaven patrně, zemdlen. Hlavu měl skloněnou. Dýchal těžce a řasy byly sevřeny, jakoby zavíraly se oči ku spaní. Ruce těžce spočívaly na modré látce opěradel lenošky.

„Mám přinésti snad něco k občerstvení?“ — otázal se starý služebník starostlivě nespouštěje zraků s pána.

„Nežádám pro dnes už nic než thé s obyčejnými zákusky. Až za hodinu však. Do té doby nechci být nijak vytrhován. Chci zůstat zcela samoten, Josefe.“

Rozkaz sice netěšil se souhlasu páně Josefovu, ale poslechnuto musilo přece býti. Pan Josef se vzdálil, trochu se ovšem hněvaje. Venku v předsíni k pokojíkům pánovým nedočkavě obklopili jej skřítkové. Přijali sdělení vůle hostovy dosti nevrle; nebylo v celku divu. Byli zklamáni v očekávání, ano dle mínění jejich vlastního zkrácení v nejspravedlivějších požadavcích. Takový host měl by večeřet aspoň jako Lucullus! — —

Starý pán obrátil se za odcházejícím sluhou a díval se chvíli na dvéře, jakoby přesvědčiti se chtěl, že opravdu odešel.

Pak vyňal koupený miniaturní portrét a zadíval se naň. Jaká to krásná tvář, svěží, mladistvá! Z celého zjevu dýchalo blaho, zářilo neskonalé, ničím nerušené štěstí — — Štěstí, které dávno uprchlo. Dáma na podobizně oděna byla v kroj, jaký nosil se v Evropě na samých počátcích století.

Také starého muže, držícího ten obraz z minulosti v chvějící se ruce, jakoby ono dávné štěstí bylo oslnilo, jakoby náhle bylo vrátilo se k němu, vtáhlo do jeho duše.

Usmíval se radostně, vesele.

„Antonie“ — zašeptal, dívaje se stále na obraz, vpíjeje se zraky žádostivými v lahodné rysy líbezného profilu. „Jaké nezapomenutelné chvíle jsme spolu prožili, Antonie… A dnes?“ — —

„Kterak jsem se změnil!“ — řekl obrátiv obraz a zahleděv se chvíli na podobiznu muže na druhé straně; potřásl šedivou svou hlavou i přejel si rukou kostnatou, vráskami zbrázděné čelo. „Ani bys mě dnes nepoznala více, Antonie“ — zašeptal s úsměvem trpkým dosti. „Ale také já as tebe, Antonie — — Co se s tebou stalo? Co se s tebou stalo? Jaký byl tvůj život od onoho dne“ — —

Starý pán nedopověděl, nedokončil větu. Položil obraz na stůl. Zadumal se chvíli dlouhou a jal se procházeti pak po pokoji, od okna ke dveřím a zpět, kroky pevnými, zapomínaje svého stáří, churavosti své i svojí únavy.

„Proč jsem tě opustil?“ pravil zastaviv se a ponořiv se v sebe, jako by v duši své, ve vzpomínkách svých hledal odpovědi na svou otázku.

„Předsudky. Bázeň před nepříjemnostmi,“ jal se vypočítávati po chvíli mlčení, jako by ta slova byl vyvážil ze dna svých vzpomínek. „Samé malichernosti! Samé věci, jimž by muž měl vysmáti se do očí“ — —

„A přece jsem ji miloval… Ach, jak jsem ji miloval, svoji Toninku!“ — — Oko starého pána svítilo mladistvě. Ale netrval dlouho ten žár. Brzo vyhasl i hleděl mdle před sebe, unaveně, starobně. „Miloval — a — — opustil“… řekl, neskrývaje nijak ironii, již vložil v přízvuk těch slov.

Spustil své tělo zas do lenošky a opřel šedivou hlavu do jedné z dlaní. Pohřížil se zcela do minulosti.

Kterak těžko šla mu z hrdla slova, jež pronesl k ní — tvrdá slova. Jako mramor zůstala stát naproti němu, bledá, ssinalá jako vápno.

„A jest to opravdu váš úmysl“ — — pravila, vzpamatujíc se, hlasem zastřeným vnitřními zápasy, tonoucím v slzách, ale pevným, určitým — Váš úmysl! Vy — řekla! Kdyby den před tím byl jí kdo to napověděl, byla by se mu vysmála do očí… Ty sladká duše! — — byla by zvolala se smíchem milenci klesajíc kolem krku. Láska jest jako Bůh a tomu nemůžeme než tykat…

A odvrátila se — chladně, studeně. Beze slova jediného, s tváří ledovou; ani sval se v ní nepohnul. Odešla do druhého pokoje, do své ložnice… A odtud teprve ozval se vzlykot, pláč…

„Ještě dnes mě mrazí — pouhou vzpomínkou“ — řekl starý pán. „A pak“ — zašeptal, dále noře se v obrazy z minulosti. „Pak odešel jsem, z bytu jejího, z jejího domu…“

„A bah“ — vyrušil se pojednou. „Jednal-li jsem jinak nežli jednalo tisíc jiných lidí? — Zejména lidí mého stavu. Mohl jsem snad jinak? Byla tu přec naléhavá otázka převzetí statků — nutnosť ženitby, bohaté, rovné jménu mému… Co mně zbývalo činiti — —“

„Zabezpečiti pro všechny případy ji i dítě“ — odpovídal stařec sám sobě. „Mé dítě… Ovoce lásky, které zrálo pod srdcem jejím…“

„Ale ona byla pryč téže noci…“ pravil po chvíli. „Pryč — ta tam… Nikdo o ní nevěděl a nezvěděl… Nezanechala nikomu zprávy, kam jde. Zmizela zkrátka. Nespatřil jsem jí více. Až dnes — až dnes“…

Starý pán si zastřel tvář oběma rukama.

