Podivné přátelství herce Jesenia/Vláda tmy

Podivné přátelství herce Jesenia Ivan Olbracht
Strašidla	Vláda tmy	Nad naši sílu

Údaje o textu
Titulek:	Vláda tmy
Autor:	Ivan Olbracht
Zdroj:	Podivné přátelství herce Jesenia Podivné přátelství herce Jesenia, MKP, 2023
Licence:	PD old 70

Vypukla válka.

Na konci divadelních prázdnin si Jesenius zajel na několik dní do Vídně, aby se podíval na nové francouzské a anglické kusy.

A tam ho v červencové noci zastihla.

Za příští léta na něho dolehlo mnoho těžkých nocí, ale žádná k němu nevešla tak hrozně jako tato prvá, která jej překvapila v cizím městě uboze samotného, že nebylo ani komu vykřiknout svoji úzkost. Šířkou Korutanské a Okružní třídy se celou noc valily sražené zástupy s pochodněmi a prapory, černé, zlověstné davy, které zpívaly písně, temně zvučící ve vysoké chodbě domů, a křičely: „Krieg! Krieg!“ A to slovo skřečelo, jako když kámen přejíždí po kovovém ostří. Ale zdaleka, zdaleka ze severu, přes pohraniční hory, přes Moravské pole a Dunaj, zalétalo k Jeseniovi: „Válka! Válka!“, jiné slovo než toto skřečivé a ječící, slovo táhlé, smutné, slovo převalujících se mraků, nabitých hrůzou a slzami, které v příštích chvílích skanou k zemi.

Vídeňská ulice voněla krví a Jesenius měl dojem barev černé a rudé. A v tom bylo cosi úžasného. Ano, dav byl černý i noční obloha byla černá a pochodně hořely čmoudivě rudým světlem a jejich ponurý pablesk barvil pohyblivé lidské hlavy a otevřená ústa nečistým brunátem, ale přece Jeseniova červeň a čerň nepocházely odtud, tkvěly hlouběji než na povrchu věcí a v sítnici oka, nevycházely vůbec z předmětů, byly absolutní a žily samy sebou. A tyto barvy zůstaly nesmyty i pak, když odešel do pustých postranních ulic v samotu méně krutou, než byla ona uprostřed valícího se zástupu.

Co bude? letělo mu hlavou. Co se děje na severu? A pojem vlasti, všední kdysi a přezíraný, předstoupil před něho v celé velikosti, vztyčil se uprostřed rudosti a černě a naplnil se těžkým obsahem. Co budeme dělat my? Byla to otázka nová, důležitější než ona: Co bude? Zachvěla jím, jak zarazil krok a stanul. Jen domů! Domů! Jen tam jest odpověď! A rozběhl se zrychlenými kroky, jakoby již vstříc rozřešení. Ale ujasnil si, že nelze leč čekati celé nekonečné hodiny až do odjezdu ranního vlaku. Hercovy kroky zněly dutým ohlasem mezi pouští nočních domů. Vzpomíná si, že se uprostřed délky prázdné ulice, na kraji chodníku střetl pod svítilnou s člověkem stejně bledým, jako byl asi on sám, a s hlavou stejně schýlenou na prsa. Byl to mladičký jednoroční dobrovolník. Spatřili se teprve, když půl kroku od sebe náhle stanuli. Polekáni svými existencemi, o nichž se dovídali za okolností tak zvláštních, zírali si dlouho strnulýma očima do tváří, jako do zrcadel na vlastní obraz, teď zkreslený a nepoznávaný. Chtěli se vyhnouti, ale oba uhýbali na touž stranu a v rozpacích oba zároveň couvli na druhou a stáli si opět tváří v tvář. Odloučili se a spěchali opačnými směry. Ale když se Jesenius po stu krocích ohlédl, viděl, jak se obrátil také chlapec, a spatřili ještě jedenkrát v záři svítilen své obličeje… Co bude? Co se děje na severu? Co budeme dělati my? Černá a rudá ho provázely.

Došel do hotelu. Nezamhouřil oka.

Časně šel k vlaku. Prodíral se černým zástupem lidí, kteří všichni měli sklon hlavy vpřed a chorobnou gestikulaci, zástupem podivně vrčícím a vrtošivě se potácejícím. Připadali mu jako nebezpečná společnost nemocných a dotek jejich těl v něm vzbuzoval štítivý pocit. Přes noc se stalo asi něco úžasného. Dostal se do vlaku a schoulil se v koutě oddělení druhé třídy. Vlak se hnul. Ale také zde měli lidé jiné oči než včera a jiné pohyby. Snažili se to zastírati, ale nikdo to nedovedl. Snažili se zapírati i své šílenství, a místo aby na sebe cenili zuby, řičeli, chechtali se, rvali si vlasy – Jeseniovi se zdálo, to že by měli dělati – vybíjeli svou horečku vykřikováním nesmyslných pověstí, vášnivých nadějí a spíláním. Na Jesenia, který se stal podezřelým neúčastí, hleděli s nenávistnou nedůvěrou, mnohé z jejich narážek byly patrně mířeny proti němu a jistě ta o špionech, před nimiž se nyní bude třeba míti ve vlacích na pozoru. Byla to cesta plná utrpení, mučivá cesta znojným dnem, jiným, než byly všechny minulé, který rozžehl doruda krajinu a z nejspodnějších hlubin země vylákal černé bahenní páry, které se na ni položily. Co bude? Co to znamenalo všechno? A nitro Jeseniovo se neuklidnilo ani pak, když na moravských hranicích vyčtl z očí českých lidí, že se doma nestalo nic neočekávaného, a polabské roviny, širé a plné klasů, na nichž spočinul jeho zrak s láskou a nikdy neprožitým citem, jak drahé mu jsou a jak jsou jeho, naplnily mu duši jen novým smutkem. Pak přišla Praha. Jeho srdce se rozbušilo očekáváním.

Uvítal ho ruch a shon, černé, neklidně pobíhající zástupy lidí. Spěchal ven.

Před nádražím se střetl s hercem Krulišem. První člověk, kterého potkával!

„Co je! Co je?“ vybuchl na něho.

„Co je? Válka!“ odpověděl s rozčileným úsměvem Kruliš. Pak položil Jeseniovi na rameno ruku a řekl: „Ale klid! Vše bude dobré!“

„Co budeme dělat?“

Kruliš pokrčil rameny.

V Praze Jesenius poprvé hlouběji vydechl. Teprve zde pobledly ošklivá barva černá s kalně červenou. Byl mezi svými.

Praha se podobala velkému úlu, na který zabušila pěst. Ohromná, neviditelná cizí pěst. Město se již vzpamatovalo z prvního ohromení a teď v rozčileném šumu a bzukotu očekávalo příštích chvil. Praha byla jediným ústrojenstvím, jedinými plícemi vydechovala své vzrušené očekávání a bila jediným srdcem. Co teď znamenaly osobnosti, čím byly lidské věci a bolesti? Kráčel sem osud. A všichni jej slyšeli. Co bude? Co bude?

Jen čekat! Vše bude dobré!

Míjely první dny napětí, které bolelo. Bylo neuvěřitelno, jak rychle ubíhaly. K nádražím šly první transporty vojska a kroky vojáků v nových uniformách duněly dlažbou.

„Buďte zdrávi, hoši! Vraťte se zdrávi!“ volala na ně Praha a podivnou mluvou lásky, úzkosti a naděje k ní mluvily rovnoměrné nárazy okovaných bot a vrzání žlutého řemení.

Listy přinášely první neurčité zprávy z bojiště. Prahou letěly pověsti. Německo vypovědělo válku Rusku. Ulicemi proudily davy mužů s černými kufříky na ramenou. A opět šly vojenské transporty, provázené mlčelivým zástupem žen a kordonem policie; z ústí děl vyčnívaly kytice růží a lilií a vojáci měli tváře zamračené a štítky čepic hluboko vtlačeny do čel. Francie vypověděla válku! Anglie!

Evropa stála v plamenech…

A zas běžely dny a bylo záhadou, jak je mohly lidské nervy přečkati. Vnější život přicházel ponenáhlu do starých kolejí a také nitra se uklidňovala. Ale odpověď na otázky prvního dne nepřicházela. V Národním divadle se počalo opět hráti. Sezona měla býti zahájena premiérou „Ratolesti“, ale intendantura provozování zakázala. Také v jiných hrách byly prováděny škrty. Mnoho herců odešlo do války. Jeden byl zatčen a uvězněn, aniž se vědělo proč. Ale mezi těmi, kdož zbyli, vytvořila doba nebývalou jednotu a přátelství. Také vztah herců i obecenstva zvroucněl. Každá scéna, ba věta na jevišti promluvená, která mohla býti byť i jen zdaleka vykládána za symbol, byla přijímána s horoucím nadšením a stejně prociťována účinkujícími i posluchači. Neviditelné vyzařování sympatií a bratrský dotek hlediště a scény byly trvalé. Při představeních docházelo k bouřím potlesku v místech, kde by jim cizí divák byl nejméně rozuměl. Obecenstvo bylo u vytržení nad přípitkem Dačického všem, kdož dobře smýšlejí se zemí českou, v „Paní mincmistrové“, jásalo při slovech Karla IV.: „Čechy patří Čechům“ v „Noci na Karlštejně“, a když Emanuel Petrů v úloze Hamleta doříkal „Být, či nebýt?“, zastavila se srdce všech, jako se zastavilo srdce hercovo, rozvířily se nervy všech, jako vířily nervy jeho, a po chvíli ticha, jehož ani vydechnutí nevyrušilo, zaburácelo to dvoranou jako orkán a tisíce rozohněných očí, tisíce rukou v ohlušující bouři o sebe narážejících volalo: „Být! Být! Být!“

Cit prvních dnů, že umělecká práce bude nemožna a že nebude možno ani žíti, oklamal. Lidé se tehdy domnívali, že se válka vklíní mezi minulost a budoucnost žhavým mostem, po kterém bude v divoké změti požárních panik přeběhnouti všemu lidstvu; kdo padne, bude rozdupán, kdo se zachrání, doví se na protějším břehu, co ho čeká. Stalo se jinak. Nervy by nebyly snesly napětí prvních hodin, povolily tlaku, a zatímco na východě, západě i jihu proti sobě stály řetězy vzájemně se pobíjejících lidí, doma se počínalo žíti a pracovati. Počínalo se dokonce i žertovati. Většina lidí, jako by již chápala, že most, spojující minulé s budoucím, není tak krátký, jak si jej představovali, že se na něm zdrží, provizorium že se protáhne, že se bude na ně třeba zaříditi a snad si je i zpříjemniti. Člověk ponenáhlu přicházel k platnosti.

