Pentateuch (Hejčl)/Názvy jednotlivých dílů pentateuchu

Pentateuch Jan Hejčl
Rozdělení pentateuchu	Názvy jednotlivých dílů pentateuchu	O původu a celistvosti pentateuchu

Údaje o textu
Titulek:	Pentateuch
Podtitulek:	Názvy jednotlivých dílů pentateuchu
Autor:	Jan Hejčl
Zdroj:	Časopis katolického duchovenstva 1905, 7–8, str. 660–663 Dostupné online Dostupné online Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Tóra

1. Názvy starožidovské. Staří neměli ve zvyku dávati v čelo knih titul, který by označoval její obsah. Nejstarší památky písemné se proto označovaly a citovaly začátečnými slovy svými^[1].

Dle toho slula u starých Židů palestinských: I. kniha Mojžíšova בְּרֵאשִׁית = Na počátku …; II. slula וְאֵלֶּה שְׁמוֹת = A tato jsou jména …; III. וַיִּקְרָא = A povolal …; IV. וַיְדַבֵּר = I rozmlouval …; V. אֵלֶּה הַדְּבָרִים = Tato slova …^[2]

2. Názvy řecké. Teprv později začaly se knihy citovati a dostávati název dle obsahu. Tak čtvrtá kniha Mojžíšova častěji místo וַיְדַבֵּר nazývána byla dle pátého slova svého prvého verse בְמִדְבָּר = na poušti, poněvadž obsahuje popis stálých pochodů Israelitů na poušti a vypočítává jednotlivá místa, kde tábořili.

Důsledně tuto zásadu, nazývati knihy dle obsahu, zvláště dle obsahu počátku té které knihy, provedli Hellenisté. kteří nazývali 1. knihu Mojžíšovu Γένεσις (Rukopis Vatikánský má τοῦ κόσμου), 2. zvali Ἕξοδος (Ruk. Vatik. má Αἰγύπτου). 3. Λεϋιτικόν (sc. βιβλίον). 4. Ἀριθμοί, 5. Δευτερονόμιον.

Odtud utvořili si latinští spisovatelé své názvy: Genesis, Exodus, Leviticus (sc. liber), Numeri, Deuteronomium. Právem sluje prvá kniha Mojžíšova Γένεσις^[3], poněvadž popisuje vznik (τὴν γένεσις) a počátečný vývoj všehomíra, nebe i země. říše neústrojné, říše rostlinné i živočišné, vznik a počátečný vývoj lidstva, jeho hřích, původ a vznik zla. původ a počátky národa israelského. Nejtěsněji přiléhá ovšem název k prvním dvěma kapitolám.

Ἕξοδος vhodně sluje druhá kniha Mojžíšova, poněvadž v prvních kapitolách liči východ synů Jakubových z Egypta a v následujících události s tímto východem spojené (pochod Israelitů k hoře Sinaj a smlouvu jejich s Hospodinem).

Proč třetí kniha .Mojžíšova sluje Λεϋιτικόν, vyslovil již Zlatoústec, jenž (Synops. 5, 5) píše: »quia proprie et peculiariter totam levitici muneris formam continet, quo pacto Aaron eiusque filii sint ex fiiliis Levi electi et sacerdotes consecrati. et quae sit sacrifíciorum multifaria varietas. et qualis sit sacrificiorum universus cultus, qualeque sacerdotale ministerium«.

Čtvrtá kniha sluje Ἀριθμοί, poněvadž první kapitoly její (1. 1- 4. 49) obsahují sčítání lidu a různé výpočty, seznamy jednotlivých pokolení, jejich náčelníků, a t. d.; název ten jest tím vhodnější, poněvadž se ku konci (26. 1—27. 23) popisuje druhé sčítáni lidu.

