Podivné přátelství herce Jesenia/Strašidla

Podivné přátelství herce Jesenia Ivan Olbracht
Úklady a láska	Strašidla	Vláda tmy

Údaje o textu
Titulek:	Strašidla
Autor:	Ivan Olbracht
Zdroj:	Podivné přátelství herce Jesenia Podivné přátelství herce Jesenia, MKP, 2023
Licence:	PD old 70

Dvanáct hodin po scéně v Moulin Rouge odjela Klára z Prahy.

Příštího dne, v divadle při dopolední zkoušce, oznámil to Veselý Jeseniovi.

„Kam?“ otázal se Jesenius.

„Více nevím,“ odpověděl Jan a podal mu lístek, na němž bylo Klářinou rukou napsáno pouhé: „Sbohem!“

To bylo vše, co bylo řečeno mezi oběma přáteli o jejich lásce a událostech, které s ní souvisely.

Přáteli zůstali. Jejich vztah byl zraněn, věděli to, třeba o tom nikdy nepromluvili, ale přece cítili, že jejich přátelství je ústrojenstvím do té míry živoucím, že se krvavá rána ještě může zajizviti.

Jesenius se pokoušel Kláru vypátrati. Nebylo mnoho cest, jimiž se mohl bráti. Ptal se listem známého z Olomouce. Ale ten podal jen jakési neurčité zprávy o dívčině pražském pobytu, které již ani nebyly pravdou. Zbývala jen paní architektová. Nevěděla nyní nic, ale přece byla v Praze jediným člověkem, kterého mohla jednou dojíti zpráva… nestalo-li se neštěstí! Ano: Nestalo-li se neštěstí. Jeho možnost uváděla Jesenia v neklid a ležela na něm trvalou starostí.

V únoru odjeli architektovi do Itálie.

Do té doby se u nich Jesenius občas stavoval. Činil tak v naději, že se něčeho doví o Kláře. Ale paní architektová měla teď jiné zájmy: společnost, byt, přípravy k cestě na jih; mluvila jen o nich, a odbočovala-li někdy, pěla chválu rodinného života, a tehdy mizel jí ze rtů smích a tvář nabývala vážně šťastného výrazu.

„Ožeňte se, pane Jesenie!“ Ale hned si vzpomínala na něco jiného: „A co myslíte… počkejte…!“ A odskakovala do vedlejšího pokoje a vracela se s náručí závojů a šátků. „Co myslíte, který šál na palubu se bude Frantíkovi nejlépe líbit, ten, nebo ten?“ Rozkládala před ním a roztřásala závoje z gázu a čínského krepu, bílé, růžové a bleděmodré, a vázala si je na plavé vlasy. „Prosím vás, podívejte se, je to tak dobře uvázáno?“

Paní architektová oblila v bocích a nosila volný šat. Zde tkvěla změna, herci dříve nepochopitelná. Přestala truchliti po Máničce mrtvé a těšila se na budoucí.

Jesenius volíval k chvilkovým návštěvám u architektových obyčejně odpoledne, ale ke konci ledna přijal pozvání na večer a vzal s sebou také Jana. Sešlo se mnoho lidí: Řada příbuzných, několik umělců, jak je bez výběru přinesla denní známost, přišel mladý Procházka s brankářem Slavie a předsedou Jachtového klubu, pak jakýsi monsignor a nějaký ministr na penzi, který se choval velmi upjatě. Všechny salony byly otevřeny, hrálo se, zpívalo a hostitelka zářila elegancí.

Veselý pronášel k Jeseniovi mnoho jizlivých poznámek.

„Blondýna zakládá pražský salon…! Pan Hlava jest sice jen exministr, ale možná, že se jednou nahodí opravdový. Ale ten fotbalový a šantánový brak musí pryč, to jí poraď…! A co ty tu chceš? Copak jsi Mackartova kytice, abys dělal jejímu bláznovskému bytu parádu?“

Jesenius od té doby naléhavá pozvání zdvořile odmítal. Paní architektovou to mrzelo, ale její muž, jak se zdálo, to chápal. Jesenius ho občas potkával na ulici. Potřásal ve spěchu herci pravicí a říkal:

„Nu, což, nepřijdete, nepřijdete?“ Ale usmíval se při tom, jako by chtěl říci: „Víte, mne ti rekordmani, zpěváci a monsignoři také nebaví, ale zachce-li se ženě pozvati si indiánský kmen, přivedu jí jej také rád a peněz jí dám desetkrát více, než může spotřebovat.“

Jesenius se zas plně věnoval práci.

Studovala se tehdy tragédie z pobělohorské doby „Ratolest“. Část hry měla dějiště v Amsterodamu. Slavný Emanuel Petrů hrál Komenského, stará paní Kalmanová českou paní, vyznavačku Beránka, dva její vnuky Jesenius a Veselý. Jesenius staršího, muže břitkého rozumu a kovové vůle, světoobčana, odcizujícího se poslání předků a zapomínajícího na jejich zemi; Veselý mladšího, malíře a žáka Komenského, jinocha, který si v cizině vybudoval pojem vlasti příliš čistý a křehký, aby při prvním doteku skutečnosti nevedl k tragickému konfliktu. „Ratolest“ nebyla velkým uměleckým dílem, ale její protikvietistická myšlenka, vrcholící vyznáním víry staršího z bratrů a přísahou boje nad mrtvolou malířovou, byla zajímavá a Jesenia zaujala. Věnoval kusu velkou píli. Vedl režii, a bylo to poprvé, co mu svěřeno řízení velké hry. Četl Komenského „Labyrint“ a „Historii utrpení“, Denisovy „Čechy po Bílé hoře“, studoval holandské mistry a rakouské rytiny ze sedmnáctého století. A znova měl příležitost poznávati Janův velký talent.

V tragédii měl malíř monolog „Země Beránkova!“, poněkud literární, takže dramaturg při čtené zkoušce žádal, aby byl vypuštěn, a zardívající se autor ke škrtnutí s ochotným chvatem svolil. Spisovatel byl vytáhlý mladík, literát ještě nepříliš známý, kterého tváří v tvář hercům a stále rozčilenému režisérovi, od nichž závisel osud jeho díla, opustila všechna odvaha. Ostatně toto bezradné chování, působící milou komikou, dávalo naději, že herci, kteří vždy shlížejí na „původninky“ shora, budou k této původní hře milosrdní.

První činoherní zkoušky se konají v dřevěné kolně na Žofíně, v místnosti s horním světlem, bez ozdob a nábytku, kde jest půdorys jeviště naznačen pouze bílými čarami na podlaze a dekorace nahrazena šedivým plátnem. Zde, v pusté síni, v střízlivém denním světle, nepříteli všeho patosu, stál nekostýmovaný a nenalíčený Jan a deklamoval přec jen monolog o zemi Beránkově. Ten měl býti o představení přednesen od podstavce s nedokončeným obrazem.

„Země vyvolená, země milovaná, kopyty zdeptaná!“

Dramaturg chtěl Jana zakřiknouti, ale herec si svůj monolog vzíti nedal.

„No, tak to tedy zkuste!“ zabručel dramaturg.

Herci bývají ješitní, žárliví, a tedy i zlí. Ale také to jsou jen slova. Po ohromné většině lidí, kteří cokoli tvoří, zbude, co přetrvá generaci. Po rolníku štěp, po hlinařském dělníkovi stoka, po obchodníku rodinné jmění, po diurnistovi opis akta v archivu; a to vědomí jest pracujícímu člověku milé. Jen po herci nezbude nic. Nic z toho, co tvořil s takovou láskou a vášní. Stuhy po vavřínových věncích zpuchří a podobizny s hrdými podpisy vyjme příští pokolení z rodinných alb, aby je hodilo do dětského pokoje mezi kostky, cívky a panáky, z nichž vypadávají piliny. Hercovým dílem jsou zvuk a pohyb, a ty jsou prchavé jako vteřina. Herec žije přítomností, po níž lačně otvírá ústa, aby vzal alespoň odměnu potlesku a slávy, které mu lžou, čeho není. Ale není přítomnosti, a tak prahnoucí rty jsou stále žádostivě otevřeny a rozpjaté náručí věčně připraveno chytit stín, kterého nepolapí. To jest bolest hercova, skrytá za tím, čemu svět říká ctižádost, ješitnost, žárlivost. A přece jeho srdce, stálým očekáváním tak zcitlivělé, se vzrušuje uměním více než kohokoli jiného. Opájejí se jím, jsou vděčni za ně a ochotni dáti se na vteřinu, která jim znamená život, cele tomu, kdo jim je přináší.

„Země kopyty zdeptaná!“

Jan deklamoval svůj monolog. Zapomněl na divadlo a zapomněl na lidi. Stál v nepohnutém postoji před prázdnou kulisou pustého sálku, a bylo cosi jímavého právě ve všednosti jeho ústroje a v tváři, jejíhož vytržení nezkreslovala maska, v holé šedi zdí a v čirém vzduchu, jakoby připraveném nasytiti se podivným leskem hercových očí. Jesenius měl zase dojem zvonů a ohně. Jan žil svůj monolog:

„O tvůj život a duši v kostky hrají. Cizí žoldnéři v krčmě vrhcáby metají, a ty, bělostná, stojíš bezmocna opodál, odsouzena očima pláčem zalitýma počítati v úzkostech body hry a šeptati zoufalou modlitbu za vítězství toho, kdo tě bude bičovati nejméně. Země bolesti! Slzy plynou vodami tvými, tvá ornice krví se kouří, a větry, jimiž se rozezvučívají harfy, na vrbí řek tvých zavěšené, jsou vzdechy synů tvých. Země boží, kterou si volí světci za místo mučednické smrti!“

Po lavicích seděli herci s očima přilnutýma na Janova ústa. Milovali v těchto vteřinách toho, koho tak nenáviděli.

