Povídky (Herites)/Granát přináší štěstí…

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Granát přináší štěstí…
Autor: František Herites
Zdroj: Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 121–158.
Licence: PD old 70

V studentských letech jsem bydlel také u pana Spadoniho. Byl jako mladík přišel do Čech se svým otcem, který po světě chodil s cínovým zbožím, až v krajském městě Z., naleznuv tu snad půdu obzvláště příhodnou, trvale se usadil. Syn dědil po otci živnosť i obchod.

Myslím, že i jemu vedlo se dosti slušně. Tenkráte sice nejedlo se již výhradně na cínu, jako bylo za našich dědův, ale spotřeba kovu toho byla dosti ještě veliká. Pak ovšem časy změnily se úplně; všeovládající druhdy cín nahrazen na všech stranách, stal se docela neoblíben, vyšel z módy; dnes cínové nádobí nalézáme už jenom ve sbírkách musejních a tu onde ve starých domácnostech, uschované na památku za sklem, nebo v mísníku červy prožraném u dveří nebo nade dveřmi.

Za ženu měl pan Spadoni Češku. Sám také mluvil dosti dobře naším jazykem, ačkoli jako rozenému Vlachu některé skupiny tvrdých našich hlásek činily mu obtíže. Řeč svou mateřskou nezapomněl a s dalekým domovem udržoval stálý styk. Psal tam listy, asi dvakráte do roka, jakýmsi příbuzným. Týž počet dopisů dostával na vzájem z jihu, z města Videmu.

Vždy po několika letech přišlo psaní po poslu. Zmínění příbuzní poslali panu Spadonimu učně.

Z počátku tito listonoši byli z rodiny, později, když vhodných členův už se jí nedostávalo, vůbec Videmští.

Mistr Spadoni nechtěl nikoho jiného vzít do práce, než krajana. Myslím, že nevůvěřoval tolik dětem našich krajův, aby za schopny je měl ovládnouti řádně všecky tajnosti cínařství, jež pokládal za výhradní dovednosť svého lidu, jako opravdu v celé střední Evropě s některými jinými ještě řemesly, z počátku bylo většinou v rukou italského plemene. Však také asi a snad hlavně rozhodovalo zde, že pan Spadoni chtěl stále mít někoho kolem sebe, s nímž by mohl pohovořiti si sladkou mluvou rodnou.

Paní Spadonová nikdy nenaučila se jedinému slovu italskému. Neměla tolik inteligence, aby cítila toho potřebu, ačkoli tím zajisté byla by stala se muži svému bližší, než byla v skutečnosti. Jinak byla žena výborná a také nebylo žádných povážlivých neshod mezi ní a manželem. Snášeli se zcela dobře.

Měli jediné dítě, dcerušku. Křtěna byla na jméno sv. Terezie, a ačkoli matka říkala jí Terinka, celé město přidalo se záhy na stranu otcovu a jinak nejmenovalo jí než zdrobnělou koncovkou italskou. Konečně i paní Spadonová podala se proudu všeobecnému.

Teresině bylo teprve čtrnáct let, když jsem se přistěhoval k Spadonům. Byla hezká, svěží, štíhlého vzrůstu. Pleť měla tmavou, oné olivové žluti s přídechem bronzu, kterou honosí se dcery jihu, a také vlas její byl po rodu s otcovy strany, hustý, černý a lesklý při tom; za to měla oči seveřanky, modré, ne zrovna nedozírně hluboké, ale přívětivé nad míru, a nahrazovala pohyblivostí, co nedostávalo se jim na ohni.

Krása té dívky náležela ke zvláštnostem a měla mnoho ctitelů. Tenkráte již, když jsem ji poznal, dostávala hojně milostných psaníček od malých studentů, kteří po mnohém otálení a mnohých poradách mezi sebou šťastně přivedli na papír: „Tvůj obraz zaryl se hluboko v srdce mé…“ a podepsali: „až do hrobu tmavého vždy věrný…“

Ale studentští milovníci, na nichž družky Teresiny z vyšší dívčí školy dosti nalézaly záliby, na jichž pozdravy červenaly se a o nichž se jim zdálo celé noci a často i ve škole — mladé naší dámě málo imponovali. Byla příliš koketkou, aby zamilovaná psaníčka, jež ovšem v celku musila jí lichotiti (vždyť byly přítelkyně, které marně vzdychaly po jediném a Teresině opravdu záviděly báječné její štěstí), nechala všecka bez odpovědi. Tu a tam snad i pérem odpověděla, ačkoli v umění písma a zejména slohu nebyla nikdy dosti silna a také po slávě té valně netoužila; za to vyznala se tím více v jiných dovednostech a uměla jich použiti i proti svým zbožňovatelům.

Mrsknutím oka, úsměvem připravila ubohého gymnasistu o hlavu. V nejbližší taneční hodině nebo na procházce v městských sadech odvážil se přistoupiti — poprosil o nejbližší mazurku anebo nabídl průvod, za bílého dne, pohrdaje vším nebezpečím, hrozícím jemu z oken katechetova bytu, ústících zrovna do parku.

Ale takové dostaveníčko pro zamilovaného nešťastníka skončilo pravidelně velmi špatně. Teresině její průvodce, po případě tanečník nikterak se nezalíbil.

Není pochyby, že byl dosti chytrý, ano daleko moudřejší než ona sama. Úmysl jeho, učiniti se příjemným, byl zajisté také nejkrásnější. Sestavil si doma pečlivě a s mnohým štěstím znamenitý program zábavný. Nastudoval množství vtipných poznámek a podařených obratů. Vybral z celé své znalosti literární nejpěknější verše a přečetl znova (snad již asi po stopadesáté) a s všemožným citem vlastní svou báseň, která byla uveřejněna v posledním čísle „Varyta“, gymnasiálního časopisu, a která byla „Jí“ věnována. Co tu bylo příprav a jaké chystání!

A zatím nyní — tu stojí jako opařený. Vysekl poklonu, v celku nebyla zlá; ale tím šviháckým smeknutím jakoby vyčerpána byla všecka jeho síla, všechen jeho um. Chce promluviti, ale nic mu nenapadá. Teresina, která jde s přítelkyní, šťouchá tuto loktem a stěží jen potlačuje výbuch smíchu… Konečně přece něco — království, jsi ztraceno; slovo jest zde. Ale smích jest tu také, hned v zápětí — smích nemilosrdné Teresiny. Celý zajímavý program ubožákův, kterým chtěl dobýti srdce zbožňované, scvrkl se na zmínku o počasí, nebo na poznámku, že sál pěkně jest dekorován, či že hudba ještě jest ucházející…

O tanci ani nemluvím. Ty hrající nožky Teresiny, které by zajisté byly dovedly zatančiti tarantellu s cinkotem castagnet — považte… teď obejmou ji nemotorné, hranaté lokte — jeden, dva, tři — — jeden, dva, tři… ten člověk počítá si potichu, aby se nespletl v kroku! A sotva obtančil jednou kolem, nemůže ani dechu popadnouti.

„Tančí jako medvěd!“…

Tak zněla zdrcující kritika, kterou pronesla Teresina v kruhu svých přítelkyň, a není divu, že za takových okolností z takové lásky nebylo mnoho. „Varyto“ přineslo mnohý výlev hořkosti, bolesti i zoufalství — na štěstí to vše po čase zmizelo v sladkosti nové lásky…

Však jsme již dlouho dosti prodleli u těch mladých, blouznivých snů!

Ti páni mladiství neviděli, že Teresina jinak již dívá se na svět, než oni i než družky její. Byla sice v stejných s nimi letech, ale byla jižní krev, dítě jihu. Nebyla více dítě, ale byla ženou…

Záhy dosti to zpozorováno na všech stranách. Teresina pojednou překvapována pozornostmi, kde dosud jí ani si nevšímáno, a všímáno-li, tedy jen běžně, z pouhé zdvořilosti — — ty pozdravy, jež potkávající ji pánové jí vzdávali, byly nyní zcela jiné…

A ona rozuměla dobře. Přijímala každý hold jako věc povinnou, jí náležející.

