Povídky (Řehák)/Kanárek

Povídky Stanislav Řehák
Dobrosrdečná Lidunka	Kanárek	Malá Růženka

Údaje o textu
Titulek:	Kanárek
Autor:	Stanislav Řehák dle Krummachra
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 41–46.
Licence:	PD old 70

Zrosilo se oko,
porosilo líce,
neplač jen, Andulko,
vždyť je ptáčků více.

Utiš se, dušinko,
utiš se, má milá,
sic by tvá matinka
byla zasmušilá.

Bolí tě srdéčko,
kanárek že zhynul,
s jehož životečkem
životek tvůj splynul!

Slaďounce tu spinká;
zpívá o Anince,
jak mu podávala
mlsky na ručince.

Pěkný příkroveček,
nad ním upravíme,
kvítků libovonných
svrchu nasázíme.

Pod oknem v zahrádce
roveček má malý,
v srdečku Aničky,
památníček stálý!

L. L. Šváchová-Mostská

Zajisté budete, milé dítky, aspoň dle jména znáti rozkošnou krajinu blíže staroslavného Řípu, kde se náš praotec Čech se svým bodrým lidem táborem rozložil, a kde také svůj život dokonal, svým potomkům krásnou zemi k obývání zanechaje?…

Do této krajiny, plné krás přírodních, uvádíme malé naše čtenáře.

Avšak nechceme tu vypravovati nic, co by se snad dějin českých týkalo, aniž dlouhou jakous, mysl napínající povídku, nýbrž chceme stručně jenom vylíčiti prostinkou, skutečnou událost. —

Ve shora uvedené krajině nalézá se město R… V tom žila jistá bohatá a nanejvýše řádná rodina.

Abychom se k obydlí této rodiny dostali, byloby se nám ubírati skrze město na druhý jeho konec, pak ještě dále, až bychom došli nevysokého pahorku, na němž vypíná se slušný dům s rozsáhlou zahradou. Ah! kterak zde milo a krásno!

Jest právě po poledni.

Vstoupíme do domu před námi stojícího, a potom skrze čistou síň do pokoje. I spočine oko naše na krásné malbě po stěnách a na úhledném z tvrdého dříví zhotoveném nábytku. Avšak nejvíce poutá zrak náš na zdi zavěšená, červené obarvená klec, domek představující, ve které žlutý kanárek s červenou čepičkou na hlavě poskakuje. Jindy křičívá, pokud mu hrdlo stačí, ale nyní hopkoval tiše s bidélka na bidélko, jakoby čtverák věděl, že hluku dělati nesmí, aby domácího pána, kterýž si byl právě po obědě sedřímnul, neprobudil.

Nedaleko klece u šicího stolku seděla malá dívka — hádali bychom, že jí ještě není ani deset rokův — do práce velmi zabraná. Byla to dceruška — šotek v domě — pana domácího. Jmenovali ji Lidunkou.

Ale nemyslete si, že nebyla Lidunka hodná! Bylo to děvčátko v každém ohledu roztomilé. Zvláště však vynikala nad jiné své družky jemným, jen dívce přirozeným citem. Nade všecko pak milovala zvířátka, a mezi těmi nejvíce ptáčky. Z té příčiny byl jí onen žluťáček v kleci od rodičů zakoupen.

Ludmilka byla takřka neustále u svého milánka. Denně dávala mu do plechové věžičky semence, do mřížek drátěných strkala mu metlice, ptačinec, rozmočené v mlíce kousky rohlíku, do čisté vody pak přidala mu vždy něco jemného písku, abysi jím mohl kanárek — jak sama vždy říkávala — zobáček čistiti. Nejmilejší však byl kanárkovi cukr. Bez něho snad byl by ani jediného dne nepřečkal. Když mu jej Ludmilka mezi drátky strkala, tu kanárek div radostí nezhynul: křičel, roztahoval křidélka, dupal po bidélku, líbal svým čistým zobáčkem Ludmilčinu ruku, a ještě jinak si počínal.

To všecko ovšem malou opatrovnici velmi těšilo. Avšak kanárek ještě jedním spůsobem Ludmilce za její bedlivé ošetřování radosť působil.

Když totiž přicházela do pokoje, tu ji vždy překrásným svým zpěvem vítal. Uvítání takové bylo tím slavnostnější, čím déle Ludmilka svůj čas mimo domov trávila; což stávalo se nejvíce v době školního vyučování. —

Také jednoho dne přicházela právě Ludmila ze školy. Otevřela dvéře ku svému miláčkovi vedoucí, avšak nastojte! — kanárek, ten milý kanárek, Ludmilku nevítal. Nemohouc si příčinu toho nikterak vysvětliti, přistoupila rychle ku kleci, a co spatřila? — mrtvého, v koutku ležícího kanárka. Usedavý pláč Ludmilčin přivolal otce i matku, kteří ihned po příčině jejího pláče se tázali. Ale jediný pohled její na klec byl již odpovědí dostatečnou na otázky rodičů.

Ačkoli ji matinka i tatínek těšili dodávajíce, že jí jiného, snad ještě krásnějšího kanárka koupí — což také bez meškání učinili — přece nebyli s to ukonejšiti svou dcerušku.

Nevědouc jiné rady, vzala ji matka do druhého pokoje, aby se jí důvěrně po příčině tak velikého zármutku ještě jednou pozeptala. Tu teprve jala se Ludmilka matce takto zpovídati: „Ach, drahá, milovaná matinko! Já sama jsem vinna smrti milého mi kanárka. Když jsi mi totiž ráno proň cukr dala, napadla mně hříšná myšlenka, abych cukr sama snědla a kanárkovi tenkráte nic nedala. Myšlenku tu uvedla jsem ihned ve skutek, a tak zavraždila jsem si milánka svého sama.“

Překvapená matka dojata jsouc upřímným vyznáním se své dcerušky, pravila: „Možná, že jsi příčinou smrti svého miláčka, leč skutku toho napraviti již nelze; protož přestaň jen již plakati a hleď, abysi věc tu napravila bedlivějším ještě ošetřováním kanárka, jehož jsi v náhradu za mrtvého obdržela. Že vícekráte mlsati nebudeš, doufám pevně.“ —

Nyní teprve upokojila se Ludmila.

Mrtvého kanárka vytáhla z klece a pochovala jej v zahradě hned u okna do hrobečku, na nějž zasadila pro upomínku růžový keříček.