Blahé zlaté mládí/1885/Překažená tryzna/I.

Překažená tryzna Jan Fišer
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Překažená tryzna
Autor:	Jan Fišer
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník druhý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1885. s. 102–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kníže sv. Vácslav stkvěl se i jako panovník i v soukromém životě svém neobyčejnými ctnostmi. Za své vlády stal se proslulým nejen v Čechách, ale i daleko za hranicemi.

Snaha jeho byla především k tomu obrácena, aby náležitě upevněno bylo křesťanství v národu českém, a proto staral se o to, aby vniklo docela v mysl a povahu lidu.

Jen pečlivým vyplněním úkolu toho mohla odňata býti příležitosť sousedním výbojným Němcům, šířiti v Čechách nauku křesťanskou mečem, jak to činili u Slovanů polabských.

Statečnou a mužnou povahu v boji dokázal nejprve kníže Vácslav, když vévoda libický Radislav, jehož panství zaujímala asi třetinu celé země, vymaniti se chtěl z jeho poslušenství. Vojska setkala se u Žitoměře blíže Českého Brodu, a tu směle vyzval Vácslav protivníka svého na souboj. Netěžil však nijakým spůsobem z přemožení svého soupeře; neboť když Radislav před mladistvým knížetem na kolena padna, za odpuštění prosil, pravil k němu: „Vrať se domů s pokojem a měj na svém dosti, já tvého nežádám.“

Mimo hrdinnou udatnosť a zmužilosť, stal se kníže Vácslav neméně proslulým svou opatrností. Patrný důkaz o tom podal svým jednáním proti králi německému Jindřichu Ptáčníkovi.

Král tento zamýšlel pod svou moc uvésti také Čechy. Když sobě podmanil v delších krutých válkách Slovany polabské v krajinách na sever od Čech ležících, zejména Lutice v Braniborech a Milčany v Lužici, vtrhl konečně s velikým vojskem také do Čech.

I svolal kníže Vácslav sněm a zde vyloživ vladykům nebezpečí, ve kterém nalézala se vlasť, tázal se jich o radu.

Všickni radili k boji proti Jindřichovi. Jediný kníže snažil se jim dokázati, že nemožno proti tak mocnému nepříteli vytáhnouti s vojskem slabým. A předpověděl, že nebude možno ani další postup nepřítele zadržeti. Radil tudy k mírnému s ním vyjednávání.

Vladykové přičítali přimlouvání toto mírumilovnosti knížete, pochybovali o jeho spůsobilosti u vedení boje a nazývali jej bázlivcem. Tu ještě mezi jednáním přitrhl nepřítel před Prahu a táborem se u Holešovic položil.

Nyní panstvo vidělo ohromnou sílu vojsk německých a uznalo, že není s to svou brannou mocí nepříteli tak četnému odolati a jej ze země vypuditi.

Kníže pak k nim pravil: „Při nečetném vojsku našem jest nám nemožno proti tak mocnému nepříteli s výsledkem do pole vytáhnouti. Jindřich Ptáčník nejen zvítěziti, ale i celou zemi českou v tuhé poddanství uvésti by mohl. Má-li vlasť naše zniknouti zhoubné války, a nemáme-li v poddanství německé upadnouti, kdež bychom zajisté i národnosť svou ztratili, jest nutno moudrým a opatrným vyjednáváním mocného nepřítele k tomu přiměti, aby od dalšího vedení války ustal a s nějakou menší výhodou se uspokojil.“

Všickni přítomní souhlasili s návrhem tímto. Jediný Boleslav, bratr knížete, vystoupiv pravil: „Divno mi, proč rady mé knížecí nebylo žádáno. Vím však, proč se tak stalo. Bázlivosti nenávidím, a potupy a nestatečnosti na můj národ nedopustím. Nuže, když vy všickni i s knížetem svým váháte zbraně proti nepříteli pozvednouti a vlasť svou obhájiti, učiním já sám tak o své ujmě.“

To pověděv, chtěl opustiti sněmovní síň. Vácslav však povstav pravil k němu: „Zůstaň ještě, a vyslechni, co já, kníže a pán tvůj, tobě veleti budu. Ještě dnes odjedeš do starých Pšovan za Labem, kteréžto území úmrtím Slavibora koruně připadlo. Toto jest údělem tvým a buď pamětliv úcty povinné knížeti svému a spravuj rozumně to, čím tě láska bratrská podělila. Věz však, že u spravování země a národu nedám sobě překážeti nikým a každou pošetilosť přísně trestati budu.“

Po slovech těchto přísně pronesených zarazil se Boleslav a vyjádřil se, že bratra, co svého knížete a pána, poslušen býti musí. „Odcházím tudy,“ pravil, „do území, které jsi mi udělil v pokoji a vezmu matku svou s sebou.“

Vácslav však pokyna jemu rukou, pravil: „Nevezmeš matky s sebou, chci předejíti činům úkladným, jež by ve spojení takém vzejíti mohly. Kněžna ještě dnes odjede na Budeč, kdež najde důstojného společníka v knězi Kajchovi.“

Bratr i matka odebrali se na svá vykázaná sídla. Kníže rozpustiv na to sněm, ustanovil hned vyslati poselství ku králi německému.