„Kterak přišel tvůj obraz do krámu vetešníka?“ — zašeptal s hlubokým povzdechem. „Ubohá moje Antonie… Ten obraz, nad nímž plesala jsi radostí, se zalíbením shlížejíc se v lepých tazích své tváře — a pak jsi obrátila rub a líbala jsi — líbala vášnivě — mě — můj obraz… však brzo polibky z portrétu přenesla jsi na živoucí rty…“

„Ach, to jsou věci dávné minulosti —“ vyrušil se starý pán. „K čemu obírat se jimi? Rozrušovat se? — — Přítomnosť nemůže ničeho odvolat z minulosti — ani vůlí nejlepší… Mladosť plyne, ale nevrací se jako slunce…

Lépe nevzpomínat — obírat se přítomností…

Co pak jsem dnes všechno koupil pro své sbírky?“ otázal se starý pán a přistrčiv lenošku blíže ke stolu jal se prohlížeti paklík vyndávaje z něho, jeden po druhém, přinesené předměty.

Obíral se jimi chvíli, ale pak se vrátil k portrétu, k miniatuře…

„Byla opravdu krásná!“ — pravil zadívav se zas hloubavě na profil mladé dámy a znova upadaje v zamyšlení. „Jak byla krásná! Ó, kterak byla krásná!“ —

Vyrušilo jej klepání.

„Již celá hodina?“ — podivil se spatřiv ve dveřích Josefa přinášejícího thé na lesklém tácku.

* * *

Do hotelu přišla dáma s obličejem v hustý závoj zahaleným a tázala se na pána, který s večerem se vrátil z projíždky ulicemi trentskými.

Portýr odpověděl dosti hrubě. Ale na štěstí byl i dámě znám klíč, který otvírá nám i zakleté zámky a nahražuje v střízlivé naší době jaksi kouzelný prut ze starých pohádek. Zvonivý smích, který se ozval na dlani nedbale z rukávu vztažené, roztavil led mlčelivosti na rtech muže s kartáčovým vousem.

„Jeho osvícenosť hrabě Rovelský“ — řekl skrze zuby, jaksi nedbale, s jistou blahosklonností. „Odjede zítra, ranním vlakem.“

„Zítra již odjede?“ — opakovala tazatelka v leknutí.

Portýr odfouknul si a pokrčil rameny, jakoby říci chtěl: také nám to není dvakrát milé; tukového ptáka se zlatým peřím podržíme vždycky rádi co nejdéle.

„Pak ale musím“ — pravila dáma nesměle, ale přec pevně — „nevyhnutelně ještě dnes s hrabětem mluviti.“

Portýr dal se do řehtavého smíchu. Tučný lalok poskakoval vesele pod srstí upjatého kožichu. Z oček vyšlehl pohled potutelný. „Můj zlatoušku“ — řekl s impertinentní důvěrností — „to nepůjde tak snadno. Já ovšem ničeho nenamítám a kdyby pan hrabě sám byl si přivedl — anebo — rozumíme — — kdyby tak zanechal příslušné rozkazy… Takový host může si už něco dovolit — hehehehe,“ ukončil zase smíchem.

„Můj bože! Můj bože!“ — zalkala dáma. A učinila pohyb, jakoby chtěla odejít, prchnout. Ale zas obrátila se. „Kde je ubytován hrabě Rovelský?“ — otázala se rozhodně a vtyčila se s hrdou odmítavostí.

Portýr byl překvapen; změnil svůj nestydatý úsměv v rysy skorem uctivě ponížené. Pak uznal za nejlepší odíti se od paty až k hlavě v chladnou vážnosť.

Dáma opakovala důrazně otázku.

„Do čísla prvního“ — prohodil tu sklepník spěchaje kolem; byl zvyklý, že cerberus pod schody na všecko všetečně se vždy ptává, i odpovídal ani dnes na otázku nečekaje.

„K hraběti Rovelskému?“ volal portýr za poletujícími cípy fraku.

Dáma nečekajíc dalšího poučení, vystupovala již nahoru po schodech.

Portýr díval se za ní nerozhodně. Učinil několik spěšných kroků, aby ji zastavil, vrátil, zabránil další její postup mocí a právem svého úřadu. Ale v tom dva zlatníky cinkly o sebe v kapse teplého kožichu. Pán jejich počal zas přemítat, uvažovat; váhal.

Dáma zatím byla již nahoře.

Před číslem prvním byl celý roj sklepníků. Aspoň několik bylo pokusilo se před chvílí s večeří vniknouti dovnitř a službou nějakou učiniti se záslužnými o vzácného hosta. Avšak pan Josef odrazil všecky pokusy ochoty; nepustil přes práh ani toho, který z kuchyně objednané souper přinesl — převzal v předsíni tác a vstoupiv s ním sám do pokoje, zavřel za sebou loktem.

Odmítnutí netajili nikterak svou naprostou nespokojenosť a hleděli aspoň zvědavosť svoji ukojiti prostřednictvím klíčového otvoru.

Po chvíli teprve povšimli si cizí dámy, stojící za nimi. Jeden díval se tázavě a rozpačitě na druhého, ale brzo osmělili se; uší neznámé k nemalému zděšení jejímu dotkly se důkazy této smělosti, jež mžikem stupňovala se v drzou dotěrnosť.

„Co se tam děje?“ otázal se starý pán v pokoji zaslechnuv z venku hluk a šum rostoucí.

Tvář pana Josefa se zamračila. Půjdu hned, abych těm hochům tam řekl, co se sluší — pravil přísný jeho pohled. Je to způsob nějaký?

Vyšel ze dveří, aby sklepníky řádně vypeskoval.