„Kam uteku před výčitkou tvých smutných očí? Zjeví mi ji, bludnému poutníkovi, čekanka vedle cesty, na širém moři hvězda mi ji donese, a odejdu-li na poušť, ranní rosa na travině mi poví, že pláčeš. Země Beránkova, lásko srdce mého… daleká… daleká…!“

První prozřel dramaturg. Vyskočil a jako by se styděl, že se dal strhnouti, jal se křičeti:

„No, dobře, tak to tedy necháme… Tak dále, dále! Hakon! Ke všem ďasům, kde je zase H… No, konečně!“

Přišel k Janovi autor a po tvářích mu stékaly slzy.

„Pane… pane… to bylo ohromné… to bylo ohromné… Nedal jsem si ani sníti…“

Herci se ponenáhlu rozhýbávali, snažíce se dodati tvářím výrazu znuděného nebo ironického. Jen Emanuel Petrů si přejel plnou dlaní lví obličej a zabručel:

„Mňo! Z toho kluka ještě něco může být, přestane-li flámovat.“

Již pro takovéto věci nebylo možno Jana nemilovati.

Oba přátelé se nyní mimo divadlo mnoho nestýkali. Stávalo se, že se vyprovodili k domovům, také se občas navštívili, ale bylo to jiné než kdysi. Jméno Klára nebylo od těch dob vysloveno. Když přešly horké noci, oba cítili, jakou úlevou by bylo prolomiti mlčení, ale nikdo se k tomu neodhodlával. Bývaly okamžiky mlčení, kdy se jejich oči setkávaly v dlouhém pohledu, jehož výzvě nebylo možno nerozuměti, ale vždy přišel pohyb zornice, sotva znatelný posunek, lhostejné slovo, které odpověděly: „Ne!“ Ještě nebyl čas. Bolesti se ještě nevybolely a nechtěly býti dotýkány. Slavná chvíle, kdy poprvé bude lze vysloviti jméno Klára!

Nebyl to Jan, který je první pronesl.

Počátkem března obdržel Jesenius zásilku z Itálie. Od Šupichových. Ohlášená bednička byla dána na poštu v Salernu. Podivil se. Jindy byl by měl prostou radost, že si na něho někdo v cizině vzpomíná, teď mnoho přemítal nad nákladním listem o bedničce, která k němu přichází ze slunného jihu přes Alpy do ošklivého pražského jara. Proč mu ji posílají? Má míti v jeho životě nějaký význam? Jest v nějaké souvislosti s Klárou…? Dětinské myšlenky!

V bedničce bylo dvacet lahví vína a psaní. Paní architektová líčila s milou naivitou krásy pobytu v Itálii, vzpomínala na milého přítele Jesenia, psala o touze projeviti mu nějak tyto vzpomínky a pozdravy, které mu oba posílají přes hory a doly. Psala mnoho o muži. Náhle se však Jeseniovi zatajil dech. O mnoho řádků napřed, než kde četl, padl jeho zrak na jméno: Klára. Přeskočil odstavec. Vrhl se na tu větu.

„Snad vás bude zajímati doslechnouti se něčeho o Kláře Brožkové. Do Říma za mnou poslali její psaní, adresované do Prahy. Jest odesláno z Darmstadtu v Německu. Klára dostala engagement u větší německé kočovné společnosti, cestuje s ní a daří se jí prý dobře. Oba jsme měli radost, snad z ní přece něco bude, bylo by jí škoda, viďte, ten hlásek byl zcela milý a toho nadšení, co měla pro zpěv! Ráda bych jí odpověděla, ale zas neudala adresu.“

Srdce se mu rozbušilo… Četl dále, přeskakuje slova a řádky, pak se vrátil k vynechaným místům v listu. Ale jiné zmínky o Kláře již nenašel. Jen ony věty. Četl je znova. Četl je mnohokrát.

Nezahynula! volalo v něm.

Nezahynula! A prsa se mu šířila a vzduch byl lehký, jako již dlouho ne předtím. Zase četl, pomalu a chutnaje každou z těch vzácných písmenek, a jeho výdechy opakovaly: Žije! Budiž požehnána italská zásilka! Zlatá, dobrá, milá paní architektová.

Pak chodil plný radosti pokojem, zastavoval se u okna a před obrazy, jejichž barvy byly svěží a jasné. Chtělo se mu vypnouti se a rozpřáhnouti náruč, neboť se mu zdálo, že je plocha jeho těla na tolik radosti příliš malá. Toužil po pohybu, po hlubším vydechnutí. Prostor jeho pokoje nedostačoval a Jesenius vyšel ven.

„Holčičko! Holčičko! Ach, jaká jsi to překrásná holčička!“ zvolal na proletářské děvčátko, které tu pobíhalo, vzal je do náručí a vyzvedl.

„Nechceš panenku? Pojď, koupíme si panenku!“

Vlekl vyděšené dítě do hračkářského krámu, vtiskl mu do náručí pannu, největší a nejkrásnější, kterou tam měli, a nechal je pak vyjevené státi prostřed chodníku.

Proběhal několik sousedních ulic a vrátil se domů.

Večer odešel do divadla a hrál. Hrál dobře, cítil to a věděl, a potlesk mu působil radost.

Po představení pravil k Janovi:

„Dostal jsem z Itálie zásilku salernského vína. Pojď, vypijeme láhev!“

„Aj!“ odpověděl s podivným úsměvem Veselý.

„Proč říkáš ‚aj!‘?“

„Salerno? Proč a v jaké spojitosti s tebou přichází ke mně Salerno? Nu, vederemo. Přijdu.“

„Jaké jsou to řeči?“

„Jen tak, bratříčku milý, žerty.“

„Jakési záhadné.“

„Možná, že ti jednou povím tu historii. Je trochu dlouhá.“

Po divadle vyprovodil Jan Jesenia domů.

Paní Mádlová přinesla láhve a oni se jali píti. Víno bylo dobré, ne s onou příliš sladkou příchutí jihoitalských vín, ale kořenné, vonné a jiskrné. Neodolával mu dnes ani Jesenius, piják tak střídmý, čichal k němu a zvedal je proti elektrické žárovce, těše se z hvězdy, která uprostřed planula. Usmíval se, oči mu zářily a deklamoval: „A zvony hlaholí to zvonům: Vinum bonum, vinum bonum!“

Jan pil rychle a málo mluvil.

Seděli dlouho přes půlnoc a Jesenius otvíral láhev po láhvi. A najednou se mu zdálo, že opravdu slyší zníti zvony, a vesele si přiznal, že vypil více, než měl.

„Dosti! Nepiju již.“ A lehl si na pohovku, zkříživ ruce pod hlavou.

„Tož lež! Budu pít sám.“

Pohovka a celý pokoj se mírně kolébaly a to bylo také veselé.

„Tož lež!“ řekl ještě jednou nevrle Jan.

A pil dále. Pil mnoho a přestal vůbec mluviti.

Jesenius přivřel oči a oddával se rozkošnicky náladě, která neměla tvarů a neměla hranic, ale byla jasná a voněla. A také uprostřed ní plovala zlatá hvězda.

Piják se stal sentimentálním. Založil ruce za šíji a hlavu zvrátil vzad.

„Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou kdysi
životy naše žebrácké?

Pohádek našich stříbro, šeď
kdy rozstříkne se v kterou zem?
Kdy hudby, jež jsme milovali,
posledním vzdychnou akordem?“

Jan s měkkým patosem deklamoval Tomanovy sentimentální pijácké verše. Jesenius otevřel oči.

„Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti
a zpívat budem, zapomenem
lásku i vztek i prokletí.“

Jesenius hleděl na Jana a usmíval se. Janovi se leskly oči. Ale Jesenia to dnes neuráželo. Vše mu bylo milé a byl rád, že jest Jan toho večera s ním.

Jan pozvedl číši proti světlu a přimhouřenýma očima ji pozoroval.

„Salerno!“ pravil s opilou lhostejností. „Také znám tu zemi, kde zrálo. Zabil jsem tam kdysi ženu.“

Jesenius se snažil s úsměvem pochopiti, jaký že je to slovní obrat.

„Jak to: zabil?“ zeptal se.

„Jak to? Nu, zabil. Doslova.“

„Nemluv nesmysly!“

„Konečně… což vím? Vím jen, že jsem jí byl v poledne naproti na nádraží, že jsem s ní večer tančil, a druhého dne že tu nebyla… a že jsem ráno měl ruce a šaty krvavé… Byl jsem tenkrát opilý, jako dnes, a bylo to totéž víno… Poznávám je… Řekli mi, že jsem jí vrazil křivák do srdce a že jsme ji pak hodili do Volturna.“

Jesenius se pomalu vztyčil na pohovce. Stopy vína rázem rozvanuly. Co to mluvil Jan? Byly to řeči opilého? Či byla pravda, co zde povídal?

„Co to mluvíš?“

Jan svraštil čelo, že obě hustá obočí splynula.

„Vypravoval jsem ti někdy o svém tchoři?“ řekl zamračeně.

„Nepamatuji se již dobře.“

„Měl jsem v životě štěstí na krev. První žena, kterou jsem miloval, mne, šestnáctiletého chlapce, zbarvila krví a já nad tím dva dny a tři noci šílil. Ale první krev jsem potkal již dávno předtím. Také jsi v dětství házíval kamením a obušky po vranách a zvířatech, a nikdy jsi žádné nezabil; to se přihodí teprve jednomu z milionu hochů, třebaže se tím chlubívají. Mně se to stalo. Jednou za humny vyskočil přede mnou tchoř. Mrštil jsem po něm větví, kterou jsem si právě vyřezával na hůl, a na dřevo našlápl. Co mě nenapadlo očekávati, stalo se. Na cestě leželo zvíře, přiskřípnuté za krkem holí. Polekal jsem se. Křečovitě jsem tiskl nohou větev; zdálo se mi, povolím-li, že se na mne dravec vrhne a skočí mi do obličeje. Tchoř divoce drápal zemi. V strachu a zuřivosti jsem naklekl na hůl a naše tváře dělilo jen několik pídí. Zvíře po mně obrátilo hlavu, jeho oči hořely zeleným ohněm, tlamu mělo otevřenou a cenilo zuby. Och, jak mě nenávidělo! Vytáhl jsem křivák a vrazil mu jej do hlavy. Ze strachu, z nezbytnosti, z dětského hrdinství, ale hlavně z hrůzy. Cítil jsem, jak povolil odpor kosti, a zakřupnutí. Ale nic se nezměnilo. Jen ještě zelenější plameny zasoptily jeho oči a chrup na mne mířil ještě běleji. A tu jsem bodal. Bodal. Bůh ví, bodal, bodal, bodal.“

Také Janovi hořely zeleně oči a pěst, v níž nebylo křiváku, létala vzhůru, dolů.

