Přes propasti věků

Údaje o textu
Titulek:	Přes propasti věků
Podtitulek:	Tři kapitoly z našich nejstarších dějin
Autor:	Jan Svoboda
Zdroj:	papírová kniha
Vydáno:	2004
ISBN:	80-7021-721-9
Licence:	CC BY-SA 4.0

Úvodem

Předkládaná kniha představuje výběr, jádro toho nejpodstatnějšího, co autor během své mnohaleté badatelské práce z pokladů našich dějin vytěžil. Za komunistického režimu, kdy většina těchto prací vznikala, nebylo ovšem na knižní vydání ani pomyšlení. Jak známo, jakmile se témata třeba jen okrajově dotýkala náboženské problematiky — objevily se překážky, nejoblíbenější výmluvou býval takzvaný nedostatek papíru.

Zatím přešlo mnoho let, během nichž naše historická věda — zejména archeologie — dosáhly — přes obtíže stavěné totalitním režimem do cesty vší svobodné badatelské práci — značných úspěchů, zejména při výzkumech na jižní Moravě v oblasti Mikulčic a Sadů ve Starém Městě u Uherského Hradiště, které podstatně posunuly naše vědomosti a představy o podobě Velkomoravské říše a podmínkách života v ní. Během té doby se středem autorovy pozornosti postupně stalo Hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, případně otázka hrobu sv. Metoděje. V této lokalitě spatřoval — zdá se oprávněně — jeden z opěrných bodů cyrilometodějské misie, jakési její duchovní centrum. Otázky spojené s touto lokalitou tvoří první část této knihy.

Během své práce věnované převážně problematice Velké Moravy narazil autor také na otázku tajemné „české" světice sv. Orosie, uctívané ve Španělsku jako „dcera českého krále", a rovněž na osobnost snad markomanské královny Fritigil, která na zlomu 4. a 5. století navázala písemný styk s milánským biskupem sv. Ambrožem.

Z množství sesbíraného a zpracovaného materiálu bylo po uplynulých desetiletích nutno vyřadit všechno, co by neobstálo v ohni současné kritiky a našich současných znalostí. Autora by podle jeho životních zkušeností, zájmů a tendencí formovaných první a druhou světovou válkou, jež v něm vyvolaly vlastenecký odpor proti germanizačním tendencím rakousko-uherského mocnářství (pracoval také řadu let jako menšinový pracovník ve Vídni) bylo možné zařadit mezi takzvané autochtony, tj. zastánce názorů, jež rády všude objevovaly slovanské, případně české či moravské kořeny.

Přesto by nemělo být pochyb o tom, že v jeho pracích byly mnohé části, prvky a podněty, které by neměly zapadnout bez povšimnutí. A právě upozornění několika odborníků na zdravé části díla tohoto autora vedly k vydání této knihy. Splácíme tím dluh nadšené a obětavé práci jednoho z méně známých badatelů, kteří však rovněž tvoří součást naší široké, hluboce diferencované kulturní sféry.

B. S.

Hradisko sv. Klimenta u Osvětiman

Dnešní Morava je pouhým zlomkem mnohem rozsáhlejšího území, které sestávalo z Moravy Uhorské (toto označení znamená, že ležela u hor), k níž náležela dnešní Morava, Slovensko a Krakovsko, a z Moravy Panonské, jež ležela mezi Dunajem a Alpami a zabírala i větší část současného Dolního Rakouska. I v našich dějinách smutně proslulé Moravské pole leží na území dnešního Rakouska.

Moravské hory mají zhruba podobu rozlehlého velkého A. Západní čáru tvoří Českomoravská vrchovina, čáru východní Jeseníky, Beskydy a Bílé Karpaty, kdežto příčná čára je tvořena vrchy Vizovskými. Chřiby a Ždánským lesem. Tyto hory uzavírají velký trojúhelník, v němž leží nejúrodnější část Moravy Haná. Nepřítel mohl proto na Moravu útočit jen z jihozápadu podle Dunaje a od jihu podle řeky Moravy. Podmínkou úspěchu však bylo zdolání pohraničních a předpolních pevností na ostrovech řeky Moravy a na výběžcích Karpat, například Hradiska u Skalice, ve Strážnici, na hradisku u Velkého Javorníka, v Pohansku, na Pavlovských kopcích aj. Dnešní jižní Morava splývá s územím Dolního Rakouska, které bylo původně nejméně po Dunaj slovanské, jak dokazují ještě dnes názvy některých míst. Toto území však nemohlo pro svou otevřenou polohu trvale odolávat útokům nepřátel od západu, a proto bylo od slovanského celku odtrženo. Podobný osud by byl potkal i dnešní jižní Moravu, ale tam se zase nepřítel nemohl udržet protože byl ohrožován z boků.

Dobytí střední Moravy bylo znemožňováno horskou přehradou ležící mezi Napajedly a Brnem. Tato přírodní horská přehrada byla pak zesílena uměle vybudovanými pevnostmi, o nichž se franské letopisy zmiňují už v 9. století. Je to ona „inéffabilis et antiquissimis dissimilis Rastizi munitio" — ona „nevýslovná a všem do té doby známým nejstarším opevněním naprosto nepodobná Rostislavova pevnost", kterou znal fuldský letopisec^[1].

Byl to patrně hlavně Rostislav, kdo vybudoval v Chřibech řetěz pevností se záseky, příkopy a valy, které je možno spatřit ještě dnes. Je to onen Rostislavův hrazený les — souhradí — veliký hrad, kterým jsou míněny opevněné Chřiby, jenž byl patrně v pozdějších letech podkladem pro vytvoření vlastního jména Velehrad.

Jakub Hudeček^[2] upozornil, že letopisec fuldský mluví o nepojmenovatelné a všem nejstarším nepodobné pevnosti a vypravuje dále, že Karel do této pevnosti vnikl, všecka hrazení (dřevěné záseky), k nimž pronikl, spálil, a co tam (tedy uvnitř pevnosti) v lesech ukrytého a na polích zakopaného našel, pobral. Hlavní opevnění však nedobyl. Tento popis nepojmenovatelné pevnosti jasně naznačuje, že letopisec nepředvádí obraz nějakého hradu, nýbrž že popisuje rozlehlé opevněné území, kde byly lesy a pole.

Tento popis se nehodí na žádnou jinou známou pevnost z té doby, například na Děvín. Svými slovy „když Karel vnikl do oné pevnosti", letopisec naznačil, že šlo o pevnost, o níž byla pověst rozšířena po celé zemi. Takové rozlehlé území s lesy a poli se nejlépe hodí na opevněné Chřiby.

Vlastní jméno pro toto opevnění — hrazený les-souhradí-veliký hrad — bud nebylo v 9. století známo, nebo se nevžilo, anebo upadlo (možná mělo upadnout) ve stínu franské rivality a slávy Svatoplukovy do zapomenutí, a přešlo pravděpodobně z neznalosti celkového stavu věci na pozdější Velehrad. Nelze ani vyloučit záměr, který vedl ruce tolika kronikářů. Avšak jméno hlavní pevnosti tohoto velkého Rostislavova hradu, která se později stala sídlem monastýru, Kaon, však známe. Zachoval jej ve své zprávě bulharský legendista, snad jeden z žáků sv. Metoděje, anebo pisatel, který jej znal od žáků sv. Metoděje. Z bulharských legend čerpal pak legendista ruský.

Je však možné, že základ pevnosti v Chřibech položili již předchůdci velkomoravských knížat, mezi nimi například markomanský vévoda Marobud (vládl od roku 9 př. Kr. do roku 17 Po Kr. — a zemřel r. 41). Ten, zatlačován Římany od Dunaje, zaujal pevné postavení v „Hercynském lese". Za ten označuje Ptolemaios hory české a moravské, mezi něž jistě patřily i Chřiby, a kde je dodnes nejméně dvacet kdysi opevněných, ale dosud neprozkoumaných vrchů.

Až dosud se považuje za hlavní sídlo Svatoplukovo a moravského arcibiskupa Velehrad. První jej tímto názvem označil kronikář zvaný Dalimil^[3], který již znal tehdejší velehradský klášter, založený roku 1205.

Kosmas^[4] však název Velehrad ještě neznal, neboť píše ve své kronice, že „Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka." Rovněž mluví o výsadě kostela moravského^[5].

Kdyby tedy bylo na Moravě v 9. století sídelní město Velehrad, jistě by o něm byla v soudobých zprávách alespoň nějaká zmínka, anebo by je uvedl alespoň Kosmas.

Také ze všech stran uzavřený střed Velké Moravy je znám alespoň v neurčitém podání teprve z doby Svatoplukovy. Byly vysloveny domněnky, že sídlem moravského panovníka mohlo být sídliště na Starém Hradisku. Tyto domněnky jsou také potvrzovány tradicí udržovanou místním obyvatelstvem v oněch místech, kde i některá místní jména ukazují na prastarý původ. Určité důvody mluví pro Chřiby, bez jejichž soustavného archeologického průzkumu se ovšem těžko dostaneme podstatně kupředu.

Kde tedy hledat hlavní sídelní hrad moravských knížat? Určitě ne v Pannonii, protože tam v té době vládl kníže Kocel, jenž sídlil v Blatnogradě u Blatenského jezera. Musela to být pevnost ležící v blízkosti obchodní cesty vedoucí podle řeky Moravy, dobře hájitelná, jakou byla například na západním konci této horské přehrady pevnost brněnská, střežící soutěsky Svitavy a Svratky. Tyto a všechny ostatní soutěsky byly, jak nám dosvědčují místní názvy, navíc na svých úbočích zabezpečeny menšími hradisky.

Takovou pevnost je tedy nutno hledat na některém ostrově řeky Moravy, která dobře vyhovovala jak účelům obchodním, tak strategickým. Podle mého názoru se už pro svou polohu uprostřed bažin nazývala Morava. Na Slovensku se dosud říká bažinaté louce „zelená morava". (Srovnej například názvy Nitra na řece stejného jména, Opava — Opava — Opavice, Ostrava — Ostravice atd.).

V tomto názoru nás utvrzují také zmínky v papežských listech, které podle ustáleného zvyku jmenují biskupy nikoliv podle země, nýbrž podle jejich sídla^[6], a mluví o sv. Metodějovi vždy jako o arcibiskupu moravském, ačkoliv prý měl sedm sufragánů (biskupů podléhajících jeho pravomoci). O tom svědčí i výpočet biskupů k roku 976, uvádějící biskupa špýrského, wormského, pražského a moravského.^[7] Uvádí se tu tedy biskup pražský, nikoliv český. Proto je také biskup moravský zřejmě označen rovněž podle svého sídla, třebaže bylo již sedmdesát let zničeno (od r. 906). Mimo to se Kosmas zmiňuje o svém pramenu, kterým byla „Privilej kostela Moravského", jímž je míněn mezi několika kostely v zemi jen jeden privilegovaný kostel v zemi Moravské za doby cyrilometodějské, a to kostel v městě či spíše v hradě Morava.

Avšak byl-li arcibiskupským úředním sídlem sv. Metoděje hrad-pevnost Morava, ocitáme se před další otázkou, proč slovanské cyrilometodějské legendy nazývají sídlem moravských věrozvěstů monastýr Kaon? Lze se asi právem domnívat, že Řím se při označování arcibiskupského sídla držel místa „úřední" rezidence, kdežto Cařihrad užíval pojmenování podle názvu místa monastýru. To tím píše, že v biskupské rezidenci v Sadech (Derfli) ve Starém Městě u Uherského Hradiště sídlil saský biskup Wiching. Nesídlil-li arcibiskup Metoděj v sídle Rostislavově, v pevnosti Moravě, v letech 863-867 (to ještě s bratrem Konstantinem-Cyrilem), tím méně se v něm asi zdržoval za Svatopluka, kdy měl na jeho dvoře hlavní slovo právě nitranský (spíše titulární) biskup Wiching, který roku 886 dosáhl vypuzení slovanského kněžstva a Metodějových žáků z říše Velkomoravské.

Od podzimu roku 867 dleli soluňští bratři Konstantin a Metoděj v Římě, kde Konstantin, v té době už řeholním jménem Cyril, roku 869 zemřel. Metoděj, jmenovaný moravským arcibiskupem, odešel zanedlouho ve funkci slovanského legáta z Říma, a uchýlil se zatím, protože na Moravě zuřila válka, do Srjemu. „V srpnu pak totiž toho roku sebral Karloman (syn franského krále Ludvíka Němce) vojsko, které rozdělil na tři části. Jedné z nich složené z Bavorů, poručil, aby mu pomáhala proti Rostislavovu synovci Svatoplukovi, sám pak u sebe podržel Franky a Alemany, chtěje bojovat proti Rostislavovi. Když se měl dát na pochod, onemocněl a musel do čela tohoto vojska postavit svého nejmladšího syna Karla. Když pak ten s vojskem sobě svěřeným do onoho nevýslovného a všem starodávným naprosto nepodobného opevnění Rostislavova přišel — jak jsme už četli — „všechny, kteří se s ním v boji utkali, k útěku donutil nebo pobil." Tak o této výpravě vypráví fuldský letopisec, který' pak k roku 870 poznamenává, že „Karloman nato vtrhnuv bez odporu kohokoliv do jeho (Rostislavovy — pozn. aut.) říše, všechny obce a tvrze si podrobil".

Středem tohoto Rostislavova hradu byly patrně vrchy Hřebice, dnes nazývané Chřiby. Na jejich území bylo dodnes zjištěno nejméně dvacet hradisk, útočištných prostorů a dalších zařízení. Název Hřebice souvisí s uctíváním koně u starých Moravanů jako posvátného zvířete. Máme jej pěkně doložený například v kupní smlouvě Šimona Komika z Újezda ze dne 13. května 1414, podle které prodal „knězi Petrovi, proboštovi u sv. Klimenta a jeho bratřím i jejich nástupcům, kteří by kdy U sv. Klimenta byli, tu na Hřebicech pravú listinú jednu třetinu Hořenčic." (Dvě třetiny daroval už dříve augustiniánům, kteří tam tehdy sídlili, markrabě Jan roku 1370.)

Jako středem Rostislavova obranného valu byly vrchy Hřebice, tak zase jejich středem z duchovního hlediska bylo asi Hradisko Sv. Klimenta, lidově dnes zvané Klimentek, původně Kóň, pořečtěno na Kaon.

Toto památné místo ve výměře asi 25 hektarů zaujímá část pozemkové parcely č. 2863/1, z toho asi 15 hektarů katastrální obce Osvětimany a část pozemkové parcely č. 2004 ve výměře asi 10 hektarů katastrální obce Moravany. Je to kopec o nadmořské výšce 461 metrů. Na jeho vrcholku jsou patrny zbytky základového zdiva bývalého kostela, založeného podle podání a potvrzeného archeologickým výzkumem Viléma Hrubého z roku 1958 a Vladimíra Ondruše z 1et1961 a 1962, sv. Cyrilem a Metodějem. Dnes tam stojí jen malá kaple. Kolem hory jsou jasně viditelné tři řady valů, a to zejména prostřední, obklopující místo původní i nověji postavené kaple. Zbývající dva valy jsou viditelné hůře a jen zčásti, a to v jihovýchodním směru od kaple. Tam se nacházela, soudě podle konců valu zahnutých dovnitř hradiska, brána. Celá hora i s valy je zalesněna. Kostel na hradisku byl po přistavění lodě a předsíně augustiniány, jak ukazuje základové zdivo jeho půdorysu a zdí dělících jeho jednotlivé prostory, 25 m dlouhý a 10 m široký, kněžiště samo o rozměrech 8 x 5,20 m bylo zevně podepřeno šesti polygonálními pilíři, což mu dávalo ráz gotický. Vchod, který byl při přestavbě zazděn, měl kostel na jižní straně. Pevnost mohla být v dobách míru klidným a příjemným knížecím sídlem, za války pak také útočištěm obyvatel severního Kyjovska a to v rozměrech mnohem větších než střední, trojím valem obehnaná a z jihovýchodu přístupná, tvrz sama.

Toto hradisko je obklopeno devíti vrchy a to vesměs vyššími než nejvyšší bod hradiska. Každý z těchto vrchů byl sám o sobě tvrzí, které společně uzavíraly kotlinu otevřenou k jihu o rozměru asi 300 hektarů, chránících ji také ze všech stran proti nepříznivým větrům. Jen nejnižší vrch, Nové Bradlo, ležící na jižní straně kotliny, ponechával přístup teplým jižním větrům. Spojeny mezi sebou valy, příkopy a záseky tvořily tyto vrchy neobyčejně rozsáhlou pevnost, která měla jak pro obránce, tak i pro ženy a děti, případně i pro dobytek sehnaný tam v době nebezpečí, dostatek zdravé pitné vody.^[8] Přístup do tohoto prostoru byl ze strany jižní, který střežily vrchy Malý holý kopec a Nové bradlo. Hláska byla na Bradle, které poskytovalo dobrý rozhled po celé jihovýchodní Moravě.

Podle své povahy byla tato tvrz, ovšem pod jiným názvem než Sv. Kliment, vybudována jako četné jiné tvrze už dávno před Rostislavem. Rostislav ji opravil a když přijal křesťanství, postavil v hlavní tvrzi ještě před příchodem soluňských bratří na Moravu kostel, zasvěcený Panně Marii, neboť slovanské legendy označují jeho hlavní oltář jako oltář Bohorodičky.

Jak jsme se již zmínili, byla kaple-kostel, použitá při rozšiřování kostela augustiniány ve 14. století, vybudována podle V. Hrubého v 9. století, což ovšem neznamená, že teprve po příchodu našich věrozvěstů na Moravu roku 863. Rostislav ji mohl postavit už před jejich příchodem.

Po příchodu sv. Cyrila a Metoděje s padesáti učedníky z Bulharska a z knížectví Kocelova, svěřil jim Rostislav podle podání stejný počet moravských jinochů a usadil je ve výše uvedené tvrzi, kde jim zřídil monastýr s kněžským učilištěm. Neboť jak Rostislav sám, tak i část obyvatelstva byla pokřtěna už před příchodem svatých bratří, což potvrzuje i ruský letopisec Nestor^[9].

O tom, že na tomto místě bylo duchovní středisko slovanských věrozvěstů, se mezi lidem udržovalo houževnaté a živé přesvědčení, které tam vidělo cyrilometodějský klášter bohatě obdarovaný Rostislavem.^[10] Toto lidové podání je potvrzeno ruskými legendami takzvaných prologů (předzpěvů), které když mluví o tomto místě, nazývají je Kaonem, a doplňují zprávu tím, že první bohoslužebné knihy byly přeloženy na Moravě.

V oblasti Chřibů se udržuje také tradice, že na „Hrobech" nad Stupavou stával kostel Panny Marie. V tomto podání jde pravděpodobně o omyl zaviněný tím, že se z názvu Hradiska Sv. Kliment soudí, že kostel na hradisku byl zasvěcen sv. Klimentovi a nemohl tedy být kostelem Panny Marie. Ale kostel na hradisku byl postaven dříve, než tam sv. Cyril a Metoděj přinesli ostatky sv. Klimenta, které pak po třech a půl roce odnesli do Říma. Jménem „Sv. Kliment" bylo hradisko nazváno patrně až augustiniány právě pro ostatky sv. Klimenta jako římského papeže a světce, ježto se jim název Kóň-Kaon možná nelíbil, a slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje ještě za světce neuznávali.

Z monastýru na Hoře sv. Klimenta se šířila slovanská osvěta po Velké Moravě a přes Balkán na Rus a do ostatních slovanských zemí, jak opět potvrzuje letopisec Nestor uvádějící, že „byli' jediný národ slovanský, Slované, kteří seděli na Dunaji, jež sobě podmanili Uhři, i Moravané, i Čechové, i Lechové, i Polané, kteří slovou nyní Rusové. Těm totiž byly nejprve přeloženy knihy na Moravě, (a zachyceny písmem) ježto slove písmo slovanské, kteréžto písmo jest v Rusích i Bulhařích dunajských... a slovanský národ i ruský jeden jest."

Viděli jsme již, že fuldský letopisec nedovedl jediným slovem vyjádřit veliké Rostislavovo opevnění celého hrazeného pohon. Byl to, jak jsme ukázali, onen veliký pevnostní val, souhradí, Hřebice, a v nich mimo jiné pevnost s monastýremklášterem či duchovním střediskem, dnešní Chřiby a Hradisko sv. Klimenta — snad onen záhadný Kaon.

Záhadný Kaon

O životě sv. Cyrila a Metoděje nám podávají zprávy vedle jiných legend také takzvané prology — předzpěvy.^[11] Prologový životopis sv. Cyrila je zachován ve dvou rukopisech z roku 1432 v bibliotéce sanktpetěrburské a ze století 16. v rukopise rumjancevském.^[12] Prologový životopis sv. Metoděje je znám rovněž ve dvou rukopisech z 15. a 16. století^[13]. Životopis cyrilský má prolog ke dni 14. února, životopis metodějský ke dni 11. května. Prologové životopisy byly vesměs psány později, jak ukazují slova Kaon či Kanaon a přípis v chronografu 15. století, vytvořený patrně někde v Bulharsku.^[14]

V cyrilském prologu se praví: ,,...potom šel do Bulhar a hlásaje (rozuměj Cyril) Krista, a taktéž i do Slovan přišel, všechno město naučil Kristově víře i po Dunaji. I učinili jej biskupem ve městě Kanaoně, a prosili jej, aby naučil je jich jazykem písmu. On pak postiv se čtyřicet dní, k Bohu se modle, napsal jim třicet osm slov. I tak naučil je slovanským jazykem písmu a proto slovanským učitelem nazván. I tak poživ a zázraky vykonav v stáří dobře k Hospodinu odešel a pohřben jest v městě Kanaoně."

V metodějském prologu se praví: ,,...když se Metod vrátil do Cařihradu, posvětil jej patriarcha na biskupa a poslal jej zpátky na Moravu do hradu Kaonu, a tam (Metod) mnohé zázraky vykonal."^[15]

Sv. Cyril zemřel v Římě 14. února 869 a byl tam i pohřben. Na podzim roku 867 odjeli totiž solunští bratři do Říma, jednak aby vyhověli pozvání papeže Mikuláše a osobně mu podali zprávu o své činnosti na Moravě a předešli tím pomluvám bavorských biskupů, jednak aby si vyžádali schválení této činnosti i schválení slovanských liturgických knih. Na cestu s sebou vzali ostatky sv. Klimenta, papeže a mučedníka, které chtěli odevzdat papeži a Římu. Ostatky byly pro jejich cestu neobyčejně důležitým doporučením. Cestou se zastavili v Benátkách, kde Konstantin skvěle obhájil slovanskou bohoslužbu proti takzvaným trojjazyčníkům, kteří tvrdili, že bohoslužba smí být konána jen jedním ze tří jazyků — hebrejsky,řecky nebo latinsky. V Římě byli naši věrozvěsti přijati s velikou slávou, sám papež jim vyšel v průvodu vstříc, převzal ostatky svého předchůdce sv. Klimenta a uložil je v kostele vybudovaném k jeho cti. Pak probíhala dlouhá jednání a zkoumání, trvající přes rok, která skončila piným úspěchem obou bratři: nový papež Hadrián schválil jejich misii i slovanské bohoslužebné knihy tím, že je položil na oltář a posvětil. Konstantin byl vysvěcen na biskupa a patrně několik jeho učedníků na kněze, mezi nimi také Metoděj.

Když dosáhli tohoto všestranného úspěchu, byli by se bratři mohli vrátit na Moravu, Konstantin však onemocněl a musel ulehnout. Nebyl pině zdráv už při svém odchodu z Cařihradu na Moravu, a útrapy cestování i těžkosti misijní práce podryly jeho životní síly. Tušil svůj blížící se konec a tak v závěru svého života vstoupil do kláštera a přijal řeholní roucho a nové řádové jméno Cyril. Svému bratru řekl:

„Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeží jedinou brázdu táhnouce, a já na líše padám svůj den ukončiv, ty pak miluješ horu (tj. asijský Olymp a na ní klášter Polychron) velmi. Ty však nesmíš pro horu (tj. pro klášter) zanechat své učení na Moravě, abys tím spíš dosáhl spásy. Zůstaň u toho dobrého lidu a vyučuj jej pravdě Boží." (Prolog cyrilský).

Cyril-Konstantin zemřel ve věku 42 let a byl pohřben s největšími církevními poctami, jaké se prokazovaly pouze papežům, v kostele sv. Klimenta, vedle ostatků tohoto světce, které do Říma přinesl.

Jeho úmrtím utrpěla moravská misie velikou ztrátu, větší snad, než můžeme tušit. Cyril byl totiž muž, jenž pro svou neobyčejnou učenost a výmluvnost požíval v Cařihradě i v Římě takové úcty, že k potížím, které pak nastaly Metodějovi, by vůči Cyrilovi asi nedošlo. Po Cyrilově smrti byl na biskupa vysvěcen Metoděj a jmenován arcibiskupem, a to hned, nikoliv až krátce před svou smrtí při své cařihradské návštěvě. Prostý návrat Metodějův na Moravu je v Prologu, patrně bez postranního úmyslu a v souladu s praxí, označen za poslání na Moravu (nebo spíše do Moravy).

Kde však máme hledat onen Kaon, nebo také Kanaon, jehož název se vyskytuje ve všech rukopisech a v obou prolozích a „jest prý bud pokaženo nebo ve zmatku popleteno". Pogodin se domníval, že Kaonem je míněno Blatno čili Mosburg, sídlo knížete Kocela. Byly uváděny i jiné dohady vztahující se na Kostence v Makedonii, nebo Catami na Sicilii. Mnohým badatelům se zdála tradice o tom, že monastýr Kaon byl sídlem a také úmrtním místem sv. Metoděje, velmi pravděpodobná. Oba bratři Cyril a Metoděj byli řeholníci-baziliáni zvyklí na řeholní život, a proto se dá důvodně předpokládat, že i za svého pobytu na Moravě vedli dál život mnišský.

Vilém Hrubý napsal v Almanachu Velká Morava: „Nejnovější oživení problematiky hledání hrobu sv. Metoděje vyvolal objev dvouchórového kostela (s pravoúhlým kněžištěm na východní straně a apsidovitým uzávěrem na straně západní) v Uherském Hradišti-Sadech v letech 1959-1960. Pro svůj zdvojený půdorys je totiž stavba hypoteticky označována za chrám biskupský; na tomto nalezišti jsou i náznaky možné existence kláštera a církevní školy z 9. století. Poněvadž tam bylo zjištěno i baptisterium, příznačné v té době pro chrámy biskupské — lze právem předpokládat, že tam působil snad sám sv. Metoděj — a že snad právě v Sadech stojíme před hledaným katedrálním chrámem Velké Moravy."

