Paměti Augustina Bergra/V Miláně – Shledání s rodinou Averino

Paměti Augustina Bergra Ladislav Hájek
V Théâtre du Capitole v Toulouse	V Miláně – Shledání s rodinou Averino	V Národním divadle

Údaje o textu
Titulek:	V Miláně – Shledání s rodinou Averino
Autor:	Ladislav Hájek
Zdroj:	HÁJEK, Ladislav. Paměti A. Bergra. II. vydání. Praha : Orbis, 1943. S. 101–123. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1943
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Augustin Berger

Byl jsem v Miláně, v domově svých mistrů z Teatro salone italiano. Milán, hlavní město Lombardie, měl už tehdy přes 300 000 obyvatelů a byl sídlem světového umění pěveckého a baletního. Toužil jsem už dávno, abych se dostal do Milána a teď byla má touha splněna.

Když jsem vyšel z domu, v němž jsem bydlil, byl jsem hned v galerii Vittorio Emanuele, která spojuje náměstí dómu s Piazza della Scala. Galerie byla v té době největší a nejkrásnější nákupní halou Evropy, vystavěnou v letech 1865–67 Giuseppe Mengonim.

Na tomtéž náměstí je Teatro alla Scala, jedno z největších evropských divadel pro 3600 lidí, které však svým zevnějškem nepůsobilo na mne zvláštním dojmem. Bylo zavřeno, poněvadž bylo už po jeho zimní sezóně.

Byli jsme angažování v Teatro dal Verme na Foro Bonaparte. Byl jsem zvědav na vzhled divadla. Také mě však zklamalo. Zvenčí to byla ohromná bouda.

V zimě, v době slavných divadelních her ve Scale, bývala v Teatro dal Verme cirkusová představení, jinak se tu hrávaly opery a velké balety. Kdo obstál v Teatro dal Verme, mohl klidně vystupovat i ve Scale.

Poblíže Teatro dal Verme povšiml jsem si dědečka s kadeřavými vlasy, bílými jako sníh. Četl si na nároží plakáty. Zastavil jsem se u něho a znovu si ho prohlédl.

Nikoliv, nemýlil jsem se, byl to Beppo, dědeček Zanfrettové, sólové tanečnice pražského německého divadla. Znal jsem ho dobře z Prahy; byl tam se svou vnučkou, kterou takřka sám vychoval. Její otec byl mim, s nímž jsem byl v Teatro salone italiano. Bratr Zanfrettové, rozpustilý kluk, tam byl tenkrát také a mistr Barbarani ho nikdy nechtěl zaměstnati v pantomimě.

Toho hocha jsem viděl po letech jako hudebního clowna v pražském Varieté a také v Londýně, když jsem tam aranžoval Spectacular balet Carmen. Účinkoval V něm jako mim. Naposledy jsem se s ním sešel v Americe, kde byl učitelem tance.

Zvolal jsem na dědečka:

„Beppo!“

Obrátil se, také se na mne zahleděl, vyňal dýmčičku z úst, zasmál se, při čemž se mu zaleskly v ústech bílé krásné zuby, ač mu bylo tehdy jistě již sedmdesát let.

Vzkřikl překvapen: „Augusto!“

Divil se velmi, co dělám v Miláně.

„Budu tady tančit s Mouche d’Or v Teatro dal Verme.“

„Je to možné? V Teatro dal Verme! Kdybyste řekl u Averina, spíše bych tomu věřil,“ odpověděl mi s úsměvem a ukázal na plakát.

Pohleděl jsem na divadelní plakát a nechtěl jsem věřiti svým očím. Četl jsem:

Teatro Politeama

(Piazza Castello)

Compagna di Varieta diretta dagli artisti Chiarini

ed Averino.

Následoval pořad představení.

Zahleděl jsem se udíveně na Beppa, a ten mi s úsměvem vyprávěl, že Chiarini s Averinem mají skutečně v Miláně své vlastní divadlo, v němž hrají s členy celé své rodiny baletní a pantomimická představení.

Byl jsem tím mile překvapen. Tak se s nimi přece jen v Miláně setkám.

Netajil jsem se svou radostí a řekl jsem Beppovi, že je musím ještě téhož večera navštívit.

Rozloučil jsem se s dědouškem a spěchal jsem do Teatro dal Verme, kde jsem měl smluvenu schůzku s panem Dando.

Čekal už na mne u vrátného. Šli jsme na jeviště, které mělo ještě zadní trakt.

Seděl tam na židli slavný učitel maestro Penco a před ním cvičila primabalerína světového jména Maria Giuriová. Dále od ní cvičil tanečník, při prvém pohledu na něho vzpomněl jsem si na Dietzeho z Novoměstského divadla. Připomínal mi jeho těžkopádnost, ale jakmile jsem ho uviděl zatančit, jakmile jsem zahlédl jeho piruety, už jsem ho s Dietzem nesrovnával. Byl to jeden z nejlepších italských tanečníků, Bonesi, a byl právě na cestě do Ameriky.

Dando zatím už našel strojmistra, chystal se s ním přimontovat v provazišti mašinerii pro létání Mrs. Aeney.

Otázal jsem se ho, potřebuje-li mě ještě, že bych rád navštívil ředitele Averina v jeho milánském divadle.

Souhlasil s mým odchodem.

„Nemusíme se dnes už vůbec setkat, jen zítra ráno, Mr. Berger, buďte včas tady v divadle, budeme zkoušet.“

Chvíli jsem ještě pozoroval cvičící tanečnici, potom jsem vyšel z divadla a ubíral jsem se na Piazza Castello do divadla Politeama. Bylo už odpoledne, pocítil jsem hlad. Zauvažoval jsem, mám-li jít hned do divadla k Averinovi, anebo se nejdříve někde najíst.

