Panna jezerní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Panna jezerní
Podtitulek: (Psáno roku 1840)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 54–62.
Licence: PD old 70

Před dávnými časy byli živi dva manželé u veliké lásce a svornosti. Měli jedinkého syna, a ten byl obraz vší krásy, jak na těle, tak na duši. I milovala jej ovšem dobrá matka jako zřetelnici oka svého a pečovala o něho jako o blaženost duše své — a tu se vedlo Janečkovi dobře. Ale dobrá matinka zemřela, a tatínek, ačkoliv po smrti milované manželky dlouho bědoval — předce posléz opět se oženil, hezounký Janeček dostal macechu — a tu se mu vedlo zle. Neboť, jak obyčejně bývá, zanevřela tato zlá žena na synáčka po první manželce a utiskovala jej, kde mohla; to však zvláště proto, že byl nebožce matce podoben, kterou Janečkův otec posud v srdci nosil. A nenávist člověka zaslepuje. I zapomínala se macecha zlá tak velice, že nevinné pachole hrdla zbaviti všelikou práci vynakládala; ale Bůh, který nevinnost ochraňuje, uváděl hanebné zámysly její v nivec a vždycky hezounkého Janečka zachránil. Člověk však v zaslepenosti ducha neví, co počíná, a nezřízenou vášní dá se unesti, jako pírko silnou vichřicí. Zlá macecha vidouc snažení své o bezhrdlí dítěte pokaždé zmařeno, zahořela žádostí po mstě a krvi tak nevázaně, že i manžela ku zkáze Janečkově ponoukati začala.

„Vyžeň mi toho kluka z domu,“ říkala zlá žena; „já s ním nemohu pod jednou střechou bydleti; a neučiníš-li vedle vůle mé, odejdu od tebe.“

Manžel a otec lekl se ovšem těchto slov i nahlížel bezbožnost jejich; ale nejlepší mužové bývají slabi, když do rukou zlých žen upadnou, a Janečkův otec byl si mezi tím druhou manželku tak oblíbil a tak jí přivyknul, že se obával, že by bez ní živ býti nemohl, a ustanovil tedy, že vedle vůle její učiní.

„Vždyť se mu nic zlého nestane!“ těšil se pošetilý. „Pán Bůh je všude — a ten ho zajisté k dobrým lidem přivede.“

I vzal tedy jednoho dne Janečka za ruku a vedl jej daleko do hustého lesa, i vodil jej semotam chtěje, aby si chlapec cestu pamatovati nemohl. A když přišli do největší hustiny, řekl: „Počkej tady trochu, Janečku! Mně se zdá, že jsme zabloudili. Podívám se, kady cesta vede.“ — A s těmi slovy odešel.

Janeček se posadil do trávy a sbíral zatím pěkné červené jahody, kterých tu kolem hodná síla rostlo. A to jej těšilo. Ale jahod počalo kolem ubývati, a tatínek se ještě nevracel. Janečkovi zašla chuť, i začal kolem obcházeti volaje: „Tatínku — milý tatínku!“ — Ale milý tatínek se neozýval; a když to hodně dlouho trvalo, poznal synáček, že je opuštěn, a dal se do pláče.

Pláč ale ulevuje bolestem a odlehčuje srdci. Když se tedy Janeček vyplakal, vylezl na strom; neboť se chýlilo již k večeru a doma byl slýchal, že po lesích divoká zvířata běhají. Bál se tedy, aby ho neroztrhala. Když ale na strom vylezl a pohodlnou větev si vynašel, začal se ještě ohlížeti — a hle! uviděl, že v dálce hoří. Byl to veliký oheň, rozdělaný jako na nějaké pasece, a protož myslil Janeček, že u něho také někdo bude, kdož jej rozdělal. Na pustinách není člověku nic vítanějšího, než stopa člověčí. Protož i Janeček hned se stromu opět slezl a k milému ohni zaměřil. Když přišel k němu blíže, uviděl, že nějaký stařec u plamenu sedí, a ten byl veliký a strašlivý obr. I zděsil se pacholík jeho pohledu, ale nouze dodává srdci lidskému smělosti a bída otužuje mysl bázlivou, a protož tedy i Janeček v stavu svém opět srdnatosti nabyl a hezky blízko, až k ohni se přiblížil. Tam ještě poněkud bázlivý otevřel ústa i zvolal: „Tatínku! — tatínku!“ — Ale stařec obrátil zpovolna hlavu, podíval se bystrýma očima na pacholíka a řekl hlasem hlubokým: „Já nemám dětí! Neříkej mi tatínku!“

