Podivné přátelství herce Jesenia/Úklady a láska

Podivné přátelství herce Jesenia Ivan Olbracht
Masky	Úklady a láska	Strašidla

Údaje o textu
Titulek:	Úklady a láska
Autor:	Ivan Olbracht
Zdroj:	Podivné přátelství herce Jesenia Podivné přátelství herce Jesenia, MKP, 2023
Licence:	PD old 70

Jan Veselý se přese všechna nepřátelství k Národnímu divadlu dostal. Veřejnému mínění nebylo možno trvale odporovati. A vše šlo hladčeji, než Jesenius předpokládal. Emanuel Petrů zatím pozapomněl; krásná paní Skřivanová, jejíž první vášeň vyprchala, usoudila – pomsty se ostatně nevzdávajíc – že by nebylo moudré v této věci příliš plýtvati silami, jichž bude záhy více potřebovati proti nebezpečné sokyni paní Rosové; a Bohdan Kratochvíl sám byl příliš sláb. Tak se stalo, že Jan Veselý zaměnil arénu Uranie s jejími vyšlapanými dřevěnými schody, oprýskaným bílením prken a zaprášenou červení záclonek v lóžích za mramorově zlatou nádheru Národního divadla. A nadšení obecenstva se přeneslo z Holešovic do Prahy.

Přátelství obou druhů blízkostí jen získalo. Divadelní zákulisí by ovšem ztratilo i právo na své jméno, kdyby tento blízký styk byl zůstal nepozorován. Nezřízený život Veselého se stal pověstným, vědělo se o něm ještě více, než bylo pravda, ale klidný život Jeseniův dával k zajímavým rozhovorům látky jen málo. Jeho styky s kolegyněmi byly přátelské, ale právě jen přátelské, nehýřil, neměl afér. Teď tedy bylo tak mnohé vysvětleno. Přísloví o tichých vodách přišlo zase jednou k platnosti. Jiří druhý – tak se mu s trochou zlomyslnosti říkalo po Jiřím Kolárovi – nemiluje žen! To byla věc velmi zajímavá! Zákulisí se na účet nic netušícího Jesenia bavilo.

Jednou po dopolední zkoušce přistoupila k němu před lóží vrátného seniorka divadla, stařičká paní Kalmanová. Pravila mu:

„Jak slyším, jsou nyní všechny dívky zamilovány do vašeho přítele. Ale jedna vám po pětileté lásce zůstává stále věrna: Má praneť Aninka. Ve čtvrtek jí bude patnáct let a netouží po ničem více než míti vaši podobiznu s podpisem. Učiňte jí tu radost!“

V té chvíli zašuměla kolem hedvábnou róbou krásná paní Skřivanová; na okamžik se zastavila.

„Ubohá slečna Andulka!“ prohodila. „Patnáct let a již beznadějnou lásku! Myslila jsem vždy, že pan Jesenius nemá rád jen nás herečky, ale on opovrhuje ženami vůbec. Zachraňte to nešťastné dítě, dokud jest čas, drahá paní Kalmanová!“

Co tohle mělo znamenati? myslil si Jesenius.

A téhož dne potkal na nábřeží ředitele Grüna.

„Á, gratuluji vám! Byl jsem se včera podívat na vašeho Kristiana v ‚Cyranu‘. Výborné! pravím vám a rozumím také něčemu. A, víte, včera jsem vlastně také poprvé vystihl, v čem spočívá svéráznost vašeho talentu. Jste vlastně celým svým založením podoben Oskaru Wildeovi. Výborné to bylo! No, no, prosím za prominutí, že jsem zdržel. Klaním se!“

Teď musil chápati i člověk k narážkám tak nevšímavý, jako byl Jesenius.

Večer o tom vypravoval Janovi. Ten se dal do smíchu.

„A to jsi nevěděl? Slyším to každý den.“

Jesenius se zamračil. Zlobilo ho to a mrzelo.

Ale nedali se zastrašiti klevetami. Trávívali spolu nadále dny a večery. Jen večery. Stávalo se zřídka, že se zdrželi tak dlouho přes půlnoc jako tehdy při první své procházce na vltavském břehu. Jesenius nemiloval toulky. Ne z mravnosti, jen ze zásad umělecké kázně. Veselý však nechodíval po besedách s přítelem vždy spát. Bylo zřejmo, že žije třemi životy. Jedním na jevišti, ale na ten Jesenius nežárlil, miloval jej, druhým s ním, svým přítelem, třetím v neznámých atmosférách noci s cizími lidmi. A tohoto života Jesenius neznal a Veselý o něm nikdy nevypravoval více, než že jednoslabičně odpovídal na otázky.

Jednoho rána však, když přišel Jan do Jeseniova bytu bledý, s modrými kruhy pod očima, omytý zřejmě teprve před chvílí ve veřejné šatně a s oděvem nasáklým kouřem, Jesenius se rozzlobil.

„Že tě to neomrzí! Se slečnou Šimonovou a s devatenáctiletým Pepánkem Procházkou se tahat! Hantýrku pražských pepíků snad již umíš, a jak smekají gentlasové cylindr také! Styď se!“

„Co máš proti Pepánkovi?“

„Neznám ho, ale nikdy jsem o něm neslyšel více, než že probíjí svých dvanáct tisíc renty po otci.“

„A několik strýčkových. Pepan není zlý hoch a možno ho již milovat pro jeho krásný vztah k strýčinkovi. Rozkošný stařeček!“

„Kdo? Kontrolor? Nepozoroval jsem, že by byl rozkošný.“

Veselý se usadil. Opět se usmíval tím svým úsměvem, trochu opravdu veselým, ale trochu podvodnickým. Byl odhodlán přesunouti rozhovor jinam, ale nepůjde-li to, trpělivě vyslechnouti Jeseniovo kázání.

„Pak ho neznáš. Ulpěl na synovci opuštěným staromládeneckým srdcem, hoch mu je otcem, dítětem i milenkou. Zahrnuje ho láskou a penězi. Pepan si přivede šansonetu a večeří s ní. Nic netušící strýčinek přijde domů, otevře dveře, velice se poleká. ‚Pardon!‘ řekne uctivě a vytratí se. A druhého rána Pepan obejme strýčka. ‚Strýčinku, líbila se ti?‘ Pan kontrolor zahrozí prstem: ‚Pepánku, Pepánku!‘ ‚Ale hezká byla, viď? Strýčinku drahý, jediný, ona by si tak náramně přála náramek od Šebora a já jsem utratil s kamarády.‘ Není to roztomilé?“

Jesenius zatvrzele mlčel.

„Ostatně se velmi mýlíš, považuješ-li kontrolora za nezajímavého člověka. Vidíte jen smějící se ústa a slyšíte jen slova. Všiml sis někdy jeho teskných psích očí? Divné, že i tak moudří lidé, jako jsi ty, postřehujete jen povrch. A zatím celý ten váš pan kontrolor není leč maska. Je to vlastně velmi smutný stařeček.“

Jesenius se na jiné pole odlákat nedal. Mračil se.

Veselý vyskočil a vzal Jesenia za obě ramena.

„Strýčinku!“ A zadíval se mu vřele do očí. „Tak se ptej! Proboha, co tě na tom může zajímat? Tedy ano, byli jsme v Alhambře, Pepánek, doktor Budil, pan Sezemský, několik ženských, ano, slečna Šimonová mezi nimi také byla a má krásná nepřítelkyně paní Skřivanová zavítá mezi nás rovněž co nevidět, a ty ostatních neznáš, no, a z Alhambry jsme sebrali ještě jednu tanečnici, Sara Thompsonová si dává říkat, a byli jsme v Moulin Rouge, šampaňské platil profesor Jung, Sara nám tam tančila nahá jak ořechové jádro, doktor Budil rozbil dvě zrcadla, nu a pak jsme byli ráno v nějaké kavárně, tam dostala jedna panna plačtivé křeče. Propánaboha, co ti mám o těch ničemnostech ještě povídat? Vždy to dohromady nic není! Prérie mají také své bouřky a tohle je velkoměstská. A já v městě již dlouho nežil, tak mne to ještě baví.“

„No…“ zabručel Jesenius.

„No, bratříčku, no, strýčinku! Svět jest tak hezký se svými neřestmi a tak dojemný v marné snaze vybřísti z nich.“

Jesenius stáhl rty a zavrtěl hlavou.

„Jde o tvůj talent. A ten ukládá zpropadenou odpovědnost.“

„Co na tom všem sejde? Co je to proti Bohu, který mi nedá spát?!“

„Víš o něm něco?“ řekl odmítavě Jesenius.

„Že jest absolutní, vědomý, mimo nás.“

„Nu, dobře, to jest tvá věc. Chci s tebou mluvit o něčem jiném. Je to pravda s Boženou Patkovou z Uranie?“

„Co?“

„Že ji muž vyhnal a že je na psychiatrické klinice s těžkou hysterií. Je to pravda?“

Veselý se začervenal.

„Je.“

„Co to má co dělat s tvým Bohem?“

„Právě že nic!“ odpověděl zardělý. „Copak záleží na Boženě Patkové? Co sejde na mně, na tobě, na hloupém umění, na díře, kterou jmenují Národním divadlem?“

„Nemám rád lidí rázu ruského ‚zachtělo se mi‘. Zachce se mi a pomiluji tě, zachce se mi a zabiju tě.