Osada Sady, ještě donedávna Dórfle, německy Dárfel-Vesnička, patřila a patří podle své polohy k městu Kunovicím (dnes ve skutečnosti k Uherskému Hradišti). Kdo tam asi sídlil a tak krásně ji německy pojmenoval, když se mu nehodil ani název Kunovice? Přece ne sv. Metoděj! Tu si zajděme pro poučení do studie Martina Mikulky „Památky Starého Velehradu, 2. díl, „Otázky kunovského biskupství". Píše tam:

„Když Rostislav určil pro svého vyvoleného biskupa Metoděje své knížecí sídlo za obydlí, byl také Němec Wiching nucen bydlet poblíž knížecího dvora, aby mohl vyrovnávat vlivy Metodějovy na moravskou církevní politiku. Samozřejmě byl Metoděj po svém povolání na Moravu nejbližším biskupem a účastníkem historických událostí na hradě Rostislavově.

Nedá se však soudit, že Wiching měl společné obydlí s Metodějem, ale nesídlil jistě ani daleko od něho, když se mohla královna i s králem snadno dostavovat k jeho bohoslužbám. Když byl pak odstaven, byla mu samým papežem určena za sídlo biskupské Nitra. Za Svatopluka nabývá zase moci pro Metoděje a jeho žáky katastrofální, když kníže, pohrdnuv českou manželkou, povolal sestru Arnulfovu na moravský trůn; jejíž pomocí stal se vliv Wichingův na vnitřní i vnější poměry země rozhodujícím. Byl sice ustanoven biskupem nitranským, avšak z vlivu, který vykonával na knížecí dvůr, je patrno, že jeho biskupování v Nitře bylo pouze na papíře."

Matěj Procházka (Sborník velehradský, 1885, s.7) nazývá jej „takzvaným biskupem nitranským", neboť ze všeho jeho řádění na dvoře Svatoplukově vysvítá nade vší pochybnost, že dvůr knížecí vlastně neopustil a že do nitranského biskupství vůbec nevkročil.

Roku 899 za souhlasu krále Arnulfa vnutil se Wiching po smrti Engilmarově za biskupa pasovkého; na trůně tom však seděl však necelé dva roky. Brzy byl proti vůli císařově arcibiskupem Deotmarem a jeho suffragany sesazen a na jeho místo nastoupil Richarius, avšak spojitost Wichinga s jeho bývalým moravským sídlem v Kunovicích trvala dále v paměti pasovských! Wiching se sídlem svým Kunovicemi poskytl nový důvod, aby biskupové pasovští uplatňovali svá práva na Moravu." Z toho je vidět, že biskupské sídlo s případným klášterem v Sadech- Dórfli-Kunovicích bylo německé, kdežto slovanské sídlo Metodějovo s klášterem bylo někde jinde, pravděpodobně na Klimentku-Kaoně v Chřibech. Obdobně to bylo v letech 1358-1421, kdy na Velehradě sídlili němečtí cisterciáci, kdežto na Hradisku sv. Klimenta čeští augustiniáni.

Někteří badatelé však dovozují, že životopis arcibiskupa Metoděje tvrdí v Prologu z řevnivosti vůči Římu, že byl vysvěcen na biskupa v Cařihradě samotným patriarchou a poslán do města Kanaonu. Rovněž tak Cyril podle slov prologové legendy když se vrátil z Říma a zašel do Bulharska, byl učiněn biskupem v městě Kanaoně. Fr. Snopek^[16] k tomu též podotýká, že sv. Metoděj byl cařihradským patriarchou ustanoven biskupem v jakémsi městě Kanaoně čili Kaoně, „jehož bys marně hledal na okrsku zemském". Je divné, že různí badatelé hledali Kaon všude jinde, jenom ne na Moravě. Pisatel prologů měl však jistě — i když neznal podrobnosti — alespoň tolik vědomostí, že věděl o existenci země Moravy, do níž tento Kaon kladl.

Podíváme-li se dobře kolem sebe v dějinách Moravy, zjistíme zajímavou skutečnost, že totiž všechny zkomoleniny jména Moravanů, Moravy řeky i země (a možná i hlavního města), začínají až na jednu výjimku slabikou „mar": Marahenses (Annály fuldské k r. 893 a 897), Maravi (tamtéž k roku 899), Maravani a Marami (Ademar k r. 822), Maravenses (Thietmar VII), Marierum (týž VI), Ramaharenses, zřejmá zkomolenina z Marahenses (Chronicon Saxonum k r. 860), Marharii a Marehani atd. Marharii je prý snad odvozeno od dávného válečného pokřiku Moravanů: Mar ho! — tj. Zabij ho! (Srovnej dodnes slovenské: Mor ho!)

Ale můžeme zjistit ještě jinou, vnitřní souvislost. Předpona „mar" se totiž ozývá i v německých slovech Mar-schall — maršál, maršálek (Schalk — sluha), tj. podkoní, a Mar-stall — konírna (lidově maštal). A „die Mähhre" je klisna, herka, tedy také kůň. Chřiby, nejvýznamnější pohoří jižní Moravy, nesly ještě v roce 1414 název Hřebice. V Ottově slovníku naučném z roku 1901 je pro ně uveden název Hory Hříběcí. Vznikl asi původně z názvu Mar-šava, jak je ve svých pracích ještě nazývá Fr. Přikryl. Z uvedeného je patrno, že název Moravy a mnoha jejích místních názvů může nějak souviset i s chovem koní. Například Napajedla.

Národní píseň „Moravo, Moravo, Moravěnko milá" říká ve svém původním textu: „co z tebe pochází chasa ušlechtilá. Chasa ušlechtilá, žádostivá boje, a jaké to koňstvo rodí půda tvoje." Pozdější upravovatelé patrně považovali tento výraz pro Moravu a její obyvatele za znevažující, či dokonce urážlivý, a proto slovo „koňstvo" nahradili slovem „potomstvo". Jenomže původní text navazoval na starobylé podaní, že našim moravským předkům byl kůň posvátným zvířetem. A to je tedy něco zcela jiného. Jak kopec Modla, pohanské obětiště, kde staří Moravané uctívali koně, tak Buchlov i Sv. Kliment leží v pohoří Chřiby, původním názvem Hřebice. Všechna tato jména tedy souvisejí s kultem koně. Nad Bunčí se nalézá také kopec Kobylák. Navíc možná obsahoval původní text slovo „komoňstvo", tedy také souvislost s chovem koní.

Dnešní tvar podstatného jména „kůň" vznikl stažením ze staročeského „kuoň". Zdá se proto velmi pravděpodobné, že tento starobylý tvar se v řeckém prostředí mohl snadno změnit na „kaon". Slovanský seminář brněnské univerzity tuto možnost změny samohlásky „ó" na „ao" v řeckém prostředí připouští. Jméno obcí s názvem Kůň se vyskytuje celá řada, v Čechách napříldad Bílý kůň u Vysokého Mýta, Černý kůň u Stříbra. U Jindřichova Hradce je ves Kun, původně Kůň, jež byla později přejmenována na Kuní (podle Profouse) a v německém znění Kain. I tento tvar se v pramenech nachází vedle tvaru Kaon. Jméno Kóň by bylo v řeckém prostředí nejen nesrozumitelné, ale i nevyslovitelné. Na památku přechodného uložení ostatků sv. Klimenta, jejž si zvolili za ochránce své misie, byl kopec později nazván „Sv. Kliment".

Vedle jména Kaon se v rukopisech vyskytuje také název Kanaon. Naskýtá se tu další otázka, proč se v legendách prologů uvádějí dvě jména pro jedno a totéž místo? To lze snad vysvětlit tím, že moravští poslové v Cařihradě, kteří jezdili a chodili na Kaon, vyslovovali toto jméno tak, že některý písař píšící hlaholským písmem, přesmykl předložku „na" s první slabikou slova „Kaon" a místo „na Kaon" napsal „Kanaon".

Všechny vrchy v Chřibech mají svá původní jména, a měla je jistě i Hora sv Klimenta, ale neznáme je. Z pořečtělého Kaon však můžeme asi oprávněně soudit na Kóň. Protože podle cařihradské prologové legendy poslal patriarcha sv. Metoděje na Moravu (či spíše do Moravy) do hradu Kaonu, můžeme toto jméno, pokud se neprokáže něco jiného, přivlastnit Hoře svatoklimentské, původnímu Kóni.

Hrob sv. Metoděje?

V letech 1961-1962 konal na Klimentku archeologický průzkum pracovník Moravského muzea v Brně V. Ondruš. Roku 1961 odkryl po odstranění dřevěné kapličky celou plochu vrcholu kopce a obnažil znovu hrobovou jámu za oltářem. Jáma byla ve zvětralé skále, zasypaná zeminou promíšenou zbytky malty a úlomky dlaždic, velmi dobře patrná. Zjistil, že 1) jáma se nachází přesně uprostřed uzávěru chóru a nikoliv po pravé (epištolní) straně, jak uvádí ve zprávě i na plánku soukromý badatel R. Čechmánek na základě průzkumu z roku 1905; 2) průlom v uzávěru chóru byl až ve výši asi 50 cm nad úrovní pohřbu, to znamená, že v těsné blízkosti hrobu bylo celistvé původní zdivo kostela; 3) na tomto zdivu nebylo nejmenší stopy po odebrání kamenů pro rozšíření hrobové jámy.

Hlavní otázka, ze které doby pochází kněžiště, totiž že jde o sborný kostel se vchodem na jižní straně z 9. století, byla zodpovězena. Ale na mnoho jiného musíme ještě počkat. Nebyla dosud odkryta jihovýchodní část chóru (zvenčí), dále loď kostela, velkomoravské sídliště bylo zjištěno jen sondami, nebyly proseknuty valy atd. a nebyly vlastně prozkoumány celé Chřiby a hradiska na jednotlivých kopcích. V Hrubý zjistil roku 1958 velkomoravské osídlení ve vzdálenosti 80 m západně od kostela^[17] a na tyto sondy navázal V. Ondruš. Další osídlení bylo zjištěno ve vzdálenosti 40-50 m rovněž západně od kostela, a to v místě, které V. Hrubý označil jako vnitřní opevnění. Zdá se však, že nejde o opevňovací objekt, nýbrž spíše o řadu na sebe navzájem navazujících sídelních staveb, z nichž zatím byly zjištěny dvě.

O věrohodnosti členů komise z roku 1905 (R. Čechmánek a další) nelze pochybovat, stejně jako nelze pochybovat o pravdivosti zprávy V. Ondruše. Je proto nutno hledat vysvětlení rozporu obou zpráv. Roku 1883-1884 vyzvedl velehradský kaplan Josef Vykydal za oltářem bývalého kostela na Klimentku sarkofág s dvouramenným křížem na víku a zakopal jej za kostelem na Velehradě. O tom máme svědectví Josefa Čermáka z Tupes, nemáme však svědka o postupu práce při vyzvednutí sarkofágu a o uložení ostatků z něho vybraných do takto vzniklé jámy. V tomto hrobě ležely asi 21-22 let (!), než byly R. Čechmánkem v přítomnosti komise z hrobu vyzvednuty, uloženy do jakési bedničky, zapečetěny a uschovány na oratoři osvětimanského kostela. Byla-li v sarkofágu nějaká tabulka nebo dokonce listina, není známo. Na Velehradě se prý mezi lidmi vyprávělo, že nějaké nálezy byly odeslány k prozkoumání do ciziny. Kdy? Po odvozu sarkofágu roku 1883-1884 nebo až roku 1904, kdy na Velehrad přijeli odborníci univ. prof. dr. A. Riegel a opat benediktinského kláštera v Gáttweigu Adalbert Dungl, jenž když spatřil sarkofág, vykopaný za kostelem roku 1903, bezděčně zvolal: „Das Grab des hl. Method!" — „Hrob sv. Metoděje"! a prohlásil sarkofág za unikát z 9. století.^[18]

Dělník Miroslav Březina vyprávěl roku 1951 Josefu Jáchymkovi z Osvětiman, jak pracoval na vykopávkách na Hoře sv. Klimenta. Jak J. Jáchymek sdělil autorovi této knihy v dopisech z téhož roku, pracoval tam Březina na vykopávkách řízených R. Čechmánkem asi 14 dní. V lodi kostela prý vykopali jedenáct koster, mezi nimi i kostry ženské a dětské. Kostry prý prohlédl MUDr.Tomášek z Koryčan a pak prý byly dopraveny do Osvětiman k pohřbení. Čechmánek prý jezdíval na poradu na Velehrad, měl nějaké plány nebo náčrtky, podle kterých určoval, kde se má kopat. Říkal prý nejprve, že sv. Metoděj byl pohřben jako arcibiskup i s berlou, později však tvrdil, že byl pohřben jako mnich, a to na epištolní straně oltáře. Na tom místě pak kopali a v hloubce asi 1 m (podle protokolu 1,9 m) přišli na kostru. V těch místech byly také porušeny základy kostelní (klášterní?) zdi. Když kostru trochu odkryli, poslal vedoucí Čechmánek do Osvětiman i do Koryčan pro kněze, ale nikdo se nedostavil. Teprve později prý přišel z Osvětiman kaplan Antonín Kučera. Po jeho příchodu byla kostra vyjmuta, uložena do jakési bedničky a dopravena na faru do Osvětiman. Když se kaplanovi zmínili, že možná našli hrob sv. Metoděje, řekl: „Kdyby se stal nějaký zázrak, třeba by to byl on."

Na kostru přišel Miroslav Březina s jistým Janem Čížkem. Kostra byla prý celá i s lebkou. Po obou stranách byly nějaké chuchvalce zetlelé černé hmoty, pravděpodobně části oděvu. Pod kostrou byla rovná tvrdá plocha, byla-li to však dlažba, už se nepamatoval. Dále už se nekopalo. Jáchymek podotýkal, že Čechmánek vykopávky fotografoval, některé z těchto snímků byly uveřejněny ve Sborníku velehradském, n. ř. č. 16. Velehrad neměl zájem, napsal J. Jáchymek, aby se tyto památky uchovaly. Když se něco vykopalo a nešlo to utajit, tak se staral, aby se to aspoň znehodnotilo.

Amatérský archeolog V. Gloza z Koryčan prý v letech 1923-1924 našel na Klimentku zlatý byzantský peníz, solidus, z první poloviny 9. století. Na líci je zobrazen císař Theofil, který vládl v letech 829-842. Byl to otec císaře Michala, který poslal roku 863 na Moravu věrozvěsty sv. Cyrila a Metoděje. Na rubu je poprsí Michala III. (829-867) a Konstantina, který asi brzy zemřel, neboť roku 840 byl korunován Theofilův syn Michal. Otisk mince byl uveřejněn na straně 35 Drobného tisku č.1 Moravského muzea v Brně a popsán na s. 64-66 téhož tisku numismatikem Jiřím Sejbalem prý podle tužkového otisku, protože paní Glozová nechtěla minci vydat. Gloza prý neunikl pomluvě, že minci koupil v Praze a vydával ji pak za archeologický nález z Klimentka.

Archeolog V. Hrubý napsal autorovi této knihy jakési rezumé:

„K nejdůležitějším poznatkům patří skutečnost, že hradisko bylo vybudováno v době hradištní, že jsou na hradisku mocné sídlištní vrstvy s keramikou z 9. století a že s velkou pravděpodobností lze říci, že kostel (nebo alespoň některá jeho část z dosud zachovaných základů) pochází z doby velkomoravské. Zakreslili jsme znovu tvar a velikost hradiska. Sondami jsme také zjistili, že plošinka v okolí kostela je značně porušena středověkými zásahy a řadou rozmanitě motivovaných výzkumů, takže tam lze očekávat nejméně. Zato níže na jižním svahu akropole jsou nedotčené vrstvy z 9. století se zbytky obytných objektů, obsahující typickou keramiku velkomoravskou. Výskyt malty v těchto vrstvách naznačuje, že zde stála již v 9. století nějaká stavba z kamene, kladeného na maltu, jíž by snad mohl být právě kostel, nebo lépe, jeho nejstarší část."

Dalším výzkumem v troskách kostela na akropoli se ukázalo, že jeho nejstarší část z 9. století je kněžiště (bez opěr), ke kterému byla později, asi augustiniány, přistavěna loď s předsíní, neboť jsme četli, že byla předána kaple s budovou k ní přiléhající. Šlo tedy o samostatnou svatyni z doby cyrilometodějské i s přiléhající k ní klášterní budovou.

O smrti a pohřbu sv. Metoděje nás nejvěrohodněji zpravuje nejstarší pramen, slovanská Legenda pannonská „O životě sv.Metoděje"^[19], která vypráví, že na Květnou neděli, když se shromáždili všichni lidé v kostele, arcibiskup Metoděj, ač sláb, šel do kostela a žehnal tam císaři (byzantskému), knížeti (Svatoplukovi) i duchovním a všemu lidu. Tehdy podle slov legendy řekl:

„Střezte mě, děti, do třetího dne."

Když se tak stalo, na třetí den, poručiv duši svou Bohu, „na rukou kněží zesnul 6. dne měsíce dubna, třetí indikce roku 6393 od stvoření celého světa", tj. roku 885. Dále vypravuje legenda, že jeho učedníci, vzdavše mu náležitou úctu a poradivše si obětovali církevní služby latinsky, řecky a slovansky a uložili jej ve sborném kostele. Posléze se v legendě uvádí, že milovaného pastýře doprovodil ke hrobu nesčetný zástup lidu se svícemi. Z tohoto vylíčení posledních tří dnů života sv. Metoděje lze oprávněně usoudit, že sv. Metoděj zemřel v nějakém duchovním centru, jakým mohl být právě Sv. Kliment. Lze si těžko představit, že by učedníci sv. Metoděje vezli svého umírajícího učitele a arcibiskupa ve voze tehdejšími lesními cestami někam do Starého Města, nebo do Sadů (Derflí), nehledě na to, že toto místo bylo patrně sídlem Wichingovým. Nebo možná někam do Mikulčic, kde by s ním setrvali tři dny a dvě noci až do jeho smrti. Naproti tomu se mohly vylíčené události velmi dobře sběhnout v obvyklém domácím prostředí klášterním, v kostele, v baziliánském chóru, bez přerušení běžného denního řádu a bohoslužeb v tamním kostele /kapli). Za povšimnutí zvláště stojí slova „když se v kostele shromáždili všichni lidé" — jde tu zřejmě o osazenstvo nějakého kláštera nebo duchovního zařízení a nikoliv všichni lidé z nějakého města. Z legendy „Život sv. Konstantina a Metoda"^[20] se dovídáme také podrobnosti o hrobě sv. Metoděje. Tato legenda praví k 15. srpnu, že sv. Metoděj „naučiv své učedníky pravé víře i předpověděv svou smrt před třemi dny zesnul v Pánu v pokoji. Leží ve velkém (na tehdejší poměry — pozn. aut.) kostele moravském (opět tu jde o Moravu jako místní jméno, tedy hlavní město) na levé straně ve zdi za oltářem Bohorodičky". Byl tedy sv. Metoděj pohřben za uvedeným oltářem na epištolní straně.

V apsidě trosek kostela na Klimentku byl roku 1905 nalezen hrob, který pině odpovídal tomuto popisu hrobu sv. Metoděje. Sborným kostelem se míní jednak kostel klášterní (monastýr), jednak kostel katedrální (biskupský). V případě Hradiska sv. Klimenta by tedy byl pohřební kostel sv. Metoděje současně kostelem klášterním i biskupským. Hrob se nalézal ve zdi za oltářem. Základy je nutno považovat také za součást zdi. Do zdi nad podlahu by bylo možné umístit jen malou schránku s kostmi, nikoliv kamennou rakev (sarkofág) dospělého člověka. Základy kostela byly široké 90 cm, nad podlahou 60 cm, což je užší než rakev. V tom případě uložení nad úrovní podlahy by bylo nutné zeď pro rakev po celé délce vybourat, ale při její délce asi 2 m a výšce 50 cm by to mohlo znamenat ohrožení stavby.

Podle zachovaných zbytků, zejména půdorysu, zjištěného archeologickým průzkumem Vladimíra Ondruše v letech 1961-1962 byl kostel na Klimentku (kněžiště) vystavěn v 9. století. Teprve v druhé polovině 14. století přistavěli brněnští augustiniáni loď, opěrné pilíře za apsidou a později i předsíň (nartex), jak dokazují i zbytky klenebních žeber a dlažby^[21], čímž kostel dostal ráz gotický.

O tomto nálezu z roku 1905 sepsala komise, složená většinou z neodborníků z okolí, protokol, ve kterém se uvádí, že uvnitř apsidy na epištolní straně, tedy nalevo z pohledu od oltáře, v pravém rohu z pohledu z chrámové lodě, byla nalezena v hloubce 1,90 m lidská kostra, položená rovnoběžně s oltářem dřevěné kapličky. Její hlava byla obrácena k jihu a při kostře byl nalezen pouze kus černé zpečetiny organického původu, který byl prozkoumán lékárníkem Tůmou z Olomouce dne 1. února 1907. Nic jiného nalezeno nebylo, tedy žádné kosti jiných nebožtíků nebo kosti zvířecí. Kostra byla neúpiná zejména v lebce. Dne 16. června 1905 byla kostra vyzvednuta, jedna holeň ověřena, vložena do bedničky, komisí zapečetěna a část kosti a kousek výše zmíněné hmoty svěřeny Robertu Čechmánkovi, aby zajistil jejich odborné prozkoumání. Kostra byla po navrácení těchto částic znovu zapečetěna a prozatím uložena na oratoři kostela v Osvětimanech nad sakristií.

Jak je vidět ze znění zápisu, byl celý výzkum v r. 1905 konán a nález zkoumán neodborně. Avšak tito nálezci měli alespoň dobrou vůli, která nezískala žádnou podporu ze strany tehdejších rakouských státních ani církevních úřadů. Vedoucí těchto vykopávek R. Čechmánek udělal sice několik fotografických snímků, ale ty nemají z hlediska archeologického výzkumu valnou cenu. Nalezené kosti ležely 45 let na oratoři osvětimanského kostela a přes všechny výzvy v tisku se nepodařilo až do roku 1950 dosáhnout odborného prozkoumání. Teprve v tomto roce odvezl antropolog Archeologického ústavu v Praze J. Chochol nalezené kosti k odbornému posouzení do Prahy.

Je nápadné, že v hrobě nebyly nalezeny kromě výše uvedených věcí žádné jiné pozůstatky. Je těžko myslitelné, že by sv. Metoděj — pokud by skutečně šlo o jeho hrob — nedostal do hrobu nějakou kovovou věc, například křížek, i kdyby ho byli jeho žáci chtěli pohřbít jen prozatímně, než bude pro něj pořízen důstojný náhrobek. Umístění hrobu svědčí o významné duchovní osobnosti, světské osoby bývaly pochovávány v kostelní lodi, což bylo potvrzeno i na Klimentku. Byl-li však tento hrob z roku 885 myšlen jako hrob trvalý, jako hrob chudého řeholníka, byla by do něj jistě vložena alespoň kamenná deska se jménem. Dvouramenný kříž na víku sarkofágu dotvrzuje pouze, že šlo o kněze byzantsko-slovanského, neprozrazuje však jméno. Tato až dojímavá chudoba hrobu, ba přímo nahota ostatků, nasvědčují velmi pravděpodobně záměrnému vyloupení, k jakému mohlo dojít při opakovaném hledání pokladu v opuštěném monastýru buď vrchností buchlovskou anebo soukromníky, či ještě spíše německými cisterciáky z Velehradu.

O odvozu sarkofágu z Hradiska sv. Klimenta na Velehrad jsme se už zmínili. Na Velehradě se prý vyprávělo, že nějaké věci byly odeslány k prozkoumání do ciziny. To se stalo pravděpodobně v r. 1903, načež v následujícím roce 1904 přijeli na Velehrad už jmenovaní odborníci univ. prof. A. Riegel a opat A. Dungl, kteří sarkofág prohlásili za unikát z 9. století.

Miroslav Tomeček z Velehradu nakreslil a popsal sarkofág takto: sarkofág je rozbit na tři části — a, b, c. Část „a" je neporušená, část „b" se rozpadá na dno a dva boky, všechno od sebe oddělené, část „c" je také v celku, ale poškozenější než část „a". Vnitřní opracování je přesné a hladké, zatímco vnější otesání je hrubé, takže to budí dojem jako by byl sarkofág před použitím zasazen do země a připravován již dříve. Na sarkofágu je náhrobní kámen se značkou (dvouramenný kříž — pozn. aut.) Kámen byl přeražen na větší a menší část (při převozu se vůz převrhl a sarkofág spadl a přitom se urazil roh víka, převoz po špatné lesní cestě trval dva dny — pozn. aut.). Menší část chybí. Sarkofág byl později umístěn v suterénu pod kaplí Panny Marie, ale odtud pak zmizel a byl později nalezen na Velehradě v poutním domě Stojanov. Značka dvouramenného kříže je na něm vyryta jen v hrubých rysech, místy je i nerozeznatelná. Známky poškození nejeví, poněvadž povrch náhrobního kamene není hladce otesán, rozdíly zvinění jsou až 10 mm. Značka sama je vytesána na levé straně do hloubky asi 4 mm, není symetrická a povrchové obrysy nejsou vodorovné, nýbrž zviněné, od středu hloubky 3-7-9 mm. Pravá strana značky je celá nejasná, snad byla poškozena. Koncové body jsou tak nejasné, že míra mohla být vzata jen podle odhadu.

Roku 1903 byl kostel na Velehradě odvodňován. Za hlavní apsidou v hloubce 1,80-2,30 m narazili dělníci na tři sarkofágy. Jan Nevěřil o tom napsal ve Sborníku velehradském^[22] mimo jiné:

1. „Dlužno především zdůraznit, že místo, kde tyto hroby (tj. sarkofágy — pozn. aut.) byly vykopány, nebylo jejich místem původním, nýbrž že byly na toto místo dopraveny s jiného místa památného okolí Velehradu.

2. Tyto kamenné hroby jsou dosud unica, jedinými svého druhu na Moravě. Ani na staroslovanském pohřebišti ve Starém Městě, ani v Nitře, ani na Děvíně nebylo nalezeno něco podobného. Také na svých studijních cestách jsem takových sarkofágů neviděl.

3. O stáří hrobů byl vysloven názor, že jsou to patrně obyčejné, u nás i jinde známé hrubé rakve z doby předgotické, jako například takzvaný sarkofág sv. Longina na Vyšehradě v Praze a nedávno nalezená rakev bl. Hroznaty v klášteře tepelském... Ty jsou nám dobře známé, ale při kamenných hrobech na Velehradě jsme odkázáni na hroby samé... Je naprosto vyloučeno, aby byly zařazovány do doby cisterciácké a tím méně ještě do doby pozdější.

4. Kamenné rakve byly původně určeny pro osobnosti významné a, jak ukazují kříže vyry'sované na krycí plotně, byly to osoby křesťanské. Odborný archeolog a historik se nespokojí s uvedenými fakty, nýbrž žádá další nezvratné doklady, aby mohl určit původ těchto velevýznamných hrobů. Bude tedy třeba pátrat dále, obzvláště na onom místě, kde byly původně a pro jaké vznešené osoby byly určeny."