Nedaleko Teatro dal Verme zahlédl jsem Fiaschetteria milanese, slušný restaurant – vstoupil jsem dovnitř. Najím se a potom vyhledám své přátele.

V restaurantu bylo živo. Usedl jsem. Kolem mne byly samé italské typy. Mluvilo se o divadle. Byl to trochu prudký hovor. Přeli se mezi sebou dva baletní mistři.

Poznal jsem z řeči, že jedním z mluvčích byl choreograf divadla, kde máme vystupovat; hovořil o baletu „La Sirena“, v němž byla i naše scéna.

Druhý chválil výpravnou historickou hru „Ettore Fieramosca“, která „Sirénu“ vystřídá.

„,Siréna‘, to je výpravný balet, ale ‚Ettore Fieramosca‘ je velká hra z italské historie!“

„Jsem Berger a budu nyní v ‚Siréně‘ vystupovat ve scéně s Mosca d’Oro.“

Oba mistři na mne překvapeně pohlédli. Snad jsem se jim zdál ještě příliš mlád. Oba už věděli o našem vystupování. I Milán byl zvědav na létající umění Mosca d’Oro, jak v Italii nazývali Zlatou mouchu. Vzbudil jsem proto jejich zájem. Oba se mi představili.

„Já jsem Giuseppe Feltr, choreograf baletu ‚Siréna‘, v jehož zvláštní scéně budete vystupovat, a starý, zažraný garibaldista.“

Druhý byl Francesco Pogna, choreograf velké hry „Ettore Fieramosca“, která, jak jsem se už zmínil, měla se dávati po „Siréně“.

Viděl jsem potom obě hry.

Musil jsem jim vyprávět o sobě, o našich představeních v Praze, v Paříži a Toulouse. Byl tam také znamenitý italský tanečník z baletu v „Siréně“ Giuseppe Conti, s nímž jsem se potom velmi spřátelil.

Odjel po skončení „Sirény“ do Argentiny a při loučení mi věnoval klavírní partituru svého krásného pas de deux. Velmi se mi líbilo a častěji jsem ho používal.

Zapovídali jsme se v restaurantu tak, že byl už skoro večer, když jsem odtamtud vyšel, a to mě ještě nechtěli pustit. Teprve když jsem jim řekl, že musím navštívit své dobré italské přátele z Prahy v divadle Politeama, mohl jsem odejít.

Ukázali mi ještě cestu na nedaleké Piazza Castello, kde stálo divadlo pana Averina a Chiariniho.

Byla to dosti rozlehlá švýcarská stavba ze dřeva a cihel, jako bylo Teatro salone italiano v Praze. Pokladna divadla byla už otevřena a v ní seděla paní Averinová. Poznal jsem ji hned a běžel jsem radostně k ní.

„Jak jsem rád, paní Averinová, že vás zase vidím,“ zvolal jsem.

Vyhlédla zvědavě z okénka pokladny.

Také mě hned poznala:

„Augusto, caro Augusto, cosa fa qui a Milano?“ řekla překvapena.

„Vystoupím tady v příštích dnech v baletu ‚Siréna‘ s tanečnicí Mosca d’Oro v Teatro dal Verme. Jak jsem šťasten, paní Averinová, že mi bylo dopřáno tady se s vámi setkat, že uvidím Viléma, Mariettu, Šuru, s kterou jsem tančil v Teatro salone italiano, že pozdravím pana ředitele Averina s mistrem Chiarinim.“

Byla udivena, že vystoupím v Teatro dal Verme.

„Impossibile! Jak jste vynikl. To se podiví Vilém a ostatní.“ Zazvonila na sluhu.

„Doveďte toho pána do Vilémovy šatny.“

Sluha mě zavedl chodbou a přes neosvětlené jeviště k šatnám. Na jedny dveře silně zaklepal.

„Chi è?“ ozvalo se ze šatny.

„Mladý pán, jehož posílá k vám paní ředitelová,“ řekl sluha.

Jak to dořekl, otevřely se dveře a v nich stál Vilém Averino ještě neustrojený, právě se líčil. Zůstal ohromen, poznal mě také ihned a skoro se až zalekl mého nenadálého objevení.

„Augusto, cosa tu fai qui?“

Opakoval jsem mu, že budu vystupovat s Mrs. Aeneou v Teatro dal Verme.

Ustrnul nad tím:

„Je to možné, v Teatro dal Verme? To už tolik umíš? Kam jsi to až přivedl!“

Přistoupil ke mně a objal mě.

Byl jsem velmi dojat.

„Vedle v šatně se obléká sestra Marietta, která je chotí Chiariniho, a moje žena – naše primabalerina,“ vykládal mi Vilém.

„Tak ty už jsi také ženat a Marietta si vzala mistra Chiariniho,“ divil jsem se.

Vedle v šatně však už zaslechly náš hovor, otevřely dveře, z nichž mi vyšla radostně vstříc Marietta. Políbila mě přátelsky a oznamovala mi také, že se provdala za Chiariniho.

Vilém mi představil svou ženu.

Marietta i Vilémova žena mi gratulovaly k mému vystoupení v Teatro dal Verme.

„To se musíme všichni na vás přijít podívat,“ řekla Marietta.

Přiběhla už také Šura, s kterou jsem tančil v Teatro salone italiano, když byla ještě malou dívčinou. Podivoval jsem se, jak vyrostla.

Vyhledal jsem v šatně i Chiariniho, jenž mne také vlídně přivítal, překvapen tím, že jsem v Miláně.

Řekl jsem jim, že se těším na jejich představení a že zůstanu večer v divadle. Byl jsem uveden do hlediště na krásné místo.