Tu začal Janeček hořce plakati a prosil: „Ach, neopouštěj mne, tatínku! Já nemám tatínka; ale ty budeš mým tatínkem!“ — A stařec obrátil opět hlavu a pohledl ještě jednou na pacholíka. Potom řekl: „Neopustím tebe! Budeš míti tatínka.“ — A Janeček se zaradoval, zatleskal rukama, přiskočil ke starci — a od té chvíle měl tatínka. I miloval starce, a ten jej učil věcem rozličným, zvláště ale honbě a lovectví.

Janeček zrostl a byl z něho statný jonák. Zvěř honiti a luk napínati byly jeho jediné radosti. Když ale začal sám a sám do lesů vycházeti, dal mu stařec napomenutí řka: „Nestřílej havrany!“ A Janeček si pamatoval slova starcova, i slíbil, že se podle nich zachová. Mladá krev snadno sliby učiní, ale snadno je také zruší. Následek nedělá jí starosti.

Jednoho dne vyšel si krásně urostlý mládenec do lesa, i nezůstalo v hustinách zvířete ani v povětří ptáka, aby nebyl podobného zastřelil. Jediný havran nenacházel se mezi jeho kořistí. Ale věc zakázaná chutná nejlépe i dráždí nejvíce, a žádosti lidské neposlouchají vždy rady rozumu. I neměl Janeček od té chvíle pokoje, až konečně předce jednou zimního času havrana zastřelil. A když k němu přišel, aby ho zvedl, spatřil na sněhu tři krvavé krůpěje a černé pírko. I pozastavil se nad tím a zvolal: „Ó kéž mám pannu s tílkem bílým jako sníh, s tvářemi červenými jako krev a s vlasy černými jako havraní peří!“

Když se ale domů navrátil, bylo mu předce líto, že nezachoval napomenutí otce svého, i vyznal mu, čeho se byl dopustil řka: „Odpusť mi, tatínku! — zastřelil jsem havrana.“ Stařec se rozhněval i nadal mu neposlušných, vida však lítost jeho, opět se udobřil. A mládenec opakoval nyní slova, která byl venku zvolal, když havrana zvedal, řka: „O kéž mám pannu s tílkem bílým jako sníh, s tvářemi červenými jako krev a s vlasy černými jako havraní peří!“

Stařec tatínek se zasmál této žádosti; neboť věděl, že v každých mladých prsou mužských časem svým podobné přání se ozývá, i řekl: „Kdybys lépe poslouchati uměl, mohl bys takovou pannu dostati!“ — I sliboval Janeček ovšem, že bude poslouchati co nejlépe, a stařec vida ochotnou vůli jeho, vyšel s ním daleko do lesa, ukázal mu veliké jezero a řekl: „Tuhle v té jeskyni se schovej a čekej, až bude pravé poledne! Potom sem přijdou tři panny jezerní, které se tady koupávají, a ty budou míti na hlavách krásné koruny. Dřív ale, nežli do vody vejdou, složí koruny na břeh; ty pak na to okamžení počíhej a když budou již ve vodě, pozorně se přikraď, popadni první korunu a běž domů! Pamatuj si ale, že se nesmíš ohlídnouti — nechť se děje co děje!“

I stalo se tak, jak byl stařec pověděl. Šťastně popadl Janeček zlatou korunu a dal se na outěk. Ale v patách za ním byla hned panna jezerní, jížto koruna patřila, i začala za ním volati: „O postůj, mládenče spanilý, a pohledni na mou podobu! Tělo mé je bílé jako sníh, tváře červená jako krev a vlasy moje černé jako havraní peří!“ — A hlas její zněl tak libě, jako šplouchání malého potůčku, i nemohlť mu jinoch nezkušený odolati. Zapomněl na slova starcova i zastavil a ohlednul se. V tom ho ale panna jezerní dohonila, korunu mu vytrhla a zmizela.