Jednu ze stop poskytl prostý dělník Josef Žák ze Starého Města u Uherského Hradiště, který zemřel v roce 1958. Ten opatřil svědecky ověřené potvrzení Josefa Čermáka z Tupes, že roku 1883 nebo 1884 jeho otec Jan Čermák, František Králík a František Borusík dovezli kamennou rakev a kameny z hrobů (patrně z Hradiska sv. Klimenta, jiné zříceniny v jeho okolí nebyly — pozn. aut.) na Velehrad, kde byly složeny v tehdejší kočárové kůlně za kostelem. Vše se dělo na přání tehdejšího kaplana na Velehradě Jana Vychodila. Svědek Čermák pak pokračuje: „Byl jsem tehdy starý dvanáct nebo třináct let, takže si vše dobře pamatuji. Stál jsem u toho, když se kameny do kůlny skládaly. Také potvrzuji, že kaplan Jan Vychodil byl se jmenovanými formany osobně na hrobech. Dva dny to trvalo, než dojeli domů, neboť tehdy byly cesty špatné." Podle sdělení Jana Čermáka se jednomu z formanů vůz se sarkofágem převrhl a při tom se přerazilo jeho víko.

Naskýtá se otázka, proč dal Jan Vychodil — jistě v dorozumění nebo na příkaz svého nadřízeného, faráře J. Vykydala — sarkofágy odněkud odvézt a zakopat je za velehradským kostelem. Buchlovská vrchnost je nechala na místě, ačkoliv jiné kameny odvezla jako stavební materiál. Patrně přece jen z pocitu jakéhosi strachu či úcty, než aby se odvážila použít je na žlaby nebo něco podobného, nebo byl odvoz pro ni příliš nákladný. Kostel neobnovila, ač znala jeho význam, nepřála si totiž, aby jí poutníci plašili lesní zvěř. Proto raději nechala postavit roku 1861 ve Stupavě nový kostel ke cti sv. Klimenta a doufala, že tam svede proud poutníků. Arcibiskup blahé paměti A. C. Stojan chtěl na Hradisku sv. Klimenta postavit důstojnou kapli, ale smrt zmařila jeho úmysl. Zato jeho nástupce, jinak vynikající arcipastýř Leopold Prečan, napsal, že nedovolí, aby se na Klimentku postavilo něco, co by zastínilo Velehrad. Proč tedy nelitoval P. J. Vychodil peněz ani námahy, spojené s odvozem sarkofágu? Chtěl jej snad zachránit? V mokré půdě by se byly kameny časem rozpadly na mokrý písek. Nebo se pokoušel poněkud „opravit" dějiny obou míst, Klimentka a Velehradu, a jejich význam? Zdá se — nic nového pod sluncem — že šlo především o otázku finanční. Katolický podpůrný spolek pro olomouckou arcidiecézi, založený roku 1883 olomouckým arcibiskupem kardinálem Bedřichem Fiirstenbergem, koupil totiž v té době velehradský velkostatek s klášterem a kostelem a chtěl tam dosadit některý řád. Kupní cena, splátky a údržba všeho tohoto majetku i s dosazením některého řádu tvořila pozadí těchto událostí. Nepřáli si zřejmě, aby se na Hradisku sv. Klimenta našlo něco významného — všechno tam je prý ze 14. a 15. století, tvrdili — popřípadě aby náhodný objev sarkofágu zakopaného za kostelem sloužil k odůvodnění (domnělého) cyrilometodějského původu Velehradu. Proto byly sarkofágy na pohlednicích vydávány za archeologické nálezy velehradské. V Katolické rodinné čítance^[23] už odvozoval velehradský farář Fr. Tomeček: „Velký význam třeba také rozhodně přisoudit třem kamenným hrobům, nalezeným za kostelem, jimž přisuzuje (J. Nevěřil — pozn. aut.) větší stáří než oběma předchozím (sv. Longina a bl. Hroznaty)." Svůj úsudek z těchto vykopávek shrnul v tom smyslu, že nelze okolí nynějšího Velehradu upřít důležitost sahající před rok 1200 (roku 1205 byl založen velehradský cisterciácký klášter). Památný cyrilometodějský Velehrad, dá-li se tak nazvat, je tedy asi o 250 let mladší než Hradisko sv. Klimenta, vzdálené od Velehradu vzdušnou čarou asi 12 km.

Domněnka členů komise z roku 1905 o původu hrobu objeveného na Klimentku a o tom, že by to mohl být hrob sv. Metoděje, byla potvrzena také názorem antropologa J. Chochola z Archeologického ústavu v Praze. Podle jeho posudku^[24] jsou nalezené kosterní pozůstatky značně poškozené a neúpiné a ukazují na muže vyššího tělesného vzrůstu, dosti robustní tělesné stavby s dobře vyvinutou muskulaturou, zemřelého asi ve věku 60 let. Tento muž utrpěl zlomeninu pravé lýtkové kosti a není vyloučeno, že i po úpiném vyléčení kulhal.

Také na místě zvaném „Hroby" byly prý nalezeny nějaké církevní předměty, ale i ty byly prý odevzdány velehradské faře. O tom a dalších objevech podal zprávu v Moravských novinách v r. 1933 Jan Krejčiřík z Kyjova: „Na vrcholu kopce „Hroby", cesta Cyrilometodějka, studánka Metodějova, lesní trať Kršle (původní Krleš? — pozn. aut.), nedaleko Kazatelna, v blízkosti Hradisko sv. Klimenta, dále v lesích Králův stůl, všude na kopcích valy a opevnění přímo volají po soustavném archeologickém výzkumu Chřibů."

Po rozruchu, který způsobila roku 1932 jistá Klementina Maštalířová nálezem domnělého náhrobního kamene z hrobu sv. Metoděje na „Hrobech" u Stupavy, stala se tato záležitost na čas předmětem zájmu denního tisku. Příslib, že soustavnými vykopávkami bude odhaleno „kvetoucí město Svatoplukovo", nebyl dosud spiněn. Roku 1933 se sice ustavila při archeologické komisi Čs. akademie věd „Velehradská komise", která výše uvedená místa prohlédla, ale pro nedostatek finančních prostředků a pro zaneprázdnění jejích členů jinými úkoly se její činnost vůbec nerozvinula.

Pokud jde o hrob v kostele na Klimentku a o ostatky vyzdvižené z něho v roce 1905, uložené na oratoři v Osvětimanech a roku 1950 odvezené do Prahy, podal o tom úhrnný posudek V. Hrubý^[25]:

„Není tedy divu, jestliže Robert Čechmánek, který roku 1905 vykopal v kněžišti svatoklimentské kaple lidské kosti, prohlásil je za věrozvěstovy ostatky, a kousek dubového dřeva, jenž je provázel (patrně jako zbytek rakve), za zlomek biskupské berly. Podle antropologického posudku J. Chochola z roku 1950 jde ovšem o soubor lidských kostí, pocházejících pravděpodobně ze čtyř jedinců a pohřbených zde někdy ve 13. až 14. století, nemluvě ani o zlomcích kostí zvířecích. (Všimněme si slov: pohřbených zde — pozn. aut.)

Zastáncům teorie o pozdějším vyzvednutí Metodějových kostí z onoho hlavního velechrámu a jejich ukrytí na „neúhledném místě kdesi v chřibských lesích" stal se konečně oporou i výrok stigmatizované Terezie Neumannové z Konnersreuthu, že Metodějův hrob je blízko nynějšího Velehradu, „ale již se nenajde, poněvadž se rozpadl".^[26]

A V. Hrubý dospívá k závěru své úvahy: „A tak hrob arcibiskupa Velké Moravy dále skrývá tajemství a snad tomu tak bude možná navždycky. Ale co na tom sejde, když nejpevnější Metodějův pomník zůstává naší zemi zachován ve slovanském písemnictví, jehož základy soluňští bratři položili, v historickém významu jejich misijm'ho díla, které ve zřízení samostatné církevní organizace velkomoravské postavilo hráz franským snahám po mocenském ovládnutí našich zemí."

Doc. V. Hrubý však mohl z protokolu z 18. června 1905 vědět, že se v hrobě odkrytém na Klimentku nenašlo mimo kostru nic než kousek nějaké hmoty, která mohla pocházet z berly a v níž olomoucký lékárník Tůma poznal kousek dubové hole. Když Hrubý píše, že to byla možná tříska z rakve, patrně zapomněl, že roku 1883/4 byla na Velehrad odvezena rakev kamenná (sarkofág)! J. Chochol píše ve svém posudku, že cizorodé kosti byly do bedničky (tedy dřevěné schránky) přimíseny na oratoři osvětimanského kostela později (během 45 let). Nebyly tedy vykopány z hrobu na Hradisku sv. Klimenta

Jestliže se V. Hrubý odvolal na výrok ctihodné Terezie Neumannové z Konnersreuthu, snad bude dovoleno i nám, abychom se odvolali k jiné významné duchovní osobnosti. Ať už byly cizorodé kosti vloženy do bedničky bez zlého úmyslu nebo záměrně, i to bylo k něčemu dobré, totiž k vyzkoušení důvěryhodnosti Anny Bohuslavy Tomanové, která je rozpoznala a zvířecí kost odmítla.^[27]

Pokud jde o stáří ostatků, uvedl J. Chochol ve svém posudku, že jeho odhad není spolehlivý a že kosti mohou pocházet z 9. století.

Na omyly a nedostatky zprávy V. Hrubého upozornil autor této knihy v článku „Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman"^[28]

Ostatky byly po odborném ošetření v Archeologickém ústavu předány roku 1952 do opatrování předsedovi bývalé Matice svatoklimentské, autorovi této knihy, a jím roku 1954 vyšehradskému kanovníkovi A. Střížovi k uložení. Ten v březnu 1960 navštívil autora a sdělil mu, že po přestěhování do jiného domu na Vyšehradě mu nebyla vydána krabice s ostatky, ani půjčen klíč, aby si ji mohl z farního archívu odnést sám. Dne 6. srpna 1960 zemřel. Autorovi byla vrácena část ostatků, které měl kanovník Stříž u sebe v bytě, a u nich zelená dopisní obálka s částí lýtkové kosti se zahojenou zlomeninou. Na obálce je vlastní rukou kanovníkovou napsáno: Recognitum — s. Methodii ossa, (Rozpoznáno — kosti sv. Metoděje), pod tím škrtnuto slovo „kanovník", vlevo Dubenec 25. XI. 1952, vpravo A. Stříž.

Podle posledních informací je dnes k dispozici malá část těchto ostatků a bude třeba je podrobit nejnovějším metodám zkoumání, které mohou definitivně určit nejenom stáří, tedy 9. století, ale i to, zda jde či nejde o ostatky sv. Metoděje (zkouška DNA srovnáním s ostatky sv. Cyrila, jež jsou autentické).

Augustiniánské probošství na Hradisku sv. Klimenta

Aby obraz historie Hradiska sv. Klimenta, možná Kaonu, byl úplný, je třeba se ještě zmínit o následujících stoletích jeho osudů.

Po odchodu žáků sv. Metoděje z Moravy zůstalo hradisko opuštěno, třebas nezničeno. Do roku 1358 nemáme o něm žádné písemné zprávy a není ani známo, kdy a kým byl postaven kostel a klášter, který v tomto roce převzali brněnští augustiniáni a z něhož se zachovaly jen základy. Není známo, zda to byly nějaké objekty z období velkomoravského, nebo stavby novější. Víme, že oba věrozvěstové přivedli s sebou na Moravu padesát mladých mužů od panonského knížete Kocela, k nimž kníže Rostislav připojil stejný počet Moravanů, aby je vzdělali na kněze ^[29] Podle archeologického průzkumu pochází kněžiště z 9. století, kdežto loď s předsíní (nartexem) a opěrné pilíře byly přistavěny právě augustiniány patrně ve 14. století.

Augustiniánské probošství na Klimentku bylo založeno bratrem císaře Karla IV. markrabětem Janem, který věnoval podle potvrzovací listiny biskupa Jana Očka z Vlašimi ze dne 18. dubna 1358 brněnským augustiniánům „kapli sv. Klimenta, papeže a mučedníka, v lesním zátiší, blíže nového hradu svého Cimburka ležící, v dobách sice dávných vystavěnou k uctívání téhož svatého, nyní však od mnohých let vší bohoslužby postrádající, zároveň s budovou k téže kapli přiléhající, obehnanou vůkol příkopy, aby si tam bratři zřídili obydlí, kteří sem z moci převorovy a konventu posláni a ustanoveni byli a také dle libosti odvoláni býti mohou, aby se tu zdržovali a stáda svá pásti mohli k užitku bratří a kláštera svrchu zmíněného."

Ze zápisu je vidět, že úcta obyvatelstva k tomuto posvátnému místu trvala, i když tam dlouhou dobu žádní mniši nesídlili. Brněnští augustiniáni tedy dostali alespoň kapli (patrně z 9. století) a obytnou budovu, zubem času jistě poškozenou, kterou si upravili podle svých potřeb. Nebyly-li při tom nějaké hospodářské budovy, totiž ovčinec a stodola pro uskladnění sena na zimu, postavili si je asi sami. O tom, že tam stála „stodůlka před klášterem" je zachována zpráva z Jihlavy z roku 1416. ^[30]

Dějiny augustiniánů na Klimentku nás přesvědčují o jejich úspěšné činnosti. Brzy se k radosti markraběte Jana ukázala potřeba rozmnožit počet kněží, a proto jim daroval nejbližší vesnici Vřesovice a dvě třetiny Hořenčic, ^[31] což potvrdil listinou vydanou v roce 1370. Tento dar potvrdil pak roku 1371 také biskup Jan Očko z Vlašimi.

Roku 1414 byl na Klimentku proboštem kněz Petr, jejž známe z kupní smlouvy, uzavřené se zemanem Šimonem Komikem z Újezda z 13. 5. 1414, kterou jmenovaný prodal brněnským a klimentským augustiniánům svou třetinu Hořenčic, kterýžto historický doklad má také, jak bylo uvedeno výše, i význam místopisný, dokazující, že nynější pohon Chřiby se ještě v 15. století nazývalo Hřebice. V Ottově slovníku naučném z roku 1901, jak už jsme uvedli, jsou Chřiby nazývány Hory Hříběcí. Bez tohoto dokladu by bylo skoro nemožné prokázat původní název „Kóň-Kuoň-Kaon" na základě uctívání koně starými Moravany jako zvířete posvátného.

Klášter na Hradisku sv. Klimenta nebyl účelem sám sobě, jak je vidět z věnování markraběte Jana, protože měl na starosti také duchovní správu okolního obyvatelstva. Fara v Osvětimanech byla založena roku 1391 a ve Stupavě dokonce až roku 1881. Slibný rozvoj Klimentka, který se těšil přízni okolního obyvatelstva, zvláště rytířů Smetanů z Osvětiman, vzal náhlý konec v roce 1421 (podle některých roku 1427) vypálením kláštera husity, vedenými Bedřichem ze Strážnice, za jejich pochodu od nedobytého Kyjova k Velehradu.

Nepřátelství moravských husitů vůči Klimentku v této době lze podle některých historiků vysvětlit alespoň částečně tím, že jak čeští augustiniáni, tak němečtí cisterciáci zaváděli na Moravě dosud neznámé lenní novoty, názory a snahy neslovanské, a snažili se získat těmto nezvyklým výsadám právní platnost. ^[32] Tím od sebe odvrátili moravskou šlechtu, která pak ráda využila nastalých bouří, aby nenáviděné zřízení odstranila.

O byzantsko-slovanské misii pak píše tentýž autor: „Křesťanství německy chápané jako v Heliandu ^[33], podporované zbraněmi erbovních rytířů římských, nemohlo snadno nalézt cestu k srdci Slovanů. Je zcela pochopitelné, že Slovany jímala úzkost, když viděli přicházet toto křesťanství germánsky (teutonsky) utvářené, podporované takovou zbrojnou silou. Křesťanství, jež přicházelo z bavorského Řezna a ze saského Corvey, narazilo velmi záhy na proud misie, přicházející z Byzance. Zaznívá tu motiv, který se v dějinách náboženského vývoje „sudetského prostoru" (Winter byl pražský, tedy „sudetský" Němec — pozn. aut.) neustále opakuje: setkání západní a východní církve, staroslovanské církve lidové a latinské církve říšské."

Velehradští mniši si nápadně nevšímali domácích řádů a snažili se zejména potlačit všechny vzpomínky na slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Odmítali dokonce ještě za vlády Karla IV. přijímat do noviciátu český dorost, takže sám Karel IV. musel proti vylučování českého živlu z klášterního prostředí protestovat přímo u generálního opata a upozornit ho se vší otevřeností na neblahé následky pro řád, jestliže by pokračoval ve svém odporu proti českému obyvatelstvu! ^[34] Přesto se jim podařilo získat roku 1379 pro svého opata právo pontifikálií (právo nosit mitru a berlu), ale lásku obyvatelstva, které dále putovalo na Hradisko sv. Klimenta, nezískali. Roku 1400 udělil olomoucký biskup proboštovi na Klimentku Matyášovi pravomoc zpovědní, který ji později rozšířil na celý konvent.

Zpustošené probošství na Hradisku sv. Klimenta by snad bylo bývalo obnoveno, kdyby král Zikmund nebyl brněnským augustiniánům odňal všechny životní prostředky. Byl stále v peněžní tísni a tak jim nařídil složit na válečné potřeby tak značné částky, že jim mohli vyhovět jen tak, že s jeho svolením zastavili své statky Šardice, Nové Hvězdlice a probošství na Klimentku s vesnicemi Vřesovicemi a Boršovem u Kyjova. Tím se konvent ocitl v takové nouzi, že si jen stěží opatřoval své životní prostředky. Pohroma byla pak dovršena tím, že Zikmund zastavil v roce 1422 pánu trenčanské župy Ctiboru Vajdovi zemský majetek Buchlov s okolními vesnicemi, jakož i Bzenec a Veselí nad Moravou.

O tom, že brněnští augustiniáni nepřestávali uvažovat o obnově probošství na Klimentku, svědčí také latinská listina, která nás zpravuje o potvrzovací listině biskupa Jana Očka z Vlašimi z 18. dubna 1358, uložená v archívu hradu Buchlova. V této listině se mluví o troskách kaple sv. Klimenta s odkazem na jakousi knihu Tomášských augustiniánů (patrně u Sv. Tomáše v Brně — pozn. aut.) ^[35], o kterých se pisatel, člen řádu, dozvěděl, že patřily i s dvorem ležícím u kaple, brněnskému klášteru z milosti markraběte Jana. Také v této listině je zmínka, že pod trestem exkomunikace zakázal biskup Jan úředníkům rušit převora a bratry a že olomoucký biskup udělil převoru Matyášovi zpovědní jurisdikci.

Kolem roku 1500 žil na Klimentku jako poustevník poslední člen rodu-strážců monastýru rytíř Josef Smetana z Osvětiman.

Ke konci 17. století navštívil Hradisko sv. Klimenta spisovatel a historik Jan Jiří Středovský, který ještě viděl zříceniny kláštera.

Mezi lidem kolovaly pověsti o pokladech na hradisku. To způsobilo, že roku 1700 dala dokonce i sama buchlovská vrchnost zříceniny prokopat. Při tom všechno jen trochu nápadné bylo bezvýsledně přeházeno, opracované kamení odvezeno jako stavivo a jen v křovinách zůstalo poházeno několik gotických žeber a ostění. Několik jich bylo uloženo pod oltářem dřevěné kapličky. Jiný takový kámen, který nešetrní turisté používali na ohniště, byl před druhou světovou válkou dán do úschovy na faru v Osvětimanech. Na troskách kostela dal boršický děkan Jan Studený postavit dřevěnou kapličku ke cti sv. Cyrila a Metoděje a skoro po sto letech ji pro zchátralost nahradil koryčanský děkan Stanislav Straňák kaplí novou, která je na Hradisku dodnes. To je jediný pozůstatek cyrilometodějského dědictví na tomto místě.

Odpůrci významu starobylého Hradiska sv. Klimenta a hlavně jeho případné obnovy se snažili vším možným způsobem znemožnit jeho osídlení duchovní správou, která by podle jejich názoru škodila Velehradu. Roku 1910 zamýšleli pozdější vyšehradský kanovník Antonín Stříž a známý literát a vydavatel Josef Florian trvale se usadit v Osvětimanech, ale olomoucké církevní kruhy jim prý ztrpčovaly život tak, že od tohoto záměru raději ustoupili. A. Stříž odešel do Prahy a Josef Florian do Staré Říše. Kongregace sester cyrilek, tehdy nedávno založená, se snažila vykoupit dva hektary vrcholu hradiska, ale ať už byl její záměr jakýkoliv, nic z toho nebylo uskutečněno, stejně jako ze záměrů Matice svatoklimentské, hlavního představitele úsilí o obnovu Hradiska sv. Klimenta v období první republiky a až do zákazu spolků komunistickým režimem. Na Klimentku se nyní sice každoročně konají péčí obnovené Matice svatoklimentské a Společnosti sv. Gorazda, tzv. Gorazdovců, slavnostní shromáždění a bohoslužby ke svátku sv. Gorazda, biskupa a nástupce sv. Metoděje, (koncem července, aby nekolidovaly se svátkem sv. Cyrila a Metoděje, slaveným na Velehradě), ale jinak se nic nezměnilo a na národní kulturní památku tak zásadního významu nevede ani pořádná cesta. Nejenom že ztroskotaly pokusy o vykoupení vrcholu akropole, ale lesní správa klade pořadatelům každoročních Dnů sv. Gorazda všemožné překážky, včetně soudních žalob, mimo jiné pod záminkou, že jim tam poutníci plaší zvěř. Na národní kulturní památce!

Velehrad si získal v 19. a 20. století věhlas národně obrozenského slovanského a ekumenického centra, zaměřeného k pěstování památky věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje a k pěstování vztahů k východním církvím, zvláště pravoslavné, místem konání národních poutí s mohutným nábožensko-politickým nábojem. Avšak z hlediska historického zůstává místem a názvem pouze zástupným — v onom místě nestál nikdy ani žádný velehrad, ani to asi nebylo místo bezprostředního působení soluňských bratří. Jeho název tam byl postupně přenesen z původní vsi Starého Města u dnešního Uherského Hradiště. Připomíná se poprvé v r. 1131 a v roce 1205 tam byl založen cisterciácký klášter. Je tedy ve srovnání s Hradiskem sv. Klimenta přibližně o 250 roků mladší.

Podle našich dnešních znalostí by hlavnímu městu, patrně jménem Morava, a sídlu knížete i biskupa, kteří však nemuseli nutně sídlit na témže místě, nejspíše odpovídalo buď Staré Město nebo Mikulčice s jejich jedenácti chrámovými stavbami, z nichž některá byla patrně chrámem biskupským. Duchovním centrem, baziliánským klášterem, seminářem, místem původního uložení ostatků sv. Klimenta před jejich přenesením do Říma, východiskem mnoha misijních cest do širokého okolí, jak svědčí chrámy zasvěcované sv. Klimentovi, a snad i místem původního posledního odpočinutí sv. Metoděje však bylo v té době spíše Hradisko sv. Klimenta, snad onen Kaon některých legend. Prozkoumání zachovaných ostatků, o nichž byla zmínka výše, metodou DNA možná přinese konečný doklad o správnosti naznačeného dohadu. Duchovní i hmotná obnova Hradiska sv. Klimenta však zůstane i pak úkolem pro třetí tisíciletí.

Svatá Orosie — tajemná patronka naší země

POVĚSTI A SKUTEČNOST

Spisovatel František Odvalil zachytil v jednom z příběhů své knihy „Pět legend", a to v povídce nejrozsáhlejší, záhadnou postavu světice, která možná patří do galerie našich nebeských přímluvců. Vypráví v ní mimo jiné něžný příběh údajné schovanky sv. Ludmily a knížete Bořivoje Dobroslavy-Orosie, která se měla ještě za života sv. Metoděje a za jeho součinnosti provdat za jakéhosi prince aragonského. Ale na cestě na svou svatbu byla — téměř už u cíle svého putování — na Pyrenejském poloostrově i se svým doprovodem přepadena tlupou Maurů, kteří tenkrát na území dnešního Španělska řádili, její doprovod byl povražděn a ona, krásná dívka, měla být ušetřena, aby se stala ženou maurského náčelníka. Když to však jako křesťanka odmítla, byla i ona v blízkosti městečka Yebra umučena.

Kdyby to byl pouhý příběh, který si spisovatel sám vytvořil, mohli bychom legendu přejít jako hezkou a zajímavou četbu a vzápětí na ni třeba zase zapomenout. Ale co ty historické postavy, Ludmila a Bořivoj a dokonce sv. Metoděj, s nimiž měl být její příběh spojen? Odkud čerpal spisovatel námět pro tuto svou povídku?

Zvídavému čtenáři by stačilo, aby si vzal do ruky Ottův slovník naučný a v něm, ve svazku XVIII. pod heslem Orosie by mohl nalézt hned celý jeden a půl sloupce věnované této postavě. Tedy žádná fikce — jde o historickou postavu a spisovatel se rázem přesune z oblasti krásné literatury, kde je autorovi povolena volná hra kombinace skutečnosti a fantazie, do sféry historické prózy, na niž jsou kladeny zcela jiné kritické požadavky. Značka Vac — podle seznamu spolupracovníků František Vacek, kooperátor v Bubenči — píše v Ottově slovníku naučném (citujeme doslova v tehdejší češtině, stylu i pravopisu):

Orosia (jinak Eurosia), sv., panna a mučenice. U městečka Yebry v Aragonii ukazují jeskyni, kdež Maurové vyslídili hlouček ukrytých křesťanů, mezi nimi O-ii, a porubavše ostatní, nutili O-ii, aby zřekla se křesťanství a byla chotí vojenského velitele jejich. Když nemohli toho dosáhnouti, zavraždili O-ii. Tělo sv. panny nalezeno bylo od pastýřův a doneseno do města Jacy. Tam posud ochraňují se kosti trupu jejího, kdežto hlava uložena jest v Yebře. Podle okolností soudíc připadá smrt sv. O-ie k VIII. století. Nejstarší písemné zmínky o světici jsou ze XIII. století. Do legendy později složené přijata byla zpráva, že O. byla natione Bohema, tj. Češka. Na jakém základě se to stalo, není nám povědomo; domníváme se toliko, že poutník některý z Čech aneb Čech v Aragonii usedlý (v konnexu s legendou naskýtá se jméno bratra Jana z Olivetské hory v Čechách, tedy z Litomyšle) rozšířil v Jace nebo v sousedním benediktinském klášteře (S. Juan de la Peňa) pověst o českém původu sv. O-je, jejíž jméno připomnělo mu snad kterousi kněžnu z rodu Přemyslova. Od XVI. stol. počínajíc znamenati jest dvojí různé znění legend o sv. O-ii. V jedněch (stručnějších) praví se, že O. byla dcera českého krále, zasnoubená králi aragonskému a vezená za muž do Španělska, při čemž u Yebry padla do rukou Maurů. V druhých (obšírnějších) jmenováni jsou rodiče O-iini: Bořivoj (Boribor, Bolibor) kníže a Ludmila, bratr O-iin Cornelius, strýc Aciselus, biskup, a ženich její Don Fortunio Garcia, syn Sancha Garcie, krále navarského. Cornelius a Aciselus provázeli prý O-ii a zahynuli u Yebry. Když v Jace založeno bylo biskupství r. 1571, kapitola jacká počala o to pracovati, aby z nařízení apošt. stolice úcta sv. O-ie v celé církvi stala se závaznou. R. 1573 učiněn byl dotaz u arcibisk. pražského Ant. Brusa, na kterém místě v Čechách pochováni jsou rodiče sv. O-ie. Při tom původce dotazu (sekretář císařovny Marie) předpokládal, že životopis světice znám jest v Čechách. Ale z odpovědi arcibiskupovy seznati musil opak toho. Jednání právě dotčené způsobilo, že do Martyrologia pražské diecése, tištěného v Benátkách r. 1578, přijat byl passus o sv. O-ii. (však jen stručnější legenda). V XVII. stol. hagiografové čeští: Vojt. Chanovský, Jan Tanner a Boh. Balbín, reprodukovali krátký životopis světice ze spisů cizích autorů: Ant. Dauroulta, Jak. Marchanta a Lucia Marinea. R. 1758 kapitola jacká dopisovala metrop. kapitole pražské ve příčině úcty sv. O-ie, která již rozšířena byla nejen ve Španělsku, ale i v severní Italii a zámořských osadách španělských. Nicméně v Čechách živější interess o národní příslušnost sv.O-ie vzbuzen byl teprve r. 1862, kdy duchovenstvu zdejšímu ve známost vešel spisek vlaský: Breve ragguaglio delle vita e miracoli della gloriosa vergine, sposa e martire santa O., vydaný poprvé s počátku XVIII. stol., po druhé r. 1755 v Benátkách, ve kterém anonymus (španělský kněz), přibrav ku pomoci Křišťanův „Život sv. Ludmily a sv. Václava", domysly předešlých legendářů o sv. O-ii rozhojnil a při tom dosti obratně nátěrem historičnosti opatřil. Arcibiskup Schwarzenberg požádal kapitolu jackou o přepis archiválií tamních, pokud se tkne původu sv. O-je, a odpověď kapitoly dal rozšířiti tiskem, aby byla přístupnou českým historikům (Relatio capituli cathedralis ecclesiae Jacensis in Hispania de s. Eurosia. Manuscriptum typis excusum est ad requirendam eruditorum, quibus concreditur, sententiam, Praha 1863). Avšak ani spisem tím domněnka o českém původě sv. O-ie nestala se pravdě podobnou. — Srv. ještě německý překlad spisku Breve ragguaglio: Kurzer Bericht Uber das Leben u. die Wunder der glorreichen Jungfrau, Braut u. Blutzeugin der hl. O. (Obrn., 1887). Vac.