„Oh, bratříčku milý, co je ti potřebí u mě charakteru?! Sám ho máš dosti!“

„Vášně a vášně!“

„Víš, že jich nemám, kromě lásky. Je mi potřebí stejně cudnosti jako neřesti; miluji stejně hlad a žízeň jako hýření; působí mi stejnou rozkoš mluviti s trávou a sluncem jako s lidskýma očima. To ne pro ženy, to ne pro víno, ne pro barvy, ne pro slávu, co je mi do těch hluchých slov a věcí, kterých není?! Boha miluji.“

Veselý byl zřejmě rád, že mohl od skutečného zabočiti do pomyslů, a rozehříval se.

Ale Jesenius řekl chladně:

„Vášně a smyslnost, nic jiného.“

„Fuj, jaké to passéistické výrazy! Smyslnost! Jediné nesmrtelné, co v nás ještě zbylo, jediné tvůrčí, co nám Bůh ještě ponechal! Jak ji miluji ve všech jejích jevech! Mnoho slov jste si pro ni vymyslili, natrhali z ní kousíčků a z těch ještě kousíčků, obalili je, nabarvili je, jen abyste se v nich již sami nevyznali a nemusili si přiznati, že všechno krásné a svaté jest jedno a totéž: Jiskřička tvůrčí síly v nás.“

„Dobře! Ale teď mi dovol jinou filozofickou otázku: co uděláš s Boženou Patkovou?“

„Eh!“ odpověděl mrzutě. „Kdo ví, existuje-li nějaká Božena Patková?!“

„Existuje, ubezpečuji tě, a sice na psychiatrické klinice, sál číslo 3, můžeš se o tom kdykoli přesvědčiti.“

„Tož, Bůh s ní, ať si existuje!“

„Co pro ni uděláš?“

„Nic. Nejsem malicherný ani ješitný, abych se chtěl politovati nebo zalichotit si. Sprovodím snad almužnou ze světa zlo…? Ani by jí nepřijala, znám ji.“

„Dovolíš tedy, abych já za tebe pro ni učinil, co pokládám za potřebné?“

„I ano, působí-li to tobě radost!“

Tím byl rozhovor ukončen a Jesenius zahnal přítele do ložnice na pohovku vyspat se.

Ale Jiří Jesenius nebyl zcela v právu, vytýkal-li Veselému, že žije ještě třetí život, do něhož nedával příteli nahlédnouti.

Také Jesenius si také tak počínal.

Byla to tichá jeho bolest: Klára!

Od dob letního pobytu na Českomoravské vysočině ji viděl jen dvakrát a teď se již chýlilo k Vánocům.

Poprvé se s ní setkal v srpnu, ještě před příjezdem Janovým do Prahy. Bylo to na Karlově náměstí a ona šla se svazky not pod paží z hodiny zpěvu. Vyprovázely ji dvě přítelkyně.

Přátelsky ji pozdravil.

Lekla se a začervenala. Poděkovala, ale šla dále, jaksi příliš živě se zabravši do rozhovoru s kamarádkami. Hleděl za ní. Za chvíli její kroky zakolísaly a Klára, jako by v náhlém rozhodnutí, se oddělila od společnic, obrátila se a spěchala k němu.

„Dobrý den, pane Jesenie!“ pravila, červená v tváři, a podávala mu ruku.

„Dobrý den, Kláro! Jak se vám vede? Již dávno jsem vás neviděl.“

„Stále stejně, pane Jesenie, jsem teď pilná, dostala jsem stipendium, ale to vás asi nezajímá. Jak vy se máte?“ Říkala to s překotným chvatem.

„Děkuji vám, Kláro, ujde to. A proč myslíte, že mne nezajímá, jste-li pilná a dostala-li jste stipendium?“

„Zdalipak si ještě někdy vzpomenete na náš letní byt? Já vzpomínám mnoho, mnoho a často. Odpusťte, pane Jesenie, že jsem vás zastavila na ulici! Mějte se hodně, hodně dobře! Čekají na mne.“

Podala mu ruku.

Opodál stály obě přítelkyně a hleděly na Kláru, rozmlouvající se známým hercem.

Jesenius podanou mu ruku držel. Klářiny tváře se ještě více rozhořely.

„Proč nechodíte již k architektům?“ zeptal se mírně.

„Byla jsem tam od těch dob dvakrát, mám tak málo kdy…“ A snažila se ruku vyvinouti.

„A nikde vás nemožno zastihnouti?“

„Nevycházím skoro nikam,“ pravila spěšně. „Tolik se musím učit. Bydlím s Máňou Krausovou.“ Pohlédla na něho rozpačitě, skoro omlouvavě. „Poroučím se vám, pane Jesenie!“

Sklopila oči, stiskla Jeseniovi prudce pravici a odcházela k přítelkyním.

Jesenius se díval za nimi, jak šly náměstím. Také on byl vzrušen. Jako šestnáctiletý hoch, který si poprvé dodal odvahy osloviti milou.

Toto setkání nebylo náhodné. Jesenius chodíval téměř denně kolem domu Na Moráni, kde vyučovala paní Horáková zpěvu. Činil tak v naději, že tam jednou zastihne Kláru. Nemohl jako studentík přecházeti po chodníku a dívati se do oken, za jejichž záclonami se chichtají žabky, ale chodil tudy kolem šedesáté minuty hodin, o nichž se mohl domnívati, že je Klára věnuje zpěvu, a přicházeje na Moráň, zmirňoval mimoděk krok, aby jeho naděje potrvala co nejdéle.

Spatřil ji ještě.

Bylo to náhodné setkání na Riegrově nábřeží, když odcházel v poledne z divadla. Šla sama.

Pozdravili se a podali si ruce. Sklopila oči, a jako by byla již dávno na toto shledání připravena, požádala, zač mu poprositi nedovolila:

„Máte pro mne dvě minuty kdy?“

„Zajisté, Kláro!“

„Vyprovoďte mne, prosím, jdu jen do Myslíkovy ulice.“

Šel jí po boku.

„Chovala jsem se k vám posledně nestatečně,“ pravila, pokoušejíc se býti klidná a vážná. „Velmi mne to pak trápilo a mrzí mne to ještě dnes, že jsem se tak ponížila… právě před vámi. Napsala jsem vám o tom psaní, ale roztrhala jsem je… Víte, pane Jesenie… to jsem vám chtěla říci: Nechci, abyste o mně tak smýšlel, jak smýšlíte, nechci, abyste mě měl v neúctě…“

„Kláro, co to mluvíte?“

Dívka říkala své věty trhaně.

„… nechci, abyste se na mne díval, jak hledíte na tisíce žen, s kterými se setkáváte. Chci něčím býti, pane Jesenie, chci vám dokázati, že jste se mýlil. Úmyslně vás nevyhledávám a nechodím tam, kde bych se s vámi mohla setkati… Mnoho jsem o tom přemýšlela, mnoho nocí nespala, ale vidím, že bych shořela studem, kdybych se vám před dosažením cíle měla podívati do očí, jako tehdy. Teď se chci učit a jen učit! Bude-li ze mne něco, stanu-li se něčím, pak…“ Zarazila se. „Tedy tak to je!“ řekla rychle. „Také o tom jsem vám jednou psala, tenkrát po návratu do Prahy, ale viděla jsem, jak to bylo nemoudré.“

„Proč myslíte, Kláro?“

„Ach, tak! Řekla jsem si, jak hloupě domýšlivá jsem… Jak jsem se k vám tehdy v horách mohla tak chovat…? Je mi strašně stydno…“

„Víte dobře, Kláro, že vše, co říkáte, není pravda… Ale vyslovila jste prve krásné slovo. Řekla jste pak… a nedořekla jste. Víte, pak – až se něčím stanete! Kláro… dopovězte…“

Zbledla a sklopila oči.

„Přijdete pak ke mně, Kláro?“

„Pak mi již nebude úzko před vámi.“

„Klárko,“ prosil, „dejte mi přímou odpověď!“

„Ano.“

„A dřív ne?“

„Ne,“ zašeptala.

„A zapomněla jste již na letní noc, v níž jste mi slíbila, že přijdete, budete-li míti potřebí člověka nebo herce Jesenia? Chcete zrušiti slovo?“

„Nebudu míti potřebí herce Jesenia,“ pravila tiše.

„A což člověka Jesenia?“

Stanula proti němu a s očima sklopenýma k zemi a bledá zasténala:

„Proboha, nechte mne, pane Jesenie! Jděte, smilujte se nade mnou!“

„Kláro, miluji vás. Jedno slovo mi darujte!“

„Ne, ne…!“

„Klárko, tohle všechno je omyl. Mám vám mnoho co říci. Dovolte mi alespoň, abych vám to napsal. Povězte mi, kde bydlíte.“

Ale ona se náhle rozpospíchala, neohlížejíc se, vzhůru ulicí.

Hleděl, jak mu uniká.

Jaký omyl! šeptal si. A jak nepochopitelný! Proč? Pro nic! „A všechno pro nic! Pro Hekubu!“ A tento vysměvačný verš, tak cizí jeho náladě, a přece tak ostře v něm vyvstalý, ho zarazil. Proč se mu v této chvíli připomněl Jan? Nebo před Jeseniem se mihlo souvratské jeviště a Jan deklamující v šaškovitém kostýmu Hamletův monolog.

Uvědomil si ulici. Byla nevlídná podzimem. Nad hlavou trčely pusté, šedivé domy…

Tomu bylo již dva měsíce.

A teď budou brzy Vánoce.