Název páté knihy Mojžíšovy odůvodnil již Theodoret (Quaest. in Deut. l.) řka, že obsahuje stručné jakés opakování (δεύτερος) toho, co v předcházejících čtyřech knihách se buď vypravuje, buď přikazuje (νόμος); není to však pouhé nějaké opakováni, nýbrž, jak dobře již poznamenal sv. Jeronym: »Deuteronomium quoque secunda lex … sic ea habet, quae priora sunt, ut tamen noxa sint omnia de veteribus«. (Pauli ep. CIII. Coloniae Aq. 1616, III., p. 284.) Deuteronomium zákony vykládá, prohlubuje, vštěpuje, a k zachovávání jich povzbuzuje. (Srv. Hummelauer, Comm. in Dt. p. 1. sq.) 3. Názvy novožidovské. S téhož hlediska obsahového nazývali pozdější Židé 1. knihu Mojžíšovu יְצִירָה = stvoření; 2. נְזָקִין = rány, pohromy; 3. תוֹרַת הַכֹּהֲנִים = zákon kněží, kněží se týkající neb תוֹרַת הַקָרְבָּנוֹת = zákon obětí, o obětech … 4. הַמִּספָּרִים = sčítáni, výčty neb^[4] הַפִקוּרִים = výčty; 5. מִשְׁנֵה הַתּוֹרָה = opakováni zákona neb סֵפֶר תוֹכָחוֹת = kniha výstrah neb hrozeb, se zřetelem na kap. 28. Ostatně srovnej co řečeno svrchu o významu slova תוֹרָה.

Řecké názvy zobecněly však tak. že se jejich zkratek nyní užívá všeobecně k citování.

1. kniha Mojžíšova se cituje buď Gen. nebo kratčeji Gn.; 2. Exod. nebo Ex.; 3. Lev. nebo Lv.; 4. Num. nebo Nm.; 5. Deut. nebo Dt.

1. Tak na př. tak zvaná babylonská genese sluje na rubu první tabulkv v klínopisném textu, pocházejícím z času krále Assurbanipala (668—626 před Kr.), Ínuma íliš. Viz Vigouroux, Bible a nejnovější objevy … v překladě Dra Ant. Podlahy. Praha 1897, I. str. 86. — Srv. název papežských konstitueí — název různých modliteb »Otče náš« — »Věřím v Boha« a t. d. Srv. citování starých zákonníků na př. canon Si quis … a t. d.
2. Ἡ παρ ἡμῖν Γένεσις ὲπιγεγραμμένη, παρἀ δὲ Ἑβραῖοις, ἀπὸ τῆς ἀρχῆς τῆς βίβλου, Βρησίς, ὅπερ ἐστὶν »Ἐν ἀρχῆ« Ἕξοδος, Οὺαλεσμὼθ, ὅπερ ἐστὶ »Ταῦτα τὰ ὀνόματα« Λευϊτικὸν, Οὐϊκρἀ »Καὶ ἐκάλεσεν«. Ἀριθμοὶ, Ἁμμεσφεκοδείμ. Δευτερονόμιον, Ἕλλε αδδεβαρίμ, »Οὗτοι οί λόγοι«. Origenes, Kommentář k žalmu 1 Migne, Cursus patr. gr. Tom. XII. sl. 1084. č. 529. B.) Viz též úvod sv. Jeronyma k jeho překladu, zvaný »prologus galeatus«. Sv. Jeronym postavil též tyto hebrejské názvy v čelo svých překladů, odkudž přešly též do Vulgátv tiskem papeže Klementa VIII.
3. Γένεσις, či lépe plurál Γενέσεις odpovídá hebrejskému תוֹלְדוֹת, což znamená nejen rody, původy, nýbrž i rodinné dějiny (Srv. Gen. 37, 2).
4. Záhadné jest slovo, jímž nazývá Origenes svrchu čtvrtou knihu ἁμμεσφεκοδείμ. Někteří tvrdí, že slovo to jest transkripce hebrejského חַמֶּשׁ פִקוּרִים jedna pětina (pentateuchu a to:) výčty; názvu toho užíval prý i R. Salomon Jarchi (+ 1105), Jiní praví, že chtěl Origenes přepsati hebrejské הַמִּפְקָרִים (= rabinskému הַפִקוּרִים) a že se ono σ omylem vloudilo mezi μ a φ; doznávají však, že se ona forma Origenova nikde u rabínů nevyskýtá. Nás nemůže upokojiti jeden ani druhý názor. Spíše se zdá, že písař diktujícímu Origenovi dobře nerozuměl. Origenes asi diktoval oba názvy židovské: הַמִּסְפָרִים i הַפִּקוּרִים, písař pak obě slova omylem spojil v jedno ἁμεσφεκοδείμ.. Že jest text na tomto místě chybný, patrno i z toho, že ač všecky ostatní knihy pentateuchu cituje Origenes jejích začátečnými slovy, neshledáváme těchto začátečných slov při čtvrté knize. Proč? Jak vysvětlíme tuto nedůslednost jinak, než když ji přičteme na vrub písaře?