Z tohoto stručného slovníkového přehledu můžeme vytěžit několik poučení:

1) sv. Orosie je historická postava, o jejíž historičnosti není pochyb. Její ostatky jsou uchovávány a uctívány v chrámech měst Jaca a Yebra;

2) její smrt je nutno datovat buď do 8. století, do souvislosti s takzvanou conquistou čili vstupem Maurů na území Pyrenejského poloostrova (roku 711), anebo na konec století 9., do zcela nejasné souvislosti s knížetem Bořivojem a jeho manželkou sv. Ludmilou. V tom případě by se Orosie musela stát obětí přepadu nějakou lupičskou bandou, bez přímé souvislosti s maurskou invazí;

3) bratr Jan, který do města Jaca přišel na konci 15. století, o Orosii věděl, hledal ji;

4) její „český", tj. slovanský, původ odněkud z našich zemí, jezmiňován nejdříve někdy v období mezi 13.-15. stoletím, ale opírá se o starobylou tradici, ztrácející se v hloubi minulosti, podobně jako minulost našich zemí v 8. století a v předcházejících vůbec;

5) prameny k objasnění života sv. Orosie a její úcty jsou v podstatě čtyři: obě legendy, huecská a jacská (později sloučené), respektive tarragonská ze 13. století, zápis v Kronice města Jaca, která zachytila příchod bratra Jana z Litomyšle r. 1493, a sdělení sestry Marie Cristiny o zasvěcení kaplí v katedrále města Jaca.

Existuje tedy nějaká cesta, která by nás přivedla blíž k poznání a případnému rozluštění tajemství doby smrti a původu sv. Orosie? Abychom se o to mohli alespoň pokusit, musíme se především seznámit s uvedenými prameny. Dá se říci, že naše písemnictví se zabývá sv. Orosií od 16. století. V rukopise arcibiskupské knihovny v Praze nadepsaném „Missivae latinae et germanicae" z let 1572-1576 je list arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (1561-1580), jímž odpovídal na dotaz jistého doktora J. Gerstmanna z vídeňského císařského dvora, který adresoval pražskému arcibiskupovi jménem tajemníka císařovny Marie, manželky Maxmiliána II., českého krále (1564-1576). Dotaz zněl, kde jsou pohřbeni domnělí rodiče sv. Orosie Bořivoj a Ludmila. Arcibiskupova latinská odpověď byla ovšem záporná: o hrobě rodičů sv. Orosie není arcibiskupovi nic známo, vždyť prý ani v žádné dějepisné knize se jejich jména nenacházejí, ba ani nějaká zmínka. Z obsahu dotazu je patrno, že jeho podkladem byla zmíněná zpráva o bratru Janu z Hory Olivetské, čili z Litomyšle z roku 1493. Zdá se však, že v 16. století byla sv. Orosie Čechům známa — přinejmenším místně — a byla jimi ctěna. Jednání mezi arcibiskupem a císařovnou se stalo zřejmě příčinou zápisu v Martyrologiu pražské arcidiecéze, vytištěném v Benátkách roku 1578, v němž bylo o sv. Orosii napsáno:

„Tato Eurosia, dcera krále českého a královna aragonská, byla zabita Saracény, pustošícími Španělsko, v jeskyni poté, co byla ubita její družina, když (E.) nechtěla zapřít Krista."

Je zde na místě upozornit, že pokud používáme výraz „český", děje se tak pro zjednodušení; jde o označení původu odněkud z našich zemí všeobecně. O nějakém označení z hlediska národnostního samozřejmě nebylo v té době možno hovořit vůbec. Podobně ovšem výrazy „Španělsko" a „španělský" jsou zástupné pro Pyrenejský poloostrov, tehdy rozdělený na několik království, mezi nimi i aragonské a navarrské, a jeho obyvatele.

Kapitula jacská má ve svém archívu ještě jeden dopis adresovaný kapitule pražské, a to ze 24. ledna 1757, ale ve zprávě ze 17. února 1863 sama říká, že neví, zda byl dopis do Prahy skutečně odeslán a zda tam dorazil.

O sv. Orosii u nás psali kromě uvedených Albrechta Vojtěcha Chanovského ve „Vestigium Bohemiae piae" (vydal Tanner v Praze 1659) a Bohuslava Balbína v „Miscelanea historica Bohemiae" (1682), také Josef Vinařický ve „Zprávě o české kněžně sv. Eurosii, panně a mučednici, ctěné ve Španělích" (Časopis katolického duchovenstva 1863, tamtéž v „Hymnu o panně a mučenici sv. Eurosii". Dále časopis Pozor v Olomouci roku 1862, č. 279: Rodinná kronika II111863: „Sv. Eurosia, česká kněžna a dcera Bořivoje a Ludmily". — „Blahověst" XIV./1863 a XV./1865. — Beneš Metod Kulda: Církevní rok IV., Praha 1880, str.192-193).

Podle „Blahověsta" se dostala do rukou kapucínského kněze P. M. Šrůtky za jeho pobytu v Itálii knížka napsaná v italštině, v níž byl vylíčen „Život a zázraky slavné panny a mučednice Eurosie" („Breve ragguaglio della vita e miraculis della gloriosa virgine, sposa et martire Sancta Orosia. Venezia 1755). Právě tuto zprávu přinesl olomoucký „Pozor" vydávaný tehdy kanovníkem Štulcem.

Kardinál Schwarzenberg napsal v listopadu 1862 dopis biskupovi španělského města Jaca se žádostí o objasnění osoby španělsko-české světice sv. Orosie, jejíž ostatky údajně spočívají v biskupově katedrále. Kardinál psal na základě řady drobnějších roztroušených článků a pojednání a snažil se dopátrat přesnějších údajů. Dostal na svůj dotaz poměrně obšírnou odpověď jak jacského biskupa Petra Lukáše Asensia, tak kapituly jacské, kterou tento biskup pověřil zpracováním celého materiálu pro pražského arcibiskupa. „Blahověst" z roku 1863 přinesl její stručný obsah a ukončil článek výzvou, nesenou ve vlasteneckém duchu typickém pro onu dobu, dobu národního obrození a obnovy cyrilometodějského kultu i propagace kultu svatých patronů českých. Právě pod vlivem tohoto vlasteneckého nadšení se o osud snad další české patronky začal zřejmě zajímat i sám kardinál. „Blahověst" ukončil svůj článek takto: „Nadějeme se, že teď na české půdě mužové na slovo vzatí budou po té věci pátrati a že historické jádro brzy na vrch vyjde. Česká světice ve Španělsku, ve vlasti zapomenutá, návrat její k tisícileté slavnosti (příchodu sv. Cyrila a Metoděje do vlasti naší) do Čech, vše to by bylo zvláštním řízením Božím, jakož i objev hrobu sv. Cyrilla."

Nezdá se však, že by tato výzva přinesla nějaký mimořádný výsledek. „Blahověst" z roku 1864 nepřinesl v tomto směru žádné zprávy. V ročníku 1865 psal Karel Borový o zmíněné odpovědi arcibiskupa Antonína Bruse tajemníkovi císařovny Marie, Beneš Metod Kulda napsal v „Církevním roce IV." na téma sv. Orosie menší článek, v roce 1902 byl František Vacek autorem uvedeného přehledného příspěvku o sv. Orosii v Ottově slovníku naučném a konečně roku 1918 věnoval svou pozornost sv. Orosii biskup Antonín Podlaha v Časopise katolického duchovenstva (roč. 1917, str. 910 a další) posudkem o „Nejnovějších španělských spiscích o sv. Eurosii, domněním dceři Bořivoje a sv. Ludmily". Připojil obrázek sv. Orosie podle španělského dřevorytu. Poslední dobou prý ve Španělsku vyšly:

1. Espiritual novenario a la gloriosa reina, virgen y martir Santa Orosia („Duchovní novéna k slavné královně, panně a mučednici sv. Orosii" V první strofě připojené písně se praví: De padres santos naciste en Bohemie, Regia casa" — Z rodičů svatých zrozena jsi v Čechách, v domě královském.) (Jaca 1879)

2. „Historia de la vida y milagros de Santa Orosia" („Dějiny života a zázraků sv. Orosie"). (Jaca 1900)

3. José Castan: „E1 devoto de santa Orosia" („Pobožnost ke sv. Orosii") (Jaca 1903)

4. A. G. Otin: „Apuntes acerca de la patria de santa Orosia, RVM" (Poznámky o vlasti sv. Orosie, královny, panny a mučednice).

Je to tedy žeň za posledních přibližně osmdesát let, poměrně — alespoň ve Španělsku — bohatá, u nás ovšem chudá, nicméně se zdá, že otázky sv. Orosie přece jen nedávají historikům 19. století spát. Z čeho, z jakých pramenů všechna tato zpracování vycházela?

PRAMENY

Jak jsme již řekli, jsou v podstatě čtyři: obě verze legendy, jacská a tarragonská, zápis v Kronice města Jaca a zpráva o zasvěcení jednotlivých kaplí v katedrále města Jacy.

Jacská legenda

Obraťme se nejprve k textu jacské legendy. Ta, čítávaná od 13. století a v 15. století vydaná tiskem (tarragonská verze až roku 1550), zní takto:

Slavná panna a mučednice Orosia, dcera přej asného krále Čech, cestujíc za účelem uzavření sňatku s králem Španělska, poslaná otcem svým s ctihodnou družinou — dospěla s ní do Aragonu. Uslyševši však o pronásledování křesťanů a o pustošení celého Španělska až po hory pyrenejské Saracény, skryla se v jeskyni jednoho kopce na území městečka Yebra. Ale ďábelskou lstí byl úkryt objeven a ona vznešená křesťanská rodina byla nevěřícími pobita, blažená Orosie byla však pro svou zvláštní krásu zachována. Když však se nechtěla zříci Krista, ani se provdat za krále Saracénů, dosáhla po utětí rukou a nohou setnutím hlavy koruny mučednické a byla Kristu, králi králů, trvale zasnoubena.

Když však očekávala smrtelnou ránu, pravil z výšin přicházející sladký, povzbuzující hlas: „Pojď, vyvolená nevěsto Kristova, a přijmi korunu, kterou ti Pán připravil. Mimo to uděluje ti tento dar: Kolikrátkoliv budeš věřícími zbožně vzývána o déšť nebo o ochranu v bouři, bude jejich prosba tvým jménem vyslyšena."

Její slavné tělo bylo tehdy (roku 714) pohřbeno na témže místě, kde pak Bůh učinil jejím jménem mnoho zázraků, leč při vzrůstající zuřivosti nevěřících tajila potměšilá a lstivá vychytralost starého nepřítele věřícím po dlouhou dobu ono místo, pozdějším však zjevením nebeským, jistému pastýři učiněným, bylo svaté tělo nalezeno (roku 1072) a s největší slávou přeneseno do posvátného chrámu v Jace a tam na čestném místě uloženo.

Při tom zjevení a slavném přenesení těla světice staly se další zázraky, mezi jinými, které milosrdenství Boží tehdy učinilo, stalo se, že dlouhým suchem vyprahlá půda okolí jacského byla napojena hojným deštěm. Tímto dobrodiním zotavení obyvatelé kraje měli toho roku bohatou úrodu a pak vždy, kdykoliv Orosii zbožně vzývali, milostivý Bůh vyhověl na její přímluvu jejich prosbám.

Než nejen proti vyprahlosti půdy nebo neúrodě a proti pustošivým bouřkám byli jí často chráněni, ale také mnozí slepci nabyli skrze ni zraku, jiní řeči, a konečně četní lidé, postižení různými nezhojitelnými chorobami a mající duši na jazyku, získali své dřívější zdraví a dokonce byli také někteří vzkříšeni z mrtvých. (Vypráví se tak o jednom českém děvčátku, které se svým otcem připutovalo do Jaky, tam spadlo z okna a zabilo se. Na přímluvu sv. Orosie bylo pak vzkříšeno z mrtvých !)

Nebylo jí tedy jméno Orosia, jež se vykládá jako dobrá růže (Eurosia), dáno nadarmo: Máme totiž růži radosti a půvabu, růži posílení a uzdravení, růži dokonalosti a trpělivosti a růži čistoty a nevinnosti. Ostatně protože se euro přirovnává k dešťovému větru, zavlažujíc vysýchající půdu zúrodňujícími dešti a poskytujíc všem nemocným prosebníkům zdraví duše i těla, získala z nebe jméno Eurosia — Orosia, tj. jméno prospěchu a dobrého zdraví.

Tyto a jiné zázraky tedy, které Bůh učinil a nepřestává činit prostřednictvím své panny, oslavují a vyvyšují ji a nás poučují, že byla úradkem nebes vzata ze země a ze své rodiny, vyšla z lůna Abrahámova, aby zde podstoupila drahocenné mučednictví, kde jí bez podpory příbuzných nebude v přítomnosti nejvyššího odměňovatele chybět piné nasycení blažeností, pro niž, dokud žila, vytrpěla krutá muka mučidel ke chvále Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jemuž buď čest a chvála po nekonečné věky věků.

Legenda ve znění tarragonském

Přeblažená Orosia, ozdobená lilií panenství a prolitou růžovou krví, zasloužila si být ozdobena dvojí svatozáří jak pro neporušenost panenství, tak i pro vytrpěné bolestné mučednictví.

Orosia (Eurosia), co do významu slova dobrá růže sladkosti a vůně, růže čistoty a nevinnosti, růže statečnosti a trpělivosti: růže a sladkost mají svou příčinu v rozšíření její pověsti, trpělivost a statečnost ve vytrpění mučednictví. Také se jméno Orosia-Eurosia odvozuje od rosy a nasycování: dvojí rosou nasytila totiž potřebné, duchovně totiž a časně, duchovně léčením nemocí, časně pak vskutku napájením vyprahlé půdy deštěm.

Orosii, přeslavné dceři přejasného krále Českého, zdařilo se tedy, jak víme z důvěryhodné starobylé zprávy, dospět s předeslanou na její cestu ctihodnou družinou se zmíněnou rodinou do Aragonu. Uslyševši o pronásledování křesťanů a o pustošení Španělska Saracény až po hory Pyrenejské v důsledku zrady neblahého hraběte Juliána, ustoupila zpět a prchla do hor a tam se skryla i se svým lidem v jeskyni jednoho kopce na území městečka obecně zvaného Yebra. Ta jeskyně nebo skrýše byla ďábelskou lstí objevena a po převeliké tu a tam podniknuté bitce byla křesťanská rodina, když Saracéni svým množstvím nabyli převahy, v bitvě té zahubena a zničena.

Avšak blažená Orosia, Saracény zajata a pro svůj vznešený původ velmi důkladně vyslýchána, byla poznána a proto vyzvána, aby opustila víru křesťanskou a provdala se za jejich nevěřícího krále. Odepřela vyhovět jejich šalebným radám a byla proto i se zbylými členy její rodiny saracénskými sluhy zavražděna. Mezitím však co blažená Orosia očekávala trpělivě meč divocha, hlas z nebe přicházející a ji slastnými slovy povzbuzující zazněl:,Pojď, vyvolená nevěsto Kristova, přijmi korunu, kterou ti Pán připravil. A navíc přiznává ti dar tento. Kolikrátkoliv budeš Kristovými věřícími vzývána o déšť nebo o ochranu proti ničivé bouři, jejich prosba bude pro tvé jméno vyslyšena.` Ihned jí byly useknuty paže i nohy a tím byla sama i se všemi u ní přítomnými korunována mučednictvím a putovala k Pánu. Na tom místě učinil pak Bůh mnoho zázraků.

Leč lstivá a podvodná vychytralost starého nepřítele chtějíc ono místo udržet před věřícími v tajnosti, vydala je na pospas zapomenutí lidí, takže bylo po dlouhou dobu opuštěno. Nějakému pastýři bylo pak z nebe ukázáno a Božím milosrdenstvím zjeveno, aby tělo blažené Orosie, uložené v nějaké schránce, přenesl uctivě do nově osídleného města Jacy (Jaca byla r.1064 králem Aragonu D. Sanciem Ramirezem ozdobena titulem města — pozn. aut.), aby tak svaté tělo bylo v tomto ctihodném katedrálním chrámě Kristově věřícími uctíváno."

Zápis v knize Statut a výsad města Jacy

Třetím pramenem k poznání příběhu sv. Orosie a jejího případného původu z našich zemí je zápis v městské knize Statuta a výsady města (Jaca) — Estatuta y privilegios de la ciudad (Jaca). Ten v překladu zní takto:

„Dne 20. února 1493 přišel do města Jaca navštívit tělo bl. Eurosie bratr Jan z Hory Olivetské v království Českém a řekl: Jméno otce bl. Eurosie bylo Jan Lodici, král Čech, Slavonie a Albanie, a jméno matky její Eulalie, jméno jejího bratra Carmioni Lodici, jméno její tety Maritiana Lodici, jméno města Laspici; a pokřtěni byli v přesvatém kostele, zasvěceném sv. Eusebiovi, a jejich těla odpočívají v přesvatém klášteře sv. Benedikta, ke cti svatých Fabiána a Šebastiána, vzdáleném od města Laspici devět mil."

Vzhledem k významu tohoto zápisu pro původ sv. Orosie uveřejňuji také jeho latinský originál.

„Die XX Februarii, Anno MCCCCLXXXXIII. F. Joannes de Monte Oliveti Regni Bohemiae venit ad civitatem Jaccae ad visitandum corpus B. Eurosiae et dixit: Quod nomen patris B. Eurosiae erat Ioannes Lodici, Rex Bohemiae, Sclavoniae et Albaniae; et nomen matris eius Eulalia; nomen fratris sui Carnůoni Lodici; nomen suae avunculae Maritiana; nomen civitatis Laspici; et baptizati fuerunt in una sanctissima Ecclesia intitulata in honorem S. Eusebii; et sanctissima corpora ipsorum requiescunt in uno sanctissimo Monasterio S. Benedicti, in honorem Sanctorum Fabiani et Sebastiani, iuxta civitatem Laspici ad IX milliaria." (José Castan: „El devoto de santa Orosia", Madrid 1903)

Zpráva ctihodné sestry z řádu bosých trinitářek Marie Cristiny

Sestra Marie Cristina byla Češka, která donedávna žila ve Valencii. Autorovi poslala zprávu, podle níž jsou v jacské katedrále tři kaple: sv. Heleny s nápisem: „Tato Helena není matka Konstantinova, nýbrž sestra Orosie, pokřtěná před svým příchodem sem." Druhá kaple je zasvěcena sv. Korneliovi a je opatřena nápisem: „Není to Kornel z evangelia, nýbrž bratr Orosie." A konečně třetí kaple zasvěcená sv. Aciselovi s nápisem: „Biskup-mučedník, strýc sv. Orosie. Všichni čtyři přišli z Čech."

Bohužel chybí údaj, ze které doby zmíněné nápisy pocházejí. Nemohou však v žádném případě být starší než katedrála.

DOBA, MÍSTO SMRTI, JMÉNO SV. OROSIE

Podívejme se nyní blíže nejprve na obě legendy, zachycené v breviárich diecézí jacské (případně huecské) a tarragonské. Na první pohled v obou samozřejmě zaujme především sdělení, že byla „natione Bohema ", a v druhé z nich, že byla schovankou knížete Bořivoje a kněžny Ludmily. A ovšem zcela zřetelný přípisek o českém otci, jenž do města Jaca přijel se svou dcerkou, která tam spadla z okna, zabila se a byla sv. Orosií zázračně vrácena životu.

Jestliže je správný údaj, který cestu Orosie do Španělska a její smrt kladou do začátku 8. století (kolem roku 714), pak je zřejmé, že vztah ke jmenované knížecí dvojici se musel jevit jako stojící mimo jakoukoliv úvahu. Proto také musela být odpověď arcibiskupa Bruse, jak už jsme se zmínili, negativní.

Vsuvka o její české, tj. slovanské, národnosti patří zcela zřejmě do 13. století. Ale proč právě tehdy měli autoři breviářů zájem o zdůraznění tohoto jejího údajného původu?

Důvodem byla patrně snaha prokázat dávné kulturní spojení s českým královstvím a navázat přátelské vztahy s českými králi, kteří ve 13. století za Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II. stoupali v Evropě k vrcholům moci a slávy. Ale hlavně: nejmilejší sestra Václava I. Anežka, narozená roku 1211, založila v roce 1231 v Praze první zaalpský františkánský klášter sester klarisek a sama do něho roku 1234 vstoupila. To byla v tehdejší Evropě skutečná společenská bomba, o které se mluvilo a psalo po celá léta. Královské dceři neváhal přeuctivě psát a zahrnovat ji chválou sám papež Řehoř IX. A to dokonce několikrát v jediném roce. Anežčin vstup do kláštera byl událostí celého tehdejšího křesťanského světa, o němž podávaly zprávu i cizozemské kroniky. Papež Řehoř IX. nazývá Anežku v dopise z 30. června 1234 „nejdražší v Kristu dcerou, dcerou nejdražšího v Kristu syna svého, krále českého". V dopise královně Beatrici Kastilské ze 7. června 1235 velebí Anežčino hrdinství, že pohrdla nabízenou císařskou korunou a vstoupila do kláštera, který sama založila. Není proto divu, že také Španělsko zatoužilo navázat na starobylou tradici o „české" světici Orosii a tím na prastaré kulturní a příbuzenské styky mezi královskými dvory obou zemí. Zápisem starobylého posvátného podání do breviářů tří španělských diecézí byl kult světice vyzvednut ze staletého prachu zapomnění a dostal se trvale do liturgie a na široké fórum románského světa.

Rok 711 byl pro Pyrenejský poloostrov (Španělsko) — a v jistém smyslu i pro celou Evropu — zlomový. Rok předtím se vlády ve vizigótském království, které tehdy zahrnovalo zhruba jižní polovinu poloostrova, násilím zmocnil po králi Vitikovi člen boční větve královského rodu Rodrigo (Roderich). Proti němu se na odpor postavil hrabě Julián, velitel města Ceuty a přilehlé oblasti vizigótské (španělské, chceme-li) enklávy na severním pobřeží Afriky, protilehlé Gibraltaru. Ten na pomoc povolal Maury — vojsko složené z různých severoafrických kmenů, Berberů a dalších. Toto vojsko vstoupilo na území Pyrenejského poloostrova a porazilo uzurpátora královského trůnu v bitvě u Guadalete (Jerez de la Frontera). Poslední vizigótský král byl v této bitvě zabit a stopy po něm mizí. Pověst o tom, že Rodrigo údajně zneuctil dceru hraběte Juliána a tato skutečnost že byla důvodem k Juliánovu rozhodnutí povolat do země Maury, patří asi spíše do říše romantických bájí, i když se v rozmanitých podáních různých zpracovatelů vyskytuje vždy znovu a znovu. Daleko spíše můžeme důvod jeho rozhodnutí hledat v oblasti politické a v Juliánově politickém odporu k uzurpátorovi, pokud ovšem vůbec sehrál Julián při vstupu Maurů do Evropy tak důležitou úlohu.

Níže citované Dějiny Španělska' uvádějí, že ve vizigótském království propukla občanská válka mezi dvěma velkými soupeřícími rody: Chindasvintovým a Wambovým. A právě Wambovi potomci, bojující na straně oprávněného dědice trůnu krále Aquily, prý to byli, kdo požádal muslimy o pomoc.

Je zajímavé, že skutečných Arabů prý bylo v původním muslimském vojsku jen asi dvacet. Po vítězné bitvě se však tito „pomocníci" nevrátili zpět do Afriky, jak snad Julián nebo Wambovi potomci mylně předpokládali, nýbrž pokračovali v postupu Pyrenejským poloostrovem na sever — nebylo už síly, která by je mohla zastavit. Z pomocníků se stali dobyvatelé. Oprávnění pretendenti trůnu Aquila a případně jeho bratr Ardobas se pak v roce 714 vzdali svých práv na vizigótský trůn ve prospěch damašského chalífy al-Walída I. (701-717). Ten se tak stal právoplatným nástupcem vizigótských králů. Tím skončilo vůdčí postavení tehdejšího vizigótského centra poloostrova, města Toleda, a začalo období nadvlády Damašku. Na poloostrově pak došlo k masovému přestupování obyvatelstva k islámu, který se stal na několik století vyznáním většiny jeho obyvatel. Ještě sv. Jan z Damašku (kolem roku 700- -754) však považoval islám za pouhou herezi z křesťanství. Je zajímavé, že autor takzvané Kroniky mozarabské, napsané v roce 754 nějakým toledským křesťanem, ještě vůbec nezaznamenal rok 711 jako zlomový v dějinách země. Bud byl islámský nápor natolik povlovný a postupný, že si ho autor ani neuvědomoval, anebo se možná bál popsat události podle pravdy. ^[36] Do této politicky naprosto nepřehledné situace se tedy odebrala dcera nějakého vladaře z našich zemí za účelem sňatku. Podivné je už to, že nevěsta odjíždí za svým ženichem do jeho země, zatímco my bychom očekávali — alespoň podle pozdějších zvyklostí — že nápadník a potom ženich si dojede pro ruku své vyvolené do její země. Ponechme při tom stranou, že oba zápisy v breviárich nejsou jednotné ani v určení cílové země, kam princezna putovala. Jednou je to království navarrské, podruhé aragonské, dynasticky později spojené. Obě tyto země nebyly sice od sebe — alespoň podle dnešních měřítek — příliš vzdálené (království navarrské se nacházelo přibližně v oblasti dnešního Baskicka, aragonské od navarrského dále na východ). V tomto druhém případě je přímo jmenován nastávající Orosiin ženich Don Fortunio Garcia, syn Sancha Garcie, krále navarrského. Don Fortunio ovšem není jmenován ani v souvislosti s příjezdem princezny na španělské území, kam by jí byl měl přinejmenším přijet vstříc.