Bylo opravdu potřebí, to bujné ptáče dobře střežiti…

A dům Spadonů také nikomu nebyl otevřen. Avšak obléhán zůstal dosti. Ústranní ulice, ve které jsme bydleli, ožila ku podivu. Celá svobodná čásť důstojnictva místní posádky objevila novou cestu do kasáren, a ta vedla kolem okna, z kterého čas od času vynořovalo se kvapem kypící poprsí Teresiny.

Ano, Teresina teď největší čásť dne trávila doma. Paní Spadonová beztoho nedržela mnoho na vědy a vzala dceru ze školy, s živým souhlasem této, která v té době shledala zejména matematiku jako něco naprosto ohyzdného, nesnesitelného. Teresina byla příliš veselá a příliš roztržitá, aby byla dovedla dobře počítati a nenapsala dvě cifry za sebou, jak se patří. Starý profesor nepřestával opravovati, a mnohdy, když ruku zahanbené žačky vedl k odstranění křídového zmatku na tabuli, třásla se suchá jeho kostnatá ruka s těžkým zlatým prstenem doktorským — pergamentová tvář učeného pedanta prokvétala ruměncem — — jediné hněvem zajisté, zlostí… chyba byla opravdu do nebe volající!

To byl dějepis daleko příjemnější. Přednášel jej mladý suplent s pěknými knírky pod nosem a skřipcem na nose! Ale niť, která poutala Teresinu k tomuto předmětu, nebyla tak silná, aby dovedla udržeti závaží, jakým byla nechuť k základu všech vědomostí…

Zahodila s největší radostí za kamna všechny školní knihy i sešity. Učila se šití, vaření, všemu, čeho třeba v domácnosti vůbec. Valně ovšem také to všecko jí nechutnalo a paní Spadonová měla hotové soužení. Stěžovala si také dosti všem tetám i kmotrám, že to s Teresinou nikterak není k vydržení a hlavně otec že ji nadobro už celou pokazí.

Pan Spadoni byl totiž shovívavější k slabostem svých bližních a zejména na Teresinu nikdy nic nepřipustil. Viděl v ní v každém způsobu vzor vší dokonalosti, jako všickni otcové v prvním anebo více ještě v jediném dítěti… S Teresinou mohl i mluviti italsky a ona dovedla náležitě těžiti z této otcovy záliby, jako z jeho k ní lásky.

Společenský byl pan Spadoni málo; byl člověk více v sebe uzavřený. Rodina byla mu vším; mimo rodinu nehledal žádných styků.

Jenom s jedním člověkem obcoval důvěrněji. S panem Žlábkem. Chodil k nám pravidelně v neděli a ve svátek odpoledne.

Bydlel naproti. Byl vysloužil si svá dlouhá léta na vojně a jako všichni staří vojáci, zejména z oněch dob, pohovořil si rád o svých výpravách. Pluk, v jehož okresu doplňovacím Z. se nalézá, ležel v Italii a každého roku posýláni tam nově odvedení za svými staršími soudruhy, kdež zůstali po celý čas své povinné služby.

Také pan Žlábek, hned jako nováček byl poslán na jih a seznal všechna čelnější města severní Italie, v nichž střídavě a postupem byl v posádce; velkou čásť nížiny lombardské a benátské viděl v kouři, za hřmění děl a výskotu pušek — stál též u Solferina, kde náš pluk byl takřka decimován.

Pan Žlábek měl vzdělání a v plné míře vnímavosť, smysl pozorovací pro každou krásu i zvláštnosť, rázovitosť krajiny i lidí — vzpomínky jeho byly skutečně zajímavé a zábavné. I my, studenti, rádi jsme jej poslouchávali, když někdy dal se s námi do řeči.

Pan Spadoni těšil se celý týden na pana Žlábka; ve všední dny ani nebylo tolik času, aby si náležitě pohovořili. Pan Žlábek nemluvil sice vlaštinu tak měkce a melodicky jako rozený Ital, ale za dlouhá léta své vojančiny přisvojil si dosti značnou čásť slovního bohatství té krásné řeči. A pan Spadoni nebyl tak přísný. Jenom když slyšel svou mateřštinu a hlavně když slyšel o svém rodném městě.

Pan Žlábek je totiž znal. Ztrávil ve Videmu více než rok a prošel kříž na kříž celé okolí, ve službě, v povinnosti, na obchůzce i z vlastní záliby. Tu bylo vždy, sotva se pozdravili a proti sobě zasedli ve světnici, v létě na zahrádce při domě, po deseti, dvaceti slovech slyšeti již „Udine“… A „Udine“ — „Udine“ — — opakovalo se stále a zas a zas se vracelo, jako červená niť se táhlo hovorem i tomu, kdo nerozuměl celku.

Teresina též někdy súčastnila se, ale ne často. Znala již předmět dokonale a věděla napřed skorem každé slovo, které se promluví. Její těkavá, nepokojná mysl nesnesla takové jednotvárnosti. Utekla obyčejně.

Nebylo vlastně žádnou tajností, že pan Žlábek chodí k Spadonovým z příčin a v úmyslech ještě jiných, než aby se starým cínařem vyčerpal opětovně všechny své vědomosti o Videmu. Každý snadno mohl vypozorovati, že návštěvy svědčí také Teresině, a nebylo ani třeba, aby novinářské živly z ulice nález toho smyslu roznesly po celém městě.

A dosti brzo došlo k určitému vyslovení.

Starý Spadoni měl radosť; mnul si ruce. Nepřál si nikdy lepšího zetě. Také paní Spadonová nenamítala ničeho a byla s manželem svým v neshodě jen v jednom: kdežto on důslednosti páně Žlábkových námluv považoval za věc daleké ještě budoucnosti, přála si matka a chtěla svatbu mít v době nejbližší, i chystala a strojila kvapem výbavu.

Také pan Žlábek souhlasil spíše s touto, druhou stranou. Ale naskytly se některé překážky. Také pan Žlábek chtěl, čekaje již brzo úplné propuštění ze svazků vojenských, nalézti sobě nějaké zaměstnání. Byl dosti zámožný a mohl z jmění svého vyživiti i novou domácnosť, ale toužil po práci a hlavně po určitém nějakém postavení společenském; život pouhého soukromníka nebyl jeho ideálem. Tím se věc protáhla a cesta do kostela odložila, ačkoli závazky učiněny pevné a po domácku slaveno již zasnoubení.

Teresina byla v tak důležité pro ni záležitosti tak trochu hádankou. Byla tenkráte zamilována do všech mužů v městě; stejně mnoho, nebo stejně málo. S každým se bavila, s každým se smála, každého povzbuzovala svou přirozenou koketerií, která často brala na sebe tvářnosť dělanosti, strojenosti, vypočítavosti, ačkoli vším spíše byla než tím. Nemilovala však nikoho.

Pan Žlábek nejméně ze všech ji snad zajímal; však proto přece nebyla nepřístupna ani jeho lichotivému slovu, když někdy odhodlal se některé jí říci. Jej ovšem přivedla u vytržení již každým troškem svého sladkého, nyjícího pohledu, kterýž vyslala z hezkých svých očí.

Odpor proti němu v celku neměla.

Proč tedy byla by odmítla zrovna jeho. V té době byla by přijala stejně snad ruku každého i jiného, který by nabídl se učiniti ji paničkou a — byl si přispíšil. Takto dostalo se panu Žlábkoví slibu vítězné palmy.

Tu přibyl k našemu společnému stolu jeden talíř a přistaveno o židli více.

