Poesie francouzská nové doby/Populárnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Populárnost
Autor: Auguste Barbier
Původní titulek: La Popularité
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 42–47.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

I.[editovat]

Co není nikoho po celé Francii,
jenž dopřál by si trochu klidu,
co všudy ctižádost své stany rozbijí
i v sebe tvrdší lebce lidu,
co po všech náměstích vše v jeden splývá sběh,
hruď marnivá i bouřné řeči,
kol politiky co se hemží nohy všech
a každý chce být v práci větší,
tu voják, básník, kněz se každý řítí rád
a sbíhá k dílu v jednom chvatu,
kdo chce se zablesknout a jakýs úkol hrát
ve velké tragedii státu.
Ti z rohu ulic se v náměstí nakupí,
krok urychlí, div oddychují,
na dlažbu sblácenou jich trysknou zástupy
a k lidu ruce natahují.

II.[editovat]

Neb lid je veliký! Teď s hlavy vznešené
uzd tisíc střásl svými skoky,
mohutný athleta po práci skončené
on může podepřít si boky;
ten kolos krásný jest, plec jeho nadšeně
ač silna hadry ráda nosí,
ten dělník vznešený v své režné haleně,
kterou krev pluků teplá rosí,
ten zedník v jeden ráz se vrhne na trůny
a v parném, těžkém vzduchu leta,
na dlažbě skákati vám nechá koruny,
jak dítě obroučky když metá.
Však soucit budí to, jej s holou hlavou zřít
bez zlatohlavu a bez nachu,
ten polonahý lid, že má též dvůr svůj mít,
jak ti, jenž drtili ho v prachu!
Ó soucit budí to, zřít za ním, šumný rej
kterak se na kolena vrhá,
a denně metá mu vše jmena v obličej
a pouta mu přec neroztrhá;
kol něho slyšeti sterými hlaholy,
jenž jmeno občan špiní v zlobě:
ó hleď, jak zdobí krev tvých rukou mozoly,
hle „červeň“ dobře sluší tobě,
a zákon nezlomný, to jen tvůj rozmar jest
a spravedlnost on jen chrání,
ty bát se nemusíš, zbraň tobě dána v pěsť,
že zločinců se stane zbraní!

III.[editovat]

Což musí lidstvo vždy svá záda ohýbat?
má otrok býti neustálý?
a musí z lidu též se marný idol stát,
jejž prázdná řeč v dým chvály halí?
Má člověk snížit se, kdy vstávat počíná,
a především má zapomníti,
že z bohyň nebes všech jest volnost jediná,
již lze jen z příma stoje ctíti?
Ach žití naše teď v zlý, bídný padlo čas,
jak ještě nebyl před tím žádný,
červ zhouby na zemi teď na všem slaví kvas,
nač svítí slunce paprsk chladný,
kde srdce sobectvím a nudou přetéká,
kde o dobro jest vždycky nouze,
kde zvšední záhy cnost ve srdci člověka,
jenž hrdinou jest na den pouze,
kde věrnost, přísaha jen k smíchu vyzývá,
kde oltář veřejného studu
tak druhdy velebný, teď kolem pokrývá
jen svými ruinami půdu!
To pravý bláta věk, kam vržen ztrácí dech,
se každý v špíně povaluje,
kde jako v rubáši ve pohrdání všech
se veškerý svět zahaluje!

IV.[editovat]

A jednou kdyby přec z těch hlubin tajemných,
kde ve tmách slepě svijíme se,
kde z vřavy nesmírné tak málo vznešených
se duší ku povrchu vznese,
přec rázem náhodou se jedna zjevila
mohutných ramenou a čela,
jež celá železná by na sněm vstoupila
a před mečem se nezachvěla:
ta duše zářící všedností zhrdajíc
vše oblila by září svojí
a s lidu podporou by rostla víc a víc
a sedla státu ku předvoji;
tu srdcem občana a hlasem pěvce naň
bych v rej ten křičel neustále:
„Ty s výše závratné svou neuklánéj skráň,
nic neslyš, a jdi dále, dále!
Nech dole k roli tvé ať tleská slepý lid,
tvé jmeno opakuje v shonu
a křičí, že by tě na páže svoje chyt
a donesl tě k pantheonu!
jdi dál a nemysli na chrámu jeho práh,
jsouť lidu choutky vratké štěstí,
vždyť z pantheonu zdí on jednou můž’ tvůj prach
i do kanálu špíny smésti!
Jdi pro vlasť, neptej se, co tě to bude stát,
vstříc s hrdým čelem době příští,
byť měla noha tvá se třeba v posled brát
na krvavý práh k popravišti!
Tvá hlava zářící byť padla katu v plen
při zvuku bubnu příšerného,
buď jakýkoliv lid, chtěj úctu jeho jen
a boj se pouze lásky jeho!“

V.[editovat]

Ó láska lidu jest nevěstka, rameny
jež obejímá všehomíra,
jak nymfa antická břich k slunci vztýčený,
každému lůno otevírá.
To moře, moře jest, jež jasné spočívá,
když východu zář zlatí břehy,
jak mladá královna zpívá, se usmívá,
to moře zlaté, plné něhy,
tu písek celuje a břehy zulíbá
svých proudů vůní opojivou,
na ňadrech vlnivých a luzných kolíbá
na lodích plavců chasu divou;
však náhle zbouří se a padne v šílenost,
a z lože, na němž tiše spalo,
vzpne hlavu ohromnou, oceán v obra zrost,
hle ramena juž v mraky vzpjalo;
a běhá sem a tam, řve, ve větru má vlas,
se zmítá na dně, svijí v křiku
v své solné kaluži, a řve a hřímá zas,
jak v boji sto by řvalo býků,
až celé zpěněné a vztekem zuřící
zrak v sloupu, ústa křivá hněvem
se vrhne na písek, rve zem se chvějící
a řve mroucího táhlým řevem;
a jako bachantka, jež dál již nemůže,
se na bok vrhne unavena,
tak ono na břehy zpět padnouc na lůže
jen těla hází zkrvácená.