Jesenius byl z jiných povah, těžších, které se nevpravují tak snadno. Nic se nedálo. Čekalo se jen. A on v tom trpném klidu viděl strašnou křivdu a marně se ospravedlňoval sám před sebou slovy stokrát opakovanými: „Nic nemohu, nic!“

„Co je ti, Jesenie?“ ptávali se ho kolegové.

Nedovedl odpověděti. Opravdu mu chybělo více než ostatním?

Ano, i osobní bolest se přihlásila. Bylo marno zapírati si ji a vyčítati. Světová válka a bolest malicherného lidského srdce! Jen s odporem se dalo pochopiti, že ohromná, vše vyplňující hrůza může ještě ponechati místo utrpení jednotlivcovu, že při jediné, svět objímající bolesti lze pociťovati ještě bolest jinou, ničemnou a malichernou. A užasl a křikl na sebe, že jest podlý, když se poprvé přistihl při otázce, zda krvavé zápolení milionů bude míti vliv na jeho vztah ke Kláře, a připadal si jako požární zloděj, oběrač mrtvol a válečný lichvář, když se překvapil při úvahách, co že se stane s kočovnými společnostmi vNěmecku, zda se nerozejdou, zda bude povolen rakouské občance další pobyt v říši a zda se snad nevrátí domů, aby splnila slib daný Jeseniovi.

Klára mu psala. Ještě před vypuknutím války, počátkem června, a její list mu ukázal bezúčelnost jeho úmyslu jeti do Německa a dívku vypátrati.

Psala tehdy:

„Vzácný a drahý příteli Jiří Jesenie!

Znám Vás příliš dobře, abych nevěděla, že Vás toto oslovení nerozhořčí, a než dočtete, uvidíte, že mě má pýcha opustila, takže se ho odvažuji přes vědomí, že jsem Vám ublížila a že jsem na ně dávno ztratila právo. Ale v této chvíli mi jde pouze o moje city k Vám, ne o Vaše ke mně. Jsem Vám dlužna vysvětlení a mám k Vám prosbu. K obojímu se odhodlávám teprve nyní, téměř po půl roce, kdy se již domnívám míti sílu k tomu a předpokládám u Vás tolik klidné shovívavosti, že budete čísti bez trpkosti. Poslala jsem již lístek paní architektové stajnou nadějí, že Vám jej dá přečísti. Bylo to nestatečné, ale já se k Vám již několikrát v životě blížila tak nestatečně a celý můj vztah k Vám byl pln nesmělosti a bojácnosti. Ale znova tímto úvodem, který oddaluje přiznání, upadám do starého hříchu. Budu opravdu již statečná.

Milovala jsem Vás. Více, než myslíte, a více, než jsem si kdy sama přiznala. Bála jsem se lásky snad skutečně proto, že jsem tušila, že touha po ní jest ve mně tak velká, že vpustím-li ji k sobě, zaujme mě celou a neponechá již místa ničemu. Víte, co jsem chtěla. A řekla jsem si: Jen tehdy! Meta strmá, ale odměna velká: právo na lásku k Vám! Právo jsem chtěla mít! Jaká zpozdilost! Právo na život, právo na lásku, právo na štěstí! Jako by člověk měl na něco právo! Nevím dnes, ale snad jsem již tehdy doufala v kousek milosrdenství, snad jsem ani nechtěla tak vysoko, jako jste stál Vy, snad jsem chtěla jen kousíček popojít, takový, abych napřaženými prsty dosáhla Vašich vztažených rukou a mohla poprosit: ‚Hleďte, nejsem tak špatná, za jakou jste mě měl, až sem jsem došla, ale teď již nemohu, buďte milosrdný a podejte mi ruku!‘… Snad jsem jen zdání práva chtěla míti. Vzpomínám na den souvratského představení. Myslím-li na něj, nevidím nikdy divadelní sál venkovské hospody ani studený úsvit nad polními cestami, kudy jsme tehdy kráčeli, ale vždy jen korbu, jak horskou cestou pospíchá nocí k domovu a hází žlutavou záři svítilen po příkopech a stěnách obilních polí; mám opět náladu slovenské balady o šenkáryčce a slyším karbovačky dunět mlátovou usazeninou o kovové dno, slyším pochod sladovnických bot a smutnou píseň ‚Zvoňte hrany‘. Byl to osudný den. Oné noci mě má pýcha připravila o Vás a poprvé jsem spatřila Jana. Ne, ničím mi nebyl tento herec s průhlednou ctižádostí překvapiti nás, byl mi nepříjemný a nemohla jsem tušit, že bude hráti byť nejnepatrnější úlohu v mém životě. Přece se tak stalo. Jak? Před půl rokem bych Vám nebyla mohla dáti odpověď, ale dnes to vím a jest poprvé, co se to pokouším vyjádřiti slovy. Šla jsem za Vámi. A po několika krocích, které jsem ušla, jsem cítila, že nejdu výše, ale každý krok, o který se pokouším, jest klouzáním na místě a další že snad budou sklouzáním dolů. Měla jsem si přiznat, že jste ve mne právem nevěřil, a přiznati si, že jsem chtěla za Vámi? Byla jsem tehdy ještě příliš pyšná, abych mohla býti statečná. A tak jsem na sebe opět křičela: ‚Nešla jsem za ním! Nemiluji ho! Nechci ho!‘ Tehdy, již v době hrozné jistoty, jsem poznala Jana. Vrhla jsem se mu do náručí. Ne on mně; já jemu. Jak se to stalo? Dnes to ještě nevím, ale snad jednou, později, Vám to budu moci říci. Dnes mám jen dojem jakési černé kapky, kterou mi kdosi neznámý – ne on! – vstřikl do červené krve žil a kapka tam kolovala a jednoho dne se dostala do hlavy, zatemnila ji a stalo se vše. A vykonavši, co měla, odešla a kolovala opět klidně a nepozorovatelně tělem a snad tam již vůbec není, snad zmizela, vyprchala – nevím – nevím – nevím. Byl to strašný den, kdy dokonavši svou práci, mi dovolila opět procitnouti. Tak strašný, že činí člověka smutným pro celý život byť by sto let žil. Bylo to k ránu po noci, kdy jste se dověděl všeho. Klečel přede mnou a objímal mi nohy. ‚Jdi k němu!‘ volal. ‚Proboha, jdi! Přísahám ti, že tě přijme i tak, jaká jsi. Budu tě za to milovat, jako jsem dosud žádnou ženu nemiloval, budu tě zbožňovat, jako jsem ještě nikoho neuctíval!‘ – – – Odpusťte – nemohu dále – – –

Promiňte mi, že jest tento list pokropen slzami. Kdybych jej chtěla opisovati a čtla, co je již napsáno, nevím, zda bych našla odvahu říci to ještě jednou. A chci s Vámi dnes ještě mluviti o tak mnohém. Moje paní se na mne po očku dívá a teď se ptá, proč pláču. Odpovídám, že píšu nemocné matce. Zastavuje se, zdvihá oči k nebi a říká: ‚Ach, ja, mein Gott!‘ A pracuje zas dále. Je to takové německy pořádné městečko, kde teď jsme, a moji páni jsou košíkáři. Také takoví čistotní. Z jizby, kde sedím, jest viděti otevřenými dveřmi do dílny. Tam sedí mistr Knote s učněm a z bílých, tenkých vrbových proutků pletou cestovní koše. Je to hezká práce, tak mile uklidňující, zkoušela jsem ji a myslím, že bych to dovedla. Willi a Kurt, dva roztomilí rusí chlapci, sedmiletý a devítiletý, si hrají venku a Frau Knote mete jizbu. Dívám se po té světlé místnosti jen s nejnutnějším nábytkem a hledím oknem, kde se pozdě probouzí měkké severské jaro. Vše mne uklidňuje. I to, že Vám o tom mohu psáti…

Jak žiju? Ne zle, jen smutně. Platí mi osmdesát marek. Dá se s tím žíti a já, jak víte, jsem skromná. Zpívám ‚Mamselle Nitouche‘, ‚Fatinicu‘, ‚Gejšu‘, ‚Krásnou Galatheu‘, ‚Veselou vdovu‘ a ještě mnoho jiných operet, které ani neznáte. Na ně a na venkovské divadélko ještě tak stačím. Kolegové mne neobtěžují, popřávají mi plné svobody (k jejich cti budiž řečeno, že vybojovati si ji nestálo ani příliš námahy) a kolegyně mne mají dokonce rády. Pomáhám jim šít, a co hlavního, neodluzuju jim milence. Ti se přihlašují počátkem každé nové štace a jest mým prvním zaměstnáním zdvořile odmítnouti jejich dárky a nabídky. Nikterak mne to neroztrpčuje, činím to klidně, jako kteroukoli jinou část svých povinností, za jichž konání jsem placena, a mrzutí zprvu ředitelové se stím posléze smiřují. A mé ideály? Jsou tytam. Nemám schopností nejen dojíti k nim, nýbrž ani se jim přiblížiti. A přece mi znamenaly život. Prohrála jsem život. Ale ne! O tom tedy ne!

Něco jiného Vám chci psáti. Prositi Vás chci. Snad budu potřebovati člověka Jiřího Jesenia. Snad ho budu potřebovati v něčem, co také znamená život, a vznesu na něho prosbu tak ohromnou, o jaké se nesnilo ani jemu, když v letní noci mi dával svůj dobrý slib, ani mně, když dojata jsem jej přijímala. Nebudu prositi za sebe, za jiného člověka poprosím. Ne proto za sebe, že jsem pozbyla k tomu práva, neznám již dávno tohoto hrdého slova, ale že již není oč prositi. Snad se stane, pane Jesenie, že jednoho dne překročí Váš práh ubohá žena, která nemá na širém světě nikoho, a v pokoře Vám padne k nohám, aby v pláči poprosila za Vaše milosrdenství. A Vy ji nevyženete, neboť jste dobrý.