Dal Kláře slovo, že jí nevstoupí do cesty. Nebylo ani třeba připomínati si je. Klára zmizela. Ztratila se v malé Praze, kde se lidé znají a kde je možno doptati se kde na koho, jako v labyrintu milionového města. Ani Šupichovi o ní nevěděli. Potkal kdysi architekta stále zaměstnaného a věčně kamsi pospíchajícího a na chvíli se s ním zastavil. Ne, Klára u nich nebyla od léta. A proč k nim nechodí Jesenius? Ženu to mrzí. A již zase běžel. Ale Jesenius k Šupichům nešel. Co by dělal v té smutné rodině, když se tam nebylo možno sejít s Klárou? Mohla mu pomoci jen náhoda. V divadelních pauzách hledíval otvorem v oponě do hlediště a často tam nalézal ženu, o které se chvíli domníval, že je to Klára. Ale mýlil se vždy. Nemiloval operu, ale k údivu druhů navštěvoval její premiéry; nebyla ani zde. Pak se kdesi dověděl, že se jedna z chóristek Národního divadla učí zpěvu u paní Horákové. Dal si ukázati to děvče. Herci a zpěváci se nemají rádi a stýkati se s členy sboru se pokládá za stavovsky nepřípustné, ale Jesenius toužil seznámiti se s chóristkou a dívka se mu náhle stala sympatickou. Jednou potkal tuto slečnu Zíchovou na schodišti a pozdravil ji. Uvedl ji tím do rozpaků, bylať přesvědčena, že jde o omyl.

„Vy se, slečno, učíte u paní Horákové, že ano?“ oslovil ji.

„Ano, Mistře.“

„Také tam mám známou; slečnu Brožkovou.“

Zíchová chvíli přemýšlela.

„Neznáte ji?“ zeptal se nedočkavě.

„Neznám, je nás tam mnoho, Mistře.“

„A pak ještě jednu známou. Máňu… Máňu Krausovou. Také ji neznáte?“

„Tu jsem viděla, ale nepamatuji se již dobře.“

„Nevíte, kde teď bydlí?“

„Ne, prosím.“

Zklamaný Jesenius chtěl rozmluvu nějak ukončiti.

„Je to dobrá učitelka, paní Horáková, viďte?“

„Ó, ano, prosím, velmi dobrá.“

A rozešli se.

Příštího večera o představení pak zaslechl za sebou v kulisách hlas:

„Tahle Zíchová od sboru, to je vlastně fešná holka, kdyby to nebyla chóristka, hned bych si ji namluvil. Ale prý má již jednoho hokynáře ze Žižkova.“

„Klevetníku!“ řekl jiný hlas. „Lahůdkář je to, abys věděl!“

Jeseniův třetí život byl neradostný. Tak byl rád, že má alespoň Jana. Byl to hoch, jemuž bylo možno mnoho odpouštěti.

Byla tehdy krásná zimní pohoda, mírně mrzlo a vzduch byl čistý. Chodívali po představení na procházky. Hledívali na hru světel plynoucích po Vltavě, oddávali se tichosti malostranských uliček a zastavovali se nad siluetami jejich paláců. Jesenius miloval Prahu oddanou láskou starého milence, ale milence příliš zaměstnaného, aby se mohl jejím půvabům vzdávati i kromě chvílí svátečních a projevovati svoji lásku jindy, než když šlo o to, vyznati ji před přáteli i světem. Ale Veselého uvádělo město a jeho noci do vytržení.

Malostranské prejzové střechy s bíle zajizvenými ranami a rozpukanými vikýři ožívají teprve při měsíci a vyhřívají v něm zkamenělé vrásky, které jen s bolestí snášejí slunce. Řídké plynové svítilny u palácových vjezdů ozařují portály a arkýře zezdola, vrhají stíny jejich barokních řezeb vzhůru a dodávají tak budovám vzezření přemýšlení a oknům lesku, jaký mívají v očích bystří starci. Strmé uličky jsou do poloviny zality modravým svitem a půlí ustrnuly v stínu. Oddělí-li se někdy na rozhraní světla a stínu část tmy a vezme na sebe lidské obrysy a projde pruhem měsíčního jasu, jest to, jako by stín kráčel z minulosti a do minulosti opět zapadl. Za modrých nocí malostranské ulice oddechují a jejich dech voní uschlými růžemi.

Jan miloval ty noci a to ticho, a ony k němu mluvívaly.

„Bože, jak to hovoří u vás v Praze všechno!“ říkával.

A když vycházel ze spleti uliček, obracel se ještě jedenkrát do jejich noční modře a kynul jim na rozloučenou rukou, jako živým bytostem:

„Och, ty…! Ty milá!“

Jednou je v městě přepadl prosincový vichr, který je bodal jehličkami do tváří, nadouval jim zimníky a srážel kroky. Ale rozhodnuti nevzdati se, drali se kupředu s postavami vpřed nachýlenými a přidržujíce si klobouky, jsouce rozveseleni tímto bojem a zčervenalí v tvářích. Ale na Malé Straně se k větru přidružila sněhová plískanice a byli donuceni uchýliti se do příjemně teplé hospůdky a společnosti panských lokajů a kočí. Když za hodinu vyšli, bouře pominula a nad Prahou se rozsvítila krásná zimní noc, věštkyně přicházejících mrazů.

Za Hradčany, na cestě k Loretě, přerušil Jan mlčení:

„Mnoho jsem v životě miloval, snad mi tedy bude mnoho odpuštěno,“ pravil náhle. „Miluji prérii. S plochou bez konce, s oblohou nad ní bez konce a uprostřed s ohníčkem mého srdce. Miluji hory. Vypjaly v křečích svá těla a teď jsou po tisíciletí den ze dne smývány dešti, které jim s krutou důsledností opakují, že jest marno sahati k nebesům. Miluji moře, miluji města, miluji velkou láskou lidi. Ale nikdy jsem neměl domova. Víš, co to je, nemá-li srdce místa ani hodiny, kdy by si mohlo zdřímnouti? A bdi po celý život! Ale zde v Praze cítím, že bych tu mohl býti doma. Děkuji ti, že jsi mě ji naučil milovati.“

Po takových výbuších citů, jimiž se rozhořívaly oči Veselého a jeho líce se zardívala, chodívali opět dlouhé chvíle mlčky, zaujati náladou noci a poslouchajíce zvučení elektrických drátů nad hlavami a táhlé bití věžních hodin. A mlčení zdálo se působiti Veselému stejnou rozkoš. Nikdo nedovedl tak krásně mlčeti jako on. Pak zahajovali znova rozhovory nebo pronášeli pouze slova, která jen zdánlivě neměla vztah k přerušené rozmluvě, ale která přece byla jejím pokračováním.

„Říkají o mně, že jsem sobec,“ pravil Jan za oné modré noci, „že jsem chtivý a dravý. Ano. Ale přece mívám touhu nejen brát, ale i dávat. Sebe celého. Procítil jsem to několikráte u moře a na horách silou, kterou bys těžko pochopil. Když hledíš na moře, které před tebou leží v ohromnosti svých zatajovaných hloubek, nebo když stojíš vysoko na horách zalit sluncem a pod nohama se ti válí mlhy, chce se ti skočiti do té nezměrnosti mořských vod a horských par, dáti se jimi pohltiti a utonouti v nich. To z veliké lásky a vděčnosti. A nyní stejnou touhu cítím ve vztahu k tobě, Jiří Jesenie. Ale tobě bych nechtěl dáti sebe celého, jen to, co jest ve mně nejlepšího.“

Rozuměli si za těch nocí.

Při návratu z Malé Strany volíval Jesenius cestu Újezdem a Veselý zacházce neodporoval, vytušiv, že není nahodilá. Nemýlil se. Vjednom z tamních domů bydlívala na jaře Klára a Jesenius, zcitlivělý nočními polostíny, neodolával, aby si dívku nepřibližoval alespoň v představách. Ohlížel se po temných oknech a jeho krok se zvolňoval.

Na této cestě, na řetězovém mostě, již v jasných světlech nové Prahy, pravil Jan:

„Tak na lecco jsi se mne již ptal a já odpovídal. Nech, ať se také táži.“

„Prosím.“

„Jaký je tvůj poměr k ženám?“

Jesenius pohleděl překvapen na druha: „Jaký? Nijaký.“

„Hm!“ zabroukal Veselý. „Máš konečně pravdu, nestojí to za rozhovor.“

Přešli mlčky most a kráčeli Ferdinandovou třídou.

„Vyprovodíš mne dnes?“ zeptal se Jan.

„Třeba.“

„Nechceš na číšku čaje?“

„Půjdu.“

Zašli do Řetězové ulice do Janova bytu.

Byl to nehostinný nájemný pokojík s levnou, naškrobenou záclonou na jediném okně a s podobiznami cizích tváří na stěnách. Veselý se ani nepokusil vtisknouti mu vlastní ráz. Nebylo zde ani vedeného světla.

Toho večera, při žlutém svitu lampy, promluvil Jesenius poprvé s přítelem o svém třetím životě.

„Proč jsi se mne ptal na mostě?“ pravil a jeho poctivé oči se přiznávaly, že chce odpověděti na otázku z mostu i na všechny další.