Těžko vylíčit, jak mi bylo při pohledu na jejich vystupování. Byl jsem nesmírně dojat. Zdálo se mi, že sedím v Teatro salone italiano v Praze, a vzpomněl jsem si na všechny chvíle v něm prožité.

Divadlo bylo plné.

Hráli velkou pantomimu „Arlecchino bombardato“.

Se starým panem Averinem jsem se pozdravil až mezi představením. Věděl již o mně a také měl velkou radost z našeho setkání.

Vzpomínali jsme spolu na mého učitele Martiniho.

„Udělal z tebe výborného tanečníka, můžeš-li vystupovat v Teatro dal Verme.“

Vzpomínali jsme na Prahu, v níž se přece jen Averinovi znamenitě dařilo.

Po představení šla se mnou celá rodina do restaurantu Biffi, kde jsme si všichni vyprávěli o Praze a musil jsem jim povídat o svém setkání s Barbaranim v Marseille.

„Škoda jen, Augusto, že jste nepoznal nejmladšího bratříčka našich dětí, milého malého Maria,“ postěžovala si mi smutně paní Averinová. „Narodil se nám, až když jste od nás odešel. Byl to milý hoch, ale příliš divoký, přišli jsme o něho v Římě…“

Na chvíli zábava uvázla, ale brzy jsme už zase byli ve vzpomínkách na minulé doby.

Vilém mluvil ještě zcela dobře česky, rozhovořili jsme se spolu česky a znovu jsme vzpomínali na Prahu. Pozval jsem ho na naši zítřejší generální zkoušku.

„Ano, ano, musím tě vidět,“ souhlasil Vilém.

I Marietta a Šura prohlásily, že se na mne přijdou podívat hned pozítří, na naše první večerní představení.

„Ale, děti, nezapomínejte, že my večer sami také hrajeme,“ připomněl jim starý Averino. „I já bych rád poznal, čemu se Augusto naučil…“

„Proto půjdu, tatínku, na zítřejší dopolední generální zkoušku do divadla dal Verme, abych Augusta viděl. Podle toho, do které části baletu jest vložena scéna, v níž Augusto tančí, můžeme si zjistit, kdy asi večer Augusto vystoupí, a na tu chvíli se může Marietta i Šura, a třeba i vy sám, tatínku, u nás uvolniti, abyste také Augusta shlédli. Vždyť do divadla dal Verme není od nás daleko.“

Všichni radostně souhlasili s Vilémovým návrhem.

Marietta mě před rozchodem pozvala na příští den na oběd, u něhož prý se sejde opět celá rodina.

Příštího rána jsem byl včas na generální zkoušce. Byl tam i starý hrabě dal Verme, majitel divadla, jemuž jsem byl představen a který mě velmi vlídně přijal.

V hledišti divadla bylo tma – zdálo se, že tam nikdo není.

Předvedli jsme s Mrs. Aeneou svou společnou scénu. Po ní se ozval z tmavého hlediště nadšený potlesk, který překvapil všechny na jevišti, jelikož nikdo netušil, že je někdo v hledišti.

Ale na jevišti už stál Vilém, objímal mě a upřímně mi gratuloval. Za ním z hlediště vystoupily na jeviště obě Averinovy dcery se svou švagrovou, Vilémovou ženou, přišel i starý Averino s typickým cylindrem na hlavě. Všichni mi upřímně blahopřáli a zahrnuli mě pochvalou. Vysvětlovali, že vešli nepozorováni ještě před začátkem generální zkoušky do hlediště a usadili se vzadu v parteru.

I starý pan Averino se podivoval, čemu jsem se naučil, prohlásil, že jsem perfektní primoballerino, a ujistil mě, že se budu líbit i při představení. Na zkoušce byl i tanečník Giuseppe Conti, kterého jsem už znal, a slavná Marie Giuriová, kterou jsem viděl včera cvičit. Zajímali se o Averinovy a divili se, jak je znám. Musil jsem jim vyprávět o pražském Teatro salone italiano.

Převlékl jsem se a šli jsme na oběd, k němuž jsme přišli poněkud pozdě. Paní Averinová vařila a už na nás čekala. U oběda byl i Chiarini. Zasedl jsem s celou rodinou ke stolu. Znal jsem už kuchařské umění milé paní Averinové z Prahy. Podivoval jsem se mu nyní znovu, oběd byl znamenitý.

Hlavní překvapení bylo však ke konci oběda.

Marietta s rozzářenou tváří postavila na stůl mísu, plnou třešňových knedlíků.

„Škubánky, Augusto, vaši pražskou specialitu, jsme nemohli udělat, chtěli jsme vás uctít aspoň třešňovými knedlíky, které se maminka v Praze naučila dobře dělat.“

Měl jsem velkou radost a všichni jsme jedli s chutí. Za chvilku byla mísa prázdná, všem chutnaly třešňové knedlíky znamenitě.

Opět jsme vzpomínali zašlých krásných dob v pražském Teatro salone italiano. Upřímně jsem se s nimi rozloučil.

Příštího dne večer jsme vystoupili v baletu „Siréna“. Měli jsme skutečně skvělý úspěch. I hrabě dal Verme mi gratuloval.

V „Siréně“ mě zaujal zvlášť důmyslně sestrojený vodopád. Na otáčivém širokém hřídeli, který představoval vodu vodopádu, ležely po šíři hřídele sirény, jedna pod druhou, takže se zdálo při otáčení hřídele účinkem světelného efektu, že je přinášejí bez ustání další a další vodní kaskády vodopádu.