Truchlivě navrátil se Janeček oklamaný domů a žalostně pověděl starci, co jej bylo potkalo. I zamračil se stařec a pravil: „Tvá vina! — proč lépe neposloucháš! Neřekl jsem ti, aby si se neohlížel?“ — Když ale Janeček velice smutil, že nemůže pannu podle srdce svého míti, řekl opět stařec: „Nabuď mysli a jdi ještě jednou k jezeru! Můžeš druhou pannu dostati!“ A Janeček šel po druhé k jezeru. Schoval se, a když panny do vody vešly, uchytil druhou korunu a dal se na útěk. Ale panna, které koruna zlatá patřila, byla hned zase v patách za ním, i volala naň jako předešlá, a hlas její podobal se znění stříbrných strun. A roztoužený mládenec nemohl odolati, ohlídnul a zastavil se, a v tom ho panna dohonila, korunu mu vzala a zmizela.

Ale vroucí láska nedá se odstrašiti. Láska vymýšlí a zkouší. Láska neustává. Třetího dne šel Janeček zase k jezeru a vzal korunu panně třetí, a když ho tato sladkými slovy opět stíhala, otužil srdce své, neohlídnul se a doběhl šťastně domů. Panna vešla za ním; on ale dal korunu starci tatínkovi, aby ji schoval — a sám si vzal pannu chytře ulovenou za ženu.

Dobrým lidem plyne vespolek život líbezně a letí rychle jako střela. I byltě Janeček již několik let živ s manželkou v míru a pokoji, a ona mu porodila dva syny. Jednoho času byli oba manželé pozváni na svatbu, kdež bylo mnoho veselí a tance. Ze všech nejkrásněji tancovala ovšem bývalá panna jezerní; neboť nožky její sotva že se země dotýkaly a ona celá byla více létavému motýlku než postavě lidské podobna. A svatebčané nemohli se dosti nadívati, a nemohli ji dosti nachváliti.

To když ona slyšela, řekla manželu svému: „Milý mužíčku, půjč mi ještě jednou mou zlatou korunku! To budou lidé teprva viděti, jak mi tanec sluší!“ — A Janeček dal si říci, doskočil domů a přinesl korunu; neboť měl velikou radost, že lidé ženu jeho chválili. Ale sotva že ona korunku na hlavu posadila, již cítila, že ji zvedá do výšky, a tu jí teprv napadlo, že musí odletět, jak mile koruny se dotkne. I lekla se toho velice, neboť milovala manžela svého i dítky své, a chytla se těchto posledních, jakoby se jimi na zemi udržeti mohla; ono to však nic nepomáhalo. V každé ruce jedno dítko držíc, pozdvihla se od země, a sotva že jí času zbylo, aby zvolala: „Chceš-li mne, milý manžele, ještě uvidět — najdeš mě s dítkami za ohnivým potokem!“

Po této příhodě se Janeček velice zarmoutil; neboť miloval upřímně manželku svou, i ležela mu poslední slova její tak hluboce na srdci a v mysli, že nemoha doma vydržeti, s otcem starým se rozloučil a do světa se pustil hledat ohnivý potok a za ním milou manželku s dvěma dítkami.

I šel dlouho přes hory a doly, přes šíré pole, až se do pustého lesa dostal. Tu byla křížová cesta, a na ní se rvali tři skalní duchové, i vadili se a tropili podivné křeky a kozelce. Ale Janeček se jich nehrozil; slýchával arci: Nepleť se do rvačky, ať se nesvalí na tebe! — ale pro milou manželku byl by, jak říkáme, do pekla vlezl, a protož i zmužile ke skalním duchům se blížil doufaje, že u nich třeba nějaké zprávy o své drahé nalezne.

„Hej — pánové — počkejte!“ zvolal na ně. „Proč pak se tak melete?“ — A ti sotva že hlas jeho zaslechli, již i hned od rvačky upustili a okolo něho se shrnuli.

