Přemyslovci/Předmluva k 2. vydání z r. 1863

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Předmluva k 2. vydání z r. 1863
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. V–XII.
Licence: PD old 70

Pět a dvacet let uplynulo od doby prvního vydání těchto básní. Během času tohoto nastaly v životě národu českého změny velké, spasitelné. Rolník český stal se samostatným pánem půdy své a svobodným údem společnosti národní; sňata jest klatba s jazyka českého naň ode dvou století uvalená a idea národnosti tudíž sobě volný průchod proklestila. Jinak to bylo za mých mladých let. Národní uvědomění křísilo se ovšem již tenkráte, avšak musilo se tajiti před veřejností; censura jen zřídka nechala proklouznouti ostýchavé stesky Čechů v nevinných básních se ozývající, neboť zjevné líčení příkoří národu činěného příčilo se zásadám vládním tenkráte panujícím. Dle zásad těchto byl český jazyk z normálních a všech středních i vyšších škol vyloučen, úřady byly naskrz německé, a jazyk český se nejvíce jen v lidu rolnickém i řemeslnickém a v malém kruhu literátů českých ozýval. Bylť jsem vychovancem doby této. Z normální školy města ryze českého, jižto jsem navštěvoval, byl český jazyk vypuzen; jáť pak zalíbení maje v knihách, čítal jsem již v útlém věku svém spisy české, ježto se mi náhodou do rukou dostaly. První kniha, kterou jsem se již co osmileté pachole obíral, byla hojnými obrazy ozdobená bible Kutnohorská od r. 1489; později jsem se pohroužil do Hájkovy kroniky, a z novějších spisů tehdejších jsem s velkým zalíbením čítal básně Puchmíra, Javornického, Štěpničky a&nbs['j., zvláště pak divadelní spisy J. Štěpánka. Nabyl jsem takto jakési známosti slohu českého, nemaje ovšem než velmi chatrné vědomosti o pravidlech mluvnice české. Z Pražského gymnasia piaristů, kde jsem pak studoval, byla česká řeč taktéž vyloučena, byť i tam někteří učitelé alespoň vlídně se chovali k jazyku mateřskému a zvláště ctihodný učitel tříd humanitních, V. Benátský, snažení mé v oboru českého básnictví schvaloval a jemu vlídně napomáhal. Ku tvoření básnickému mocně jsa puzen skládal jsem co žák páté třídy básně české a o prázdninách divadelní hry, ježto jsme co studující v Kutné Hoře provozovali. Některé z dramatických těchto pokusů o čtveru i pateru jednání složil jsem k nemalému podivení soudruhů svých za šest dní. Jeden z mladších soudruhů mých byl zvěčnělý J. K. Tyl, jenž, jak v předmluvě k sebraným spisům svým vypravuje, povzbuzen a rozčilen jsa výsledkem dramatických plodů mých na prknech studentského divadla, touhou zahořel něco podobného sepsati a taktéž divadelní kusy skládati počal.

Psalť jsem básně a dramata pouze k zalíbení svému, abych mocnému pudu obraznosti vyhověl, nemysle ovšem na vydání plodů svých tiskem. Pokusem tohoto druhu byla i truchlohra Harfa, kterouž jsem o prázdninách r. 1823 sepsal. Skládaje básně své býval jsem přesvědčen o zdařilosti jich; avšak když jsem po nějakém čase výtvory tyto bedlivěji skoumal, obrátila se v nechuť prvotní spokojenost, tak že jsem obyčejně plody Musy své Vulkánu obětoval. „Harfa“, na kteroužto jsem více času a píle byl vynaložil, ušla tomuto osudu, neboť odcházeje po skončených prázdninách na studia, nechal jsem rukopis truchlohry té v domě otcovském, a brzo na to byl jsem překvapen zprávou, že otec můj rukopis ten příteli svému, ctěnému Janu Hostivítu Pospíšilovi odevzdal a tento že se k vydání jeho chystá. I vyšla „Harfa“ na konci r. 1824 v Hradci Králové, ovšem co do jazyka professorem Chmelou silně opravená.

Odebrav se brzy na to do Vídně, musil jsem síly své studiím a později zaměstnání vychovatelskému věnovati, a tím se stalo, že jsem celých deset let strávil v kruzích cizokrajných, žádného podílu nemaje ve snažení literárním již tenkráte v Čechách zdařile se vyvinujícím.