Neuniknete mi do té doby? Nezmění se nějakými vnějšími, nepřátelskými událostmi poměry, že ani to nebude možno? Bojím se, ach, hrozně se bojím, a jizba přede mnou se tím strachem rozplývá.

Ne Vám, sobě jsem v bázni položila tyto otázky. Zítra odjíždíme z této stanice, jejíž jméno snad rozluštíte na poštovním razítku. Utíkám před Vámi. Utíkám před možností odpověděti na tento list, utíkám před ranami, kterými by mne bila Vaše dobrota, utíkám před svým ponížením.

Buďte zdráv! Buďte zdráv a buďte šťasten, drahý, dobrý, dobrý – dobrý člověče Jiří Jesenie!

Klára“

To bylo ono psaní.

Jesenius nápis na poštovním razítku nerozluštil. Do Němec nejel.

Marně si říkal: Co záleží na bolesti dvou srdcí, kdy miliony jiných krvácejí všude, kamkoli se obrátíš tváří, vpravdě, doslova krvácejí; co sejde na osudu dvou lidí, kdy se osudy pokolení ztajily v napětí dnů? Opravdu: čím více než dětskou hračkou, panenkou v hadříkových sukničkách, ušetřenou granátem a pohozenou v sutinách rozstříleného domu, může býti v té době smutně milostný list, došlý z Německa? Ale toto zjišťování Jeseniovi dávalo jen málo a nestatečné psaní, které neříkalo ani zlomek toho, k čemu se odhodlávalo a které dávalo i bralo naději zároveň, ho zaměstnávalo sty otázek. „Snad!“ Proč vyostřovala Klára všeobecné „snad“ jejich nejsoukromějším v nesnesitelnost? Přijde k němu? A kdy se tak stane? Zítra, za týden, za měsíc, po letech, vůbec ne? A kdo jest člověk, za něhož prosí? Muž, s nímž chce spojiti osudy svého života? Jeseniovy mlhy houstly, že neviděl pokoj, uprostřed něhož stál, a tikot zlatých skřínkových hodinek se zdál přicházen z dálek. Nebo člověk teprve budoucí, proboha, snad dítě Janovo? A do jeho mlh vjel náhlý pohyb a jejich chomáče se v šedivých hrstech otáčely. Nebo kdo je to? Nebo jde o nějakou malichernou prosbu, jíž Klára připisuje význam, který nemá, a zbytečně ji provází velkými slovy? Otázky, otázky! Krutá byla Klára, že k otázkám, drtícím svou ohromností, odhodlala se přidati ještě své malé, ale tím prudší svou ostrostí, že ho bodala týmž „čekat“, kterým do něho tupě bušila doba. A přece měl rád ten list.

„Co vám chybí, pane Jesenie? Nevypadáte dobře.“ Ptávali se ho tak často a teď mu to řekla paní Skřivanová, když se s ním střetla ve vestibulu divadla.

A on jí odpověděl, jako všem ostatním, roztržitým úsměvem, zakroucením hlavou a vyhýbavým: „Ne, nic mi není, to se vám snad jen tak zdá.“

Cítil povinnost promluviti s krásnou paní několik vlídných vět.

„A co slyšíte o Honzíkovi?“ zeptala se. „Co dělá? Píše? Či na nás již dočista zapomněl, darebák?“

„Je kdesi v Německu, posílá lístky se srdečným pozdravem, ale také ne více. Zdá se opravdu, že zapomíná.“

„Je ho škoda, darebáka, viďte? Pozdravujte ho, budete-li mu psát!“

A její oči se zeleně rozhořely.

„Ano, děkuji,“ řekl Jesenius v domnění, že se s ním již herečka rozloučí. Ale stála před ním, rty drobounce rozechvělé nervózním úsměvem a s otázkou v očích, čekajíc ještě na cosi, a on si po několika vteřinách mlčení nevymyslil jiného, než že se jí zeptal: „A jak se vám stále daří, milostpaní?“

„Nno…“ pravila pomalu, upírajíc na něho oči. „Nno… ne dobře, pane Jesenie,“ řekla v náhlém odhodlání. A dodala: „Přece jen jsem ho měla ráda, padoucha!“ Začervenala se, rychle obrátila a kvapila odtud.

Půvabná a elegantní zašuměla hedvábnými sukněmi schody a vyběhla na ulici, kde na ni čekal povoz. Jesenius dlouho stál ve stínu chodby, upíraje oči na skleněné dveře, jimiž odešla. Krásná paní nezapomněla a při jméně Jan jí zelené oči šlehly vzpomínkou!

Věděl skutečně málo o Veselém. Jan nebyl v Americe. Dal se Rýnem dolů a válka ho zastihla v Německu, v Porúří, kde nějakou dobu pracoval v hutích. Teď od něho docházely listy z Württemberska a Badenska, z Vestfálska a Severního Porýní a jednou i ze Šlesvicka; ale zprávy kratičké, často jen podpis, a načrtl-li zde a onde narážku, byla nesrozumitelná. Tak ani o něm Jesenius neměl zpráv. Nevěděl ani tolik, je-li vojákem, nebo není, a má-li jeho horečné létání po německých hranicích účel, či je-li náhodné. „Pořádná země, až to člověka ve zběsilost uvádí,“ psal Veselý v jednom z posledních listů. Jesenius myslil na něho často; ale ptal-li se sama sebe, je-li to stesk, odpovídal si záporně; nebyla to touha, byl to jen smutek z pouště, která po Janovi zbyla. Ale ta poušť byla v Jeseniově duši.

U architektových byl od Janova odjezdu dvakrát. Poprvé po jejich návratu z cest, podruhé nemohl odříci pozvání na křtiny. To bylo počátkem července. Varchitektových salonech se sešlo mnoho hostí, byt zářil záplavami světel, tabule stříbrem, porculánem a květinami. Mladá matka nesla o hostině kolem stolu novorozeně, zabalené do drahých krajek a modrých stuh, oči měla upjaty na jeho spící tvář a na rtech důstojně mírný úsměv, jaký stavívají na odiv královny. Otec tiskl pravice, ukazoval v úsměvu velké, bílé zuby, a jeho osmahlý obličej a modré oči zářily. Když se v hudebním saloně zpívalo, usedl v sousedním pokoji pod palmou v čínském květináči vedle Jesenia. Byli mu cizí všichni ti radové, monsignoři, literáti a zpěváci, a toužil s někým si prostě popovídat o své radosti. Vzpomínal na loňské léto.

„Byl to šťastný nápad od pana kontrolora a jsem mu vděčen. Víte, jak bylo tehdy Andě, měl jsem nejvážnější obavy. Pamatujete na to představení v Souvratech u Josefa Blahoslava Dokoupila s panem Veselým?“ Architekt se šťastně zasmál. „To byl obrat,“ řekl pak vážně. „Ten den jsem vlastně našel opět svou ženu. Totiž, ne tak, Anda byla vždy mírná a poslušná, nepřestala mi býti nikdy ženou, ale já jsem jí nebyl mužem. To byl opravdu šťastný den.“ Cítil v dnešním svém štěstí potřebu svěřovati se s důvěrnostmi.

Na cestě domů Jesenius o těch slovech přemýšlel. Divné! Kolem nikoho Jan neprošel mlčky. Všem něco dal či vzal. I těmto lidem, které si možná ani nikdy neuvědomil. Kolika lidem stal se to osudem? Snad dával i bral zároveň, on, který byl tak bohat, že mohl rozhazovati na potkání, a tak chtivý lupu jako jeho žoldnéři.

Jak se změnily poměry za jediný měsíc!

Navštívil mladou matku počátkem srpna a přišel k opuštěné, zoufalé ženě. Architekt byl na frontě. Byl záložním důstojníkem a šel s prvními pochodovými setninami. Držela se za plavé vlasy na skráních a opakovala:

„Můj bože, co bude? Co bude?“

Nedovedl dáti odpověď na otázku, která kalným leskem svítila z očí všech a visela na všech rtech.

Co bude?

Jen klid! Jen čekat! Vše bude dobré!

Tak si odpovídala Praha. Tou odpovědí se Jesenius snažil zkonejšiti vlastní smutek. Jí odpověděl i zoufalé paní.

Jednoho podzimního večera seděl Jesenius doma. Byl zabořen do křesla, hlavu měl schýlenou a záda nahrbená, jako by si v zahálce liboval a jako by uvolněné držení těla bylo obvyklé u toho, kdo chodíval s hlavou vztyčenou a pečlivě dbal kolmého postavení lopatek. Ale Jesenius teď míval doma podobné chvíle skleslosti, kdy nepracoval, nepřemýšlel a spokojoval se tím, že nalezl dosti energie vstáti a otočiti vypínačem elektrického vedení. Žárovka ozařovala modro-hnědý pokoj, rozblyštěvši skla obrazů a plochu zrcadla, a hodinky na stěně měkce tikaly. Paní Mádlové dal na dva dny dovolenou, chtěla opatřiti na venkově nějaké zásoby.

Náhle bylo u dveří zazvoněno. Až ho vzrušil ten zvuk. Již dávno, velmi dávno večer u jeho bytu nikdo nezazvonil. Jasné zacinkání zvonku připadlo mu jako zvuk z dávné minulosti. Kdo to mohl býti v tuto hodinu? Šel otevřít.

Na prahu stál Jan. Usmíval se.

Až se Jeseniovi radostí sevřelo srdce.

„Jene!“ vykřikl.

Padli si do náručí. Vroucně se políbili.

„Kde se tu bereš? Co děláš?“ Jesenius chopil přítele pod paží, přitiskl k sobě a vedl dále. A zahrnoval ho otázkami, na které, v radosti, že je může vyslovovati, si nepřál ani odpovědi. „Jak se máš? Co lítáš jako splašený po Německu a proč jsi mi čtvrt roku nepodal jediné pořádné zprávy o sobě? A jak to vypadáš? Nu, pojď, pojď, shoď to dříve ze sebe! Mám z tebe ohromnou radost.“ Jako by se byl do krve Jeseniových žil vlil nový život.