„Tatík nám zemřel,“ volali jedním hrdlem, „a ničeho nám nezůstavil krom tohoto klobouku, pláště a holi. Teď se ale o ty věci nemůžeme nijak rozdělit; nebo každý z nás by nejradší všecko měl.“

„Ale,“ ptal se Janeček dále, „co pak ty věci za to stojí, že se bratří o ně rvou?“

„I to věřím!“ odpověděl jeden z duchů skalních; „neboť kdo tuto hůl v ruce drží, může jiného v solný sloup obrátit.“

„A kdo si tento klobouk na hlavu dá,“ řekl druhý, „může i s císařem z jedné mísy jíst, a nikdo ho neuvidí.“

„A kdo se večer do tohoto pláště zaobalí,“ doložil třetí, „a řekne: Ať jsem zejtra tam a tam! — také se tam octne!“

Toto když Janeček slyšel, velmi se podivil, a láska vdechla mu dobrou myšlénku. „Totoť jsou ovšem věci velmi pěkné,“ řekl, „i nedivím se, že se o ně perete; ale boj mezi bratry nevede k dobrému konci, a protož chcete-li, rozhodnu mezi vámi, kdo ty věci dostane.“ A duchové byli tomu povděčni i svolili, zachovati se podle jeho vyřknutí.

„Jdětež tedy tamto na ten pahorek a čekejte, až vám znamení dám! Potom se dejte do běhu; a kdo z vás ke mně nejdřív doběhne, tomu všechny tři věci připadnou. Plášť, klobouk a hůl nechte ale zatím pod mou ochranou.“

Chtivost přivádí ke škodě a lakomost nemá požehnání; obě zaslepují moudrého. I sami duchové uběhli do škody; neboť když učinili, jak jim Janeček poradil, a na znamení čekali, proměnil on je všechny tři v solné sloupy. Na to pak sebral ty tři věci dědičné a pustil se zas na cestu.

I šel, až konečně k jedné chalupě přišel. V té seděli rolník a žena jeho u plné mísy a jedli. Jak mile to Janeček zahlídnul, dal si klobouk na hlavu, posadil se ke stolu a jedl s nima. Když ale měli snědeno, řekl rolník k ženě: „Pán Bůh nám pomoz! Dnes jsme toho měli předce hezkou mísu, a nejsme nasyceni.“ Protož přinesla žena ještě jednu mísu, a neviditelný host jim zase pilně pomáhal. „I bodejž do toho!“ rozzlobil se pak opět rolník. „Toť musí s námi sám rárášek jíst, že jsme pořád hladovi!“

Tu se jim Janeček okázal a slíbil, že jim všeho nahradí; nežli se oni však zpamatovali, již opět zmizel a byl na cestě.

K večeru stál na šírém poli. I vyhledal si pohodlné místečko a zaobaliv se do pláště, lehl si na zem s tou myšlenkou: „Ať jsem zejtra ráno před obydlím své milé ženušky!“ A jak si pomyslil, tak se i stalo. Ráno, sotva že oči otevřel, spatřil, že leží před chýší, kterou jak živ neviděl, a za sebou zaslechl veliké hučení. I ohlednul se a poznal, že to hučí ohnivý potok. S dobrou nadějí přikročil tedy k chýši a zaklepal na dveře. Ty se otevřely, a krásný pacholík vystrčil z nich hlavu, a sotva že Janečka spatřil, dal se do křiku, volaje: „Tatínek! tatínek — maminko!“

Na ta slova vyšla z chýše krásná paní s druhým pacholátkem na ruce, a to byla ztracená manželka jeho. I padli si okolo krku; neboť se vespolek milovali, a bývalá panna jezerní plesala, že se opět k manželu svému dostane. Po celý den bylo v chýši veselo; neboť kde se lidé milují, nebývá nikdy smutno, a když přišla noc, prostřel radostný Janeček plášť svůj na zemi, lehl si naň s manželkou i s dětmi řka: „Ať jsme zejtra na úsvitě v obydlí starého tatíka mého!“ A jak řekl, tak se stalo.

Ráno, dřív nežli vlašťovička štěbetati začala, probudil se Janeček, a tu stál před ním veliký stařec, tatínek jeho, podávaje mu ruku, i radoval se, že se miláček jeho šťastně navrátil. A pak byli všickni pospolu živi ještě dlouhá leta; neboť život dobrých lidí sám sebou se prodlužuje, závist mu neupijí krve a zlost mu nekope hrob.