Ale pan Josef slova domluvná nevyslovil, uvízla mu na jazyku.

„Smím, mohu promluviti s panem hrabětem?“ — oslovila jej cizí dáma hlasem ustrašeným, postoupivši rychle až k němu, těžce oddychujíc a sepjavši na prsou chvějící se dlaně. „Ohlaste mě, prosím!“ — pravila již pokojněji, utišená poněkud.

„Teď?!“ — řekl pan Josef zpola jako otázku, zpola jako znamení hrozného udivení, a také on sepjal ruce, jiným ovšem způsobem, prsty obou rukou se dotknuv rtů a lokte pozdvihnuv, jako činí člověk, jenž ustrnul nad něčím, jemu zcela a nijak nepochopitelným. „V tuto hodinu —“

„Ráno však bude pozdě —“ namítla dáma hlasem již zase skleslým a skorem plačtivým.

„To je pravda“ — přisvědčil. „Ráno jsme přes hory a doly.“

Pan Josef spustil ruce a pohyboval nerozhodně celým tělem; nevěděl co dělat.

Z pokoje, jehož dvéře na štěstí opominuv zcela za sebou zavříti nechal pootevřené, ozvalo se zavolání jeho jména.

Poslechnuv neprodleně, byl tu v malé chvíli pan Josef zase zpátky.

Stanul ve dveřích a poklonou provázenou ústupem o několik kroků vyzval dámu k vstoupení.

Hrabě Rovelský pozdvihl se z lenošky a z galantností světáka vůči slabšímu pohlaví nezapomínající se za žádných okolností popošel příchozí i naproti a ukázav s úsměvem na sedadlo, sám také opět pak usedl.

Zároveň poslal i Josefovi pokyn zcela srozumitelný.

„Nejspíš nějaká žebrota už zase“ — řekl pan Josef k sobě, když byl ocitl se venku, za dveřmi; byl rozmrzen, dopálen skorem.

„Ale krásná žebrota — jen co je pravda — —“ podotknul jeden ze sklepníků přimhuřuje oči šibalsky a mlaskaje se srozumitelnou impertinencí; byl zaslechl slova pronesená, mluvená k sobě, ale dosti hlasitě. „Taková se ovšem tak snadno nezamítá“ — doložil drze ušklíbaje se.

Pan Josef byl popuzen, podrážděn; kdyby něco bylo hned po ruce, byl by jistě hodil tím po smělém všetečkovi. Rozhlédl se také kolem, kde by co nalezl, ale nespatřiv nikde nic vhodného, popošel ku předu s rukama sice prázdnýma, ale významně, srozumitelně napřaženýma.

Všetečka byl již na chodbě, za ostatními a z bezpečné vzdálenosti, zapaluje si cigarettu o plynové světlo, špulil se taškářsky a vyzývavě na pana Josefa.

Zavřel dvéře na chodbu a zůstal sám v předsíni k pokojům pánovým. Usadiv své sehnuté a v plavém kabátě vězící, velbloudímu hrbu i barvou podobné tělo, kýval velikýma svýma nohama, čekaje trpělivě na rozkazy pánovy.

* * *

Dáma postoupivši, usedla naproti starému pánu, spíše sklesla na sedadlo.

Zdálo se jí, že všecko kolem ní se točí a neviděla před sebou nežli mlhu, hustou, houstnoucí mlhu, jež zarážela jí dech a stahovala srdce její.

Odvaha i síla opouštěly ji. Teprve jaksi v hlavě její počalo se rozednívati. Čeho se odvážila? K čemu se odhodlala?

Nebyla s to spořádat myšlénky své k oslovení hraběte, který zas ze své strany, čekaje, mlčky, seděl. O příčinách návštěvy kmitly se hlavou jeho myšlénky podobné myšlénkám Josefovým, byť i v obraze méně nešetrném.

„Prosím — vyslovte se, paní“ — povzbudil po chvíli, trochu snad i popohnán propukající již netrpělivostí. „Neodříkám rád pomoci“ — doložil hlasem vlídným, ale přece naznačuje, že přál by si, aby záležitosť co nejrychleji byla vyřízena.

Dáma nerozuměla ani slovům, jenom zvuk hlasu slyšela. A ten zněl měkce, konejšivě v její duši…

Řekla několik vět, majících býti omluvou, prosbou za odpuštění pozdního tak smělého vyrušení. A pak pronesla hlasem stísněným:

„Dnes večer, v jistém krámě jste koupil starobylou podobiznu, pane hrabě.“

Starý pán se zamračil. „Nuže?“ — otázal se přísně a více ještě odmítavě. „Nezaplatil jsem snad dosti?“ — Řekl to pohrdlivě, jako člověk, který vědom si jest, že byl ošizen, využitkován, ale nestojí mu za to o věci mluviti; jenom ohrazuje se rozhodně proti další drzosti. „Kramářka“ — pomyslil si — „vyslaná, aby z mé tobolky vyšroubovala ještě přídavek k částce, kterou jsem již zaplatil… Ale tací lidé nemají nikdy dosti. Chtějí kořistit, dokud lze.“

A hrabě Rovelský učinil rukou pohyb srozumitelný a zároveň z lenošky se nazdvihnul, zřejmě naznačuje, že přerušiti hodlá každý pokus prodloužení návštěvy, jež nikterak není mu příjemnou.

Ale v tom zahleděl se blíže na dámu.