Veselý řekl vážně:

„Zajímá mě to jako tebe mnoho o mně. A chceš-li věděti podnět mé otázky: Proč mě vodíváš z Malostranského náměstí do Řetězové ulice Újezdem?“

„To tě tedy napadlo!“

„Újezd jest také pro mne významným místem. Ale ovšem netřeba o tom mluviti.“

„Není příčiny nemluviti. Bydlila tam.“

„Bydlila?“

„Ano. Kde je teď, nevím.“

„Nevíš…?? Stýkáš se s ní?“

„Ne.“

„A zajímalo by tě věděti, kde teď bydlí?“

„Zajisté.“

„Je v Praze?“

„Ano.“

„Kdo je to?“

„Neznáš ji.“

„Neptám se ze zvědavosti. Ale předpokládám, že není neznámou švadlenkou, na kterou by se nebylo možno doptati, a znám v Praze tolik lidí, že její adresu jistě zvím. Pověz!“

Jesenius se zamyslil. Neodpověděl ihned. Proč, nevěděl. Seděli v té chvíli proti sobě u stolu, on s rukama založenýma, Jan s bradou podepřenou dlaněmi, s hustým obočím v jedinou zlou přímku spojeným, a černýma očima, vbodnutýma do druha otázkou. Jejich tváře dělilo jen několik pídí. Jesenius později velmi často myslil na tyto vteřiny ticha, znova viděl pokoj, petrolejovou lampu, podivný stín záclony, a zdálo se mu, že již tehdy znal vážnost oné chvíle, pro kterou tehdy nebylo vysvětlení.

Přejel si dlaní čelo a řekl určitě:

„Nechci.“

Otázka v Janových zřítelnicích pobledla a on uvolnil bradu.

„Nešťastná láska?“ zeptal se.

„Ano.“

„Je-se-ni-us,“ slabikoval v údivu, „Jiří Jesenius má nešťastnou lásku? Divné…! Řekni mi její jméno!“ naléhal znova.

„Ne! Bylo by pro tebe hluchým zvukem, opravdu ji neznáš!“

„Žena? Dívka?“

„Dívka.“

„Ještě stále?“

Jesenius se vážně usmál: „Vidím, že tvá otázka na mostě byla oprávněná. Můj život jest zcela rozdílný od života Jana Veselého.“

„Vyměníme si úlohy! Dnes já bych rád všechno věděl konkrétně. Řekni mi její jméno!“

„Neřeknu.“

„Miloval jsi ji?“

„Ano,“ odpověděl Jesenius klidně. A za chvíli dodal: „Odpovím ti také na otázku z mostu. Znám ovšem ženy, vlastně ani nevím proč, patrně proto, že jsem se styděl nelaskati se s nimi, ale nikdy jsem nemiloval. Snad proto, že se u nás dospívá tak pozdě. Snad také proto, že mou jedinou láskou bylo divadlo a že jsem věděl, jak je nebezpečno rozptylovati se.“

„Je-se-ni-us. Víš, že mám rád jasany? Jsou poslední, které dostávají listy, ale drží ještě pak, když jsou ostatní stromy již dávno holé. Šťastná žena, tvá milenka. Divné…! A řekni, Jesenie, hráváš Romea a hraješ ho dobře, nikdy ti neprojel zády svědivý proud, nikdy jsi nepocítil touhu Julii, jak jsi ji svíral v náručí, stisknouti, až se levá strana jejího hrudníku dotkne pravé, a zahryznouti se jí do rtů polibkem, až ucítíš teplou krev v ústech?“

„Ne.“

Odmlčeli se. Upíjeli z koflíků jaksi roztržitě. Janovo čelo bylo svraštělé, jeho oči se upíraly do zlatého nápoje a pozdvihovaly se jen chvílemi, aby na vteřinu utkvěly na tváři přítelově.

„Nu, co mlčíš?“ usmál se Jesenius.

Teprve za chvíli Jan se optal:

„Ve kterém čísle bydlila?“ A na tónu, jímž vyslovil otázku, tak prostou, bylo viděti, že ji pronáší nerad.

„V šestém.“

Na Janově čele naskočily žíly a jeho oči nabyly zlého výrazu.

„Věděl jsem to. V kterém poschodí?“

„V třetím.“

„To tedy ne. On v prvém… V témž domě se totiž zastřelil Pavel.“

„Proč jsi mi o tom nikdy neřekl, když jsme tak často chodívali kolem?“

„Lecco jsem ti ještě neřekl.“

„Pavel byl tvůj pražský přítel?! Vypravovals mi dosud málo o svém pražském pobytu.“

„Žil jsem zde jen málo měsíců. Bylo mi tehdy osmnáct let. Pak jsem odjel do Itálie. Asi za půl roku jsem se vrátil do Prahy a tu jsem se spřátelil s Pavlem. Byl dobrý, moudrý a jeho krev byla stejně vřelá jako moje… Nu, jednoho dne se zastřelil!“

„Proč?“

Ústa Janova se zkřivila v ošklivý, nepříjemný úsměšek a oči přeběhly po délce stolu.

„Nevím!“

A slovo sáhlo na Jesenia stejně ošklivě jako prve úsměv.

„Jednoho poledne jsem přišel k němu a bytná mi oznámila, že se k ránu zastřelil. Byli zde jeho rodiče, statkáři odkudsi z jižních Čech, matka byla zoufalá, zasypávali mě otázkami, na které bych byl sám měl rád odpověď. Jeho otec tvrdí, že si to udělal z přílišného studia, Pepa Čermáků mi jednou vyčtl, že jsem Pavla k sebevraždě dohnal já nočními potulkami a rozhovory. Noc předtím strávil se mnou, nebyla bouřlivá, nebylo těžkých rozhovorů a půl hodiny před jeho smrtí jsme se rozešli docela vesele. K ránu jsme byli na Hradčanech, pozdní měsíc svítil do kamenné spleti svatovítské věže a do koutů uliček. Mluvili jsme o Bohu… Hm! V témž domě tedy bydlila tvá láska?“ Zamlčel se. „Již nic mi o ní nepovíš?“

„Není co. Než že ji miluji, že není cesty k ní a že jsem smuten.“

Krátce po Novém roce měl Veselý s Jeseniem sjednáno dostaveníčko v lóži divadla Varieté. Vystupoval tam indický tanečník, kterého chtěl Jesenius viděti. Cestu do divadla se odhodlal spojiti s opožděnou novoroční návštěvou u Šupichových. Vyměřil si čas tak, aby návštěva byla co nejkratší.

Architektovi byli doma. Zastihl zde také Pepánka Procházku, synovce kontrolorova.

„Pan Jesenius!“ vyskočila paní architektová, běžela mu vstříc a s veselým úsměvem mu podávala obě ruce. „Jak se máte, co děláte? To jste hodný, že jste zase jednou přišel!“

Nemohl paní architektovou ani poznati. V bílých domácích šatech z krajek, s obnaženou šíjí a lokty, svěží a usměvavá, podobala se tak málo smutné paní, kterou viděl v horské samotě.

„Pojďte, pojďte, pane Jesenie, a mužovi nemějte za zlé, že není ustrojen, nečekali jsme tak milou návštěvu, chuděra se vrátil teprve ze stavby, a tohle je Pepánek Procházka, beztak jste již o darebákovi slyšel, to je náš nejnovější domácí přítel.“ Paní architektová se smála.

Jak to vypadá u architektů? myslil si.

„Díváte se na nový byt?“ smála se, potěšena jeho zájmem. „Chcete-li mi udělati radost, pojďte se podívat!“

Vodila ho šesti pokoji bytu a rozsvěcovala žárovky. Vše bylo jiné než na jaře, vše nově zařízeno. Půvab místností nebyl v bohatství a množství, ale ve spokojenosti, vtipu a hravosti. Všude bylo viděti ženskou ruku, která si se zálibou hrála se sty drobností, s obrázky a bibeloty, se slováckými šátky a výšivkami, se šňůrami jantarů, korálů a chalcedonů; nikde nebylo viděti námahu, s jakou zařízení shledáváno a vybíráno po nábytkářských a starožitnických krámech. Místnosti byly obývány, a teď, v lednu, voněly svěžími růžemi a bezem.

K večeři bylo prostřeno také pro Jesenia a bylo těžko odmítnouti. Jesenius si prohlížel při ní synovce kontrolorova a Janova nejnovějšího přítele, kterého dnes viděl poprvé. Pepánek nezapřel řeznických rodičů. Byl to devatenáctiletý, širokoplecí obr s býčím krkem a na něm s maličkou, napomádovanou hlavičkou. Od bot až po límeček byl oblečen vzorně anglicky. Architektovi s ním mluvili s jakousi vesele shovívanou nevážností a tento tón, jak se podobalo, mu byl velmi příjemný. Zato přítomnost Jeseniova jej uváděla do rozpaků. Snažil se mluviti s hercem slušnou češtinou, ale nedálo se tak bez obtíží, a pepické výrazy bylo třeba napravovati úsměvem, jako by jich bylo použito úmyslně.

„Ale teď, pane Jesenie,“ řekla paní architektová, „musíte k nám docházeti opět častěji, nemohu panu Veselému dovoliti, aby nám odluzoval tak milé hosty. Vždyť já mám s vámi plány, pane Jesenie! Oženit vás chci! Co tomu říkáte? Tak znamenitý muž a zůstává svobodný! Podívejte se na chuděrku milého, starého pana Procházku! Zanedbal svůj čas a teď tu stojí jako kůl v plotě. Nakonec si také ještě pověsíte na krk takového nezdárného Pepánka.“

„Ba!“ podotkl s úsměvem architekt. „Pepánek jen kvete a ze strýčka se stává pomalu švajfák.“

Mladý Procházka nastrojil tvář Vény z Podskalí, předloktí pravé ruky pozdvihl v pravém úhlu a levicí si potahal za kabát na paži, jako by ukazoval svaly do pranice.