Tenkráte zajisté pan Spadoni neměl více příčiny, aby toužil po společníku, s nímž by mohl pohovořiti si mluvou rodnou; z té stránky byl opatřen dostatečně. Ale za to teď tím naléhavěji potřeboval pomocníka v práci, v řemesle. Stárnul již v té době očividně a toužil po tom, aby častěji mohl dopřáti si odpočinku. Churavěl opravdu a často několik dní ani nevstal z postele, nebo zimomřivě krčil se u kamen.

Nevím, proč tak dlouho z domova nikoho mu neposýlali; snad nebylo vhodného. Konečně po opětovných naléhavých psaních z Čech přišel toužebně již očekávaný.

Jmenoval se Gasparo Zorboni. Byl taktéž Videmčan, jako předchůdcové všickni, kteří kdy u pana Spadoniho pracovali. Sotva přeletělo více než osmnáct let přes jeho hlavu.

Byl to milý, zvláště roztomilý hoch. Náležel k lidem, kteří na první pohled již zevnějškem svým získají si celé naší sympatie.

Není divu, že k švarnému tomu mladíkovi mnohý žádostivý pohled se obrátil a mnohý toužebný povzdech za ním letěl. Ano, nelze nikterak zamlčeti, že v ženském světě celého sousedstva stal se mnohý zápas o jeho přízeň.

A Gasparo nenechal tak snadno bez povšimnutí žádné hezké děvče, a první slova, jimž v řeči nového domova se přiučil, bylo několik lichot a zdvořilůstek, jimiž z pravidla zahajuje se útok na ženské srdce. Večer, po práci, celou ulicí maloměstského předměstí a k nemalému pohoršení závistivých mrzoutův obojího pohlaví, rozléhalo se veselí mládeže, shromažďující se pod okny k dostaveníčkům. Také Gasparo byl v besedách těch denním hostem, i uměl zcela pěkně bráti za bradu, štípati do tváře, tisknouti ruku a užíval těchto venkovských výrazů milostné touhy na všechny strany a přehojně.

Tím zdrženlivěji za to, zapjatěji choval se doma. K Teresině nikdy nedovolil si ani nejmenší smělé slovo, ano v její přítomnosti jakoby jeho svižná, pružná postava přelila se ve formu studené škrobenosti. Jeho řeč i jeho pohyby byly plny jen úcty. Ostražitě vyhnul se, bylo-li nebezpečí, že ruka jeho zavadí o ruku Teresiny, a mluvil-li s ní, neučinil tak jinak, než s očima sklopenýma upřeně k zemi, nebo hledícíma kamsi do dálky…

Nelze ovšem zamlčeti, že naši slečinku Teresinu chování takové poněkud mrzelo, ano trochu též i uráželo. Tato pravá dcera Evina nemohla přece jinak než zlobiti se potají, že ten, jehož srdce slabosti nebyly žádným tajemstvím, kteréhož lapila každých ženských očí síť — tak nevnímavý a zatvrzelý zůstává jediné k její kráse.

Ale na venek nenechala z toho všeho na sobě nic znáti. Oplácela Gasparovi zúmyslnou nevšímavostí a činila mu na úkor co mohla. Netajila se tím nijak a ani jemu, že jest jí k nevystání a nepožívá v žádném ohledu její přízně.

Pan Žlábek, který po příchodu nového Spadonův dělníka po nějaký čas trochu špatně spal, mohl docela býti upokojen a snad také jím i byl, ačkoli přece počal teď na uspíšení svatby naléhati.

Teresina nezavdávala nejmenší příčiny k žárlivosti. Nejen vzhledem ke Gasparovi, ale na žádnou stranu. Byla opravdu v tom ohledu změnila se ku svému prospěchu. Přestala koketovati s každými knírky a jakoby byla nadmíru zvážněla. „Hle,“ říkala matka. „Sotva došlo k blízkosti svatby — jaká rozumná, rozšafná nevěsta stala se z toho nezvedeného diblíka! Není pochyby, že bude vzor domácí hospodyňky.“ A paní Spadenová, jmenujíc změněné chování dceřino „přijitím k rozumu“, neopominula pohovořiti si o těch věcech se všemi sousedkami, i souhlasily s ní všecky, kteréž věděly také, že doba ta nadejíti musí a mládež na každý způsob že nejlépe nechat se vybouřit. V těchto poznáních i panu Spadonovi udílena jaksi absoluce.

Zatím také Gasparo, zmocniv se v krátkém čase celé sbírky ženských srdcí a vystřídav několik důvěrných známostí, jakoby se byl nasytil toho pachtění za každou dívčí nožkou — z nenadání ochladí ve své donjuanské zamilovanosti a netrvalo dlouho, platil všeobecně za studeného mrzutého patrona, který vřelé jižní krvi, kolující v žilách jeho, nečiní příliš mnoho cti. Zajisté, že okolnost ta oblíbenosti jeho v sousedstvu zasadila ránu povážlivou.

Stal se skorem samotářský, vyhýbal se, kde mohl, styku s lidmi a nejvíce Teresině. Mluvil s ní řidčeji a méně než z počátku, a ještě méně často na ni pohlédl, ale v nepřítomnosti její, jakoby tmavé jeho oči hledaly stále předmět nějaký… když vešla, spočinuly na ni jen mžikem a opět se odvrátily — zasvitl z nich však zvláštní tajemný lesk a žár…

Jednoho dne letního, na večer, Gasparo byl, jak ve zvyku míval někdy, po práci, vyvedl pánovu hnědku ze stáje a v čele několika soudruhů vyjel si za město.

Vraceli se z této projížďky.

V celku snad postavy venkovských jezdců, sedících na koních vlastností málo arabských, bez sedla, v obyčejných všedních a ošumělých šatech, schopny jsou vzbuditi v očích divákův i čtenářův dojmy všelijaké — ale Gasparo aspoň svou vrozenou grandezzou, která dětem jihu tak jest vlastní, dovedl úskalí vší směšnosti se vyhnouti.

Bylo pozdě na večer a po skončené týdenní práci. Přede všemi domy stáli lidé a zejména děvčata byla všecka venku a vítala sbor vracejících se junáků.

Každý z nich měl plné ruce květin, střemchy i šeříku a pomněnek, a v žertu a veselí nespoutaném rozhazovaly na všechny strany své kytice, že žádná ruka vztažená nezůstala prázdná.

Jediný Gasparo nesúčastnil se všeobecného podělování. Jel mlčky a vážně uprostřed svých druhů; v ústech držel snítku s několika velikými květy granátovými. Utrhl větévku, přesahující zeď panské zahrady; vzmocnil se kořisti s nebezpečím, stoje na koni, v trysku za bouřlivého jásotu a potlesku průvodců.

Nevšímavě jel Gasparo ulicí, skupením usměvavě k němu vzhlížejících děvčat. Dojel až k samému domu Spadonových.

I Teresina vyšla a stála na prahu.

Gasparo hbitě seskočil s koně a podával jí ohnivé zvony.

Teresina začervenala se jako ten květ, který v ruce k ní vztažené se chvěl.

Učinila pak pohyb na zad, ustoupila o krok a podívala se i nepřátelsky na nenadálého dárce. „Co se opovažuješ?“ — jakoby chtěla říci.

„Granát přináší štěstí…“ nesměle zašeptal Gasparo.

A tonouc v rozpacích, Teresina sáhla po květu a zatkla skvoucí granátové zvony za ňadra, jež byla náhle a nevysvětlitelně jí bouřlivě se rozvlnila…

Týž večer Gaspara nebylo více k spatření.

Druhého dne na to, v neděli, pan Žlábek k Spadonovým dlouho nešel; byl kdesi v polích, toulal se do večera a vrátil se unaven, jako pod velikou tíží sehnut. Nepozdvihl očí se země, až na prahu domu svého zastavil se a obrátil. Naproti v okně spatřil líbezný profil Teresiny. Díval se chvíli v tu stranu, jakoby čekal, až jako jindy usměje se na něj plně ten zářivý obličej její. Ale neobrátila se.