Pokud jde o místo mučednické smrti sv. Orosie, všechny prameny uvádějí shodně místo v blízkosti města Yebra na jižní straně Pyrenejí, vzdálené vzdušnou čarou jen asi 70 km od dnešního slavného poutního místa Lurd. Stejně panuje shoda v tom, že po objevení jejích ostatků byla část umístěna v Yebře a část v katedrále biskupského sídelního města Yaca.

Okolnosti příjezdu sv. Orosie do tohoto kraje ovšem vzbuzují řadu otázek: Je vůbec možné, že by královští rodiče odeslali svou dceru do tak vzdálené neznámé země jenom s tak poměrně skromným doprovodem? A co když to opravdu nebyli rodiče, co když Orosie byla skutečně schovankou nějakých královských rodičů, i když to asi nebyli Bořivoj a Ludmila? Na tyto a další podobné námitky nedovedou spolehlivě odpovědět ani autoři jiných teorií o Orosiině původu, kteří jej kladou spíše do tehdejší franské říše, na území dnešní Francie, či ještě spíše — jako José Castan ^[37]

— přímo na území dnešního Španělska.

Naproti tomu můžeme přijmout, že situace na Pyrenejském poloostrově se mohla dramaticky změnit během Orosiina putování na západ Evropy. V roce 714 mohl být poloostrov — a také asi byl — skutečně ovládán nejen vojenskými, ale i lupičskými skupinami, kterým šlo samozřejmě jenom o kořist. A skupina cizinců se mohla stát vítaným terčem zájmu některé z nich.

Ale takové cestě by bylo muselo předcházet jednání mezi oběma stranami — slovanskou (českou) a aragonskou či navarrskou (španělskou). Kdo je mohl vést? Kudy by asi procházely tehdejší informační kanály? Takovým místem mohl být samozřejmě především Řím — a někteří autoři pozdějších ztvárnění tohoto dramatického příběhu — mezi nimi i František Odvalil — jej skutečně do Říma umísťují, i když ovšem do doby sv. Metoděje, který měl podle nich v ujednání sňatku hrát jistou roli. Ale jsme na začátku 8. století a před námi je do příchodu soluňských věrozvěstů na Moravu zhruba 150 let.

Byl by takový kontakt s Římem na začátku 8. století možný? Ocitáme se v historickém období, o němž naše dějiny nevědí skoro nic. Ale od doby, kdy Josef Pekař dokázal pravost Kristiánovy legendy, se přece jen čas od času objeví zlomek zpráv o dějích, které by před Pekařem byly považovány za bájné, ale dnes můžeme předpokládat, že alespoň o trošku posouvají naše vědomosti do vzdálenější hloubky času.

Kristiánova legenda totiž hned po Prologu na začátku první kapitoly říká: „Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se praví, slovutného učitele Augustina. Avšak Bulgrové neboli Bulhaři dosáhli prý této milosti již dlouho předtím." Ale Augustin — to je 4.-5. století! To se samozřejmě nebralo ještě poměrně nedávno vážně, i když se už postupně prosazovalo vědomí, že sv. Cyril a Metoděj přišli do země, kde jakési základy křesťanství už existovaly. Dnes, kdy již víme, že také hlasatelé evangelia ze Západu přicházeli vyzbrojeni znalostmi slovanského jazyka a nebyli to tedy „Němci", tj. lidé, kterým se nerozumí, je také zřejmé, že soluňští bratři přinesli kromě evangelia hlásaného slovanským jazykem hlavně slovanské písmo a řeč do liturgie, vzdělanost a zřejmě také pevnou církevní správní strukturu.

Uvedenému údaji Kristiánovy legendy odpovídá také příběh královny Fritigily, o němž bude ještě řeč. Patří snad i příběh princezny Orosie do kategorie těchto nemnoha historických zlomků, které nám cosi vypovídají o naší nejdávnější minulosti?

Abychom si na tuto otázku mohli alespoň zčásti odpovědět, zkusme se vrátit k zápisu v Kronice města Jaca a jeho údajích, které autor slovníkové zprávy o sv. Orosii bez zaváhání odsoudil do říše smyšlenek a připsal je onomu bratru Janovi z Olivetské Hory v Čechách.

Ale dříve než se pokusíme nalézt nějaké případné jádro údajů bratra Jana v našich historicko-zeměpisných souvislostech, podívejme se ještě napřed na samo jméno sv. Orosie.

V latinských pramenech je světice, jak jsme se již zmínili, důsledně nazývána Eurosia, tedy v latinizované podobě. Kdyby Orosia byla jméno španělské, nebyla by tato latinizace samozřejmě nutná. Pak se tedy může zdát, že jsme tady narazili na první doklad jejího nešpanělského původu. Podíváme-li se do slovanského názvosloví, zjistíme, že Oros je pojmenování slovanského národa, který svou vlast ve svém jazyce nazývá Rosia, čili Rusko, a jeho obyvateli je největší slovanský národ Rusové. Tento název však pochází z pojmenování Rutsi, Ruotsi, jak je nazývali normanští nájezdníci ze Švédska. Zároveň lze vidět, že slovo Rosia zní velmi podobně jako španělské rocio (čti rosio) a je i stejného významu, označuje rosu. Rusové jsou národy Asie — Číňany, Mongoly a dalšími, ale také Maďary, nazýváni Orosi. V Rávaiově Nagy-lexikonu z roku 1910 ^[38]

je

na sto obcí území bývalé Pannonie, jejichž název je Orosz, nebo tímto jménem začíná. U každého názvu je tam v závorce už jejich maďarské nové jméno. Po osvobození Slovenska zůstaly z tohoto množství na jeho území už jen dvě obce, Oros a Oroska v okrese Želiezovice. Názvy byly patrně považovány za maďarské a proto byly roku 1949 přejmenovány na Kukučinov a Pohronský Ruskov. U Orosu a Orosky jde však spíše o prastará slovanská jména, odvozená od slovesa r o s i t (orosit, kropit). Naši slovanští předkové již asi znali léčivou bylinu, užívanou proti kornatění cév, r o s n a t k u (drosera rotundifolia), a věštkyni počasí r o s n i č k u (hyla viridis) a dávali v pohanské době svým dcerám jméno této bylinky a žabky. Připomínkou toho je pravděpodobně i dosud užívaná přezdívka českých dívek — žába. Jinak je těžko vysvětlitelné, proč mají být česká, většinou půvabná, děvčata označována názvem zvířátka nepříliš půvabného, ba přímo ošklivého. Španělský i slovanský výklad jméno Orosia — Orositelka — Oroska také vysvětluje, proč byla Orosie prohlašována za ochránkyni v dobách sucha a za přímluvkyni v modlitbách-prosbách o déšť. Španělské slovo „rocio" ovšem postrádá ono „o" na začátku, třebaže jinak je jeho smysl stejný. Tam, kde bylo toto jméno odvozováno od latinského podstatného jména „rosa" (róza), jde o vyslovené neporozumění. V legendě se teprve na druhém místě praví, že Orosia je „také" pomocnicí v dobách sucha, kdy vyprošuje potřebný déšť, a v bouři naopak ochraňuje proti jejím zlým účinkům. Odkud se vzala tato úcta? Původ a důvod toho spočívá však patrně ve významu španělského slova „rocio — rosa", které tvoří kmen jména Orosia.

To, že bylo slovanské jméno nevěsty přizpůsobeno španělskému jazyku (možná už v nějaké svatební smlouvě), lze přijmout. To nebylo nic neobvyklého, a to tím spíše že — jak už víme — slovanská rosa a španělské rocio mají stejný význam. Dcery králů a knížat — a samozřejmě nejenom českých — musely často svá jména přenechávat výslovnosti lidu zemí, kam přicházely. Například Doubravka, dcera knížete Boleslava I., provdaná roku 965 za polského knížete Mečislava — Měška I., kterého — a s ním polský národ — přivedla ke křesťanství, je v Polsku známa pod jménem Dabrowka. Dcera velkého českého krále Přemysla Otokara II. Markéta, která se roku 1205 provdala do Dánska, byla lidem své nové vlasti zcela přejmenována na Dagmar. V tomto výčtu by bylo možné pokračovat téměř donekonečna.

JAN LODICI A JEHO SVĚT

Ale vraťme se znovu k zápisu ve Statutech města Yaca, který jsme už jednou uvedli:

„Dne 20. února 1493 přišel do města Jaca navštívit tělo bl. Eurosie bratr Jan z Hory Olivetské v království Českém a řekl: Jméno otce bl. Eurosie bylo Jan Lodici, král Čech, Slavonie a Albánie; a jméno její matky Eulalie; jméno jejího bratra Carmioni Lodici; jméno její tety Maritiana Lodici; jméno města Laspici; a pokřtěni byli v přesvatém kostele, zasvěceném sv. Eusebiovi; a jejich přesvatá těla odpočívají v přesvatém klášteře sv. Benedikta, ke cti svatých Fabiána a Šebastiána, vzdáleném od města Laspici devět mil."

S tímto zápisem si samozřejmě nikdo nevěděl rady. Nakupenina údajů a cizokrajně znějících jmen, jež nikdo nedovedl zasadit do historické či zeměpisné souvislosti, vzbuzovala krajní nedůvěru. Ale právě tato řada jmen a názvů svědčí o jednom: bratr Jan, ať už to byl kdokoliv, o sv. Orosii věděl, slyšel o ní doma, v českém království, slyšel o jejím původu z našich krajů, při svých cestách mohl o ní slyšet i jinde a přišel jí vzdát poctu krajana. Představa, že by si teprve na místě tyto údaje vymýšlel, je méně přijatelná než ta, která se kloní k její správnosti. Po staletí nikdo nepochyboval o pravdivosti starobylého a posvátného lidového podání, zapsaného ve 13. století do breviářů, že světice byla"převznešenou dcerou nejznamenitějšího krále Čech" a „slavnou pannou a mučednicí, dcerou nejproslulejšího krále Čech". Spor o český (či spíše slovanský) původ sv. Orosie vznikl až v 17. století (přesněji v roce 1649). Do té doby byl za jejího otce pokládán první křesťanský kníže Čech Bořivoj, který však přijal křest z rukou sv. Metoděje v 9. století. kdežto Orosie byla zavražděna ve století osmém, pravděpodobně okolo roku 714.

Tento jasný časový rozpor neunikl historikům 17. století a vedl k pochybnostem o „českém" (slovanském) původu Orosie. Připomeňme si znovu, že ve století 8. nemůže být o nějaké českosti řeč, že v té době v naší zemi existovala jen směs různých drobných kmenů, většinou asi slovanských, ale patrně i jiných, možná germánských. Mezi těmi slovanskými ve výhodné poloze uprostřed české kotliny i kmen Čechů. Máme však před sebou ke knížeti Bořivojovi nějakých 150 let, a ke sv. Václavovi, okolo kterého se český národ začal formovat, dokonce ještě dvě stě roků. Tradice o umučení Orosiině v 8. století byla dlouho potírána právě vzhledem k historicky přesně doloženému Bořivojovi ze století devátého.

Co dál? Hora Olivetská v království Českém z roku 1493, z níž přišel bratr Jan, nedělá na první pohled potíže. Kláštery si totiž v té době běžně dávaly latinské či biblické názvy, jež se někdy přenášely i na obce, zakládané v jejich blízkosti, nebo v jejichž blízkosti klášter ležel. Tak můžeme uvést například Tišnov — Porta coeli (Brána nebeská), Strahov — Sion, Postoloprty — Porta apostolorum apod. A víme, že pod názvem Mons Oliveti, Hora Olivetská, existoval v Litomyšli, sídle biskupském od roku 1344, benediktinský klášter toho jména, později, roku 1341, předaný olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem premonstrátům. Klášter byl však zničen za husitských válek okolo roku 1421. Jenže bratr Jan přichází do města Jaca až koncem století patnáctého, tedy už po husitských válkách. Rozdíl 73 let ukazuje, že bratr Jan nemohl zažít předhusitský klášter. Možná, že bratr Jan byl potulný mnich z některého jiného kláštera, nejspíš na Moravě, který se snad vydal nazdařbůh na pout' Evropou a v Jace se odvolával na klášter Mons Oliveti, o němž mohl předpokládat, že by mohl být v daleké cizině znám.

Na potíže narazíme ve chvíli, kdy přistoupíme k vlastnímu zápisu v Kronice města Jaca. Na první pohled se zdá být naprosto zmateným shrnutím řady údajů, navíc ještě možná zkreslených zapisovatelem, který si s podivnými jmény namnoze asi nevěděl vůbec rady. Český král Jan a dokonce s neslovanským příjmením Lodici. A navíc syn a teta se stejným příjmením. Z českých dějin však známe pouze jediného krále Jana, Jana Lucemburského (1296-1346).

Ale textace je naprosto jasná: rex Bohemiae, Sclavoniae et Albaniae, král Čech, Slovanska (snad Moravy a Slovenska) a Albánie. Nejde zde ovšem zřejmě o Albánii dnešní, ani o Albánii italskou, nýbrž o Bílé Charvátsko, přibližně oblast Bílých Karpat, uváděné někdy pod tímto názvem (albus = bílý). A to je zhruba rozsah říše Sámovy, o níž se dosud předpokládá, že zanikla s jeho smrtí v roce 658 ! Pokud by tomu tak však nebylo, mohlo by tedy u Jana Lodici jít o Sámova nástupce, který by vládl přibližně v letech 695 (přibližný rok narození jeho dcery Orosie) — 714 (přibližný rok její smrti). Pokud by Jan Lodici byl přímým nástupcem Sámovým, byl by to nejspíše asi již vnuk.

Znovu podotýkám, že se tu ocitáme v říši dohadů, jež jsou podloženy jen zčásti. Ale nedostatek jiných pramenů snad opravňuje k tomuto postupu.

Romanizovaná jména, začátek 8. století, Čechy, český král... O českém království může však být řeč až na začátku století třináctého. Co ovšem víme bezpečně je, že bratr Jan žil ve století patnáctém. A tím jsou dány, a ovšem i omezeny, jeho politické, historické a zeměpisné znalosti a představy. Naproti tomu nevíme, ze které doby pochází označení kaplí v katedrále města Jaca. jež jednoznačně určují původ osob, jimž jsou věnovány. Starobylá jacská katedrála je románská stavba z 11. století. Ale nikde není doloženo, že zmíněné nápisy tam byly již v době jejího založení či alespoň při dokončení stavby. Daleko pravděpodobnější ovšem je, že všechny ty oltářní nápisy pocházejí ze 13. století, kdy — jak už víme — mohly mít tehdejší církevní i politické kruhy zájem na tom, aby se přihřály na významu českých králů a zejména na slávě královské dcery Anežky, jejíž vstup do kláštera ohromil tehdejší Evropou.

Zůstaňme však zatím u toho, v čem máme jistotu. Zápis určuje rozsah moci „českého" krále Jana přibližně rozsahem říše Sámovy. A to je shoda podivuhodná, zvláště uvážíme-li, že smrtí Orosiinou-Eurosiinou okolo roku 714 je dáno do značné míry přesné určení času, jež se příliš nevzdaluje době Sámově. A protože jde o krále, nelze vyloučit, ba je to spíše pravděpodobné, určitý stupeň příbuzenství se Sámem samým, i když víme, že Sámo měl větší počet žen a ještě větší počet potomků. Zdá se však, že se tu otevírá brána k poznání zcela neznámé kapitoly našich dějin či spíše jakýchsi jejich předdějin.

Jsou však ona romanizovaná jména pouhým zkreslením způsobeným špatným poslechem, neporozuměním či vinou nesčetných přepisů, anebo jim může být dána alespoň částečná víra? Připusťme zatím možnost druhou a podívejme se, zda nám pak pro tuto skutečnost svitne nějaké vysvětlení.

Z toho, co je známo o Sámovi, víme, že se v jeho době jedna větev galských Senonů vystěhovala do severní Itálie, kde byla později potřena a rozprášena, avšak některé památky na jejich působení se tam zachovaly až podnes. Jsou to například stopy galského osídlení a mravů, zejména vlivy v italských nářečích v horských údolích severní Itálie. Zajímavý je například místní název Senigalia.

Senoni se tedy pod vlivem životních podmínek ve své vlasti rozcházeli v určitých historických obdobích do celého světa. Z Itálie se později někteří jednotlivci a snad celé rodiny vrátily do původní vlasti, do kraje senonského, ale s rodovými jmény během staletého pobytu v Itálii romanizovanými. Jiná možnost vysvětlení spočívá v tom, že je známo, že římská správa usazovala v koloniích vojenské vysloužilce, veterány. Volné stěhování lákalo do Galie, proslulé bohatstvím všeho druhu — zemědělskými plody, obilím, stády dobytka, zlatem a jinými kovy — mnoho osob z Itálie a z ostatních provincií římské říše. Nelze vyloučit, že mezi těmi či oněmi byla i rodina se jménem Lodici. Pak by byl Jan Lodici potomkem senonské větve, která prodělala italskou odysseu, nebo by pocházel z rodiny některého římského veterána, usazeného v Galii.

Jak asi přišel, nebo spíše mohl přijít, rod Jana Lodici ke svému jménu? V Itálii je několik obcí, které se jmenují L o d i. Nejznámější z nich je Lodi v Lombardii, jihovýchodně od Milána. Některý předek krále Jana možná přijal, nebo spíše mu bylo dáno, příjmení pro rozlišení od jiných krajanů, podle jeho bydliště v Lodi — Lodicus, Lodický. Jeho syn nebo dcera a manželka byli pak manželkou, synem nebo dcerou Lodického, latinsky 2. pád od Lodicus = Lodici. Kdyby šlo o jméno přídavné, jmenoval by se Janův syn Lodicus — Lodický, a manželka, dcera či teta Lodica — Lodická. Ve zprávě bratra Jana jsou však všichni bez výjimky nazýváni Lodici. Mezi Čechy však existují obdobná příjmení, například Martinů, Janů apod., Slováci používají dokonce příjmení latinizovaná: Braxatoris, Clementis, Ursini apod. Jméno samo o sobě tedy nemusí být nesmyslné.

Protože však víme, že posloupnost slovanských panovníků byla velice různorodá a měnila se skoro od případu k případu, je tu také možnost, že Jan byl potomkem některého jiného Senona ze Sámovy družiny, snad příbuzného, bratra apod., prostě příslušníkem jiné větve. Sámo sám měl podle Fredegarovy kroniky 22 synů, ale právě z toho nelze vyvodit, že by šlo o přímého následovníka.

Bratr Jan z litomyšlského kláštera pocházel asi z některé osady ve východních Čechách nebo na západní Moravě. Osazenstva klášterů byla u nás v době pohusitské skoro vesměs německá, což bylo asi právě příčinou nepříliš přívětivého postoje lidu k nim. Je tedy možné, ba skoro pravděpodobné, že i Jan sám byl Němec. Znal patrně dobře místní poměry (jde o rok 1493 a předcházející), ale neuměl asi španělsky vůbec a latinsky možná nepříliš — vždyť to nebyl ani vystudovaný kněz. Castan nazývá jeho latinu přízemní, což je však ještě — soudíme-li z telegrafické stručnosti jeho výpovědi — asi zhodnocení ještě značně nadlepšující. I přízemní latinou se přece dá sdělit přesně tolik jako latinou klasickou. A místem se také určitě šetřit nemuselo. Neznáme důvod, který ho vedl k tomu, že se vydal na cestu do světa, na níž připutoval i do města Jaca, kde chtěl navštívit hrob své údajné krajanky Orosie, jejíž pověst mu byla známá. A tento člověk, takto kvalifikovaný, se měl v Jace dorozumět s místními obyvateli! Svým příchodem z veliké dálky, z rodné krajiny jejich městské patronky, a celým svým zjevem jistě vzbudil ne-li v městě, tedy přinejmenším u katedrálního duchovenstva a u správy města — odtud zápis ve Statutech — senzaci. Vyprávěl asi mnoho, také o svých cestách světem, rozuměli však z toho málo a z toho mála zapsali ve Statutech (Kronice) telegraficky stručně jen údaje rodinné. A to se ještě nedá vyloučit další zkreslení, protože mu možná rozuměli jen sem tam něco. Co bychom se asi byli mohli dozvědět, kdyby byl znal alespoň jednu z těch řečí dobře!

Ale to jsme ovšem v říši čistých dohadů.

Jediným přesnějším vodítkem se zdá být údaj o klášteře sv. Benedikta. Znal snad bratr Jan Třebíč a tamní benediktinský klášter s nádhernou románsko-gotickou bazilikou sv. Prokopa? Slovanský opat Prokop mu možná nebyl sympatický, jako kdy si kronikáři Kosmovi, nepovažoval-li jej vůbec podle německolatinských mnichů za kacíře. Třebíč nemusel umět přeložit do latiny a tak to možná všechno srovnal podle svého umění a svědomí a uložil Orosiiny rodiče v benediktinském klášteře sv. Fabiána a Šebastiána, vzdáleného od Laspici 9 mil (15 kilometrů), aniž jmenoval jeho sídlo.

Ve které patrně zaniklé pevnosti máme hledat kostel sv. Eusebia a kde benediktinský klášter sv. Fabiána a Šebastiána? Třebíčská bazilika byla založena asi 400 let po událostech u Yebry, přibližně roku 1100. Ostatky Orosiiných rodičů tam ovšem mohly být přeneseny.

Nebo jej snad máme hledat na Valech u Mikulčic, kde bylo dodnes objeveno jedenáct chrámových staveb, aniž bychom ovšem znali tituly jejich zasvěcení?. Určitou stopu skýtá dohad, že i na Valech byl benediktinský klášter, zvaný asi Slavník, což dokazuje jedno rameno řeky Moravy, příkop zvaný Slavník dodnes, a sad zvaný „pod Slavníkem". I když bude výsledek archeologického průzkumu na Valech v tomto směru kladný, kde však lze hledat v okruhu 9 mil (15 km) město, hrad, tvrz Laspici?

Zatím se můžeme zabývat pouze Třebíčí a 15 km od něho vzdálenými sídlišti. Mimo Hrotovice a Lovčovice je od Třebíče 15 km vzdáleno Velké Meziříčí, pro bratra Jana asi stejně tvrdý překladatelský oříšek jako Třebíč.

Velkomoravský badatel František Přikryl napsal v roce 1929 v dopise autorovi z 3. 9. 1929:

„Roku 811 (tedy zhruba 100 let po Janu z Lodici — pozn. aut.) řádil na Moravě mor, a tu velkokňaz (král) Hormidor odešel z hradu Velké Meziříčí, sídla panovníků od Marobuda do Hormidora, a spěchal na hradní osadu (hradisko) u Opatovic. Za Boskovicemi onemocněl a u Knínic zemřel, Byl pohřben u cesty do Šebetova a nad jeho hrobem byla nasypána ohromná mohyla."

Tato mohyla nebyla dosud, pokud je známo, archeologicky prozkoumána. Městečko Knínice na ní ve středověku vykonávalo hrdelní právo a proto se jí dodnes říká Šibeniční vrch.

V Přikrylově dopise není ovšem bohužel uveden doklad, o nějž by bylo možno se opřít. Odvolává se pouze na blanenského lékaře dr. Wankela a jeho zetě prof. Havelku. Ale archeolog Rudolf Turek ^[39] v této souvislosti poznamenává:

„Hájkův moravský král Hormidor k roku 811 a všechny vpády Moravanů od založení Jihlavy roku 799 jsou fikce, v nejlepším případě nepochopení některých nových poznatků z humanistických edic nebo literatury, nikdy však ohlas nějakých pradávných tradic."

Trojúhelník Třebíč — Velké Meziříčí — Hrotovice by tedy musel za vlády krále Jana Lodici a možná až do roku 822 tvořit střed posámovské říše (Hájkova Hormidora tedy vynecháme) — to znamená k prvnímu zaznamenanému vystoupení Moravanů na evropské scéně, na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Proti tomuto umístění středu posámovské říše mluví ovšem skutečnost, že v té době byla hlavní střediska zakládána výhradně při tocích nebo soutocích řek jako jediných možných dopravních spojnicích. Avšak zde se nacházíme v oblasti „velkého meziříčí"! — tedy mezi řekami!

Někde v tomto středisku říše by se tedy králi Janovi musela kolem roku 695 narodit dcera Orosia-Eurosia, jež pak kolem roku 714 nalezla na Pyrenejském poloostrově mučednickou smrt. Jan Lodici by byl musel být kolem roku 700 králem této říše, které před ním vládl jeho předchůdce, snad děd, Sámo. Jan byl křesťan, patrně křesťan horlivý, ježto bratr Jan mluví o přesvatých tělech obou manželů, uložených v benediktinském klášteře sv. Fabiána a Šebastiána, vzdáleném devět mil od města Laspici. Bratr Jan ovšem mohl vynikající křesťanství obou manželů zdůrazňovat proto, aby vyzvedl vznešený původ — i z křesťanského hlediska — sv. Orosie. Jejich ostatky ovšem mohly být přeneseny později jinam, snad do jiného chrámu, neboť ze zprávy bratra Jana není jasné, zda myslel nějaké původní místo uložení, anebo pohřebiště ze své současnosti. Křesťanská byla patrně celá rodina Jana Lodici, včetně dcery Orosie.

Orosie mohla být, jak jsme viděli, Slovanka, možná z dnešní Moravy, podle pozdějšího vývoje Slovanů na našem území a tedy podle jazyka a národnosti Češka. Vždyť Slované se jazykově z přibližně jednoho základu rozdělili na několik národních větví teprve v 10. století, Polština se od češtiny odloučila až ve století čtrnáctém. Po staletí tedy Španělé o ní nevěděli nic víc, než že byla dcerou „českého krále", neznali ani její hrob, a teprve ve 13. století byly redaktory breviářů zachyceny podrobnosti o její cestě a smrti, jak jim to bylo známo ze starobylého ústního podání.