„Ne“ — pravil, upřev zrak, na její lepou postavu, na ušlechtilý její zjev, plný vrozené noblessy — „v těch žilách neteče kramářská krev…“

Usedl opět a přísné tahy, v něž zahalovala se jeho tvář, zase se zmírnily, zjemněly. „Nerozumím vám, madame —“ řekl, jako by omlouval své odmítavé chování. „Odpusťte — ale nerozumím vám… Opravdu jsem koupil dnes miniaturu — pěknou miniaturu…“ A pravice jeho sáhla po zlatém rámci, i počala si s podobiznou hráti. Pak přiblížil ji k sobě a zadíval se na ni hluboce, významně jako by v pohled ten nořil se celou duší a zapomínal na vše, co kolem se děje, zapomínal, že není samoten.

Dáma pohledy své spojila s pohledy jeho.

Byla odhalila závoj a krásným, velikým a hlubokým okem dívala se zbožně na portrét. Z očí vytryskly jí slzy a jako rosné krůpěje zachytily se v dlouhých stinných řasách.

Hrabě Rovelský pozdvihl zrak od podobizny a — ucouvl nazpět celým tělem…

„Antonie“ — zvolal vřele, ano vášnivě, zdálo se mu, že obraz náhle oživl. Zapomínaje se úplně, chopil se rukou pozdní návštěvnice.

Pohlédla na něj udiveně. „Antonie? —“ pravila stěží zatajujíc úžas. „Antonie jest jméno mé babičky…“

„Babičky!“ — — To slovo bylo jako zdrcující blesk, který hraběte z minulosti strhl rázem v přítomnosť. Zakýval hlavou a usmál se. Obrátil obrázek a zadíval se chvíli na podobiznu mladého muže tu se nalézající, i pozdvihl pak oko k zrcadlu, z něhož naproti hleděla mu vstříc vrásčitá tvář, ověnčená rámcem stříbrných vlasů… A obrátil se k hosti hlasem něžným, skorem prosebným: „Co víte o své babičce?“

„Ach, pane —“ pravila. — „To vše jest jakési tajemství…“

„A kde jest vaše matka?“ — — zněla další otázka.

„Svou matku“ — zašeptala — „jsem nikdy ani nepoznala…

„Nikdy nepoznala“ — opakoval hrabě. „Tedy jest mrtva…“ Neřekl to jako otázku; viděl v předešlých slovech dostatečné potvrzení.

„Dávno mrtva“ — přisvědčila.

„A babička? — zašeptal hrabě Rovelský.

„Žije zde — ve městě…“

„Zde! V Tridentu!“ — zvolal hrabě Rovelský povstana. „A jest snad v nouzi postavena? V bídé se nalézá? — Mluvte — řekněte…“

„Pane hrabě,“ pravila dáma. „Nepřišla jsem žebrat o almužnu ani pro sebe ani pro svoji babičku…“

Starý pán spustil tělo své zas nazpět do lenošky, z níž byl povstal. „Má slova“ — pravil měkce a nikoli zcela bez trpkosti — „nebyla takto míněna…“

Hrdosť dámy změnila se rázem zas v tvářnosť zkroušené prosebnice. Pozdvihla k hraběti své v slzách tonoucí oko. „Ach, odpusťte, pane — odpusťte“ — volala spínajíc ruce. „Nijak jsem nechtěla se dotknouti vaší ušlechtilé mysli. Ach, pane“ — mluvila dále sotva potlačujíc výbuch pláče — „kdybyste jen tušil, pane…“

Tiskla sepjaté ruce k prsům a sklesla před hrabětem na kolena. „Hle! přece prosím — ano — prositi jsem přišla, žebrat… ó, pane! Ó, pane! Vraťte mně koupený portrét…“

„Jest váš —“ pokračovala v slzách. „Vím, že má i cenu pro vás — — ale pro vás nemůže přec míti než cenu umění… ale pro mne! Ach, pro mne — — Vraťte mně miniaturu, pane… Nemohu říci: prodejte — urazila bych vás… Musím jen prosit — — o dar se hlásit… darujte mně miniaturu — darujte mně portrét mé babičky…“

Dáma sklonila hlavu až k nohám hraběte.

Sehnul se k ní a rukou třesoucí ji zdvihal ze země. „Upokojte se, utište se“ — pravil měkce a dojatě.

„Neřekla jsem vám ještě vše, pane hrabě —“ jala se dáma mluviti hledíc ve tvář starce sedícího naproti. Bylo jí, jakoby celou duši svou jemu musila otevříti, odhaliti. „Neřekla jsem vám a — nyní musím to říci… že moje babička, moje ubohá babička dlouhou již dobu na lože jest upoutána.“

Hrabě Rovelský zachvěl se při těch slovech, jako by vítr mrazivý byl zadul jeho tělem.

„Ano“ — mluvila dáma dále… „a nemohu ani to zamlčeti, zatajiti — že upadli jsme v chudobu… A tu“ — — Nebyla s to pro pláč více promluviti, slova dostati z hrdla.

„Tu stalo se“ — řekla po dlouhém odmlčení — „že jsem v zoufalství — nevědouc rady si ani pomoci odnikud nenalézajíc a neočekávajíc… ani lék nemohouc zaplatit těžce nemocné a — když vše, co cenu mělo v domácnosti, již bylo prodáno — sáhla po věci poslední, která ještě zbývala… a donesla jsem k vetešníku — —“

Konec věty zdusilo se ve štkání; dáma zakryla si tvář oběma rukama v hlubokém pohnutí.

„Když domů vrátila jsem se s tváří úsměvnou, ale srdcem krvácejícím přinášejíc věci nakoupené za stržené peníze“ — chopila se zas slova — „přivítala mě nemocná sedíc na loži; bylať s namáháním a s napjetím, jak se zdálo posledních sil, se pozdvihla. ‚Moje dítě‘ — pravila — ‚smrť má se blíží… a jest na mně, abych zasvětila tě v minulosť — závoj její strhla před očima tvýma — — který dosud ji halil… Jdi do skříně a přines, podej mně miniaturní portrét, který tam nalezneš — portrét můj i — — otce matky tvojí…‘

Zůstala jsem strnulou“ — pokračovala zpovědnice po malém oddechu… „Snažila jsem se všemožně vymluviti nemocné její přání, odvrátiti ji od úmyslu, který byla pojala. Ale vše bylo marno. Stála na svém. Chtěla miniaturu…

A konečně — jsem musila přiznati se k pravdě.“

Dáma odmlčela se. Hrabě Rovelský nerušil ticho.