Jan skládal do kouta pokoje velký, naditý, rezavý tlumok a jeho oči zářily veselím; skoro rozpustilým veselím. Ale tyto velké, černé oči plné ohně, na jaké se nikdy nezapomíná, byly také jediné, co z bývalého Jana zbývalo. Byl vychrtlý jako toulavý pes a jeho lícní kosti ostře vyvstávaly. Tvář byla zarostlá řídkým, kučeravým plnovousem a zaprášené vlasy padaly zpod zmačkaného klobouku do čela. Oblek měl v nepořádku, měkkou košili bez kravaty již dlouho na sobě a boty se starým blátem. Teď složil břímě, postavil se před přítele, protáhl se v kříži a vesele, zhluboka si vydechl.

„Tož zase jednou v Praze!“ zvolal.

Jesenius stál proti němu a prohlížel si ho.

„Mám z tebe radost, mám z tebe radost!“ opakoval.

„Jsi sám doma?“

„Ano. Paní Mádlová se dává plašiti hloupými pověstmi, všechno je jí tu drahé a shání po venkově nějaké zásoby.“ Pojednou se mu zdála tato její pouť velmi směšná.

„To je dobře. Dlouho jsem se rozmýšlel, mám-li k tobě, a ještě teď na schodech jsem si dělal výčitky ze svého sobectví, že jdu. Sláva! Neříkej nikomu, že jsem tu byl. Já totiž, bratříčku milý, již nejsem Jan Veselý, nýbrž Friedrich Liegler z Kadaně.“

„Jak to?“ ptal se, ani ne příliš udiven.

„Toulá-li se člověk světem, má všelijaké styky. Ale o tom později. Teď mi dovol otázku velmi důležitou: Máš něco k snědku? Poslední dvacetifenik jsem prohýřil v Řezně.“

„Ven bys nechtěl jít?“

„S tebou? Co tě napadá?!“

„Dobře. Snad něco seženeme.“

Jesenius běžel do kuchyně rozsvítit a Veselý šel za ním. Jali se prohlížeti spižírnu. Našli tu chléb, čaj, uzené maso, vejce, po delším hledání také cukr, a každou novou potravinu pozdravili nadšením a smíchem, jako by to bylo jídlo, a nikoli jejich shledání, jež jim působilo radost. Jesenius snášel vše na kuchyňský stůl, sháněl hrnce a točil vodu, zapaloval u plynových kamínek hořáky a ty mírně buchly a rozhořívaly se modravými plaménky. Již velmi dávno nekonal žádnou práci s tak radostnou energií jako tuto malichernou. Na pánvičce prskalo škvařící se máslo a on rozbíjel do hrníčku vejce.

„Vlastně jsem také ještě nevečeřel a teprve ty mi připomínáš, že mám hlad,“ řekl.

„A proč jsi nevečeřel?“

„Zapomněl jsem,“ smál se.

Jan usedl na nízkou kuchyňskou stoličku, zkřížil nohy a sledoval přítelovo kuchaření.

„Nevypadáš dobře, Jesenie!“

„Myslíš, že ty tak znamenitě vypadáš? Vždyť tě budu musit od košile převléci!“

Ale Jan jako by neslyšel.

„Je ti něco…? Ale dobře, o tom tedy také až později. Necháš mne tu přece dnes přespat…?! Fuj, spálíš se! Dej to sem, nešiko, neumíš to!“

„Tak na, vař si, podívám se zatím do sklepa, je-li tam nějaké víno.“

Za chvíli se vrátil se svící v ruce a pod paží s lahvemi, a zatímco Jan vařil, snášel mu do ložnice čisté prádlo, oděv a připravoval mu do umyvadla vodu. Jak Jesenius pobíhal bytem, křičeli na sebe mezi ložnicí, předsíní a kuchyní, mluvíce o malicherných věcech, dávali si otázky o známých, s výbuchy smíchu se rozpomínali na drobné příhody a vše jim činilo mnoho radosti, ne pro věci samé, ale že po tak dlouhé době opět slyšeli své hlasy. Z Jesenia spadla všechna tíha a dýchalo se mu lehce, jako by se byl vzduch náhle naplnil kyslíkem.

„Hej! Kde tu máte pepř?“ volal z kuchyně Jan.

„Někde na poličce hledej!“ odpovídal z ložnice Jesenius. „Plyn ti hoří?“

„Ano. A co dělá paní Skřivanová? Intendanta ještě miluje?“

„Ovšem. Mám tě ostatně pozdravovat, až ti budu psát. Ale intendant se teď musí dělit o lásku s jeho eminencí. Předčítá mu. Říkají, že k narozeninám dostala plnou punčochu brilantů. Antonín Grün teď kromě ředitelování prý obchoduje také mýdlem.“

„Já, ředitel Antonín Grün?!“ zaznělo z kuchyně hlubokým basem ředitele Uranie. „Mýdlem, povídáš? Co lev?“

„Emanuel Petrů?“

„Ano. Hříva a zuby ještě drží?“

Pak, zatímco se Jan převlékal a myl a v ložnici šplouchala voda, Jesenius prostíral v pokoji bílým ubrusem stůl, snášel příbory, vybíral nejlepší talíře a nejhezčí sklenice a upravoval tabuli, jak dovedl nejslavnostněji. Když mýdlem a hřebenem zcivilizovaný přítel vešel v obleku příliš velkém a límci odstávajícím – a to bylo také veselé – zasedli, a jídlo a sklenice vína jim působily stejné potěšení jako dnes večer vše ostatní.

A po večeři usedli do lenošek a mezi sebe postavili židli s lahví a sklenicemi, Jan si zapálil cigaretu.

„Jsi špehounem?“ otázal se Jesenius bezstarostně, jako by se ptal na nejvšednější věc.

„Ano.“

„Máš v Praze nějaké poslání?“

„Ne. Zachtělo se mi jen podívat se na tebe, dostal jsem strach, co tu s tebou je.“

„Jak se to dělá?“

„Je to zábavné, ale časem se to také znudí, může-li člověk pracovat jen v malém. Transporty, dislokace vojska, počet, komandanti, nějaké fotografie, vzkazy po lidech, o nichž nemáš zdání, kdo jsou, posílání novin do Švýcarska a vpisky neviditelným inkoustem; celkem to nic není. Tohle mi je málo, rád bych něco zajímavějšího.“

„Nechytí tě při tom?“ zeptal se starostlivě Jesenius.

Jan zavrtěl hlavou. „Ne!“ řekl bezpečně, a to „ne“ bylo také samozřejmé, neboť i Jesenius byl o něm přesvědčen.

Tak se dostali na téma válka. Rozhovořili se o ní.

Ale i válka ztratila přítomností Janovou mnoho z hrůzy své bezprostřednosti, stala se pojmem, o němž – kupodivu! – bylo možno uvažovati, aniž se svíralo srdce a v prsou se zastavoval dech. Válka Janova byla jiná než válka Jeseniova.

„Vždyť je to prostě nesmyslné, příteli Jesenie, co pravíš, a nechápu, jak může rozumný člověk uvěřiti, že toto šílení způsobilo několik lidí. Pak ovšem rozumím tvé skleslosti, domníváš-li se, že jest tvou povinností něco dělat, že by se dalo činem něco spravit a ty nemůžeš. Hleď, mé stanovisko je načisto opačné. Lidé mají občas potřebu bláznit. Jakýsi kvartál, jinak to nejde a masopust musí býti alespoň jednou do roka. Všiml sis přece, že žádná generace nebyla bez války a čím delší byl klid a ztajování energie bez malých výbojů, tím prudší pak výbuch. Lidé se již přejedli pořádku, víš, takový opičí cirkus, který jednoho krásného dne, bůhvíproč, na sobě rozsápe uniformy s prýmky, rozkouše čepičky s chocholy, rozmlátí na padrť umělecké nářadí a za ohlušujícího jeku se to na sebe vrhne, aby si to rozškrabávalo nosy, dralo tlamy, zakusovalo se do stehen, a mele se to všechno, stržen je i ten, kdo nechtěl, a jest přinucen kousati v zájmu vlastních hnátů, neboť tady platí jen: rozkousej, nebo budeš rozkousán. A když je to unaví a znudí, čekají toužebně, aby byly znova oblečeny do hadříků a mohly se zas produkovati s housličkami a bubínkem a jísti vidličkami. Když se jich zmocní pud rvaní, zbožňují toho, kdo je do toho štve a umí škrabat nejlépe, a rozkoušou břicho každému, kdo by jim hlásal pokoj; když se jim chce klidu, rozsápou zbožňovaného rváče a prohlásí za svatého, kdo první vysloví, po čem touží: mír! Tak je to, brachu milá, a proti tomu jsem zrovna tak bezmocen já jako ty. Jenže tobě se nechce blázniti spolu, rád bys činil něco rozumného – a to teď není možno – ujasňuješ si svoji bezmoc a je ti z toho úzko. Já ne. Vím, že se činem spraviti nedá pranic, a přece něco dělat budu, rozumného ovšem nic, budu bláznit spolu. A poněvadž jsem obyčejně dělal opak, co takzvaný spořádaný svět, budu i zde důsledný, a tančí-li on své masopustní kolo napravo, budu se otáčet nalevo. Také mně se chce vybít v této zábavné době.“

Jesenius přemýšlel.

„Dříve, než se tě otáži,“ pravil, „dovol mi ještě říci: Šílenství je přece organizováno, vedeno, někdo k němu dal podnět, někdo zahájil tanec.“

„Ovšem. Ale předním tanečníkem můžeš býti jen ve společnosti tancechtivých, někomu, kdo si dal své plesové šaty již dávno ušít, a je na to oholen a umyt. Začni tančit v shromáždění, které se zabývá dejme tomu rozpravou o stavbě železnic, a útrpně tě vyvedou a povolají ochrannou stanici. Poslyš! Seděl jsem jednou u staré, polozborcené zahradní studnice se ztuchlou vodou. Jakési vodní ničemky, nějaký nepatrný vodní hmyz v ní kroužil. Ale jak kroužil! V kotouči, vyříznutém ostře jako kružidlem, desetitisíce jich tam bylo, černě napěchovány vedle sebe a vířily kolem dokola, kolem dokola, stále, pokud jsem tam udivený seděl a nevěděl jsem proč. Měly patrně takový zákon a přírodopisec by to vyložil nějakým pudem, snad rozmnožovacím, ale co ti řeknou všechna ta slova: pud, zákon! Pověz mi, kdo nebo co je sem sehnalo právě v ten den a zrovna v ten ostře ohraničený, otáčející se kotouč, kdo je vedl a kdo organizoval ten tanec? Věříš, že to byla jedna z těch vodních ničemek…? Hm! Poruchy ve vesmíru? Sluneční skvrny? Kometa, jak věří naše babičky? Ten symbol ostatně není ani tak zlý!“

Jesenius mlčel. Pak máchl rukou.