„Tó zas pr! Můj strejda není žádnej švajfák, vědí voni?!“

Paní architektová se smála. Jako hrdlička připadala Jeseniovi.

„Pořád se směju!“ zamračila se sama na sebe. „To budu mít brzy vrásky u úst, viďte?“ Nahrotila rty a jala se velmi starostlivě stírati z koutků úst domnělé vrásky. Ale hned se opět dala svému počínání do nového smíchu.

„Zdalipak si ještě někdy vzpomenete na náš letní byt, pane Jesenie?“ ptala se. „Tak jsme se nějak všichni rozešli, že ano? Pana doktora Samka jsem od těch dob neviděla, Klárka tu byla jedinkrát, ještě pan kontrolor že někdy přijde. Můj bože, vím, byla jsem tehdy nemilá, však víte, pane Jesenie, ale počkejte, vše bude zase jinak!“

Co se to stalo u architektových? myslil si Jesenius. A odkud ta změna?

„A to jsme vám také ještě neříkali! Jedeme s Frantíkem příští měsíc do Itálie, někam hodně na jih, chce se mi sluníčka, chci býti zase veselá a únor a březen jsou u nás v Čechách tak smutné. To ošklivé loňské jaro! Umřela nám Mánička, chudáček malinký!“

Ale z bývalého smutku zbyly jen mazlivě stažené rty a nebylo pochyby, že se v tomto domě na mrtvou Máničku zapomíná.

Ale Jesenius se zpozdil! Chtěl-li do Varieté, měl svrchovaný čas!

Vstal, aby se rozloučil.

„Ale přijdete, pravda?“ tiskla mu ruku. „A pana Veselého nám také přivedete?! Ach, pan Veselý, o tom si také jednou musíme pohovořit! Vídám ho. Obdivuhodný herec. Pepánek ho sice ještě na jevišti neviděl, ale také o něm blouzní. Pamatujete na Souvraty? Čtverák! Dostal nás tehdy, že ano? Ne, ne, o tom nám jednou musíte vypravovat, tolik pověstí koluje a Pepánek džentlmensky mlčí, ale možná, že sám nic neví a že se jen tak dělá.“

Jesenius se rozloučil. Mladý Procházka zavoněl při pokloně voňavkou. Hostitelka doprovodila Jesenia až do předsíně.

Ale když herec sahal na kliku, zazněl mu do uší zvonek, a když kliku stiskl a otevřel, stál tváří v tvář Kláře.

Oba se zarazili.

„Klárko! Klárko!“ vykřikla paní architektová.

Vtáhla dívku dovnitř, strhla ji na prsa, líbala a smála se. „Jak jste hodná, má milá, zlatá!“ Cuchala ji a pokrývala polibky. „Jakou radost jste mi udělala. Vy, vy!“

Herec podal dívce ruku.

„Dobrý večer, slečno Kláro! Jak se máte?“ lhal společenský tón.

„Pojďte ještě na chvilku, svlékněte kabát, pane Jesenie, když máme tak milou návštěvu!“ zvala ho hostitelka.

Jesenius se podíval na dívku tázavým pohledem. Ale ulekl se její bledosti a urputně sklopených očí.

Rozloučil se.

Šel zimním večerem do divadla Varieté.

V lóži na něho čekal nudící se Veselý.

„Kdes byl tak dlouho?“

Na jevišti vystupovali tanečníci a žongléři, akrobati, zpěvačky a muzikální klaunové a Jesenius jim nevěnoval pozornosti.

„Chybí ti něco?“ zeptal se ho Veselý.

„Až jindy.“

„Dobře!“

Po představení šli oba domů.

A druhého dne, hned po poledni první poštou, dostal Jesenius onen list.

Poznal ihned rukopis Klářin a nedočkavě roztrhl obálku. Letěl očima přes drobné, rozčilené písmo.

„Pane Jesenie! Již nikdy v životě mne neoslovujte a nikdy nevyhledávejte! Miluji zoufalou láskou člověka. Vše jsem zahodila. Musím, musím, musím! Před chvílí, v níž se naplnil můj osud, jsem Vás hledala. Všude jsem Vás hledala. Chtěla jsem pohleděti do Vašich dobrých očí, jejichž pohled snad mohl osud odvrátiti. Nenašla jsem Vás. Ne, nelituji! Proboha, odpusťte! Jsem vinna před Vámi. Proboha, zapomeňte a nepátrejte! Své ubohé ruce k Vám spínám.

Klára“

Jesenius stál jako vzrostlý v zemi a třeštil před sebe oči.

Přečetl list ještě jednou.

Zastrčil jej do kapsy, vyběhl na ulici a zastavil první drožku.

Jel k architektovým.

Vešel neohlášen v zimníku do přijímacího pokoje.

„Promiňte, milostpaní,“ nutil se do klidu, „že k vám tak vrážím, mám naspěch, potřebuju adresu slečny Brožkové.“

„Klára…? Věru, nevím, pane Jesenie,“ rozmýšlela se k zoufání dlouho paní architektová. „V loňském bytě již nezůstává a včera jsem se jí zapomněla zeptat. Ta bude litovat!“

Odešel.

„Moráň!“ křičel na ulici na drožkáře. „Rychle!“

Drožka drkotala zpět do města.

Na Moráni vyběhl Jesenius schody k bytu paní Horákové.

„Milostpaní má hodinu,“ řekla mu služka.

„Odevzdejte jí navštívenku! Že prosím. Věc je neodkladná.“

Odkudsi za hradbami několika stěn znělo piano a ženský hlas.

Služka se za chvíli vrátila a uvedla hosta do pokoje. Tam čekaly dvě dívky. Jedna z nich byla chóristka Zíchová. Usedl. Čekal. Z vedlejšího pokoje zněly ostré údery piana. Kdosi tam německy cvičil Luciinu árii z Pucciniovy „Bohémy“.

„Fleißig bin ich…“ zpívala žačka.

„Nasadit! Lépe nasadit!“ volal bezbarvý hlas učitelčin.

Údery piana bily Jesenia do nervů.

Zpívalo se, celý dům byl plný zpěvu a piano pronikalo stěnami.

Paní Horáková si dávala na čas.

Konečně! Konečně utichl zpěv i piano, v sousedním pokoji zašouraly kroky a paní Horáková otevřela dveře. Vyskočil a stanul naproti páru zlých, chtivých očí.

„Adresu slečny Brožkové? Již tři neděle ke mně nechodí. Vzkázala, že již nebude do hodin chodit… Neví snad některá ze slečen?“

Dívky na sebe pohlédly a zavrtěly hlavami. Jesenius si znovu připomněl, že jedna z nich jest chóristka Zíchová.

„Její adresu?“ opakovala paní Horáková. „Bydlí… Račte posečkati okamžik!“

Odešla do vedlejší místnosti a Jesenius opět čekal. Za chvíli přišla.

„Vinohrady, náměstí Krále Jiřího 4, III. patro.“

„Děkuji.“

Studeně se uklonila a zmizela za dveřmi.

Jesenius jel na Vinohrady.

V bytě na náměstí Krále Jiřího zastihl jen Máňu Krausovou. Děvče cvičilo škály. Velmi se polekalo, poněvadž nebylo ustrojeno.

„Klárka se vystěhovala, prosím,“ mluvila ustrašeně a přidržovala si domácí halenku u krku. „Asi před čtrnácti dny. Všechno si zabalila a odjela. Jela do Olomouce.“

To ovšem nebylo pravda, včera mluvil s Klárou u architektových!

Na ulici zaplatil Jesenius drožkáři.

Šel dolů k městu. V hlavě mu znělo piano a Luciina árie. Smrákalo se již.

Kam teď?

Nikam!

Kráčel ulicemi a teprve za chvíli poznal, že jde k Janovi. Co tam?

Přece jen tam šel.

Bytná mu otevřela a on vešel do Janova pokoje. Byla tam tma. Jan se zvedl z pohovky, na které ležel. Jesenius usedl beze slova na židli.

Veselý rozžehl lampu a ta zablikala žlutým plamenem.

„Co je ti, Jiří?“ zvolal polekán.

Jesenius volně sáhl do kapsy a podal příteli psaní. Veselý popošel k lampě přečísti si je.

„Jak se jmenuje ta žena?“ zeptal se a hlas se mu maličko zadrhl.

„Klára Brožková.“

„A proč jsi mi neřekl dříve to jméno?“ pravil.

Jesenius se vztyčil na sedadle.

„Ty ji znáš?“

„Ano.“

Jesenius vyskočil:

„Kdo je to?“

„Nevím.“

„Víš! Kdo to je?“

„Nemám tušení, Jiří.“

Hlas zněl přesvědčivě a Jesenius opět usedl.

„Odkud znáš Kláru?“

„Mladý Procházka mi ji jednou představil.“

Mladý Procházka? myslil si Jesenius a mnul si čelo. Ne, ne, ne! To není možno!

Na stěně bily hodiny a on na ně pohlédl. Sedm! Má představení! Vyskočil.

„Sbohem, Jene! Nechoď dnes pryč! Přijdu po divadle k tobě.“

Jesenius seběhl schody a spěchal ulicemi, aby nezmeškal.

Dospěl včas. Vpadl do šatny.

Teď bylo třeba oblékati se a upravovati si masku.