„Babička sklesla nazpět“ — chopila se slova zas po chvíli — „do peřin. ‚Ó bože! Můj bože!‘ — volala lkajíc. ‚Kterak nyní mohu umřít! Nenechávej mě umřít ještě, bože‘ — —

Odmlčela se opět a skončila pak hlasem klidným:

„Snad z toho všeho, co jsem svěřila vám, pane hrabě, omluvy dostatečné nenaleznete k mé návštěvě. A nevidíte mne v světle dobrém… Snad mě i odsuzujete — — Ale pane! Ó pane!“ mluvila zas pojednou tónem vřelým: „Považte, že koupí vaší zbyla mně jediná jen touto cestou naděje na získání zpět věci, kterou míti musím. Musím! Musím míti miniaturu, abych po vůli babičky se světem se loučící odevzdati ji mohla tomu, jemuž náleží — —“

„Tomu, jemuž náleží…“ opakoval hrabě a povstal v určitém rozhodnutí.

Ale pojednou jinak se rozmyslil. „Ne takto —“ zašeptal k sobě. „Ne tímto způsobem…“

„Zde vezměte, milé dítě —“ pravil v přestávce, kterou zavinil nával slz a sáhnuv po obraze na stole, podával jej dívce.

Nebyla s to zatajiti radosť. Z očí tak zamžených slzami zármutku a zoufalství vyšlehl jas blažené vděčnosti. Chopila se miniatury a zároveň chopila se ruky, která ji podávala a v nevysvětlitelném pohnutí přitiskla k ní své rty.

Hrabě Rovelský se usmál pln zářivého štěstí.

Vymknul ruce své z dlaní jejích a vložil je na skráně její hlavy, již pozdvihl a v patrném a v neskrývaném pohnutí dívaje se v oči její — přiblížil k sobě tu krásnou, mladou hlavu a přitiskl ji k prsům svým, i sklonil se a na hebké bílé čelo vtisknul políbení…

„Josefe“ — zavolal pak. „Doprovodíš zde paní z hotelu.“

A doložil šeptem:

„Budeš pak ze zdálí sledovati ji až k jejímu domu. Až k jejímu domu!“ — opakoval důrazně rozkaz.

* * *

„Tos ty, Charlotte“ — pozdravil dámu hlas, sotva byla několik kroků vzdálila se ze vrat hotelu.

„Konečně tě nalézám“ — řekl, více radostně než s výčitkou, ačkoli snažil se, aby tuto zcela nezakryl.

Vložil loket její v rámě své a vykročil rychlými kroky. „Kde pak jsi chodila?“ — otázal se. „Kde jsi byla? — Tak pozdě!“ — pokusil se pokárati zcela vážně.

Neodpověděla hned; byla v patrných rozpacích. „Vše ti vysvětlím“ — pravila po chvíli. „Nyní však pospěšme si — — Ach, Abeli, ani nevíš, kterak jsem byla dnes šťastnou… Řekla jsem ti včera o obraze“ — — zašeptala tajemně.

„Kdybysi byla řekla dříve raději“ — namítnul. „Nemuselo dojíti až k tomu, k čemu došlo — — Nečiním ti výčitek“ — pravil, když byla upřela k němu pohled prosebný. „Také jsem celou noc,“ pokračoval k věci samé se vraceje, „na to myslil a učinil jsem potřebné již kroky, abychom miniaturu zítra vykoupiti mohli.“

„Zítra?“ zvolala dívka. — „Zítra bylo by již pozdě“ — —

„Bohužel nebylo mně dnes možno“ — řekl mladý muž poněkud zaražen. „Znáš přece mé poměry. Víš, že chtěje vydobyti vavřínu, zápasím s chlebem“ — poznamenal rychle vzpamatovav se s onou povýšenou trpkostí, s kterou duchové v pravdě posvěceni mluví o pozemských svých svízelích a strastech. „Nepochybuješ snad, že —“ pravil chtěje mluviti dále.

„Jsi neskonale dobrý, Abeli“ — přerušila a doplnila dívka, tisknouc k sobě jeho rameno. „A vím, že mne miluješ“ — — Pohlédla na něj oním pohledem, který praví: za to jsi ale také mým celým světem!

„Proč se domníváš, že zítra bylo by pozdě?“ — otázal se, jako by za celou dobu svého mlčení byl o slovech jejích přemýšlel.

V rozpacích obrátila svou tvář. „Protože jsem kořisti zmocnila se dnes — sama“ — — pravila s vynucenou trochu veselostí.

„Tedy jsi obraz koupila?“

Ukázala na balíček, jejž měla v rukou, místo odpovědi. „Nesu jej“ — zašeptala pak vyhýbavě.

Šli právě volpajou, okolo Benjamina Salimbella. „Opravdu“ — pravil muž pohlédnuv běžně na výkladní skříň. „Již zde nevisí…“

„Pojďme, Abeli“ — povzbuzovala dívka. „Vezměme vůli tvoji za skutek a donesme společně naší drahé stařence“ — —

Z krámu vystoupila prodavačka chystajíc se na noc zavříti. „Aj pan Estève!“ zvolala. „Jsem připravena na zasloužené pokárání. Odpusťte, že nedostáli jsme slovu, které jsme vám dali dnes ráno, když jste u nás se stavěl. Zapomněli jsme na svůj slib — vlastně… ale k čemu zapírat? Z věci se vytáčet? — — To víte, pane — obchod je obchod — — Kdo více nabídne, tomu se prodá“ — —

„Tys mě, zdá se, značně přeplatila“ řekl pan Estève s úsměvem.