Starý přítel již nemoha se dočkati obvyklé návštěvy a nalámav si hlavu dostatečně pátráním po příčinách takové nezvyklosti — zavolal na pana Žlábka.

Odpověděl pohybem odmítavým a učinil již i krok přes práh domu svého. Ale pak se dostavila rozvaha. Co vlastně se stalo, aby zavdalo příčinu k nějakému hněvu, dokonce snad k roztržce? Shledal pojednou, že vzdor jeho byl vlastně pošetilý, připadal si tak poněkud i směšným ve vlastních svých očích. Obrátil kroky své k Spadonovým.

Kvapem vymyslil si celou lež o dnešním svém útěku a přednášel panu Spadonimu na četné jeho otázky svoji zmatenou historku.

Pan Spadoni tvářil se, jakoby všemu do slova věřil. Ale pak pohrozil šelmovsky prstem. „Však já vím,“ — jakoby říkal — „že něco dělo se mezi vašimi srdci…“ Pohlédl s pana Žlábka na Teresinu a zase vrátil se k tomuto. „Ale co mně po tom!“ — mluvil úsměv starého muže. — „Nechci tázati se…“

„Co na tom konečně?“ — dopověděl nahlas svoje myšlénky. „Takové neshody mezi milujícími přicházejí vždy.“

„Jaké neshody?“ pravila Teresina.

Také pan Žlábek byl nucen odporovati narážkám tchánovým.

„Neshody? Mezi námi?“ otázal se přistoupiv k Teresině. Pohlédl na ni, jakoby říci chtěl: „Ty dobře víš, co mi zavdalo podnět k zlobě a také mě opravňovalo k ní — ano, ano…“ pravily dále jeho oči, upírajíce se Teresině pevně do tváře. „Ale já ti odpouštím“ — doložil již úsměv — „odpouštím vše… hleď! Vždyť tě miluju…“

Teresina nechala ruku svoji ve dlaních jeho. Ale necítil ani nejslabší stisk té ruky. A oči její, sotva plachým pohledem se ho dotkly, již zase upíraly se jinam, kamsi do prázdna…

Nezmínila se o včerejšku ani slovem; také nežádala o nijaké další vysvětlení dnešního chování svého ženicha, jakoby nepřítomnosť jeho byla jí bývala věcí lhostejnou tak — jako teď jeho příchod, návrat skorem kající…

To vše pana Žlábka zase rozechvívalo, pobuřovalo. Jeho mysl znova se rozčilovala. Vrátil se z návštěvy málo vesel, zasmušen.

Nebyl nikterak s to usnouti. Myslil na poměr svůj k Teresině. Přemítal o jeho vzniku. Nedovedl si ani náležitě představiti, kterak vše se sběhlo…

Miloval ji už jako dítě, jako malinkou holčičku, když hrála si s pannami a za kornout cukroví ochotně rozdávala hubičky. Však si zakoupil sám nejednou ta její nevinná, malinová ústka! A pak — když odcházel na vojnu… vidí jakoby to bylo dnes. Bylo mu do pláče tenkráte, opravdu… „Neplač,“ přistoupila k němu malá školačka. „Až se vrátíš, já už budu veliká a budu nosit dlouhé šaty.“

Tato, v celku zajisté dosti egoistická útěcha, upřímně jej rozesmála a mnoho na ni myslil v cizině a vzpomínal na malou přítelkyni, kterou doma zanechal.

Pak časem, lety zapomněl na ni skorem docela. Až vrátiv se zase ji spatřil.

Opravdu už nenosila krátkých šátečků, ani s pannami si nehrála — byla tak krásná, tak spanilá…

Mnoho zápasil sám s sebou. Zdálo se mu, že tak vzdálena jest jemu že pošetilostí jsou sny, jež zmocňovaly se jeho hlavy a opřádaly jeho srdce…

A pak — — neví sám jasně, kterak vše se sběhlo… jemu náleží teď ta hezká její ručka, po níž tolik jiných žádostivě se vztahovalo… Jaké to štěstí! Teresina jest jeho! Jeho! — —

Krátkou už jenom dobu — a spolu půjdou životem až do skonání…

„Teresino! Moje Teresino!“ — zvolal pan Žlábek a bylo mu opravdu, jakoby stanula před ním zářivá a kvetoucí, v celé své kráse… Ňadra její přitulují se důvěrně k prsům jeho — tiskne v lásce nesmírné k sobě její půvabné tělo…

Tu jakoby ucítil plameny, vyšlehnuvší náhle ze srdce jejího — a plameny ty nehřály, ale rozbolely jeho srdce… Na ňadrech Teresiny vlnil se granátový květ…

A z velikého zvonu květiny ozval se smích — výsměch…

Ten výsměch platí jemu…

Pan Žlábek probudil se z těžkého snu…

Teresina byla hned po odchodu páně Žlábkově uchýlila se do svého pokojíku. Letní večer již se snesl na krajinu. Slunce zapadnuvši už jenom růžovým odleskem svých paprsků opřádalo koruny stromů v malé zahrádce, do níž Teresina snivě pohlížela.

Stála u okna, opřena, skráně objímajíc dlaněma.

Dlouho zůstala tak nepohnuta. Zahrada znenáhla zahalila se v šero a večer změnil se v noc. Na blankytu dávno vytryskly první hvězdy; obloha byla drobnými světly velikých těch světů poseta.

I před duší Teresiny celá její minulosť vyvstala v živém obraze. Byl to pestrý, veselý rej, plný jasu a smíchu…

Nořila se celou duší v ty světlé, zářivé paprsky svého života. Nepoznala nikdy ani stínu…

A nyní jakoby náhle byl padl na cestu její…

Kterak jest nešťastnou! Kterak jest nešťastnou! Jaká budoucnosť ji čeká po boku muže nemilovaného…

Proč nemilovaného? Dnes poprvé vyslovila to slovo. Vždyť dobrovolně podala mu ruku a srdce její tenkráte jediným tepem se neopřelo.

Ach, tenkráte… tenkráte ovšem… Ale nyní? Dnes?

Teresina odstoupila od okna a stanula u malého stolku, na němž byla filigránská vásička a v ní květ granátový. Veliké plamenné zvony plny byly ještě svěžesti a hleděly k ní úsměvně a lákavě…

Vzala květinu do ruky a přiblížila ji ke rtům.

„Teresino!“ — ozvalo se v tom na blízku. V okně ze tmy noci rýsovala se hlava Gaspara.

Ve tváři Teresiny leknutí mžikem vystřídala radosť. Ale pak se zarazila. Z očí jejích šlehl i blesk hněvu. Jakým právem smí někdo vtírati se v tajnosti její komnaty — a více ještě — — v tajnosti jejího srdce… Zlobně odhodila květinu, jakoby to, co prozradilo jí právě bezděčnému diváku, důrazně chtěla odvolati. Hleděla přísně, odpudivě před sebe.

A Gasparo, v jehož zvolání zavznělo vítězné blaho, sražen byl hluboko se svého nebe.

„Teresino“ — zašeptal — „odpusťte — přišel jsem se loučit…“

„Rozloučit — navždy…“ opakoval hlasem stísněným, jako zastřeným a v slzách tonoucím. „Buďte s Bohem!…“

A hezká, výrazná jeho hlava zvolna vzdalovala se do tmy noční, jakoby nořila se do vln.

„S Bohem na věky!…“

„Gasparo! Gasparo!“ — zvolala Teresina. V okamžiku tom zapomněla na svoji hrdosť, na svoje závazky, na všecko. Jen láskou plna byla její duše… „Neodcházej, Gasparo…“

„Gasparo! Gasparo!…“

V slovech jejích byla úzkosť, bylo zděšení. Gasparo jako by již ztratil se, utonul v moři noci.