Za to jsem se pustil okolo r. 1832 do spisování německých básní, novel a historických článků, ježto v různých časopisech Vídenských, nejhojněji pak v Jugendfreundu byly uveřejněny, jehož redaktorem byl přítel můj (nyní svob. pán) K. Hock. Některé z oněch novel, jako „Poslední Orebita“, „Hrad Buchlov“ a t. d. později jsem i v jazyku českém vydal. —

Bylo to v podzimku r. 1834, když při čtení kroniky české Mart. Pelcla myšlénka ve mně vznikla, znamenitější výjevy starší historie české v básních opěvovati; idea ta opanovala tak mocně ducha mého, že jsem ihned k dílu přikročil a celý cyklus básní o Přemyslovcích v nedlouhém čase složil. Avšak vědomosti mé co do slohu a jazyka českého byly tenkráte velmi nedostatečné, ba chatrnější nežli před desíti lety, když jsem „Harfu“ skládal. Meškaje dílem ve Vídni, dílem za Rýnem na pomezí hollandském, psal jsem básně tyto, a poněvadž jsem za mnohá léta jen zřídka zvuku českého zaslechnul a výhradně ve společnosti německé a francouzské obcoval, odveden jsem byl tím od způsobu vyjádření českého a sveden k formám a obratům nečeským, jichžto jsem, nemaje při sobě ani pramenů mluvnických ani rady zběhlého posuzovatele, zniknouti nemohl.

Zaslal jsem nicméně rukopis Přemyslovců panu Pospíšilovi, a po dlouhém meškání v censuře vyšlo dílo to na podzim r. 1838.

Obecenstvo přijalo skládání toto nad míru příznivě a první vydání jeho bylo v dosti brzkém čase rozebráno. Přední příčina příznivého výsledku toho byla idea národnosti, podstatný živel básní těch tvořící. Obecenstvo české nalézalo v Přemyslovcích ozvěnu toužení svého po volnějším hnutí národního života, tehdejšími neblahými okolnostmi sklíčeného; nalezlo tu nejednu myšlénku zřejmě vytknutou, která se až dosud před veřejností tajiti a bedlivě střežiti musila. Máť tedy dílo toto jakýsi historický význam, neboť naznačuje dobu, kde vláda počala v Čechách poněkud uzdy popouštěti vlasteneckému snažení, propůjčujíc volnějšího vzletu duchu národnímu. —

Položil jsem tu zběžný nástin počátků svých spisovatelských jakož i osobních poměrů, v kterýchžto jsem se nalézal, skládaje před osm a dvacíti lety básně tyto, abych tím vysvětlil, proč staré vydání Přemyslovců, zvláště co do formy jazyka, tak nedokonalé jest.

Bylť jsem později od přátel svých mnohokráte požádán a vybídnut, abych přikročil k druhému vydání Přemyslovců. Avšak nahlédna do díla tohoto a znamenaje nedokonalosti jeho zděsil jsem se nesnadné práce, jižto by opravování přehojných jeho vad požadovalo, a mimo to shledal jsem, kterak nejedna z básní těchto na nepodstatném neb docela planém příběhu jest založena, kdežto mnohé skvělé momenty dějin českých mlčením tam pominuty jsou. Ostatně úřad můj a vědecká dráha, jižto jsem meškaje v Praze nastoupil, odváděly činnost mou daleko od podniknutí takového. Když ale r. 1862 mi uloženo, abych vedle starožitností a historie umění také literaturu českou na zdejších vysokých školách přednášel, cítil jsem, že by slušné bylo, aby literární ona památka po mně, co professoru literatury české, v dokonalejší formě se zachovala, i přistoupil jsem ku práci nesnadné. Nechtěje text jednotlivých básní rušiti, musil jsem nicméně mnohé změny učiniti, jakých buď pravidla mluvnická, bud logická i historická důslednost požadovaly. Nemohl jsem ovšem veškerých nedostatků a vad odstraniti, neb jinak bych byl nucen byl mnoho básní buď vynechati nebo zcela nové na jich místě složiti, tak že by z původního textu pramálo bylo zůstalo. Avšak předce za dobré jsem uznal, některé básně prvního vydání, buď ceny příliš nepatrné (jako „Bitva Kouřímská“ a sonety pod název „Jitka“ položené), aneb v dějinách českých základu nemající („Mlynář Doupovský“ a „Vyhnanci“) z tohoto vydání vypustiti;[1] za to jsem složil a přidal několik nových, v nichžto se výjevy historické, látku básnickou poskytující, obrazí, chtěje takto poněkud vyplniti mezery v osnově historické prvního vydání se jevící. Nové tyto básně jsou: Břetislav na Velehradě, Božetěch, Vězeň na Hammersteině, Libice, Královna Dragmíra a Pěvec neznámý. Ostýchavě kladu nová tato skládání do řady básní za svých mladých let složených, věda dobře, že Musa básnická sestárlost vavřínem nezdobí.

Odevzdávám tedy druhé toto vydání mladému pokolení národa svého co upomínku na minulé nepříznivé doby, jichžto ohlas se zvláště v básni „Hroby Přemyslovců“ ozývá, nemaje ovšem naděje, že by se v nynějších národnosti české mnohem příznivějších poměrech básně tyto s podobným výsledkem jako první jich vydání před čtvrt stoletím potkati mohly.

V Praze dne 5. srpna 1863.

Skladatel.

  1. Obě tyto básně jsou k tomuto 3. vydání v Přídatku připojeny.