Povídky (Řehák)/Původ hub

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Původ hub
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 81–89.
Licence: PD old 70
Verze ze souboru Zvonečky (1889): Františkův sen

Chudá matka, zarmoucena,
s uplakaným dítkem sedí;
v těžké strasti, trpké bídě
na své nemluvňátko hledí.

Neví, jak by v trapné nouzi
prostředků si opatřila,
aby, sama žalem slabá,
s červíčkem se uživila.

Důvěra jen v pomoc boží
sílí matku v naříkání;
doufá, že se lidí dobrých
zbudí nad ní slitování.

Ano, Pán Bůh mile zbudil
andělíčka předobrého,
by jí bylo ulehčeno
hnutím srdce šlechetného.

Fr. Doucha

Je tomu již hodně dávno, co v jednom údolíčku nedaleko Sněžky v Krkonoších bydlela chudá vdova se svým jediným synkem Františkem. To údolíčko dosavad tak je příjemné a utěšené, jako málo které jiné. Malé, děravé a slámou pokryté chaloupky porůznu rozestaveny jsou po obou stráních, kteréž do značné výšky nad údolím se vypínají. Asi uprostřed malé rovinky v tom údolí vinul se stříbropěnný potůček plný jasných kamínků. Když pak slunéčko na obloze výše vystoupilo a celou tu chudou vesničku svými paprsky zahřívati se jalo, tu zdálo se, že je potůček plný stříbra, a kamínky v něm že jsou samé granáty a diamanty.

Bůh sám ví, kam se potůček ten poděl; není po něm ani té nejmenší památky.

Ačkoli byli obyvatelé malého údolíčka dosti šťastni, jsouce pracoviti a vespolek svorni, přece časem, zvláště když se na polích neurodilo, mívali dosti nouze i hladu.

Mezi nejchudší však náležela ona vdova se svým synem. Byla sice velmi pracovitou osobou, jež o svého jedináčka jako o svůj jediný poklad pečovala, ale ponenáhlu ubývalo jí sil, až konečně byla téměř práce neschopna.

„Kdyby aspoň byl Frantík již větší!“ vzdychávala. Žebrati se styděla a synáčka svého za celý svět takovému toulání by nevěnovala. Sousedky jí často rády pomohly, ale dávejte, když není co. —

V takové bídě viděla se nemocná vdova také jednoho letního jitra. Sedíc na podnožce a majíc hlavu k zemi skloněnou, nevšímala si ani nářku malého, jindy tak čiperného Frantíka, jenž neustále žebronil o polévku, již každého rána dostával. Teprve po chvilce pozdvihla zubožená matka hlavy své a smutným, třesoucím se hlasem pravila: „Ó Bože, dobrotivý Bože! Kdo sešle nám jen nějakého dobrodince, abychom zde hlady nezhynuli. Nemám již ani prášku mouky, ani kousek chleba, bych aspoň synu svému trochu polévky připravila a pak vše opět do vůle Boží poručila.“ Takto bolestně matky naříkati Frantík ještě nikdy neslyšel. Bylo mu z toho jaksi divně okolo srdce, jež pořád mocněji v prsou se ozývalo. Přemýšlel, jak by bylo lze bídě té odpomoci.

I napadla ho podivná myšlenka. Zíral z kouta do kouta po chudobné světničce, nenašel-li by něco, zač by se něco utržiti mohlo. Již chtěl hledáním ustati, an tu pojednou kopne do jakéhos předmětu. Pohlédne blíže a spatří hromadu starých, ohnutých a velmi zrezavělých hřebů, jež matka, nemajíc čím by zatopila, před některým časem z bedničky vytahala. Dřívím, kteréhož jí bednička poskytla, uvařila poslední polévku, hřeby uložila pak do kouta na hromádku. I napadlo jej, že by snad za tyto velké, staré hřebíky něco dostati mohl. Nemeškaje sundal s hlavy čepičku, a všecky hřeby do ní vysypal. Nepozorovaně vykradl se ze světnice a uháněl, co mu jen nohy stačily, do blízkého města ke kováři, o němž věděl, že kupuje staré železo. Jak tam přišel, nabízel lakomému mistru kovářskému své zboží. Sotva však spatřil kovář nepotřebné hřebíky, již odbyl ubohého hošíka, že podobného zboží ani zadarmo nechce.

Takto veškeré naděje zbavený Frantík, slzy maje v očích, ubíral se smutně k domovu. Cestou jsa umdlen, hladem a nešťastným pořízením trápen, došel známého mu paloučku. Pěkný trávník usmíval se naň a kynul mu ku příjemnému odpočinku. Hošík usedl, a odloživ čepici se hřeby stranou, položil si těžkou svou hlavu na měkký, travnatý koberec, kterým palouček byl jako olemován. Avšak neušlo ani pět minut a unavený chlapec příjemným vánkem ukolébán byl ve tvrdý spánek.