„Gasparo!…“

Teď bylo v hlasu jejím zoufalství…

Změnilo se rázem v úsměv naděje. Pak zazářilo plně štěstí…

Gasparo letem se vrátil, vyšvihl se na okno a skokem byl u nohou Teresiny.

„Já tě miluju! Já tě miluju!…“ volal vášnivě. „Já té zbožňuju! Ó Madonna! Ve všech srdcích, co jich obrací se k tobě, nebeská královno, matko milosti, není tolik něhy, jako jest v srdci mém lásky k Teresině… Ó Teresino! Teresino! Tys má! Tys má!…“ Vstal a objal ji horoucně a tiskl ji k sobě.

„Ano —“ pravila Teresina. „Jsem tvá a nehrozím se žádných překážek. Není pout, která by dovedla k jinému mě spoutati. Přetrhám třeba i všechny rodinné svazky… Pro tebe! K vůli tobě, můj milý! Mio dolce! Mio caro!…“

„A nyní nemluvíš již o loučení?“ otázala se Teresina úsměvně, rty své odtrhujíc ode rtů jeho a zhlížejíc se v jeho hlubokých, plamenných očích.

Jako by náhle z těch plamenů zavanul mráz…

„Přece, Teresino —“ zašeptal Gasparo. „Rozloučení nemožno se vyhnout, nemožno je odvrátit…“

Řekl to oním tónem, který jako by pronesenou tu jistotu káral ze lži a nebylo třeba než pokynu, aby odvolána byla. Ale hned Gasparo zastyděl se za svoji slabosť.

S nadšením, se zápalem mládeže svěřoval Teresině, kterak v dalekém domově, v rodné zemi bouře se chystá a kvapem již rozpoutává. Odcházeje do ciziny v kruhu přátel byl přísahal, že na první hlas volající se vrátí, aby i silou paži svých přispěl k svatému dílu vlasti vykoupení. „Nuže,“ končil Gasparo, „nyní přišel čas. Obdržel jsem několik již listů — opětovných, naléhavých vyzvání. Hle! Kterak jsem váhal! Kterak jsem váhal…“ řekl jako k sobě samému s trpkostí výčitky. „Ale jak jinak bylo možno? — Ó dio sancto!…“

A v plamenné vášni objal Teresinu a líbal ji a k sobě ji vinul.

„Kterak jsem mohl odejíti!…“ Jako by dovolával se svědectví k omluvě svého hříchu. „Rci sama, Teresino! S hořem lásky k tobě — nevyslovené… nešťastné… Dnes ovšem… Ó ty mě miluješ! Ty mě miluješ, Teresino…“

S počátku Teresina slova Gasparova přijala s jakýmsi vzdorem a odtrhla od něho svou tvář, i ruku vyškubla z dlaní jeho, jako by kárati ho chtěla a také potrestati za to, že něco dovede ještě ceniti výše než lásku její, k jiným přiznávati se povinnostem nežli ji milovati. Ale pak — ta hvězda nadšení jeho i ji oslnila svým leskem, žárem svým rozplamenila srdce její…

A také — kterak by dovedli lásku svou nyní i jenom okamžik ukryti, zatajiti… a přece nemožno předstoupiti snad před otce, před matku a bez přípravy nejmenší rázem zbortiti stavbu jejich snů, jež měli o dceři své! Teresina měla vůle i síly dosti, podstoupiti všechny zápasy za svoje probudivší se srdce… ale času aspoň i ona přála si získati…

„A zajisté neodcházím ani na dlouho —“ těšil Teresinu i sebe Gasparo. „Vrátím se co nejdříve a pak — ó Teresino! Moje Teresino! Má navždy, věčně…“

Měsíc byl již dokončil svou cestu. Jitřenka zaplanuvší také shasla. Východ rděl se v červáncích.

Pan Spadoni nemálo byl překvapen sdělením Gasparovým, že opustí svou službu. Dobrý starý muž udiveně zadíval se na něj a potřásl pak hlavou, i rozhlížel se kolem, jako by hledal, pátral po nějakém bodu, z něhož by obraz poněkud vysvětlující mohl si utvořiti. Konečně v jakémsi leknutí a dosti podezřivě spočinul zrak jeho na druhém konci světnice, kde seděla Teresina, zardívajíc se, s hlavou skloněnou nad prací.

Ale chmuru na starcově čele rozehnal Gasparo slovy dalšími, sdělením příčiny náhlého svého rozhodnutí, kvapné tak své cesty.

I starý Spadoni byl příliš synem své země, aby nebyl v pohnutí Gaspara obejmul, se slzami v očích žehnaje jemu a — závidě mu snad i trochu jeho mládí.

Odchod Gaspara Zorboniho proveden s rychlostí úmyslnou.

Odpoledne již provázeli jsme nastávajícího hrdinu, který v očích našich zajisté jím byl dokonalým již v přítomnosti.

S Teresinou po celý den nebyli o samotě. Gasparo sotva nalezl příležitosti, aby zašeptal jí několik slov.

„Nevrátím-li se do roka a dne,“ řekl, plaše dotknuv se jejích rtů, „buď jista, že nevrátím se nikdy…“

Pak nemohl už nežli mlčky podati jí a stisknouti ruku.

Pan Žlábek zaslechnuv o rozhodnutí Zorboniho, přivítal odchod jeho jako zprávu nade vše pomyšlení příjemnou. Bylo mu, jako by všechny obavy a starosti s beder jeho padaly a slunce jeho po nenadálém zkalení oblohy zase v plném jasu mělo vyjíti…

S těmi pocity také vstoupil, jak obyčejně, k večeru přes práh Spadonových.

Ale prvním pohledem v uplakané oči Teresiny budova vracejícího se štěstí kvapem zase řítila se v trosky, rozpadávala se…

Nemohouc se přemoci, Teresina zavřela se do svého pokoje.

Hlouposť anebo snad dobráctví povolaného lékaře zachránilo ji přede všemi otázkami jí nemilými; vyjádření jeho zapudilo již již propukávající podezření matčino. Pojmenoval nemoc Teresiny pěkným nějakým jménem a za příčinu s neomylnou jistotou, která z předu hned zapovídá každý odpor, každou odmluvu, prohlásil zastuzení.

Paní Spadonová lomíc rukama, plačíc a dovolávajíc se hlučně soustrasti celého sousedstva, ošetřovala dceru s pečlivostí v pravdě mateřskou. Obkládala ledem hořící její čelo, s pravidelností hodin trápila ji s užíváním ošklivých práškův a modlila se denně celý velký mariánský růženec u lůžka nemocné.

Pan Žlábek v celém městě získal si pověsť ženicha vzorného a pronešena do budoucích vlastností jeho jako manžela některá pěkná a lichotivá proroctví.

Nejméně desetkráte za den šel přes ulici ku Spadonovým, zeptat se na Teresinu. Nemohl dočkati se, až uzdraví se aspoň tak dalece, aby promluviti s ní mohl otevřeně a vážně.

Tu stalo se něco, co pobouřilo nejen klidné Z., ale celou zemi, celou říši.

Bylo to v létě 1866. Jako z čista jasna měli jsme válku.

S chvatem svolávány do zbraně síly vojska. I náš pluk byl povolán a i staří vojáci, kteří vlastně měli vysloužena povinná léta a čekali jenom už na propuštění, musili do řad. Mezi postiženými takto byl též pan Žlábek.

Ale jestliže kdo, on zajisté a snad jediný ze všech soudruhů přijal zprávu tu bez nevole, ano pozdravil ji s patrnou radostí.

Nastoupení k pluku nařízeno neprodleně.

Teresina právě vstala s lože. Seděla v lenošce, sesláblá, ubledlá, když vstoupil pan Žlábek, aby jí dal s Bohem.