Jesenius znal ten příběh, ale Janovy oči, pohyby, spád řeči, líný zprvu a teprve v samém konci zrychlený, vrhly na událost jiné světlo. Zeleně fosforeskující.

„A Volturno?“ řekl tiše Jesenius a lehké zamrazení mu projelo zády.

„Volturno?“ opětoval piják a odmlčel se. „…To jsem tehdy bydlil s Pepou Čermákovým v žebráckém pokojíku pod Bruskou a miloval jsem světici Martu. Seznámil jsem se s Tommasem Todiscem. Jiná velká kapitola mého života! Měl měkké, dobré, vášnivé srdce a miloval mě. Pod jeho plameny bledla má láska k tiché Martě. Bylo mi osmnáct let a má krev, právě k vědomí procitlá, byla v jediném, trvalém varu. Kdysi jsem byl sám na galerii Národního divadla. Sledoval jsem odtud krásnou blondýnu v lóži a v přestávce jsem vyšel ven, zda bych ji neuviděl zblízka. Setkal jsem se s ní v chodbě. Já, vlasatý, odrbaný hoch, s ní, v hedvábí a pokrytou šperky. Byla sama. ‚Počkejte na mne u vjezdu!‘ řekla mi, jak kráčela kolem. Čekal jsem a přišla, usadila mě do automobilu a jeli jsme k vile na Letné. Tam se se mnou rozloučila a určila mi den a místo. Šofér mě pak zavezl k mému ubohému příbytku a obřadně se mi uklonil. Sešel jsem se s ní třikrát. Byla divoká jako zlá kočka. Todisco mě za to nenáviděl.“

„Víš, kdo byla ta žena?“

„Jestli vím?!“ Janovými rty přeběhl úšklebek. Abylo v něm opilství, zloba i bolest. „Ba, vím; och, vím, vím, kdo byla,“ smál se zlostně.

„Nu…“

„Odjel jsem s Todiscem do jeho Capuy. Z Říma jsme šli pěšky, utratili jsme tam poslední liry, a teď jsme žebrali o chléb. Na cestě se k nám přidružili jakýsi Mengola z Civitavecchie a Polák Sawczynski. Mengola měl peníze a Todisca znal. Sawczynski byl anarchista, jel na jih za jakýmsi posláním a byl to dobrý hoch… Do země tohoto vína jsme přijeli v době karnevalu… Veselý karneval…! A tu jsem ji jednou pozval do Capuy. Proč?? Nevím. Nemiloval jsem ji a byla mi lhostejná. Ale líbilo se mi hráti si s představou, že se ve společnosti nás tří objeví na karnevalu krásná žena a zazáří v rámci černých Kapuánců zlatým vlasem, růžovou šíjí a brilanty. Nevěřil jsem, že by mohla přijeti, byl to jen pohlednicový žert: ‚Přijeďte, je tu karneval a hezky!‘ Ale moji duchové přicházívají dochvilně. Za několik dní jsem dostal z Udine telegram, abych přišel v poledne na nádraží…“

Zamračil se a mlčel. Jako by přemýšlel. Mírným pohybem odsunul sklenici:

„Nebudu již pít. Jsem opilý.“ Přejížděl si prsty čelo. Zadíval se na Jesenia přimhouřenýma očima, jako by chtěl zkoušeti, je-li dosud s to, aby rozeznal jeho tvary. Pak si pomalu zapálil cigaretu a bylo viděti, že ji kouří s nechutí. Neřekl již nic. A Jesenius se nevyptával.

Jan ještě chvíli zamračeně poseděl. Pak se zvedl:

„No… půjdu.“

Chvílí mlčení se stal jeho jazyk těžkým.

„Vyprovodím tě.“

Jesenius dovedl přítele se světlem po schodech a otevřel mu dům.

Vrátil se a ulehl. Ale dlouho nemohl usnouti. Veselost dne odešla a radost ze života Klářina byla zkalena temně krvavou barvou dnešní noci. Spal špatně a často se probouzel. A opakoval si jména, která byl dnes slyšel.

Jesenius měl na příští den smluveno v kavárně Slavia dostaveníčko se starým Robem.

Rob byl učitelem zámečnického synka Jesenia při jeho prvních krůčcích na hladkých prknech jeviště. Měl mnoho smyslu pro umění, snad kdysi i talent, ale byl již tehdy alkoholik. Pak se oddal morfiu a to byl konec. Hrával po českých i německých kočovných společnostech, často měnil místa a protloukal se od zálohy k záloze. Za rok dvakrát nebo alespoň jednou navštěvoval svého bývalého žáka. Veliký, silný, s hustými vlasy jako mléko bílými, a ačkoliv šedesátník, přece se vzezřením krásného starce, vcházel pružnými kroky, v divadelní póze a jeho černé oči zářily prudkým ohněm.

„Příteli, příteli!“ volával s velikým gestem již ve dveřích. „Jak jsem šťasten, že vás opět zřím!“ Usedal půvabně do křesla, zakládal po napoleonsku ruce a vykládal lži, kterým sám věřil. Starý Rob sedával dvě i tři hodiny. A ponenáhlu mizel oheň z jeho očí a ty hasly, nohy byly zachvacovány chvěním, které se brzo proměnilo v prudké roztřásání, a Rob se měnil v ošklivého starce se ztrhanými rysy, který jen mdle chytal vlastní myšlenky a namáhavě hledal na rtech slova. „Počkejte, počkejte, příteli!“ říkal pak unaveně. Vytáhl z kapsy lahvičku s morfiem a stříkačku, svlékl kabát a obnažil paži s tisíci stroupky po jehle, tvrdou jako sukovité dřevo, hledaje měkčí místečko, kde by ještě mohl zabodnouti. A po injekci se opět vzpřimoval v krásného starce. Vše končívalo žádostí o půjčku; ne velkou, dvaceti nebo třiceti korun. Jesenius přijímal podivínovy návštěvy, poslouchával s vážnou tváří jeho lži a přívětivě skládal obvyklou daň, z vlastní vůle ji o něco zvyšuje. Ale tentokrát, když starý herec oznámil příjezd do Prahy, neměl Jesenius chuť přijmouti ho doma, kde jest obtížno zkrátiti návštěvu, ale o třicet korun ho připraviti nechtěl; smluvil s ním schůzku v kavárně. Měl přijíti také Jan, který si přál Roba poznati.

Jesenius přišel do Slavie hned po obědě. Usedl ke stolku u okna, vedoucího na nábřeží. Venku byl první jarní den a ulice zaplavena plným sluncem. Ale březnové poledne, které ozářilo chodníky, rozjasnilo holé větve akátů, padlo na řeku a míhalo se světelnými plochami na její hladině, mohlo dáti herci jen málo. Ležel na něm úžas včerejší noci.

Kolem hučel a šuměl život kavárny. Jesenius čekal. Rob mu byl lhostejný, na Jana čekal a otázka, jak se přítel po včerejší noci zachová, ho zneklidňovala. Proč skončil krásný včerejšek disonancí? A proč Jan, nechtě, se vždy znova vsouval jako temný stín mezi něj a Kláru?

Jak se Jesenius roztržitě rozhlížel místností, padl jeho pohled do kouta. Uviděl tam známou tvář. Doktor Samek! Naproti němu seděla velká, zdravá, černovlasá dívka, příliš výrazná, aby se neodrážela od maličkého, bledého blondýna s obličejem nehezkého dítěte: Lidka Klácelová. Doktor Samek byl obklopen novinami, bylo jich plno po stole a kolem po židlích, zblízka nahlížel krátkozrakýma očima do vázaného měsíčníku a vypisoval si z něho něco do notesu. Kdo by v těch dvou hledal věrné milence?

Jesenius se na ně s účastí zahleděl. Noví lidé? myslil si. A šťastnější, než jsme byli my? Hleděl na ně ne beze stesku. Což je tak těžké, jsme-li dosti stateční, spojiti osudy dvou lidí?

Vstal a popošel k milencům.

„Dobrý den, pane doktore!“

Vyrušený obrátil k příchozímu tvář, zamrkal a pak se chopil odloženého skřipce, nasazuje si jej na krvavou rýhu na nose.

„Ach, pan Jesenius!“ rozveselil se jeho obličej úsměvem.

Podali si ruce.

„Co stále děláte, pane doktore?“

„Zítra odjíždím do Paříže.“

„Zítra?“ ptal se Jesenius, jako by nechápal, jak možno v předvečer rozloučení probírati se v časopisech a dělati si výpisky z revuí. „A co vy tomu říkáte, slečno? Nebude se vám stýskat?“

„Ne, budeme si přece psáti.“ Znělo to prostě a samozřejmě.

Chvíli se u milenců zdržel. Když zaletěl pohledem k stolku u okna, viděl, že tam již sedí Jan.

Usedl k Veselému. Zdálo se mu, že v stisku přítelovy pravice postřehl nejistotu a v tváři stopy včerejší noci. Ale nepromítal to jen vlastní neklid na druha?

„Zdá se, že jsme včera hodně hýřili,“ pravil Jan s úsměvem poněkud rozpačitým.

„Nu, nebylo to zlé,“ odpověděl Jesenius nestatečně a se zdánlivou lhostejností.

Ve skleněných dveřích se objevila majestátní postava ředitele Grüna v elegantním svrchníku a cylindru.