Nechme ho nyní spáti a podívejme se, co se dělo kolem něho. To milé Boží slunéčko tak krásně svítilo, jakoby si bylo vědomo, že svými paprsky vše oživuje, že k němu lidé tak často svých zraků pozdvihují, za žár jeho žádajíce. Pestří motýlové poletovali kol hlavy Frantíkovy jako nějací strážní andílkové, ostrahujíce ještě nezkušeného děcka. Cvrčkové vystrkovali z děr své hlavinky a vesele cvrlikali. Ptačátka přiletovala blíž a blíže, zvědavě na spícího hosté pohlížejíce; v dálce pak zazníval hlas kukulenky. Nedaleko z hájku vyběhl zajíc, pro jetýlek k paloučku poskakuje. V kalíškách tisícerých kvítků bylo tak hlučno, jakoby dvě hudby o závod hrály; včelky, malé tyto bučilky, pilně sbíraly sladkou šťávu na med. Každé takřka zvířátko v okolí paloučku žijící přišlo se na spícího Frantíka podívat, ni tím nejmenším mu neubližujíc. Nemohlo ani býti lepšího souladu ve vznešené přírodě nad tento. O, ty přírodo, ty stánku Boží, nejsi-liž utěšitelkou zarmoucených, nejsi-liž útulnou všech opuštěných? Kdo tebe miluje, ten šťastným cítí se býti. Není snad smrtelníka, jehož bys obdivem nenaplnila!

Nyní opět vraťme se ku Frantíkovi, jehož jsme spánku ponechali. Kterak se mu sladce spalo! Avšak co to? Malé jakési zvířátko odhodlaně blíží se až k němu, a počíná jej ze sna těmito slovy buditi: „Dobrý chlapče, Františku! Pán Bůh i všickni lidé budou té míti rádi, budeš-li vždy takovým, jako dosavád; neboť kdo rodiče své ctí a jim v nouzi pomáhá, nemůže nemilován býti. Avšak abys věděl, že Bůh mocný jest a že slova má jsou pravdiva, proto proměňtež se hřeby v této čepici v užitečné jedlé rostliny.“ Na to jalo se zvířátko hřeby kolem Frantíka na bujný palouk rozsévati. Sotva bylo s prací tou hotovo, již zmizelo, tak že po něm ani té nejmenší stopy nezůstalo. Ale v tom okamžení probudil se i Frantík ze svého sna. Protřev sobě oči, rozhlíží se kol sebe, a div divoucí! Všecek vyděšený vidí — čeho před spánkem nebyl zpozoroval — bohaté skupiny podivných, dosud nevídaných a jako ranní rosa čerstvých, krásných rostlin, které docela podobaly se hřebům v čepici jeho se nalézajícím. Měl-li některý hřeb větší hlavičku, měla takovoutéž i jedna z rostlin; byl-li některý podivně zahnut, byla taková i rostlina; byla-li nožička hřebu delší, některého opět kratší, spatřil totéž i na rostlinách. Zkrátka: rostliny podobaly se na vlas hřebům, jen že byly mnohem tlustší.

I nechtěl Frantík ani zraku svému věřiti; proto ohlíží se hned po čepici, ale nastojte! Hřeby z čepice byly také ty tam. — Když se byl po hodné chvíli teprve vzpamatoval a sen svůj znova v mysli opakoval, nasbíral, pamětliv jsa slov onoho mluvícího zvířátka, hojně rostlin tak zázračně vzrostlých a ubíral se vesele ku své matce.

Jakmile vstoupil do světničky, tu matka plna jsouc strachu o milého syna svého, šla mu vstříc i líbala a objímala jej. Frantík vida, že matka touží po vysvětlení, proč tak dlouho svého domova vzdálen byl, nečekal ani na otázky její a jal se hned vypravovati celou tu příhodu, kteráž se s ním v městě a na paloučku udála. Vdova jsouc dojata takou oddaností a obětovností malého synka svého, jakož i podivným jeho snem, vzala čepičku s rostlinkami a rychle připravila polévku. Polévka z rostlin těch připravená chutnala jim výborně. Když se jí s dostatek nasytili, chválili Boha, že je tak zázračně od hladu zachovati ráčil. —

Tuším, že jste již, milé dítky, žádostivy dověděti se, jaké to as byly ony rostlinky? — Povím vám to: Byly to houby, a jelikož ze hřebů povstaly, nazvány jsou hřiby. O těchto hřibech kromě Frantíka dlouho nikdo nevěděl. A poněvadž jich kolem toho paloučku, později i jinde, zvláště v lesích, mnoho rostlo, počal je Frantík lidem prodávati. Z počátku platili mu je lidé dosti draho; neboť byly velmi chutné a k rozličným pokrmům se hodily. Později když se víc a více rozmnožovaly, byly ovšem méně vzácny; proto přece naší známí nashromáždili si tolik peněz, že spokojeně a šťastně dále živi býti mohli. Matka se brzy pozdravila, a z Frantíka stal se později řádný muž a obratný řemeslník, jenž do své smrti na sen „o houbách“ nezapomněl.

Takový původ, ovšem jak jen pověst vypravuje, mají houby, které až dosud, zejména v lesích, hledány bývají a zajisté již mnohého před smrtí hladem zachránily.