Vánoční album/1883/Poslední píseň sfingy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Poslední píseň sfingy
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 144–146.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Noc překvapila bleskem cestující.
Před nimi polozasypaná čněla
sfinx ohromná. Do daleka poušť zela,
lev ob čas táhlým řevem volal lvici.

I zastavili. Hladové jich zvíře
si bodlák hledalo, jenž v poušti zkvetá.
Nad zemí spící táhla světů četa:
vzpjal Orion své hvězdné rámě k Lýře.

A Váhy klesly v azur černotmavý,
v němž chvílemi to jak tichý blesk vzplálo
a zhaslo zas; a stínů tisíc hrálo
se valíc jako kštice s dívčí hlavy.

Muž uleh’ k oslu v plášť zahaliv lebku
a žena s děckem na prah modly sedla,
šat rozpjala, k rtům dítěte prs zvedla.
To dítě mělo sfingu za kolébku.

A žena unavena spala taky.
Noc kráčela kol, poušť se temně třásla
pod jejím krokem. Mnohá hvězda zhasla
jak dlouhým pláčem oslepené zraky.

A Orion ved’ stádo hvězd svých domů,
pruh oranžový pustiny lem zlatil,
a pasoucí se gazely strach schvátil,
lvi řvali jdouce pít jak hukot hromů.

A pak se začlo zvolna rozednívat.
Na prsech sfingy zbudilo se dítě
prs matky hledajíc, však okamžitě
pláč zatajilo — sfinga začla zpívat,

A zpívala ta socha Memnonova,
harf edenských v tom jemné chvění hrálo,
a dítě s usmíváním naslouchalo
v svůj domov hledíc. — Zvuky tály v slova:

„Den zemi vrací se a rosa květu.
Ty malý poutníku na ňadrech mojich
buď vítán, tebou v spásy věčné zdrojích
přec lidstvo okřeje, mír vzejde světu.

Ó rozžehnej se klidně se svým rájem;
dát lidstvu pokoj, štěstí, je ráj věčí.
Spěj na smrt, na kříž, v zlo a nebezpečí,
dej světlo všem, ty kolébané tajem!

Ó noci, noci, odhrň clonu temnou!
Buď světlo! Světlo! Aleluja! pěju.
Dnes naposledy slunci vstříc se chvěju,
však jistě celé lidstvo zpívá se mnou!“

I ztichla sfinx a nad poušť slunce vzplálo
a Josef zbudil se i jeho žena,
a divili se oba, ozářena
proč děcka tvář, proč tak se usmívalo.