Když bylo po představeních „Sirény“, začala se hrát italská historická hra s baletem a šermy „Ettore Fieramosca“, v níž jsme už s Mrs. Aeneou nevystupovali. Rozloučil jsem se s Giuseppem Contim, jenž odjel do Argentiny. Důvěrně jsme se v Miláně spřátelili.

Naše vystupování v Italii bylo skončeno, právě když končila má smlouva s Dando, jenž mi vyplatil za vystupování v Toulouse zvláštní remuneraci 100 franků.

Psával jsem častěji domů a oznamoval jsem vždy adresu svého nového působiště. Ještě když jsme hráli „Sirénu“, dostal jsem z domova doporučené psaní, že mám v Praze už delší čas povolání k odvodu. A za několik dní doručila mi pošta druhé psaní od maminky.

Prosila mě, abych přijel hned domů, že otec byl už předvolán na policii, proč jsem se nedostavil k odvodu; vyptávali se, kde jsem, a hrozili otci, že bude mít z toho velké nepříjemnosti.

Nerozhodoval jsem se však dlouho, neboť mi byl doručen telegram, zaslaný mi nejstarším bratrem Janem:

„Tvá přítomnost velmi nutná, přijeď ihned.“

Zašel jsem k Dandovi, ukázal jsem mu telegram a požádal jsem ho za propuštění.

Nepůsobil mi obtíží a oznámil mi, že odjede do Londýna. Vyplatil mi zbytek mého služného a rozloučil se se mnou. Mrs. Aenea s Quiny litovaly mého odjezdu a také se se mnou upřímně rozloučily.

Zašel jsem se rozloučit i do divadla, kde jsem byl se všemi už velmi dobře znám.

Šel jsem se rozloučit i do divadla Politeama. Znovu mi i tam všichni gratulovali k velkým milánským úspěchům. Byli dojati mým odjezdem, vzpomínali zase na Prahu a starý pan Averino volal ještě za mnou, když už jsem od nich odcházel:

„Saluti Praga!“

Zatelegrafoval jsem domů, kterým vlakem přijedu, a vypravil jsem se na cestu. Jel jsem přes Veronu. Byl bych rád. tam přerušil jízdu a podíval se na hrob Romea a Julie. Těšil jsem se aspoň tím, že mi bude ještě jindy dopřáno Veronu shlédnout. Přání se mi skutečně po letech splnilo.

Jel jsem dále přes Brenner a Innsbruck, Rosenheim a München. I München jsem si toužil prohlédnouti, a později jsem jej také dobře poznal.

Projel jsem Furth im Walde a byla tu Plzeň s výtečným plzeňským a dobrými párky. – Už jsem byl doma.

Šťastně jsem dojel do Prahy, kde mě na nádraží očekávali a radostně pozdravili oba moji bratři Jan a Jiří.

„Často se teď o tobě v Praze mluví, zdá se nám, že bys teď mohl tady dobře zakotvit, ale velkou překážkou je tvůj odvod. Tatínek měl už značné nepříjemnosti, žes nebyl včas u odvodu,“ řekli mi moji bratři hned, jak mě uvítali na nádraží.

Doma mě radostně objala maminka i sestra a upřímně mě pozdravil i tatínek.

Musil jsem všem vyprávět, co jsem prožil. Krásně bylo doma, jenom odvod mi působil starosti. Byl jsem dobře rostlý, dobře vyvinutý.

„Vezmou tě, jak se na tebe podívají,“ řekl otec.

V duchu jsem s ním souhlasil.

„Potřeboval bys nějakou vlivnou protekci, někoho, kdo by poukázal na tvoje umění. Takhle Phlippoviče, ten kdyby se za tebe přimluvil, řekl mi můj starší bratr Jan.

Odmlčel se a pokračoval ve svém hovoru až po malé přestávce:

„Já bych věděl, na koho by ses mohl obrátit, kdo by tě k němu doporučil.“

„Kdo, prosím tě, to bych rád věděl,“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Znáš se přece s primadonou paní Moser-Steinitzovou, ta se bude na tebe jistě dobře pamatovat z Novoměstského divadla. Zajdi si k ní a požádej ji o doporučení k Philippovičovi. Dobře se s ním zná a tobě, když ji poprosíš, jistě neodepře pomoci,“ řekl bratr.

Zadíval jsem se na něho, ale neřekl už ani slova. Přemýšlel jsem o bratrově radě.

Hned druhý den jsem zašel do německého divadla. Byl jsem radostně přivítán. Skoro všichni mě dobře znali, také několikrát čtli o mých úspěších v cizině. Zeptal jsem se, zná-li se paní Moser-Steinitzová s Philippovičem.

Bratrova domněnka mi byla potvrzena. Navštívil jsem paní Moser-Steinitzovou, ihned mě poznala a tázala se, co si přeji. Přednesl jsem jí svou prosbu.

Mileráda ji splnila. Napsala mi lístek, adresovaný Jeho Excelenci, polnímu zbrojmistru Philippovičovi.

A druhého dne jsem se vypravil ve svátečním obleku na Malou Stranu na zemské velitelství. Byla ve mně, přiznám se, malá dušička. Hned jak jsem vstoupil do rozlehlé budovy zemského velitelství, byl jsem vyslýchán, ke komu jdu. Řekl jsem, že mám odevzdat panu zemskému veliteli, Jeho Exelenci polnímu zbrojmistru Philippovičovi dopis. Zeptali se mne, kdo dopis posílá.

Pak mě zavedli do prvního poschodí, kde mě přijal ordonanční důstojník a znovu se mne vyptával. Převzal ode mne dopis, řekl mi, abych počkal, a odešel s psaním od paní Moser-Steinitzové do velkých dveří.

Trvalo to dosti dlouho, než se vrátil.

