Přehled dějin literatury řecké/Elegie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Elegie
Autor: Gabriel Šuran
Zdroj: ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké, Praha 1924
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

§ 11. Elegie.[editovat]

Uměle vyvinulo se u Hellenů dřív epické básnictví. Teprve potom objevil se u Ionů ten druh lyrického básnictvi, jenž i metrem i řečí nejúžeji se druží k epice — elegie (ἐλεγεία t. ποίησις). K hexametru epickému přidružil se pentametr (vlastní ἔλεγος) a povstalo distichon. Kdo ho poprvé užil, jest nejisto.[1]

Elegií Hellenové vyjadřovali rozmanité nálady a city lidské duše; dle toho byl i obsah její rozmanitý. Nejznamenitější básníci elegičtí[2] jsou tito:

1. Kallinos (Καλλῖνος) z Efesu žil v první polovici sedmého století. Ve zlomku, jenž se nám zachoval, vybízí své rodáky k boji za vlast.

2. Tyrtaios (Τυρταῖος) proslul znamenitým pěvcem za druhé války messenské (645—630). Byl asi Lakonem a vymyšlena je pověst o tom, jak Atheňané poslali jej »kulhavého učitele« (γραμματιστής) Lakedaimoňanům na pomoc.

Mezi básněmi jeho byla nejproslulejší:

  1. Εὐνομία, kterou elegií krotil nesvornost Lakedaimoňanů.
  2. V básních ὑποθῆκαι (Napomenutí) zvaných vybízel k udatnosti a varoval před hanbou bázlivosti.[3]
  3. Od elegií různily se pochodové písně (ἐμβατήρια), jež jsou v rozměru anapaestickém složeny.

3. Mimnermos (Μίμνερμος) z Kolofona byl starším vrstevníkem Solonovým. Ty elegie jeho, jimiž opěvoval krásnou Ναννώ a naříkal nad rychlým mizením mladosti, měly ráz sentimentální.

4. Solon (Σόλων), výtečný zákonodárce athenský[4] (okolo r. 640—560), vynikl také jako básník. Proslulá byla elegie, jíž vybízel Atheňany k boji proti Megařanům o Salaminu (604). V jiných elegiích (ὑποθῆκαι) vybízel Atheňany ke svornosti a zákonnému pořádku.

5. Theognis (Θέογνις) pocházel z Megar a žil v druhé polovici šestého století. Byl pravým Dorem a tedy i aristokratem, který opovrhuje lidem, nazývaje jej οἱ κακοί, kdežto šlechtici jsou mu οἱ ἐσθλοί. Když později demokraté v Megarech vrchu nabyli, pozbyl svých statků a dlouho bloudil po Řecku, než se směl vrátiti. Své aristokratické smýšlení vštěpoval také svému miláčkovi Kyrnovi (Κύρνος). Theognidovy elegie byly často čteny ve školách pro bohatost poučných průpovídek (γνῶμαι). Zachovala se nám sbírka obsahující téměř 700 distich, v níž jest mnoho cizího a pozdějšího.


  1. Srv. Horatius a. p. v. 77. quis tamen exiguos elegos emiserit auctor, grammatici certant et adhuc sub iudice lis est.
  2. Překlady jich jsou v Krskově Anthologii z lyrických básníků řeckých. I. Elegikové. V Praze, A. Storch. 1887. Srv. Slovesnost str. 248 a Hrubého-Vaňorného Výbor str. 90 n.
  3. Hor. a. p. 402. Tyrtaeusque mares animos in Martia bella versibus exacuit. — O něm Zlatá Praha 1887 str. 646 n.
  4. O jeho díle politickém viz Kameníčkův a Dvořákův Všeobecný dějepis I, vyd. 2. str. 74—76.