„Á!“ zvolal přicházeje k nim a obnažuje lysinu. Podával jim ruku. „Amis aAmil vždy pohromadě…! Moloděc!“ řekl Veselému. „Stoupáte, velevážený příteli, a ručím vám, že z vás bude jednou dobrý herec. Také jsme bývali kdysi chlapíci. Nu, a což, na Uranii a starého Grüna si již nikdy nevzpomenete? Ach, áno…! Klaním se…! À propos! Paní Patková nám vážně churaví. Ale jsou ještě nezištní nadšenci, kteří milují umění. Neznámý dobroděj se o ni zajímá a dal ji umístiti v sanatoriu. Tuze hezké. No, no, nebudu vyrušovat. Klaním se!“

Své zlomyslnosti říkal Grün vážně a důstojně, dívaje se přitom lidem přátelsky do očí. Teď pomalu odcházel s hlavou vysoko vztyčenou.

Veselý se začervenal a zpod lbi se podíval na Jesenia otázkou. Ale ten klidně usrkoval kávy a neodpověděl.

Vzápětí zde byl krásný stařec Rob. Spěchal sem usměvavý a s hořícími zornicemi.

„Příteli, jaká radost, drahý, vzácný příteli!“ volal již na cestě a přistoupiv, tiskl oběma rukama dlouho Jeseniovu pravici. „Jaké štěstí! Mám vždy za čas neodolatelnou touhu viděti Jiřího Jesenia, slavného Jiřího Jesenia, stisknouti jeho dobrou ruku, a on jest tak laskav, že mi popřává tohoto blaha.“ Nebylo hry v tomto hlučném nadšení.

Jesenius představil Veselého a také tomu tiskl zářící stařec dlouho ruku a hluboce se klaněl.

„Nu, co jest u vás nového, pane Robe?“ ptal se Jesenius.

„Skutečně nového, vzácný příteli! A máte pravdu: Ke komu prvnímu bych měl jíti s radostnou novinou, ne-li k vám? Svaz českých politických spolků chicagských staví divadlo a nabízí mi ředitelství. Přijmu! Dvanáct tisíc dolarů ročně! Není to ovšem mnoho, ale počátky…“ Astařec, usedaje, jal se vykládati sen o lidech nesmírně bohatých, o divadlech plných nádhery a lesku, o slávě, úspěších a gážích. Mluvil dlouho, a čím déle rozpřádal vidinu, tím více se přesvědčoval a rozohňoval. „Osměluji se doufat, ne, já pevně věřím, že i náš slavný Jiří se odhodlá k malé vyjížďce přes moře. Ach, předrahý příteli,“ a herec se nahnul přes stolek a znova tiskl Jeseniovi ruku, „jaká to bude radost!“

„Byl jsem dlouho v Americe,“ přerušil ho pojednou studeným hlasem Veselý, „a znám dobře poměry chicagské. Kdo že vám nabízí ono místo?“

„Svaz českých politických spolků chicagských!“ vybuchl stařec vášnivě a zablýskal očima, jako by již předem chtěl zdrtiti každého, kdo by se odvážil vyvracet mu to.

Jesenius, nemile dotčen, se na Jana podíval.

Ale ten se suše zasmál.

„Čtveráci!“ pravil a dotkl se Robovy ruky. „Dvanáct tisíc dolarů? Nejezděte! Všechny je znám! Hrdličku, Hajného, Raše, Sehnala! Čtyřikrát tolik vám musejí dát! Kde vezmou člověka, jako jste vy? Jesenius mi mnoho o vás povídal! Jste jako stvořen, abyste to tam vedl!“

Každá z těch větiček byla ostrá jako šleh biče, který pohání koně k prudšímu trysku.

A Veselý, který tak dobře znal chudobu českých poměrů v Americe, jal si před starcem hráti s vlastní jeho vidinou o kráse života za oceánem, o uměleckém nadšení chicagských Čechů, o slávě a bohatství, a činil tak slovy ještě plamennějšími, obrazy hýřivějšími než Rob sám.

Tak seděli proti sobě, výklady obou střídaly v prudkém tempu otázky obou a obojí dopadaly stejně vášnivě a pro nezúčastněného posluchače nepříjemně. Jesenius pochopil účel.

Dvě hodiny zde seděl Rob a nohama mu již projíždělo chvění, důrazně upomínající o novou dávku morfia, ale krásná stařecká postava se posud ani o píď nenaklonila a oči sálaly ještě prudšími plameny, než když sem vešel. Dvakrát se Jesenius vzdálil, aby dal starci příležitost vyjíti za ním a požádati jej o obvyklou půjčku. Ale Rob neměl kdy. Utonulý v horečném snu, vykládal o životě, svízelích a ústrcích – půl pravdu, půl blouznění – a o spravedlivém osudu, v nějž malověrně již přestával věřiti, ale který přichází, aby mu vše nahradil. Jeseniovi nezbylo než vložiti do obálky padesátikorunu a vsunouti ji do kapsy ošumělého kabátu na věšáku.

Jesenius rozuměl daru minuty, který Veselý starci poskytoval, viděl také štěstí, které svítilo z celé bytosti obdarovávaného, ale přece na něho to divadlo sahalo mrazivým dotekem. Jaký to ohňový vír burácel v Janově duši, jaký čarodějnický var v ní vřel, že šlehal z podzemí plameny barev tak palčivých, žáry léčivými i otravnými zároveň? A bylo-li štěstí, co vyzařovalo ze starce, co sálalo zbytosti Janovy, nahrazujíc starému herci hrozné dobrodiní jeho morfia? Capua, Volturno, Tommaso Todisco, Mengola z Civitavecchie, Sawczynski! Krvavá jména včerejší noci přišla k Jeseniovi a pohleděla na něho očima se skleným leskem. Teprve teď byl ochoten uvěřit. Díval se užasle na přítele. Hleděl na jeho černé, nepřirozeně velké zornice, rty se sotva znatelným stínem zlého úšklebku, ruce na desku stolu položené, krásné a bílé, které se zdály stvoly květu, vyrůstajícími z černokněžného tavu srdce. Bylo mu úzko a nemohl od nich odtrhnouti oči, jsa podoben zvířeti před hadí hlavou. Jaká strašidla se to před ním zjevovala?

„Musím jít, musím jít!“ vyskočil náhle do blouznění vbičovaný Rob. „Musím ještě mnoho zařídit!“

Podával rozčileně ruce a chvatně se oblékal do zimníku. Nohy se mu rozklepaly ostrými záchvěvy. Na půjčku zapomněl. Když sahal do kapsy pro vlněné rukavice, zašustila mu pod rukou obálka a prudce ji vytrhl, jako by to byla smlouva s chicagským divadlem. Našel peníze a pochopil.

„Och, och, dobrý, ušlechtilý!“ volal. „On ví! On ví, že teď potřebuji. Ale nahradím! Tisíckrát a brzy nahradím!“

A spěchal odtud, jako by již v příštích minutách měla odjeti jeho loď, zámořský parník s rudým okrajovým pruhem nad černým trupem, jenž stojí v přístavu a dýmá z komínů hustými oblaky kouře.

Ještě ode dveří, záře blažeností, kynul ve spěchu rukou na rozloučenou.

„Sbohem, sbohem, sbohem!“

Bylo ho viděti oknem, jak běží ulicí a přes most, jak kamsi spěchá, neznámo kam, kde vyprchají poslední zbytky morfia, odejde od něho opojení a on se promění ve zhrouceného starce, ošklivého a ubohého.

Veselý podepřel loket o okenní polštář a hleděl za ním, mhouře víčka.

Kavárna šuměla odpoledním ruchem.

„Co jsi mu dal?“ zeptal se drsně Jesenius.

Neodpověděl. Hleděl unaveně ven.

Za chvíli se obrátil, rozhlédl se místností a ruce zastrčil do kapes.

„Vlastně ideál člověka!“ pravil.

„Kdo?“

„Tvůj Rob. Věří alespoň minuty modlám, které si postavil. My ani toho nesvedeme.“

„Máš divné ideály.“

„A Antonín Grün!“ řekl Veselý a stáhl koutek úst k nucenému úsměvu. „S jeho věčným já, který dovede člověku říci vždy něco nepříjemného! Ale snad nevěříš, že tohle já je opravdu jeho já?! Ale proč jím chce žít? Na to ses asi nikdy nezeptal!“

Zahleděl se opět oknem. Venku byl jarní den. Nábřeží se zalilo jasem a koruny akátů, posud nerozpučelé, vrhaly na dlažbu mřížovité stíny. Na řece se mihotaly světelné plochy a na spodu obloukových klenutí mostu těkaly odrazem od hladiny obláčky světla. Břidlicová střecha postranní svatovítské lodi odhazovala zrcadlem slunce a svatojiřská věž zářila bělostí pískovcové skály, kterou sem před staletími přenesli. Lidé na chodnících mhouřili oči před paprsky, objevily se první jarní toalety a první barevné slunečníky, červené a bílé, a ženy, které je nesly, kráčely hrdě a sebevědomě.

„Poslyš,“ pravil Veselý, „povím ti něco o panu kontrolorovi. Říkal mi to Pepan. Starý pán zahajuje právě svůj kvartál. On totiž každého jara churaví. Jak se objeví první fialky, popadá ho divná zuřivost. Nejí, týrá hospodyni, s Pepánkem nemluví, zavírá se a chodí pozdě k nedělním obědům, poněvadž se toulá. Pepan mi to líčil velmi barvitě. Z nedělních vycházek se vrací jaksi celý naduřelý, s červenýma očima a napuchlým nosem. V zabláceném kapesníku fialky. Ruce má zamazané, za nehty hlínu, na prstech záděry; to jak rval fialky i s kořeny ve jménu své první a jediné lásky Fanynky Bartoňové z Oulibic. Fialky sází do květináčů. To je krize. Jak sazenice vadnou a prsť se proměňuje v cihlu – nikdo ji nezalévá – zuřivost ponenáhlu mizí, a když posléze vyklidí hospodyně květníky do koupelny, stává se pan kontrolor opět starým bonvivantem a žertovníkem, milujícím strýčinkem a přesným úředníkem.“

Jesenius se dával dnes jen těžce sváděti Janovou žoldnéřskou lstí, jíž zaváděl rozhovory jinam; neodpovídal.