„Teresino,“ pravil, osaměv se svou nevěstou, „vím vše; vidím jasně… porozuměl jsem vám a — vracím vám vaši svobodu…“

Upřela k němu oči a sepjala prosebně ruce na prsou.

Zakýval hlavou záporně. „Nemám co odpouštět. Srdci nemožno přece poroučet…“

„Ach, srdci nemožno poroučet! Kterak možno srdci poroučet!“ — zvolal pojednou a vztáhl po Teresině ruce. „Co platny všechny důvody rozumu, když člověk miluje…“

„Je-li pravda, Teresino?“ dodal úsměvně zas a vztáhnuv ruku zpět. „Je-li pravda, Teresino?…“

„Ne — nechovám proti vám žádné trpkosti, žádné zloby —“ řekl, rozuměv dobře jejímu pohledu, sebe obviňujícímu a žádajícímu smilování. „Kdo může za vše? Koho tu viniti?…“

„Buďte s Bohem!“

Několik hodin na to provázeli jsme náš pluk za zvuků hudby. Pan Žlábek byl v řadách. Známo, jaký jest takový pochod z města, z rodného kraje v časech válečných. Kde kdo je, jde s vojáky.

Také kolem pana Žlábka bylo více známých a přátel. Ale na jeho tváři bylo znáti, kterak osamělý se cítí…

Hned brzo na to školy byly zavřeny; válka byla rozpoutána. Znám jest její průběh v Čechách i v Italii.

Po prázdninách vrátili jsme se zase do stolic gymnasijních. K Spadonovým jsme se nestěhovali; nevzali již studentů.

U dobrých těch lidí poměry byly málo příjemné a dosti i rozervané. Nebylo jinak možno, než aby o Teresině a srdci jejím na jevo vyšla celá pravda. Paní Spadonová byla hrozně nešťastna tím poznáním a dobrácký její muž snésti musil mnohou ostrou výčitku, jako by on vinen byl vším, co se stalo. Nebyl sám také zrovna potěšen z věcí, jak byly se vyvinuly. Ale tolik síly neměl, aby jakkoli na odpor se postavil, tím méně když viděl Teresinu tak bledou, den ode dne stávající se smutnější, zasmušilejší. Konečně počal i přáteliti se již s myšlénkou, že dcera jiného přivede mu zetě, než kterého byl si přál…

Zatím pan Žlábek s plukem svým vrátil se živ a zdráv. Ale Gasparo nepsal ani řádky; od Gaspara nedošlo zvěsti nejmenší.

„Nevrátím-li se za rok a den —“ Teresina opakovala si plačíc.

A rok a den uprchl…

„Pak nevrátím se nikdy —“ zvolala Teresina v bolesti hledíc na uschlý a svadlý květ granátový, chovaný v knížkách modlicích.

Lehce pochopitelno, kterak bylo té ubohé její duši.

Pan Žlábek po návratu svém z vojny u Spadonů učinil sice návštěvu, ale více tam nešel, celý rok. Až tu starý Spadoni, churavějící již delší dobu, ulehl na lůžko a vzkázal pro milého přítele. Nemohl odříci, i chodil naproti zase jako kdysi chodíval.

Pan starý Spadoni zemřel po dlouhé a trapné nemoci. Pan Žlábek neměl příčiny ani omluvy, do domu docházeti, ale docházel přece. Jako před lety bylo o úmyslech těch návštěv mínění ustáleno, byl o nich jeden hlas. Veřejnosť zkrátka měla za to, že překážky, které byly postavily se v cestu manželství Teresiny s panem Žlábkem a o nichž nikdy nenabylo obrazu zcela určitého — nyní jsou odstraněny a tím i všechno nedorozumění a po dlouhé době váhání přece jen zase dojde k svatbě.

A opravdu zdálo se i ve skutečnosti takové rozřešení zcela přirozené.

Ale po dvou asi nebo třech letech, když jsem jako člověk už praktického života navštívil krajské město Z., tázaje se na pana Žlábka, zvěděl jsem, že dosud jest neženat, bydlí ve svém domě, ve kterém kdysi bydlíval, a dochází naproti ku sličné Terese Spadonové, kteráž i matku ztratila smrtí a žije život docela osamělý.

Šel jsem k panu Žlábkoví. Poznal mě okamžitě a vítal srdečně. Nalezl jsem jej v zahrádce při domě. Očkoval růže. „Jest právě čas,“ pravil, „koncem července táhne druhá míza.“

„Moje květiny“ — doložil — „jsou vší mojí zábavou a celou mou prací, člověk v mých letech musí přece najíti sobě něco, čím by dlouhou chvíli zaháněl, nad povrchem nudy se udržel.“

„Jak jste šťasten“ — řekl jsem skorem závistivě, vzpomenuv na břemeno chlebového zaměstnání, jež leželo celou tíží již na mladých mých bedrech. „Moci žíti podle vlastní libůstky, říditi se jenom svým rozmarem…“

„Proč šťasten?“ otázal se stanuv pan Žlábek; chodili jsme po zahradě. „Takový život jest přece jen vlastně pro staré neduživce pensisty. Ale v mých letech! A bah! Věřte! To mají být zcela jiné ještě povinnosti, než ochotnické množení růží a pěstění karafiátů…“

„Dovolte,“ — vpadl jsem — „proč jste nevyužitkoval tedy svých vědomostí, svých schopností k věcem…“

„Příteli!“ přerušil mě pan Žlábek, položiv ruku na mé rameno. „Chtěl jsem kdysi. Chtěl. Měl jsem pevný úmysl — vůli — — býti k něčemu ještě na světě, zkrátka… Ale pak — milý pane! K čemu bych to činil?… Pracovat! Ach, ano — člověk musí mít pro koho… Ale já? Mám své vyjití konečně a více nepotřebuji… K čemu bych strádal, jmění rozmnožoval? Pro koho?… Jsem sám. Zcela sám! Sám, jak mě tu vidíte…“

Slova poslední pronesena s přídechem velké trpkosti.

„A proč jste sám? Proč tak ostáváte?…“

Skorem jsem ulekl se své smělosti; moje slova mohla snadno považována býti za dotěravosť. Také jsem učinil hned pokus, směr hovoru jinam obrátiti.

Ale pan Žlábek úplně přeslechl tento můj pokus. Byl sehnut nad záhonem a oškubával suché lístky a větvičky z krásných fial, jež kvetly právě v plné nádheře svých líbezně vonných hroznů.

„Vy jste přece, myslím,“ — zašeptal, nepozdvihnuv ani hlavy, očí neodvrátiv od svých květů — „bydlel kdysi naproti…“

„Nuže,“ pokračoval, když jsem byl přisvědčil, „známo vám tedy tak mnoho i z mé minulosti…“

„Vaší i Teresiny —“ potvrdil jsem. „Vím vše. A proto právě nijak nepochopuji. Vždyť uplynula zatím léta a ten, který vkročil tenkráte mezi srdce vaše…“

Pohled páně Žlábkův potlačil mi další slova na rtech. Odvrátil se pak ode mne jako člověk, kterému někdo násilím vyrvati chce nějaké tajemství a on se vzpírá vší mocí, je říci. Ale pak — snad že ve tváři mé bylo něco z oné přitažlivé síly, která rázem rozpoutává důvěru člověka k člověku a mnohdy až neuvěřitelně roztavuje i ledy nesdílnosti, uzavřenosti duševní — pan Žlábek chopil se mé ruky, vzal mě pod paží, vedl mě zahradou do besídky, pokryté divokým vínem, mezi jehož zelenými vějíři úsměvně vyhlížely růžičky zahradního svlačce — a když byli jsme usedli podle sebe, počal mluviti:

„Náš pluk, jak víte, v poslední válce poslán byl do jižních Tyrol, aby střežil hranici. Nám, kteří jsme viděli Magentu a Solferino, bylo to skorem hanbou, takovým způsobem súčastniti se tažení. Do řádné války jsme ani nepřišli. Jenom drobné čety dobrovolnické bylo nám odrážeti, jež vedl Garibaldi v těch místech proti nepříteli. Věc byla zrovna hračkou. Stáli proti nám sami hoši, mladíci — děti, jež včera snad ještě mazlily se s maminkou.