„Excelence vás očekává, nechte si tady klobouk a pojďte se mnou,“ řekl mi důstojník, otevřel zase velké dveře a vedl mě několika rozlehlými pokoji do pracovny zemského velitele.

Philippovič stál u svého velkého psacího stolu a změřil mne od hlavy až po paty. Pokynul důstojníkovi, aby odešel. Polní zbrojmistr prošel se asi dvakrát po velkém pokoji. Bylo mi úzko. Zastavil se předemnou a znovu mě přísně měřil.

Zeptal se mne, kdy a kde mám dodatečný odvod a proč jsem se nedostavil včas k řádnému odvodu.

Pověděl jsem mu, že jsem byl v cizině, že jsem tančil se slavnou Mouche d’Or v Paříži, Toulouse a v Miláně, a že jsem se teprve před čtyřmi dny vrátil. K dodatečnému odvodu že se mám dostavit pozítří na Střelecký ostrov.

Se zřejmým zájmem mě vyslechl. Zajímal se o mou cestu, o mé baletní umění. Musel jsem odpovědět ještě na několik jeho dotazů. Jeho přísná tvář se znenáhla měnila, usmál se na mne, ale hned si mě zase přísně změřil a řekl:

„Jděte jen pozítří řádně k odvodu a splňte dobře svoji povinnost.“

Pokynul mi k odchodu, uklonil jsem se hluboce a odcházel od něho. Nohy se pode mnou chvěly.

Doma už na mne čekali.

„Tak jak jsi pochodil?“ tázali se mě všichni, když jsem se vrátil.

„Nevím, poslal mě k odvodu,“ řekl jsem.

Byly to dva dni nesmírného napětí.

Oba moji starší bratři doprovázeli mě ráno v den mého odvodu až na Střelecký ostrov. Byli zvědaví, jak to se mnou dopadne. Vstoupil jsem do odvodních místností. Bylo nás asi deset u dodatečného odvodu. Svlékl jsem se a čekal jsem, až na mne dojde.

Konečně vyvolali mé jméno.

Hlavy všech členů odvodní komise byly obráceny ke mně.

Lékař mě důkladně prohlédl a zeptal se mě na zaměstnání. Řekl jsem:

„Baletní tanečník.“

Usmál se do vousů a zvolal:

„Gänzlich untauglich.“

Byl bych radostí vyskočil. Vyběhl jsem z odváděcí síně, rychle jsem se oblékl a spěchal ven.

„Tak co, jak to dopadlo?“ otázali se mě nedočkavě, takřka zároveň oba moji bratři.

Zasmál jsem se vesele a řekl jsem jim to.

„Vidíš, neporadil jsem ti znamenitě? Máš ty ale štěstí! Ať nezapomeneš paní Moser-Steinitzové poděkovat za přímluvu.“

Ovšem, že jsem nezapomněl.

A teď mi nastaly krásné prázdniny. Byl jsem doma u zlaté maminky, chtěl jsem si bezstarostně odpočinout. Peněz jsem měl naspořeno tolik, že bych byl mohl dvě léta zahálet.

Po čase jsem však zase začal uvažovat, co budu dělat. Nejlépe bude, odjedu-li opět do ciziny. Tam dostanu ihned dobře placené místo. Tanečník, který se může pochlubiti milánskými listy o skvělých úspěších v milánském Teatro dal Verme, dlouho na zaměstnání čekat nebude.

Ale maminku netěšily mé plány. Byl jsem jejím miláčkem a byla by bývala nejraději, kdybych byl zůstal doma. A tak se má prázdniny hodně protáhly.

Zase se však ozval tatínek.

„Tak co chceš, Gustýnku, dále dělat? Nalenošil jsi se snad už dost!“

Byl jsem rozhodnut navštívit ředitele Kreibiga, když jsem se náhodou setkal se svým dobrým známým z Novoměstského divadla tenoristou Soukupem, který zatím přestoupil do Nového českého divadla.

Byl překvapen, že se se mnou setkává.

„Auguste, ale to je náhoda, že tě vidím. Ani jsem nevěděl, že ses vrátil do Prahy.“

Řekl jsem mu, že jsem přijel k odvodu a že se teď chystám zase do světa. K vůli mamince však že se chci ještě zeptat v německém divadle, zda by mne nepotřebovali.

„Ale co tě to napadá ujeti zase do světa, tady v českém divadle nemají sólového tanečníka a jeho baletní mistr Václav Reisinger je znamenitý odborník, ten jistě rád přijme takového tanečníka jako jsi ty. Přece nepůjdeš jinam, počkáš, až se otevře Národní divadlo. Baletní sbor Nového českého divadla má zatím sice jenom 16 tanečnic, ale je už v něm slečna ze Schoepfů, Marie Zieglerová, ty přece také dobře znáš z Novoměstského divadla, a do nedávna byla u nás i primabalerína a baletní mistryně Karolína Heflichová.“

Slíbil jsem Soukupovi, že si vše ještě rozmyslím. Jeho návrh se mi zamlouval. Zatím jsem nešel ke Kreibigovi, a když jsem se vrátil domů, přivítala mě maminka radostně:

„Gustýnku, byl tu pan Špaček z Českého divadla a ptal se po tobě, jsi-li ještě v Praze.“

„A co chtěl?“

„Povídal něco, že bys mohl vystoupit v Novém českém divadle.“

„A jiného nic?“ tázal jsem se maminky.

„Mohl by ses tam snad pozeptat.“

„Nebudu se přece sám ucházet. Vědí o mně i o mých úspěších, když mi něco chtějí, ať přijdou sami.“

Ve svém nitru byl jsem však rád, že se po mně Špaček sháněl. Hned druhého dne přišel k nám Brožek, herec z Nového českého divadla; hrál sice jen menší role, ale byl známější než bůhvíjaký herec svou povahou. Všechno vyjednával, každého uměl pumpnout. Když k nám přišel, byl jsem právě doma.