„Polituj, bratře, lidí, kteří se chtějí něčím zdát…, což znamená, že se bojí býti tím, čím jsou.“

Obrátil opět hlavu do ulice. „Grün!“ pravil za chvíli. „Co víme o Grünovi?! Já nic, ty nic. Něco mne táhne k tomu člověku, ďas ví, jako k sfinze; zdá se mi, že jsem se s ním již někde setkal, a marně přemýšlím kde, že máme spolu cosi společného, a nadarmo se mučím rozluštit co. Od něho se nedovíš nic. Toho bys nejprve musil položiti na pitevní stůl a říznout hluboko nožem, až by krev vytryskla, teprve pak bys zaslechl z jeho úst první lidský zvuk… je-li ho ještě vůbec schopen. Jiní masky občas odkládají, u kontrolorů je vidět alespoň ve fialkové sezóně nahoučkého stařečka, ale Grünova larva, tuším, srostla s tváří tak, že kdybys ji chtěl odtrhnout, šlo by také maso spolu. Tím hůře pro něho… Ukaž mi člověka, který nelže!“

„Tamti dva!“ odvětil Jesenius a ukázal hlavou ke stolu doktora Samka.

Oba mladí lidé tam ještě stále seděli, zahloubáni do četby. On skláněl nízko hlavu nad vídeňskými deníky, které právě došly, a Lidka byla zabrána do nějakého měsíčníku.

Veselý v tu stranu pohlédl. „Nevím,“ pravil, „snad se jen proto zabarikádovali papírem, aby neviděli sebe.“

„Ne!“ řekl Jesenius a vyslovil to skoro se stejnou rozhodností jako prve Rob svoje: „Svaz českých politických spolků chicagských!“ Ani on nechtěl vydati sen o lidech nových, šťastných a vyrovnaných. A dodal důrazně: „Víš, že tenhle hrdý hoch ji miluje tolik, že dovoluje, aby ho živila? Víš ty, že její láska jest tak velká, že snáší proklínání rodičů, kteří ho jmenují zlodějem? Co je naše nadutá láska proti jejich? Plevel!“

„Nu, možná,“ odpověděl Veselý. „Neznám je.“ Pak pokračoval ledabylým, trochu unaveným tónem: „Přece by bylo třeba viděti jejich krev. Neproliješ-li teplou krev, nepoznáš. Ani lidi, ani národy. Teprve až jim vezmeš krve, víš, kdo byli. Ošklivé mystérium pravdy. Pak ale také ty zemřeš. Saidský obraz. Lidem není dovoleno odkrývati pravdu, a kdo prolil krev, zemře!“

„Nepoznáš pravdu, dokud neproliješ krev,“ opakoval Jesenius. „Snad. Ale proč třeba umírati, když jsme poznali pravdu…? Máš na mysli určitý případ!“

Jeseniovi se mírně zachvělo srdce při tomto kroku vstříc nočnímu tématu, jako by byl někdo vzal srdce měkce do dlaní. Jan se díval klidně a neodpovídal. A Jesenius poznal, že skutečně nelze rozmlouvati o věcech tak vážných v místnosti příliš velké a uprostřed ruchu odpolední kavárny, který se vtíral do jejich pozornosti. Obnovil proto svůj drsný tón a pravil:

„O tvých maskách! Což lze na potkání okazovati rány? Nemožno chodit stále nahý! Pepánek Procházků nelže, pravda, nebo alespoň jeho pepický postoj je průhledný ažaž, ale ubezpečuji tě, že tele lže ještě mnohem méně.“

„Prve jsi mi rozuměl lépe, když jsi ukazoval na ony dva. Jde o více než jen o vnější lež: o masky, to jest o krunýř proti pravdě, to jest proti smrti. Právě proto se mi zalíbilo herectví, že jest tak naivně upřímným doznáním si vší té hrůzy, proto mě lákal tvůj Rob, že o tolik lépe dovede hráti a lháti si než my všichni ostatní… Jen spasení nelžou. Není spasených. Jen šťastní lžou málo. A já tak žhavě toužím po šťastných lidech! Jiří Jesenius lhal velmi málo, a proto jsem ho miloval… A prolil jsem jeho krev…“

Opět se zadíval oknem.

„Telata nemají škrabošky, jsi řekl?!“ pravil po chvíli. „Ta byla u Josefa Blahoslava Dokoupila a nebylo mi s nimi zle. Ani prérijní tráva jich nemá. Bylo mi s ní blaze pod širým nebem. Proč jsem od ní odešel…?! Zdí se mi zachtělo! Teď jsem rok mezi vámi a zamotal jsem se, zapletl do vašich stínem páchnoucích uliček, ohlušilo mne jejich křičící kamení a já utíkám v kruhu, jako ve vlčí mlze, nevím kudy kam, a kdekoli chci vyraziti, naběhnu čelem o zeď slepé uličky… Eh…! Vrátím se k prérijní trávě!“

Ze bzučícího roje kavárny vystoupily teď dvě postavy a stanuly u stolku obou přátel.

Mladý Procházka a paní Skřivanová. Oba jarní a elegantní, vonící svěžím vzduchem, z něhož přicházeli. Dva krasavci si vyšli v první slunný den do ulic, aby svou březnovou elegancí oznámili Praze, že přišlo jaro. Půvabná paní měla na hlavě první slaměný klobouk, velkou kytici růží na prsou a kostým z hedvábí rafinovaně tmavomodrého, který činil její vodničí oči ještě zelenějšími. Mladý Procházka si ledabylými pohyby svlékal rukavice.

Usedli k přátelům. Paní Skřivanová zašuměla sukněmi a zavoněla růžemi. Veselý se na ně díval, pokrucoval hlavou a jeho tvář se rozveselila.

„Chlapíci! Jsou ve svém oboru velcí. Do příštího čísla Pařížských mód si vás již omalovali…? Aco ty se touláš po Praze?“ obrátil se kmladému Procházkovi. „Proč neošetřuješ starého pána? Jak se mu daří?“

„Krize ještě nenastala. Jest teprve při tajném čtení psaní Fanynky Bartoňové. Fialkový záchvat čekáme příští neděli.“

Paní Skřivanová se rozesmála, ukazujíc lesklé zuby.

„A poslyšte, Pepánku,“ zeptala se, „proč si vlastně váš strýček nevzal tu Fanynku? Takový boháč!“

„Jdou, jdou, nenavalujou si!“

„No, Pepánku,“ smála se, „ale vy se již přičiníte, co?“

„A co ty, Honzíčku?“ obrátila se k Veselému. „Vypadáš jaksi… tento… unyle. Snad nemáš světobol?“

„Starou bačkoru, ne světobol!“ řekl Pepánek. „Půjdeme v neděli do Chuchle.“ Položil dlaň pravé na hřbet levé ruky a kolébaje lokty, jako při šlapáku, pobručíval: „M-cárá, m-cárará!“ A mrskl hlavou, jako pepíci, když si přichvalují: Co?!

Leč paní Skřivanová věnovala nyní svému průvodci jen povinnou pozornost. Byla zaujata Veselým. Hleděla na něho rosničíma očima, které nenechávaly v pochybnostech o tom, co se v ní děje.

„Poslyšte, pane Jesenie,“ pravila, když pohled trval příliš dlouho, „je to vlastně darebák, ten váš Honzíček…! Vyznáte vy se v něm?“

A začervenala se. „Pořád se mu ještě tolik odpouští.“

Jesenius se usmál.

„No, mlč, vonná paní, mlč, půjdeme do Chuchle a provedu tě tam!“ řekl jí Veselý. „A co my, Jesenie? Myslím, že bychom tu těch dvou jarních krasavců neměli stíniti. Nepůjdeme?“

Ještě chvilku pohovořili a rozloučili se. Jan neuznal pohledy paní Skřivanové ani za hodny odpovědi a opustil ji, nedav jí doradovati se z prvního dne a její krásy.

Vyšli.

Krátké odpolední slunce pohaslo, na ulici byl stín a opět chladno. Šli směrem k Jeseniovu bytu.

Až kdesi v Ovocné třídě prohodil Jan:

„Byli jsme, tuším, včera trochu opilí.“

Řekl to, jako by si byl právě vzpomněl, ale jeho lest byla průhledná. A Jesenius opět se pokusil zakrýti rozechvění drsným tónem:

„K čemu ten plurál?“

„Tedy já sám. Víno bylo ostatně dobré. Namluvili jsme asi hodně hloupostí, co?“

Jesenius neodpověděl.

„Tož, co jsem ti to včera vykládal?“ zeptal se Jan stejně vesele, ale otázkou, která žádala přímé odpovědi.

Jeseniovi mírně zabušilo srdce.

„Různé věci. Mezi jiným, že jsi v Capui zavraždil ženu.“

Veselý se zasmál:

„No, vidíš! Naposled tomu nesmyslu věříš?!“

„Jest tvá věc, zabil-lis, ale mrzí mě, že si již dlouho říkáme přátelé, já že před tebou nemám tajemství ani velkých, ani malých a že musí přijíti teprve opilství, abys mi svěřil událost tak důležitou. Já před tebou nenosil nikdy masky.“ Za chvíli dodal: „Konečně věc mě musila zajímati i z čistě technického hlediska. Tušil jsem již dávno, že romantikové nemají pravdu a že umírání a vražda jsou tak úžasně prosté, jak to Shakespeare líčí.“

„Ty tomu opravdu věříš?“

„Chceš-li to mermomocí slyšet: Ano. Zapamatoval jsem si všechna ta jména.“

„Jaká?“

„Letná, Capua, Volturno, Tommaso Todisco, Mengola z Civitavecchie, Sawczynski. Taková jména se nevymýšlejí v opilství!“

„Hlouposti!“

„Jak si přeješ!“

Po několika krocích se Veselý rozesmál hlasitým a srdečným smíchem.