Jednoho dne — byl jasný a teplý vzduch, jako by úsměv boží se zvláštním potěšením skláněl se na požehnané ty kraje — a v takový den válka! Pomyslete si, co to jest — válka! Člověk váhá zašlápnout housenku, a — tu jde vraždit, zabíjet — člověk člověka, bližní bližního — není-li to hrůza — dokonalá hrůza! — V takový den…

Rozloženi jsme byli,“ pokračoval zas obyčejným tónem vypravovacím po tomto vyrušení — „na svahu vrchu, jehož druhý bok srázně spadal do Gardského jezera. Blízko Rivy to bylo. Slyšeli jsme hukot jezera, jehož vlny zdvihají se a klesají jako vlny mořské i při úplném bezvětří.

Pojednou dán rozkaz k pozornosti. Přerušili jsme odpočinek, chopili se zbraně a seřadili v šiky. Krajina byla porostlá nízkým křovím. A tu — jako by byla změnila se v makové pole — plna byla čapek, červených a zelených; jež zevšad vykukovaly. Nepřítel postupoval v před roztroušeně, skrývaje se, plíže se po zemi.

Přiblížil se až na výstřel. S ranou se dosti dlouho otálelo. Bylo nám všem jaksi líto té mladé krve, tak hrdinsky vlasti obětované…

Ale tu přišel výstřel, přiletěl mezi nás — a druhý, třetí hned na to… I nám zněl rozkaz: ‚Palte!‘…

Přesila početní byla snad na straně protivné, ale my jsme byli samí zkušení mužové, zvyklí kouři bitevnímu. ‚Palte! — Palte!‘… A šlo se postupem ku předu, vždy dále ku předu.

‚Palte!‘…

Namířil jsem na čapku, vykukující z keře vavřínu…

Čapka sletěla. Viděl jsem, kterak skutálila se před křoví a do něho se skácel její majitel…

Nepustil jsem místo s očí a došel jsem až k němu za další střelby. Nepřítel ustupoval.

Tu shýbl jsem se k zemi a zdvihl jsem čapku, prve mnou sestřelenou… Jaké bylo moje zděšení! — ó pane! — — ó pane! — považte! Uvnitř četl jsem vyšitá písmena — — tancovala přede mnou — mžitky dělaly se mně před očima… Čapka náležela Gasparu Zorbonimu…

Několik krokův od sebe“ — pokračoval po chvíli pomlčení pan Žlábek — „zahlédl jsem jeho skleslé tělo…

Pak se šlo dále“ — ukončil vypravování. „Ústup nepřítele proměnil se v útěk. My jsme jej pronásledovali až do noci. Bojiště zůstalo za námi. Byl jsem sám lehce raněn a zůstal jsem nedaleko několik dní v ošetřování lékařském… Zatím byli padlí pohřbeni…“

„Ale, příteli,“ namítnul jsem, „kde máte důkazů, že Gasparo byl mezi nimi, že byl opravdu mrtev…“

„Jak to myslíte?“ tázal se pan Žlábek. „Bylo by možno, že by od těch dob nebyl se hlásil k Teresině,“ řekl s určitostí, která jevila přesvědčení pevné a pochybnosti nepřipustila nejmenší, „že by zapomněl Teresinu…“

Byl jsem ještě v letech, kdy srdce vlastní neodporovalo takové logice.

„Teresinu zapomenout!“ zvolal pan Žlábek a vložil v slova svoje všechen svůj obdiv, celou svoji lásku…

„A ona?“ — otázal jsem se zvědavě.

„Neví o ničem —“ řekl pan Žlábek tajemně. „Oplakává svého milence, ale netuší ani, čí ruka — — ó! ó!“ počal pan Žlábek úpěti. „Kterak bych mohl přiblížiti se k ní? Pohlédnouti jí do očí — — nemám odvahy jí vše říci…“

Náhle jako by se byl rozpomenul, zalekl se, kam až došel ve svém důvěrném sdělení, obrátil jinam proud řeči. Počal mluviti o svých karafiátech a nejnovějších druzích růží vlastního pěstění, jichž jmény naplnil mně hlavu brzo dokonale.

Nemohl jsem zdržeti se déle tenkráte v Z. Povinnosti volaly mě k spěchu. Z návštěvy u pana Žlábka jsem neprodleně musil vstoupiti do čekajícího již vozu.

Téhož ještě roku, na podzim, podařilo se mi vymaniti se na čas z různých povinností závazných a vydal jsem se na cestu. Na jih mě táhla touha. Tři měsíce jsem se toulal za Alpami.

Vrátil jsem se před samými vánocemi. Brzo na to bylo mně navštíviti zase Z.

První mé kroky po vyřízení záležitostí, pro něž jsem přijel, byly k Teresině Spadonové.

Bydlela ve světnici, kterou kdysi jako studenti jsme obývali.

Také přes bytosť její nepřešla beze stopy ta léta, jež uplynula od té doby. Kam se poděl její laškovný, pohyblivý, těkavý zjev? Vypadala jako nějaká vážná matrona ve svém černém, až ke krku upjatém šatě. Po tvářích jejích rozkládal se hluboký smutek.

Ale při tom všem nebylo nepoznati, kterak do nálady své se jaksi nutí. Není pochyby zajisté, že srdce její dosud plno bylo lásky k tomu, kterého prvním ohněm mládí milovala — ale — ve skutečnosti nebylo ani jinak možno, — — rána, byť i těžká, jež ji stihla, nebyla zdrcující… Od rozloučení uplynula doba tak dlouhá — čas přeletěl se svými výhodami zapomnění a mírnění každé bolesti…

Není pochyby, že by pan Žlábek s lehkostí byl dávno již mohl kořistiti z této přirozené lidské slabosti. Také bych opravdu byl ani nepochopil, jako celé město netajilo se nijak s udivením, přecházejícím kvapem v hotové již pohoršení — že poměr přátelský a vždy důvěrnější Teresiny a někdejšího jejího ženicha nedospívá k vývoji tak ležícímu na snadě — — kdyby právě nebývalo mně přímo nahlédnouti v tajnosti páně Žlábkovy zdrženlivosti.

Tím šťastnější jsem byl, že jsem náhodou určen byl k tomu, abych paprsek jasný a určitý vrhnouti mohl v ty zmatky…

Vstoupil jsem k Teresině v průvodu pana Žlábka. Zaujal jsem nabídnuté mně sedadlo, a když jsme byli vyměnili s paní domu obvyklé zdvořilé otázky a odpovědi, nezbytné, když lidé, kteří se znali, byť i jen chvíli života blízko sobě prožili, po letech se sejdou — počal jsem vypravovati sám o sobě, zúmyslně zabočil jsem v hovoru na svou právě skončenou cestu.

Pan Žlábek s účastenstvím zaslechl o milých a dávno známých krajích. Teresinu uvedla zmínka o jihu v rozčilení. Hleděla na mne s okem zaroseným, zaraženým — s onou bolestí zevnější, kterou provázejí paprsky vnitřní radosti, lámající se v těch slzách a kouzelně tak oživujíce lesk a třpyt zřítelnice.

Mluvil jsem o Videmu, starém domově otce jejího.

„Ano opravdu,“ končil jsem krátkou slávořeč, „nerad loučil jsem se s tím rozkošným, útulným městem — bylo mně, jako bych dávno každého a všecko tu znal — každý kámen, každé dítě — — a přece jsem neznal vlastně nikoho — ale ne — někoho přece — jednoho člověka — — totiž seznámil jsem se s ním — vlastně shledal — snad i vás“ — obrátil jsem se jako by jen maně přímo k Teresině — „bude věc ta poněkud zajímati, signoro…“

Usmála se přívětivě, ale hleděla na mne jaksi cize, nechápajíc, co chci říci, kam mířím a jako by skorem zazlívala mně mou hovornosť.