Normální lidský organismus, a tím věru organismus Jeseniův byl, je bytost kupodivu vycvičená a disciplinovaná. A první zdvih rukou, jimiž si upravoval před zrcadlem vlásenku, zatlačil události sběhnuvší se za hranicemi divadla a pohyby prstů, jimiž dával tvar kytové kuličce na nose a nanášel na tváře líčidlo, rozehnaly zúplna jeho lidský škleb, činíce místo popelavým vráskám divadelní šminky. Za chvíli hleděl ze zrcadla na Jesenia muž zcela jiný, dnes náhodou francouzský důstojník.

Dnes sdílel s Jeseniem šatnu komik Novoměstský. Ale ani ten zde nebyl, nýbrž vetchý stařeček v rezavé halence, lysý a plný vrásek, dědeček žmoulající před zrcadlem vpadlými ústy a naříkající si: „Á jo, ňo, mňa, mňa!“

Hrálo se. Pohltilo jej ostře ozářené jeviště s kulisami a napovědovou budkou, s partnery a partnerkami. A pod tím je šerá, do tmy se ztrácející jáma, v níž jen nejasně se rýsují siluety bezejmenných hlav. Neznámá pevnina, s kterou jsou však herci ve stálém vnitřním styku a kterou zašumí chvílemi vlna úžasu, vznese se nad ní bouřka smíchu nebo se ozve ono popotahování a posmrkování, jež herci milují skoro tolik jako potlesk. Je to svět sám pro sebe, vyžadující celého člověka a stravující ho ohněm, svět často proklínaný, ale vždy milovaný, jiný než onen, kde jsou skutečné domy a kamenné ulice, kde drnčí tramvaje a někam pospíchají chodci.

Ale stalo se, že ještě téhož večera druhý život rušivě zasáhl a vetřel se k Jeseniovi.

Ke konci druhého jednání zavolal ho inspicient ze šatny k výstupu a on se šel postavit za dekoraci. Před ním, v kulisách za portiérou, stál Bohdan Kratochvíl. Ten měl v příštím okamžiku v úloze uraženého manžela vpadnouti na jeviště. Jesenia za sebou neviděl. Aby se vpravil do divoké nálady, které měl potřebí, hrbil se jako ke skoku, mračil se, svíral zuby a syčel před sebe:

„Veselý je pes! Veselý je padouch! Oběsit! Zastřelit! Zabít, ničemu!“

Jesenius se za jeho zády zasmál:

„Příliš hloupé, pane Kratochvíle!“

Kratochvíl po něm hodil zuřivým pohledem a učinil proti němu rozkacený krok. Ale vtom již padla za plátěnou stěnou jeho narážka. Obrátil se a vběhl tam. Pohltilo ho jeviště, nedopřávši mu několika vteřin, v nichž by mohl vybíti svůj lidský hněv. Také Jeseniova narážka brzy padla. Také on rozhrnul záclonu vchodu a byl pojat světly a stanul tváří v tvář temné jámě, která se nazývá hledištěm.

Jeseniův výstup byl krátký a ještě před skončeným jednáním se vrátil do šatny. Na židli tam seděl stařeček a hleděl netečně k zemi. Jesenius usedl před zrcadlo a jal se listovati v úloze.

Za chvíli vrazil do garderoby Kratochvíl.

„Jak se můžete opovážit zkaziti mi vstup?“ křičel. „Budu si stěžovat řediteli. Aby tak neubylo vašeho pana Veselého! Pěkné věci se o vás povídají! Styďte se! A hezkého přítele máte! Sháníte po Moráni a po chóristkách svoji Kláru Brožkovou a zatím jí váš pan Veselý vydržuje v Nuslích byt. Celé divadlo to ví.“

Jesenius se vymrštil. Z očí mu šlehly blesky.

„Darebáku!“ vykřikl.

Ale vtom se již také stařeček proměnil v herce Novoměstského, skočil mezi oba muže a tlačil Kratochvíla ze šatny

„Co je to za drzost?“ volal. „Co máte co hledat v naší garderobě? Hleďte, ať zmizíte!“

Kratochvíl šel.

Na chodbě stál divadelní vlásenkář a dvě herečky a dívali se dovnitř, co se to zde děje.

„Protivný kluk, tenhle Kratochvíl!“ pravil Novoměstský, přibouchnuv dveře a vraceje se. Usedl opět na židli. A pak za chvíli, měně se zase v dědečka, dodal mrzutě: „Ale víš, Jesenie, ten tvůj pan Veselý, to je mi také čistý pták!“

V Jeseniovi se chvěl každý nerv a jen stěží navenek zakrýval vzrušení. Stálo mnoho životní síly neztratiti toho večera masku a dohráti ne špatně úlohu.

Po představení se rychle odlíčil a naházel na sebe občanský oděv. Spěchal do Řetězové ulice. Dům byl ještě otevřen, předsíň bytu pootevřena, jako připravena k jeho příchodu, a tak vpadl přímo do Janova pokoje.

Veselý seděl nepohnutě u stolu v žlutém svitu petrolejové lampy.

Na Jesenia hleděl bledý, strnulý obličej a oči studené, jakých u přítele ještě nezřel. Nepovstal, nepozdravil.

„Je to pravda?“ zachroptěl Jesenius již ode dveří hlasem, který mu selhal.

„Ano,“ odpověděl mrtvě Veselý.

Jesenius zůstal přimražen.

Srdce se mu divoce rozbušilo. Učinil několik výhružných kroků vstříc bledému obličeji u lampy.

„Pak někdo z nás dvou musí zemřít!“

Veselý vyskočil a jeho obličej se zkřivil hrůzou. Vztáhl dlaň jako k obraně.

„Ne vraždu!“ vykřikl… Zašeptal: „Ne vraždu…! Vražda je ošklivá věc, Jiří Jesenie…! Věř mi!“

Ustrašený pohyb paže a tón hlasu zarazily Jesenia v půl cestě. Překvapily jej. Zbabělče! – projelo mu hlavou.

Jan hleděl do země. Stáhl pomalu napřaženou paži. Jeho zrak se teď odtrhl od podlahy, přejel unaveně Jeseniovi od nohou k čelu a zpět. Veselý zvolna popošel k oknu a odvrátil tvář do noční tmy.

„Musil… bys pak za mne přejmouti jisté závazky,“ řekl, „ne zcela příjemné.“

A za chvíli, neobrátiv se, pravil:

„Nerad bych to udělal, člověk má dožít, ale záleží-li ti velice na mé smrti, vyřídím to sám.“

Jesenius stál prostřed pokoje s údy zolověnými. Čas se zastavil. A nade vším viselo ticho, které se stalo hmotou.

Veselý se pomalu obrátil.

„Nevěděl jsem, že ji miluješ,“ pravil. „Oklamala mne. Mluvila o tobě jako o lhostejném známém z letního bytu. Co je mi do Kláry?“

Jeho hlas nabýval barvy a jeho oči se zanítily ohněm. „Nelákal jsem jí. Sama mi padla do náručí. Kdo je mi Klára? Nechci ji. Nemiluji ji. Tebe miluji. Ty jsi mi vším.“

Ale hned, jako by byla tímto vzplanutím vyčerpána veškerá jeho síla, pozdvihl ruce kolmo nad hlavou a protáhl se v kříži. „Eéch!“ řekl mdle. „Již zase jednou čichám krev. To dělá ona. Gabriela.“ Ruce padaly obloukem dolů a pěstě narazily o stehna. „Bestie nenasytná.“

Prošel několikráte pokojem a stanul opět u okna. Zahleděl se do tmy za jeho tabulkami.

Jesenius usedl u stolu a klesající hlavu podepřel dlaněmi.

Bylo veliké ticho.

Jan se vrátil, odsunul židli, a židle vydala ošklivý zvuk. Zasedl za stolem.

Tak zde byli proti sobě, oba smrtelně bledí a hleděli do prázdna.

Petrolejová lampa je oblévala žlutým světlem.

Rozešli se beze slova.

Druhého dne dopoledne měl Jesenius zkoušku a práce naň působila léčivostí chininu, který působí hukot v uších, duse tak výkřiky bolesti příliš prudké.

A odpoledne, v popelavé lednové odpoledne, které se dnes zvláště brzy rozplývalo ve večer, seděl v křesle u psacího stolu a hleděl do šera. Otevřely se dveře a vstoupil Jan Veselý.

„Dobrý večer, Jiří!“ řekl a jeho dutý hlas vyšel jakoby z ohrady mnoha zdí.

„Dobrý večer, Jene!“ odpověděl temně Jesenius.

Host usedl na pohovku. Lokte opřel o kolena, bradu podepřel dlaněmi. Vše pomalu, unaveně, jako by se odhodlával ke každému z těch pohybů s nechutí.

Jesenius k němu obrátil hlavu. Hleděly na sebe dvě bledé tváře.

Nikdo nepronesl slova.

Bylo šero. Jeho vlny plynuly neslyšitelně pokojem. Linuly se sem skleněnými tabulemi oken, sunuly se plíživě po nábytku, hladily obrazy, jemně se dotýkaly těl a odplouvaly dřevem dveří. Houravě se táhly mezi dvěma dvojicemi lidských očí, smutně do sebe zahleděných. Čas se rozplynul v mlčelivém proudu mlh a sunul se s nimi.

Bylo ticho. Zvuky ulice a chod zlatých skřínkových hodinek byly tlumené a zněly z velkých dálek. Hodinky odbíjely čtvrti. Ale i tyto zvuky byly zdušeny, vycházejíce jakoby z ukrývané krabice, v jejíž bavlnkové výplni je uschováno nějaké krvavé tajemství, žalující teď, ve chvíli nejméně očekávané, na viníky tichým nářkem.

Vlny bělely. A zase cinkaly hodinky. Slyšeli je, ale bylo jim cizí uvědomiti si, že je to čas.

