Plamínky/Plamínky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Plamínky
Autor: Jiří Mahen
Zdroj: MAHEN, Jiří. Plamínky: verše. V Praze: Časopis pokrokového studentstva, 1907. s. 6-7
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1907
Licence: PD old 70

Oh, kdyby písně moje lhaly
  nad tíží trpkých snů a běd —
jak posly marné, bezvýznamné
  bych zavolal je zpět!
Ne, nechci, aby cizí mluvou
  se ozýval můj mladý svět,
a o slovo lkal milosrdné
  svět nedočkavých mladých let.

Nad propastmi když třásli jsme se,
  propasti hloubkou hučely.
Tu volal život rozvášněný
  a divoký a veselý.
Tu zněly struny rozbouřené,
  i hlas se rozkřik’ nesmělý.
Hoj, bývaly to krásné poutě
  s pobouřenými rebelly!

Když časem v cestu vála zima,
  ohníčku šlehly plameny, —
a k jejich teplu utíkal se
  tak často poutník znavený.
I země pohádky své dala,
  útěchu, kterou uchovala
každému, kdo chce sudbu trudnou
  chabými zdržet rameny.

O, bývají to touhy králů,
  jež duší prudké proletí.
Oh, bývají to trpké chvíle,
  smutného konce století.
Já přiznal slabost, přiznal pýchu
  i roztesknění z nutných hříchů, —
svou nahou pravdu, nahou krásu
  tu chtěl jsem vždycky viděti!

Den nachýlil se. Bylo smutno.
  Však něčí oči — stále hřály.
Tak bázlivě a zase vroucně
  se verše moje ozývaly…
Svůj život spjal jsem v rýmy tvrdé,
  a v rytmech poctivosti hrdé
jsem zadých’ v jiskry, které ještě
  zapálí, jistě zapálí —!