Po londýnských a pařížských poradách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po londýnských a pařížských poradách
Autor: Karel Kramář
Zdroj: Národní listy, roč. 76, č. 39, str. 1
Vydáno: 09.02.1936
Licence: PD old 70

Není pochyby, že pohřeb anglického krále dal možnost k vážnějším politickým poradám jak v Londýně tak i v Paříži, než shromáždění národů v Ženevě. Nemluvím ani o tom, jak byl přijat v Londýně p. Litvinov. Dojista takovou kariéru nemohli si představiti fotografové u pána, kterého po krvavém atentátu na transport státního zlata v Tiflisu fotografovali pro pařížské zločinecké album. Ale konečně v poválečné době ani to nepřekvapuje. „Ničemu se nedivit“ je nejmoudřejší filosofie.

Vážnou pro nás je důležitá změna v otázce středoevropské. Nové její oživení návštěvou kancléře p. Schuschnigga v Praze přirozeně nemohlo zůstati bez odezvy ani v Londýně, ani v Paříži. Je sice samozřejmé, že i Rumunsko i Jugoslávie znova potvrdily své naprosto odmítavé stanovisko k habsburské restauraci, i že Francie v této věci svých spojenců neopustila, ale novým je jasně projevený zájem Anglie o rakouskou neodvislost a tím o celý podunajský problém, k němuž se přihlásila také dohoda balkánská. Prohlášení kn. Starhemberga, že habsburká otázka není pro Rakousko aktuální, a že před každou změnou vnitřní je Rakousko ochotno jednati jak se sousedy, tak s Anglií a Francií, je důležitým výsledkem všeho jednání, neboť tím aspoň politické řešení otázky středoevropské bylo velmi usnadněno. Tím spíš, že ani Maďaři se nebudou moci ubrániti důsledkům této vážné změny situace, zejména když anglická účast neznamená, jak se po audienci p. Litvinova tvrdilo, záměnu Sovětů za Itálii ve středoevropské otázce. Nelze také předpokládati, že by s tím souhlasilo Rakousko, a také Malá dohoda, a zejména my nemáme nejmenšího zájmu na tom, aby tak Itálie byla přímo hnána do spolku s Německem.

V tom je pro nás nejvážnější stránka celé otázky. Článek v „Popolo ďltalia“, adresovaný evropskému studentstvu a všeobecně připisovaný samému Mussolinimu, mluví tak hrozivě jasně pro případ petrolejových sankcí a blokády, že nelze už zavírati oči před tím, co by pro nás znamenal každý nerozvážný krok proti Itálii, ať v otázce sankcí nebo v otázce rakouské. Bylo by hříchem neviděti, že nejde o osud Anglie nebo severských států, nýbrž o Belgii, Francii a především o nás!

Nechci luštiti hádanku, zbrojí-li Německo, že chce býti jen proto silné, aby mohlo žít v čestném, velikého národa důstojném míru jak to objasňuje, či pro to — druhé. Ale jistě není hádankou, zda by se nechopilo příležitosti, kdyby ženevští pacifisté samou ochranou proti nikomu druhému dosud neuplatňovaných hrozeb statutu Společnosti národů donutili Itálii k zoufalým krokům. A pak?! Člověk se až leká domysliti… Ale nelze dělati pštrosí politiku, když jde nejen o budoucnost naší samostatnosti, nýbrž v důsledku mravního oslabení našeho národa a jeho odolnosti poválečným materialismem a snižováním tradičního našeho nacionalismu o něco ještě daleko vážnějšího — o budoucnost samého národa! Nejsme čím jsme byli před válkou a za války.

Mimo to jsme věřili v zázračnou moc demokracie, jako jediné ochrany míru, tak důkladně, že jsme myslili, že k obraně státu stačí psaní mírových formulek v Ženevě, a doma že můžeme pěstovati až odporný antimilitarismus, vojáky učit literatuře, jejich hlasovacím právem otvírati kasárna antimilitaristické i bolševické agitaci, oslavovati švejkovinu, na důstojníka se dívati jako na nepřítele demokracie, jenž se nesměl ani veřejně ukázati se zbraní, a generály posílati na nádraží vítat ženevskou delegaci a děkovat jí, že se tak poctivě stará, aby oni i celá armáda byli zbytečnou, předpotopní veteší… O tom druhém, a snad horším, nechci v zájmu státu ani mluvit. Ale pro každého je jasno, že při našich nekonečně dlouhých hranicích jsou strategické dráhy a silnice předpokladem, aby nezbytná podmínka moderní armády, její motorisace, a dokonce mechanisace mohla býti ochranou účinnou. Musilo nám býti jasno, že naše relativně malá armáda může být vážným vojenským faktorem jen tehdy, zachová-li se duch našich legií a bude-li využito našeho skvělého průmyslu k jejímu nejmodernějšímu vyzbrojení. O opevnění nebezpečných míst na hranicích ani nemluvím.