Předstoupil přede mne s velkou poklonou:

„Přicházím k vám jménem operního sboru Nového českého divadla, které má v několika málo dnech své benefiční představení. Mám vás uctivě požádat, zda byste nevystoupil v tomto jeho představení. Hraje se opereta ‚Vojsko v dívčím ústavě‘.“

„To přece není balet?“ namítl jsem Brožkovi.

„Není, pravda, ale chtěli bychom, abyste zatančil v meziaktí s naší sólovou tanečnicí, paní Keplerovou, chotí našeho baletního mistra Reisingra.“

Podotkl dále, že by to bylo sice vystoupení z ochoty a bez honoráře, ale že by mi byl za to operní sbor velmi vděčen.

Brožek mi řekl adresu bytu baletního mistra. Bydlil ve Štěpánské ulici. Hned příštího dne jsem k němu zašel.

Reisinger mě radostně uvítal, řekl mi, že už mnoho o mně slyšel, vyprávěly mu o mně tanečnice Českého divadla, které do něho přešly z Novoměstského. „A bude-li úspěšné mé vystoupení, mohu se těšit na angažmá v Novém českém divadle?“ zeptal jsem se baletního mistra.

„Byl bych velmi rád, kdybych měl sólového tanečníka, vždyť umím tři sólové tanečnice. Výborně bych vás zaměstnal a hned bych vás přijal, kdybych sám rozhodoval, ale záleží na řediteli Maýrovi, a o tom jste snad už slyšel. Je to Skrblík, bude-li on souhlasit, přijmu vás s otevřenou náručí,“ odpověděl mi Reisinger, ale dodával ihned:

„Vystupte, budeme potom vidět, co se dá dělat. Zatančíte si klasické pas de deux a groteskní pas des cosaques s mou chotí.“

Souhlasil jsem.

Kostým do klasického pas de deux jsem měl svůj vlastní. Do druhého tance mi přizpůsobili divadelní úbor.

Bylo už po zkoušce s orchestrem. Velké plakáty benefičního představení operního sboru oznamovaly vystoupení sólového tanečníka z milánského Teatro dal Verme Augustina Bergra.

Zatančil jsem v meziaktí operety s paní Keplerovou a měli jsme velký úspěch. Od operního sboru místo honoráře jsem dostal vavřínový věnec. Způsobilo mi to radost.

Byl jsem potom povolán k řediteli Nového českého divadla Maýrovi. Byl to majestátní pán, podobou připomínal mi poněkud pařížského ředitele Bertranda, byl však zcela opačného jednání. Ředitel Bertrand byl příjemný, roztomilý a velkorysý, kdežto pan ředitel Maýr byl velkopanský a malicherný. Přijal mě blahosklonně.

„Nedá se upřít, měl jste úspěch, líbil jste se. Mohl bste u nás několikrát zatančit, ovšem za skromných požadavků. O tom bychom však musili ještě uvažovaat. Byl jste ve světě, měl jste mnohem větší příjmy, než jaké bychom vám mohli poskytnout. Řekl mi pan Hynek, abych vás požádal, zda byste, ovšem zatím zase jen z ochoty, nevystoupil v jeho benefičním představení v Bendlově opeře ‚Černohorci‘.“

Souhlasil jsem.

Domluvil jsem se s baletním mistrem Reisingrem. Byl nadšen. Přislíbil mi, že udělá pro mne v „Černohorcích“ krásnou baletní scénu, v níž budu tančit zase s jeho chotí.

Vystoupil jsem v „Černohorcích“ a měl jsem opět ohromný úspěch. Pan Hynek měl krásný příjem. Měl velkou radost a poděkoval mi velmi upřímně za mé vystoupení, které bylo opět bez honoráře a tentokrát i bez věnce.

A znovu si mě zavolal pan ředitel Maýr a požádal mě, abych vystoupil ještě v opeře „Wilhelm Tell“, jež se měla hrát na rozloučenou s tenoristou Františkem Broulíkem, který odcházel do Pešti. Mé vystoupení mělo býti opět čestné, bez honoráře; o svém vystoupení jsem si měl pohovořit s baletním mistrem.

Reisinger byl nadšen:

„V Tellu máte přece krásnou příležitost vyznamenat se v tirolienně.“

Těšil jsem se sám na Tella, neboť jsem už v něm tančil s velkým úspěchem v německém divadle. Už po entrée, než se rozvinula tirolienna, měl jsem velký potlesk. Po tirolienně bouřilo hlediště nadšením. Několikrát jsem se musil děkovat, provázen svými partnerkami slečnou ze Schoepfů a paní Keplerovou, která mě vystrkovala napřed s poznámkou, že potlesk náleží mně. Broulík byl udiven takovým úspěchem.