„Pojďme již! pojďme!“ — místo odpovědi netrpělivě pobízela dívka.

„Nuž jaká pomoc,“ pravil Estève k židovce. „Až bude zas někdy něco — neopomeňte mně vzkázat. K této prodeji vám musím přáti už jen štěstí“ — —

„Nepřejte, pane Estève“ vzdychla židovka. „Budu míti ještě trpký večer. Otec zrovna zuří. Už sama proklela jsem nebesa, že vedlo dnes kolem domu toho cizince“ — —

„Jakého cizince?“ tázal se Estève, dosti nedbale, ale v probouzejícím se patrně napjetí.

„Toho právě, který koupil portrét — nějaký hrabě.“

„Cizinci? Hraběti že prodala jste miniaturu?“ — —

„Ovšem — ano“ — —

„A dnes?“ — —

„Zajisté — před samým večerem.“

„Koupil ji a — odnesl?“

„Ano — odvezl vlastně. Jel do hotelu Trento“ —

Ani neporučil se od švitorné prodavačky a neodpověděl na její „felicissima note“ — — Spěchal ku předu táhna průvodkyni svou za sebou.

„Charlotte“ — pravil vážně a přísně svíraje loket její jako kleštěmi, jako by přiznání pravdy chtěl vynutit. „Kde jsi chodila? Odkud přicházela jsi, když jsem potkal tě v ulici?“ — —

„Z hotelu Trento“ — pravila hlasem člověka zmučeného, dohnaného k zoufalosti.

„Z hotelu Trento?“ — vzkřikl divoce a pustil její rameno, odstrčil ji od sebe, až zavrávorala. „Tys byla u něho? U toho hraběte?“ — —

„Ano“ — přiznávala se div neklesajíc.

„Kterak jej znáš?“ — zuřil dále. „Kterak jsi přišla k němu? — — A on ti dal portrét! Jest přece pravda, že neseš jej tu, při sobě, zde v ruce?“ —

„Ach, ano — ano — — vždyť jsem to pravila… Vyprosila jsem jej“ — — -

„Vyprosila!“

„Ano — dostala jsem jej darem…“

„Za jakou odměnu?“ — dal se do smíchu. „Za jakou cenu? — — Tací páni, jak známo, nerozdávají zadarmo“ — doložil posměšně, hlasem plným opovržení.

„Abeli!“ — —

„Přísahej, že se tě ani nedotknul!“ — —

Slova pomátla ji. „Tak se mnou mluvíš, Abeli?“ — — šeptala v hrůze.

„Nevěstko!“ — odpověděl.

„Jakým právem mě takto urážíte?“ — — zvolala hrdě se vztyčujíc.

„Jakým právem?“ — opakoval slova její. „Nuž ano — máte pravdu, signoro. Dobře mně připomínáte… Nemám a nechci míti práva k vám žádného. Byl jsem přec vaším ženichem, krásná signoro? — — Jeli pravda? — —

Nejsem jím více“ — doložil odvracuje se. „Zbavujete mne dokonale povinnosti jím býti — —“

Zdálo se jí, že sklesne na dláždění. Neměla slov. Bylo jí do pláče a zároveň do smíchu — šíleného smíchu. Bylo jí, jako by celý svět řítil se, bořil, jako by padaly na ni domy i věže trentské a v ssutinách svých ji pohřbívaly…

Stála smutna na ulici.

Abel Estève pádil již od ní, ani se nezastaviv, ani se neohlédnuv.

Potácejíc se překročila práh domu, v kterém bydlela. Musela držeti se zdi.

Zas se zastavila. Přitiskla obě dlaně k očím, jako by násilím slzy ven se deroucí chtěla zatlačiti. Lapala po dechu.

Pak vstoupila.

Pan Josef loudaje se v patách za oběma mladými lidmi — zastavil se teď a potřásaje v udivení hlavou, díval se na číslo nad vraty čitelné ve světle lucerny.

* * *

Ne tak radostně jako hotel, ale přec také překvapen zajisté byl pan Josef, vyslechnuv odvolání odjezdu směrem k Veroně, odložení další cesty na neurčito.

S počátku se ulekl, nemysle jinak, nežli že churavosť velitelova zavinila neslýchaný nepořádek, na jaký nebyl zvyklý u svého pána, neměnícího nikdy nic v plánech jednou ustanovených.

Byv upokojen v příčině stavu zdravotního nedovedl teprve už nikterak více pochopiti a dával nespokojenosť svou na jevo rozmarem tím nejšpatnějším, kterým i hraběti bylo trpěti.

Zcela už neuvěřitelným bylo, že na ráno, ačkoli tedy k nádraží se nejelo, objednán kočár!

„Nepochybně budeme znova jezdit zas po té plesnivé veteši“ — zabručel s netajenou ironií k portýrovi, když byl tento pokusil se v průvodu šňupečku a zaklepání na rameno něco bližšího vyzvěděti.

„Anebo snad“ — — zarazil se pojednou pan Josef. „Snad by naposled ta návštěva“ — —

V šiškaté hlavě s vyčnívajícími čelistmi zrodila se myšlénka — opravdová, původní myšlénka.

