Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Král Sáva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Král Sáva
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 13–15.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1874
Licence: PD old 70

Sté panoval léto Sáva král
a byl vždy věhlasem jasný,
tu knížatům, pánům vědět dal:
„Chci znáti, kdo z vás je šťastný.“

Jak knížatům přišla o tom věsť,
hned každý zadumán sedne,
životu kouká v zašlou tresť,
to jak když záclonu zvedne.

A postavy uzří zlačnělé,
jak po cti vyzábly hladem,
v nich duše už mrtvě ztupělé —
v nich sebe poznává snadem.

Zří jeden, jak jaro promrhal
na časnou jeseně vrásku,
tam ten, jak žen na sta miloval
a přece nepoznal lásku.

A ten zde, jak choť má křehkou ctnost,
to dlouhou nocí jej trápí,
tam tomu je rozmar řídký host,
ač často vínem jej ztápí.

Svou každý jen chorou vidí část,
ta kalným pohledem leká,
v tom nemnoho blaha, velká strast —
král smuten na trůně čeká.

Král Sáva jde s trůnu zasmušil,
jde k moři, po břehu kráčí —
„Co platno, bych sto let králem byl,
teď stý rok loučím se v pláči?“

Tu uvidí chýšku chudobnou,
v lov rybák spravuje sítě,
a matka si písní lahodnou
v sen hejčká anděla dítě.

V kout uloží si je na plenku,
je postře bělavou sítí,
a hlídá mu sen i myšlenku,
jež z plných tvářiček svítí.

A rybák se v práci zastaví,
jde blíže, pokradmo, v tichu:
ty tvářičky rdí se do zdraví
a hrajou v líbezném smíchu!

On s dítka se dívá na ženu:
„Toť ráj, toť nebe je vlastní!“
A žena stře náruč blaženu:
„Hle, muži, přece jsme šťastni!“

Jde s úsměvem na trůn Sáva král
a s trůnu knížatům věstí:
„Kdo u matky štěstí nepoznal,
byť král byl, neviděl štěstí!“