„To je k neuvěření, tanečník, a má větší potlesk než tenorista.“

Špaček už při předešlých hrách se na mne blahosklonně usmíval, jako by chtěl říci:

„Vidíš, za ten veškerý úspěch, za to vše u divadla, máš co děkovat je mně. Já jsem tě k divadlu přivedl…“

Teď přišel za mnou za scénu, gratuloval mi a povídal:

„Pane August, jdou hned zítra k řediteli. Po tomto úspěchu jich bude jistě angažovat.“

Zašel jsem skutečně druhého dne k řediteli. Přivítal mě už mnohem vlídněji než z počátku. Pochválil mě, nezapřel, že jsem měl velký úspěch při včerejším představení, a napsal mi, aniž jsem o něco žádal, sám poukázku na 50 zlatých za „Tella“. Nevěřil jsem ani svým očím. Pak mě vyzval, abych se posadil:

„Milerád bych vás ihned angažoval pro Národní divadlo, ale to se otevře až za několik měsíců. Zatím byste mohl vystupovat aspoň občas v našem Novém českém divadle, ovšem bez služného.“

Podíval jsem se udiveně na ředitele:

„Děkuji vám, pane řediteli, za vaši dobrou vůli, ale je mi líto, že bez gáže až do otevření Národního divadla nemohu čekat. Mám sice ještě z ciziny uspořené peníze, ale nemohu se přece jenom tak ze všeho vydat. Rozmyslím si to ještě.“ Po těch slovech jsem se řediteli poroučel. Nejevil sebemenších rozpaků, když jsem od něho odcházel.

Byl jsem po této rozmluvě roztrpčen a pevně rozhodnut odejíti zase do ciziny.

Příjemně mě však naladila kritika Novotného o mém tanci v „Tellu“. Napsal, že se můj tanec v tirolienně může nazvati koloraturou, že to byly rozkošné trylky, prováděné nohama.

Přátelé mi domlouvali, abych se neunáhlil a neodjížděl, že mi kyne v Národním divadle dobrá budoucnost, že jsem svému národu také povinen nějakou obětí, že už to nějak do otevření Národního divadla přeěkám. Uvažoval jsem o tom všem.

A tu náhle jsem byl nesmírně překvapen.

Za několik dní po rozmluvě s ředitelem Maýrem přišel k nám do bytu Špaček se vzkazem, abych se dostavil ihned k důležité rozmluvě k nově jmenovanému řediteli Národního divadla Fr. A. Šubrtovi do jeho kanceláře na Ferdinandově třídě v prvním poschodí domu, v kterém byla kavárna Imperial. Byl jsem překvapen nenadálou změnou ve správě Národního divadla. Šubert byl také pověřen až do otevření Národního divadla správou Nového českého divadla.

Vypravil jsem se ihned do ředitelské kanceláře.

Šubert mi vyšel vstříc.

Představil jsem se.

„Byl u mne, pane řediteli, pan Špaček a vyzval mě, abych se k vám dostavil.“

Šubert se příjemně usmíval a vybídl mě, abych se posadil.

„Vím, pane Bergře, o vašich úspěších, které jste měl u nás při svých pohostinských hrách, a rád bych vás ihned angažoval, abyste nám snad zase neujel do světa.“

To byla jiná řeč, než jak na mne mluvil bývalý ředitel. Byl jsem rozradostněn tím kontrastem.

„Zůstaňte u nás doma a spokojte se zatím se skromnějším služným.“

„Milerád, pane řediteli, chtěl bych však znát vaši nabídku.“

„Dám vám ihned padesát zlatých měsíčně a jeden zlatý honoráře za každé vaše vystoupení. Při častém vystupování budete to míti zatím uspokojující, souhlasíte?“

Přijal jsem nabídku a Šubert se radostně usmíval:

„Věděl jsem, že se rozhodnete zůstati se svým uměním u nás doma, to také za něco stojí. Smluvte si s panem Reisingrem své vystupování v Novém českém divadle. S ním se vám přece bude dobře pracovati. Vítám vás do našeho svazku a můžeme ihned, přejete-li si, sepsati smlouvu.“

Souhlasil jsem a prohlásil, že se těším na práci s panem Reisingrem. Sepsali jsme smlouvu, ředitel Šubert mi podal ruku a přál mi vše nejlepší.

Zašel jsem ihned oznámiti domů, že jsem přijal angažmá v Národním divadle.

Maminka měla velkou radost, že zůstanu u ní v Praze. Zeptala se mě, jakou budu míti gáži.

Když jsem jí to pověděl, zamyslila se poněkud a řekla:

„Tos míval více, viď?“

Zadívala se na mne tázavě.

„Ale, maminko, budu v Národním, doma, u vás. A je to začátek, uvidíme, jak bude dále. Musíte chodit často do divadla.“

Když jsem přišel do Dvořákovy restaurace, přivítal mě Dvořák velmi přátelsky. Věděl už o mém vstupu do Českého divadla.

„To mám radost, Bergříčku, že jste se rozhodl pro Národní divadlo. Tam patříte, srdečně vám gratuluji.“

Navštívil jsem baletního mistra Reisingra.

„Jsem rád, že mám též vás,“ řekl mi Reisinger, „připravím pro vás pěkné balety. Vypravíme efektní balet ‚Saltarello‘.“

Dostál slovu, tančil jsem „Saltarella“. Je to těžká úloha. Saltarello zuří, což se odráží v tanci. Byl to v té době velmi oblíbený balet i v cizině. Stejně se líbil pražskému obecenstvu i balet „V zátiší“, v němž jsem měl též pěkný úspěch. Tančil jsem také v „Hugenotech“, opakovaly se opery „Černohorci“ a „Tell“.

Byla provozována také „Prodaná nevěsta“. Režíroval ji tehdy ještě Chvalovský. Uchvacovala mě nádherná hudba geniálního Smetany, skvělý rytmus jejích tanců polky a furianta, kterých nebylo však ještě tak divadelně využito, jak po tom přímo volaly. Vždyť bylo v nich tolik životního děje. Také paňácu tančila sólistka baletního sboru. Řekl jsem Reisingrovi, že bych si mohl i v „Prodané nevěstě“ zatančit, že by bylo lépe, kdyby paňácu tančil muž, a že by se zpestřily i polka a furiant, kdyby v nich tančil tanečník. Reisinger nebyl však tímto návrhem příliš nadšen. Nebyl obzvláštním milovníkem „koženkových“ oper v divadle a nepřály jim tehdy některé vlivné osobnosti. V „Prodané nevěstě“ se tenkrát tančívalo ještě příliš baletně. Baletky tančily v krátkých olemovaných sukénkách. Krössing už tehdy hrál Vaška a Mošna principála, ale ani příchod komediantů, ani jen jich představení nebylo tak rušné jako později.