„Ty jsi výtečný, Jesenie! Z technického hlediska tě tedy věc také zajímala?! Máš pravdu. Shakespeare asi rovněž někde někoho zabodl. Přičemž ovšem to ‚rovněž‘ se nevztahuje na mne, nýbrž na všeobecnost.“

„Nu, dobře!“ řekl odmítavě Jesenius. „O věci netřeba mluviti… Dnes nemáš nic v divadle?“

„Ne.“

„Jdeš někam večer?“

„Ne. Nevím alespoň.“

Zbytek cesty prošli mlčky.

Dospěli k Jeseniovu domu, k jedné z těch nehezkých budov s krámy a jarmareční fasádou, jakých tu na tucty vytvořil stavební ruch konce minulého století. Stanuli proti sobě. Jako by si měli ještě cosi říci. Ale neodhodlávali se k tomu.

Jesenius se rozhlížel náměstím a utkvěl pohledem v průjezdu protějšího domu. Jakýsi živnostník v zástěře tam stál se založenýma rukama a v jeho tváři se strnulýma očima, vyhrnutým obočím a spodní částí obličeje pokleslou, zračila se zadumanost a přemýšlení tak namáhavé, že sváděly k parodii. Také Veselý v tu stranu obrátil oči.

„Dokaž tenhle postoj!“ pohodil hlavou směrem k muži a pravil to tak, jako by ho už nic jiného nezajímalo.

„To není naše věc, od toho jsou malíři a sochaři, my jsme pro pohyb,“ řekl Jesenius.

„Vím,“ odpověděl mrzutě. „To jsem řekl jen proto, abych tě pozlobil. To jen ten starý hlupák František Petera si myslí, že vrcholem umění je vystihnout, jak se chalupník Pazderka drbe na zadnici a jak pan lajtnant Schrammel Strammer huhňá nosem, a pak to co nejvěrněji podat na jevišti. A zatím jediné umění je rozdávat sebe. Ve stu různých úlohách jen sebe. V desetitisíci větách a milionech slovech jen sebe. Viď, Jiří Jesenie?!“ Unaveně se usmíval.

Zas tu stáli, neodvažujíce se podati si beze slova ruce a rozloučiti se.

Veselý vyňal pouzdro s cigaretami, vzal jednu z nich a vsunul volně mezi rty. Zapaloval a díval se do ohně. Pravil jakoby mimochodem:

„A po té věci nepátrej! Nejsem tuze pověrčivý, ale zde ano. Věděli o tom jen dva lidé: Pavel a Zdeňka. Oba zemřeli sebevraždou. Tebe bych nerad pochovával.“

„Já nejsem pověrčivý vůbec. A o věci netřeba již nikdy hovořiti.“

„Nu, buď zdráv!“

„Nazdar, Jene!“

Stiskli si velmi silně pravice.

Ale když Veselý poodešel několik kroků, přelila se Jeseniovým nitrem náhlá vlna něhy, lítosti nad přítelem a potřeby nerozcházeti se s ním tak nelaskavě.

„Ty, Jene!“ zavolal za ním. „Nechceš nahoru? Dal bych uvařit čaje.“

„Třeba.“

Vrátil se a vešli do Jeseniova bytu.

Nahoře pravil Veselý:

„Když se již stalo, nerad bych, abychom přes capujskou příhodu přešli tak zbaběle. Nechci, aby sis myslil, že jsem před tebou nosil škrabošku. V normálních poměrech není sice tak beze všeho dovoleno zapichovati lidi, ale věř, že to nebyla příčina mého mlčení, nebyl jí ani stud před tebou, byla jen ta, kterou jsem udal: Vzpomínka na Pavla a Zdeňku a strach o tebe. Stal jsi se však mimoděk třetím svědkem, a zajímá-li tě věc, ptej se! Jejího jména bych nerad vyslovoval, ale pokládáš-li je za důležité, řeknu také je.“

Jesenius chvíli mlčel. Pak pravil:

„O Pavlovi jsi mi vypravoval. Proč zemřel?“

„Ty se ptáš? Ach, ovšem! Tobě nemohu odpověděti než: Nevím. Zastřelil se v témž domě, kde bydlila Klára, shoda, která mi dvě noci nedala spáti.“

„Kdo byla Zdeňka?“

„Zlatovlasá dívka s očima stále udivenýma, která zaplakala štěstím a smutkem, když jsem ji poprvé políbil. Šla do Lužnice, jak říká eufemisticky náš lid, a její oči zůstaly smrtí udiveny tak, jak byly prve životem. Tobě opět nemohu odpověděti, než že nevím, proč zemřela.“

„Opustil jsi ji?“

„Ne. Miloval jsem ji.“

Jesenius okamžik přemýšlel.

„Pravil jsi, že věděla o tvém činu. Nezoufala si z hrůzy nad ním?“

„Ne. Vše, co jsem činil, bylo velké a krásné. Není zločinu, který by u mne nebyla s obdivem schválila.“

„Řekni, Jene, myslíváš často na capujskou událost?“

„Ne často. Vlastně nikdy… Je ti to asi nepochopitelné, ale vražda není lidem ničím nepřirozeným, jest přece, celkem vzato, principem života, viď? Nevím, jak bych ti to řekl. Nemyslím na capujskou příhodu nikdy, a přece není ani minuty, kdy bych necítil, že jest. Ne že se stala, že jest. S rozumem a vzpomínkami nemá toto vědění nic společného, spíše bych je přirovnal k jemné vůni, kterou dýcháš, k barvě, v které se ti jeví předměty a tóny, k oparu, který tě trvale oblévá a jímž se díváš na bytosti… Ne, brachu,“ přerušil se nespokojeně, „mluvili jsme spolu jednou o topornosti lidské řeči a tohle jsou hluchá slova, a výrazy cit, dojem, jsou již dokonce nesmyslné! Ale budu se nutit do přirovnání, kterých jsem nikdy neměl rád. Užil-li jsem slova opar, třeba říci, že mi tyto mlhy nebyly nikdy cizí, po vraždě jen velmi zhoustly. Byly dědičné, snad řídké zbytky po žoldnéřích. Na událost v Capui nemyslím tedy nikdy. Mrtvá si však vzpomínky na sebe vynucuje. Činí to velmi rafinovaně. Je zlá a mstivá. Mně přímo nikdy neublížila, ale mstí se na těch, které miluji. Některým více, některým méně, podle stupně mé lásky… Tedy tak je to!“

Jesenius rozuměl. Utkvěl pohledem na obrazu na protější stěně. Nevnímal ho však. Měl dojem zlaceného rámu a rozteklé barevné skvrny.

„Tedy tak je to!“ zněl mu klidně určitý závěr výkladu suchého a nevášnivého, jako by zde byl nezúčastněnými pozorovateli probírán problém zajímavý jen obsahově. Duší se mu mihla představa Kláry a s menší ostrostí postava paní Skřivanové, jak tehdy unyle ležela na Janově klíně, a pak ještě jméno Boženy Patkové. „Tedy tak je to?“ Mrtvá z Capuy to vše snovala?! A rozpomněl se také na obraz z oné noci, a ten před ním vystoupil nejurčitěji: Jan stál u temného okna svého nehostinného pokojíka a jeho tvář byla popelavě šedá; lampa zářila nevlídným, žlutým světlem; pozdvihl ruce kolmo nad hlavou a protáhl se v kříži; ruce klesaly obloukem dolů a pěsti narazily o stehna: „Bestie nenasytná,“ řekl mdle… Tedy tak to bylo…?

A Jesenius, zatímco tichem pokoje měkce zní tikot starých skřínkových hodin, přemýšlí: Jan v ono spojení věří hmotně a doslovně! Ale je možno souvislost zla minulého a přítomného uznati alespoň obrazně? Není to Jan, kdo koná zlo, nýbrž někdo třetí? Ne Jan, nýbrž jakési temné síly neznámého původu, ztajené ve vůni a sytosti barevných mlh, které se převalují z pokolení na pokolení, a podobajíce se stárnoucím čarodějnicím, obnovují svá léta vždy novou krví? Nebo to byla jen výmluva slabého, jež chtěla býti omluvou?

Chtěl tuto myšlenku pronésti nahlas, ale když popatřil na přítele, klidně na něho zírajícího ana jeho oči, vté chvíli měkké, nenalezl k tomu odvahy. Jeseniův pohled se svezl z Janovy tváře a bloudil po stěnách.

„Poslyš, Jeníku,“ pravil teplým hlasem, „snad ti rozumím, ale řekni: Není možno mlhy, o kterých mluvíš, prorazit a vyjít z nich? Snad by to bylo možné, budeme o tom přemýšlet spolu, všechno jde, chce-li člověk.“

Veselý s klidným úsměvem zavrtěl hlavou.

„Kam jim utečeš? Běží s tebou. Jako bys chtěl předhonit vlastní stín. Nepovažuj je za křesťanské výčitky svědomí, a hlavně: nedávej se svésti obrazem! Jsou částí mne, jako má hlava, ruka, srdce, nejsou ani novotvarem, který by bylo možno nebo třeba operovati, jsou prostě já, miluješ-li mne, miluješ je, zabíjíš-li je, zabíjíš mne.“

Odpoledne plynulo a šedivělo a jeho tichý krok vstříc večeru byl provázen hebkým rytmem zlatých skřínkových hodinek.

„Poprvé bylo mezi námi vysloveno jméno Klára,“ pravil Jesenius. „Můžeš mi o ní něco říci?“

„Nemám o ní zpráv. Tvá včerejší jest jediná od těch dob.“

„Vím, ale tak, jinak.“

„Vše, čeho si přeješ. Chceš znáti podrobnosti našeho styku?“

„Ne. Ale řekni… jakým dojmem na tebe působila?“

„Děvčete, které se vrhá z neznámé mi příčiny do zkázy, za jejíž nástroj si vyhlédlo mne. Nechápal jsem zprvu, proč jsem se k tomu propůjčil. Později jsem ovšem pochopil.“

Jesenius pokyvoval hlavou.