Vlny popelavěly, kalněly. Vcházely šedé okenními tabulemi, padaly vlastní tíhou na koberec a tam houstly. Tak, že již nenacházely průchodu dveřmi, ale stavěly se u jejich jezu, rostly v zeď a plynuly zpět k oknu, hledajíce odtok tam, odkud byly přišly. Ale odtud tlačily se nové proudy a záplava houstla. Čtvero smutných lidských očí se již nenalézalo.

Jan volně vstal. Popošel k příteli a podal mu pravici. Dlaně se dotkly, ale nestiskly, jen o sebe zavadily, jako by i ony byly mlhové.

Pak odešel a dveře se za ním tiše zavřely jako z látek.

Jesenius zůstal nehnutě v křesle, jsa zahleděn v brázdu, kterou v jezeře mlh zanechal odešlý přítel.

Pak, nevěda, jak se to stalo, stiskl knoflík ručního zvonku před sebou, a když zazněl jasný hlas stříbra, podivil se, že nalezl odvahu vyvolati jej.

Přišla paní Mádlová.

„Prosím, rozsvěťte!“ pravil temně.

Cvakl zapínač a pokoj se rozzářil jasným světlem.

Vstal. Pochodil pokojem, oblékl se a vyšel. A mlhy vyšly s ním.

Jesenius neví, kde onoho večera byl. Rozpomíná se jen, že kráčel utuhlými chodníky podél ozářených výkladních skříní, které měly ledovou kůru na sklech; kolem uzenářských krámů s hustým řetězem mužů a žen ve dveřích, z ruky do ruky podávaných, kudy se hrnuly oblaky mastné páry; že potkával lidi s bradami v kožiších a zimnících, dělníky v dvojích kabátech, pospíchající ke kamnům domovů; vojáky s cigaretami v ústech, děti kamsi utíkající, služky, zakuklené do vlněných šátků, v rukou se džbánky piva a provázené milenci, kteří měli červené nosy a ruce hluboko v kapsách; pamatuje se, že jen málem do něho nevrazil nákladní povoz a kočí s ojíněným knírem že zahrozil pěstí ve velké palcové rukavici a křikl na něho, přičemž mu vyrazil z úst bílý oblak dechu. Měl v duši dojem světel a lidí, ruchů a shonu, dojem ulice, nevšímavé k člověku a řítící se kamsi vlastním zákonem, který byl Jeseniovi cizí a nebyl zákonem jeho.

Pak poznal, že kráčí vzhůru Letnou. Sady byly pusté a umrzlá pěšina zněla pod kroky kovem. Na houšti křovin a větvích stromů utuhla sněhová kůra a blyskotala se hrotitými jiskrami. Ale Jesenius vystihl, že blízkost sadových svítilen jest náhodná a mrazivé mihotání že má zdroj uvnitř sněhu, v ohni podivně oslnivém a studeném, který nikdy neuhasíná a ničím se neživí.

To byla chvíle, kdy se Jeseniova mysl probrala z mrákot a rozpomínala se.

Již prve se pokusil přemýšleti, ale poznal, že není o čem, že včerejšek učinil vše marným a zbytečným. Teď se myšlenky vynořovaly samy. Vyvstala před ním událost včerejší noci v Janově pokojíku. Tak to bylo? Bože, jaký omyl ta včerejší noc, jaká nepravda v každém z těch slov i posunků! A jaké dvě mátohy to proti sobě stály a třeštily na sebe oči? Ne Jan Veselý a ne Jiří Jesenius! A kdo to byl, který dal dvěma lidem do hlav cizí mozky a vložil jim do úst lživá slova, pohyboval jejich svaly a zmátl jejich myšlení, že si nerozuměli? Ano, učinil proti příteli několik rozkacených kroků – což učinil kdy takový krok kromě na jevišti? – a vyřkl slovo o smrti jednoho z nich – což vyřkl kdy takové slovo kromě na jevišti? – ale jak to, že Jan okamžitě nepochopil, že to je klam a mámení, jak mohl uvěřiti cizím slovům a kročejům? Proč postavil mezi ně dva svou bílou dlaň, která jako by měla chrániti spíše Jesenia než jej sama? A proč Jesenius vyslovil slovo vražda? Až se zachvěl při té vzpomínce. „Nechci ji, nemiluju ji!“ řekl Jan. Byla by to hrozná slova, kdyby jim bylo třeba uvěřiti! Či přece? Co to mluvil o závazcích? Kdo byla Gabriela? Jan miluje jinou ženu? Pak neštěstí roste a nikdy nebyla spáchána strašnější křivda. Ubohá jasná Klára!

Jesenius stanul na umrzlé pěšině.

Hluboko pod ním ležela Praha. Svítila jediným velkým světlem a uvnitř něho tisíci drobnými. Velikým světlem, vyzařovaným v sloupu vstříc noční obloze, a malými, která bíle planula podél Vltavy a na pásech jejích mostů, vlnivě se obrážela v řece, zářila dlouhými dvojstupy příč městem a mihotala se červenavými tečkami na rozhraní noci. Světla uprostřed světla, jiskry utkvělé v plameni. Na hlavách Prahy ležel sníh. Činil stíny modrými a přehrady mostů černějšími a zjihl dotekem s žilobytím lidských obydlí.

Jeseniovi se objevil jiný obraz. Podkrovní komůrka s prkennými stěnami a stropem, jehož možno dosáhnouti rukou. Okénkem, tři pídě velikým, je viděti do sadu, do jehož vlhce zeleného listí přichází první chladný svit jitra. Ptáci se posud neprobudili. Je ticho, jen zpovzdáli slyšet, jak stružkou padá do koryta pramen. A tam dole za sadem, šest kroků odtud, v jiné komůrce spí ona. Bílou paži má podloženu pod hlavou a otevřeným oknem k ní tiše vchází totéž ráno a ona vdechuje jeho vzduch. Kláro! Miluji vás, Kláro!

Před Jeseniem leží Praha. Ale nevidí ji, má v duši jen dojem jejích světel.

Nemiluje ji? Nechce ji? Jaká hrůza, kdyby bylo třeba uvěřiti! Ne! Té dívce nesmí býti zkřiven vlas na hlavě! A Jesenius pocítil touhu rozběhnouti se do světel města, uchopiti Jana za obě ramena a prositi tak důkladně, jak jen prosba mezi přáteli může býti vyslovena: „Buď k ní dobrý! Měj ji rád!“

Vdechl dlouhým douškem mrazivý vzduch.

Dal se rychlou chůzí dolů do ulice. Ta ho přijala světly příliš ostrými. Vsedl do vozu elektrické dráhy a jel k Janovi.

Nezastihl ho.

„Pan Veselý není doma,“ řekla mu skulinou dveří rozespalá bytná. „Večer zde byl pan Procházka a někam spolu odešli.“

Vyšel opět do ulic. Kráčel mrazivou nocí s hlavou schýlenou a bradou hluboko v límci. Přešel Vltavu, loudal se podél jejího břehu kolem jakýchsi zasněžených zahrad, pustými končinami s ojíněnými zídkami a polosvětlými skupinami domů. Pak se zastavil kdesi u řeky a díval se na led u jejích břehů a na proud uprostřed něho, který zítra zamrzne.

„Copak tu děláte?“ zazněl náhle za jeho zády drsný hlas.

Polekal se a obrátil. Stál před ním strážník.

„Nic,“ odpověděl Jesenius.

Strážník řekl mírněji: „Pozoruji vás již chvíli. Kdopak jste, pane?“

„Herec Jesenius.“

„Čekáte snad na někoho?“

„Ne. Vyšel jsem si jen na procházku.“

Strážník se na něho nedůvěřivě podíval a odešel. Ale Jesenius postřehl, že se opodál skryl a že sem hledí.

Dal se na zpáteční cestu k městu.

Teprve když docházel ku Praze, viděl, že jsou krámy zavřeny a ulice pusté. Z kterési předměstské hospůdky vycházeli poslední lidé a hostinský stahoval železnou záclonu. Před hercem kráčel plynárenský zřízenec a dlouhou tyčí zhasínal svítilny. Kde hledati Jana v této době? Jan vypravoval jednou cosi o Elysiu; snad tedy tam! Dal se tím směrem.

Místnost byla ještě otevřena. Na smutného muže, přicházejícího z nočního mrazu, sáhla hudba, teplo, břitké světlo a hluk nepříjemně.

„Znáte pana Veselého z Národního divadla?“ zeptal se vrchního číšníka.

„Pan Veselý již odešel. Asi před dvěma hodinami. Byl tu se společností. Říkali, myslím, že jdou do Moulin Rouge.“

„Děkuji.“

Zašel do Moulin Rouge. Místnost se již vyklizovala a sklepníci skládali ubrusy.

„Pan Veselý zde nebyl?“

Sklepník se na Jesenia zpytavě podíval: „Již odešel.“

Jesenius odcházel. Ale ke vchodu za ním přispěchal starší pán, patrně majitel závodu.

„Pan Jesenius, nemýlím-li se?!“

„Ano.“

„Panstvo je dole… Eduard!“ volal na číšníka. „Doveďte Mistra!“

Sklepník vyprovodil herce na chodbu a odtud jej vedl schody do podzemí. Již na schodech bylo slyšeti tlumené zvuky hudby. Pak dole ukázal Jeseniovi na jedny dveře. Za nimi vířila v prudkém tempu smyčcová hudba, z níž ostře vynikalo zvučení cimbálu. Jakýsi mužský výskot se odtamtud ozýval. Jesenius otevřel.