Mošna jako principál dělal eskamotéra. Ukázal prázdný šátek a svázal ho do uzlíku. Vašek se postavil s uzlíkem ke kulise. Principál namířil na šátek pistoli a vystřelil. Mezitím ze zákulisí vhodili do uzlíku živého králíčka, kterého Mošna po výstřelu vytáhl za uši a vychloubavě jím zamával do obecenstva.

„Ty tance v ‚Prodané‘ si nechte až do Národního divadla,“ řekl mi Reisinger. Přemluvil jsem ho však přece a tančil. jsem paňácu v „Prodané“ ještě v Novém českém divadle.

Když se to dověděl Mošna, měl radost.

„Tak to budeme zase dělat spolu takovou komedii, Gustýnku, jako když jsi začínal na hradbách, pamatuješ?“

A bylo to skutečně krásné.

Křídlovka má sólo, trá-tá, ta, dá-ty!

Všechno stojí, skočnou začínají dvě tanečnice a Mošna vykřikl svým jedinečným způsobem:

„Hej, paňáco!“ a nastalo mé entrée.

Těšil jsem se a nemohl se dočkat, až budu moci v Národním divadle podle skvělé Smetanovy hudby předělat a tančit polku a furianta. Vždycky jsem do všech tanců dával rád děj, jak byl vyjádřen, jak jsem ho cítil v hudbě. V baletech toho nebylo třeba, tam autor už sám předpisoval taneční děj, jinak tomu bylo v operách, kde záleželo vždycky na aranžéru tance, aby se vžil do hudby, co vyjadřuje, a podle ní vymyslil děj baletního tance. Velmi dobrou průpravou byla mi má baletní doba v Teatro salone italiano, zkušenosti italských mistrů-mimů, které jsem vídal hráti v četných pantomimách.

Můj přátelský poměr s baletním mistrem Reisingrem se stával vřelejším. Chodívali jsme všude spolu a znali nás už jako nerozlučné přátele i na ulici. Několikrát nás vykreslil i do „Palečka“ skvělý kreslíř Krejčík, jak jdeme po ulici zabrání V rozhovor. Reisinger o hlavu větší než já a široký, já drobný a útlý.

Tance do velkých oper a baletů aranžoval jsem si sám, jen jsem je Reisingrovi předtančil, a ten je schválil. Práce mě těšila.

Spřátelil jsem se také s tenoristou Soukupem, prvním skvělým Dimitrijem.

Když mě po prvé viděl v divadle, řekl mi:

„To mám radost, Bergříčku, že jste mě poslechl a podepsal smlouvu pro Národní divadlo. Je to vaší povinností, ale bude to mít značný význam i pro vaši kariéru.“

V té době vystoupil znamenitý basista Vilém Heš v „Starém ženichu“ od Bendla, měl ohromný úspěch, velmi se líbil. Brzy jsme se spřátelili.

Nové české divadlo, lehká sice, ale hodně prostorná dřevěná stavba, stávalo v sousedství Teatro salone italiano, které bylo zbouráno, neboť už chátralo a prudká vichřice mu srazila střechu.

Vyprávělo se potom o Teatro salone italiano, že se za bouře v něm začínalo a nakonec že čerti odnesli jeho střechu… To všechno prý proto, že se v něm tančily jenom balety

V Novém českém divadle se hrálo za příznivého počasí, za nepohody se hrálo v Prozatímním divadle na nábřeží.

Hvrálo se znamenitě. Repertoár byl velký a rozmanitý. Fr. A. Šubert, jenž byl pověřen i správou Nového českého divadla, ač byl velmi zaměstnán přípravnými pracemi pro Národní divadlo, přece jen chodíval často dohlížet i do Nového českého divadla.

Výbornými zpěváky byli slavný barytonista Lev Stropnický, basista Čech, půvabná Volnerová. Pohostinsky tu vystupovala Špannerová, ta měla již dříve svou vlastní společnost, s kterou hrála v Italii operety.

Chvalovský byl tehdy režisérem všech Smetanových oper. Byl to nadšený herec, jenž se dočkal požehnaného věku devadesáti let a zemřel v Soběslavi.

Skvělými primadonami byly Irma Reichová a M. Sittová. Irma Reichová však odešla brzy do Pešti. Výbornou subretou byla Lauschmannová, po ní vyrostla Cavallarová, která vynikla v Národním divadle, kde však ještě i Lauschmannová zpívala Elvíru.

Nemohli jsme se už ani dočkat otevření Národního divadla. Jeviště v Novém českém divadle bylo sice dosti velké, ale jak jiné bude vše ve skvělé budově Národního divadla!

Konečně se doba jeho otevření blížila. Byli jsme si už s Reisingrem kolikrát prohlédnouti dostavované jeviště. Jak tu bylo vše velké a na tu dobu moderní! Prohlíželi jsme si i šatny. Povídali jsme si často, jak se v Národním divadle budou lehce vypravovat i velké efektní balety.

Vzpomněl jsem si na balet „Noc v Kalkuttě“, jejž jsem viděl v berlínském Schumannově cirku na cestě do Kristianie. Zeptal jsem se Reisingra, nebyl-li baletní mistr z Schumannova cirku jeho příbuzný. Nebyl. Vůbec ho neznal.