„Jiří,“ řekl vřele Jan, „mám ti opakovat, že jsem neměl zdání…“

„Ne, ne!“

„Přece cítím potřebu říci ti to. O ženě, kterou jsi miloval, jsem nevěděl jiného, než že kdysi žila na Újezdě. Netázal jsem se Kláry, zda tam kdy bydlívala, jako jsem se po tom neptal mnoha jiných žen, nenapadlo mne to prostě. Ale vzpomínáš, Jiří, na předvánoční rozhovor v mém pokojíku, kdy jsme poprvé mluvili o tvé lásce? Naléhal jsem na tebe, abys vyslovil její jméno. Marně. Mlčel jsi chvíli, pak jsi odpověděl: ‚Nechci!‘ Ty vteřiny mlčení byly příliš důležité pro náš život. A její jméno nebylo jen hluchým zvukem, jak ses domníval. Znal jsem již tehdy Kláru, ale byl ještě čas. Proč jsi neřekl? Dnes vím proč. Mrtvá stála v té chvíli v pokoji a položila ti na ústa dlaň. Ani já jsem jí tenkrát nepostřehl. Jest lstivá. Ale i příliš ješitná, aby mne pro budoucnost nechala na pochybách, že ne ty, ale ona to byla, která řekla: ‚Nechci!‘' Hned v příštích minutách mi oznámila, že tu jest. Pamatuješ? O Pavlovi jsme poprvé mluvili. Dotkla se mne a odešla… Ty ovšem nevěříš.“

„Ne. Ani obrazně ne.“

V té chvíli bylo u předsíně Jeseniova bytu zazvoněno.

Přišla paní Mádlová a ohlašovala pana Václava Kaprasa. Byl to autor „Ratolesti“.

„Že prosím. Rozsvěťte laskavě, paní Mádlová!“

Hospodyně otočila vypínačem a pokoj se rozzářil ostrým, bílým světlem, před kterým oba přátelé na okamžik přimhouřili oči.

Rozhovory v předvečer a odpoledne prvního jarního dne překlenuly odstup, který dosud zel mezi Jeseniem a Veselým. Jejich přátelství jen zvroucnily.

Věnovali se teď práci a studiu „Ratolesti“. Jesenius se vší vážností a těžce, Veselý trochu lehkomyslně a s mírně ironickým úsměvem nad autorem, herci i uměním; ale oba se zájmem. Jeseniovi se zdálo, že Jan změnil způsob života a že zvážněl. Nestýkal se s kamarády a nebylo slýchati o jeho toulkách. Přítel z toho měl radost.

Ale obrat měl příčinu jinou, než se Jesenius domníval.

Zastavili se v jarní den na nábřeží, nad Vltavou, rozblyštěnou paprsky, a Jan řekl:

„Jen ještě klubek nahých lidských těl bych se tu chtěl dočkat!“

A když odcházeli, ohlédl se po akátech: „Že je už neuvidím kvésti, je také škoda.“

„Proč?“

„Tak. Jest načase zase někam jinam. Nerad tě opustím. Budou-li nás dělit míle, také budeš se mnou, ale… pro něco jiného nerad.“ A pak pravil s jasným pohledem, v kterém byla důvěra a jistota: „Ale jsi silný a nebudeš se jí bát ani pak, viď? A jsi dobrý, nad tebou nebude míti moci.“

Jesenius máchl vesele rukou:

„Prosím tě, dej pokoj! A nesentimentálnič! Zdá se mi ostatně, kdybys opravdu chtěl někomu nahnati hrůzy ze svého strašidla, tyhle prsní tóniny že by k tomu byly nejlepším prostředkem. A kam by tě ďas nosil?“

„Již to zde všechno na mne padá. Jednoho krásného dne se seberu a půjdu. Loučit se s tebou nebudu. Jaképak loučení? Do pořádku nemám dávat co. Velké dluhy nemám, a jsou-li dloužky, mají mi lidé zase odvádět… a nemám buňky v mozku na tyhle pořádnosti. Co jsi vydal za Boženu Patkovou, ode mne stejně nevezmeš?!“

„Za Boženu Patkovou jsem nevydal nic,“ řekl Jesenius. „Ale poslyš: Nevěřím, že je to tvé pevné rozhodnutí, ale zabýváš-li se opravdu podobnými myšlenkami nebo chytá-li tě jako cikána na jaře vagabundismus, vzpomeň si, že jsi již dosti stár, abys seděl na místě. Druhé Národní divadlo se ti bude těžko hledat.“

„Bratříčku milý, co je to Národní divadlo? A co je to proti slunci?“

Bylo to jaro, které působilo na Jana tak neodolatelnou silou. Sklenulo se nad městem modrou oblohou, vpadlo do ulic a sadů, vířilo mízu jejich stromů a odrazem ode zdí našlo i nejvlhčí kouty dvorků, kde mezi petrolejovými sudy dalo vzklíčiti jitrocelovému semeni. V těch dnech připadal Jan skutečně Jeseniovi jako cikán, uzavřený ve zdech okresního vězení, který loká u zamřížovaného okénka první paprsky jara a opíjí se jejich odvyklou silou. Janovo nitro otvíralo se stejně jarem jako země a stejně s ní hltalo slunce, vláhu a vzduch, opojeno rozkoší tohoto pojímání a slepé i hluché ke všemu ostatnímu.

Jednou na procházce za městem stanul nad černou zemí, vzkypřenou pluhem.

„Oral jsi někdy?“ zeptal se. „Já několikrát. Oraná země voní jako roztoužená milenka a vnikati ocelí do záhybů jejího těla jest jedna z největších rozkoší. Vzpomínám na původ Titánů. Jen bohům je dáno dopíti tuto slast do dna.“

Nastavoval tvář slunci, mhouře oči, a rozšířenými chřípěmi saje jeho vůni, pohled na rašící pupeny mu zvětšoval zornice, a když uviděl první žluté květy zlatokvětů a čilimníků, bral jejich hrozny do dlaní a nořil do nich hlavu, jako by je chtěl jísti. Byl mlčelivý. Také tvář nabyla jiného výrazu: unylého a dravého zároveň.

Někdy se toto podivné zrcadlení jara v něm mihlo plochou, která Jesenia nepříjemně udeřila po očích.

Seděli v Královské oboře pod prolamovaným klenutím lípy, která se rozvíjela bledězelenými pupeny. Oslněnou pěšinou kráčela sedmnáctiletá holčička, ještě v krátkých sukničkách, svěží a jarní. Neuviděla oba muže, a když se zastavila deset kroků před nimi a pozdvihla paže, aby si upravila na slaměném kloboučku s kvítím jehlici, narýsoval pohyb v lehké halence tvary dívčích ňader. Jan se do dívky vpil očima.

„Jaj!“ vybuchl. „To jsou sladké kozičky!“

Snad nebyla slova míněna tak hrubě dotěrně, jak vyzněla. Dívka zůstala jako přibitá. Ručky od klobouku klesly a tváře jí zrudly horkou červení. Jeseniovi bylo, jako by ho byl někdo uhodil v tvář; uražen obrátil se zlým pohledem na Veselého. Ale ten zde seděl s tělem vpřed nachýleným, s úsměvem dítěte, které nechápe, že něco provedlo, a hleděl na dívku.

Pozdvihla pomněnkové oči a utkvěla jimi na okamžik na Janově tváři.

„Pane Veselý!“ zašeptala.

Byl v tom stud i výčitka, ale nebyl v tom hněv. A Jesenius žasl, co se vše tomuto chlapci odpouští, a zastyděl se, že je dívka zná.

Jan vyskočil, spěchal k děvčátku a vzal je za obě ruce.

„Panenko hezoučká! Nehněvejte se na mne! Jsem již takový bláznivý herec, prosím vás, nehněvejte se na mne! Jste tak milá, tak miloučká! Jak vás mám odprosit? Vy mne znáte? Chodíváte do divadla? Ach, hleďte, dnes večer hraju a mám tam tak pěkné místečko o květech a o lásce. Přijďte! Budu je říkati jen vám, již nikomu jinému z celého divadla, jen vám. Vezměte ode mne tenhle lístek, je docela hezký, v druhé řadě křesel, prosím vás, přijměte jej, abyste mi dokázala, že se nehněváte. A jen vám, jen vám budu dnes hrát na usmířenou.“

Přívalem slov a pohledů omámená holčička lístek vzala a odešla zardělá a se sklopenýma očima.

„Nu víš?!“ potřásal v rozmrzelém údivu Jesenius hlavou. „Paní Skřivanová má pravdu: Tobě se odpouští příliš mnoho!“

„No, strýčinku!“ usmíval se rozpačitě Jan.

A téhož dne večer, kdy jarní slunce bylo vystřídáno jasem elektrických žárovek a pučící listí zelení kulis, ve chvíli, kdy herec doříkával místo o květech a lásce, vynášeli dva sluhové v šerém hledišti z druhé řady křesel omdlené mladičké děvčátko. Divadlem prolétla vlna leknutí a zvědavosti a byla uklidněna napomínavým sykotem.

Po výstupu setkal se Jan s Jeseniem za kulisami. Janova tvář byla zle zamračená, jeho hustá obočí se spojila v jednu chvějící se čáru a v očích planuly ošklivé, zelené ohně.

„Viděl jsi ji, bestii?“ zasyčel nenávistně.

Jesenius máchl odmítavě rukou, ale neubránil se, aby mu lehký mráz nepřeběhl po zádech.

Po této příhodě se oba několik dnů neviděli. Setkali se poprvé na dopolední zkoušce „Ratolesti“. Jesenia překvapilo, s jakou nechutí Jan hrál a jak lhostejně říkal svůj monolog o zemi Beránkově; až se tím oči autorovy naplnily smutným údivem. A po práci, když oba vyšli do jasu jarního poledne, řekl Veselý:

„Bratříčku, tu ‚Lískovku‘ již opravdu nedohraji. Půjdu.“ Na „Lískovku“ si herci překřtili „Ratolest“.

Jesenius se rozzlobil.

„Věř mi, přijdu a zbiju tě jako malého chlapce!“ Jan se smál.