Blyskot světel, kouř a hluk jej omámily, že nedovedl rozeznávati. Ale to jen na okamžik.

Vprostřed místnosti, u tří stolů, sražených v podkovu, sedělo na plyšových pohovkách a povalovalo se asi dvacet lidí. Po zemi byly zmačkané ubrousky, střepy skla, také stříbrný kbelík po ledu tu v louži vody ležel; na stole v zmateném nepořádku květiny, mísy se zákusky, láhve, sklenice. Přímo na Jesenia se dívalo roztříštěné zrcadlo se zejícím hvězdicovitým otvorem. V rohu salonku, seskupena kolem stolku s cimbálem, hrála cikánská kapela. Vše vířilo a hlučelo.

Do středu místnosti, v ohnisku podkovy stolů, bylo postaveno rudé lehátko a v jeho rohu seděl Veselý. Na pohovce ležela krásná nepřítelkyně Janova, paní Skřivanová, hlavu majíc na jeho klíně. Janovi na koleně obkročmo seděl cikánský primáš a hrál. Na Janově čele byla přilepena polovina přetržené stokoruny. Druhou půlku měl cikán již v kapse. Tak to dělávají při hýření uherští magnáti.

Primáš hrál Janovi přímo do obličeje. Oči obou byly od sebe vzdáleny délkou houslí, a obojí se stejně divoce do sebe vpíjely. Housle hrály jakousi zběsilou melodii a stranou odtud s ní letěly tóny cimbálu, druhých houslí, violy a basy. Byla to hudba? Byl to zběsilý trysk tónů o závod, plný výkřiků, z nichž nedokřiknutý byl vzápětí vražděn jiným, jeků, přehlušovaných kovovým řevem cimbálu. Struny svištěly a jíkaly a paličky zuřivě bily do strun, nedávajíce jim kdy rozechvíti se.

Jan dupal levou nohou o podlahu:

„Rychleji! Rychleji!“

A při každém ze slov vyrazil z jeho očí do zornic cikánových snopek řeřavých jisker.

Svalstvo všech bylo rozehráno a do očí jim lehl podivný lesk. Doktor Budil tloukl loktem pravice o desku stolu a dlaní se v rytmu chytal v týle.

„Ejá! Ejá!“ výskal.

„Rychleji! Rychleji!“ sípal Jan.

„Ejá! Ejá!“

Jen krásná paní Skřivanová ležela klidně, s úsměvem kolem rtů a její zelené oči hleděly na Jana.

Ale v nejdivočejší hře Veselým cosi trhlo.

Jeho pohled se náhle odtrhl od cikánových očí a létl v půlkruhu.

U vchodu setkal se s modrýma očima Jeseniovýma.

„Jiří!“ zašeptaly jeho rty.

Vyskočil.

Běžel ke vchodu a chopil přítele za ramena.

„Jiří!“

„Ne, pusť, půjdu, nezůstanu!“

Prsty Veselého se bolestně zaryly do Jeseniových paží.

„Nepůjdeš! Přísahám ti!“

Ale vtom spatřila Jesenia paní Skřivanová.

Vymrštila se na pohovku. „Jiří druhý! Ať žije Jiří druhý!“ vykřikla.

Dvacet lidí se náhle rozhlédlo. Probíralo se z omámení. Zdvíhalo se.

„Sláva Jiřímu druhému!“

„Cikáni! Uvítanou!“ křikl kdosi do změti.

Hudebníci se smyčcovými nástroji obstoupili nového hosta.

A připotácel se starý opileček a padl Jeseniovi do náručí.

„Pane Jesenie! To jsme se dlouho neviděli. Chuchuchuchu!“

Byl to starý pan Procházka.

„Pepánek mne vzal s sebou na flám! Poprvé – pane Jesenie!“ Stařeček se opile chichotal.

Když Jeseniovi podávala ruku paní Skřivanová, pravila:

„Vašemu příteli se mnoho odpouští. Ale není možno neodpouštěti mu, viďte?“

Jesenius byl zavlečen do společnosti a usazen v čelo stolu. Po jeho pravici usedl Veselý.

Společnost střízlivého mezi opilými působí mrazivě. Nutí lháti střízlivost, a není-li to již možno, alespoň se na omluvu usmívati. To není vždy příjemné. Z mužů zde hýřících znal Jesenius sotva polovici. Ženám asi nebylo milé, že se nový člověk dovídá o jejich hříších. Jen cikáni byli šťastni, že si mohli na chvíli oddechnouti. Setřevše z čel pot a vydechnuvše po trysku, do něhož je zde štvali, sbírali ze stolů pohozené zákusky a nalévali si šampaňského, hasíce jím žízeň jako vodou.

Mladý Procházka vyběhl a za chvíli se vrátil s číšníky, kteří se jali znova upravovati stoly a smetati střepy. Přinesli mísy zákusků, nové číše a čerstvé kbelíky ledu s lahvemi. Lidé se pokoušeli opět mluviti a žertovati.

Pak odpočatí cikáni sedli k nástrojům a hráli písně svých uherských rovin. Na široké pláni, na níž hořel noční oheň, kdosi v touze obracel oči k hvězdné obloze.

Společnost se vžívala do změny. Ženy opět vyhledaly muže, k nimž toho večera patřily. Jen paní Skřivanová se marně snažila dostati se po bok Veselého. Po jeho levici seděl Jesenius a napravo spal na židli pak kontrolor Procházka, přemožený posledními doušky, které vyprázdnil na přivítanou nového hosta. Tak paní s krásnými rty usedla, zřejmě roztrpčena, vedle rusého mladíka, kterého Jesenius neznal.

Veselý pil. Číše vyprazdňoval naráz. Zamračeně hleděl do stolu a pil. Oči odtrhoval od stolové desky, jen když znova naléval.

„Jene, pojď již domů!“ říkal mu Jesenius.

Ale on zavrtěl vzdorovitě hlavou.

Většina lidí teprve teď, když chvilka klidu uvolnila přepjaté nervy, pozorovala, že jest opilá. Ženy si to přiznávaly s výbuchy smíchu a kladly unavené hlavy na ramena milenců. Ruce mužů hledaly jejich pasy. Rusý jinoch svíral zápěstí rozmrzele se usmívající paní Skřivanové, a boule na ni oči, snažil se jí velmi vášnivě cosi dokazovati. Ale jazyk mu selhával. Sál se houral v rytmu uherské písně.

„Co to hrajou?“ zasyčel náhle Veselý a udeřil očima zlostně po cikánech. „Hrejte!“ vykřikl a ze zornic mu vyšlehly snopky jisker. Chápal se láhve, snad aby jí po hudebnících mrštil; ale Jesenius mu ruku zadržel.

„Odejdu, bůhví, že odejdu!“ šeptal mu.

Cikáni se polekali a obratem ruky změnili unylou melodii v divoký čardáš. Cimbálové tóny letěly prudce vpřed.

„Ejá! Ejá!“ křičel opět doktor Budil, bil loktem o stůl a dlaní o týl.

Oheň hudby se přelil do žil lidí a klesající plameny sebou zase zatrhaly.

Veselý seděl nehnutě.

Ale náhle se na sedadle vztyčil.

„Nechte nás tu o samotě!“ zasípěl. „Ať jdou všichni ven!“

Ale nikdo ho ve víru hudby neslyšel.

Vyskočil. Marně ho Jesenius táhl dolů a marným zůstalo jeho chlácholivé: „Jene, prosím tě!“ Jako zlé zvíře vypadal Veselý.

„Pepane!“ vykřikl pronikavě. „Ať jdou všichni ven!“

Od stolu se volně zdvihla obrovská postava podskalského plavce v úboru velkoměstského šviháka: mladý Procházka.

„Všichni ven!“ zařval.

Nastalo náhlé ticho.

Ale nikdo se nehnul.

Tehdy mladý Podskalák popošel ke strýci, odnesl spícího i se židlí do chráněného kouta, vrátil se, chopil se láhve, rozbil ji o stůl, že šumivé víno rozhodilo daleko střepy, a zařval podruhé:

„Ven!“

Všichni vyskočili. Nastal zmatek. Cikáni utíkali první.

„Co je to za drzost?“ křičel rozčileně profesor Jungr a šermoval rukama. „Co si to dovolujete, mladíku?“

Ale Pepánek k němu beze slova přistoupil, vzal jej za záda, vyzdvihl jako dítě, nesl velkými volnými kroky ke dveřím a mrštil jím na chodbu. Vrátil se, vzal novou plnou láhev a mávaje jí, asi jako jeho tatínek točíval nad hlavami dobytčat řeznickou palicí, řval výhružně:

„Ven!“

Bylo to znamení ke zmatenému útěku. Nábytek se řítil a padající sklo řinčelo. Překoceným stolem v půli přeražený cimbál zaječel. Veselý křečovitě svíral vzpouzející se rámě Jeseniovo.

Poslední vyšel mladý Procházka a zavřel za sebou dveře.

Oba muži osaměli. Stáli teď proti sobě smrtelně bledí.

Z chodby sem doléhal divoký hluk a váda, jež se rozléhaly po celém domě. V zsinalé tváři Janově cosi zatrhalo. Hrudník se rozehrál rychlými vlnami. Byla chvíle napjatého ticha.

Jan padl do náručí Jeseniova. Hlavu mu opřel o rameno a zoufale zaštkal.

Kolem byla spoušť.

Na židli v koutě spal opilý pan kontrolor.