Pohádka máje (Schulz)

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka máje [red 1]
Podtitulek:	(Elekta-journal.)
Autor:	Karel Schulz (jako Schz)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 34, č. 657, s. 4 Archiv Lidových novin
Vydáno:	31. prosince 1926
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Pohádka máje

Sáhlo se tedy již i po díle Mrštíkově, ač je málo autorů tak vzdálených filmu jako on. Z Pohádky máje byl vyroben nový český film, nový pokus zfilmovati dílo vysloveně nefilmové. Scenárista si otázku libreta rozřešil takto: rozdělil celou hru na dva díly, z nichž prvnímu dal silný, vzrušený děj a teprve druhému pomalé a měkké tempo Mrštíkova lyrického příběhu. Jsou to dvě zcela neorganicky spojené části, z nichž první je románem dvou sester Helenčiných, Albiny a Gusty a v které hlavní Mrštíkův hrdina, Ríša, takřka vůbec nevystupuje. Je to filmová ilustrace krutého rozvratu rodiny starého lesníka v Ostrovačicích, rozvedená do všech podrobností, které Mrštík nikdy nenapsal a moderně upravená. K tomuto dílu je pak přilepena neuměle a bez spojitosti (vždyť ani Helenka nemá v prvním díle žádnou roli) část druhá, vlastní lyrická Pohádka máje, což však působí na diváka neznalého literární práce Mrštíkovy takovým dojmem, že je to jen proto přiděláno, »aby to dobře dopadlo«. Ale právě tento první, nemrštíkovský díl má svoji prudkou filmovou dramatičnost a plní své filmové poslání. Má děj, má filmové situace, má fotografické filmové možnosti, kdežto druhý díl, Pohádka máje, je sentimentálně fotografovaná literatura, postrádající nejprimitivnějších požadavků epiky a je to marný pokus proměniti tichou lyriku ve světlou báseň.

Režisér K. Anton pracoval zde také po prvé s moravským folklorem a dobře se mu to povedlo. Jistě že právě na Moravě bude míti tento film úspěch, neboť jsou tu po prvé vkusně a nenásilně v rámci líbivého děje zachyceny lidové zvyky, slavnosti, tance a zábavy moravského Slovácka, rozhodně na prospěch filmu. Mimo tento folkloristický rámec měl k disposici Anton také většinou inteligentní herce, s nimiž byla zajisté jiná práce, než v řadě běžných českých filmů. Dobře se mu zdařila režie vesnického bálu, několika exteriéurových situací a pak rozřešení Ríšova odjezdu. Ale řada nápadů dobrých byla opět vystřídána nápady tak lacinými a povrchními, že působily trapně. Takové režisérské naivnosti jako umírání symbolisovat stromem zmítaným vichřicí, jaro loukou, kde v trávě jsou nastrkány ohromné látkové kopretiny, idylu u studně zvýšit dvěma vrkajícími holoubky jako na laciných barvotiskových pohlednicích, to nesvědčí o velkém vkusu režisérově. A nasvědčuje to jeho omylu, představuje-li si takto lidový film. Také nutno rozhodně už se stanoviska vkusu, když už ne ze smyslu pro krásu díla, odmítnouti obhroublé scény čeledína s býkem a farskou kuchařkou, které standartně jsou promítány, aby vystřídaly lyrické dialogy mezi Helenkou a Ríšou. Taková komika neposlouží ani režiséru ani dílu ani divákovi. Nebylo by rozhodně Antonovi škodilo, kdyby byl hledal více kázně a více míry. Také sentimentalita jednotlivých scén byla ještě více podškrtávána. To vše kazilo jeho, jinak běžně dobrou režii. Přes to však od takového I. dílu Otce Kondelíka znamená Pohádka máje režijně pro Antona pokrok.

Nejlepší herecké výkony podaly A. Jánová, J. Horáková a B. Reifová, trojice sester různých charakterů. B. Reifová v trpné úloze Albíny měla několik pěkných pohybů a jistě nemůže za to, že v sentimentální scéně umírání ji vkus režiséra nechal tak pathologicky se potit a že místo prostého znázornění tiché dívčí smrti žádal na ni klinickou studii. J. Horáková měla úlohu usnadněnu dějem, který jí poskytoval co nejvíce hereckých možností. Její výkon, ač místy divadelní, byl dobrý. A. Jánová v roli Helenky, měla velmi těžkou nefilmovou úlohu, kterou však vyhrála s chutí a pečlivou přípravou, udržovala rovnováhu i ve scénách nejsentimentálnějších a podala svoji Helenku velmi přirozeně a výrazně. O filmovém umění Petra Dolana (Ríša) by bylo možno polemisovat a myslím, že v jeho neprospěch. Dolan, o němž jsme se domnívali, že má určité moderní filmové názory a který dokonce napsal i několik velmi avantgardních filmových statí, vystoupil zde v roli filmového »hezouna«, kterou by ostatně řada našich herců, jimž je hezounství přímo oborem, byla zahrála jistě rutinovaněji. A v tomto případě se jednalo o rutinu a ne o umění.

Fotografie Víchova byla zdařilá, čistá a zcela přijatelná potud, pokud nechtěla být »uměleckou«. Pak se stala buď pohlednicí nebo dělala dojem přílohy z Obzoru fotografa-amatéra. Pro Vícha by bylo škoda, kdyby měl opakovat opuštěné nezdary a omyly, má všechny možnosti státi se jedním z našich nejlepších operatérů.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Otištěno v rubrice Ze světa filmů.