„Bylo to před samým odjezdem,“ vypravoval jsem jako o věci, kterou v celku sami pokládáme za věc dosti lhostejnou, „druhý den ráno již měl jsem odejeti. Byl večer. Jeden z krásných jižních večerů, vyzývajících zrovna k rozkoši, k radosti, k pití plnými doušky… Jeden z oněch večerů, které asi na zřeteli má známá mandolinata:

Su andiamci la notte è bella
la luna fa per spuntare…

Také u vás se píseň ta mnoho zpívala…“

„Vzpomněl jsem opravdu i na ty doby, jak jsem tak chodil ulicemi Videmskými —“ pokračoval jsem tváře se, jako bych nebyl ani zpozoroval, že oko Teresiny se přivřelo a že učinila pohyb zdržeti mě, abych nemluvil dále. Vždyť věděla dobře, kdo tak rád a tak rozkošně zpíval mandolinatu…

Také pan Žlábek, rozuměje, ale nechápaje dobře mé úmysly, zakašlal, skloniv se až k mému uchu, výstražně. Ale nedbal jsem.

„Opravdu,“ mluvil jsem dále, „ta píseň bzučela mi v uších…“

„Finchè la notte dura — —
Potremmo divertirci —“

zapěla Teresina svým pěkným lahodným hlasem, stržena patrně do minulosti.

„Tak! Ano, tak!“ přisvědčil jsem. Náhle, jako by se byla ulekla a postihla se při nějaké nepříslušnosti, umlkla.

„Ó, jaké to krásné byly chvíle, ztrávené ve vašem domě, signoro —“ zvolal jsem.

Pan Žlábek zase kašlal a také Teresina jaksi prosebně zdvihla ke mně oči.

„Avšak —“ vyrušil jsem se, „vždyť jsem nedokončil o svém dobrodružství Videmském…“ Vrátil jsem se k věci, chtěje stručně již skončiti. „Zastavil jsem se náhodou před výkladní skříní jednoho z krámů. Snad padly mně do oka některé hračky, zalíbily se mně a chtěl jsem přinésti je domů. Učinil jsem krok, abych vstoupil do krámu, ale na prahu jsem zastavil se a pohlédnuv na vývěsní štít — četl jsem: Gasparo Zorboni…“

Teresina byla vstala a bledá, v němém úžasu dívala se chvíli na mne.

„Gasparo Zorboni?“ opakovala pak v otázce. „A — bah —“ řekla pak a přejela si rukou čelo, „pouhé jméno…“

„Nikoli,“ řekl jsem hbitě. „Jak podivná bývá někdy hra náhody, opravdu…“

Také pan Žlábek pohlížel ke mně, hleděl na mne, jako by uvěřiti nemohl a z úst mých nové ještě potvrzení očekával. „Ale, příteli —“ namítnul, jako by naděje okamžité zase v duši jeho byly zapadly a nerozkládala se tu nežli stará jistota.

„Byl to on sám,“ řekl jsem, „celý a živý — náš milý, dobrý Gasparo, k němuž poutá i mě vzpomínka na chvíle z nejšťastnějších v mém životě, na mé mládí… Poznal jsem jej okamžitě a také on…“

„Gasparo Zorboni? —“ znova otázala se Teresina, jako by nechápala, pochopiti s to nebyla tuto pravdu.

„Zajisté!“ přisvědčil jsem. „Alo co jest vám, signoro? — —“ vyrušil jsem se. Pan Žlábek hleděl na mne, jako by zvolati chtél: „Cos to učinil? Tu viz!…“

Teresina sklesla do lenošky jako zdrcena. Ale mžikem zase vzchopila se a stála tu vzpřímena, chvějíc se na celém těle. „Gasparo Zorboni? — Gasparo Zorboni? — —“ opakovala si. A z očí jejích, tak smutných a unavených, počaly sršeti jiskry… „Ó ty! Ó ty! — —“ volala hrozivě, a ve své vášnivé povaze zapomínajíc, že není samotna, že jest ve společnosti i člověka v celku přece cizího, zapomínajíc i na přítomnost mou, nebo spíše jí nedbajíc, přikročila k loži svému a strhla se zdi malý obrázek nad ním visící.

„Via! Via di qua! A basso!“… A mrštila obrázkem o zemi, že sklo na kusy se rozbilo. Vypadla suchá květina, vybledlý květ granátový, který na drobty se rozsypal. A ona šlapala po prachu drahé dosud památky…

„Já jsem obětovala jemu svůj život, zasvětila památce jeho všechny své dny až do skonání —“ pravila, když se byla vzpamatovala ze své nezkrocené vášně, ze svého rozčilení, a rozvaha zase se jí vracela. „A on zatím — on na mne zapomněl — dovedl zapomenout…“

„Gasparo jest živ!“ jásal radostně pan Žlábek, tiskna mi ruku.

„A dva roky už ženat,“ odpověděl jsem. „Sám uvedl mě do své rodiny. Vypravoval mi zkrátka celou svou historku — stará, ošumělá povídka — — dávno všem známá… Ošetřovatelka nemocného hrdiny — — a tak dále — a tak dále — — vždyť víte — — Casparo Zorboni“ — obrátil jsem se k panu Žlábkoví — „na březích Gardy byl jenom raněn, nebezpečně ovšem raněn — ale podařilo se jej zachrániti… Vypravoval o tom celý román — — ale vojáku ovšem těžko věřit všecko na slovo, jako starému myslivci… Uzdraviv se, zařídil si dosti slušnou domácnosť a tráví život svůj v rodinném svém městě — žije tu pod znamením pantofle — —“ poznamenal jsem, chtěje obrátiti věc na stránku již veselejší.

A Teresina opravdu ze všeho dala se do smíchu…

Rozešli jsme se v plné veselosti. Pan Žlábek nepřestával mě objímati.

Nedlouho na to byla svatba. Pan Žlábek na moji radu poslal kořist válečnou, pestrou čapku garibaldiánskou, do Videmu jejímu majiteli. Odvetou došla po poště pečlivě zavinutá ve vlhkém mechu, kytice čerstvých květů granátových. „Granát přináší štěstí…“ napsáno bylo na cedulce velkými neohrabanými písmeny a bídným pravopisem.

„A tenkráte přinesl je opravdu!“ pravila Teresina s úsměvem, když jsem ji navštívil zase po čase. Nemusila to ani říci. Zářilo z očí jejích krásných, z každého pohybu, z celého zjevu jejího. Byla zase tou bujnou, veselou, rozmarnou Teresinou, kterou bývala, a jak jí slušelo tak pěkně. Smích její ozýval se ze všech stran, plný dům ho byl. Tak se smějí jen ženy na Furlánsku, tak živě, celým tělem a s celou duší. Při smíchu i oči Teresiny zčernaly, že byla pravou Italkou.

„Dovolte, abych utrhl si také aspoň kvítek,“ pravil jsem, když jsem na zahradě ocitl se s ní vedle velikého keře granátového, který vypěstil tu pan Žlábek, zanedbávaje zajisté tak trochu teď svoje růže a své karafiáty, jimž ostatně i v obou jeho dětech (dva kluci jako buci) povstali nenadále nebezpeční nepřátelé…

Natrhala mi celou kytici a deštěm plamenných zvonů mě rozmarně zasypala.

„Dosti již — dosti!“ volal jsem.

„Štěstí nemáme nikdy dosti — —“ odpovídala v rozpustilém smíchu.

„Při vás ať zůstane do skonání — —“ doložil jsem. A to i vám přeji z celého srdce, čtenářko!