Dnes jsme snad již o něco dále. Známe ze svědectví mnicha ze zlomu středověku a novověku její rodnou zem, známe její rodiče a některé její příbuzné (i když jejich jména jsou zřejmě zdeformována), a víme, kde jsou uchovávány její předpokládané ostatky. Máme však dvě alternativy doby, v níž došlo k její smrti. Podle toho můžeme uvažovat o dvou variantách možností, kdo byl jejím snoubencem, kdo sjednal její sňatek a další okolnosti. Orosie a její příbuzní, kteří ji doprovázeli a zároveň s ní zahynuli podle první, starší, alternativy kolem roku 714 u Yebry, jsou našimi prvními mučedníky a mučednicemi, což platí i v případě druhé, pozdější, časové varianty. Na tom, že se jejich památka v našem národě neuchovala, nebo uchovala jenom v omezené míře, možná místně, jak svědčí bratr Jan, nesly pravděpodobně vinu především převratné události, které neustále zaplavovaly naše země. Skutečnost, že Karel IV a jeho okolí neměli o této „české" nebo slovanské světici tušení, vede k přesvědčení, že povědomí o ní a pozdější úcta k ní k nám pronikly na základě zápisů v breviářích až právě ve století patnáctém, zřejmě v souvislosti s četnými cestami různých našich výprav po Evropě, jako byla napřildad cesta poselstva krále Jiřího z Poděbrad k evropským panovnickým dvorům v roce 1465-1467, kterou popsal její člen Václav Šašek z Bírkova. Jeho cestopis, mimo jiné také po Pyrenejském poloostrově, zpracoval Alois Jirásek pod názvem „Cesta z Čech až na konec světa".

Je však ještě třeba věnovat více pozornosti Orosiinu strýci- biskupu Aciselovi (Alexeji, Alešovi?), údajně biskupovi Lužice (Lusatiae). Pisatelé jinak zevrubné zprávy jacské konsistoře kardinálu Schwarzenberkovi, arcibiskupovi pražskému, ze dne 17. února 1863 bohužel neuvádějí pramen, z něhož čerpali a jenž by nám možná něco bližšího o původu biskupa Acisela sdělil a otevřel tak nové výhledy do Orosiina života. Nelze ani bezpečně říci, jak se onen biskup skutečně jmenoval, neboť ve spisech je nazýván také Arcis, Arciso a Acisclo. Které z těchto jmen je asi původní? Jména se často měnila nesprávným opisováním, například první břevnovský opat Anastáz je nazýván také Ascherik, Astrik, Askrik. Ale důvodně se můžeme domnívat, že tu může jít o zmínku o třetím z moravských biskupů, o nichž jinak víme tak málo. Prvním z nich by byl tedy tento lužický biskup Aciselo na rozhraní 7. a 8. století, druhým Vracen (966-981) bez stálého sídliště, a třetím „moravský" biskup (976-983), patrně týž Vracen.

Také královna Fritigila, o níž budeme ještě mluvit, měla u svého dvora na rozhraní 4. a 5. století svého biskupa, vždyť biskupská hodnost byla v těch dobách udělována četným misionářům. Víme například, že v irských klášterech bývalo až pět misijních biskupů, kdežto sám opat biskupem nebyl.

Orosiin strýc, lužický biskup Aciselo, však nemohl pocházet z Lužice srbské, poněvadž nikde neexistuje ani nejmenší náznak, že by tehdy byl v Lužici byt' jen jeden misijní biskup. Potom asi přichází v úvahu pouze Lužice moravská, dnešní takzvané Podluží, kde snad je památkou na ni stejnojmenná vesnice Lužice. Tento dohad se zdá být podepřen velkými archeologickými výzkumy v oblasti Mikulčic v 50. letech 20. století. V objeveném městě na Valech u Mikulčic bylo zatím odkryto na jedenáct kostelů a baptisterium, což jsou nepochybné znaky biskupského sídla, tedy také případného sídla Orosiina strýce, biskupa Acisela.

Ve starobylém podání o lužickém biskupovi nemusí nutně být nic nehistorického ani protičasového. Křesťanství u nás nezačalo jako v Palestině od prostých rybářů. Naopak, v této době se už křesťanství stávalo všude v prvé řadě záležitostí vládnoucích vrstev. Kdo asi křtil pohanská knížata, knížata pyšná, ctižádostivá, řevnivá na lesk a slávu, moc a bohatství, oplývajícími z hlediska křesťanství všemi hříchy a nectnostmi? Sotva to byli prostí misionáři, daleko spíše to byli misijní biskupové, kteří pronikali k vladařským dvorům. Právě proto, aby mohli s knížaty jednat takříkajíc na úrovni, jich bylo tenkrát poměrně velmi mnoho. A některý z nich mohl také případně zprostředkovat Orosiino manželství.

Staré breviáře ovšem o biskupu Aciselovi nic nevědí, jde tedy pravděpodobně o tradici pozdější. Avšak účast biskupa, nota bene strýce, v doprovodu princezny, putující do nové vlasti, je úpině přirozená a pochopitelná. Okázalost ženichovy družiny, kterou poslal vstříc své nevěstě, musela odpovídat hodnosti královské., hodnosti „vznešené dcery proslulého krále českého". Ujistil nádherou svého poselstva, že si je vědom, jaké cti se mu dostává souhlasem nevěsty a její rodiny, a zároveň tím naznačil také, jakého vyznamenání se sňatkem s ním dostává nevěstě. Poněvadž však šlo o ženicha-křesťana, nemohl v královské družině mezi vyslanými světskými knížaty chybět ani vysoký hodnostář církevní. Jeho přítomnost v průvodu šlechticů zdůrazňovala záruku ochrany nevěsty po cestě. Zvyk, že členové vysokého kléru oddávají příslušníky královských či jiných vynikajících rodin, existuje dosud. Sňatky toho druhu mohli zprostředkovat jak velmožové světští, tak hodnostáři církevní, zejména příbuzní. Strýc-biskup Aciselo mohl mít své sídlo u dvora vladaře jako biskup dvorský i jako biskup misijní.

Křesťanství přicházelo v té době na Moravu z různých zemí, mimo jiné také z Itálie, a to nejspíše z kláštera sv. Bonifáce a Alexeje na římském Aventinu, jehož členem se stal i sv. Vojtěch. Ke sv. Alexejovi ho poutalo jakési neznámé pouto. Ten k jeho poctě také napsal homilii a zasvětil jemu, Panně Marii, sv. Benediktovi a Bonifácovi náš známý první mužský klášter v Praze-Břevnově.

Tato Vojtěchova sympatie k sv. Alexejovi (Alešovi), jehož úctu v podstatně širší míře zachovala východní církev (Alexij), je jistě mimořádně zajímavá. Věděl snad o jeho osobnosti něco blíž, znal snad dokonce souvislost — jestliže by náš dohad byl správný — s historií moravskolužického biskupa Acisela, snad Alexeje? Ve své době ji mohl na svých vizitačních cestách po význačných místech našich zemí poznat.

SVATÁ OROSIE A OBDOBÍ KNÍŽETE BOŘIVOJE A SV. LUDMILY

Zatím jsme se zabývali zprávou bratra Jana z Olivetské Hory v souvislosti s předpokládaným rokem Orosiiny mučednické smrti 714 a snažili jsme se o nalezení jakýchsi historických souvislostí pro začátek 8. století. Ale ona zpráva nás může překvapujícím způsobem dovést i do období — zdánlivě zmatečně — knížete Bořivoje a sv. Ludmily, jež někteří badatelé rovněž nadhazují. Může nás totiž dovést ke sv. Ivanovi, prvnímu poustevníkovi v Čechách. K té době, totiž k roku 871, mají Letopisy fuldské záznam: „Moravané strojí svatbu", se kterým si dějepisci dobře nevědí rady, kdo totiž při ní byl ženichem a kdo nevěstou. A překvapivě se s tímto rokem, nebo s nepatrným rozdílem jednoho roku, setkáváme ve výsledcích práce některých španělských historiků (autora Memorialu, Alavese, Remireze, Orty, Larossy a Ornata), podle nichž byla Orosie umučena někdy v letech 867-870. P. Abarca posunuje tento údaj dokonce do roku 920. O co tedy může jít?

Křestní jméno Ivan není totožné se jménem Jan, ale mylně se za ně někdy zaměňuje. A to možná udělal roku 1493 i bratr Jan. Otcem sv. Ivana byl — cituji Josefa Vašicu z jeho poznámek ke knize Bedřicha Bridela „Život sv. Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače" ^[40] — Gestimulus neboli Gostomysl, jak zní správně jeho jméno. To byl král severních Obodritů, vedle Veletů a Lužických Srbů nejmohutnější ho kmene polabských Slovanů. Obodrité neboli Bodrei dokázali od 8. století sloučit pod svým panstvím několik plemen v jednotný spolkový stát s velkým knížetem nebo králem v čele. Nějaký čas byli spojenci Franků, ale v třicátých letech 9. věku bojovali společně s Velety za svou samostatnost proti franským vojskům. Po smrti Ludvíka Pobožného r. 840 využili tříletých bojů o trůn mezi jeho syny a společně s Dány napadli Hamburk a vyloupili jej. Nový král Ludvík Němec, jemuž podle úmluvy verdunské (r. 843) připadla východní část franské říše včetně Saska, podnikl roku 844 proti nim trestnou výpravu, která skončila porážkou Obodritů. Kníže Gostomysl v tomto boji padl. Ludvík použil svého vítězství k rozdrobení obodritského svazu tím, že pověřil knížata jednotlivých rodů správou jejich vlastních území. Smrt Gostomyslova byla pro franskou říši událostí tak významnou, že ji k roku 844 zaznamenávají všechny německé letopisy. Od tohoto roku přestávají již být Obodrité obávanou velmocí, které jednotná správa, organizovaná vojensky, dodávala vítěznou odolnost. Ludvík by je byl rád rozdrtil úpině, ale musel pospíchat k Dunaji, kde mu hrozilo daleko větší nebezpečí od Moravanů (846). Ještě v 11. a 12. století vedli Obodrité hrdinný, ale marný zápas o své národní bytí proti německé záplavě, která je nakonec pohltila.

Nelze to říci s jistotou, ale zdá se pravděpodobné, že Gostomysl byl křesťan. Knížecí rodiny slovanské, jak víme z dějin, byly přístupnější evangelické zvěsti než prostý lid, lpějící houževnatě na svých pohanských zvyklostech. Svědčila by o tom i jména jeho ženy Alžběty a jeho tří synů: Ivana, Sifrida a Evarda, vysvětlitelná jen vlivem křesťanského prostředí. (V poznámce: Ivan, původně jméno z okruhu krále Artuše, Owein, francouzsky Yvain, u Galfrida Eventus). Křesťanství bylo všude v okolí na postupu, dánský král Harald přijímá se svou chotí křest r. 826 v Mohuči; v samém sousedství Obodritů, v Hamburku, je opěrný bod norské misie sv. Ansgara. V Sasku se stal hlavním střediskem křesťanské víry benediktinský klášter ve vestfálské Korbei (Corbeia Nova, Corvei, Corvey) u Höxteru na Veseře, nejstarší a nejslavnější v celém severním Německu. Byl založen roku 822 a již v době, kdy tam na škole působil sv. Ansgar, rozšířil svou působnost i na přímořské Slovany, na Obodrity a Rány (Rujana).

Ve světle těchto dějinných skutečností všimněme si blíže církevně-slovanské zprávy o zmíněném sv. Ivanovi:

O poustevníku Ivanovi, kralevici korvackém.

Bořivoj, kníže moravský, křesťan řeckého vyznání.Událo se mu jeti na lov, i uviděl laň a ubil ji z luku. Ona pak postřelena běžela a přiběhla pod hory k velikému a hustému lesu. A z těch hor voda teče čistá, a laň tuto lehla. I vyšlo z ní mléka tak mnoho, že lidé Bořivojovi všechno to mléko pili dosyta. A po malé chvilce vyšel z těch hor člověk strašlivý, kosmatý, a počal mluviti k Bořivojovi, nazývaje jej jménem:

„Proč jsi laň mou ubil?"

Kníže pak a všichni jeho velmi se ho zděsili. I otázal se ho kníže: „Kdo jsi ty a jaké je zde tvé dílo?"

On pak řekl: „Já jsem Ivan Korvacký, žiji v pustině této pro Boha 42 let, nikdo neviděl mne až po tento den, kromě tebe. Toto pak zvíře mi dáno od Boha na výživu."

A Bořivoj zval jej s sebou, aby okusil pokrmu. On pak odpověděl: „Pošli kněze."

A Bořivoj poslal k němu kněze i koně. On však nesedl na kůň, šel pěšky do chrámu, a přijav svaté svátosti, jiného nic nejedl a nepil. A opět se navrátil do pustiny, kde žil. A přijav pergamen a inkoust, napsal jim, nazývaje sebe synem krále korvackého. I umřel a pohřben byl Bořivojem čestně. Po pohřbení pak jeho mnoho daroval Bůh uzdravení lidem. ^[41]

Starobylost jazyka řadí slovanskou legendu ivanskou po bok první slovanské legendě svatováclavské. S ní je spřízněna i svým primitivismem názorovým a střízlivostí dikce. Rys velkého stári možno vidět i v tom, že Bořivoj je nazýván knížetem „moravským", kdežto u Hájka je „Bořivojem tetínským". Za Bořivoje skutečně Čechy patřily pod panství moravského Svatopluka až do jeho smrti roku 894.

Ivan je poustevník-mnich, který se „pro Boha", tedy z vyšších pohnutek, uchýlil do lesních samot, patrně ještě s jedním nebo několika druhy. Jako takový musel náležet k nějakému klášteru, neboť volné potulování mnichů nebylo už dávno trpěno. V západní Evropě od 8. do začátku 9. století téměř výlučně panovala řehole sv. Benedikta. Kde hledat klášter, z něhož vyšel sv. Ivan, potomek velkoknížecí rodiny obodritské? Poněvadž vlast Ivanova spadala do duchovní sféry kláštera korvejského, dá se — snad oprávněně — soudit, že šlo o omyl opisovače, který místo původního slova „korvejský" napsal „korvacký". Mnich nosíval jméno svého kláštera, jak o tom svědčí nesčetné příklady. ^[42]

Tím vyjádřil pině, kdo je, aniž prozradil svou příslušnost rodovou a krajinnou. Tajemství svého původu zjevil, jak výslovně uvádí slovanská legenda, teprve krátce před smrtí, a to nikoliv slovy, nýbrž písemně. Podle toho by tedy byl sv. Ivan členem slavného opatství saského, mezi jehož poddanými byli Slované již v 9. století. Snad do tohoto kláštera byl Ivan umístěn — (či snad dočasně násilně uzavřen — po tragické — pozn. aut.) smrti otcově samým císařem Ludvíkem. Korvejský klášter slynul ostatky sv. Víta, které tam byly přeneseny roku 836 s velikou pompou z kláštera sv. Dionysia (Saint Denis) nedaleko Paříže, a misijní cesty jeho bratří jsou znamenány všude šířením kultu tohoto světce, takže přišel-li Ivan odtamtud, nejednal jinak. Tím by se přirozeně vysvětlil pravý motiv svatovítského titulu Václavova chrámu pražského, jehož původ působí historikům značné rozpaky."

Tolik Josef Vašica. (Kurzívou jsou vyznačeny doplňky autora.)

K tomu je ovšem třeba dodat, že známý historik, který působil ve Vídni, F. V. Mareš ^[43] zpochybnil nejen svatoivanskou legendu, ale dokonce i samu fyzickou existenci sv. Ivana. Podle něho je staroslověnská legenda velmi mladého data, která se dostala z nespolehlivé Kroniky Václava Hájka z Libočan (vyd. 1541) a přes polskou Kroniku světa (2. pol. 15. stol.) do ruského prostředí.

Držme se však raději Josefa Vašici a podívejme se nyní na chvíli alespoň v dohadu na možné osudy Ivanovy rodiny. Co se asi stalo s Ivanovou matkou Alžbětou a s jeho bratry Sifridem a Evardem? Snad utekli hned po otcově smrti (844) do Čech i s Ivanem k Bořivojovu předchůdci, nebo byla Alžběta mrtva a její děti doprovodila do Čech jejich teta Moračanská (Maritiana, Moriziana)?

Na vysvětlenou k tomuto jménu: Moričané nebo Moračané — v pramenech Morizeni, Mortsani, Moraciani apod., byli lutický kmen, který sídlil na území ohraničeném na západě řekou Labe, na severu Stremou (Struminou), na východě Havolou a na jihu Nutou. Bavorský zeměpisec o nich říká, že měli jedenáct měst. Některá jsou jinde jmenována výslovně: Liczke, Lubora, Mokrianice, Tuchisa, Pedrica. Území Moračanů dobyl roku 928 císař Jindřich Ptáčník. V moci Němců zůstalo toto území až do roku 983, kdy byli Němci vzbouřenými Slovany zase vyhnáni za Labe. Ovšem nikoliv nadlouho — brzy nato byli Moračané znovu podmaněni a od té doby zůstali pod panstvím arcibiskupů magdeburských. Jejich vlivem se pak země rychle poněmčovala. Ale ještě ve 14. století se tam mluví o daních ze statků slovanských.

Bratři Ivanovi se možná v Čechách oženili a Orosie mohla být dcerou jednoho z nich. Jan Jiří Středovský se zmiňuje v „Sacra Moraviae historia" z roku 1710 (261 a 417) o sestře sv. Ivana Miloslavě (synonymum s Eulalia), provdané prý za moravského krále Radislava (Rostislava). Gelasius Dobner v An. Hag. II, 549 a III, 82 píše Miroslava a pokládá to za výmysl Pešinův a Středovského, což je ovšem možná přímo nactiutrhání. Mýlit by se ovšem mohli, ale vymýšlet si osoby a děje si může dovolit literát, nikoliv však historik. Když byl Rostislav zradou Svatoplukovou roku 870 zajat, oslepen a doživotně uvězněn, sotva mohla jeho žena, ať už se jmenovala jakkoliv, s rodinou zůstat na Moravě. Spíše se dá soudit, že uprchla před dopadem kruté ruky Svatoplukovy ke svému bratrovi (nebo k bratrům) do Čech a nalezla tam pro sebe i své děti útočiště. Byla jednou z jejích dcer Orosie? Pak by nebyl jejím otcem nikdo menší než geniální velkomoravský státník Rostislav a u dvora Bořivojova by se vskutku mohla vyskytovat jako jakási schovanka. Celý příběh by se pak mohl odehrát v podstatě na stejném půdorysu, jak jej vylíčil František Odvalil. Tyto okolnosti by také vysvětlovaly poměrně skromnější doprovod této královské dcery.

Moravský básník Jan Soukop, zvaný „slavík cyrilometodějský", má ve své pozůstalosti povídku o Rostislavově dceři Miladě, neuvádí však pramen, ze kterého vychází. Milada se prý podle něho dostala v mužském přestrojení ke svému uvězněnému otci a bylo jí dovoleno sloužit mu až do jeho smrti.

Bratr Jan z Hory Olivetské v Čechách a jeho španělští posluchači to ve zprávě ve Statutech města Jaca možná důkladně pomíchali: z Ivana udělali Jana, z jeho matky Alžběty Eulalii a za dceru jim dali Orosii. Té přidělili bratra Drahomíra — Carmiona. Místo Obodritů uvedl bratr Jan Lutice — Lotice — Lodice a podle řeky Labe (Albis) přeložil Polabí na Albanii. A tetu z Moračanů polatinštěl na Maritianu. Zbývalo by tedy najít ještě město Laspici. Snad se ještě někdy najde ve vzdálenosti 9 mil od kláštera korvejského, kde lze tušit místo posledního odpočinku krále Gostomysla, snad společné s manželkou Alžbětou. Byla-li sv. Orosie dcerou jednoho z bratří Ivanových nebo jeho sestry Miloslavy, byl sv. Ivan jejím strýcem.

Lze tedy snad název obce Loděnice u Berouna, v blízkosti místa pobytu sv. Ivana ve Sv. Janu pod Skalou, odvodit od Lútici — Lotici?Je také zvláštní, že se v Čechách objevil rytířský rod Luticů: Lutici z Lutic, kdysi i z Lotic, bylo jméno starobylé rytířské rodiny, původně usedlé v Lužici, kde drželi ve 14. století Šerachov-Schirgiswalde. Jejich erbovním znakem byla medvědí noha. Jan z Lutic držel roku 1428 Markvartice v Čechách u Jičína a po něm Zikmund (1434) a r. 1480 bratři Filip a Zikmund. (Ottův slovník naučný, heslo Lutic). Tu rodinu mohl bratr Jan znát a mohl se dozvědět podrobnosti, které jsou nám dnes zcela neznámé. Vždyť také byl sv. Ivanovi o 500 roků blíže než my.

Je tedy možné, že otcem Orosie nebyl nikdo menší než velký a moudrý moravský státník geniálního rozhledu Rostislav? Bylo by naprosto logické, kdyby měl za manželku dceru tehdy nejmocnějšího slovanského vládce, obodritského Gostomysla.

V časopise Nový život, vycházejícím během komunistického režimu v Římě, napsal Jan Tesař úvahu, v níž se pozastavil nad tím, že zatímco všechny okolní evropské národy slaví své vedoucí státníky, kteří k nim uvedli křesťanství, jako svaté, Rostislav tohoto ocenění nedosáhl. Prý prostě proto, že jeho státní útvar, Velká Morava, brzy po jeho smrti zanikla. Tento velikán naší minulosti měl prý smůlu, že nevládl v Praze, napsal Jan Tesař. Na tom by mohlo něco být. (Jenže stejnou smůlu potom má i kníže Bořivoj, který v Praze sídlil — pozn. B. S.) Částečně tento dluh vůči Rostislavovi napravila církev pravoslavná, která ho před několika lety prohlásila za svatého.

Údaje bratra Jana z konce 15. století nelze podle mého soudu považovat ani za podvod, ani za výmysl, nýbrž prostě za pravdu zkomolenou špatným překladem a neporozuměním. Španělštinu neznal vůbec a latinu jen částečně, a tak se snažil o pochopení, jak mohl. Slovanská jména překládal jak nejlépe dovedl, a jeho posluchači zapsali, co z jeho výkladu vyrozuměli. Navíc mohl přece ve strastech a obětech své cesty přinášet výsledky nebo zlomky studia nějakého mnicha-vědce, jemuž snad smrt zabránila, aby vydal svědectví k posvátnému podání pyrenejského lidu.

ODPŮRCI

Stručný přehled historického příběhu sv. Orosie by bylo možno předcházející kapitolou v podstatě ukončit, přesto však je užitečné podívat se ještě na názory některých významnějších badatelů v otázkách sv. Orosie, zejména odpůrců jejího „českého" původu.

Nejvýznamnějším z nich je již dříve vícekrát citovaný José Castan ^[44]. Podívejme se tedy nyní blíže na jeho názory obsažené v knize „El devoto de santa Orosia" — „Pobožnost ke sv. Orosii". Ponechávám stranou citace z obou breviářů, které jsem uvedl výše, stejně jako texty oricií a modliteb ke sv. Orosii, a soustředím se pouze na historickou část jeho práce. Průběžně budu hned jeho názory komentovat v odstavcích odlišených kurzívou.

Uplynula mnohá staletí, aniž byla vyslovena nějaká otázka týkající se bodů uvedených v nadpise, neboť všichni, lid i kněžstvo, věřili bez nejmenšího stínu pochybnosti ústnímu podání, zapsanému později v původním breviáři:

1) že sv. Orosie byla dcerou krále českého,

2) že byla umučena v době všeobecného pustošení Španělska Maury jako důsledku zrady hraběte Juliana.

Ale když v rocel649 uveřejnil J. Tamayo svou „Disertación historica sobre la verdadera patria de santa Orosia, virgen y martyr" (Dějepisnou rozpravu o pravé vlasti sv. Orosie, panny a mučednice), hlediska se změnila. Už nebylo, jak bývalo. Historická kritika udělala velké pokroky a pod jejími údery padla četná podání, považovaná dosud za pravdivá a pravá. Ve zmíněné „Disertación" si Tamayo vytkl dokázat, že Orosia nebyla Češka, nýbrž Francouzka. Na tvrzení tak novotářské a neslýchané přišla odpověď rok na to v práci „Memorial a la Disertación" (Připomínky k rozpravě) přinášející zjištění jednomyslného a starobylého podání breviářů a horalů, kteří světici vždycky považovali za dceru krále českého. Ten však Tamaya nepřesvědčil, protože roku následujícího, tedy 1651, odpověděl spisem rozsáhlejším a na historická data bohatším, než byla jeho „Disertación", a to „Advertencias al Memorial" (Poznámky k Připomínkám), v němž se snažil dokázat četnými doklady z dějin Čech i Španělska, že sv. Orosia nemohla být ani Češka, ani nemohla být umučena v době, kterou uvedl a obhajoval „Memorial". Této Tamayově replice odpověděla další kontrareplika „Respuesta a las Advertencias contra el Memorial" (Odpověď na Poznámky k Připomínkám), datovaná 8. prosince téhož roku.

O čtyři roky později uveřejnil tento estremadurský spisovatel v Leoně „Anamnesis sive Commemorationes Sanctorum hispanorum" (Časový sled čili Připomínky španělských světců), kde ve svazku V., s. 605-617, hájí tytéž názory jako dříve. Bezprostřední výsledek této rušné a obšírné rozpravy nelze přehlížet.

Velmi rozšířeným „Memorialem" se jen ještě hlouběji zakořenilo podání o české vlasti sv. Orosie.

Naštěstí vážné a svědomité studium a kritické zhodnocení uvedených dokladů obou stran nemohlo být vykonáno muži učenějšími a povolanějšími, než byli právě ti, kteří si tuto práci vytkli za svůj úkol — mám na mysli bollandisty. Zde je jejich posudek:

Pokud jde o Tamaya snažili se rozlišit mezi jeho tvrzením základním, tj. že sv. Orosia byla Francouzka, a druhým, že sv. Orosia nemohla být Češka. První tvrzení bylo bollandisty naprosto odmítnuto a bollandisté vyvrátili Tamayovy předpoklady do základů. Avšak při studiu tvrzení druhého neváhali se postavit po bok tohoto spisovatele. Prohlásili, že pisatel „Rozpravy" a „Poznámek" (Disertación y Advertencias) prokázal své tvrzení důvody velmi důkladnými. Naproti tomu však „Memorial" i jeho sestra „Respuesta" zaujímají proti Tamayovi stanovisko tak omezené a vratké, že je považují za výplody naprosté neznalosti kritické historie. Vyslovují svůj názor, že světice nebyla Češka, nýbrž Španělka, a nadhodili přitom domněnku, že to byla neteř biskupa hueského. Význačná autorita bollandistů rozhodla tento spor dějepisců podle zásluhy ve prospěch španělské vlasti sv. Orosie. jak dovozují i jiní moderní dějepisci, například D. Aurelianus Fernandéz Guerra. Tolik historie. K té jsme nepřipojili závěr, který v této dvojité otázce učinil Svatý stolec a který ještě nemohl mít vliv na průběh rozprav.