„Trpím tím dosti,“ řekl, „a hlavu si tím mučím dosti. Kdybych žil na měsíci, mohl bych se na svět dívati sub specie aeternitatis. Ale jsem člověk. Vidím mrzkost toho všeho, ale přece cítím povinnost, rozuměj mi: povinnost! zúčastniti se. Prostě proto, že je to zde.“

„Povinnost?“

„Ovšem: povinnost!“ odpověděl Jesenius prudce na ironický tón i pohled. „Ale to je to zoufalé, že jsem jen ničemný herec, který se jakživ o nic pořádného nezajímal, který nemá ponětí o tom, co se tu děje, který nic nedovede, neví, kde počít, a umí se jen bezmocně zmítat. Eh, a ty mi tu také nemluvíš pravdu, hraješ si na filozofa a ironika, a sám pracuješ…“

„Neurážej, prosím, práci – a to je přece tvá, ne moje láska!“

„Vír, jsi řekl!“ pravil Jesenius klidněji. „Možná. Ale nemůže mu jednotlivec dáti směr, nebo alespoň směr určité částečce toho víru?“

Jeho oči se upíraly na přítele naléhavou otázkou. „Není povinností alespoň se o to pokusit? A nedá-li se nic změnit na skutečnosti, že svět zešílel, netřeba se starat alespoň o to, aby všeobecné šílenství prospělo tomu, co miluji?“ Vztyčil se na křesle a šermoval rukama. „Ale kam jít, Kriste, kam jít a s kým se poradit, nemožno přece jako zvíře čekat, až tě ubijí nebo pustí, a čas utíká?!“

„Rozumím. Sobectví nás dvou: Naše vlast. Cosi podobného, jako při všeobecném požárním zmatku jít a vzít si, co bylo kdysi mému dědečkovi uloupeno. Dobře! Ale nezapomínej na jedno: že naše maličká vlast jest v tomto válcovém mlýně zrníčkem, rozemílaným žernovy, a my dva že jsme atomy toho zrnka. Dej, atome, směr žernovům, nebo podnikni, chceš-li, něco proti síle proudu, která jimi pohání! Já to dělám, ale ne v naději na úspěch, ne z vědomí povinnosti, nýbrž že se mi také chce tancovat.“

Jesenius se naklonil vpřed a jeho napjaté tělo a jeho dlaně a jeho hlas naléhaly:

„Vezmi mě s sebou, Jene!“

„Ne. Teď je doba bourání a ty nejsi destruktivní živel, Jiří. Buď kliden, tvůj čas přijde, přijde určitě, teď není, čekej! Já jsem žoldnéřský synek, a co mně je radostí, bylo by u tebe bezúčelnou obětí.“ To řekl vroucně. Ale teď se jaksi nahrbil. „Co chceš dělat? Vždyť opravdu nic neumíš a nemůžeš leč proklínat, že tu není nic připraveno, kde bys i ty měl místo. Jdi, stýská-li se ti tak po práci, a vhoď do poštovní schránky korespondenční lístek Lloydu Georgovi, že bys také chtěl dělati špehouna, ale nezapomeň v doušce dodati, že tomu zbla nerozumíš. Nebo běž a zastřel na Příkopech prvního kaprála nebo majora, kterého potkáš, abys alespoň něco vykonal.“ Podobal se teď s přimhouřenýma očima, studeným úsměvem na stažených rtech a s dlouhými prsty, které se vláčně pohybovaly, lichváři, smlouvajícímu se se svou obětí, a říkajícímu jí: Nu, kam se hneš, brachu? Buď klidný, nikam mi neutečeš, buď pěkně hodný. „Nebo co?“

Tehdy si zajíkající Jesenius nedovedl vymysliti jiný důvod proti než ten:

„Neskládá se každá společnost z jednotlivců? Co kdyby každý říkal: Počkám, odbude se to i beze mne?!“

Veselý se zasmál:

„Kdyby to každý říkal? Nu, pak by byl svět právě shromážděním rozumných lidí, které by každého tanečníka poslalo do blázince.“

„Mateš úmyslně a proti svému zvyku obrazy a pojmy,“ pravil Jesenius s vráskami na čele. „Ale nespleteš mě. Budu se bránit a zemru.“

Janův trup se vztyčil. Lichvář zmizel. Zřítelnicemi projel kalný blesk a v ústním koutku sebou zatrhala vráska.

„Jest ještě jiný způsob obrany než s obnaženými prsy běžet proti bodákům,“ řekl s vynuceným klidem.

„Jaký?“

„Zůstat naživu!“ vykřikl.

„A čekat?!“

„Ano!“

„Čekat, čekat!“ opakoval podrážděně Jesenius. „Znám to tvoje čekat a mám ho již zrovna po krk. Jak dlouho ještě? A nač? Až mne pomalu udusí? Nemohu takto žít a nebudu takto žít!“

Jan se naklonil k Jeseniovi.

„Vidím, že máš také návaly chuti zúčastniti se reje. Ale ty tam nepůjdeš, Jesenie, tvůj jasný rozum tě zachrání, ty tam prostě nesmíš jíti teď, ty počkáš, až přijde tvá chvíle!“

„Klameš mě! Máš mě rád a záleží ti na mém životě.“

„Neklamu tě.“

„Proč tedy ty jdeš?“

„Eh, kolikrát ti mám opakovat: Chce se mi, mám chuť, moje chvíle jest již zde!“ Usmíval se. „Což tohle není situace jakoby pro mne zvláště stvořená? Jsem uprchlý voják, a teď si představ, bratříčku jest vpálím do břicha kulku nějakému císařskému vojákovi a budu mít radost, že připravuji armádu o jednoho muže. A pak mě budou věšet, a až mě potáhnou nahoru, budu se zajíkat smíchem, teď že připravuju císaře pána ještě o jednoho muže, to jest o sebe, to že jsou již dva, a kdyby to tak každý udělal, že by byl již dávno konec. A můj smích bude při tom symbolem radosti celého národa, který se směje tím upřímněji, čím dokonaleji jej jeho trojdohodoví přátelé vyvražďují v Rusku a Srbsku.“

„Nedovedu žertovati o těch věcech.“

„Ani já nežertuji, zjišťuji toliko skutečnosti. Anebo… Snad se mi chce také podívat se zas někam jinam.“

„Kam?“ zeptal se Jesenius a údiv ztlumil podrážděný tón hlasu.

„Někam dále než do prérií,“ smál se, „ať se to již jmenuje jakkoli a vypadá to tam jakkoli.“

Jesenia zamrazilo.

„Kam?“

„Nu, tam.“

„Šílíš?“

„Ne.“

„Ano! Šílíš! Samovražda?!“

„Fuj, už zas takové babičkovské výrazy!“

Zadíval se na Jana přísnýma očima.

„Ty… Jene… Víš…!“ říkal výhružně. Ale odmítl i možnost té myšlenky a máchl zlobně dlaní: „Eh!“ Přece jen dodal: „Víš, nenáviděl bych tě… víš, nenáviděl bych i jen vzpomínku na tebe jako mor!“ Vyplivl nenávistně to slovo.

Veselý se smál upřímným smíchem. Nebylo v něm přetvářky a výsměchu jen málo a ten byl přátelsky upřímný. Platil Jeseniovu zděšení.

„Dvojice augurů!“ pravil, ukazuje ještě bílé zuby. „Dokazuje tu druh druhu s vynaložením vší své moudrosti, že nejsvětější a jedinou jeho povinností je zůstati naživu.“ Opět se rozesmál, hledě přátelsky na Jesenia. „Ale pravdu mám já, drahý příteli Jiří Jesenie, a tím augurem jsi ty.“

Jesenius znova máchl rukou.

Vstal z lenošky a jal se přecházeti jizbou. Chodil pokojem od zrcadla ke dveřím a zpět, ruce v kapsách a rty pevně semknuty. Jan ho sledoval. Jako by chtěl vniknouti do přítelovy duše a podívati se, jaké mraky se to tam převalují. A na jeho obličeji s obrvím spokojeně do výšky pozvedlým bylo viděti, že se mu jeho pozorování daří.

„Tenhle pochod znám,“ zažertoval, „zrovna takhle jednou chodil Antonín Grün, když si na mne vymýšlel lsti.“

Jesenius vrhl po Janovi kratičký pohled a neodpověděl.

Náhle se uprostřed pokoje zastavil. Prudce přistoupil k Janovi. Jeho tvář byla přísná.

„Nepůjdu k Lloydu Georgovi! K tobě půjdu! Nemohu takto žít, nebudu takto žít! A nepomůžeš-li mi ty, který jediný můžeš pomoci, budu opravdu protestovat tím, že zastřelím prvního desátníka, kterého potkám na ulici.“

Jan, jako by očekával ten výbuch a byl naň připraven, se zvedl a stanul Jeseniovi tváří v tvář.

„Dobře,“ pravil s klidnou vážností. „Vezmu tě tedy s sebou. Sedni si, Jesenie, a poslyš!“

Jeseniova postava se narovnala a obličej se rozjasnil údivem. Ale hned v příštím okamžiku mihlo se v něm cosi jako jiskra nedůvěry. Jan ji zpozoroval.

„Sedni si a poslyš!“ opakoval důtklivě.

Jesenius se posadil a Jan si k němu přisunul židli.