*

A co jsme zatím dělali? Abychom zmírnili finanční bídu železnic, ubitých byrokratismem, psavostí, dusící všecku iniciativu a odpovědnost jednotlivých orgánů, i personálním přeplněním, ne z potřeby služby, nýbrž pro účely stranické, zničili jsme automobilismus a tím přímo neodpustitelně ohrozili svou brannost. Pro svůj poválečný antimilitarismus, vášnivější, než byl kdy za Rakouska, nedovedli jsme provésti brannou výchovu, ač jsme viděli, co dělá Itálie a Německo. A kdyby nebylo vítězství Hitlerova, ani se nechce mysliti, jak bychom vypadali, kdyby Německo, třeba pomaleji, i bez něho dokončilo své ozbrojení. Ale totéž jeko my dělali v Anglii a ve Francii. Tato aspoň díky patriotu, ministru války Maginotovi opevnila velkolepě svou hranici a nyní už přímo horečně se snaží dohnati, co zameškala svým briandismem. Ale představme ti, co udělalo pro svou armádu Německo — přímo-zázraky v aviatice, nejen pokud, se týče letadel, nýbrž i úkrytů, aerodromů, v motorisaci, ve strategickém vybudování železnic, ve stavění autostrád, na které obětovalo téměř 20 miliard franků! Je pak možno se diviti, že anglický autor, který psal román o budoucí válce, začíná tím, že Čechy, přes hrdinnou obranu, budou německým letectvem zničeny za několik hodin? K tomu Ludendorff ve své nejnovější publikaci učí, že se přepadení nepřítele musí státi náhle, bez vypověděni války, jako to udělali Japonci v r. 1904, aby byla válka rychlo rozhodnuta a skončena!

Jsem přesvědčen, že anglická politika nesoudí jinak, než anglický romanopisec, který předpovídá také, jak to bude vypadat s Anglií, a že tudíž ví, jak málo by byla platná její pomoc, než by se za několik městců jakž takž vyzbrojila, a že tudíž nebude chtíti, abychom my i druzí zatím byli zničeni, a to jen proto, aby se vyzkoušelo, je-li ta slavná kolektivní ženevská bezpečnost se svými sankcemi dostatečnou ochranou míru, či přece jen pouze pium desiderium fanatiků Spol. národů. Byla by to tak strašná, dějinná odpovědnost a tak odvážná hra o budoucnost světové moci Anglie samotné, že je přece jen možno snad doufati, že konservativní většina včas zadrží fanatismus nejen svých vyznavačů víry v zázraky Společnosti národů, nýbrž i socialistů svých i cizích, kteří by chtěli, třeba za cenu nejstrašnější katastrofy světové války, poraziti Mussoliniho, a že znemožní také plány bolševiků, kteří v takové katastrofě vidí jedinou možnost, připraviti celému světu osud ubohého Ruska.

Doufejme, že p. dr. Hodža, který, bohudíky, nepodléhá cynické sugesci bolševického tažení proti diktatuře — fašistické, nezapomene, že bychom byli zrovna my první obětí války, a že cíl jeho politiky, hospodářská dohoda podunajská, je bez Itálie vůbec těžko myslitelná. Dojista dovede objasniti všem, jak je Habeš nejméně vhodným předmětem zkoušky o spolehlivosti kolektivní bezpečnosti, organisované na základě Spol. národů, a jak bychom my především zaplatili vším, co nám je nejdražší, bezohlednou zkoušku o účinnosti sankcí, pro které by ostatně v případě války evropské byly podmínky a předpoklady naprosto jiné, takže každá zkouška jejich v konfliktu italsko-habešském je prostě zbytečnou, nebezpečnou hrou s ohněm. Nebude mu těžko ukázati, že my všichni potřebujeme především míru k hospodářskému uzdravení a k nápravě všeho, čím jsme se prohřešili na životních zájmech svých států, někdy naivní, ale někdy i hodně sobeckou vírou v zázraky poválečné demokracie. Její pacifistické pozlátko nemůže být přece lépe charakterisováno, než fanatismem také francouzských socialistů, kteří se neostýchají žádati sankce do krajností, třeba s nebezpečím válečné katastrofy. Nikdo by nemohl míti předsedovi československé vlády za zlé, kdyby otevřeně řekl, že je nám osud národa příliš drahý, než abychom s ním mohli hazardovati pro pochybné teorie o kolektivní bezpečnosti nebo pro zájmy, které se nás ani v nejmenším nedotýkají. Může tak mluviti zrovna v Paříži jménem národa, který byl Francii věrně oddán, když jí bylo nejhůř, a který se na této tradiční věrnosti nikdy neprohřešil!