Ve prospěch názoru, že Orosie byla Češka, se uvádí, jak jsme řekli, staleté podání, jasně a zřetelně zapsané ve starých breviárich diecézí hueské a jacské. Tam se v první modlitbě praví:

„Eurosia, nejvznešenější dcera nejznamenitějšího krále Čech".

A v druhé modlitbě, anebo v oné z roku 1547:

„Slavná panna a mučednice Eurosia, dcera nejproslulejšího krále Čech."

V souhlase s tak jasným tvrzením breviářů píše i pozdější dějepisec života a umučení této světice Bartolomé Palau a mnozí další. Bylo by samozřejmě zbytečné citovat znovu „Memorial" a názor P. Alavése; oba — jak známo — toto podání obhajují.

Proti tomu uvádějí odpůrci podání následující důvody: Všechna zvláštní podání, jež mají jednotlivé diecéze, tím spíše ta, která jsou dovolena a napsána v jednotlivých starých breviářích, jsou vystavena nebezpečí omylu. Nelze popřít, že taková podání podléhají zkoumaní a rozhodování církve svaté, ustanovené Ježíšem Kristem nejen pro život z víry, ale zároveň za neomylnou a nejvyšší učitelku všeho, co se vztahuje k čistotě kultu. Církev tedy nejen může, nýbrž i musí zakázat a zavrhnout pověry a omyly, které byly do kultu a do sv. liturgie náhodou zavedeny, nebo by tam zavedeny být mohly. Odtud plyne ona úzkostlivá a mimořádná péče a starostlivost při studiu a zkoumání jakýchkoliv zvláštních modliteb, o jejichž povolení a schválení se žádá. Z toho však jako nutný důsledek vyplývá, že ačkoliv by snadno mohl do starých podání jednotlivých diecézí, zaznamenaných v jejich zvláštních modlitbách, vniknout nějaký historický omyl, je naopak obtížné, neřku-li nemožné, aby podobný omyl prošel ořiciem, prozkoumaným posvátnou kongregací ritů ne jednou, nýbrž několikrát. To je případ, ve kterém se ocitají podání, jež se vztahují k vlasti a datu umučení sv, Orosie. Již v polovině 18. století byla posvátné Kongregaci ritů předložena zvláštní modlitba ke sv. Orosii, ve které byla shodně se starými oficii uvedena česká vlast mučednice. Posvátná Kongregace ritů odepřela však roku 1645 požadované schválení, poněvadž „oficium nesouhlasí s dobou, ve které světice přišla z Čech do Španělska, aby se provdala za Dona Rodriga (příčinu zkázy jejího života), neboť v oné době králové Čech nebyli křesťany".

Po stu letech byla táž žádost opakována znovu s týmž výsledkem, takže Svatý stolec odmítl více než jedenkrát schválit větu starého breviáře: „Orosia, dcera krále českého." Podrobil dvakrát svému zkoumání i druhou větu: „Orosia vytrpěla mučednictví na počátku 8. století", jak nám říkají modlitby Bayony a Jacy. Svatý stolec neměl zapotřebí, aby na schváleném předchozím rozhodnutí cokoliv opravoval. Z toho lze usoudit, že je nad pomyšlení neúnosné podání, které světici určilo možnost původu z české vlasti, není-li dosud znám historický doklad, který by takovou možnost určoval pro 8. století. V pocitu jistoty můžeme opakovat známé rčení: Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, záležitost je skončena).

Podle dekretu papeže Benedikta XIV. „O blahořečení sluhů Božích" je třeba svědectví ve věcech pro náboženství nepodstatných přijímat pouze jako svědectví lidí, kteří se mohou mýlit. Ukáže-li se pak pod přísnou historickou kritikou, že v životopise toho kterého světce došlo k omylu, je třeba jej opravit. Takové opravy se již mnohokrát staly. Příkladem může být třeba sv. Alexej, jehož památku církev slavila až do poslední reformy kalendáře 17. července — zemřel v 5. století, avšak jeho životopis máme teprve ze století jedenáctého. V takových případech je těžké rozeznat legendu od historické pravdy. Rozhodnutí Kongregace ritů, podepřené bollandisty, bylo učiněno na základě mylného předpokladu, že totiž českým králem je míněn první historicky doložený český vladař, Přemyslovec Bořivoj, kterého od smrti Orosiiny dělí přibližně 170 let. Předpokládalo se, že před ním neexistoval žádný český (či spíše slovanský) křesťanský vladař. Ale dnes už víme, že Slované ve střední Evropě, v Pobaltí, v Čechách a na Moravě měli nejpozději již v 7. století mocné státní útvary, i to, že někteří z nich mohli být křesťané, jak svědčí mimo jiné Kristiánova legenda. Že o nich letopisci skoro po 200 let — tj. od Sama až do doby, kdy se na politickém jevišti vynořila Velká Morava — nepsali, není důkazem toho, že tyto státní útvary zanikly, nýbrž že letopisci neměli co zaznamenávat, poněvadž nedošlo k významným válečným srážkám, nebo nebylo možno se pochlubit nějakým vítězstvím nad nimi. Stejně jako jiné slovanské kmeny patrně v té době zaujímaly již po staletí zhruba svá sídla, tak i kmen Čechů patrně již obýval své povltavské území. Zprávy o bojích Franků se Slovany (porážka Dagobertova vojska u Vogastisburku roku 632) mohly snadno proniknout až do Pyrenejí, neboť je možné, že ve franském vojsku byli i bojovníci z těchto hor.

Shrnujíce tedy všechno, co bylo už řečeno, uzavíráme: Jsou dvě podání výslovně zapsaná ve starých breviárich, a obě byla považována po dlouhá staletí za stejně pravdivá: jedno, že sv. Orosia byla Češka, a druhé, že zemřela pro víru v Ježíše Krista v 8. století. Ze studií vykonaných později soudnou kritikou vyplývá, že jedno z těchto dvou podání musí být mylné. Které? Zatímco Kongregace ritů odmítla názor, že sv. Orosia byla Češka, žádná námitka ji neodvrátila od schválení podání, že sv. Orosia trpěla v 8. století.

Kdo vytvořil ono starobylé podání, že sv. Orosia byla dcerou krále českého a že byla umučena za vpádu Saracénů do Španělska? Byli to prostí pyrenejští horalé, skutečnost, kterou nelze popřít. Jestliže jedno z podání musí být mylné, jak říká Castan, potom které? V čem se mohli prostí horalé spíše mýlit, v prohlašování světice za dceru krále českého, když o Čechách sotva mohli co vědět (9. století), nebo v tom, že se stala obětí Maurů, kteří zaplavili Pyrenejský poloostrov r. 711 jako povodeň? Vždyť i pro ně byl začátek této události vzdálen skoro 200 roků!

Všechno, co je v obou podáních nad ryto dva základní údaje, mohou být přídavky redaktorů breviářů a modliteb ze 13. století, legendistické příkrasy mučednictví sv. Orosie, za něž je také považujeme, neboť se objevují pouze v pozdějším oficiu, ve starším je řeč pouze o dceři krále českého. Zpětný pohled z 13. století na boje se Saracény, po 500 letech, sotva mohl redaktorům breviářů ukázat něco podrobnějšího než právě jejich začátek, tj. vpád Saracénů na území dnešního Španělska. Takovou legendistickou příkrasou je podle našeho názoru i vyprávění o andělském hlase: Kdo slyšel ten hlas a kdo sdělil jeho obsah redaktorům breviářů, když Orosie s celou svou družinou zahynula?

Nepříliš věrohodní historikové z Čech Tomáš Jordán, Kosmas Pražský, Řehoř Bartholdo, Dubravius a jiní uvádějí mezi potomstvem Bořivojovým a Ludmiliným vždy jen tři syny: Spytihněva, Vratislava a Boleslava, ale neuvádějí ani vzdálenou zmínku o nějaké dceři. A kdyby snad někdo vytkl, že se ve výpočtu nevyskytují ženy, nýbrž pouze muži-synové, zmíněný Jordán by se vynasnažil, aby je přesvědčil o opaku, když o něco později vypočítával syny Vratislavovy (druhého ze synů Bořivojových) a jmenoval nejen sv. Václava a jeho bratra Boleslava Ukrutného, nýbrž také Přibyslavu. Jedním slovem: dějepisci Čech chtějíce zachytit ve svých genealogiích dcery českých knížat, neuvádějí ve zprávě o Bořivojových a Ludmiliných synech nejmenší náznak jména Orosie. Lze věřit, že by všichni opomenuli jméno české mučednice, nad to dcery panujících knížat, jejichž památka, proslavená skutečností, že byli prvními křesťany svého lidu, by byla získala novou pečeť slávy mučednictvím jejich dcery? Je možné, aby nedbajíce pohnutek krve a dbajíce jen pohnutek zbožnosti a náboženství, které vyznávali s tak svatým a živým nadšením, že by opomněli opatřit si zprávy o své svaté dceři, a sv. Václav o slavné mučednici a panně, sestře svého otce Vratislava? Naopak, tento naprostý nedostatek zpráv by jistě musel být jejich rodinám pobídkou, aby za vynaložení všech dostupných prostředků došlo k vyšetření toho, co se stalo? Bylo by možné pochopit, že by ženich, za kterého se měla provdat, projevil takovou neúctu a netečnost, že by rodičům neoznámil osud jejich dcery a doprovodu? Ať se díváme na případ z kterékoliv strany, zaráží v něm nevysvětlitelné, ba nesmyslné mlčení českých dějin, oplývajících na druhé straně zprávami o mnohem nepatrnějších událostech té doby.

Castanův kusý a neúpiný pohled na tento úsek českých dějin je třeba dopinit: Legenda o „Utrpení Ludmily mučednice ", kterou vydal Václav Chaloupecký ve sborníku „Na úsvitu křesťanství" (ELK, Praha 1941) uvádí: „Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali svátost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom napiniv 36 let svého života, odebral se z tohoto světa. Tak ona (Ludmila) napinivši ve veliké víře a oddanosti 61 let svého života odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila patnáctého (tj. šestnáctého) dne měsíce září (920). (Poznámka vysvětluje, že den se počítal od jednoho večera do večera dalšího.)

Legenda Kristiána, mnicha kláštera břevnovského, „Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily" z let 992-994 vypráví rovněž, že Bořivoj a Ludmila měli tři syny a tři dcery: Habuit (Bořivoj) etiam uxorem nomine Ludmillam. Suscepit autem ex ea sepe memoratus princeps tres filios totidemque filias. Kdyby sv. Orosia byla jednou z dcer Bořivojových, pak ovšem nemohla být umučena na začátku 8. století. Naproti tomu lze křesťanství v době Bořivojově pokládat za historicky ověřené a celý příběh sv. Orosie by se byl mohl odehrát tak, jak jej vylíčil František Odvalil — za účasti sv. Metoděje a první jednání o případném sňatku během jeho pobytu v Římě. Orosii-Eurosii tam nazývá také slovansky Dobroslavou. Kníže Bořivoj není u nás prohlášen za blahoslaveného nebo svatého, ačkoliv Balbín ho svatým nazývá. Nevíme také, kde se nachází jeho hrob. Kristián o tom neříká nic a vědci se v názorech rozcházejí. Tolik ke Castanově poznámce, že není znám ani hrob Orosiiných rodičů.Dokonce však ani druhá varianta, totiž že sv. Orosie, dcera „českého krále ", skutečně zahynula při vpádu Maurů na Pyrenejský poloostrov, tedy kolem nebo po roce 711, není zcela vyloučena. Kronikář Kristián-Křišťan, pravost jehož legendy pro 10. století prokázal Josef Pekař, nás zpravuje, že země Morava byla křesťanská již koncem 4. století. Začíná totiž první kapitolu své práce „Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily" (S. Wenceslai et s. Ludmilae passio) takto: „Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak dle staré pověsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného." (Moravia, regio Slavorum, antiquis temporibus fama memorante creditur et noscitur Christi jidem percepisse, Augustini, magnijki doctoris, ut aiunt temporibus.) Potvrzuje to mimo jiné také příběh královny Fritigil, o níž se zmínil vrstevník sv. Augustina, tajemník sv. Ambrože Paulinus (3541131), který o ní napsal v 36. kapitole své práce „Život sv. Ambrože" (Vita sv. Ambrosii) sv. Augustinovi. Této královně, odněkud z našich krajů, která si se sv. Ambrožem dopisovala, věnujeme zvláštní kapitolu. Nemůžeme sice tvrdit, že to byla Slovanka, už jméno samo je zřejmě neslovanské, ale rozhodně byla součástí tehdejšího osídlení našich zemí.Můžeme proto s určitou pravděpodobností usuzovat, že někteří tehdejší velmožové střední Evropy byli už zčásti křesťané, i když se o počátcích křesťanství v našich zemích, zejména na Moravě, cizí kronikáři zmiňují teprve k roku 845 ve zprávě o 14 českých knížatech, kteří přijali křest v Řezně, a k roku 852 ve zprávě o synodě mohučské. Zdůrazňuji slovo „cizí", zahraniční. Naši „křesťanští" západní sousedé měli totiž pro slovanské „pohanské" obyvatelstvo jedinou zvláštní míru: poslušnost. Prostě, kdo jich nebyl poslušen, byl „pohan"! Jestliže však už ze zprávy Paulinovy poznáváme, že již koncem 4. století existovaly mezi Moravou a Itálií jakési styky, jak potom nevěřit, že existovaly i ve stoletích pozdějších? U Křišťana má každá věta a kaž- 90 dé slovo svůj závažný význam. A ten nám říká, že slovanská země Morava, tedy nejen jednotlivci, nýbrž celý národ, a to národ slovanský, přijal víru Kristovu. Čili — jestliže předpokládáme v té době ještě značné promísení obyvatelstva kmeny germánskými, převážná většina byla už zřejmě slovanská, ale královna Fritigil patřila, alespoň podle jména, k některému z těchto „cizích ", neslovanských částí obyvatelstva. Hranice počátků křesťanství v našich zemích se tedy postupně posunuje do stále větší historické hloubky. Josef Cibulka se k tomu vyslovil přesněji v přednášce o původu kostela v Modre u Velehradu v Historickém klubu v Praze v roce 1955. Základy tohoto kostela byly objeveny již v roce 1911, ale odborně mohly být prozkoumány teprve v letech 1953-1954. Podle Cibulky jde v Modre o kostel původu iro-skotského z doby kolem roku 800. Jak se dostala taková stavba tehdy na Moravu? V odloučenosti britských ostrovů se tam od 2. století vyvinulo mezi keltským obyvatelstvem křesťanství zvláštního rázu. Po anglosaské invazi do Británie v polovici 5. století bylo toto křesťanství zatlačeno do jihozápadní části ostrova, ale na ostrově Lerinu (dnešní Irsko) se vyvíjelo dále. Nebyly tam diecéze, nýbrž jednotlivé kmeny zakládaly kláštery, jejichž opati vedli církevní správu kmenového území. Často sami neměli biskupské svěcení, ale mezi svými mnichy měli někdy dokonce i několik biskupů. Klášterní život tam vynikal přísnou askezí a jeho zcela markantní součástí bylo misijní putování světem. Nelekajíce se nebezpečí ani námahy působili tito mniši jako lidoví misionáři, kteří vykonali obrovské misijní dílo sahající od Skandinávie až po Itálii a do dnešního Španělska, od Atlantského oceánu do Bavorska i na Moravu. Stavěli kostely, které pak bývaly sídly misijních biskupů, někdy i několika na jednom místě. A nelze vyloučit, že to bylo mnohem dříve než kolem roku 800, snad již za vlády Sámovy, tedy v 7. století. Také L L. Červinka dovozuje ve svém díle „Slované na Moravě a říše Velkomoravská" (Brno, 1928), že křesťanství muselo na Moravu pronikat už mnohem dříve, patrně po pádu říše avarské, tj. Po roce 803 — asi 60 let před příchodem soluňských bratří Cyrila a Metoděje, a to od obyvatel římských provincií na půdě nyní rakouské. Není tedy vůbec nutno předem vylučovat, že by v 8. století mohla být dcera některého z vládnoucích rodů nevěstou prince aragonského. Původní název země České byl, jak víme, Boia, Boihaemum, tj. domov starých keltských Bojů, a posléze Bohemia. Po příchodu slovanských kmenů přešlo jméno kmene praotce Čecha na celou zemi a postupně i na celý národ. Kmeny v Čechách vytvářely své názvy odlišné od svých vládnoucích rodů — Přemyslovců, Slavníkovců, Vršovců. Kmenoví vojvodové nesjednocených Čech, ať už bylo jméno jejich kmene nebo patriarchátu jakékoliv, ať přišli z kterýchkoliv krajů a zemí, byli jako vladaři nad svými kraji skutečnými „českými králi ". Navíc mezi jednotlivými kmeny nebyly asi v tehdejší praslovanštině jazykové rozdíly ještě tak patrné jako později. Kromě toho splývali postupně navzájem pokrevními svazky, hromadíce sňatky bohatství a moc i mezi blízkými příbuznými (k jejichž rozvázání získával Sv. Vojtěch souhlas od knížete Boleslava li. jen s velikými obtížemi), i sňatky s královskými rody cizími.

Ale je tu ještě jedna okolnost, na kterou se zapomíná a kterou musíme vzít také v úvahu: Orosie mohla být narozena ve Španělsku (abychom dali na chvíli za pravdu J. Castanovi) a přesto být Slovanka. Pavel Papáček ve svém pozoruhodném díle „O starobylosti slovanské u nás a v římské Germanii vůbec" (Praha, 1923, s.37) ^[45] uvádí:

„Je bezpečně známo, že Slované — první zprávy sahají do 8. století — sloužili v počtu mnoha tisíc u arabských španělských dvorů, bývali místovladaři, ba sahali i po chalifátu. V 11. století založili někteří slovanští vojevůdcové a nejvyšší úředníci ve Španělsku menší státní útvary, které se ovšem neudržely. Jsou zakresleny v Droysenově historickém atlasu na listě 64. Němečtí spisovatelé potlačují ovšem význam španělských Slovanů na nulu, říkají o nich, že to byli jen otroci a namnoze eunuši, dodávaní Arabům Franky. Divná věc ovšem, prameny totiž vypravují, že se tito „eunuši" ženili, dosahovali nejvyšších hodností, a jeden z nich, jménem Gabib nebo Habih, napsal dokonce spis pod názvem „Jasné a nepřekonatelné důkazy proti těm, kdo popírají výborné vlastnosti Slovanů ".

Ale i v tom případě, pokud by Orosie pocházela z území dnešního Španělska, zůstávají nám Castan a další španělští historikové dlužni vysvětlení, proč o ní nevědí víc, aspoň tolik, kolik víme my například o sv. Ludmile, umučené a pohřbené u nás, v Čechách. Ve zmatených poměrech maurské invaze, kdy se horalé museli za dlouhého a krutého pronásledování starat pochopitelně především o záchranu svých životů, lze snadno pochopit, že se zapomnělo nebo pozapomnělo na osud jakési princezny, která se kdysi měla stát jejich královnou. Ale jak to, že po ní nepátral nikdo ze španělských kronikářů a historiků?

A je ještě jedna okolnost, na kterou by se nemělo zapomínat: totiž že i kronikáři psali podle příkazů své současnosti. Kdyby Orosie například nebyla z vládnoucího rodu Přemyslovců, nemusela být vzpomínka na ni zachována například z devotnosti k vládnoucímu rodu. A byly doby, kdy i svatost mohla vyznít jako politická rivalita. Zpráva, která třeba přišla, mohla zapadnout jako tisíce jiných. Víme přece, že po dvě stě let vládly pochybnosti o svatosti sv. Ludmily pro její příslušnost k slovanské cyrilometodějské církvi. Kronikář Kosmas líčí k roku 1100, jak byla novému biskupu Heřmanovi mezi jinými ostatky určenými pro oltářní schránku jakéhosi nově přestavěného kostela předložena také část Ludmilina závoje a jak biskup pochyboval o její svatosti a nechal provést zkoušku ohněm. Kosmas se hlásí mezi očité svědky zachování závoje v plamenech a líčí slzy radosti v očích biskupových i ostatních přítomných. Jenže právě tento náš proslulý kronikář Kosmas projevil ze stejných důvodů pramálo kronikářské poctivosti, když potlačil jakoukoliv zmínku o sv. Prokopovi a sázavském klášteře zřejmě právě proto, že šlo o středisko staroslověnské církevní kultury. Kdyby nebylo takřka „náhodných" objevů dvou svatoprokopských legend v Drážďanech a ve Vídni, nevěděli bychom o sv. Prokopovi a slovanské Sázavě dodneška skoro nic.

V našich zemích trvaly takřka nepřetržité boje s Franky, pak s Maďary, a to až do zániku Velké Moravy, a nové války, pustošení klášterů, požáry a úmyslné ničení slovanských památek, které latiníci často neuměli ani přečíst a automaticky je považovali za heretické. Kolik cenných památek bylo během staletí zničeno z rozmanitých důvodů, většinou falešných! Ale i tak: byly už probádány všechny prameny? Jistěže nikoliv. Historická věda postupuje krůček po krůčku a přinese ještě jistě i mnohé další objevy.

ZÁVĚR

Máme-li shrnout všechno, co jsme v souvislosti se sv. Orosií zjistili, musíme se především vrátit ke skutečnosti, že tradice o jejím „českém", řekněme spíše slovanském původu, je tradice španělská, vzniklá ve Španělsku, a že je tedy úkolem především španělských odborníků, aby se s tímto historickým faktem tím či oním způsobem vyrovnávali. Avšak z naší strany lze říci, že pokud jde o obě tradovaná historická období, v nichž — v jednom či druhém — měla Orosie najít svou smrt, můžeme dnes nalézt podklady, které obě varianty činí historicky možnými.

Pokud jde o období první, tedy o počátek 8. století, mohla být „dcerou krále českého", protože dnes už víme, že „Morava, země slovanská, byla křesťanská už od dob blaženého učitele Augustina", tedy od 5. století. Je tedy naprosto možné, aby dcera nějakého tehdejšího velmože, byla rovněž křesťankou. Samozřejmě, otázka tehdejších vztahů s Pyrenejským poloostrovem zůstává zatím zahalena v temno. Avšak byl-li jejím snoubencem sám proslulý Roderigo (Roderich), pak mohl časový průběh vypadat například takto: v roce 710 se Roderigo zmocnil státním převratem vlády, kterou vytrhl z rukou vládnoucího vizigótského královského rodu, během své krátké vlády si mohl pro podporu své vlády naplánovat sňatek s nějakou vznešenou princeznou, avšak dříve než se tento plán mohl uskutečnit, byl v roce 711 u Guadalete (Jérez de la Frontera) poražen a zřejmě i zabit, protože jeho jméno z dějin mizí. Pokud by pohnutkou k maurské invazi bylo skutečně zhrzení dcery hraběte Juliána, velitele Ceuty, — ani tento zcela lidský faktor nelze z dějin vždy vymýtit — i když se spíš přikláním k motivu politickému — pak by tím spíše bylo pochopitelné mlčení dějin o sv. Orosii. Ta v tom případě mohla skutečně přijet po roce 711 na poloostrov a dostat se přímo do víru válečných událostí.

Pokud by byl její osud spjat s koncem 9. století a s postavami knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily, pak by se i tam daly nalézt možné historické spoje, i když nevíme, kde je Bořivoj pochován. Víme totiž, že měl nejenom tři syny, ale i tři dcery, jejichž jména ovšem neznáme. V tom případě by se Orosie při příchodu na Pyrenejský poloostrov stala obětí přepadení některou z tehdejších hojných loupeživých band, jakou byla například horda Aben Lupena, syna odpadlíka od křesťanství Mozy, který vládl v té době v Zaragoze. Proti němu se Aben Lupen vzbouřil, ovšem nikoliv z důvodů ideových, nýbrž mocenských.

Ale víme také, že i osud mnohých jiných knížecích a královských dcer v minulosti končil sňatkem v historickém neznámu. Kromě toho se nám ze známých dějepisných zpráv ukazuje ještě další dvojí možnost původu sv. Orosie: jedna vede k velkomoravskému knížeti Rostislavovi a k poustevníkovi sv. Ivanovi. Do jeho blízkosti vede nakonec i okruh kolem Bořivoje a sv. Ludmily. Samozřejmě tu jde o pouhé dohady.

Jméno sv. Orosie Orosia (Orositelka, Orosička) je původu spíše českého než španělského. V češtině máme jak podstatné jméno „rosa", tak sloveso „orosit" a přídávné jméno „orosený", kdežto španělština má sice podstatné jméno stejného významu „rocio", ale sloveso „rociar" (rosit, kropit) a jméno přídavné „rociado" (orosený, pokropený) má bez předpony „o". Tento význam jména Orosia vysvětluje důvod, proč byla světice prohlášena za přímluvkyni v dobách sucha v prosbách o déšť, ale i za pomocnici v opačných případech sucha: v bouřích a krupobití.

Kdyby byla sv. Orosie Španělka, nikdo by v latině neměnil její jméno na Eurosie, protože by toho prostě nebylo třeba. Stejně tak se nepřekládá jméno španělského světce sv. Orosia (Orosius), ale u sv. Orosie se tak děje soustavně. (Euros je řecky východní vítr.) Sv. Orosius (oros = ruský) je podle jména také možná Slovan, třebas narozený někde v Tarragoně.

Základ celé tradice o původu sv. Orosie tvori věty: „Eurosia igitur, ilustrissima clarissimi Regis Bohemiae llia" (Eurosia tedy převznešená dcera přeslavného krále Čech) nebo „Inclita Virgo et martir Eurosia serenissimi Bohemiae regis lilia" (Slavná panna a mučednice Eurosia, dcera nejjasnějšího krále Čech). Všechno, co je nad to, je třeba považovat za pozdější výklady, dohady a legendistické příkrasy, pochybné ještě víc o to, že se zakládají na mylných předpokladech nebo na omluvitelných neznalostech dějin slovanských, zvláště českých.

Sv. Orosie byla u nás v 15. století (nikoliv dříve) a dalších alespoň na některých místech ctěna a Češi putovali do Jacy a Yebry a vyhledávali tam pomoc své krajanky. Svědčí o tom především návštěva bratra Jana z Hory Olivetské v Litomyšli, v breviářích uváděný případ Čecha a jeho zázračně oživené dcerky a konečně i dotaz císařovny Marie po hrobě jejích domnělých rodičů, knížete Bořivoje a sv. Ludmily.

Bude tedy patrně nutné, aby Posvátná kongregace ritů opravila své rozhodnutí z 22. dubna 1902, protože se ukazuje, že Orosiin „český" — slovanský původ možný je, alespoň podle Křišťanovy legendy, ježto na začátku 7. století už byla Morava, země slovanská, dávno křesťanská. V tom případě můžeme vidět v zápisu jacských Statut jeden z důkazů podstatně ranějšího vzniku našeho křesťanství, než jak se donedávna obvykle uvádělo, i když mnohé z údajů uvedených v zápise jacské Kroniky skrývají pro nás mnoho nejasného. Už sama existence jakéhosi vladaře, třebas záhadného jména, v našich zemích nás nemůže ponechat v klidu. I to, že jakési povědomí o něm u nás existovalo v 15. století. I když je jeho jméno možná jakkoliv zkreslené a naše pátrání po jeho smyslu mylné, sama skutečnost, že existuje v období dosud téměř úpině zahaleném v tem- no, nás opravňuje k domněnce, že zápisem v jacských Statutech se možná skutečně otevírá průhled do zcela neznámé etapy našich dějin, či spíše jakýchsi předdějin. A že není dokonce ani vyloučen i nějaký vztah ke knížeti Bořivojovi a sv. Ludmile, jak se v některých pramenech tradovalo.