„Dívám se na věci poněkud jinak než ty,“ pravil, „ale snad se shodneme. Anglický kupec, francouzský diplomat a ruský činovník mi sice o mnoho milejší nejsou než německý junker a rakouský obrlajtnant a ani od jejich vítězství nelze čekati světu a nám pranic, ale je jisto, že v tomto okamžiku hrozí lidstvu největší nebezpečí z Německa. Nutno tedy zasáhnouti nejprve zde. Jde o podnik, při němž mají padati hlavy: ctižádostivého diletanta Hötzendorfa, chtivých krvežíznivců Bedřicha a Tiszy a pak té naší staré, zlé opice; v Německu šílence Viléma a lžimatematiků Ludendorfa a Tirpitze. O Sawczynském, Mengolovi a Todiscovi jsem se jednou před tebou již zmínil, ty ti prozraditi mohu, jejich pravá jména jsou zde zapomenuta a oni zakukleni k nepoznání. Ostatní ti nepovím, mnoho jich ani neznám a tak zní úmluva. Organizace jest dokonalá, všude máme své lidi, peněz mnoho, máme třaskaviny i jiné zbraně, nezapomněli jsme ani na kapsle s jedem k umožnění sebevraždy, úřední dokumenty dodáme jakékoli a v každém množství. Lhal jsem ti prve. Mám v Praze opravdu poslání. Hledáme spojence také v Rakousku, chceš-li tedy jíti s námi, pojď! Zavoláme tě, jakmile tě bude potřebí. Přijdu buď sám, nebo někdo jiný. Ten, aby byl poznán, odevzdá u tvých dveří zalepenou obálku, v níž bude lístek s tvým jménem.“

„Dám ti nějaké navštívenky,“ řekl kvapně Jesenius.

„Ne, tvé jméno si napíše sám až v posledním okamžiku, není přece možno, aby spiklenci vláčeli po kapsách vizitky s cizími jmény,“ odpověděl Jan, aniž se zasmál, a hleděl na Jesenia podivně zpytavýma očima, jako by chtěl na jeho tváři čísti. „Aby byl každý omyl znemožněn, řekne ti první polovinu staré říkačky italských anarchistů a ty mu odpovíš druhou. Pamatuj: ‚Tira ruota! Tira la rotella! Su trent’uno! A Vaticano! Giordano Bruno!‘ Tedy on ti poví: ‚Tira ruota, tira la rotella, su trent’uno,‘ ty jemu…?“ a zase týž ostře zpytavý pohled provázel otázku.

„A Vaticano! Giordano Bruno!“

„Dobře! Pak se dovíš, čeho od tebe žádáme, a obdržíš potřebné. Do té doby zůstaneš v Praze, nevzdálíš se z domova nikdy na delší dobu než na dvanáct hodin a každou první neděli v měsíci, na důkaz, že jsi živ, zdráv a čekáš, dáš do Prager Tagblattu (poštou ovšem, strojem psaný a pod nepravým jménem) nenápadný inzerát, např. hledáš poctivého nálezce věci, které jsi nikdy neztratil, koupíš předmět, kterého ti nikdo nemůže nabídnouti, a vymyslíš si dvě prvá slova tak, aby začínala písmeny J. V., tedy: Jene Wienerin, Jagdhund verlaufen, Japanische Vase wurde vergessen, to tě již napadne. Ostatně těch měsíců bude málo, budou-li vůbec jaké. Číslice nedávej, ty teď do anonymních inzerátů noviny přijímat nesmějí a budí podezření. Rozuměl jsi?“

„Úplně.“

„To jest vše. Přijmi či nepřijmi úkol; jak víš, milejší by mi bylo, kdybys zamítl. Ale přijmeš-li, ručíš nám za bezpodmínečnou poslušnost hlavou. Že jde o podnik, při němž je zachování hrdla velmi pochybné, nemusím dokládati. A teď mluvme o něčem jiném! Odpověď mi dáš až při rozchodu.“

„Řeknu ti ovšem ihned: ano! a stisknu ti vděčně ruku,“ pravil radostně Jesenius, „ale dovol mi ještě několik podrobností.“

„Ptej se! Co smím pověděti, povím.“

Jesenius se horečně tázal a Jan si klidně vymýšlel nehoráznosti. Jan sliboval. A postava Jeseniova se narovnávala.

„Vyřízeno?“

„Ano!“ řekl Jesenius pevně. „Přijímáš ty slib, nebo někdo jiný?“

„Já.“

„Je nějaká forma?“

„Ne, jen podání ruky.“

Jesenius vstal a vztáhl pravici, druh podal mu svoji a obě se sevřely pevným stisknutím.

„Děkuji ti, Jene,“ řekl pevně a prostě.

Pak usedli, jsouce rozhodnuti nepřipojovati ke své smlouvě ani slova.

Noc plynula. Svit žárovky činil modro-hnědý pokoj veselým, rozblyšťuje obrazy a lakování na přívětivých křivkách nábytku a vrhaje stíny s ostrými obrysy, v nichž nebylo neurčitosti. Oheň, udržovaný Jeseniem, pohučíval v kamnech a nad hlavami jim moudře tikaly zlaté skřínkové hodinky. Bylo milo, teplo a bylo jim dobře. Zabořeni do křesel a sahajíce chvílemi po číších se zlatým vínem, oddávali se přátelství noci a rozmlouvali o minulosti. K válce se již nevrátili. Přestala pro ně existovati, byli s ní vypořádáni a dají jí, což jejího jest, až přijde jejich chvíle. Teď vzpomínali. Dotkli se letmo i bolného místa svého přátelství, ale dnešní noc učinila dotek tak měkkým, že ani nezabolel. Jesenius přinesl Klářin list a Jan jej beze slova přečtl a vrátil. „Máš zdání,“ otázal se Jesenius, „kdo jest člověk, za něhož chce prositi?“ „Ne.“ … Pomlčeli oba chvíli, jako v úctě nad rovem, a s prvým proneseným slovem se s ním rozloučili, odcházejíce k živým.

Ale když se nad Prahou vznášelo první ranní šero, smísilo se s jasem žárovky a rozkolísalo pevné tvary jejích stínů, ve chvíli, kdy oba cítili blízkost rozloučení, vrátili se k oněm Janovým větším dálkám, než jsou prérie, nad nimiž před chvílí máchli rukou.

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi život nelíbil. Přál bych si, aby se mnohé bylo stalo jinak, ale snad ani jinak nebylo možno. Mnoho jsem miloval, Jiří Jesenie, všechno a všechny jsem miloval. Se svou láskou jsem jako myslivec rozdával smrt, ale to snad jen proto, abych nemohl býti nikdy milován, aby má touha věčně planula a nikdy se neukládala ohněm nasyceným. Teď je načase podívati se někam jinam. Sebevražda, jsi pravil. Není žádné. Nevěřím, že zahynu, odejdu-li odtud.“

Jesenius se zamyslil.

„Ano,“ pravil, „budeme žíti ve vzpomínkách lidí, v příkladech, myšlenkách a citech, které jsme dali, v potomstvu travin, které jsme přišlápli či vztyčili, v dobrém a zlém, jež jsme vykonali.“ Představa dobrovolné smrti nebyla mu již tak odporná jako prve a mluvil v množném čísle.

Jan hleděl na přítele dobromyslně shovívavým pohledem.

„Nuže, dobře,“ řekl Jesenius, „půjdu tak daleko, že ti přiznám, že síla tlukoucí kdysi naším srdcem bude jednou tvořit krystaly ve skalách, popohánět vlnu a zvučet melodií drátu.“

„Nic více?“

„Ne.“ Za chvíli dodal: „Příroda nám vložila maličkým zrnečkem do duší tuchu nesmrtelnosti. Ale kdo z nás při nedokonalosti našich smyslových nástrojů ví, jak vypadá její nesmrtelnost? A kdo řekne, proč nám ji dala? Snad jen proto, abychom se nebáli smrti, abychom porozuměli, že jest ještě vyšší řád než zákon našeho života, a abychom se nebáli konati v jeho smyslu dobro. Vše ostatní jest klam a hračka, poslední naděje slabých, kteří nemají odvahu uvěřiti, že člověk není více než strom, vlaštovka, hlemýžď, tvá vodní ničemka, kroužící v zahradní studnici.“

„Nebudeme se příti o pojmy: duch – síla – příroda – nesmrtelnost. Nevěříš v nesmrtelnost Jiřího Jesenia a Jana Veselého. Já o ní vím. Kdo nás v této chvíli rozhodne? Sami se jednou přesvědčíme. Já brzy, ty jednou později.“

„Proč ty dříve než já?“ řekl Jesenius skoro žárlivě

„Nevím. Ale dosti již o tom! Něco jiného bych ti na rozchodnou rád pověděl. Poslyš, Jesenie…!“ Zahleděl se do neurčita… „Mám posud v zornicích ten obraz. Jdeme malostranskou uličkou. Je noc po zimní plískanici, která naplnila vzduch sychravým chladem a zanechala mokrou dlažbu. V ní se zrcadlí osamělé svítilny ohnivými stvoly vrostlými do země. Nad hlavami zvučí větrem elektrický drát a kdesi na věži vážně odbíjí jedenáctá. Je pusto. V stínu barokního portálu se choulí nevěstka, ubohá a promoklá, a její ‚Pojďte!‘ zní spíše pláčem než výzvou. Jdeme, mlčíme, mluví, jen naše kroky a vše je neobvyklé a slavnostní. Pak zapřádáme rozhovor a naše hlasy mají barvu, jakou měly jen té noci a jen jedenkrát v životě. Tehdy jsem tě tolik miloval! Mluvil jsem o lásce k mořským hloubkám a mlhám na horách, o touze vrhnouti se do nich a splynouti s nimi za cenu života. A řekl jsem, tobě že bych nechtěl dáti sebe celého, ale jen to, co jest ve mně nejkrásnějšího. Pochop, z jaké lásky tryskla touha vydat ti vše dobré a ponechat si jen své démony!“ Hlas Janův zněl vážně a jeho tvář byla tváří zasněného dítěte! „A přece! Co jsem ti dal? Jen bolest! Vždy jsem dával jen bolest těm, které jsem miloval. Odpusť mi!“

Vzal sklenici a dlouho ji držel proti jasu žárovky, pozoruje přimhouřenýma očima hvězdu, která v ní planula.

