Pohádka o zlatém jablku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pohádka o zlatém jablku
Podtitulek: (Psáno roku 1848)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 63–66.
Licence: PD old 70

Vysoko na vrcholu starého stromu viselo zlaté jablko, a to bylo velmi hrdé. Když vanul větříček a jím potřásal, volalo hned: „Větříčku, kolíbej mě!“ Tím chtělo druhým jablkám okázat, jakoby mělo větru co poroučet. Přišel-li déšť a krůpěje po větvích a po lupení tekly: zvolalo zlaté jablko: „Vodičko, umej mě!“ Dělalo totiž, aby svět myslil, že si pro déšť vzkázalo a ten že musí poslouchat.

A když se něco takového dlouho vyvádí, posléz to nejenom jiný, ale i sám ten věří, kdož to vyvádí.

I přišlo tedy konečně také zlaté jablko na tu myšlénku, upevnilo jí sobě a namluvilo též druhým, že je ono skutečný a pravý potomek z prastarého jádra, které bylo před mnohonácte lety do země vsazeno a z něhož pak jabloň vyrostla. A toto prastaré jádro pocházelo prý zrovna z onoho jablka, kteréž otec Adam se svou nejmilejší v ráji snědl. Alespoň se jablko neostýchalo toto dotvrzovati.

V této myšlénce potvrdila pak zlaté jablko i jeho tělesní stráž, které říkali medáci. Ti měli na sobě pěknou uniformu. V poledne o dvanácti hodinách držívali na výsluní pravidelně parádu, a sice blízko něho na listech; přitom dělali milounkou muziku, a housenky vystrkovaly ve vší tichosti hlavy a dobře přitom zažívaly. Někdy přitáhl také zástup hulánů, které jmenovaly vosy; a ti byli tiši a nikdy se dlouho nezdrželi, a dali každému pokoj, kdo jim uctivě a rychle z cesty ustoupil; meč nosili pořád v pochvě, leda když mělo přijít k nějaké věci, která se cti týkala.

Nikdo ale, ani medák ani vosa, neodešel dříve, pokud zlaté jablko vroucně nezulíbal, a pokaždé, když tito páni odcházeli, zdálo se zlatému jablku, že je mu jaksi mdlo, že je náramně sesláblé.

Tu si stěžovalo milé staré přítelce, hodné velké mouše, která měla černý šat a zlaté jablko vždy pod večer navštěvovala, potom mu něco zpívala, aby mohlo usnout. Tu bzučívala: „Pozdravuje a líbá tě panna muškatelka tamhle naproti ze sousedovy zahrady; ach! ona toužením po tobě skoro umírá. Dotíravé kožené jablko, jenžto na blízku zůstává, rádo by si ji namlouvalo; ona ti ale zůstane věrná, ona je také tak rozmile žlutá jako ty; tu — tu máš od ní hubičku!“ — „Ouvej, ouvej, to bolí! ty si zavadila právě o bolavé místo!“ zabědovalo zlaté jablko; moucha ale nepřestala a líbala je a přitom pilně cucala; a když měla dost, pravila: „Ty stůneš láskou.“ — „I nevěř!“ odpovědělo zlaté jablko. „Já cítím, že mi něco vnitřnosti užírá; ouvej! to to řeže! Bude-li to dlouho trvat, ještě zahynu: a k tomu mě dopalujou ta jablka pode mnou, ta s těmi hloupými červenými tvářemi! Ona se opovažujou říkat, že jsou také tak pěkná a dobrá jako já, že jsou z tohož kmene a že rostly a zrály na větru, na slunci a na dešti jako já.“ — „Jenom nedávej těm opovážlivcům na sobě znát, že stůneš!“ bzučela moucha; „však my ti pomůžem. Já mám starého známého, doktora Housenku; to je učený pán, a neslezl ještě ze žádného lupenu, aby ho nebyl ouplně pochopil a pojal; teď se zavřel, ba říkaje zapředl do své tajné komůrky, a nevím, co zamyslí; až z ní ale vyjde, dozajista ti pomůže.“

V noci na to cítilo zlaté jablko v těle náramné bolesti, ale čím hůře se mu vedlo, tím větší pýchu okazovalo, a volalo dolů na jablka, která potají s lupením šeptala: „Mlčte, vy nezralí, zelení a červení poddaní, vy nezralá stvoření! Já jediné jsem zralé a mám vám co poroučet.“ Jablka ale na to nedbala, a zlatoušek křičel zlostí: „Jen počkejte, až přijdu dolů, však já vás zporážím.“

Z rána, když se všecko rosou třpytilo, přiletěla moucha: „Doktor přijde hned! Ach, ten se změnil, není ani k poznání! To není ten bývalý učený pán, co byl tak usedlý, že z místa nemohl a každý lupínek do nejtenší žílky proskoumal! Z toho se udělal neposedlý lítálek. Na cestě ser zastavil jen u hloupé růže, která nic neumí, nežli že kvete a trochu voní; chce prý jí dát dobré jitro. On je všechen jiný; teď se obírá s každým malým kvítečkem, a na velké stromy ani nezpomene. Nu, konečně je tady!“

Motýlek přiletěl a spatřiv zlaté jablko, posadil se vedle něho na lupínek, složil křidélka, vrtěl hlavičkou a mlčel. Když letěl ale zas pryč, doprovázela ho kousek cesty moucha i ptal se, jak to s nemocným jablkem vypadá. A motýl odpověděl: „To má červa a zahyne, nežli slunce zajde.“ Sotva to moucha zaslechla, letěla nazpátek a pomyslila si: „Tak? Je tomu tak? Nu tedy ještě užiju, co se dá užit.“ I nedávala mu více hubičky, ale napájela se do syta, jakž jen hrdlo ráčilo, navzdor že jablko vzdychalo a se svíjelo; konečně si ale utřela hubu a odletěla.

O polednách, an slunce vysoko na nebi stálo od mraků zakryto, přišli medáci, shledali, že jablko velmi stůně, a nežli se dali do muziky, pověsili se na ně, jak pravili, z lásky; bylo to ale jen proto, aby z něho poslední šťávu vytáhli.

Tu vystoupilo slunce z mraků, parný paprslek padnul na zlaté jablko, šťopka se ulomila od větvičky, medáci prchli do povětří, a jablko zašustilo lupením a padlo dolů do trávy. Tam se na ně shrnuli zas medáci a vosy, a žrali z něho podle chuti po vrchu, a červ je požíral u vnitř, až z něho skoro nic nezbylo. A moucha sedíc vedle něho na trávě, utírala si oči; neboť prý plakala ze samého zármutku nad šlechetným zemřelým. Jinák ale přetýkaly jí oči zlostí, že se nemohla k němu dostat, poněvadž na něm mnoho ostře ozbrojených sedělo.

Tak to vypadlo se zlatým jablkem. Zdravá jablka visí ještě na stromech a jsou teď bezpochyby zralá.