Ale ke konci dubna, když se město rozbujelo záplavou zeleně, Jan z Prahy zmizel. Jednoho dopoledne přinesl veřejný posluha Jeseniovi do bytu lístek, na němž bylo tužkou načrtnuto jen několik slov: „Buď zdráv! Odjíždím. Budu Ti brzy psát. Vzpomeň si někdy na mne! V divadle to už nějak zařiď!“

Jesenius nechtěl věřiti očím. Spěchal do Janova bytu, aby se tam nic nedověděl.

Vrásčitá babička bytná se pleskla jen do dlaní a zavrtěla hlavou:

„Nic nevím, vašnosti, myslila jsem, že oni budou něco vědět. Nechal mi tu všechno, jak to tu vidějí, a jenom kartičku, že musí narychlo odjet. Když jsem se vrátila z trhu, tak jsem ji našla. Bože, to mi je líto, byl to takový hodný pán!“

Jesenius stál uprostřed nehostinného pokoje s vybledlým malováním a na stěnách s fotografiemi cizích, vyjevených tváří. Vše kolem bylo v nepořádku, neustlaná postel, papíry, knihy, části oděvu, jak byl byt narychlo opuštěn. Oknem sem vnikal pruh poledního slunce a v něm vířil a kolotal jemný prach. Jesenius posud neviděl Janova pokoje v plném denním světle. Stál zde jako na spáleništi. A spáleniště působí druhého jitra v bílém osvětlení truchlivěji než za noci, dokud ještě plane rudý oheň. Požářiště vydechují přiboudlý zápach.

„Nechal vše v pořádku? Nebo s ním máte ještě nějaké účtování?“

„I to jsou maličkosti! Ten nikomu neublížil. A podívají se, co mi toho tu nechal. Je to přece napsáno. Nebo si to někdo vezme?“

„Ne. Jen jeho papíry mi dovolte prohlédnout.“

„A to si jen prohlédnou!“

Nebylo v nich nic. Prázdné listy, noviny, staré divadelní programy, obálky s Janovou adresou, několik nevázaných knížek, jaké se namátkou kupují k večernímu ukrácení chvíle. V otevřených kamnech se černaly vrstvy spáleného papíru a na zemi vypadly kousky troudu.

Tak tedy opouštěl Prahu, zanechávaje po sobě jen poušť!

Když Jesenius odcházel, obrátil se ještě jednou po jizbě, kterou kdysi obýval Jan.

Jiří Jesenius osaměl.

Samota, kterou míval rád, na sebe vzala skleslý postoj osamělosti a obklopila ho prázdnotou, které nedovedla vyplniti ani práce. Ze styků s kolegy čišela cizota. Vjeho přítomnosti bývalo v divadle ticho, a když se blížil, rozhovořené hloučky umlkaly. Nebylo ani přímých úsměšků a narážek, které by chtěly bodnouti, nelálo se Veselému, který svazek s Národním divadlem přerušil tak ošklivě. Tak poušť Janem opuštěného pokojíku stala se symbolem Jeseniova života.

Toužil, aby již přijeli architektovi, neboť byli jediní, k nimž se snad ještě mohl vrátit. Mnoho na ně myslil. Když vycházíval schody ke svému bytu, vždy si přál, aby nalezl psaní nebo alespoň lístek. Ale bývaly řídké. Odjeli z Itálie na jihofrancouzské pobřeží, podívají se do Paříže, kde chtějí vyhledati také doktora Samka, a pak se vrátí přes Švýcarsko domů. Sledoval je na jejich cestách a počítal, odkud jak asi dlouho jde lístek do Prahy. Toužil po zprávičce o Kláře.

Klárou se teď zabýval mnoho. První horečka ze zranění pominula, ale tato vleklá, tupá bolest jizvy, o které nebylo možno nikdy říci, že sebou v příští chvíli nezatrhá, byla stejně zlá. K bolesti se přidružil strach. Kde byla Klára a co se s ní dálo? To byla těžká myšlenka; tím těžší, že odpověď na ni mohla přijíti každou hodinou, a také nikdy. Vzpamatuje se Klára? Nezahyne? Nehyne? Ano, o to v první řadě šlo, a hyne-li, je-li někdo nablízku, kdo by jí podal pomocnou ruku a sklenici vody.

Již dříve, po radostném italském listě Šupichových, psal do Drážďan známému herci a prosil ho, aby se poptal na konzulátě, nebo kde uzná za dobré. Odpověď po dlouhém čekání přišla: Klára Brožková byla v lednu se společností Kollertovou v Greifenhagenu, ale, jak pisatel zjistil, družinu již opustila. Jesenius psal do Německa ještě dvakrát a na různé adresy, ale odpovědi přicházely stejně neurčité; kočovné společnosti mění příliš často místa. Nezbývalo než čekati. Snad už se architektovi vrátí! Snad!

Greifenhagen?! Kde to bylo? Hledal v atlase. Našel v mapě Německa malinkou tečku, která se mu však trvale vryla v paměť, místečko, ke kterému se znova vracel; byloť přece jen prvním pevným bodem. Vypátrá Kláru. Rozhodl se stráviti příští divadelní prázdniny v Německu, a najde ji!

Za večerů, kdy sám sedí v osvětleném pokoji s hlavou schýlenou vzad na opěradlo pohovky, kdy staré skřínkové hodinky jdou svým moudrým chodem a předměty se rozplývají, vidí tu scénu jasně: Bude to v severoněmeckém městečku, malém a přísně pořádném, se širokými, dlážděnými ulicemi a mladým stromořadím, s domky čistě obílenými, které mají kolem oken rudé cihlové obruby. Bude přecházeti podél jednoho z nich, a ona, nic netušící, vyjde ven, krásná a jasná, se svazky not pod paží. „Kláro!“ A jeho oči jí řeknou: „Kláro!“

Bude to tak? Nezahyne? Nehyne?

Jesenius byl sám.

Od Jana zprávy občas docházely; nejprve z Tyrol, pak ze Švýcarska, krátké pozdravy na pohlednicích a vzpomínky s udáním místa pobytu, a Jesenius je četl a odkládal s pocitem smutku, který odmítáme. Bylo ticho a prázdno.

Jan psal zevrubněji až ke sklonku jara. List byl datován v Curychu. Jesenius roztrhl nedočkavě obálku.

„Jiří Jesenie! Stýská se mi po Tobě. Teprve teď vidím určitě – a vylíčím Ti jednou zelené alpské údolí, kde se mi to poznání poprvé zjevilo – že my dva jsme vlastně jediným člověkem. Nikdy dvě lidské dlaně nezapadaly do sebe tak přesně jako naše, nikdy se dvě dvojice očí nedoplňovaly tak krásně, nikdy dva úsměvy, Tvůj moudrý a ke všemu shovívavý s mým vášnivým (v ‚dobrém‘ i ‚zlém‘ smyslu slova) netvořily jediný tak čistě lidský. Nerad bych, abys někdy pociťoval s tak ostrou bolestí jako já nyní, že jsme navždy patřili k sobě a nikdy se neměli rozejíti. Ale vstoupilo mezi nás Ono. Ono, pro něž jsem si již nalezl výraz a pro co i Ty jednou najdeš své slovo. Nebylo vyhnutí a Ty, moudřejší polovina mé bytosti, ses marně snažil zaplašiti ‚je‘ jako dobrá máma a vymyslil sis dojemný všelék: udělati ze mne pořádného člověka. Ale věděl jsi, že kdybych se byl řídil tvým receptem, byl bys mne – svoji karikaturu – nenáviděl stejně jako já Tebe, kdyby ses byl Ty připodobnil mně. Ale vše je totam! Stýská se mi, brachu. Miloval jsem Tě. Našel jsem v Tobě na okamžik pevný bod, kus lidského tepla, kus vlasti. Kdybych byl spisovatelem, psal bych knihu o přátelství. Po lásce k Bohu jest nejkrásnějším projevem lidské schopnosti milovati, jest jedním z nejčistších citů, tedy i z nejradostnějších. Právě proto, že se dovedlo odpoutati od všeho tělesného. Není v něm touhy ani zklamání, stisk přátelských pravic neznamená žádost, která zmizí vyplněním, nýbrž radosti trvání. Možno brát bez závazků, možno odmítat bez urážky. Voda a chléb, k nimž se vždy vracíme. Děkuji Ti za ně, Jiří Jesenie… Jsem v Curychu a špinavá hospoda U Královny anglické jest mým prvním slušným noclehem při řádném osvětlení a s možností dostati papír, kalamář a pero. Proto Ti píši…“

Veselý líčil cesty po rakouských Alpách a Švýcarsku, psal o krajinách, městech, lidech, vzpomínal na Prahu, prostě, ale s teplem, které jako vždy přibližovalo Jeseniovi vše, čeho se kdy dotkly Janovy ruce nebo oči.

„Piš mi: J. V., poste restante Bern. Máš-li zbytečných 200 K, půjč mi je. Ale milý Pánbůh i bez nich své poutníčky uživí. V Tyrolích jsem cestoval s jedním sladovnickým, Navrátil se jmenoval, a tam nás živil Pánbůh katolický. Živil nás dobře a my jsme mu denně děkovali. Alpští sedláci jsou zbožný lid, pamatují na svého Boha, dávají hojně do kostelních pokladnic, často tam najdeš i zlatníky, a Navrátil je uměl tak znamenitě vytahovat dřívkem namočeným v lepu. Podívám se pěšky po jižní Francii a z Marseille pojedu do Ameriky. Budu zase starý tramp Wessely (čti: Ueslej!). Amerika, bratříčku milý, volná, široká země, rovná prérie s přeširokým nebem, kde se tak krásně zapomíná. Na cestu v mezipalubí mám, ale ne více a nerad bych se teď dával na delší dobu najímat na práci, chce se mi ještě opíjet sluncem a vykřikovat po lesích, putovat po jarních vsích s noclehy ve stozích a senících. Půjč! Snad ještě někdy odvedu.“

Jesenius odepsal ještě téhož dne. Peníze poslal.