„Je to totéž víno?“

„Ne,“ odpověděl Jesenius, pochopiv, nač myslí.

„Tož na zdraví a na shledanou! Pij, Jiří Jesenie, na zdraví a na shledanou! Venku je den. Děkuji ti za dnešní přátelskou noc!“

„A na zdar našeho díla! Su trenta uno!“

Pozdvihli číše a vypili.

Jan pohlédl na hodiny.

„Čas jíti!“ pravil a přimhouřeným levým okem mu projelo škubnutí. „Dům bude již otevřen. Teď o mně asi nějakou dobu neuslyšíš. Ale přijdu k tobě ještě.“

Chvatně vstal a chtěl se svlékati.

„Nemůžeš potřebovati ten oděv?“ řekl Jesenius, zaražený náhlostí rozchodu.

„Ano. Děkuji ti.“

„Zdržovati tě bylo by marno?“

„Marno.“

„Peníze…?“

„Nepotřebuji.“

Jal se snášeti prve svlečené věci a cpáti do tlumoku. Ten, naditý a těžký, si rychle předhodil přes záda.

„Děkuji ti, Jiří!“ řekl, vztahuje ruku na rozloučenou.

Náhlá něha přepadla Jesenia a tiskl pravici druhovu, zahleděv se mu do očí.

„Buď zdráv, Jene!“ pravil měkce.

„Na shledanou, Jiří!“

Vyprovodil jej na práh předsíně a tam, v šeru vycházejícího rána, si naposled podali ruce a dlouho je drželi, cítíce, jak jediná krev jediným teplým proudem probíhá mezi dvěma srdci.

„Přijdu k tobě ještě, Jiří. Pamatuj: Přijdu určitě!“ řekl pevně a tón hlasu a pronikavý pohled černých očí, jenž šlehl plamenem do šedi jitřní mlhy, sáhly Jeseniovi mrazivou dlaní na temeno hlavy a táhle, volně jej pohladily celým tělem až k chodidlům nohou.

„Přijď!“ zašeptal.

„Buď zdráv, Jiří!“

„Buď zdráv, Jene!“

A zvolna a pomalu se přátelské pravice rozcházely.

Jan kráčel dolů schody a jeho kroky zněly dutým ohlasem. Jesenius, opřen o zábradlí, se za ním díval. Na plošině se Jan ještě jednou obrátil a usmál. A zase kroky zněly těžkým, pomalým rytmem. Stávaly se tlumenějšími. Pak dole cvakla klika domovních dveří.

Jesenius se vrátil do pokoje a spěchal k oknu.

Ale v studeně šeré ulici přítele již nezahlédl.

Zprávy, které té zimy docházely z bojiště, ubíjely. Čeští hoši umírali na Dunaji, Němci ohrožovali Paříž a Rusové ustupovali do vnitra polského království. A na neznámých pláních a u hořících měst a vsí, jejichž jména se teprve učil vyslovovati, se také rozhodovalo o osudu jeho národa, němého a spoutaného. Ale přece dusná tíha války neležela na Jeseniovi již tak strašlivě a rudá a černá v něm vybledly. Teď, kdy byl přímým účastníkem války a kdy na sebe vzal také svůj podíl zásluhy či viny na jejím výsledku, hleděl na ni jinak. Byl vojákem. A vojákem jediného druhu zbraní, jímž se ctí mohl býti. Jeho věcí byl jeho úsek, jen ten a nic jiného. A na tom mu veleli čekati. Ale bylo to jiné čekání než prve.

Pravda, dal do Prager Tagblattu již tři inzerty a o Janovi v příštích dobách neslyšel, ale který disciplinovaný voják smí býti netrpěliv?

Ale na sklonku zimy se Jeseniovi přihodila věc, kterou by byl jindy nazval zlou nehodou. Ale která teď byla holým neštěstím. Na zkoušce Shawovy komedie „Androkles a lev“ upadl do propadliště a pád při jeho tělesné váze byl ošklivý; nalomil si blíže kotníku lýtkovou kost a natrhl šlachu. Divadelní lékař ošetřil skřípajícího zuby, pak ho odvezli v kočáře domů, pomohli mu na schody a odevzdali paní Mádlové.

Dali mu pevný obvaz a rozkázali ležeti. To se stalo v době, kdy dal čtvrtý inzerát do novin a kdy Jan nebo jeho posel musili přijíti každé chvíle. Zuřil. Ale brzy poznal, jako vězeň, když byl několikráte v bezmocném vzteku zavyl, že mu nezbývá leč čekati, tráviti nečinné dny ve společnosti stále se připomínajícího lidského hnátu, protivného kusu masa, který nenáviděl, báti se každého zazvonění u dveří a přáti si opak toho, co včera: aby Jan ještě nepřicházel.

„Prosím vás, kdy bude již jednou konec toho mazlení?“ ptával se zlostně starého divadelního lékaře.

„Jen klid, milý příteli! Herec s křivou nohou je věc nemožná a nepropustím vás z léčení, dokud kotník nebude v pořádku. Všichni nemocní dávají lékařům tři otázky: Co jim je, zda budou opět zdrávi a kdy. Že budete moci s úspěchem udělati reparát kotrmelce z ‚Androkla a lva‘, jsem vám již řekl, ale ovšem několik neděl to trvati bude. Do té doby klid! Také duševní klid!“ Rozhlížel se po nočním stolku a po židlích kolem lože, plných časopisů, a radil: „Víte, já bych to vyhodil. Čeho se tam dočtete? Všechno dopadne nakonec dobře, tak k čemu se rozčilovat?! Já noviny vůbec nečtu. Obrátím, podívám se, a když tam není nic veselého, tak pryč s tím! Dělejte to také tak! Kupte si nějaké humoresky!“

K ďasu s doktorem, který dává člověku čekajícímu na čin takovéhle útěchy!

Zpočátku ho navštěvovali herci. Občas si chodívali porozprávět Novoměstský s Prunarem, přišla ho politovat stará paní Kalmanová, pět minut poseděl, plně si vědom cti, kterou prokazuje kolegovi, i Emanuel Petrů, paní Skřivanová přiběhla několikrát s mlskem, kytičkou a úsměvem. Ale to jen v prvních dnech, dokud zájem o Jeseniovu nehodu byl čerstvý a pokud se zdálo, že chorý touží po společnosti. Ale tento omyl Jesenius brzy vyvrátil. Návštěvy se stávaly stále řidšími a v době, kdy sňal doktor nemocnému škrobový obvaz a započalo se s koupelemi a bolestnými masážemi, ustaly nadobro. Zbyl se svými myšlenkami sám. Jen noviny zbývaly. Protivné, nenáviděné noviny, podlé ve své zbabělosti a tak rafinovaně prolhané, že nebylo možno získati zrnka pravdy ani popřením jejich nejočividnějších lží a obrácením jich naruby. A přece pro ně chodívala paní Mádlová třikrát denně a on netrpělivě čekával na její návrat, chápal se listů, zapáchajících ještě tiskařskou černí, a hltavě četl, nejprve letmo tituly, pak podrobně celý text, hledaje zprávu, z níž, nebo alespoň za níž, by mohl vyčísti, že jeho přátelé žijí a pracují. Nic! Zlostně noviny i s příruční mapou odhazoval, aby obojí v příštích chvílích s námahou opět zdvíhal se země a marně se snažil ze lstivých řádek vykombinovati něco, co nevěděli ani pisatelé, ani inspirátoři všech těch lží.

Národy se vyvražďovaly a doktor mu mluvil o nalomené lýtkové kosti; svět se bořil, jeho vlast byla zmítána jako list ve víru vodopádu, on měsíce již čekal na vysvobozující Janův čin, a bavili ho intrikami intendantovými, dramaturgovými a tím, kdo bude hráti Roxanu! K čertu s jejich uměním! Umění! Čím je teď tato bublina lidské obrazotvornosti a hravosti, malicherného přeceňování jednotlivcovy síly, kdysi nadouvaná pomocí takového aparátu učenosti a ješitnosti?! Splaskla! Praskla a nezbylo z ní nic! A herectví? Poslední mezi uměními, hlásná trouba nejnemožnějších myšlenek a směrů, herectví s jeho malovanými cetkami, provazišti a šminkou, s jeho hrubým, toporným, hluchým slovem, které se snažilo ubohými prostředky vyjadřovati člověka?! Co zbylo z těch hraček, které se zdály kdysi věcí velmi vážnou? Ať jdou k ďasu se svým uměním! Směšné i k pláči zároveň. Lidstvo a lidství se projevuje jinak než slovy, a kdo postavil život na hračkách, prohrál jej.

„Pochybujete o tom, že jest zpěv a herectví uměním?“ otázala se ho Klára ve smutně krásné noci, kdy ruku v ruce kráčeli orosenou polní cestou. „Zapochybovati o tom znamenalo by odhodlati se k sebevraždě,“ odpověděl jí tehdy… Co dnes na tom záleželo, je-li, či není herectví uměním? Je-li zbytečností velkou, či větší?

Och, Klára! Také váš osud, Kláro! Kde je Klára, trosečnice umění…? A kde byl Jan, opovrhovatel uměním…? Nikdo z nich nepřicházel splniti slib. A staré otázky opět doléhají: Proč se navzájem trápili oni a on a proč se od sebe odtrhli? Tak jasné to bylo, a přece dokud bylo kdy, nepochopili, že náleží k sobě, že jsou jedno a pro žádného z nich že není života zvláště. Proč se bili, když toužili spočinouti si v náručí? Ale uprostřed nich stál někdo mocnější, než byli oni, a kdykoli se k sobě nakláněli, aby se spojili, vždy je neviditelnými pažemi odsunul. To proto, aby rozděliv je, mohl jimi vládnouti…

Bylo ošklivé předjarní odpoledne. Jesenia navštívil starý známý, Částka, herec brněnského Národního divadla. Takový vymydlený, vyžehlený hošík to býval a říkali mu proto Panenka. Teď byl záložním poručíkem a vracel se z bojiště na první dovolenou. Měl duši plnou podrobností a potřebu vyprávěti o nich.