Pokud jde o sv. Orosii samu a úctu k ní, soudím, že vzhledem ke starobylé španělské tradici, která její původ směřuje do našich zemí — ať už je tato tradice správná či nikoliv — můžeme ji s klidným svědomím přiřadit k počtu našich svatých přímluvců v nebi.

Královna Fritigil

V průvodcích po hradu Buchlově na Moravě, například v jednom z nich vydaném v roce 1955 ^[46] můžeme najít tuto zprávu: „Zajímavá je pověst o královně Fritigil, která nepostrádá již umělých prvků 19. století, se snahou po historickém zarámování. Uveřejnil ji poprvé J. Müller roku 1837 v knize „Die Herrenburg Buchlau" — „Panský hrad Buchlov". Popisuje v ní přestup údajně markomanské královny Fritigil ke křesťanství a cestu, kterou vykonala do italského Milána, aby poznala tamního biskupa sv. Ambrože.

Královna Fritigil však není jenom hrdinkou nějaké pověsti. Je to historická osobnost a její cesta do Milána za biskupem Ambrožem roku 397 je historická událost dokumentárně doložená.

Hrad Buchlov, kde jsme zmínku o královně Fritigil objevili, byl postaven v 13. století jako lovecký zámeček moravských markrabat. Jeho název lze etymologicky odvozovat od spojení dvou slov — „bůh" a „lov". Zakladatel původního hradu není znám a tak se musíme spokojit s pověstmi, k nimž dal snad podnět obraz královny Fritigil, který prý byl kdysi na hradě chován. Fritigil žila na přelomu 4. a 5. století, tedy v době, kdy údajní Markomané odešli asi do dnešního Bavorska a dnešní Bavoři mohou tedy být alespoň zčásti jejich potomky. Byla vášnivou lovkyní. Jednou při pronásledování jelena se ocitla pod příkrým skalnatým kopcem, na nějž vedla vyšlapaná stezka. Ta ji dovedla na vrchol kopce, kde ve skále objevila sluj a v ní obětní oltář s modlou boha lovu — sošku koně. Fritigil dala oltář zničit a jeskyni zasypat, ale místo na temeni kopce se jí zalíbilo tak, že tam dala postavit hrádek, zámek. Slovanský lid pak horu podle obětiště boha lovu nazval Buchlovem. Nově přicházející obyvatelé si pak postavili na vrcholu sousedního kopce své pohanské obětiště, který' podle toho dostal jméno Modla. Později byl v těchto místech postaven hrad. Jak však začlenit tuto pověst nebo spíše jen její hrdinku, do prokazatelných historických souvislostí?

Moravě se dostalo šťastného údělu, že jejím územím vedla důležitá obchodní cesta, takzvaná cesta Jantarová, táhnoucí se od Akvileje (zhruba dnešního Benátska) k Dunaji a odtud územím dnešní Moravy k Moravské bráně a dál na sever k Baltickému moři. Dokud sahalo území Moravy až k Dunaji, vedla jím po levém břehu Dunaje také cesta národů z východu na západ a opačně. A této okolnosti vděčíme za to, že na Moravu dospělo poměrně brzy křesťanství, ovšem v podobě ariánské, neuznávající Kristovo božství, a to již v druhé polovině 4. století z východu prostřednictvím Visigétů (Vizigótů). O těch nás podrobně informuje jejich kronikář Jordan svým spisem „De origine actibusque Getarum" — „O původu Gétů a jejich dějinách". ^[47] Kolem začátku 4. století přitáhl ze Skandinávie na Ukrajinu teutónský bojovný kmen Gétů či Gótů a usadil se na obou březích řeky Dněpru nad Kyjevem. Část sídlící na pravém břehu řeky přijala podle řeky Visy, nyní Konjuchy, jméno Visagéti — Visigóti, druhá část na levém břehu Dněpru, na řece Osteru, jméno Osterogéti. Němci si přetvořili jejich názvy na West- a Ostgóty, tj. západní a východní Góty, což shodou okolností vzhledem k vzájemné poloze obou řek souhlasí. Tísněni svými sousedy Huny rozhodli se Géti k přesídlení dále na jih a požádali proto roku 376 císaře Valense (328-378) o přidělení nových sídlišť a o vyslání křesťanských kněží, neboť byli ochotni přijmout křesťanskou víru. Valens jim přidělil sídliště na dolním Dunaji, avšak poslal jim, protože byl sám arián, kněze ariánské.

Gétové se dali z nehostinných sídel na dolním Dunaji na pochod po levém břehu Dunaje do západní Evropy, část jich pronikla do Itálie, část jich prošla jižním Slovenskem a Moravou. Jordan se o této skutečnosti příliš nezmiňuje, zdá se však, že s místním obyvatelstvem spíše uzavřeli jakousi dohodu. Na Moravě zanechali — snad dočasně — královnu Fritigil, horlivou křesťanku-ariánku a s ní jistě i nějakého kněze, ačkoliv Jordan se o tom výslovně nezmiňuje. Význam jména Fritigil není ovšem jasný, ale zdá se, že jde o jméno významu Miroslava či Miroslav. (Avšak jméno samo není ojedinělé, při studiu pramenů lze například narazit na jistou podobnost se jménem solnohradského biskupa Fritila. Také podobnost se jménem Fredegara, autora nebo autorů takzvané Kroniky Fredegarovy, líčící události ze života Sámova, je nápadná.) Fritigil byla nejspíše Visigótka, která přišla na Moravu zároveň se svým manželem Rosomonem, dosazeným snad na Moravu Visigéty, možná k zajištění výběru nějakých poplatků. S touto královnou se v 90. letech 4. století sešel jakýsi italský kupec. Seznamoval královnu a její dvůr, jak se lze dohadovat, s novinkami ze západního světa a dostal se v řeči také na náboženství a na proslulého milánského biskupa Ambrože (340- -397). Fritigil zapochybovala o správnosti své víry, která neuznávala Kristovo božství jako zplozeného Syna a považovala ho za stvořeného, tvora. (Tento názor odsoudil církevní sněm v Nicei r. 325 jako bludný.) Fritigil zatoužila poznat osobně biskupa Ambrože a dosáhnout poučení o pravé víře. Proto nejdříve poslala do Milána poselstvo s hojnými dary pro svatého biskupa s prosbou, aby jí poslal naučení o pravé víře. Biskup Ambrož její prosbě vyhověl a poslal jí ve formě dopisu jakýsi stručný katechismus. O tom a o cestě královny do Milána nás zpravuje Ambrožův tajemník Paulinus (354-431) ^[48] v dopise, který napsal sv. Augustinovi (354-430).

Latinský dopis zní v překladu takto: „Téhož času jakási královna Markomanů, uslyševši od kteréhosi křesťana, který k ní přišel z krajin italských, pověst o muži svatém (tj. o Ambrožovi — pozn. J. S.), uvěřila v Krista, jehož služebníka uznala v onom poutníkovi, a poslavši dary kostelu (církvi) do Milána, žádala prostřednictvím poslů, aby byla poučena spisy biskupa, jak by měla věřit. Jíž on (Ambrož — pozn. J. S.) napsal slavný list na způsob katechismu, v němž ji také napomenul, aby poradila svému muži, aby se se svým lidem poddal Římanům. Když připutovala do Milána, litovala velice, že svatého biskupa, k němuž spěchala, již nenalezla, neboť již opustil tento svět." (Na Bílou sobotu, 4. dubna 397) ^[49]

Ubohá královna! V zimě a s četnou družinou cestovala cestou necestou (nejspíše koňmo, pro dopravu vozy v té době ještě nebyly asi podmínky), toužíc poznat a promluvit se slavným biskupem, a on umírá ve chvíli, kdy Fritigil vstupovala do města! O její další cestě ani o jejím dalším životě nejsme zpraveni. Svému manželovi však asi sotva poradila, aby se poddal Římanům, protože jejich moc a sláva se chýlila ke konci. Sv. Ambrož se však vlastně stal svým katechismem, jenž se bohužel nezachoval, naším prvoučitelem ve víře.

Historii královny Fritigil a Paulinův dopis znal pravděpodobně i sv. Vojtěch a jeho — alespoň podle Oldřich Králíka5 — nerozlučný druh na všech cestách, snad nevlastní bratr Radim, po jeho smrti arcibiskup v polském Hnězdně, který zemřel roku 1004. Jeho ostatky byly převezeny roku 1039 českou výpravou spolu s ostatky sv. Vojtěcha a pěti bratří Jana, Matouše, Izáka, Benedikta a Kristina do Prahy. Ostatky pěti bratří však v Praze nezůstaly, nýbrž byly přeneseny do Staré Boleslavi a Kristin do Olomouce. Ze svatovojtěšské mise se zachránil jediný muž, jménem Barnabáš, který byl právě na cestě do Říma. Radim byl donedávna pokládán za možného mnicha Kristiána a autora legendy o „Umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily". Citovaný Oldřich Králík ve své knize dokazuje (což ovšem není dnes obecně přijímaný názor), že Radim je skutečně takzvaný Kristián, první český spisovatel, který napsal roku 994/5 nejen legendu o životě a umučení sv. Václava (Vita et passio s. Venceslai), ale navíc roku 998/9 i legendu „O utrpení sv. Vojtěcha" (Versus de passione s. Adalberti). V první z těchto knih „Kristián" napsal známou větu, se kterou jsme se seznámili už v kapitole o sv. Orosii: „Moravia, regio Slavorum, antiquis temporibus fama memorante creditur et noscitur Christi řidem percepisse Augustini, magnifici doctoris, ut aiunt temporibus." — (Morava, země Slovanů, přijala, jak podle staré tradice víme a věříme, víru Kristovu, za časů Augustina, učitele velebného.) Vzhledem k tomu, že Augustin žil od roku 354 do roku 430 a jeho současnicí byla královna Fritigil, která jako dospělá osoba navštívila roku 397 Milán, lze se značnou mírou pravděpodobnosti soudit, že Kristiánova-Radimova zpráva o počátcích křesťanství na Moravě se vztahuje právě ke královně Fritigil. Kristián současně klade důraz na slovanství Moravy. To může být jak dokladem jeho vlastenectví, pokud svůj spis psal v cizině, tak dokladem určité rozpornosti této zdůrazňované skutečnosti. Nelze ani vyloučit, že tato rozpornost vyplývala už i pro Kristiána z neslovanskosti Fritigilina jména, s nímž si nevěděl rady. ^[50]

Kromě těchto dvou listinných dokladů o začátcích křesťanství na Moravě máme však i doklad hmotný: roku 1949 byl na Žuráni u Brna objevem knížecí hrob s kostrou asi čtyřicetileté ženy. Hrob byl už v dávnověku vyloupen, avšak přesto se tam našly střepy ze slonoviny, z nichž byla složena schránka (pyxis) s reliéfy Krista s křížem v ruce a muže s knihou (asi některého evangelisty). Josef Poulík zařadil hrob do 2. poloviny 5. století. Lze jej tedy skoro bezpečně považovat za hrob královny Fritigily a pyxidu, kterou si dala vložit do hrobu, za schránku, v níž měla buď nějakou památku na sv. Ambrože, nebo jí takovou památkou byla schránka sama. Jestliže však nejde o hrob Fritigilin, pak máme co dělat s jinou křesťanskou kněžnou na slovanské Moravě v 5. století.

Pyxidy v liturgii sloužily jako schránky na konsekrované, proměněné hostie. V salcburské Staré klenotnici (Alte Schatzkammer) je uložena pyxis sikulo-arabského původu z první poloviny 13. století, vyrobená ze slonoviny se zlatým kováním.

Kdežto pozdně antické pyxidy a jejich karolínské napodobeniny jsou vydlabány z kusu slonoviny a ozdobeny řezbami, sicilské se skládají z tenkých destiček ze slonoviny a jsou jen velmi zřídka ozdobeny rytinami, nejčastěji bývají ozdobeny malbami islámských umělců.

Odkud čerpal Radim-Kristián své znalosti? Sv. Vojtěch vyhledával za svého pobytu v Římě v klášteře sv. Alexeje na Aventinu nejraději rozmluvy s duchovními otci, kteří se tam často scházeli v hojném počtu. Přicházeli tam i výborní Řekové, zatímco vynikající latinští mniši byli přímo členy kláštera. Učitelem prvých byl sv. Bazil, druhých sv. Benedikt. Uprostřed nich sv. Vojtěch, žíznící po Bohu, dychtivě hltal slova života (Králík, s. 53). Pravděpodobně tam s ním dlel i jeho bratr Radim. Byl s ním také na Moravě, když sto let po smrti sv. Metoděje vizitoval církevní organizaci a znal tedy tamější národnostní poměry z vlastní zkušenosti. Kdyby nebylo listu Paulinova, bylo by možno považovat Radimovo-Kristiánovo sdělení za legendistickou ozdobu, avšak v souvislosti se svědectvím Jordanova spisu nemůžeme než nabýt přesvědčení, že začátky křesťanství na Moravě spadají opravdu už ke konci 4. a na začátek 5. století.

Zajímavý paprsek vrhá na tyto začátky křesťanství na Moravě Jindřich Záruba ^[51] ve studii o stavbě kostela Oty III. na Tiberském ostrově v Římě roku 1000 ke cti sv. Vojtěcha. Podle něho uložil císař Ota III., oddaný Vojtěchův přítel, v tomto kostele nejen části ostatků svého obdivovaného otcovského přítele, které mu daroval polský král Boleslav Chrabrý, nýbrž i jiné relikvie, zejména ostatek sv. Bartoloměje a sv. Paulina z Noly!

Proč uložil císař Ota III. vedle ostatků Vojtěchových právě ostatky Paulinovy? Velice pravděpodobné vysvětlení je, že biskup Vojtěch a také Radim se v aventinské společnosti dozvěděli o Paulinově dopisu královně Fritigile a mluvili pak o něm a o křesťanství na Moravě i s císařem Otou III. Odtud tedy mohl Radim-Kristián získat své vědomosti.

Fritigilina žádost o písemné poučení o pravé víře a dopis Ambrožův svědčí, že Fritigila bud uměla latinsky alespoň číst, anebo měla ve svých službách někoho, kdo jí dovedl dopis přečíst, nejpravděpodobněji nějakého kněze. Jordan podle řeckého dějepisce Dia ^[52] tvrdí, že Gótové předčili moudrostí skoro všechny „barbary" a vyrovnali se téměř Řekům, a že Dio napsal po řeckém způsobu jejich dějiny a letopisy.

Ale to koneckonců není rozhodující. Bezesporné zůstává Fritigilino křesťanství na přelomu 4. a 5. století, bezesporný je její dopis sv. Ambrožovi a jeho odpověď, stejně jako její cesta do Itálie. O čem se lze dohadovat, je její — řečeno moderním výrazem — národnost. Její jméno svědčí proti slovanskému původu. Vedle teorie o oblíbenosti a módnosti v přebírání cizích jmen není vyloučena ani možnost přivdání ze vznešené rodiny jiné národnostní skupiny, třebaže dynastické sňatky nejsou z té doby známy. Alespoň nikoliv v rozsahu středověkém. Není ovšem ani vyloučeno, že Radim-Kristián podle tohoto pramene generalizoval a prohlásil Moravu za křesťanskou soudě podle královny, a to ovšem ještě zdaleka nemusela být pravda.

Nespornou skutečností, doloženou prameny i hmotně, zůstává však existence křesťanské královny či kněžny na Moravě na zlomu 4. a 5. století, nebo dokonce dvou křesťanských královen, nebyl-li nalezený hrob hrobem Fritigiliným, a potvrzení věrohodnosti svědectví Kristiánova.

Životopisná data

JAN SVOBODA (* 15. 10. 1881 v Sobůlkách u Kyjova) Vystudoval klas. gymnázium v Kroměříži a právnickou fakultu univerzity ve Vídni, kde dosáhl doktorátu práv

1908 založil Spolek českých úředníků státních ve Vídni a úřednickou mensu

1909 založil stavební družstvo „Útulna sv. Alžběty" pro české pomocnice v domácnosti ve Vídni

1910 kooptován do výboru Slovanské společnosti národohospodářské ve Vídni

1914-1918 — první světovou válku prodělal většinou v Haliči, na území dnešního Polska jako účetní důstojník

1920 jmenován ředitelem Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně, založil stavební družstvo pro vybudování vysokoškolské koleje „Sušil" v Brně (dokončena 1923)

1921 předseda dozorčí rady v „Sociálních domech Šrámkových" redigoval časopisy „Obzor sociální péče" a „Válečný poškozenec" založil první diecézní svaz Charity v ČSR pro diecézi brněnskou

1923 vydal „Příručku válečného poškozence čsl."

1924 založil knihtiskárnu a nakladatelství Humana v Letovicích

1930 založil Matici svatoklimentskou pro obnovu Hradiska sv. Klimenta a řídil její věstník „Velká Morava"1931 přeložen do Zemského úřadu pro válečné poškozence v Praze

1940 povolán do ministerstva sociální a zdravotní správy — vládní rada a ředitel

1941 odešel na odpočinek a věnoval se studiu otázek cyrilometodějské misie

1968 12.5. zemřel v Praze a je pochován na hřbitově v Bubenči

---

1. Letopis fuldský — Annales Fuldenses k roku 869. Viz Monumenta Germaniae Hist. I.
2. Jakub Hudeček: Dějiny Velké Moravy — 1100 roků státu Československého, Přerov, 1935
3. Byla sepsána neznámým autorem v letech 1282-1314
4. Kosmova Kronika česká, vyd. Svoboda 1972, S. 26.
5. Srovnej Chaloupecký: Prameny legendy Kristiánovy — Svatováclavský sborník II.
6. Legenda Kristiánova-Radimova — F. R. B. I.
7. F. R. B. II — Kosmas.
8. Pod tvrzí je „Pět žídel", tj. pět pramenů, a na druhé straně je i pramen kyselky. U potoka východně pod tvrzí je dosud vyzděná studánka.
9. Nestor uvádí: „Když Slované (tj. žijící na Moravě) byli pokřtěni, jejich knížata Rostislav a Svatopluk i Kocel poslali k císaři Michaelovi (posly) řkouce: Země naše pokřtěna jest, ale nemáme učitele, jenž by nás vyučoval a cvičil nás i tlumočil Písmo svaté."
10. František Přikryl: „Sv. Kliment u Osvětiman" — Matice svatoklimentská, Praha, 1939: Na výživu jim Rostislav přidělil poplatek čtyři krejcary (podle měny z roku 1878) ze zádruh kolem měst Leváry, Sv, Janů, a Bánovců na Slovensku, které se odváděly do kláštera v obilí a v rolnických výrobcích, dovážených povozy na Skalici, Strážnici, hrází přes řeku Moravu u Lideřovic, na Vracov, Domanín, Újezdec a Hostějov u Osvětiman. Pod tvrzí nad (příští) obcí Hostějovem byla postavena hospoda pro odpočinek vozků, která dala vznik obci Hostějovu."
11. Prologem-předzpěvem se nazývá sbírka krátkých životopisů světců a poučných řečí sv. Bazila Velikého, Jana Zlatoústého a jiných.
12. Byl vytištěn ve vydání z roku 1817.
13. Je rovněž uložen v rumjancevském muzeu.
14. Volné znění těchto životopisů podle obou rukopisů vydaných také tiskem sepsal Vostokov a podal Pogodin, jenž je otiskl v ruském překladu J. Dobrovského „Kiril i Metodij", s. 103-107. Česky je uveřejnil Václav Hanka v Časopise muzea 1841, s.484-487.
15. V prologu ke dni 11. května se říká: „V týž den památka sv. otce našeho Metoda, biskupa m o r a v s k é h o (zdůraznění autor).
16. Fr. Snopek: „Nauka církve o učení sv. Cyrila a Metoděje", Sborník velehradský.
17. V.Hrubý: „Velkomoravské hradiště Sv. Kliment u Osvětiman - Drobný tisk Č.1 Moravského muzea v Brně.
18. Viz Jan Nevěřil - Sborník velehradský 1940, nová řada č.11, s. 74-76.
19. F. R. B. I. ,,...i položišja i v sbornej crkvi."
20. F. R. B. I 70.
21. Srov. Fr. Přikryl: Sv. Cyril a Metoděj v upomínkách starožitných — Týn u Lipníka, 1906.— V osvětimanské myslivně je ostění jedněch dveří zřejmě z Klimentka.
22. Sborník velehradský, nová řada Č. 11, s.74-76.
23. Katolická rodinná čítanka, Nový Jičín, 1922, s. 32
24. Posudek J. Chochola Archeologický ústav, Praha, 1950.: S obsahem posudku vyslovil souhlas také Vojtěch Fetter, přednosta Antropologického ústavu Univerzity Karlovy, dopisem ze dne 15. února 1952.
25. V. Hrubý: „Byl nalezen hrob sv. Metoděje?" — Almanach Velká Morava, Moravské muzeum 1965.
26. Terezie Neumannová mohla mít pravdu, protože v době jejího výroku už byly ostatky z Klimentka dávno vyzdviženy a sarkofág převezen na Velehrad.
27. Anna Bohuslava Tomanová — narozená 7. 11. 1907 v Klášterci nad Orlicí, zemřelá 29. 3. 1957 v nemocnici v Jaroměři, pohřbená v rodišti 2.4. 1957. Byla 45 let upoutána na lůžko, žila s rodiči u svého bratra, faráře Bernarda Tomana v Dubenci u Dvora Králové. Při první návštěvě autora označila prstovou kůstku za kůstku pána s bílým pinovousem, jehož bratr je pochován v Rímě u Sv. Klimenta. Při druhé návštěvě objala za přítomnosti vyšehradského kanovníka Antonína Stříže, faráře B. Tomana a rodičů podanou lebku jako lebku sv. Metoděje.
28. Duchovní pastýř č. 9, 1960, s. 171.
29. Fr. Přikryl — cit. dílo — o tom píše: Sv. Cyril a Metod založili hned po svém příchodu na Moravu r. 863 při kostele již stávajícím v objemné tvrzi klášter sv. Basilia, jehož údy sami byli, dle potřeby a obřadu slovanského v budovách již hotových a králem Rostislavem jim věnovaných za účelem výchovy duchovenstva.
30. Augustin Neumann: Jihlavské hrdelní protokoly — VI. svazek Studií a textů, s. 347: „Item také tovaryši Křížek z Kyjova i s Janáčem a kněz Šimon s nimi od sv. Klimenta vyznal, že jednou byli tři dny u sv. Klimenta, ten (Šimon) byl doma a tu jsú koně chovali v stoduolce před klášterem."
31. Obec Hořenčice stávala nad cihelnou hrušovského dvora a zanikla v husitských bouřích.
32. F. Dudík „Dějiny Moravy" uvádí, že se snažili vyvrátit župní zřízení. Eduard Winter, „Tisíc let duchovního zápasu": „Z typické pro cisterciáky souvislosti mateřských a dceřinných klášterů lze vysvětlit, že cisterciácké kláštery v Čechách (a ovšem také na Moravě — pozn. aut.) zůstaly po staletí buňkami německého náboženského života. Když roku 1205 byl z Plas založen Velehrad na Moravě, byli opat i mniši Němci. Jmenovali se Thizelin, Walkum, Eberhadt, Gerung, Hartmut a Pertold."
33. Heliand — starosaská báseň líčící život Spasitele (Heiland) z 9. stol. ve stylu hrdinských ság a ve velmi volném výběru, soustřeďující se na bojovou a hrdinskou stránku šíření víry — Kristus je král a hrdina, apoštolové věrná bojová družina atd.
34. Srovnej: R. Hurt: Cisterciáci na Velehradě.
35. Jde o kroniku augustiniánského probošství na Hradisku sv. Klimenta, která se ztratila.
36. Antonio Ubieto Arteta, Juan Reglá Campistol, José Maria Jover Zamora, Carlos Seco Serrano: Dějiny Španělska — Lidové noviny 1995.
37. José Castan: El devoto de santa Orosia — Pobožnost ke sv. Orosii — Madrid 1903.
38. Rávai: Nagy-lexikon, 1910, svazek XIV.
39. Rudolf Turek: Čechy na úsvitu dějin, Orbis, Praha, 1963.
40. Bedřich Bride! — Josef Vašica, Život sv. Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače — Praha 1936, 103 n.
41. Sv. Ivan je pohřben ve Sv. Janě pod Skalou u Loděnic, v kostele bývalého kláštera sv. Benedikta. Nedá se vyloučit, že tady bychom se mohli ocitnout ujednoho z možných výkladů původu jména „Jana Lodici", o němž v Jace mluvil bratr Jan — poznámka autora.
42. Ivan Korvejský zní stejně stručně jako třeba Prokop Sázavský nebo bratr Jan z Hory Olivetské. — pozn. aut.
43. F. V. Mareš: Otázka svatoivanská — Sborník Bohemia sancta, 52, vyd. Česká katolická charita, Praha 1989.
44. José Castan: Přehled otázek o vlasti sv. Orosie a o době jejího umučení.
45. Pavel Papáček: O starobylosti slovanské u nás a v římské Germanii vůbec — Praha, 1923, s. 37.
46. Buchlov, státní hrad a okolí — vydala Státní památková správa v Praze, 1955, 24.
47. Jordan, Libellus de origine actibusque Getarum — Knížka o původu Gétů a jejich dějinách,— vydal Holder, Freiburg i.B., 1882
48. Paulinus Pontius Meropius Anicius Nolanus (354-431), římský básmlc, řečník a církevní učitel, se narodil v Bordeaux ze vznešeného a zámožného rodu. Roku 378 se stal konzulem, vzdal se však veřejného života, stal se kolem roku 390 křesťanem a horlivým obráncem křesťanství. Asi v té době ho sv. Ambrož udělal svým tajemníkem. Po Ambrožově smrti (397) napsal sv. Augustinovi zprávu o královně Fritigil, o poselstvu a o její cestě do Milána. Paulinus přesídlil do Noly v Kampanii, kde se stal r. 409 biskupem a získal tím příjmení Nolanus. Zemřel r. 431 a jeho ostatky byly r. 1000 přeneseny na přání císaře Oty In. do nového kostela sv. Bartoloměje v Římě, kde byly chovány také ostatky sv. Vojtěcha.
49. Migne, Patrologiae t.XIV, c.36, Paris 1845.
50. Oldřich Králík: Šest legend hledá autora, Mladá fronta, Praha 1966.
51. Jindřich Záruba: K pokladům nepomíjejícím — Katolické noviny 26/1951.
52. Dio Cassius „Getica". Dio Cassius, řecký dějepisec, narozený asi roku 155 po Kr., roku 229 konzul. Jeho hlavním dílem je Romaiké istoria, 80 knih.