Poklady z hlubin

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poklady z hlubin
Autor: Felicia Hemans
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 226–227.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Co tajíš pokladů v svých slujích, v skrýších svých
ty temně dunící, mystické moře?
Co škeblí duhových, ký lesklých perel sníh
tvém svítí nespočítán po prostoře!
Taj bohatství své, chmurné moře jen,
            ta chtít — náš není sen!

Víc tají hloubky tvé, nesčetných skvostů tam
plá z hloubi, v tichu tvém tam leží,
tam tmavé zlato plá, tam hvězdný drahokam,
jak z vínku starých králů vypad svěží,
svou zlobnou rukou hal je v lůně svém,
            netouží po těch zem.

Víc tají hloubky tvé, vln tvojich bouřných šum
nad městy světů zašlých žalně pěje,
v palácích písek je a mořských chaluh tlum
v jich roste chodbách a se větrem chvěje.
Hal moře je v své pýše ve svou tiš,
            kde věky leží již!

Však ještě více tam ve vlnách, v hlubinách
ó, mnoho hrdých srdcí sen svůj dřímá,
víc neslyší již vln a proudu bouřných vzmach
jich spánek bitev hrom víc nedojímá.
Taj zlato, drahokamy v hlubiny —
            však vrať nám hrdiny.

Ty drahé nahraď nám! Jich svatá památka
jest v srdcích živa i u našich stolů,
v zpěv našich modliteb se mísí přesladká,
jich ztrátu v plesech cítíme vždy v bolu.
Nad ostrovy, kol majáků ať vřeš,
            tví nejsou — nezapřeš!

V tvých bouřných peřejích co lásky dřímá tklivé
co krásy, mužnosti ve hloubce tvé,
co mládí zlatých kštic, co květů vnady snivé,
vrať mrtvé, neslyšíš hlas, jenž tě zve?
Zem nejdražší své skvosty žádá již,
            vrať mrtvé! Moře, slyš!