„Smrt, eh, smrt,“ vykládal s mírně hrdinským patosem „jsme na ni připraveni a čeká nás všechny! Ale představ si zákop, kamaráde! Je vříznut do černé půdy, a sejdeš-li do něho, zalykáš se zápachem a jsi přesvědčen, že v této směsici puchu lidských výkalů, kouře a syrové země může živoucí tvor dýchati jen minuty. Ale zvykneš. Před zákopem jsou záseky z ostnatého drátu a do jejich bludiště se vpletly v nejgrotesknějších pózách desítky mrtvol. Jsou v rozkladu, a jde-li vítr od nich, cítíš je. Jsi s nimi dlouhé dny a znáš každou z nich. Nebo si představ polní lazaret, chatu nejšpinavější, jak dovedeš, s loužemi krve a kbely lidských údů. Na stole leží voják a mladý doktor mu řeže nohu. Víš snad, jak se asi amputuje. Nařízne se kůže, ohrne, cévy se sevřou kovovými skřipečky a pak se pracuje. Ale tohohle sem právě poslali ze zázemí, je zubař, amputovat nikdy neviděl, potí se a jde svalstvem přímo na kost. Krev stříká. A za jeho zády stojí dva jiní doktoři v krvavých pláštích, drží se za břicha a prohýbají se smíchem, jak ten hlupák tu nohu krájí jako salám. Nebo si představ černou ruku, která vylézá z hrobu a na prstě jí v slunci září zlatý prsten. Nebo haličské náměstíčko s třinácti mladými lipkami, na nichž se houpe třináct viselců. Nebo starého popa s dlouhým, stříbrným vlasem a vousem, přivázaného na kraji vesnice ke kolu a upolíčkovaného vojáky, jak táhnou kolem. Nebo mlat opuštěné stodoly a v jeho koutě obnaženou mrtvolu patnáctileté blbé žebračky, rozdrcené těly dvaapadesáti honvédů. Střelba a umírání jsou čistotné věci, ale tohle, víš, tohle! C’est la guerre! Aufschwung der Geister tomu říkají Němci.“

To bylo tehdy takové ošklivé předjarní odpoledne plné sychravosti, bez jasu, jen s ponuře bílým světlem, které nemělo zřídla a zdálo se vycházeti ze studených mlh za okenními tabulemi. Jesenius seděl opět sám, jsa zabořen do pohovky a s chorou nohou položenou na židli. V pokoji se předčasně zešeřilo, kontury věcí, jejichž linie dnes vůbec nenabyly ostrosti, se rozplynuly, obrazy byly jen nečistými skvrnami a oči Shakespearovy podoby se roztekly v černé důlky umrlčí hlavy. Částka odešel, ale zanechal zde změť obrazů a zvuků a naplnil pokoj vůní bojiště.

Takhle tedy vypadá člověk! myslí si a bloudí očima po předmětech. Kdysi se domníval, že lidi zná. Neznal. Takhle tedy vypadá velkolepý tvar milionůletého vývoje, oprýská-li z něho v slunci a deštích haličského pole všechno pozlátko! Stýkal se s tisíci lidmi, bylo přece jeho povoláním vnikati v ně, a přece: koho z nich by byl považoval za schopna zrady na všem lidském?

Hercův pohled ulpívá na obraze s podobou Shakespearovou. Jak podivně bledou tvář má ten Shakespeare! Tak asi vypadají mrtvoly na bojišti. Ne, ani ty ne. Takovou barvu mohou míti jen mrtví, kteří leželi dlouho na dně řek. Voraři je vytáhli dlouhými háky.

Vzpomíná na lidi. Kdo z nich by dovedl zavraždit? Vybírá je, jako principál loutky, obrací v rukou, prohlíží je ze všech stran a strojí do nových kostýmů; vzpomíná si na kusy, ve kterých již hráli, a vymýšlí si nové. Loutky nejrůznějších tváří a charakterů…! Ne! Žádná z nich…! Co se tedy děje? Co se stalo? Jiný principál přišel, než který obvykle do loutek vléval život, břídil komediant, který neumí vésti drátek na ruce jinam než směrem k dýce? Či jest to jen klam a vším vinen omyl Jeseniův?

Zbystřuje zrak. Vidí teď velmi jasně. A ke svému úžasu poznává, že všichni lidé jsou vrahy. I Jan a Klára i Grün i starý Rob i architekt Šupich a paní Anna. Jdou před ním, ne již loutky, ale živoucí tvorové, všichni jdou předlouhým průvodem šerou místností a jest mezi nimi i pan kontrolor a Pepánek, Emanuel Petrů a stará paní Kalmanová, Kratochvíl a paní Skřivanová, otec Jeseniův a matka, a všichni mají zlé a posupné oči a všichni zkrvavenýma rukama jeden a týž pohyb k dýce za pasem. Pokoj se plní špinavě rudou mlhou a utopencova hlava, která kdysi bývala podobou Shakespearovou, hledí na Jesenia důlky bez očí… Červená a černá! Barvy vídeňské ulice a navždy barvy jeho života!

Odtrhuje zrak od obrazu a hledí na oblohu. Je šedá a smutná. Jest jen bledá a průzračná, ale světla nemá. A je úžasně tichá.

Jsou vrahy také doktor Samek a Lidka Klácelová, dva čistí lidé, kteří jdou životem ruku v ruce a s pohledem upřeným do budoucnosti…?

Ne, ne… důležitější otázka se vtírá, než je tato: Jest vrahem Jiří Jesenius?

Nemocnému projel tělem mráz.

A pokojem zazněl výkřik: Ano!

A proč je vrahem Jiří Jesenius?

Patrně pro totéž jako Jan, Klára, Částka a všichni ostatní; patrně proto, že i on jest člověkem. Proč on by měl býti lepší než všichni ostatní? Vedl snad lepší život než oni…?

A jaký že to život vedl?

Stín psacího stolu, stín s rozplizlou podobou Turkovy hlavy, podivný, souchotinářský stín, který brzy zemře, našeptává Jeseniovi odpověď. A ti, kdo brzy zemrou, nelžou.

Takovýhle:

Nikdy nebyl schopen žíti životem a myšlenkami vlastními; vždy měl potřebu přimknouti se k cizí myšlence a touhu žíti životem druhého. Atoto příživnictví v sobě nazýval uměleckým talentem, živil je a hýčkal. Říkali mu, že se rozvil květy a že vydal plody. Nebyly jeho! Což cizopasná rostlina nerozkvétá tím okázaleji, čím větší potřeba je v ní zdáti se, čím není, a zalhávati svého živitele? Mohutné stromy rostou pomalu a věrny jediné prsti, jejich květ jest nehonosný a plody tvrdé. Jesenius nebyl stromem. Jeho kořeny netkvěly v zemi, nepřijímal potravy od ní. Kradl lidem obličeje, oblékal se do cizích těl a nebylo člověka tak chudého, aby mu nedokázal něco vzíti. Byl horší život než jeho? Teď ve válce bylo velmi opovrhováno válečnými lichváři. Skoupili zboží, nahromadili je ve skladištích a draze prodávali. Také Jesenius nahromadil a prodával, ale nekupoval. Jeho skladiště, celý jeho dům od půdy až do sklepů byl nabit kradeným zbožím: cizí postavy čekaly v koutech na kupce, cizí končetiny byly pověšeny ve skříních mezi cizími oděvy, v krabicích měl cizí oči, nosy, ústa, v knihovnách cizí mozky a do kufrů s mosaznými petlicemi zavřel úsměvy milenců do jedné hromady s křiky opilců. Ale běda, ujasní-li si jednou to zboží vlastní život, opře se, protrhne stěny a vrhne se na samozvaného pána a zloděje. V jaké peklo se to promění jeho dům?! Jeho dům, v němž není koutku, kde by se skryl?!

„Tira ruota!“ vykřiklo cosi náhle.

„Tira ruota! Tira la rotella su trenta uno!“ blesklo mu hlavou.

„Posuň kolo! Posuň kolo na jedenatřicet!“

Strašlivá hrůza ho jala.

„Vždyť je to lež!!“ zaječelo mu v duši.

Chtěl vyskočit. Ale ostrá bolest v noze jej srazila zpět.

„Vždyť je to lež!“

Chopil se za hlavu.

„Lež, lež, lež!“ Srdce mu bije až kdesi v krku a prsty křečovitě tápají po látce pohovky. „Podvod! Janův žoldnéřský úskok! Lež!“

Omámil ho nesmyslnou říkačkou, bůhvíodkud vzatou, obloudil ho, aby mu prodloužil život. A on, hlupák, věřil, čekal, dával do novin inzerty… och, och…“ smát se mu chce, chechtat se. Nemůže… „Konec!“ šeptá. „Všemu konec!“

V předsíni zvoní zvonek.

Přichází paní Mádlová a hlásí návštěvu paní architektové Šupichové a slečny Klácelové. Paní Mádlová rozsvěcuje elektrické světlo.

Ošklivý úšklebek zkřivuje Jeseniovu tvář. Ale herec se rychle vzpamatovává. Sahá do zásobárny kradených věcí a vyjímá odtud larvu: milou a přívětivou. Bolestným násilím přitiskuje si ji na tvář.

„Dobrý den, pane Jesenie! Jak se vám daří?“ slyší příjemný hlas.

Podává ruku.

Ženy se usazují u pohovky a laskavě na něho hledí.

„Již lépe, viďte? Nu, sláva!“

„Děkuji, ano, již lépe. Co dělá pan architekt?“

„Můj muž?“ zní udiveně. „Vy nevíte? Frantík jest již tři měsíce v ruském zajetí. Vy o tom nevíte?“

„Ne.“

„A ty smutné zprávy o doktoru Samkovi a mladém Procházkovi jste také neslyšel?“

„Ne.“

„Doktor Samek padl. Pepánek také padl.“

Doktor Samek? Kdo je to doktor Samek…? Ach, pravda, prve na něho myslil, a zde sedí Lidka Klácelová, jeho nevěsta.

„Doktor Samek padl?“ ptá se mdle Jesenius.

„Ano!“ praví hrdě Lidka Klácelová a hledí na něho velkýma očima. „Padl u Remeše. Pod praporem s českým lvem.“

Podává jí na soustrast ruku. Ale ona jeho ruku nepřijímá.

„Mne nelitujte!“ praví s klidným úsměvem. „Těch ostatních politujte!“