„Kdo pak tomu všemu rozumí!“ zaplašil pan Josef hned nemilého hosta vraceje se vítězně k své veliké ctnosti: plnit za všech okolností, slepě, rozkazy pánovy. „Co tě nepálí, nehas!“ — —

„Tedy zítra v sedm!“ — obrátil se k portýrovi s přísnou určitostí. „Nezapomenout!“ — —

Ráno také v průjezdu hotelu kočár stál pohotově. Hrabě Rovelský ovšem neměl zvyk měšťáků nechat čekati na sebe, nebýti hotov na vteřinu. Dnes ostatně vstal i nad potřebu brzo. Ani skorem nespal. Vzdor tomu necítil se nijak unaveným. Nepokojným byl, ale v tom nepokoji jevila se jedině nedočkavosť.

Ptal se kolikráte, není-li již zapraženo a skorem se zastyděl němou odpovědí Josefovou — káravým jeho pohledem na hodiny.

Konečně se doba přiblížila.

Hrabě Rovelský nechav pečlivě opatřiti se proti chladu počasí, překročil již práh svých komnat, aby sestoupil — když v tom portýr přiběhl nahoru a odevzdával malý balíček.

Starý pán podával obdrženou věc do rukou Josefových, aby uložil ji do pokoje až k návratu — ale jinak se rozpomenuv, vrátil se.

S rukou chvějící se rozbalil paklík a — div neklesl. Josef musil přiskočiti a s ustrašeným pohledem věrného zvířete, které pána svého vidí trpěti, usazoval hraběte do lenošky.

Na stole ležela miniatura — —

Zotaviv se poněkud hrabě Rovelský chopil se lístku spočívajícího při obraze.

„Babička jest mrtvá,“ četl černými kruhy, které valily se před očima jeho a zatáčely v svůj rej i písmo, na něž hleděl. „Vypustila duši dnes v noci — krátce po mém návratu…

Odevzdávám hraběti Rovelskému, co mu náleží. Mezi portrétem svým a mé babičky nalezne, co tato říci jemu chtěla a měla ze světa odcházejíc“ — —

Hrabě Rovelský zimničně sáhl po miniatuře a stisknuv tajný bod, který, rozpomenuv se, hned nalezl — vytáhl úzký proužek papíru a na něm napsáno bylo: Odpuštění — —

* * *

Jednou z nejpopulárnějších osobností římských v prvních letech sedmdesátých byl hrabě Eugen Rovelský. Byl znám jak svojí roztomilou povahou, tak svými projížďkami a procházkami po městě v průvodu starého sluhy, který na krok od něho neustupoval a stále pána svého napomínal k šetření zdraví, v případech pak, a to dosti častých, neuposlechnutí, byl pohotově s řádným vypeskováním.

Vždy vítán byl hrabě v obchodech se starožitnostmi, kde býval hostem velice vzácným a nikdy s prázdnem nevycházel, což by tvrditi se mohlo též o prodavači a s daleko větší snad ještě oprávněností.

Hrabě Rovelský prolezl s panem Josefem i nejzapadlejší uličky ghetta a přinášeli mu i z domů soukromých věci cenné i bezcenné.

Kupoval někdy i bez výběru, z pouhé dobroty a dobročinnosti, ale vkus jeho a znalosť věci hlásaly nejlépe jeho sbírky, jež seřaděny a srovnány zaujímaly celé poschodí nádherné villy na druhém břehu Tibery.

Styků vyhledával hrabě Rovelský hlavně v kruzích uměleckých a snad jedině, společnosti, k níž rodem náležel, spíše straně se než blíže.

Býval denním též hostem v caffé greco pod španělskými schody, ve via condotti, kde jsou nejkrásnější sklady proslulé římské mosaiky. Žačazená, skorem ošumělá řecká kavárna byla v oněch dobách — nevím je-li dosud — shromaždištěm všeho, co Musy ctí i vzývá. Odbývána tu pravidelně i jakási umělecká bursa.

Hrabě Rovelský byl v tomto výlučném světě všestranně ctěn a vážen, a to nejen pro své neobmezené takřka mecenášství, ačkoli toto ostatně v naší velikým proudem svým praktické a umění všemu málo přející době nikterak není také k zahození a nelze je podceňovati. Na určito jest lepší než umělecké diletantství, jež v bohatých a vznešených kruzích zdá se mnohde nyní ono nahrazovati. Znal se osobně se všemi čelnějšími domácími umělci i cizími, v Římě meškajícími, a kdo přišel, nikdo nemeškal co nejspěšněji učiniti známost tak příjemnou a po případě i prospěšnou.

Také Abel Estève představen byl hraběti v zmíněné kavárně a starý pán zamiloval si na první setkání nadaného a nadšeného mladého muže, který přišel, aby na klassické půdě italské vtiskl nadání svému pečeť posvěcení, Estève navzájem přilnul celým srdcem k hraběti, který s účastenstvím opravdového přítele stopoval první jeho práce ve věčném městě.

Styky z kavárny brzy stupňovány na časté návštěvy atelieru, a zcela přirozeno, že následovalo pozvání na villu.

A ta stalo se, že mezi rozmluvou, sedě naproti hraběti v rozkošném salonku zřízeném v stylu empiru — pojednou Abel Estève umlkl, vstal bledý na smrť a po dlouhém zápasu se slovem ukazuje před sebe vykřikl: „Komu náleží tento obraz?“ — —

Hrabě Rovelský, udiven, zadíval se na hosta a sledoval pak jeho pohled — k drobnému portrétu v čtyřhranném zlatém rámci, představujícímu dámu oděnou, jako by právě byla vešla do plesu v paláci vítěze nad spojenými vojsky.

„Komu náleží tento obraz?“ — opakoval důrazně Estève a jeho hlas měkký a sladce snivý jako paprsky jižního slunce, jež zlatilo jeho kolébka — ztratil se v nepochopitelné drsnosti, která sama sebou musila již urážeti.

„Ve ville Rovelského nejsou než věci vlastní“ — řekl hrabě opravdu dotknutým se cítě.