Poslové přibyli do ležení králova a jemu oznámeno, že jediný jen z nich chce s králem mluviti. Král, ač podivná mu byla žádosť tato, vyhověl jí a očekával s jakousi tajenou nedočkavostí posla ve stanu svém.

Hlava králova již prošedivěla, ale ohnivým zrakem čekal posla českého, jenž právě vstupoval v úhledný stan jeho.

Sklamán byl však král ve svém očekávání. Myslil, že vstoupí před něho vážný, věhlasný kmet, jenž s velikou výmluvností bude mírniti požadavky jeho. Na místě toho vstoupil však do stanu krásný, štíhlý jinoch, tak že by se míti mohlo, že to přestrojená, spanilá dívka.

Udiven zvolal král: „Kdo jsi a kdo tě posýlá?“ Klidně zněla odpověď vyslancova: „Jsem vnuk Bořivojův, nynější kníže země české.“

Tu rychle povstal král s lenošky a šel vstříc knížeti Vácslavovi — neboť on to byl — upřímně jej vítaje.

Po dlouhém rokování dovedl sobě kníže Vácslav krále německého tak nakloniti, že od dalšího hubení země upustil a žádných nových břemen na zemi českou neuvalil. Spokojil se se závazkem českého knížete, odváděti mu každoročně 500 hřiven stříbra a 120 volů, jak se to již za dřívějších časů německým císařům z Čech dávalo.

Do rána pak zmizely stany nepřátelské u Holešovic a do tří dnů nebylo nepřátelské nohy v zemi české.

Po odvrácení takového nebezpečí hleděl kníže Vácslav v zemi co možná upevniti mír. Zrušil mučírny, šibenice a trest smrti. Dbal o duševní vzdělání národa, zakládal kostely, stavěl školy, vykupoval pohanské dítky do otroctví prodané, a osvobozoval dlužníky z vězení a poroby bez rozdílu na jich stav a náboženství.

Král německý pozval knížete českého ku svému dvoru, aby se súčastnil společných porad knížat panujících, při nichž měly se upraviti poměry země české k říši.

Kníže Vácslav nechtěje země své nikdy v léno dáti císařům německým, přijal pozvání.

Po dalším čase vydal se kníže Vácslav s četnou družinou k německému dvoru, by sněmoval společně s knížaty panujícími.

Zde svou výmluvností naklonil si císaře německého tak, že uznal zemi českou za svobodnou a toliko vyhradil říši německé práva při spravování vnitřních záležitostí země, totiž rozhodovací právo o nástupnictví na knížecím stolci.

Dříve však, nežli kníže Vácslav dvůr německý opustil, způsobila zbožnosť jeho hluboký dojem na císaře a celý dvůr.

Jednoho dne opozdil se kníže Vácslav v kostele na modlení, takže císař a knížata k poradě shromáždění dlouho na jeho příchod čekali. To velice rozmrzelo císaře; neboť pokládal toto opoždění českého knížete za urážku učiněnou císařské své moci.

Ve hněvu nařídil všem v poradě přítomným knížatům, aby knížeti Vácslavovi, až do poradní síně vstoupí, pražádné pocty nevzdali a jeho si vůbec ani nevšimli.

Po kratičké chvíli na to vstoupil do shromáždění kníže Vácslav. Knížata zachovali se zcela dle rozkazu císařova, ale k velikému jich podivení císař sám první rozkazu toho nezachoval. Sotva že knížete Vácslava do komnaty vstupujícího spatřil, sestoupil rychle s trůnu svého a kráčel mu vstříc. Uvítav jej s velikou úctou, vyzval ho, by vedle něho na trůnu císařském místo zaujal.

Po skončené poradě tázali se knížata císaře, proč tak nenadále vlastní své ustanovení zrušil a na místě důtky knížeti českému tak velikou poctu proukázal?

Na to odpověděl jim císař: „Jakmile kníže český do síně vstoupil, spatřil jsem na čele jeho zlatý stkvoucí se kříž a po obou jeho stranách dva anděly, již mně hrozili. Tímto viděním tak jsem byl ulekán, že oslaviti jsem nucen byl toho, jehož sám Bůh tak oslavil.“

Následkem toho zázračného vidění udělil císař knížeti českému hned v příští poradě důstojnosť královskou.

Kníže Vácslav nepřijal však hodnosti té a pravil: „Nebažím po koruně královské, ale po koruně slávy a spasení věčného, kteráž jen věrným následovníkům Krista připadne.“

Na to prosil císař knížete českého, aby byl jeho přítelem a na památku z císařské klenotnice něco klenotů sobě vyvolil. Kníže Vácslav nevzal sobě ničehož, ale prosil o rameno mučenníka sv. Víta.

Císař rád svolil prosbě této a vida jeho nezištnosť, zbavil jej poplatku, jejž mu každoročně kníže odváděti měl.

Na to vypravil se český kníže Vácslav se svým průvodem opět na cestu do své vlasti.