„Nuže“ — zvolal mladý muž tónem rozhodným — „ten, který koupil tento obraz, v Tridentu, v krámě vetešníka, jest povinen mně zadostučiněním.“

„Vám? Kterak to? Proč vám?“

„Protože pohaněl mě v mé nevěstě!“ — řekl Estève chvěje se rozčilením.

„Vaší tedy byla nevěstou?“ — zvolal hrabě. „Vy jste byl tím, který odstrčil to ubohé dítě, nestaraje se o vysvětlení, nečekaje na ospravedlnění“ —

„Pane hrabě!“ — vpadl Estève. „Dříve promluvme o záležitosti nás dvou se týkající.“

„Buďte jist, pane“ — řekl hrabě Rovelský s toutéž napjatostí — „že nikdy neodpírám nikomu, čím jsem mu povinen.“

V tom rozevřela se těžká portiera a vstoupila dáma, mladistvá, krásná.

„Abeli!“ — zvolala, stanouc.

„Ty zde, Charlotto?“ — vyrazil ze sebe Estève, v zděšení, v hrůze.

Hrabě Rovelský díval se chvíli na oba dva, jak stáli tu proti sobě plni lásky v duších a z očí zářící a — cestu přec naleznouti nemohouce, jež by je svedla, na níž by se potkali…

„Abeli!“ — opakovala dívka hlasem plným bolesti a zároveň touhy.

Ale Abel Estève stál upjat, nepřístupný, cizí.

Až hrabě Rovelský přistoupil k nému a položiv ruku na jeho rameno, s úsměvem promluvil několik slov — —

„A nyní“ — skončil hrabě — „vy ji odprosíte! Na kolenou ji odprosíte!“

Tvář mladého muže jako by ozářena tonula v blaženém opojení, ve vířivém štěstí.

Klečel již u nohou Charlotty a líbal vášnivě její ruce.

„Ty mně odpustíš?“ — prosil pln vroucnosti.

„Láska přec odpouští vždy a všecko“ — pravila Charlotta.

„Vždy a všecko —“ opakoval hrabě tona v myšlénkách vlastních.

„A nikdy neopouští“ — doložil Abel Estève kajícně.

Starý pán v slzách, kývaje smutně hlavou, zadíval se na portrét na stěně…

* * *

V teatro valle v druhé loži na levo v přízemí vídati bylo denně čarokrásnou paní. Vedle tragédky Benotti dělila se s „nostrou pincipessou“, nyní královnou Markétou, která také pilně navštěvovala valle a dětinsky uměla tleskati i smát se a také plakati za svým španělským vějířem — o sympatie obecenstva, a každá z těchto opravdových krásek v naší malé společnosti v parterru měla své oddané rytíře (o nichž ovšem neměla ani zdání) hotové učiniti po případě více než z klece lví přinésti rukavičku.

To všecko sem však ani snad nenáleží.

S paní Estèvovou — tou byla krásná dáma — tuze často i bez manžela přicházel starý pán, hrabě Rovelský, který sousedku svou v loži patrně zbožňoval, a kolovaly jednoho času o obou některé historky — na které však Abel Estève, když k uším jeho se donesly, odpověděl ostřím kordu.

Hrabě Rovelský žil v Římě více let, aniž by odtud kdy vzdálil se na dlouho, až jednou — avšak k této cestě nikterak sám se neodhodlal.

Byl převezen v skvostné kovové rakvi na své statky v Čechách, kde tělesné jeho pozůstatky přiloženy k prachu jeho urozených předků, po boku hraběnky, z vysokého rodu, která předešla jej o celé desetiletí nedavši jemu žádných dětí.

Statky majoratní přešly na mladší linii hrabat Rovelských. Villa v Římě však uklouzla truchlícím synovcům. Hrabě Eugen Rovelský odkázal ji se všemi sbírkami v ní se nalézajícími a jím samým během půl století pracně a znalecky i s velikými obětmi nashromážděnými své vnučce z lože lásky, paní Charlottě Estèvové — —

Tyto krásné, drahocenné sbírky, vzorně spořádané, obsahující květy kultury všech století, možno spatřiti v Římě každý den; jsou přístupny na ohlášení, a provede vás starý, věkem sehnutý až k zemi mužík, podobný velbloudu i tváří i barvou livreje — nemáte-li totiž zvláštní odporučení, neb nejste-li osobně uveden, představen, v kterém případě snad i paní domů sama ochotně a s patrnou radostí učiní se vaším roztomilým zajisté ciceronem po sálech villy.

Na konec přijdete do útulného salonku v stylu empiru, který zachován jest bez nejmenší změny, jak býval za života hraběte a odkud nezapomenutelný jest rozhled do Campagně.

„Hrabě Eugen Rovelský“ — vysvětlí vám ochotně paní, když jste byl zadíval se na vzácnou miniaturu na psacím stole — „Ve svém šťastném mládí“ — doloží paní.

„A zde?“ — máte na jazyku, když jste byl na pokyn obrátil obrázek. „Hraběnka Rovelská“ — chtěl jste již dopověděti, ale v tom vzpomněl jste na malou, obtloustlou ženušku s lhostejnýma, studenýma očima, s tupým nosíkem, masitými hrubými pysky, kterou jste viděl na zámku na patě Šumavy mezi rodinnými portréty hrabat Rovelských.

V rozpacích upřete nový pohled na obraz a řeknete jen: „Krásná dáma!“

A rozpaky vaše nezmenší se, pohlédnete-li na svou průvodkyni, jež se byla zarděla, ale upírá k vám pohled skorem vděčný, jakým ženy umějí bezeslovně děkovat za každé uznání jejich největší přednosti, proti niž věru všechna naše síla i moudrosť není ničím…